PALBA.CZ

Velká Británie bitevní lodě třídy ST. VINCENT (1908 – 1909)
HMS_Vanguard v roce 1909


Stavební plán Admirality z roku 1905 počítal se stavbou čtyř kapitálních lodí (bitevní lodě a bitevní křižníky) na období v letech 1907 – 1908, ale nová liberální vláda jednu z těchto lodí v polovině roku 1906 z programu vyřadila a stavba dalších byla odložená na námořní program plánovaný pro roky 1908 – 1909, tj. do doby, jak dopadne probíhající Haagská mírová úmluva. Němci ale nebyli ochotni přistoupit na nějakou kontrolu námořního zbrojení a proto Britové zase do svého programu původně vyřazené lodě zařadili. V polovině června 1907 bylo rozhodnuto, že tří jednotky budou součástí nové třídy bitevních lodí ST. VINCENT a čtvrtá, která byla zamýšlená jako bitevní křižník, bude nakonec postavená jako nová bitevní loď NEPTUNE.

Konstrukčně třída ST. VINCENT vycházela přímo z třídy BELLEROPHON, ale byla zde použitá vylepšená děla ráže 305 mm s delší hlavní a vyšší úsťovou rychlostí a rovněž trup byl nepatrně zvětšen a zlepšená pancéřová ochrana. Děla L/50 měla sice větší úsťovou rychlost, průraznost a dostřel, ale na druhou stranu byla kritizována za jejich zvýšený rozptyl, který byl daný tím, že hlavně se při výstřelu více „vlnily“ což mělo za příčinu horší přesnost při střelbě na větší vzdálenost a také rychlejší opotřebení hlavně.

Při délce 163,4 m, šířce 25,7 m a s ponorem 8,5 m měli standardní výtlak 20.000 tun, plný 23.200 tun. Ve srovnání s třídou BELLEROPHON byl výtlak nových bitevních lodí zvýšen o 660 tun. Posádka čítala 755 mužů, ale během války byl počet zvýšen na 835 důstojníků a dalších členů posádky. Třída ST. VINCENT předcházela vzniku nejvýznamnějších francouzských, německých a amerických dreadnoughtů a díky své rychle výstavbě urychlila nové kolo námořního zbrojení.

Lodě ve třídě:
ST. VINCENT (1907 – 1908 – 1910), stavitel HM Dockyard, Portsmouth
COLLINGWOOD (1908 – 1908 – 1910), stavitel HM Dockyard, Devonport
VANGUARD (1908 – 1909 – 1910), stavitel Vickers Armstrong, Barrow-in-Furness

* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.

Lord Armstrong, výrobce děl, navrhoval vzdání se pancíře ve prospěch větší rychlosti a výzbroje. De facto zastával stejnou filozofii jako admirál Fisher, který stál u zrodu bitevních křižníků. Sir William White, byl nucen ukončit své působení ve funkci ředitele námořní výzbrojní stavby a možná i z toho důvodu byl naladěný silně proti stavbě moderních dreadnoughtů. Nicméně v případě třídy ST. VINCET ještě ze své původní pozice prosazoval silnou střední výzbroj v podobě 152 mm děl. I přes jeho námitky u třídy zůstala 102 mm děla, která byla mnohými vnímaná jako neuspokojivá. Dalo by se říct, že ráže 102 mm byla tou nejmenší, co se dala použít v období před Válkou k zastavení torpédonosných plavidel. Ale tato ráže byla přeci jenom limitní a většina loďstev dávala přednost středním dělům větší ráže s větším ničivým účinkem v cíli.

Pořizovací náklady:
ST. VINCENT 1.754.615 Liber
COLLINGWOOD 1.731.640 Liber
VANGUARD 1.607.780 Liber


