PALBA.CZ

Využívanie koní mali na život indiánov podobný dopad ako tisíce rokov predtým na život ľudí na eurázijských stepiach.
https://www.magazinuni.cz/ruzne/fred-eg ... h-planich/
Velké pláně byly obrovský semiaridní prostor pokrytý zvlněnou travnatou prérií, ležící uprostřed severoamerického subkontinentu. Táhly se od Skalistých hor na západě až po řeku Mississippi na východě. Průměrné roční srážky zde dodnes dosahují méně než 500 mm, takže vody byl vždy nedostatek. Vzácné a nepravidelné srážky doprovázené vysokým odparem, způsobeným neustálými větry, tak charakterizují celý tento masivní prostor. Většinu srážek obstarávaly jarní deště od května do července, kdy vlhkost vzduchu klesala od východu k západu, tedy od Matky vod Mississippi až po horské masivy. Naproti tomu teplota rostla obvykle ve směru od severu k jihu, tedy od mrazivých stepí na kanadské straně po jižansky teplý Texas. A stejným směrem se pohybovaly i nepravidelné srážky. Tomuto prostředí se nejlépe přizpůsobili největší místní býložravci bizoni, ale žili zde také losi, antilopy, jeleni a divoké ovce. Menší zvěř jako vlci, lišky, bobři, ondatry, ale i norci, vydry, kolčavy a mývalové se lovili hlavně pro kožešiny. Proto tento kraj původně navštěvovali hlavně francouzští trapeři, kteří hledali dostupné zdroje právě pro lov kožešinové zvěře. A snad to byla první válka o kožešiny mezi Francouzi a Angličany, která už v historické době vyhnala usedlé Indiány z oblasti horního toku Mississippi do prérií, kde už zůstali. Ale pravdou je, že tehdejší obyvatelé prérií byli dobře adaptováni na tamní přírodní podmínky, což předpokládalo přizpůsobit svůj roční cyklus pravidelnosti a spolehlivosti pohybu bizonů.

Indiáni tehdy ještě chodili pěšky, což na ohromných prostorách Velkých plání nebyla zrovna výhoda. Proto zakládali na prériích ohně, aby přivedli stáda na místa, kde je mohli snáze zabíjet, nebo aby stáda zavedli do míst nové pastvy. Nejjednodušším způsobem lovu bylo nahánění zvěře do otevřených ohrad. Takový způsob zabíjení zvěře nevedl k panice stáda, ani ke změně tahu zvěře. Tak mohli dvounozí lovci plánovat dopředu své lovy a jejich udržitelnost. Pravidelný roční cyklus byl rozdělený na dvě odlišná období, kdy zimu tito Indiáni trávili na chráněném místě někde v parkové krajině, kde rostly stromy a byl tam tudíž dostatek dřeva, a v létě potom žili sledováním stád bizonů v otevřené prérii. Tento způsob lovu byl vůči stádům zvěře šetrný, přičemž uchovával demografi ckou rovnováhu loveckých táborů. Zimní tábory byly obývány šest až osm měsíců v roce, letní potom pouze tři až čtyři měsíce. Nicméně život těchto původních lovců nebyl závislý jen na bizonech, protože se lovila i jiná velká zvířata jako losi, jeleni a antilopy, ale hlavně: ženy se věnovaly intenzivnímu sběru rostlinné potravy, takže poměr masité a vegetariánské potravy byl tak půl na půl. Vše se ale změnilo s introdukcí koně. Ti totiž napomohli využívat bizony jako jediný zdroj jejich obživy. Až teprve potom bylo snadné sledovat tato zvířata v lehce zvlněné krajině a zabíjet je v mnohem větším počtu, než dokázali dříve lidé pouze během a chůzí. Právě tato produktivita přilákala na západní pláně mnoho okolních národů, jež se až doposud lišily nejen jazykově, ale i stylem svého života. Lov bizonů s pomocí jízdy na koních se stal novým ekologickým fenoménem, jenž spojil různé etnické zvyky, mravy a obyčeje v jeden pitoreskní obraz původních obyvatel kontinentu. To celé však trvalo necelých dvě stě let se svým vrcholem v letech 1740 až 1800.

