PALBA.CZ

Velká Británie bitevní lodě třídy BELLEROPHON (1907)

HMS Superb 1909, Tyne

Zakladatel rodu mohl být vždy jen jeden a tím byl v případě moderních bitevních lodí HMS DREADNOUGHT. Nicméně nás zajímají jeho následovníci. DREADNOUGHT se sice po svém dokončení stal nejmodernější a nejsilnější válečnou lodí na světě, ale jeho prvenství nemělo mít dlouhého trvání. Již v době projektování a stavby Dreadnoughtu se celá řada dalších námořních velmocí snažila v realitu přenést interpretaci námořních teoretiků do podoby bitevní lodě se všemi tzv. velkými děly. Britové tak byli první ale zdaleka ne jedinými. Krátce po stavbě zakladatele rodu se představila americká třídy dvou plavidel SOUTH CAROLINA (1908), která dokonce zakladatele rodu v některých aspektech převyšovala. Ovšem velmoc zpoza oceánu se stavbou této třídy mnoho nespěchala a tím pádem konkurence nemohla plně sledovat americkou konstrukční školu.

Britové si stavbou lodi DREADNOUGHT sice vysloužili pomyslnou první příčku s moderní bitevní lodí, ale Admiralita si velmi rychle uvědomila, že tímto krokem došlo k okamžitému zestárnutí britské Royal Navy de facto ze dne na den. Všechna snaha budována za poslední dvě dekády, tak najednou přes noc přišla vniveč. Bitevní lodě, díky kterým Velká Británie byla ne nadarmo nazývaná „královnou všech moří“, najednou byly zastaralé. Spirála námořního zbrojení tak byla znovu otevřená a všechny námořní velmoci světa se ocitli na stejné startovací čáře. Britové ale v tomto pomyslném novém námořním zbrojení mohli využít své obrovské kapacity a finanční prostředky. Bylo tedy nutno velmi rychle svým konkurentům, německému císařství zvláště, ukázat svou sílu. A jediným prostředkem bylo otevření nového kola námořního zbrojení.

Lodě ve třídě:
BELLEROPHON (1906 – 1907 – 1909), stavitel HM Dockyard, Portsmouth
TEMERAIRE (1907 – 1907 – 1909), stavitel HM Dockyard, Devonport
SUPERB (1907 – 1907 – 1909), stavitel Armstrong Whitworth, Elswick

* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.

Nutno podotknout, že Britům se vstup do tohoto nového námořního zbrojení podařil velmi dobře a rychle. Konstruktéři neztráceli čas s nějakým novým uspořádáním hlavních dělostřeleckých baterií, či nějakým dalším inovativním řešením. Prostě stačilo použít konstrukční plány bitevní lodi DREADNOUGHT a trochu je vylepšit a vše následně rychle poslat do stavby. Přičemž se daly využít obrovské stavební kapacity Velké Británie, která tak ve velmi krátkém čase mohla zadat do stavby hned tři jednotky nové třídy BELLEROPHON. A to byl přesně ten signál, který chtěla Velká Británie vyslat směrem ke konkurentům. Tj. ano, přišli jsme s novou třídou bitevních lodí, ale jen my Velká Británie, dokážeme tyto moderní a nákladné lodě stavět v dostatečných počtech a rychlosti. A je nutno dodat, že stavební práce na následovníkovi zakladatele rodu probíhali opravdu velkým tempem. Zatímco ostatní námořní velmoci teprve začínali reagovat na nástup dreadnoughtů, Britové je stavěli doslova jak na běžícím pásu.

Asi není potřeba zdůrazňovat, že třída BELLEROPHON byla jen menší modifikací prvního Dreadnoughtu a i díky tomu šli konstrukční a stavební práce tak rychle. Návrh Admirality z roku 1905 již od samého počátku počítal se stavbou čtyř bitevních lodí pro stavební období let 1906-1907. Nicméně nová liberální vláda do tohoto finančního projektu zasáhla a v polovině roku 1906 jednu z lodí vyškrtnula ze seznamu plánovaných investic. Konstrukce třídy BELLEROPHON byla jen o něco větší a vylepšenou variantou revolučního HMS DREADNOUGHT. Především se jednalo o lepší systém podvodní ochrany a tím není na mysli jen protitorpédová ochrana, ale i silnější sekundární výzbrojí. Již v případě DREADNOUGHTU v rámci jeho stavby byla kritizována střední výzbroj, která byla redukována pouze na rychlopalná 76 mm děla. Kritika především poukazovala na fakt, že torpédonosná plavidla za poslední roky doznala řadu vylepšení a zvětšení a tak 76 mm děla nemají dostatečný ničivý účinek v cíli, aby je dokázala zastavit. Bylo tedy potřeba zvýšit ráži středních děl na 102 mm, aby byla šance tato nebezpečná a rychlá plavidla včas eliminovat. Dalším kritickým bodem byla pancéřová ochrana, kdy v rámci plného zatížení DREADNOUGHTU se jeho hlavní boční pancíř ocitl až příliš pod vodoryskou a nedostatečně tak chránil boky lodi. Riziko bočních dělových věží, které se nacházeli příliš u krajů lodi bylo akceptováno stejně jako u zakladatele rodu. V této věci šlo primárně o to, že všechny hlavní dělové věže leželi v ose lodi, a tudíž nepřátelský projektil musel prorazit nejen boční pancíř, ale přes vnitřní uspořádání urazit hezkých pár metrů, než narazil na barbety věží. Ovšem pokud by projektil narazil do jedné z bočních věží (jedna na levé a druhá na pravém boku), tak pak tato dráha letu byla výrazně kratší a nepřátelský granát tak mohl lehčeji proniknout do kritických míst lodi. Ovšem rychlost stavby nové třídy byla důležitější, než hledat jiná konstrukční řešení.