KONSTRUKCE
Plavidla třídy ST. VINCENT byla poháněná dvěma sadami Parsonových parních turbín s přímým pohonem, přičemž každá sada turbín byla pro větší bezpečnost umístěná v samostatné strojovně. Vnější hřídele lodních vrtulí byly spojené s vysokotlakou turbínou, z které byl výkon přes nízkotlakou turbínu redukován pro vnitřní hřídele. Turbíny používaly páru z osmnácti vodotrubných kotlů s pracovním tlakem 235 psi. Výkon celé pohonné jednotky byl koncipován na 24.500 koňských sil (18.300 kW) pro zajištění rychlosti 21 uzlů (39 km/h). Během námořních zkoušek po dokončení nebyl pro jednotlivé lodi problém překonat plánovanou konstrukční rychlost 21 uzlů až na loď COLLINGWOOD. Viz. výsledné hodnoty níže. Aby se ušetřila část hmotnosti, byl akceptován menší dojezd lodi. Nakládáno bylo 2.743 tun uhlí a dalších 850 tun topného oleje pro zvýšení výkonu při postřiku uhlí na topeništích kotlů. Dojezd činil 6.900 námořních mil (12.800 km) při cestovní 10 uzlové rychlosti (19 km/h).

Výkony při zkouškách:
ST. VINCENT 21,66 uzlů / 28.218 k
COLLINGWOOD 20,62 uzlů / 26.789 k
VANGUARD 22,30 uzlů / 25.780 k


VÝZBROJ
V rámci časových a finančních úspor bylo přistoupeno k zachování identické hlavní ráže, jako u třídy BELLEROPHON jen s delší hlavní. Sáhlo se tedy po osvědčeném dělu ráže 305 mm Mark XI s délkou hlavně 50násobku ráže. Jednalo se o dělo, které již bylo použito nejen u revolučního DREADNOUGHTU, ale také u třídy řadových bitevních lodí LORD NELSON jenom s delší hlavní. Oproti verzi L/45 měla verze L/50 vyšší úsťovou rychlost o 23 m/s. Projektil o hmotnosti 386-389,8 kg byl z hlavně vystřelen pomocí výmetné složky o hmotnosti 117 kg úsťovou rychlostí 863 m/s. Elevace děl ve věžích o hmotnosti kolem 510 – 540 tun byla -5 / +20°, což umožňovalo dostřel 19.385 m. Kadence byla uváděná 1,5 rány za minutu, během testů se někdy uvádí kadence 2 rány za minutu. V reálných bojových podmínkách to bylo těch cca 1 až 1,5 rány za minutu. Díky uspořádání věží bylo možné za ideálních podmínek vést palbu v ose lodi směrem přes příď i záď se šesti hlavněmi. Ale to se jednalo skutečně jen o ideální podmínky, protože jinak bočním věžím překáželi palubní nástavby. Boční salva byla bez problému proveditelná z osmi hlavní. Vezená zásoba byla 80 až 100 střel na hlaveň. Přední dělostřelecká věž „A“ byla instalovaná v ose lodi na zvýšené přídi, poté následovaly boční věže „P“ a „Q“ a dále v ose lodi na stejné palubě se nacházeli zadní věže „X“ a „Y“, přičemž věž „X“ nemohla vést palbu v ose na záď, ale pouze přes boky, protože mezi těmito zadními věžemi byly menší palubní nástavby s jeřábem. Nicméně stačilo jen menší stranový odměr a palba na záď byla možná.

Sekundární výzbroj představovalo dvacet čtyřpalcových děl ráže 102 mm model 50 BL Mark VII. Ve dvojicích byla tato děla instalována na střechách věží A, P, Q a Y a další tucet byl umístěn v kasematách příďové palubní nástavby. Děla měla náměr +15°, což dávalo dostřel 10.424 metrů. Projektil o hmotnosti 14,1 kg byl vystřelován z hlavně úsťovou rychlostí 860 m/s. Celkem se počítalo 200 náboji na hlaveň. Na palubě se nacházela ještě čtyři tzv. salutovací děla ráže 47 mm, používaná například při vplouvání do přístavů. Doplňková výzbroj v podobě podhladinových torpédometů nemohla chybět. Jednalo se o ráží 450 mm a torpédomety byly na každém boku a zádi, celkem tedy tři torpédomety se zásobou 9 torpéd.

Řízení palby se stejně jako u třídy BELLEROPHON, přesunulo před první komín, protože u DREADNOUGHTU docházelo k zakouření předního bojového stěžně. Za takových podmínek by bylo řízení palby velice složité, proto bylo logičtější posunout stěžen před komín na velitelskou věž. Druhý bojový stěžen byl sice umístěn opět před komín, ale jelikož zde byl hlavní jeřáb pro manipulaci se čluny umístěnými mezi komíny, tak tato pozice druhému stěžni příliš nevadila. Kontrolní stanoviště pro řízení palby se nacházela na obou stěžních vysoko nad palubou a používala koincidenční dálkoměr Barr a Stroud o délce 2,7 metrů. Údaje z pozorovatelen byly vkládány do mechanického počítače Dumaresq a následně data byla přenášená elektrickou formou dělostřeleckému důstojníkovi, který na vykreslovací tabulce zaznamenával pohyby nepřátelského plavidla a mohl tak částečně předvídat pohyb nepřítele v nejbližších minutách a kam má další salva mířit. Záložní řízení dělostřelectva bylo na věžích „A“ a „Y“.