Lov bizonů na vlastních nohách nebyl zdaleka tak úspěšným způsobem obživy, aby mohl zajistit existenci početnějšímu počtu původních obyvatel prérií. Lovy se konaly jednou do roka a bizoní maso bylo spíše doplňkem rostlinné stravy. Čistě loveckých etnik bylo pár, šlo o malé skupiny nomádů, jejichž způsob obživy a životní úroveň můžeme posuzovat pouze z analogie. Indiáni, kteří se původně přizpůsobili stylu života lovců bizonů, však dokázali z bizona využít všechno.

Díky tomu, že se Indiáni přizpůsobili evropské kultuře koní, se stala dostupnost bizoních produktů mnohem vyšší. Ale zároveň tato koňská kultura způsobila z velké části zánik původní schopnosti Indiánů vyrábět rostlinnou potravu. Důsledek toho byl zřejmý: veškerá kultura se formovala kolem bizonů a koní a došlo k růstu populace. Indiáni se stali predátory a přirovnávali se k vlkům, v jejichž kůžích se kdysi přibližovali nepozorováni ke stádům bizonů. Změnil se také způsob lovu. Z převážně individuální akce se stala koordinovaná činnost.
Společný lov na koních spočíval v obklíčení stáda bizonů a vyvolání paniky mezi zvířaty, kdy každý lovec vystřelil z krátkého luku na nejbližší zvíře. Vyplašená zvířata potom jezdci obkroužili a oštěpy zasahovali jejich těla, aby nakonec poražené kusy dobili noži. Ale zabití zvěře byl pouze začátek: následovalo vyvržení zvěře, bourání kusů a doprava masa a kůže do tábora. Závislost na lovu bizonů byla kritickým bodem tohoto stylu života: Eggan odhaduje, že z 66 až 85 procent záviselo živobytí Indiánů na tomto zvířeti oproti méně než 50 procentům v dobách před introdukcí koně. Ale také převzetí kultury koně Indiány mělo svou historii.
Střediskem, odkud se koně šířili do prérií, bylo město Santa Fé v Novém Mexiku. Zpočátku bylo tempo používání koní velmi pomalé, ale postupně se zrychlovalo do té míry, že obsáhlo celé území Velkých plání. Indiáni z počátku ignorovali využití tak podivného zvířete, navíc se neuměli o koně postarat a pečovat o ně. Původně byla zbloudilá zvířata spíše vhodným zdrojem potravy než užitkovým zvířetem. Za řeku Rio Grande, tekoucí do Mexického zálivu, se koně dostali až po roce 1600. Rozšíření koně se zrychlilo za revolty Pue blanů v roce 1680, neboť poté, co se Španělé dočasně stáhli, zůstalo po nich na prérii mnoho domácích zvířat: vedle koní také dobytek, ovce, kozy, prasata.Tehdy Pueblané poprvé vyměnili spoustu volně pobíhajících koní za sušené maso a kožené oděvy, což byly produkty prérijních Indiánů. Cílevědomá distribuce koní na prériích začala kolem roku 1630 a byla završena roku 1770, kdy dosáhla severní hranice v kanadské Albertě. Jestliže v ekologickém slova smyslu byl bizon plevelným druhem, který se rozmnožil jako výsledek velké přírodní poruchy, potom introdukce koně do indiánské kultury byla něčím podobným. Když přišli Španělé s koňmi, obsadila tato zvířata staré přírodní niky a velmi rychle se na Pláních rozšířila: bylo to pro ně přirozené prostředí. To samozřejmě přispělo k rozkvětu nové koňské kultury, jež měla z ekologického hlediska málo srovnatelné paralely ve světových dějinách.
...
