Hrad VÍZMBURK
Napsal: 6/12/2025, 22:09
Hrad VÍZMBURK
Nedaleko Červeného Kostelce
Hrad Vízmburk se nachází v lesích mezi obcemi Havlovice a Červený Kostelec, v Královehradeckém kraji. Jedná se o malebnou krajinu kolem řeky Úpa, která je známá především z pozdějších let, než vznikl vlastního hradu, a to z povinné četby ze základní školy v podobě díla „Babička“ od Boženy Němcové. Ta nejen že vyrůstala v tomto kraji, ale řada událostí a osob je úzce spjatá právě s okolím podél řeky Úpy, jako tzv. Babiččino údolí. Podél této krásně v přírodě meandrující řeky byly v minulosti na relativně krátkém úseku postaveny hned tři hrady v jejichž stínu postavy od Boženy Němcové vyrůstali a žily. Ve směru toku řeky to byl popisovaný Vízmburk, následně Červená Hora trojici uzavíral hrad Rýzmburk.
Jelikož i má osoba je s tímto krajem částečně provázána, tak jsem si již před mnoha lety dal za úkol napsat něco o trojici těchto hradů, které jsem měl možnost několikrát osobně navštívit a prožít na nich hezké chvíle. Především pak zřícenina hradu Červená Hora, či lépe řečeno těch pár ruin co z něj zbylo, má pro mě nostalgickou vzpomínku na svou první manželku a romantické procházky právě do prostorů hradu a jeho blízkého okolí.
Popis hradu
Hrad stával na nepřístupném ostrohu nad řekou Úpou. Jednalo se o dvoudílnou dispozici, přičemž do hradního areálu se vstupovalo přes příkop chráněný věžovitou bránou. Za ní se nacházel parkán, který obíhal celý hrad. Hlavním rysem hradu byla válcová věž v severozápadním nároží. Pod ním z čela do parkánu se vstupovalo skrz čtverhrannou budovu, která je považována za kovárnu nebo původní kuchyň. Na západní straně se nacházela druhá brána, kterou se vstupovalo na malé nádvoří. Ze tří stran je obklopovala palácová křídla. Jediný úsek hradby se nacházel na severu mezi bergfritem a protilehlým palácem, ale při některé z mladších úprav byl prostor vyplněn kuchyní s centrálním polygonálním dýmníkem. V zadním paláci býval velký sál zaklenutý křížovou klenbou a v nároží snad byla kaple. Hlavní věž má průměr přes jedenáct metrů a tloušťka zdiva ve spodní části dosahovala 4,2 m. Stejně jako řada dalších hradních objektů se i věž dochovala do výšky prvního patra, tj. cca osmi metrů. Vchod do věže v přízemí byl zajištěn přes žebřík otvorem v nedochovaní kupolové klenbě. V případě ohrožení bylo možno žebřík odstranit a přístup do věže byl tak uzavřen. V přízemí se v síle zdiva nachází velmi neobvyklý dvoudílný prostor, kterým je 125 centimetrů dlouhá přístupová chodbička široká půl metru a zadní svislá šachta s rozměry horní části 67 × 78 centimetrů. Jiří Varhaník ji označil za záchod pro vězně, zatímco podle Vladislava Razíma má tato hypotéza řadu nedostatků, a i přes nedostatek zdokumentovaných případů by se mohlo jednat o trezor k uschování cenností.
Ve své vrcholné době byl hrad s příslušenstvím rozložen na třech pozicích vzájemně od sebe oddělených velkým příkopem. Předhradí bylo podle všeho ohraničeno jen palisádou či jiným typem základní fortifikace a nacházela se zde hospodářská stavení. Následně přes dřevěný most klenoucím se nad příkopem se vstupovalo do druhého předhradí, které bylo chráněno velkou štítovou zdí ve tvaru půlkruhu. V čele stála vstupní brána a z vnitřní strany k této štítové zdi přiléhali další hospodářská stavení. Směrem k hlavnímu hradnímu pahorku bylo použito opět jen zřejmě lehké opevnění. Přes velký široký příkop se vstupovalo po mostě k hlavnímu hradnímu pahorku, který byl opět ze strany přístupu chráněn velkou štítovou zdí s provozní budovou. Následně se opět po mostě přes příkop vstupovalo do vnitřního hradu s parkánovou zdí. Celý vnitřní pahorek byl chráněn příkopem a na jeho vnějším okraji byla opět ochranná zeď s baštami.
Historik Tomáš Durdík se domnívá, že hrad Vízmburk byl stavěn stejnou stavební hutí, která prováděla výstavbu kláštera v Polici nad Metují. Vzhled hradu pak naznačuje vazby přímo na členy vládnoucího přemyslovského rodu, protože hrad v mnohém připomíná zmenšenou kopii královských hradů s obvodovou zástavbou té doby. Význam hradu podtrhuje existence samostatné kaple.