Experimentální tzv. přímé řízení palby bylo namontování v květnu 1910. Toto zařízení elektrickou formou poskytovalo data věžím prostřednictvím ukazatelů, které měla posádka věží sledovat. V době bitvy u Jutska se ale plavidla obešla bez tohoto experimentálního systému, který měl své „porodní bolesti“. Od počátku roku 1916 se začali používat i výpočetní tabulky řízení palby Mark I Dreyer, což byla kombinace více systémů včetně systému Dumaresq.

TTD – námořní dělo 12“/50 Mark XI (305 mm) model 1909
* Celková délka hlavně: 15,690 m
* Hmotnost hlavně: 67.770 kg
* Hmotnost střely: 386 – 389,8 kg
* Pohonná směs: MD45 117 kg
* Počáteční rychlost střely: 861 m/s
* Elevace: -3 / +20°
* Dostřel: 19.385 m
* Průraznost: na 9.144 m / 284 mm
* Počet ran za minutu: 1,5 x
* Životnost hlavně: cca 200 výstřelů

Hmotnost boční salvy:
8 x 305 mm = 3.088 Kg
12 x 102 mm = 169,2 kg
Celkem: 3.257,2 Kg


PANCÉŘOVÁNÍ
Pro pancéřovou ochranu byla vybrána cementovaná Kruppova ocel. Vzhledem k posílení protitorpédové ochrany bylo rozhodnuto, že hlavní boční pancéřový pás bude zeslaben z 279 mm na 254 mm v délce mezi přední a zadní pancéřovou barbetou, na kterou navazovali příčné přepážky 127-203 mm, které uzavírali citadelu. Hlavní pancíř zasahoval 1,5 metru pod vodorysku a dále se ztenčoval na 203 mm uprostřed lodi a k okrajům nadále zeslaboval. Nad hlavním bočním pancířem byla slabší 203 mm ochrana, která začínala 2,6 m nad vodoryskou. Tři středové barbety byly chráněné pancířem silným 229 mm, směrem do nitra lodi se zeslabovaly na 127 mm s výjimkou zadní barbety věže „Y“, kde byl pancíř pořád 229 mm tlustý. Barbety bočních děl měly pancíř na vnější ploše boků, což je dobře viditelné na fotkách a dosahoval v těchto místech sílu 254 mm. Čela a boky dělových věží krylo 279 mm oceli, střecha byla tlustá 76 mm.

Horizontální ochrana se skládala celkem ze tří pancéřových palub, přičemž první byla silná jen 19 mm a měla za úkol hlavně iniciovat výbuch nepřátelského projektilu dál od druhé a třetí paluby. Na nejvíce kritických místech byla paluba silná 102 mm. Tradičně dobře chráněná byla hlavní velitelská věž s „mozkem“ lodi, kterou na bocích chránilo 279 mm oceli, zadní část byla zeslabená na 203 mm a střecha na 76 mm. Zadní řídící věž měla boky 203 mm silné a střechu rovněž 76 mm jako u hlavní věže. Zatímco DREADNOUGHT měl torpédové přepážky umístěné jen v místech muničních skladů, třída ST. VINCENT byla chráněná v délce mezi přední a zadní barbetou s přepážkami silnými od 19 do 76 mm. Tato torpédová přepážka se táhla od barbety věže „A“ po barbetu věže „Y“. V blízkosti kotelen byl volný prostor torpédových přepážek využíván jako uhelné bunkry, které sami o sobě, pokud byly naplněné, měli jistou schopnost ztlumit energii nepřátelského granátu, nebo torpéda.