Specializace na lov bizonů s sebou nesla své důsledky. Indiáni na prériích měli nedostatek některých produktů, které si dříve zajišťovali sami. To pak znamenalo, že se museli obracet na své zemědělské sousedy a navázat s nimi výměnný obchod. Začalo to na jihu, kde získávali od Pueblanů kukuřici, dýně, fazole, tabák a slunečnicová semena. Později se jezdci na koních účastnili velkých trhů na řece Missouri a Arkansas, kde se vyměňovaly zemědělské přebytky za bizoní kůže, kožené oděvy, sušené maso, kamaše, kožešiny.
Po roce 1830 se obchod s kožešinami zaměřil hlavně na bizoní kůže a na výrobky z nich. Indiáni výměnou za kůže a kožešiny získávali hlavně železné zbraně a nástroje jako nože, sekery, hrnce, šídla a hroty šípů. Pušky se pro lov bizonů na hřbetě koní příliš nehodily, teprve po roce 1870 se začaly používat zadovky. S osvojením koně se lov bizonů stával poznenáhlu obchodní záležitostí a ztratil sociální náboj. Domácnosti se staly méně závislé na kooperaci členů komunity a mohly se svými výrobky samy disponovat. U Šajenů to došlo tak daleko, že se rozdělili na tábory mírové a válečné. V „mírových“ táborech ovládali náčelníci výrobu kožených oděvů, které šily ženy, a muži je potom dále směňovali se zemědělci a posléze i s kolonisty za další zboží.
Úspěšné domácnosti tak mohly kumulovat bohatství: koně a směněné statky se staly znakem sociálních rozdílů. Koně, zbraně, oděvy, oblečení, hračky přešly do osobního vlastnictví a byly směňovány muži, ženami i dětmi. Koně se stali tržními zvířaty a jejich krádeže byly podnětem pro nájezdy na cizí skupiny. Smysl pro čest a odvahu byla cenou, kterou bohatí jednotlivci platili za své vlastnictví. Ukradení koně a produkty z bizoní kůže se stali platidlem. Nejprve je prérijní Indiáni vyměňovali za potraviny s usedlými zemědělci, později potom hlavně s Evropany, kteří jim tak dodávali nejen železné výrobky jako nože, sekyry, nebo mosazné kotle, ale později i střelné zbraně.
Ale s novým bohatstvím přišlo nové nebezpečí: Indiáni začali bránit své lovecké revíry a zabíjet vetřelce. Krádeže koní se staly nejjednodušším způsobem, jak přijít k bohatství, a koně se stali vítanou kořistí. Všechny etnické skupiny na Velkých pláních se rychle zapojily do válečných konfl iktů a příležitostné šarvátky se proměnily v permanentní válečný stav. Zatímco náčelníci se stali obchodníky, válečníci měli za úkol zabíjet nepřátele. „Válečné“ tábory Šajenů tvořili hlavně sirotci, nebo muži žijící osamoceně s matkou či babičkou. Indiáni těmto solitérům říkali: „ti, kdo budou zabiti“.
Zatímco náčelník „mírového“ tábora mu mohl vládnout několik desetiletí, náčelník „válečného“ tábora měl životnost nejvýše čtyři roky. Mezi válečníky byli někteří vyslovení sebevrazi, kteří útočili na protivníky bez jakékoliv zbraně či ochrany. Jejich úkolem bylo odpoutat pozornost nepřátel: tito mladíci dodali Šajenům pověst nelítostných bojovníků, kteří byli postrachem prérie. Válečníci museli žit v celibátu, aby ovládali síly, jež ostatním byly odepřeny. Války se vedly o lovecké revíry, ale také aby se získala kořist, hlavně koně, což byl hlavní symbol bohatství. Mnohdy však neměly žádný hmatatelný cíl, někdy šlo o běžnou odvetu za nějaké minulé příkoří, jindy zase vyrazili bojovníci jen pro poctu a projevenou odvahu. Ale často jenom proto, že ani jiný způsob života už neznali.

