PALBA.CZ

V minulém dílu, věnovaném japonské "zázračné" výbušnině šimóze a roli HE granátů v bitvě u Cušimy, byl okrajově nakousnut jeden princip - k vyřazení (či dokonce potopení) velkého obrněnce není vůbec třeba docílit proražení nejsilněji pancéřovaných částí lodi. Je to podobné jako "mission kill" u jakéhokoli pozemního mastodonta na pásech - pokud tank znehybníte, zničíte všechny pozorovací přístroje a senzory a jako třešničku na dortu si pořídíte obrovský buchar a z posádky uvnitř uděláte marmeládu (po fyzické či psychické stránce), tak bude naprosto jedno, že pancíř zůstává intaktní. Jediný rozdíl je, že tank se nemůže k tomu ještě potopit (pokud tedy není ruský a poblíž není vodní tok či bažina).

Plovoucí noční můrou, snadno a rychle

Na obrázku nebo pancéřovém schématu může takový námořní obrněnec vypadat impozantně a dobře chráněný, ale pro HE munici je zde stále mnoho příležitostí:

1) Nechráněné nástavby (či části boku) z běžné tenké konstrukční oceli (které jsou po zásahu otevřeny živlům) [1], další zranitelné části jako komíny, ventilační zařízení, stěžně, jeřáby, lehčí děla protitorpédové baterie atd., volně umístěné instrumenty/vybavení (dálkoměry, světlomety, signalizační zařízení atd.), elektrické rozvody, hasící vybavení, čluny.

2) Ani dobře pancéřované části nejsou imunní - exploze granátů uvolňují nýty a pancéřové pláty, narušují vodotěsnost, kusy železa a pokroucených palub jsou schopny zablokovat věže, mraky drobných střepin z HE granátů pronikají průzory (věže, velitelské věže) a zabíjejí či zraňují členy posádky, ničí vybavení, iniciují munici (včetně případných torpédových hlavic). Poškození výzbroje - uražený kus děla hlavní ráže a věž sekundárního dělostřelectva (zaseknutá troskami a s prohnutým pancířem po nárazu granátu) (bitevní loď Orel po bitvě u Cušimy) 3) Dochází ke vzniku požárů - ačkoli běžný obrněnec působí z principu věci "nehořlavě", tak i na lodi konstrukčně či před bitvou dobře zbavené hořlavého materiálu se najde příležitostí více než dostatek. Natož pak lodi pod velitelem a posádkou, kteří takto dostatečně neučiní. A o účinku požárů na loď se asi není třeba podrobně rozepisovat (viz. "trávení" posádky dýmem a jedovatými splodinami, zhoršení viditelnosti pro vedení palby, hrozba iniciace munice, strukturální oslabení atd.).

4) Samozřejmě v takovéto smršti granátů trpí výrazně i posádka. Její členové v nechráněných pozicích mimo silnější pancíř jsou pobíjeni či zraňování explozemi a myriádami střepin pronikajících skoro všude. Krutý a nelehký úděl čeká záchranné čety, které se musí prodírat bludištěm pokrouceného železa, mnohé koridory jsou zablokované, hadice a další zařízení jsou poničené, nespočetné otvory složitě rozšklebené (narozdíl od pár relativně "čistých" průstřelů AP municí) a, jemně řečeno, nespolupracujícího charakteru na provizorní zacpání. A přitom jsou v nechráněných částech taktéž neustále pobíjeny nepřátelskou střelbou.

Ve výsledku pak posádka takovéto lodi skončí ukrytá v relativním bezpečí pod pancéřovou palubou a dalšími podobnými prvky, na lodi nekontrolovaně zuří požáry, po palubách se volně převaluje masa vody z průniků v boku a občas se ozvou zbylá funkční děla, která pálí po protivníkovi, kterého spíše tuší než vidí a stroje v nedotčeném jádru ženou plavidlo sveřepě vpřed. A když přijde náhlý konec (loď i přes nenarušení pancéřového pásu ztratí finálně stabilitu atp.), tak jsou ztráty na životech obrovské, protože z relativního "bezpečí" v hloubi plavidla není rychlého úniku (což byl patrně případ mnoha ruských lodí v bitvě u Cušimy, které šly ke dnu s celou posádkou nebo její většinou). Jako záchranná četa se nechcete pohybovat po palubě jako je tato, zvláště pod palbou a v kouři (bitevní loď Orel po bitvě u Cušimy) Známý záběr boku bitevní lodě Orel - krásně je vidět typické "rozšklebené" poškození po výbuchu HE granátů, množství menších průrazů a oděrek od drobných střepin Ruská bitevní loď Orel, ve stavu, v jakém se doplazila k provizorním opravám v přístavu Maizuru, je v mnohém ztělesnění výše uvedeného. Ale pořád musíme držet v patrnosti, že Orel z toho stále vyváznul relativně "lehce" a utrpěl patrně výrazně menší škody, než jeho sestry a souputnice. Jak muselo vypadat peklo na jejich palubách a jaký kus rozstříleného a zdeformovaného kovu ve svých posledních momentech představovaly si lze jen těžko představit. Schémata zásahů na bitevní lodi Orel po bitvě u Cušimy Dědictví skryté přímo na očích