TTD – bitevní lodě třídy ST. VINCENT (1908)
* Délka: 163,4 m
* Šířka: 25,7 m
* Ponor: 8,5 m
* Výtlak standardní: 20.000 t
* Výtlak plný: 23.200 t
* Výzbroj: 10x305 mm (5xII), 20x102 mm (20xI), 3x Torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 19 – 76 mm
* Pancéř boky: 203 – 254 mm
* Příčné přepážky citadely: 127 – 203 mm
* Protitorpédové přepážky:
* Pancéř dělostřelecká věž: 279 mm
* Pancéř barbet: 127 – 254 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 203 – 279 mm
* Výkon strojů: 24.500 k / 18.300 kW
* Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 6.900 námořních mil (12.800 km) při 10 uzlové rychlosti
* Posádka: 755 - 835 mužů

KARIÉRA
HMS Collingwood_v_Rosythu v roce 1917

Stavba byla objednaná u dvou ze tří loděnic, jako v případě předchozí třídy BELLEROPHON. Protože se jednalo o velice konstrukčně podobné lodě, stavba mohla probíhat velice rychle. Po dokončení a po testech byly všechny tři lodě třídy ST. VINCET zařazené do služby u 1. divize bitevních lodí Home Fleet, přičemž ST. VINCET se stala vlajkovou lodí. Všechny tři jednotky se zúčastnili v červnu 1911 slavnostní korunovační přehlídky krále Jiřího V. ve Spitheadu a v červenci v Torbay na jejich palubu zavítal i sám král.

Ještě před válkou byla provedená řada dílčích úprav a přestaveb u všech tří jednotek. V letech 1910-1911 u lodi VANGUARD a v letech 1911-1912 u zbylých dvou jednotek byla děla na přední dělostřelecké věži sejmuta a nahrazená dálkoměrem. Krátce před válkou se namontovali štíty na zbylá střední děla, aby obsluha měla alespoň nějakou šanci přežít blízké nepřátelské zásahy a střepinový efekt z projektilů.

V červenci 1914, kdy krize na starém kontinentu vrcholila, proběhla na všech lodích mobilizace a výcvik posádky. Poté byly lodě přesunuté do Scapa Flow, aby zde chránili jádro loďstvo proti případnému nečekanému přepadu ze strany císařského námořnictva. Během prvních dvou let války neměla třída ST. VINCET příliš práce a námořní akce se omezili více méně jen na rutinní výcvik, aby se udržela morálka posádek. V průběhu prvního roku války doznala drobných změn i střední výzbroj, když byla část zbraní sejmuta. Celkový počet 102 mm děl snížil na čtrnáct. Naproti tomu byla přidána tří 76 mm rychlopalná protiletadlová děla.

V dubnu 1916 byl VANGUARD převelen ke 4.bitevní eskadře, ale zbylé sesterské lodě zůstali u 1. eskadry. V průběhu bitvy u Jutska z roku 1916, se i plavidla třídy ST. VINCET dostali do bojů, i když poměrně omezeně. Podíleli se na likvidaci německého lehkého křižníku WIESBADEN, který ochromený se dostal na dohled velkým hladinovým plavidlům a byl rozstřílen obrovskou přesilou těžkých děl. Do střetu s hlavními loděmi se dostali jen ST. VINCET a COLLINGWOOD, které krátce vedli palbu na německé bitevní křižníky. ST. VINCET se podařilo dvakrát zasáhnout MOLTKE, ale bez zjevných škod. COLLINGWOOD jednou zasáhl DERFFLINGER, opět bez nějakých závažných škod. VANGUARD a COLLINGWOOD rovněž vedli palbu na německé torpédoborce, ale bez pozitivního výsledku. Počet vystřelených hlavních projektilů byl omezený a nepřesáhnul 98 granátů. Po bitvě bylo přidáno 51 tun oceli na vylepšení pancéřové paluby u kritických míst.

V dubnu 1917 bylo na paluby všech sesterských lodí instalována další protiletadlová výzbroj v podobě 102 a 76 mm děl. Záďový torpédomet byl mezi lety 1917-1918 odstraněn a jednotka ST. VINCET byla upravená pro vypouštění pozorovacích balónů. V roce 1918 byl namontován nový dálkoměr a u lodě COLLINGWOOD byly instalovány plošiny pro start letadel.