Archeologický výzkum
Prakticky až do roku 1972 se o hradu moc nevědělo, jelikož byl pohřben příkrovem suti a o jeho existenci svědčila pouze vystupující torzo věže, příkopy a valy. Následný archeologický průzkum ukázal celou krásu hradu, protože po odtěžení suti bylo zjištěno, že se hrad zachoval až do výše prvního patra v původní podobě z poloviny 13.století tak, jak vypadal, než zaniknul. Vnitřní hrad má oválný půdorys o rozměrech 40x30 m. Okrouhlá věž byla umístěná na severní straně, kde ostrožna pozvolna přecházela v táhlý stoupající hřeben. Aby byl nepříteli zhoršen přístup, byla tato ostrožna na dvou místech přehrazená příkopy a valy. Vlastní vnitřní hrad byl od okolí oddělen příkopem a parkánovou zdí. Malé vnitřní nádvoří bylo ze všech stran obklopeno užitnými prostorami včetně hradního paláce s kaplí a kuchyně. Na západní straně část budov přiléhala k hlavní věži. Vnitřní reprezentativní prostory byly bohatě zdobené jako například síň s konzolami. Pod velkou části paláce byly rozsáhlé sklepy.
Archeologický průzkum na hradě probíhal v letech 1972 až 1984 a svým způsobem by se dalo mluvit o Východočeských Pompejích. Původně se počítalo jen s jednou sezónou pod vedením Antonína Hejny z Archeologického ústavu Československé akademie, ale na základě nálezu žebrové klenby ze 13.století bylo rozhodnuto o pokračování prací. Za těch třináct sezón byl celý porostlý pahorek odhalen a vydával svá tajemství. Samotné zdivo bylo dochované až do výše 8 metrů. Dobový tisk nazýval hrad podkrkonošskými Pompejemi. Bohužel Antonín Hejna v roce 1986 a již rok předtím, když se jeho zdravotní stav zhoršil, se vykopávky realizovali v minimálním rozsahu. Hrad je díky své zachovalosti unikátní, a i nadále je o něj pečlivě postaráno dobrovolníky a spolkem, který vznikl v roce 2002. Odkryté konstrukce jsou stabilizované a kompletně zastřešené velkou konstrukcí. Hrad lze navštívit, nebo využít některou ze zde konaných akcí. Během let 2020 – 2021 byla dostavěná část zdí, opravené sklepy, po železné konstrukci zpřístupněná věž a zastřešení budov. Zastřešení velkou kovovou konstrukcí bylo nutné z důvodu použití stavebního materiálu, kterým byl měkký pískovec s jílovým tmelem. Od května 2021 je hrad trvale v letní sezoně zpřístupněn veřejnosti a lze u něj využít i místní občerstvení.
Historie hradu
Hrad byl postaven zřejmě ve třetí čtvrtině 13.století bohatým šlechticem Tasem, nebo jeho otcem Petrem ze Skalice. Vlastní Vízmburské panství bylo poměrně velké a kromě hradu k němu patřilo i městečko Úpice a dále vsi Bohuslavice, Rubínov, Suchovršice, Radeč, Studenec, Kyje, Brusnice, Maršov, Libňatov, Havlovice, Slatina, Boušín, Rtyně, Bohdašín, Batňovice, Zálesí, Svatoňovice, Petrovice, Sedloňov a Žaltmaň s tvrzí. Z Dalimilovi kroniky se o Tasovi dozvídáme, že vedl roku 1278 boje s Branibory, kteří pod vedením svého markraběte Oty Braniborského vedli vpád do Čech po násilné smrti českého krále Přemysla Otakara II. V roce 1289 byl Tas uveden v družině krále Václava II. a před rokem 1295 zastával úřad zemského hejtmana v Krakově. Později zastával další pozice v Polsku, kam Přemyslovci na konci 13.století expandovali. V roce 1304 se stal královským podkomořím v Čechách. O rok později ale Tas v Praze nečekaně umírá násilnou smrtí z rukou Jana Vlka, kterého Tas bezprávně odsoudil k životu psance a přivlastnil si jeho majetek. Po Tasově smrti získal hrad Jaroš z Vízmburka, ale již roku 1309 patřil hrad s panstvím Milotovi z Pnětluk, který je jako vlastník Vízmburka zmiňován ještě v roce 1323. Po něm hrad zřejmě držel Lucek psaný z Vízmburka, který je v roce 1340 připomínán na Moravě. Po něm byl držitelem hradu Arnošt z Hostyně, který byl otcem budoucího pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Někdy mezi lety 1327-1330 byl hrad vyměněn za pardubické panství. Nový majitelé bratří Hynek Crha, Hajman, Hynek Hlaváč a Václav z Dubé a Náchoda drželi hrad spolu s dalším panstvím v Náchodě a Malé Skalice do roku 1336, kdy došlo k rozdělení majetku mezi zmíněné bratry. Vízmburk obdržel Hynek Crha, po němž jej zdědili jeho synové Hynek mladší a Jindřich řečený Hynáček. Zmínky o obou bratrech máme až do roku 