Hrdinské činy se staly nejvyšší metou v životě mladých mužů, s jejich pomocí dosahovali válečníci vysokých poct a vyššího postavení. Jestliže se náhodou některý ze šajenských bojovníků dožil vyššího věku, směl se oženit a postoupit mezi „mírové“ náčelníky, kumulovat osobní bohatství jako oni a to spolu se svými válečnými poctami předat svým potomkům. Spolu s válkami se tak rozšířil styl života prérijních Indiánů na obrovské území Velkých plání. Vznikla tak více či méně homogenní kultura, což se projevilo v oblečení, nošení péřových čelenek, stavbě týpí a dopravě movitostí ve vacích přehozených přes koně, nebo tažených na dřevěném smyku, zvaném francouzsky travois.
Právě individualismus se stal novým fenoménem v této indiánské kultuře a nahradil tak původní pravidla solidarity, kooperace a reciprocity. Postavení a bohatství jedinců, které se měřilo dříve válečnými činy a počtem koní, se ve druhé polovině 19. století přeneslo na osobní jmění, pocházející z obchodní činnosti. A tehdy došlo k nepochopitelnému paradoxu: když se prérijní Indiáni napojili na tržní směnu s evropskými přistěhovalci, Evropané, kteří si zvolili Ameriku za svou novou vlast, se s nimi zle vypořádali.

Přidám jednu zajímavost:
Travois se v předkoňské době tahaly pom. psů. A protože na travois se používaly ty samé tyče (ony ty tyče si užívaly výjimečnosti - zkuste najít v přírodě nejméně 6 rovných dlouhých tyčí... takže byly užívány dokud se nerozpadly) co sloužily na stavbu všech možných stanů, nejen týpí (díky popkultuře nejznámější), ale i ostatních typů, a protože i na veleobřího psa jako je doga nebo bernardýn se dají udělat smyky z tyčí maximálně 2-2,5m dlouhých, a protože průměr týpí je zhruba roven jeho výšce, takže potřebujeme tyče tak o půl metru delší... dostaneme týpí zhruba do 2m v průměru, tedy tak maximálně na spaní pro dva, a případné schoulení se v dešti či mrazu.
Ovšem na koně můžeme dát tyče nejméně 7-8m dlouhé (ale i dvojnásobné, najdeme-li je). To znamená také týpí 6-7m - a to už je slušný obývák/ložnice. Tam už se vejdou i nějaké ty spotřební či dekorativní předmety.
Takže, celá ta kultura prérijních indiánů, včetně zdobených oděvů či proutěného a koženého nábytku, čelenek z peří, zdobených výstavných štítů a dlouhých kalumetů, byla přímo způsobena touto kulturní proměnou kmenů pomocí koně.
Ostatně v Eurasii to bylo taky tak, podobně.

Mch archeologové znají i důkazy v podobě tzv. "teetpee rings", tedy kruhů kamení a jamek na upevnění okrajů stanů, kdy v oblastech kam koně nedosáhli, a v dobách před koňmi, mají tyto kruhy rozměry "psí".

Mch2 ty malé týpí nezmizely Říkalo se jim "dětská" a sloužily jako "vlastní domácnost" holčičkám, podobně jako my míváme malé kuchyňky a panenky
Takže vedle rodinného 6m týpí často stávalo malé, 2m, pro děti
Podobně mívají chlapci dodnes dřevěné meče a třeba i "ratatatata padni vole nebo nehraju" samopaly

I já sám mám dvě týpí, 6m a 2,5m, která jsem vozil na čundry i akce, potlachy... jj to bejvaly časy... to jsem byl mladý, krásný a hloupý... a teď... už jen hloupý

Mch3 - proč 2,5 a 6m? Protože menší se nehodí na nic a větší se blbě přepravuje a staví. Pokud je třeba větší stan, dají se spojit 2-3 týpí a postavit z nich spojený superstan.

BTW, rád by som sa dopátral, koľko mohlo žiť koní v pleistocéne v amerike, keď ich dokázali vybiť , zatiaľčo bizonov nie.
Na druhú stranu dokázali sibírania vybiť svojich bizonov stepných ale kone sa zachovali.

V amerike žili pred 12 tisíc rokmi najväčšie kone sveta- Equus giganteus.
https://www.facebook.com/groups/2692401 ... 097783604/

Díky za parádní článek i doplnění - pěkně se to čte .))

