SIEMENS-SCHUCKERT E.I, E.II, E.III, E.IV (1915/1916)
Napsal: 17/11/2025, 11:45
SIEMENS-SCHUCKERT E.I, E.II, E.III, E.IV
Německý stíhací jednoplošný letoun
doba vzniku: 1915/1916
Počet vyrobených strojů: 20+1 ks + E.III vyrobeno 6 ks
E.I
Siemens-Schuckert (nebo Siemens-Schuckertwerke) byla německá elektrotechnická společnost se sídlem v Berlíně, Erlangenu a Norimberku, která byla v roce 1966 začleněna do společnosti Siemens AG. Společnost Siemens Schuckert byla založena v roce 1903, kdy společnost Siemens & Halske získala společnost Schuckertwerke. Následně se Siemens & Halske specializoval na komunikační techniku a Siemens-Schuckert na energetiku a pneumatickou instrumentaci. Během první světové války Siemens-Schuckert také vyráběl letadla. V roce 1908 převzala výrobu vozidel Protos. Logo Siemens Schuckert se skládalo z písmene S s menším S umístěným uprostřed a menšího S otočeného doleva o 45 stupňů. Logo se používalo až do konce 60. let, kdy se obě společnosti spojily se společností Siemens-Reiniger-Werke AG a vytvořily dnešní Siemens AG.
Siemens-Schuckert postavil řadu letounů v První světové válce a v meziválečné éře. Na začátku Velké války se specializovali na stavbu těžkých bombardérů jako SSW E-série, což byli stroje se třemi motory Benz Bz.III, určené pro strategické dálkové lety. Vyráběli také letecké motory pod značkou Siemens-Halske, která se po skončení první světové války stala jejich hlavní produktovou řadou. Společnost se v roce 1936 reorganizovala jako Brandenburgische Motorenwerke nebo jednoduše Bramo a později ji v roce 1939 koupilo BMW a stala se z ní BMW Flugmotorenbau.
E.II
Siemens-Schuckert E.I
Siemens-Schuckert E.I byl německý jednoplošný jednomístný stíhací letoun z První světové války, navržený a vyráběný společností Siemens-Schuckertwerke GmbH. Stroj vyráběný v malé sérii byl dodán bojovým jednotkám Luftstreitkräfte v roce 1916, ale kvůli výkonům modernějších spojeneckých stíhaček byl z fronty brzo stažen.
Letou byl navržený hlavním konstruktérem Franzem Steffenem v polovině roku 1915. Jednalo se o první stíhací letoun tohoto výrobce a byl založen na podobných konstrukčních prvcích jako letoun konkurenční společnosti Fokker a Pfalz. Prototyp byl dokončený v říjnu 1915, měl konvenční dřevěnou konstrukci vyztuženou dráty, s křídly s kostrou z ocelových trubek potažených plátnem bez křidélek. Ovládání horizontálního letu se provádělo kroucením profilů křídel. Trup byl potažen překližkou. Stíhací letoun byl poháněn vzduchem chlazeným 9válcovým hvězdicovým dvourotačním motorem Siemens-Halske Sh.I o výkonu 75kW (100 koňských sil). Prototyp byl vybaven špičatým krytem vrtule, který se u následné sériové produkce nepoužíval. Maximální rychlost v horizontálním letu byla 140 km/h, dolet byl 1,5 hodiny letu, odhadem 210 km.
Letové zkoušky stíhačky byly úspěšně dokončeny 17. března 1916, poté letecký inspektorát Idflieg objednal 20 sériových exemplářů pro ověření bojových schopností na frontě. Letouny byly vyráběny v závodě Pflaza v Norimberku a dostaly registrační čísla od 550/15 do 569/15. Výzbroj sériových strojů tvořil jeden pevný, synchronizovaný kulomet LMG 08/15 ráže 7,92 mm.
E.I
Nasazení
Stíhací letouny Siemens-Schuckert E.I vstoupily do služby u Luftstreitkräfte v srpnu 1916. Stroj číslo 552/15 byl používán pro statické zkoušky prováděné na letišti v Johannisthalu, několik exemplářů bylo odesláno na Riesenflugzeugabteilung 500 a 501, několik do armádních leteckých parků a většina byla dodána do leteckých škol (exempláře číslo 561, 562 a 565–569/15 byly kanibalizovány na náhradní díly. K 31. říjnu 1916 bylo na západní frontě v bojové službě pouze pět E.I.. Důvodem stažením strojů z fronty bylo to, že se na druhé straně objevily mnohem modernější spojenecké stíhačky Nieuport 11 a Airco DH.2, které v leteckém souboji model E.I zcela deklasovali.
Model E.II byl postaven pouze v jednom prototypu. Hlavní změnou bylo použití řadového motoru Argus As.II o výkonu 89kW (120 k) a výrazného výfuku. Až na další detaily podvozku, byl vzhledově E.II velmi podobný modelu E.I. Byl postavený pouze jeden prototyp, který byl dokončen počátkem roku 1916. Letoun se zřítil během předváděcího letu u Döberitzu dne 26. června 1916. Hlavní konstruktér Franz Steffen letoun pilotoval a při havárii zahynul.