1401, kdy jsou uváděni jako patroni kostelů v Úpici a okolí. Jindřich Hynáček byl v letech 1381 – 1397 přísedící zemského soudu a v letech 1402 – 1404 tuto roli zastával jeho syn Jan z Dubé a Náchoda. Janův syn Jiřík z Dubé a Vízmburka se na hradě uvádí až do roku 1426, kdy již v Čechách vrcholili husitské války. Hrad se tak ocitl ve středu bojů mezi Husity a Slezany. V roce 1425 vtrhl vratislavický biskup Konrád se Slezským vojskem do Čech a během své výpravy rozsáhle ničil místní državy od hradu Vízmburku směrem k Trutnovu a Náchodu. Husitské vojsko na hradě Vízmburk bylo pro Slezany nebezpečné. Nicméně držitel hradu Jiřík se nakonec od husitství odvrátil a přešel na stranu císaře Zikmunda. Po roce 1436 půjčil Jiřík králi a císaři Zikmundovi 15.000 kop grošů, za což od panovníka obdržel statky Žleby, Vildštejn, Chotěboř a Dobrovice. I díky tomu mohl Jiřík své rodové sídlo přesunout z hradu Vízmburk na Žleby, které byly na lepší trase směrem do hlavního města českého království. V roce 1440 byl Jiřík jedním z volitelů českého krále. Byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a v jeho prospěch vedl například řeč na kutnohorském sjezdu v roce 1446. V roce 1447 byl zvolen jako člen poselstva k římskému králi Fridrichovi III. do Vídně. O rok později se účastnil obsazení Prahy. Jiřík z Dubé a Vízmburka zemřel na svém panství Žleby v roce 1450 bezdětný. Během Jiříkovi nepřítomnosti byl na hradě zřejmě správce, který v této neklidné době napadal slezská města, zřejmě za účelem zajištění si kořisti. Slezská města a z Horní Lužice se rozhodla tohoto správce zničit. Rozhodli se ale postupovat jinou cestou, než by se očekávalo. Slezská knížata a vlastníci měst jako Vratislav, Svídnice, Budyšín, Žitava a Zhořelec, se rozhodla hrad Vízmburk od jeho vlastníka odkoupit a následně jej pobořit spolu s dalšími hrady v okolí. V roce 1447 byl tak hrad pobořen a zapálen a jako zpustlý byl uváděn v letech 1516 – 1519. Jako zřícenina je hrad uváděn ještě v roce 1615, než se o něm kroniky přestali zmiňovat.
„Téhož léta po sv. Duchu všecka kniežata slezská a města Vratislav, Svídnice, Gerlice, Budyšín, Žitava a jiná města jim příležící vytrhli, a sebravše s sebe penieze, splatili hrady pánuom a zamanóm, s kterýchžto škod a zlodějstva činili, jako Vitsemburk, páně Jiříkuov, Adršpach páně Hynkuov, Žacléř někdy Hanušuov, Belver a Skály páně Salavóv, kteréžto splatili hotovými penězi a potom zbořili a zkazili; ale vsí a platuov nechali jmenovaným pánuom všechněm.“
(Zdroj: Staré letopisy české)
Pověsti
O Vízmburském pokladu
Antoščin manžel šel jednou na Květnou neděli do blízkého města Úpice na mši svatou. Antoška zůstala se synem Petříkem doma, vařila, chlapec si hrál. Najednou se podívala z okna a vidí, že se jejich bujná jalovička prohání sem a tam po dvoře. Asi se utrhnula, musím ji uvázat, pomyslila si. Vzala Petříka do náručí a chtěla kravičku do stáje uvázat. Jalovička se však nedala a pustila se nahoru k lesu, tam, co stával hrad. Najednou se kravka ztratila, Antoška se po ní marně rozhlížela. Náhle před sebou viděla velkou bránu, byla pootevřená. Vešla a co nevidí! Kam jen pohlédla, samé zlato a stříbro. Posadila Petříka na zem a nahrnovala si do klína poklad. Sotva mohla náklad unést, spěchala ke bráně. Tu si vzpoměla na Petříka. Rychle se vrátila, popadla synka a vracela se k bráně. Ta byla ale již zavřená, oba zůstali uvězněni. Co si asi říkal její manžel, když se mezitím vrátil z Úpice? Nikoho doma nenašel, volal, plakal, ale oni nepřicházeli. Celý rok naříkal a myslel si, že nějakým způsobem o život přišli. Uplynul celý rok a přišla zase Květná neděle. Šel zase na mši svatou, neměl tam žádné stání, stále vzpomínal, co se před rokem přihodilo. Smutně se vracel k chalupě. Otevřel dveře a div divoucí! U kamen stojí Antoška a na zemi si hraje malý Petřík. A vedle chlapce leží hromada zlata a stříbra. Antoška manželovi vypravovala všechno, co se přihodilo, jenom nevěděla, jak se domů dostala. Kdyby na zemi neležela hromada zlata a stříbra, myslela by si, že to ani není pravda. A děkovali za to Pánu Bohu a celý poklad věnovali na Petříčka, z něhož se stal pilný, hodný a poctivý člověk.