Alfik píše: ↑6/10/2025, 09:51 Přidám jednu zajímavost:
Travois se v předkoňské době tahaly pom. psů. A protože na travois se používaly ty samé tyče (ony ty tyče si užívaly výjimečnosti - zkuste najít v přírodě nejméně 6 rovných dlouhých tyčí... ...

Keby v amerike rástol bambus, to by indiáni vrneli blahom.

Kone sa rozšírili po amerických stepiach a polopúšťach 200 rokov pred érou "dobývania západu americkými osadníkmi".
Ako prvé indiáni osedlali španielske kone.

https://indiani.cz/kone-indianu-velkych ... ni-vyznam/
Pónyové a Wičtové vlastnili koně již v roce 1680. Získali je obchodem od Kiowa-Apačů, kteří je měli přímo od Španělů. Ve stejné době jsou doložené koně u Otů. v roce 1700 u Kansů a Ponků. Šošoni získali koně někdy kolem roku 1705 od Jutů. V Mandanských, Hidatských a Arikarských vesnicích se koně objevili poprvé zřejmě někdy kolem roku 1740. Tetonští Siuxové a Vrány získali koně někdy mezi léty 1740-60. Východní Siouxové získali koně zřejmě až po roce 1770. V roce 1754 jsou doloženy koně i u Assiniboinů, ovšem v této době na nich ještě neuměli jezdit a používali je pouze k transportu zavazadel. K Černonožcům dorazili koně někdy v polovině 18. století.
Na počátku 19. století existovaly celkem dvě obchodní cesty (ve skutečnosti ale byly mnohem starší), kterými se koně mezikmenovým obchodem šířili z jihozápadu na sever a východ. První cesta vedla na sever přes Komanče k Jutům a k Šošonům. Od Šošonů koně nakupovaly Propíchnuté nosy, Vrány a Ploskohlavci. Černonožci koně získali od Propíchnutých nosů a od Ploskohlavců. Vrány koně nakupovaly od Propíchnutých nosů nebo přímo od Šošonů. Jako platidlo nabízely Vrány prvotřídní bizoní pláště, legíny, haleny, kůže nebo pláště na týpí. Koně pak Vrány prodávaly dále na východ, do vesnic Mandanů a Hidatsů, výměnou za evropské zboží (které pak putovalo zčásti dále na západ, na Kolumbijskou plošinu), za kukuřici, dýně a tabák.
Druhá obchodní cesta vedla od španělského osídlení v Novém Mexiku a Texasu přes Apače, Kiowa-Apače, Komanče a později i přes Arapahy a Šajeny. Končila ve vesnicích Arikarů a částečně také Mandanů a Hidatsů.
Stálé vesnice Arikarů, Mandanů a Hidatsů byly největšími centry obchodu s koňmi. Tyto zemědělské kmeny koně samy příliš nevyužívaly, ovšem ve velkém s nimi obchodovaly. Zejména po roce 1750 začal obchod s koňmi na západ od Horní Missouri nabírat obrátky.
Lakotové nakupovali koně od Arikarů za bělošské zboží, maso, kůže a oblečení. Dále pak koně prodávali svým příbuzným Janktonům, Janktonajům a Santíům. Za tímto účelem se tyto siouxské kmeny setkávaly na James River v dnešní Jižní Dakotě. Na oplátku dostávali Lakotové catlinitové dýmky a bělošské zboží, kotlíky a pušky, deky a podobně, které jejich východní příbuzní nakoupili od bělochů v Minnesotě (St.Peters).
Od Mandanů a Hidatsů se koně šířili dále na sever a východ, k Assiniboinům, Prérijním Kríům a Odžibwejům. Hlavním platidlem těchto kmenů byly především pušky, nakoupené zejména od Francouzů a částečně i od Angličanů. Mandanové a Hidatsové také dodávali koně bělošským obchodníkům, operujícím na severu a východě, nejčastěji výměnou za pušky.
Koně tak proudili od Španělů severovýchodním směrem, zatímco pušky od Francouzů a Angličanů proudily ze severovýchodu směrem na jih a západ, tedy směrem přesně opačným.