Pokud chceme posuzovat typ poškození utržených v bitvě u Cušimy, tak je nejlepší jít za někým, kdo si to zažil takříkajíc na vlastní kůži. Normálně bych řekl, že je až s podivem, jak málo se věnuje pozornosti samotným účastníkům bitvy, tedy Rusům a Japoncům. A poznatkům, které si ze střetu odnesli a aplikovali do dalších konstrukcí. Ale vlastně mě to ani nepřekvapuje.

Říci, že japonské HE granáty udělaly na Rusy, v roli převážně inkasujících a poražených, pouze dojem, by bylo podhodnocení situace. A na ničem není tento posttraumatický stav ruského námořnictva vidět lépe než na vývoji a podobě nových bitevních lodí. V době, kdy nejsilnější jednotky ruského námořnictva sváděly svou a pro většinu z nich i osudnou bitvu, byly ve stavbě čtyři nové bitevní lodě - dvě pro černomořskou (třída Jevstafij) a dvě pro baltskou flotilu (třída Andrej Pervozvannyj). A měly se stavět ještě hodně dlouho. Už v průběhu války procházely neustálými drobnými konstrukčními úpravami, ale po finálním námořním střetu (a následném uzavření míru) bylo více prostoru pro vyhodnocení poznatků z války. U třídy Jevstafij nebyly aplikované změny zásadního charakteru (z hlediska pancéřování hlavně zesílení bočního pásu na přídi a zádi), ale baltskou dvojici, původně pouze jakousi třídu Borodino na steroidech (nejvýraznější změnou byla výměna 152mm děl za silnější 203mm a snížení o jednu palubu z důvodu tomu odpovídajícího nárůstu váhy a tedy dopadu na stabilitu), se plánovači a konstruktéři vyžili o poznání více. Pod vlivem účinku HE granátů kryl pancíř celou plochu boku (k ochraně i před těmi nejtěžšími HE granáty stačí zpravidla pancíř o relativně malé síle, tj. kolem 76-102mm, a hlavní je plošné pokrytí), s čímž se pojila i kompletní eliminace všech otvorů v boku (zmizela tedy okénka, nahrazená světlíky v palubě - s odpovídajícím dopadem na ventilaci a životní podmínky v takto uzavřených prostorech obecně). Výrazně redukovány byly nástavby, změn došly stěžně atd. Když v roce 1911 obě jednotky konečně vstoupily do služby a zařadily se po bok baltského sirotka, bitevní lodi Slava, tak by v nich málokdo hledal vzájemnou spřízněnost. Vývoj třídy Andrej Pervozvannyj a pancéřové schéma finální inkarnace Vzhledem k tomu, že další příbuzní ze stejné vývojové linie, dvojice semidreadnoughtů objednaných v roce 1905 a v létě téhož roku zrušených (výtlak až 19 800 tun, výzbroj 4x305mm v konfiguraci 2x2, 12x254mm v konfiguraci 6x2, pancíř max. 229mm, aneb zjednodušeně jakési ruské Dantony), skončili aniž by pořádně začali, tak Rusko skočilo u následujících obrněnců rovnou do éry dreadnoughtů. Ale s traumaty a poznatky z rusko-japonské války se toho moc nezměnilo. I bitevní lodě třídy Sevastopol si nesou nezaměnitelný podpis rusko-japonské války (a byly první třídou, do které mohly být plně aplikovány) - kompletní pancéřování celého boku [2], minimum otvorů a minimalistické nástavby (což se později vymstilo při modernizacích a sovětské přestavby ne nadarmo pochytily jistou "pagodovitost" nástaveb). Původně plánované mřížové stěžně nebyly nakonec použity. Pancéřové schéma a minimalistická silueta třídy Sevastopol Japonská odtučňovací kůra

Po rusko-japonské válce se v japonských rukou jako kořist sešlo úctyhodné množství těžkých jednotek carského námořnictva, ať již lebedících si na dně v Port Arthuru nebo přeživších zbytků od Cušimy. Mezi nimi jasně vyčnívala bitevní loď Orel a nebylo to jen tím, že představovala fotogenický plouvoucí ementál. Z ruských jednotek byla bezkonkurenčně nejmodernější (navíc voněla novotou, ačkoli na to po bitvě příliš nevypadala) a bojovou hodnotou na úrovni, či alespoň nejblíže, obrněncům jako ikonická Mikasa. Ostatně i přes brzké objevení se Dreadnoughtu byly poslední predreadnoughty stále výkřikem nejmodernější techniky a základem světových loďstev. Krátce po zajetí se tedy nejen stala z dravce provincií (a byla tedy přejmenována na Iwami), ale byla naplánována její důkladná rekonstrukce, která měla odstranit největší slabiny (a stála tedy za výrazné investice s tím spojené).