O devíti křížích
Na okraji lesa Krákorka, u cesty mezi Červeným Kostelcem a Rtyní stojí podivný kříž, na jehož kamenném podstavci je vytesáno devět malých křížků a podivný nápis. Nedaleko od kříže na skalnaté stráni stával hrad Vízmburk, podle něhož dostala pojmenování nedaleká víska Podhradí. Heřman z Vízmburka, známý po celém okolí jako udatný a nebojácný bojovník, jezdil celý rok na koni do Rtyně za svou milenkou, dcerou rychtáře Anežkou. Oba se moc milovali, avšak jedinou překážkou pro ně byl Heřmanův otec, který nechtěl, aby si jeho syn vzal někoho, kdo se nerovná jeho rodu. Heřman byl den ode dne smutnější a tak se stále častěji vydával na dlouhé vyjížďky na koni. Jedinou jeho útěchou byla Anežka, za kterou jezdil stále častěji a tak se stalo, že se skoro nezdržoval doma. Zanedlouho si jeho smutnění všimla i Heřmanova matka a spolu s ní se mu podařilo otce přemluvit, aby ke svatbě svolil. Ještě té noci jel Heřman se svým panošem tu radostnou zprávu zvěstovat do Rtyně Anežce. Vtom zaslechli vzlykot a pláč. Dojeli až na místo, kde byla u stromu uvázaná dívka. Okolo ní devět jezdců. Heřman s panošem Jankem nelenili. Heřman dal dívku pod ochranu Jankovi a sám se jal se zlosyny vypořádat. Byl to tvrdý a nerovný boj Jeden proti devíti, ale přesto všech devět zlosynů pobil. Jaká hrůza a štěstí jej pojala zároveň, když v zachráněné dívce poznal svou Anežku. Ta se ho již nemohla dočkat a šla mu naproti. Když potkala sedláka Nývlta, tiše nasedla na vůz. Avšak když po chvíli seskočila, objevili se okolo ní jezdci. Heřman svou milou objal a oznámil, že otec ke sňatku svolil a všichni tři se vypravili s radostí na hrad. Tam představil Heřman svoji nevěstu otci a začali hned chystat přípravy na svatbu. Druhý den ráno vyjel Heřman s několika čeledíny do lesa ke stromu, u něhož byla uvázána Anežka a všechny mrtvé pochovali. Do tří dnů stál na tomto místě dřevěný kříž, na jehož podstavci je vytesáno devět malých křížků. Od té doby se tomuto místu říká U Devíti křížů.
Vízmburský pán
Do světnice k hajnému "U devíti křížů" vletěl v pravé poledne jako štvaný jeho švagr z Podhradí; zhroutil se na lavici u zdi nemoha dechu nabrat, natož promluvit. Žena hajného, sestra nenadálého hosta, div leknutím nepřišla o rozum. Hajný se brzo vzpamatoval a na milého švagra, co že se přece stalo, co že takhle... Ale ten jen mávnul rukou, dávaje na srozuměnou, aby mu teď dal pokoj, že není schopen slova. A trvalo to dlouho, než mohl na naléhání hajného konečně ze sebe vypravit: "No, jak víš, dostal sem od drvařů to klestí z tý souše, co ste porazili. Tak si teda pro to jedu s trakařem. Přijedu pod hrad a tu - kde se vzal, tu se vzal - de ke hradu takovej pán v černým plášti, s takovým staročeským širákem na hlavě. Šel zvolna - krok co krok - jakoby něco hledal, nebo zpytoval svědomí. Zdálo se, že mě neviděl. Nechal sem trakař na cestě a skočím za strom a voči z něj nespustím. Šel pořád tak, až přišel tam, kde byla někdy brána. Tam se zastavil, koukne po hradě a najednou se ohlídne po mně a houkne, ale tak diuně, tak jako po staročesku: "Nekoukaj na mě!" Do mě jak když hrom uhodí. Nechám trakař trakařem a letím sem. Domů bych měl blíž, ale to bych mu vletěl zrouna do náručí. No a tak jsem tady." "No ale pro ten trakař si pudeš, ten tam přeci nenecháš." "I nechám šechno, ani za nic na světě tam už nejdu!" Konečně po delší domluvě šli tam spolu. Hajný zatím prohledal zbořeniště, ale neviděl nic. Mezitím si švagr naložil klestí a jel domů. "Inu víš", povídá žena vrátivšímu se hajnému, "já se bratrovi nic nedivím. Ten není pruní, co se mu tohle stalo. To jich už kolik vidělo toho pána vízmburského a dycky v pravý poledne. No, a večír bych kolem hradu nešla ani za nic. To se tam teprva dějou kousky!"