Koně tak proudili od Španělů severovýchodním směrem, zatímco pušky od Francouzů a Angličanů proudily ze severovýchodu směrem na jih a západ, tedy směrem přesně opačným.

To je právě docela zajímavý fenomén: koně se šířili na Pláně z jihozápadu a střelné zbraně z východu. Pro kmeny pak bylo ideální usadit se na křižovatkách obchodních cest tak, aby měli přístup k obojímu, což dalo geopolitice Plání úplně nový rozměr. Další věc pak byla ta, že obchod většinou probíhal přes řetězec prostředníků, což opět připomíná situaci na hedvábných stezkách ve střední Asii.

S tím, že šíření koní ze španělského pohraničí nebylo vždy poklidné. Španělé neradi prodávali cokoli, co by mohlo indiánům poskytnout jakoukoli vojenskou výhodu, ale jejich severní a severovýchodní hranice nebyly tak dobře chráněné, aby si s tím zejména Komančové neporadili. V jednom období (tuším na přelomu 17. a 18. století; můžu to dohledat) ale existovala myšlenka prodat indiánům velké množství pušek, protože z koňského hřbetu se z nich stále ještě střílelo hůře než z luku. Indiánská výhoda v boji na dálku by velmi brzy vzala za své, ale z různých důvodů se to nepovedlo.

A tehdy došlo k nepochopitelnému paradoxu: když se prérijní Indiáni napojili na tržní směnu s evropskými přistěhovalci, Evropané, kteří si zvolili Ameriku za svou novou vlast, se s nimi zle vypořádali.

Paradoxní situace to podle mě moc není, protože střet Spojených států a různých indiánských kmenů se nedá brát jako střet impéria a svobodných (a slabších) společností. Pekka Hämäläinen, který se Komanči dlouho zabýval, o nich hovoří jako o stepním impériu, které sice mohlo fungovat trochu jinak než klasický západní teritoriální stát, ale stejně se jednalo o impérium. Podobně na tom byli Lakotové na sever od Komančů a je příznačné, že americké pronikání na západ se v první vlně nese s nahrazováním obchodních stanic a ovládáním důležitých křižovatek, které dříve bývaly v rukou místních kmenů.

Heiss píše: ↑6/10/2025, 18:36 Pekka Hämäläinen, který se Komanči dlouho zabýval, o nich hovoří jako o stepním impériu, které sice mohlo fungovat trochu jinak než klasický západní teritoriální stát, ale stejně se jednalo o impérium. Podobně na tom byli Lakotové na sever od Komančů a je příznačné, že americké pronikání na západ se v první vlně nese s nahrazováním obchodních stanic a ovládáním důležitých křižovatek, které dříve bývaly v rukou místních kmenů.

Komanči jsem se nezabýval, ale Lakotský kmenový svaz měl všechny znaky státu, jaké si lze představit. Od sněmovny, přes vládu, ústřední i místní úřady, až po vojsko a policii.
Ovšem, vše trošku jiné než máme my, protože částečně kočovali (letní x zimní tábory), a nevedli moc papírování - papíru nemajíc ale i tak, jejich svaz se od našich států lišil méně než by průměrný amík myslel.

Skoro štát mala tiež irokézka liga národov.

Ovšem, vše trošku jiné než máme my, protože částečně kočovali (letní x zimní tábory), a nevedli moc papírování - papíru nemajíc ale i tak, jejich svaz se od našich států lišil méně než by průměrný amík myslel.

A nejenom Amík, nýbrž kdokoli, kdo moc koukal na Vinnetoua.

S tím kočováním podle mě není až tak velký problém – na rozdíl od obecné představy jsou kočovníci docela teritoriální a svá území si velmi pečlivě střeží. Jde to vidět třeba na jejich obchodních centrech, která se sice stěhovala, ale vždy v určitém jasně vymezeném geografickém prostoru.

Hämäläinen samotný považuje za největší rozdíl to, kde je podle indiánského a amerického impéria tím ovládaným. Indiáni podle něj fungovali v tom, že do svých říší začleňovali kmeny bez ohledu na to, kde se nacházely, zatímco Američané fungovali na nám velmi dobře známém modelu ovládání těch, kteří žijí na určitém území bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. Myslím ale, že to je docela malý rozdíl, vzhledem k tomu, že kmeny měly svá území, ale do této problematiky nevidím dost na to, abych to mohl nějak vážně rozporovat.