Verze E.III byla vyrobená v počtu 6 kusů s tím, že se zde použil 9válcový rotační motor Oberursel U.I o výkonu 75kW (100 k). Jednalo se o licenční verzi motoru Gnome Delta, který se používal rovněž u stíhacího letounu Fokker E.II. Nový motor zvedl hmotnost letounu o zanedbatelných 11 liber, výkon zůstal prakticky srovnatelný. Letoun tak nevykazoval nějaké výrazné zlepšení svých vlastností.
Model E.IV používal opět původní motor Siemens-Halske Sh.I, ale trup byl kruhového průřezu. Podle všeho prototyp nebyl ani dokončen.
Technická specifikace – SIEMENS-SCHUCKERT E.I
První vzlet: 1915
Posádka: 1
Délka: 7,1 m
Výška: 2,8 m
Rozpětí křídel: 10 m
Plocha křídel: 16 m2
Prázdná hmotnost: 473 kg
Vzletová hmotnost: 673 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Siemens-Halske Sh.I
Výkon pohonné jednotky: 75 kW (100 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 140 km/h
Dolet: 210 km, 1,5h
Dostup:
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 1x kulomet ráže 7,92 mm
Postaveno strojů: 20 ks + 1 ks prototyp + E.III vyrobeno 6 ks
Hodnocení
V mnoha ohledech se jednalo o letoun, který měl podobné letové vlastnosti jako mnohem slavnější model Fokker E.I, který byl vyráběn ve větším množství a létali na něm taková letecká esa jako Max Immelmann, či Oswald Boelcke. Výhodou Fokkeru bylo, že na frontu přišel již v polovině roku 1915 a měl synchronizovaný kulomet. Nicméně válka plodí rychlý pokrok a to potkalo právě model Siemens-Schuckert E.I, který na frontu přišel až v polovině roku 1916, kdy nebe nad bojišti ovládali modernější spojenecké stroje. Proto byl E.I rychle přesunut do leteckých škol, kde jeho zastaralá koncepce řízení, nebyla takovou překážkou. I když měl stroj synchronizovaný kulomet, tak v obratnosti za spojeneckou konkurencí silně zaostával. Ani další verze E.II, E.III a E.IV se nepodařilo vylepšit natolik, aby se začali vyrábět ve větších sériích. Letouny Siemens-Schuckert řady E. tak měli na průběhu Velké války jen nepatrný vliv.
E.I
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
www.wikipedia.org
https://flyingmachines.ru/
www.historyofwar.org/articles/weapons_SSW_EII
Německý stíhací jednoplošný letoun
doba vzniku: 1915/1916
Počet vyrobených strojů: 20+1 ks + E.III vyrobeno 6 ks
Siemens-Schuckert (nebo Siemens-Schuckertwerke) byla německá elektrotechnická společnost se sídlem v Berlíně, Erlangenu a Norimberku, která byla v roce 1966 začleněna do společnosti Siemens AG. Společnost Siemens Schuckert byla založena v roce 1903, kdy společnost Siemens & Halske získala společnost Schuckertwerke. Následně se Siemens & Halske specializoval na komunikační techniku a Siemens-Schuckert na energetiku a pneumatickou instrumentaci. Během první světové války Siemens-Schuckert také vyráběl letadla. V roce 1908 převzala výrobu vozidel Protos. Logo Siemens Schuckert se skládalo z písmene S s menším S umístěným uprostřed a menšího S otočeného doleva o 45 stupňů. Logo se používalo až do konce 60. let, kdy se obě společnosti spojily se společností Siemens-Reiniger-Werke AG a vytvořily dnešní Siemens AG.
Siemens-Schuckert postavil řadu letounů v První světové válce a v meziválečné éře. Na začátku Velké války se specializovali na stavbu těžkých bombardérů jako SSW E-série, což byli stroje se třemi motory Benz Bz.III, určené pro strategické dálkové lety. Vyráběli také letecké motory pod značkou Siemens-Halske, která se po skončení první světové války stala jejich hlavní produktovou řadou. Společnost se v roce 1936 reorganizovala jako Brandenburgische Motorenwerke nebo jednoduše Bramo a později ji v roce 1939 koupilo BMW a stala se z ní BMW Flugmotorenbau.
Siemens-Schuckert E.I
Siemens-Schuckert E.I byl německý jednoplošný jednomístný stíhací letoun z První světové války, navržený a vyráběný společností Siemens-Schuckertwerke GmbH. Stroj vyráběný v malé sérii byl dodán bojovým jednotkám Luftstreitkräfte v roce 1916, ale kvůli výkonům modernějších spojeneckých stíhaček byl z fronty brzo stažen.