Zdroje:
www.wikipedia.org
www.vizmburk.cz
www.hrad-vizmburk.cz
Dějiny východních Čech - 2009
Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Východní Čechy
Nedaleko Červeného Kostelce
Hrad Vízmburk se nachází v lesích mezi obcemi Havlovice a Červený Kostelec, v Královehradeckém kraji. Jedná se o malebnou krajinu kolem řeky Úpa, která je známá především z pozdějších let, než vznikl vlastního hradu, a to z povinné četby ze základní školy v podobě díla „Babička“ od Boženy Němcové. Ta nejen že vyrůstala v tomto kraji, ale řada událostí a osob je úzce spjatá právě s okolím podél řeky Úpy, jako tzv. Babiččino údolí. Podél této krásně v přírodě meandrující řeky byly v minulosti na relativně krátkém úseku postaveny hned tři hrady v jejichž stínu postavy od Boženy Němcové vyrůstali a žily. Ve směru toku řeky to byl popisovaný Vízmburk, následně Červená Hora trojici uzavíral hrad Rýzmburk.
Jelikož i má osoba je s tímto krajem částečně provázána, tak jsem si již před mnoha lety dal za úkol napsat něco o trojici těchto hradů, které jsem měl možnost několikrát osobně navštívit a prožít na nich hezké chvíle. Především pak zřícenina hradu Červená Hora, či lépe řečeno těch pár ruin co z něj zbylo, má pro mě nostalgickou vzpomínku na svou první manželku a romantické procházky právě do prostorů hradu a jeho blízkého okolí.
Popis hradu
Hrad stával na nepřístupném ostrohu nad řekou Úpou. Jednalo se o dvoudílnou dispozici, přičemž do hradního areálu se vstupovalo přes příkop chráněný věžovitou bránou. Za ní se nacházel parkán, který obíhal celý hrad. Hlavním rysem hradu byla válcová věž v severozápadním nároží. Pod ním z čela do parkánu se vstupovalo skrz čtverhrannou budovu, která je považována za kovárnu nebo původní kuchyň. Na západní straně se nacházela druhá brána, kterou se vstupovalo na malé nádvoří. Ze tří stran je obklopovala palácová křídla. Jediný úsek hradby se nacházel na severu mezi bergfritem a protilehlým palácem, ale při některé z mladších úprav byl prostor vyplněn kuchyní s centrálním polygonálním dýmníkem. V zadním paláci býval velký sál zaklenutý křížovou klenbou a v nároží snad byla kaple. Hlavní věž má průměr přes jedenáct metrů a tloušťka zdiva ve spodní části dosahovala 4,2 m. Stejně jako řada dalších hradních objektů se i věž dochovala do výšky prvního patra, tj. cca osmi metrů. Vchod do věže v přízemí byl zajištěn přes žebřík otvorem v nedochovaní kupolové klenbě. V případě ohrožení bylo možno žebřík odstranit a přístup do věže byl tak uzavřen. V přízemí se v síle zdiva nachází velmi neobvyklý dvoudílný prostor, kterým je 125 centimetrů dlouhá přístupová chodbička široká půl metru a zadní svislá šachta s rozměry horní části 67 × 78 centimetrů. Jiří Varhaník ji označil za záchod pro vězně, zatímco podle Vladislava Razíma má tato hypotéza řadu nedostatků, a i přes nedostatek zdokumentovaných případů by se mohlo jednat o trezor k uschování cenností.
Ve své vrcholné době byl hrad s příslušenstvím rozložen na třech pozicích vzájemně od sebe oddělených velkým příkopem. Předhradí bylo podle všeho ohraničeno jen palisádou či jiným typem základní fortifikace a nacházela se zde hospodářská stavení. Následně přes dřevěný most klenoucím se nad příkopem se vstupovalo do druhého předhradí, které bylo chráněno velkou štítovou zdí ve tvaru půlkruhu. V čele stála vstupní brána a z vnitřní strany k této štítové zdi přiléhali další hospodářská stavení. Směrem k hlavnímu hradnímu pahorku bylo použito opět jen zřejmě lehké opevnění. Přes velký široký příkop se vstupovalo po mostě k hlavnímu hradnímu pahorku, který byl opět ze strany přístupu chráněn velkou štítovou zdí s provozní budovou. Následně se opět po mostě přes příkop vstupovalo do vnitřního hradu s parkánovou zdí. Celý vnitřní pahorek byl chráněn příkopem a na jeho vnějším okraji byla opět ochranná zeď s baštami.
Historik Tomáš Durdík se domnívá, že hrad Vízmburk byl stavěn stejnou stavební hutí, která prováděla výstavbu kláštera v Polici nad Metují. Vzhled hradu pak naznačuje vazby přímo na členy vládnoucího přemyslovského rodu, protože hrad v mnohém připomíná zmenšenou kopii královských hradů s obvodovou zástavbou té doby. Význam hradu podtrhuje existence samostatné kaple.