Po bitvě u Jutska se se opět všechny tři jednotky třídy setkali u 4.bitevní eskadry. Nicméně večer dne 9.července 1917 došlo k neštěstí na lodi VANGUARD, když kotvila v severní části Scapa Flow. Došlo k výbuchu muničního skladu a loď se během několika minut potopila při obrovských ztrátách na lidských životech. Neštěstí přežili tři lidé, ale z nich jeden brzy po katastrofě také v nemocnici umírá. Celkem 842 mužů na palubě výbuch nepřežilo. Vyšetřovací komise konstatovala, že z neznámého důvodu vznikl v muničním skladu 102 mm granátů požár, který se rozšířil na oba blízké sklady hlavní munice ráže 305 mm. Oba prakticky současně explodovaly a to vedlo ke ztrátě lodi i mužstva. Velká část vraku byla vyzdvižená, než byl vrak v roce 1984 prohlášen za válečný hrob. Na základě průzkumu z roku 2016 bylo zjištěno, že středová část lodi, kde se nacházeli boční dělové věže, je prakticky celá pryč, rozmetána na malé kusy. Dělové věže „P“ a „Q“ jsou asi 40 m daleko od trupu. Naproti tomu příď a záď jsou téměř neporušené. Potápět se k vraku je ale v dnešní době zakázané a povolení lze získat jen na základě příslušného ministerstva.

V roce 1916 připravovali Němci přepad britských konvojů plujících do Norska. Britové s tím počítali, ale vlivem řady komunikačních chyb se nepodařilo Němce v Severním moři překvapit. Naopak během tohoto výpadu se německým ponorkám podařilo potopit dva lehké křižníky. To přimělo admirála Jellicoea zbytečně neriskovat drahé lodě a s podporou Admirality bylo rozhodnuto, že pokud se německé loďstvo nepokusí o invazi na britské ostrovy, budou své loďstvo držet stranou a jen provádět vzdálenou blokaci Německa. Díky tomuto rozhodnutí Grand Fleet strávila po bitvě u Jutska na moři mnohem méně času, než by se dalo očekávat. Loď COLLINGWOOD spolu se staršími bitevními jednotkami na začátku roku 1918 podnikala vzdálené krytí pro konvoje plující do Norska, ale do bojové akce se nedostal, stejně jako žádná další z kapitálních lodí vyčleněných pro tyto akce. Koncem války se ST. VINCENT nacházel v suchém doku na opravě, ale stejně jako hlavní jádro Grand Fleet byl součástí britských eskader, když se Němci dne 21. listopadu 1918 vzdali se svým loďstvem u Rosythu a následně se přesunuli do intervence ve Scapa Flow za doprovodu britského loďstva.

Po válce byl ST. VINCENT převelen k záložnímu loďstvu spolu s řadou dalších starších lodí a stal se dělostřeleckou cvičnou lodí v Portsmouthu. V červnu 1919 se stal vlajkovou lodí záložní flotily a v prosinci byl převelen do Rosythu. Zde zůstal ST. VINCENT zakotven až do března 1921, kdy bylo rozhodnuto prodat dreadnought na šrot. K prodeji došlo v prosinci 1921 a následně byla loď rozřezána.

COLLINGWOOD byl v lednu 1919 převelen do Devenportu a stal se rovněž součástí záložní flotily. V březnu se COLLINGWOOD se stal vlajkovou lodí třetí záložní flotily. Následně se používal jako dělostřelecká výcviková loď až do srpna 1920, kdy byl převelen zpět k záložní flotile. Od konce září 1921 se používal jako kadetní loď do března 1922, kdy v důsledku Washingtonské námořní dohody bylo rozhodnuto o prodeji lodi na šrot. V prosinci 1922 došlo k prodeji a následně rozebráni.


HODNOCENÍ
Hlavní výhodou této třídy bylo, že v kritické době, kdy světlo světa spatřil HMS Dreadnought, byla zahájená rychlá stavba následníků v podobě třídy BELLEROPHON a také třídy ST. VINCET. Během krátké doby měla Britská Royal Navy k dispozici hned sedm moderních dreadnoughtů a pomyslné závody v námořním zbrojení opět vyhrávali. Všechny ostatní námořní velmoci reagovali až o poznání pomaleji, a Britové mohli následné třídy stavět s trošku menším tempem a mohli se lépe věnovat konstrukčním vylepšením, než jen kopírováním zakladatele rodu HMS Dreadnought. Třída ST. VINCET byla de facto věrnou kopii předchozí třídy BELLEROPHON a sdílela jak přednosti, tak i slabiny této třídy. Mezi větší slabinu lze považovat umístění bočních dělových věží a barbet, kdy hrozilo jejich relativně jednoduché poškození v úrovní pod hlavní palubou. Jinak se jednalo o plavidla, která měla svou nezanedbatelnou bojovou hodnotu a řada dalších námořních velmocí by jistě byla ráda, kdyby taková plavidla měla ve svých stavech. Nicméně v rámci Royal Navy se jednalo o třídu, která díky svým dělům ráže 305 mm rychle zastarávala, protože již před válkou ve Velké Británii stavěli lodě s děly ráže 343 a 381 mm.


Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Válečné lodě (3) – Vladimír Hynek a Petr Klučina a Evžen Škňouřil – 1988
Velká válka na moři 1914 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1915 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1916 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1917 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1918 – Jaroslav Hrbek
Jane´s Bitevní lodě 20.století
www.wikipedia.org
www.navygeneralboard.com
www.navweaps.com
www.naval-encyclopedia.com

HMS Collingwood s plachtou proti ostrému slunci

Kapitáni HMS St. Vincent

Captain Douglas R. L. Nicholson, 17 January, 1910 – 31 January, 1910
Captain Douglas R. L. Nicholson, 31 March, 1910 – 5 January, 1912
Captain The Hon. Herbert E. Holmes-à-Court, 5 January, 1912 – 10 December, 1912
Captain William W. Fisher, 10 December, 1912 – 10 May, 1917 (velel v bitvě u Jutska a do 24. října 1915 byl vlajkovým kapitánem)
Captain Edward Reeves, 10 May, 1917 – 9 January, 1919
Captain John E. T. Harper, 9 January, 1919 – 31 January, 1919
Captain Gerald W. Vivian, 31 January, 1919 – 18 March, 1919
Captain Frederick A. Powlett, 18 March, 1919 – 18 July, 1919
Captain Harold D. Briggs, 18 July, 1919 – December, 1919 (jako vlajkový kapitán R/A/ Cole C. Fowler)
Commander Frederick C. G. St. Clair, 4 December, 1919 – 11 August, 1921


Kapitáni HMS Collingwood

Captain William C. Pakenham, 19 January, 1910 – 1 December, 1911
Captain Charles L. Vaughan-Lee, 1 December, 1911 – 22 June, 1912
Captain James C. Ley, 22 June, 1912 – 1 December, 1916
Captain Wilmot S. Nicholson, 1 December, 1916 – 20 March, 1917
Captain Cole C. Fowler, 20 March, 1917 – 20 December, 1918
Captain Frederick A. Powlett, 20 December, 1918 – 18 March, 1919
Captain Gerald W. Vivian, 18 March, 1919 – 21 May, 1920
Commander Percy Pitts, 21 May, 1920 – 27 July, 1921
Commander Kenneth N. Humphreys, 21 September, 1921 – 21 March, 1922


Kapitáni HMS Vanguard

Captain John B. Eustace, 1 March, 1910 – 23 September, 1911
Captain Arthur D. Ricardo, 23 September, 1911 – 6 June, 1913
Captain Cecil S. Hickley, 5 June, 1913 – 21 January, 1916
Captain James D. Dick, 22 January, 1916 – 9 July, 1917 (zahynul během záhadné exploze lodi)

Pohled na zadní dělovou věž, kde zřejmě vznikl požár vedoucí k výbuchu a ztrátě lodi.

kacermiroslav píše: ↑20/9/2025, 12:35 V srpnu 1918 připravovali Němci přepad britských konvojů plujících do Norska. Britové s tím počítali, ale vlivem řady komunikačních chyb se nepodařilo Němce v Severním moři překvapit. Naopak během tohoto výpadu se německým ponorkám podařilo potopit dva lehké křižníky.

Neproběhla tahle akce nahodou už v srpnu 1916? Myslím že tenkrát byly ponorkami potopeny dva křižníky (Nottingham a Falmouth).

Ano, máš pravdu. Tisková chyba. Hned to jdu opravit. Samozřejmě ty konvoje do Norska se plavily až do konce války a například v roce 1918 se Němci chystali o velkou námořní akci, která měla konvoj a jeho doprovod zničit. Nicméně jejich špioni se spletli o jeden den ve vyplutí Britského konvoje a Němci tak nemohli svou past sklapnout.