To záleží aké veľké je územie kde sa kočuje.
Americké aj eurázijské stepi sú obrovské. Jeden väčší kmeň mohol mať pre seba vykolíkované územie o veľkosti slovenska. Vrámci neho sa bolo kde sťahovať.

Asi před rokem vydal Atun-Shei dvouhodinové video, ve kterém se věnoval mýtu ekologického indiána. Většinu času sice rozebírá současné trendy a kauzy jako je lov velryb, nebo popisuje způsob obživy lesních indiánů (mimochodem velmi zajímavý způsob, kdy záměrně kultivovali les), ale v jedné části videa popisuje velké stěhování na Pláně, které umožnilo rozšíření koní.

Díky nim se stal lov bizonů mnohem snazším, takže se z Plání, které byly dříve pro lidi kalorická poušť (podobně jako eurasijské stepi), stala velmi přitažlivá oblast, protože bizoni nebyli zvyklí na tento druh lovu. To indiánům umožnilo lovit tyto kopytníky ve velkém, což s oblibou dělali. Na rozdíl od současných indiánů však zpracovávali jen určité části bizoního těla a zbytek nechávali ležet tam, kde ho skolili.

Takto se jim ve čtyřicátých letech 19. století podařilo spolu s některými dalšími nepříznivými vlivy dovést bizoní populaci k pokraji kolapsu, nicméně tehdy se po překonání klimatických obtíží podařilo bizonům obnovit své původní počty. S čím už si poradit nedokázali, byla kampaň americké vlády v sedmdesátých letech.

O akú kampaň ide ?

Po občanské válce začaly Spojené státy expandovat směrem na západ, kde stále žili indiáni. Sherman proto vytvořil plán stojící na vylovení bizonů, což by s sebou přineslo naprostý kolaps indiánského způsobu života, přivedlo je do rezervací a přineslo vládě zisk jejich území. Na Pláně se vydalo obrovské množství lovců, kteří začali bizony lovit v průmyslovém měřítku, což jim usnadňovaly pušky a na některých místech také vlaky, ze kterých mohli vystřílet celá stáda zvíře po zvířeti.

Aha, ja som myslel, že nejaká iná v minulom storočí.

Kings and Generals před nedávnem vydali video o Komančích. Popisují v něm jejich historii od migrace na jih Plání po rozpad jejich impéria tváří v tvář expanzi Spojených států. Část videa věnovali i jejich společnosti a lovu, ale formát dvaceti minut jim moc nedovolil jít do hloubky. Každopádně je to dobrý úvod do komančské historie.

Na závěr rozebírají i výše zmiňovanou kampaň americké vlády proti bizonům, která způsobila hladomor napříč indiánskými kmeny závislými na jejich lovu.

To mi teď připomenulo sérii Smrtící válečníci, kde porovnávali Komanče a Mongola a vyšel jim Komanč jako smrtonosnější válečník. Což jsem tehdy nemohl překousnout, protože Mongolové jsou moji oblíbení asijští válečníci. Hlavně proto, že splňují základní dvě podmínky, které určují bojový potenciál a to, že jsou schopni strávit mléko a alkohol, podobně jako třeba Evropané. Taky musím mít nějakou obecnou teorii o válce a co je v ní rozhodující.

Mimochodem, ohledně koní. ještě si vzpomínám na své mládí, kdy se často tvrdilo, že se nedá vysvětlit rychlé rozšíření koní v Americe. Pokud vím, tak byla značně podceňovaná schopnost Indiánů ocenit jejich přínos a jejich snahu o co získání je všemi prostředky a stejně tak i ideální podmínky pro jejich divoké šíření.