Archeologický výzkum
Prakticky až do roku 1972 se o hradu moc nevědělo, jelikož byl pohřben příkrovem suti a o jeho existenci svědčila pouze vystupující torzo věže, příkopy a valy. Následný archeologický průzkum ukázal celou krásu hradu, protože po odtěžení suti bylo zjištěno, že se hrad zachoval až do výše prvního patra v původní podobě z poloviny 13.století tak, jak vypadal, než zaniknul. Vnitřní hrad má oválný půdorys o rozměrech 40x30 m. Okrouhlá věž byla umístěná na severní straně, kde ostrožna pozvolna přecházela v táhlý stoupající hřeben. Aby byl nepříteli zhoršen přístup, byla tato ostrožna na dvou místech přehrazená příkopy a valy. Vlastní vnitřní hrad byl od okolí oddělen příkopem a parkánovou zdí. Malé vnitřní nádvoří bylo ze všech stran obklopeno užitnými prostorami včetně hradního paláce s kaplí a kuchyně. Na západní straně část budov přiléhala k hlavní věži. Vnitřní reprezentativní prostory byly bohatě zdobené jako například síň s konzolami. Pod velkou části paláce byly rozsáhlé sklepy.
Archeologický průzkum na hradě probíhal v letech 1972 až 1984 a svým způsobem by se dalo mluvit o Východočeských Pompejích. Původně se počítalo jen s jednou sezónou pod vedením Antonína Hejny z Archeologického ústavu Československé akademie, ale na základě nálezu žebrové klenby ze 13.století bylo rozhodnuto o pokračování prací. Za těch třináct sezón byl celý porostlý pahorek odhalen a vydával svá tajemství. Samotné zdivo bylo dochované až do výše 8 metrů. Dobový tisk nazýval hrad podkrkonošskými Pompejemi. Bohužel Antonín Hejna v roce 1986 a již rok předtím, když se jeho zdravotní stav zhoršil, se vykopávky realizovali v minimálním rozsahu. Hrad je díky své zachovalosti unikátní, a i nadále je o něj pečlivě postaráno dobrovolníky a spolkem, který vznikl v roce 2002. Odkryté konstrukce jsou stabilizované a kompletně zastřešené velkou konstrukcí. Hrad lze navštívit, nebo využít některou ze zde konaných akcí. Během let 2020 – 2021 byla dostavěná část zdí, opravené sklepy, po železné konstrukci zpřístupněná věž a zastřešení budov. Zastřešení velkou kovovou konstrukcí bylo nutné z důvodu použití stavebního materiálu, kterým byl měkký pískovec s jílovým tmelem. Od května 2021 je hrad trvale v letní sezoně zpřístupněn veřejnosti a lze u něj využít i místní občerstvení.
Historie hradu
Hrad byl postaven zřejmě ve třetí čtvrtině 13.století bohatým šlechticem Tasem, nebo jeho otcem Petrem ze Skalice. Vlastní Vízmburské panství bylo poměrně velké a kromě hradu k němu patřilo i městečko Úpice a dále vsi Bohuslavice, Rubínov, Suchovršice, Radeč, Studenec, Kyje, Brusnice, Maršov, Libňatov, Havlovice, Slatina, Boušín, Rtyně, Bohdašín, Batňovice, Zálesí, Svatoňovice, Petrovice, Sedloňov a Žaltmaň s tvrzí. Z Dalimilovi kroniky se o Tasovi dozvídáme, že vedl roku 1278 boje s Branibory, kteří pod vedením svého markraběte Oty Braniborského vedli vpád do Čech po násilné smrti českého krále Přemysla Otakara II. V roce 1289 byl Tas uveden v družině krále Václava II. a před rokem 1295 zastával úřad zemského hejtmana v Krakově. Později zastával další pozice v Polsku, kam Přemyslovci na konci 13.století expandovali. V roce 1304 se stal královským podkomořím v Čechách. O rok později ale Tas v Praze nečekaně umírá násilnou smrtí z rukou Jana Vlka, kterého Tas bezprávně odsoudil k životu psance a přivlastnil si jeho majetek. Po Tasově smrti získal hrad Jaroš z Vízmburka, ale již roku 1309 patřil hrad s panstvím Milotovi z Pnětluk, který je jako vlastník Vízmburka zmiňován ještě v roce 1323. Po něm hrad zřejmě držel Lucek psaný z Vízmburka, který je v roce 1340 připomínán na Moravě. Po něm byl držitelem hradu Arnošt z Hostyně, který byl otcem budoucího pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Někdy mezi lety 1327-1330 byl hrad vyměněn za pardubické panství. Nový majitelé bratří Hynek Crha, Hajman, Hynek Hlaváč a Václav z Dubé a Náchoda drželi hrad spolu s dalším panstvím v Náchodě a Malé Skalice do roku 1336, kdy došlo k rozdělení majetku mezi zmíněné bratry. Vízmburk obdržel Hynek Crha, po němž jej zdědili jeho synové Hynek mladší a Jindřich řečený Hynáček. Zmínky o obou bratrech máme až do roku 