Ani Japonci si nenechali moc kecat do toho, jaké lekce by si měli odnést z vlastní války a Iwami prošla výraznou redukční dietou proti přežírání (ať již HE granáty či vodou). Nástavby byly kompletně odstraněny a ve výsledku sníženy, stejně tak komíny, odtučněny byly stěžně, došlo k odstranění věží se 152mm kanóny, jež byly nahrazeny šesti 203mm kanóny (umístěny všechny na jedné úrovni níže, čtveřice v kasematách, zbylé pak chráněné štíty) [3], zakryty pláty byly původní boční baterie 75mm kanónů poblíž hladiny a proběhly i další úpravy. Kromě toho, že loď výrazně prokoukla (a dá se bez zvláštního přehánění říci, že byla k nepoznání), tak se i začala doslovně vynořovat z vody a konečně se přiblížila svému konstrukčnímu výtlaku. Přestavba trvala od srpna 1905 do listopadu 1907 a znovuzrozenou jednotku měla čekat ještě dlouhá služba, včetně aktivního bojového nasazení v První světové válce (a její děla tedy ještě jednou zahřměla naostro).

Jednoduchost a úspornost boční siluety a nástaveb je dobře vidět i na prvních těžkých jednotkách japonské provenience - pancéřových (později bitevních) křižnících třídy Cukuba (Tsukuba). Ty taktéž čerpaly ze zkušeností čínsko-japonské a rusko-japonské války. Iwami (ex Orel) očesaná na kost na počátku rekonstrukce a po jejím ukončení ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Např. procento z plochy boku (pancíř nad 152mm/pod 152mm/nechráněné části) bývá u význačných jednotek účastnících se bitvy u Cušimy uváděno následovně: Mikasa 27/43/33, Borodino 17/31/52 a Oslabja 15/29/56.

[2] Jedinou nepancéřovanou částí boku byl malý kus zádě za zadní barbetou (i zde byl pancíř plánován, ale byl při projektování zrušen z hmotnostních důvodů). Pancéřové pláty hlavního bočního pásu sestávaly z jediné řady (neboť spoje mezi pláty byly považovány za slabinu) - pláty umístěné vertikálně byly spojeny na delší hraně.

Rusové se v pancéřovém schématu snažili skloubit dva ne zcela kompatibilní přístupy, respektive typy hrozeb - tj. ochranu jak před HE granáty, tak před AP granáty na velkou vzdálenost. Třída Sevastopol je obecně dosti speciální a nepochopenou konstrukcí vycházející ze specifického taktického zadání (ochrana minových bariér ve Finském zálivu) a tak nějak "divný" dreadnought (dle toho pak s oblibou a neprávem šikanovaný).

[3] Z původní výzbroje zbyly pouze 305mm kanóny hlavní ráže (s modifikovanými závěry). Přičemž neopravitelně poškozený levostranný kanón přední věže byl nahrazen kusem z bitevní lodě Hizen (ex Retvizan). Detail poškození dotyčného kanónu. Nutno říci, že alespoň jeden fragment hlavně neopustil zbaběle loď, ale pokračoval s ní srdnatě v cestě (zaseknutý a později nalezený ve skříňce signálních potřeb). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seznam použitých zdrojů:

Aboard Orël at Tsushima (Warship 2005), Stephen McLaughlin
From Orël to Iwami (Warship 2024), Stephen McLaughlin
Russian and Soviet battleships, Stephen McLaughlin, 2021
The Baltic Dreadnoughts: The Sevastopol Class (Warship 1994), Stephen McLaughlin

https://laststandonzombieisland.com
https://www.jacar.go.jp/
https://www.wikipedia.org/
https://www.history.navy.mil

Oba díly přečtený jedním vrzem.

Ano, velmi zajímavé. Díky

Teď už vím proč Gangut vypadal tak jak vypadal. Mám slabost pro čisté linie.

Opravdu velmi zajímavé. Třeba spoustu v článku použitých obrázků jsem ještě nikdy neviděl.

Velmi zajímavé čtení

V Číně internovaný poškozený Cesarevič.