Letou byl navržený hlavním konstruktérem Franzem Steffenem v polovině roku 1915. Jednalo se o první stíhací letoun tohoto výrobce a byl založen na podobných konstrukčních prvcích jako letoun konkurenční společnosti Fokker a Pfalz. Prototyp byl dokončený v říjnu 1915, měl konvenční dřevěnou konstrukci vyztuženou dráty, s křídly s kostrou z ocelových trubek potažených plátnem bez křidélek. Ovládání horizontálního letu se provádělo kroucením profilů křídel. Trup byl potažen překližkou. Stíhací letoun byl poháněn vzduchem chlazeným 9válcovým hvězdicovým dvourotačním motorem Siemens-Halske Sh.I o výkonu 75kW (100 koňských sil). Prototyp byl vybaven špičatým krytem vrtule, který se u následné sériové produkce nepoužíval. Maximální rychlost v horizontálním letu byla 140 km/h, dolet byl 1,5 hodiny letu, odhadem 210 km.
Letové zkoušky stíhačky byly úspěšně dokončeny 17. března 1916, poté letecký inspektorát Idflieg objednal 20 sériových exemplářů pro ověření bojových schopností na frontě. Letouny byly vyráběny v závodě Pflaza v Norimberku a dostaly registrační čísla od 550/15 do 569/15. Výzbroj sériových strojů tvořil jeden pevný, synchronizovaný kulomet LMG 08/15 ráže 7,92 mm.
Nasazení
Stíhací letouny Siemens-Schuckert E.I vstoupily do služby u Luftstreitkräfte v srpnu 1916. Stroj číslo 552/15 byl používán pro statické zkoušky prováděné na letišti v Johannisthalu, několik exemplářů bylo odesláno na Riesenflugzeugabteilung 500 a 501, několik do armádních leteckých parků a většina byla dodána do leteckých škol (exempláře číslo 561, 562 a 565–569/15 byly kanibalizovány na náhradní díly. K 31. říjnu 1916 bylo na západní frontě v bojové službě pouze pět E.I.. Důvodem stažením strojů z fronty bylo to, že se na druhé straně objevily mnohem modernější spojenecké stíhačky Nieuport 11 a Airco DH.2, které v leteckém souboji model E.I zcela deklasovali.
Model E.II byl postaven pouze v jednom prototypu. Hlavní změnou bylo použití řadového motoru Argus As.II o výkonu 89kW (120 k) a výrazného výfuku. Až na další detaily podvozku, byl vzhledově E.II velmi podobný modelu E.I. Byl postavený pouze jeden prototyp, který byl dokončen počátkem roku 1916. Letoun se zřítil během předváděcího letu u Döberitzu dne 26. června 1916. Hlavní konstruktér Franz Steffen letoun pilotoval a při havárii zahynul.
Verze E.III byla vyrobená v počtu 6 kusů s tím, že se zde použil 9válcový rotační motor Oberursel U.I o výkonu 75kW (100 k). Jednalo se o licenční verzi motoru Gnome Delta, který se používal rovněž u stíhacího letounu Fokker E.II. Nový motor zvedl hmotnost letounu o zanedbatelných 11 liber, výkon zůstal prakticky srovnatelný. Letoun tak nevykazoval nějaké výrazné zlepšení svých vlastností.
Model E.IV používal opět původní motor Siemens-Halske Sh.I, ale trup byl kruhového průřezu. Podle všeho prototyp nebyl ani dokončen.
Technická specifikace – SIEMENS-SCHUCKERT E.I
První vzlet: 1915
Posádka: 1
Délka: 7,1 m
Výška: 2,8 m
Rozpětí křídel: 10 m
Plocha křídel: 16 m2
Prázdná hmotnost: 473 kg
Vzletová hmotnost: 673 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Siemens-Halske Sh.I
Výkon pohonné jednotky: 75 kW (100 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 140 km/h
Dolet: 210 km, 1,5h
Dostup:
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 1x kulomet ráže 7,92 mm
Postaveno strojů: 20 ks + 1 ks prototyp + E.III vyrobeno 6 ks
Hodnocení
V mnoha ohledech se jednalo o letoun, který měl podobné letové vlastnosti jako mnohem slavnější model Fokker E.I, který byl vyráběn ve větším množství a létali na něm taková letecká esa jako Max Immelmann, či Oswald Boelcke. Výhodou Fokkeru bylo, že na frontu přišel již v polovině roku 1915 a měl synchronizovaný kulomet. Nicméně válka plodí rychlý pokrok a to potkalo právě model Siemens-Schuckert E.I, který na frontu přišel až v polovině roku 1916, kdy nebe nad bojišti ovládali modernější spojenecké stroje. Proto byl E.I rychle přesunut do leteckých škol, kde jeho zastaralá koncepce řízení, nebyla takovou překážkou. I když měl stroj synchronizovaný kulomet, tak v obratnosti za spojeneckou konkurencí silně zaostával. Ani další verze E.II, E.III a E.IV se nepodařilo vylepšit natolik, aby se začali vyrábět ve větších sériích. Letouny Siemens-Schuckert řady E. tak měli na průběhu Velké války jen nepatrný vliv.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
www.wikipedia.org
https://flyingmachines.ru/
www.historyofwar.org/articles/weapons_SSW_EII