1401, kdy jsou uváděni jako patroni kostelů v Úpici a okolí. Jindřich Hynáček byl v letech 1381 – 1397 přísedící zemského soudu a v letech 1402 – 1404 tuto roli zastával jeho syn Jan z Dubé a Náchoda. Janův syn Jiřík z Dubé a Vízmburka se na hradě uvádí až do roku 1426, kdy již v Čechách vrcholili husitské války. Hrad se tak ocitl ve středu bojů mezi Husity a Slezany. V roce 1425 vtrhl vratislavický biskup Konrád se Slezským vojskem do Čech a během své výpravy rozsáhle ničil místní državy od hradu Vízmburku směrem k Trutnovu a Náchodu. Husitské vojsko na hradě Vízmburk bylo pro Slezany nebezpečné. Nicméně držitel hradu Jiřík se nakonec od husitství odvrátil a přešel na stranu císaře Zikmunda. Po roce 1436 půjčil Jiřík králi a císaři Zikmundovi 15.000 kop grošů, za což od panovníka obdržel statky Žleby, Vildštejn, Chotěboř a Dobrovice. I díky tomu mohl Jiřík své rodové sídlo přesunout z hradu Vízmburk na Žleby, které byly na lepší trase směrem do hlavního města českého království. V roce 1440 byl Jiřík jedním z volitelů českého krále. Byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a v jeho prospěch vedl například řeč na kutnohorském sjezdu v roce 1446. V roce 1447 byl zvolen jako člen poselstva k římskému králi Fridrichovi III. do Vídně. O rok později se účastnil obsazení Prahy. Jiřík z Dubé a Vízmburka zemřel na svém panství Žleby v roce 1450 bezdětný. Během Jiříkovi nepřítomnosti byl na hradě zřejmě správce, který v této neklidné době napadal slezská města, zřejmě za účelem zajištění si kořisti. Slezská města a z Horní Lužice se rozhodla tohoto správce zničit. Rozhodli se ale postupovat jinou cestou, než by se očekávalo. Slezská knížata a vlastníci měst jako Vratislav, Svídnice, Budyšín, Žitava a Zhořelec, se rozhodla hrad Vízmburk od jeho vlastníka odkoupit a následně jej pobořit spolu s dalšími hrady v okolí. V roce 1447 byl tak hrad pobořen a zapálen a jako zpustlý byl uváděn v letech 1516 – 1519. Jako zřícenina je hrad uváděn ještě v roce 1615, než se o něm kroniky přestali zmiňovat.
„Téhož léta po sv. Duchu všecka kniežata slezská a města Vratislav, Svídnice, Gerlice, Budyšín, Žitava a jiná města jim příležící vytrhli, a sebravše s sebe penieze, splatili hrady pánuom a zamanóm, s kterýchžto škod a zlodějstva činili, jako Vitsemburk, páně Jiříkuov, Adršpach páně Hynkuov, Žacléř někdy Hanušuov, Belver a Skály páně Salavóv, kteréžto splatili hotovými penězi a potom zbořili a zkazili; ale vsí a platuov nechali jmenovaným pánuom všechněm.“
(Zdroj: Staré letopisy české)
Pověsti
O Vízmburském pokladu
Antoščin manžel šel jednou na Květnou neděli do blízkého města Úpice na mši svatou. Antoška zůstala se synem Petříkem doma, vařila, chlapec si hrál. Najednou se podívala z okna a vidí, že se jejich bujná jalovička prohání sem a tam po dvoře. Asi se utrhnula, musím ji uvázat, pomyslila si. Vzala Petříka do náručí a chtěla kravičku do stáje uvázat. Jalovička se však nedala a pustila se nahoru k lesu, tam, co stával hrad. Najednou se kravka ztratila, Antoška se po ní marně rozhlížela. Náhle před sebou viděla velkou bránu, byla pootevřená. Vešla a co nevidí! Kam jen pohlédla, samé zlato a stříbro. Posadila Petříka na zem a nahrnovala si do klína poklad. Sotva mohla náklad unést, spěchala ke bráně. Tu si vzpoměla na Petříka. Rychle se vrátila, popadla synka a vracela se k bráně. Ta byla ale již zavřená, oba zůstali uvězněni. Co si asi říkal její manžel, když se mezitím vrátil z Úpice? Nikoho doma nenašel, volal, plakal, ale oni nepřicházeli. Celý rok naříkal a myslel si, že nějakým způsobem o život přišli. Uplynul celý rok a přišla zase Květná neděle. Šel zase na mši svatou, neměl tam žádné stání, stále vzpomínal, co se před rokem přihodilo. Smutně se vracel k chalupě. Otevřel dveře a div divoucí! U kamen stojí Antoška a na zemi si hraje malý Petřík. A vedle chlapce leží hromada zlata a stříbra. Antoška manželovi vypravovala všechno, co se přihodilo, jenom nevěděla, jak se domů dostala. Kdyby na zemi neležela hromada zlata a stříbra, myslela by si, že to ani není pravda. A děkovali za to Pánu Bohu a celý poklad věnovali na Petříčka, z něhož se stal pilný, hodný a poctivý člověk.