Srovnání indiánské a americké říše je taky zajímavé, na mysli mi vytanula scéna z jednoho filmu, už si nevzpomenu na jeho jméno, kdy americký velitel jedná s indiánským náčelníkem a ten mu říká, že jim Američané kradou půdu a on mu odpoví, že ji zabírají právem dobyvatele stejně tak, jako oni tu udělali předtím a nemají si na co stěžovat.

To jen taková odlehčená vsuvka k vaší velmi odborné a neméně zajímavé debatě.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ve ... -koni-8566
První písemné důkazy pocházejí až z dob kolonizátorů, starší pověsti a příběhy indiánských kmenů jsou zase velmi rozporuplné. Skupina vědců proto provedla rozsáhlou mezioborovou studii, která prozkoumala většinu dostupných archeologických pozůstatků koní. Ty analyzovali z hlediska genomu, izotopů a také radiokarbonového datování a patologie.
Výsledky ukazují, že koně jsou v Americe kratší dobu, než věří některé původní kultury, ale objevili se tam dřív, než se do Severní Ameriky dostali evropští kolonizátoři.
Koně se vyvinuli v Americe někdy před čtyřmi miliony lety. Následně se rozšířili do Evropy a Asie. Když se pak do Nového světa dostali první lidé, kteří překročili na konci poslední doby ledové Beringovu úžinu (před asi 14 tisíci lety), koně tam už byli všude. Ale moc dlouho příchod člověka nevydrželi.
Archeologické důkazy ukazují, že první obyvatelé Amerik tato zvířata lovili a používali jejich kosti jako nástroje, ale nikdy je nedomestikovali a už vůbec na nich nejezdili. Ve Starém světě lidé zpočátku také nevyužívali koně k jízdě, nýbrž zpočátku po domestikaci hlavně pro mléko.
Kolem roku pět tisíc před naším letopočtem koně z obou Amerik mizí. Proč? To není jasné, možná za to mohlo oteplování, možná lidé, nejspíš oba faktory společně. Tamní kultury s těmito ušlechtilými savci tehdy ztratily kontakt a nezískaly ho, dokud se v Americe poprvé neobjevili Španělé.

Právě tento závěr dokládá nová studie: jak moderní, tak i vymřelí severoameričtí koně mají silnou genetickou příbuznost s těmi, kteří žili na Pyrenejském poloostrově. Ale nenašla se jediná stopa, že by je nějak ovlivnili koně vikingů. Ti si sice brali svá jízdní zvířata prokazatelně i do Grónska, ale nenašel se žádný důkaz, že by kdy nějaký vikinský kůň vstoupil na americkou půdu.
Později byly geny amerických koní silně ovlivněné přílivem DNA koní z Velké Británie, což souviselo s anglickou kolonizací severní části kontinentu.
První koně určení k jízdě se podle tohoto výzkumu rychle rozšířili z jihu do severních Skalistých hor a centrálních plání až v první polovině 17. století, pravděpodobně prostřednictvím domorodých výměnných sítí – to všechno ještě před příchodem evropských pozorovatelů v 18. století. V době, kdy indiáni museli své zvyky opustit, tedy na konci 18. století, u nich byla „koňácká tradice“ sice klíčová, ale velice mladá, trvala tehdy sotva několik generací, popsala studie.

Nový výzkum klade původ severoamerických koní do vzdálenější minulosti. Například datace pozůstatků koní z nalezišť ve Wyomingu a Nebrasce ukazují, že lidé daleko za španělskou hranicí chovali, krmili, pásli a starali se o koně – a pravděpodobně na nich jezdili – už někdy po roce 1550 a nejpozději v roce 1650 je důkladně začlenili do své společnosti. Pozoruhodné je, že španělské záznamy o tom mlčí, jinak ale o koních vždy informovaly, protože koně považovaly za důležitý vojenský faktor. Vědci pro to zatím nemají logické vysvětlení.
Kmeny mají velmi odlišné ústní tradice, které spíše naznačují, že pravdu má nový výzkum. Například v kmeni Póniú se slovo „kůň“ řekne „nový pes“. Také další domorodé jazyky odrážejí tuto neznalost koní. Černonožci jim říkali „losí psi“, Komančové zase „magičtí psi“ a Asiniboinové „velcí psi“.