O devíti křížích
Na okraji lesa Krákorka, u cesty mezi Červeným Kostelcem a Rtyní stojí podivný kříž, na jehož kamenném podstavci je vytesáno devět malých křížků a podivný nápis. Nedaleko od kříže na skalnaté stráni stával hrad Vízmburk, podle něhož dostala pojmenování nedaleká víska Podhradí. Heřman z Vízmburka, známý po celém okolí jako udatný a nebojácný bojovník, jezdil celý rok na koni do Rtyně za svou milenkou, dcerou rychtáře Anežkou. Oba se moc milovali, avšak jedinou překážkou pro ně byl Heřmanův otec, který nechtěl, aby si jeho syn vzal někoho, kdo se nerovná jeho rodu. Heřman byl den ode dne smutnější a tak se stále častěji vydával na dlouhé vyjížďky na koni. Jedinou jeho útěchou byla Anežka, za kterou jezdil stále častěji a tak se stalo, že se skoro nezdržoval doma. Zanedlouho si jeho smutnění všimla i Heřmanova matka a spolu s ní se mu podařilo otce přemluvit, aby ke svatbě svolil. Ještě té noci jel Heřman se svým panošem tu radostnou zprávu zvěstovat do Rtyně Anežce. Vtom zaslechli vzlykot a pláč. Dojeli až na místo, kde byla u stromu uvázaná dívka. Okolo ní devět jezdců. Heřman s panošem Jankem nelenili. Heřman dal dívku pod ochranu Jankovi a sám se jal se zlosyny vypořádat. Byl to tvrdý a nerovný boj Jeden proti devíti, ale přesto všech devět zlosynů pobil. Jaká hrůza a štěstí jej pojala zároveň, když v zachráněné dívce poznal svou Anežku. Ta se ho již nemohla dočkat a šla mu naproti. Když potkala sedláka Nývlta, tiše nasedla na vůz. Avšak když po chvíli seskočila, objevili se okolo ní jezdci. Heřman svou milou objal a oznámil, že otec ke sňatku svolil a všichni tři se vypravili s radostí na hrad. Tam představil Heřman svoji nevěstu otci a začali hned chystat přípravy na svatbu. Druhý den ráno vyjel Heřman s několika čeledíny do lesa ke stromu, u něhož byla uvázána Anežka a všechny mrtvé pochovali. Do tří dnů stál na tomto místě dřevěný kříž, na jehož podstavci je vytesáno devět malých křížků. Od té doby se tomuto místu říká U Devíti křížů.
Vízmburský pán
Do světnice k hajnému "U devíti křížů" vletěl v pravé poledne jako štvaný jeho švagr z Podhradí; zhroutil se na lavici u zdi nemoha dechu nabrat, natož promluvit. Žena hajného, sestra nenadálého hosta, div leknutím nepřišla o rozum. Hajný se brzo vzpamatoval a na milého švagra, co že se přece stalo, co že takhle... Ale ten jen mávnul rukou, dávaje na srozuměnou, aby mu teď dal pokoj, že není schopen slova. A trvalo to dlouho, než mohl na naléhání hajného konečně ze sebe vypravit: "No, jak víš, dostal sem od drvařů to klestí z tý souše, co ste porazili. Tak si teda pro to jedu s trakařem. Přijedu pod hrad a tu - kde se vzal, tu se vzal - de ke hradu takovej pán v černým plášti, s takovým staročeským širákem na hlavě. Šel zvolna - krok co krok - jakoby něco hledal, nebo zpytoval svědomí. Zdálo se, že mě neviděl. Nechal sem trakař na cestě a skočím za strom a voči z něj nespustím. Šel pořád tak, až přišel tam, kde byla někdy brána. Tam se zastavil, koukne po hradě a najednou se ohlídne po mně a houkne, ale tak diuně, tak jako po staročesku: "Nekoukaj na mě!" Do mě jak když hrom uhodí. Nechám trakař trakařem a letím sem. Domů bych měl blíž, ale to bych mu vletěl zrouna do náručí. No a tak jsem tady." "No ale pro ten trakař si pudeš, ten tam přeci nenecháš." "I nechám šechno, ani za nic na světě tam už nejdu!" Konečně po delší domluvě šli tam spolu. Hajný zatím prohledal zbořeniště, ale neviděl nic. Mezitím si švagr naložil klestí a jel domů. "Inu víš", povídá žena vrátivšímu se hajnému, "já se bratrovi nic nedivím. Ten není pruní, co se mu tohle stalo. To jich už kolik vidělo toho pána vízmburského a dycky v pravý poledne. No, a večír bych kolem hradu nešla ani za nic. To se tam teprva dějou kousky!"
Zdroje:
www.wikipedia.org
www.vizmburk.cz
www.hrad-vizmburk.cz
Dějiny východních Čech - 2009
Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Východní Čechy