Třída BELLEROPHON byla jen nepatrně větší než předchůdce. Při délce 160,3 m, šířce 25,1 a ponoru 8,2 m měla plavidla této třídy standardní výtlak 18.894 tun a plný kolem 22.567 až 22.902 tun. Posádka původně činila asi 680 důstojníků a námořníků, ale po dokončení tento počet vzrostl na 840 členů posádky kolem roku 1914. Bylo to dáno celou řadou doplňkových výzbrojí a vylepšení vyžadující další muže na palubě.

Pořizovací náklady:
BELLEROPHON 1,765,342 Liber
TEMERAIRE 1,751,144 Liber
SUPERB 1,641,114 Liber


KONSTRUKCE
Třída BELLEROPHON byla poháněná dvěma sadami Parsonových parních turbín s přímým pohonem, přičemž každá sada turbín byla pro větší bezpečnost umístěná v samostatné strojovně. Vnější hřídele lodních vrtulí byly spojené s vysokotlakou turbínou, z které byl výkon přes nízkotlakou turbínu redukován pro vnitřní hřídele. Turbíny používaly páru z osmnácti vodotrubných kotlů s pracovním tlakem 235 psi. Výkon celé pohonné jednotky byl koncipován na 23.000 koňských sil (17.000 kW) pro zajištění rychlosti 21 uzlů (39 km/h). Díky lepšímu tvaru trupu bylo možno při stejném výkonu pohonné jednotky jako u Dreadnoughtu poskytnout i přes větší rozměry a výtlak stejnou rychlost. Během námořních zkoušek po dokončení nebyl pro jednotlivé lodi problém překonat plánovanou konstrukční rychlost 21 uzlů. Viz. výsledné hodnoty níže. Aby se ušetřila část hmotnosti, byl akceptován menší dojezd lodi. Nakládáno bylo 2.690 tun uhlí a dalších 853 tun topného oleje pro zvýšení výkonu při postřiku topeniště na kotlích. Dojezd 5.720 námořních mil (10.590 km) při cestovní 10 uzlové rychlosti měl postačovat pro cestu do jakékoliv části Britského dominia, kde bylo možno doplnit palivo.

Výkony při zkouškách:
BELLEROPHON 21,25 uzlů / 25.061 k
TEMERAIRE 21,56 uzlů / 27.407 k
SUPERB 21,55 uzlů / 26.966 k


VÝZBROJ
V rámci časových a finančních úspor bylo přistoupeno k zachování identické hlavní ráže, jako u Dreadnoughtu. Velká Británie potřebovala ukázat, kde je námořní světovou velmocí a nebyl tak čas hledat optimálnější řešení, nebo vylepšovat konstrukci a výzbroj. Šlo jen o čas, protože se předpokládala ostrá reakce ze zahraničí na stavbu první bitevní lodě se všemi velkými děly. Sáhlo se tedy po osvědčeném dělu ráže 305 mm Mark X s délkou hlavně 45násobku ráže. Jednalo se o dělo, které již bylo použito nejen u revolučního DREADNOUGHTU, ale také u třídy řadových bitevních lodí LORD NELSON. Projektil o hmotnosti 386-389,8 kg byl z hlavně vystřelen pomocí výmetné složky o hmotnosti 117 kg úsťovou rychlostí 831 m/s. Elevace děl ve věžích o hmotnosti kolem 450 – 500 tun byla -5 / +13,5°, což umožňovalo dostřel 15.040 m s typem munice 2CRH. Pokud se použilo něco těžší ale lépe aerodynamicky řešený projektil 4CRH AP, tak měl údajně dostřel být prodloužen na 17.240 m. Kadence byla uváděná 1,5 rány za minutu, během testů se někdy uvádí kadence 2 rány za minutu. V reálných bojových podmínkách to bylo těch cca 1-1,5 rány za minutu. Díky uspořádání věží bylo možné za ideálních podmínek vést palbu v ose lodi směrem přes příď i záď se šesti hlavněmi. Ale to se jednalo skutečně jen o ideální podmínky, protože jinak bočním věžím překáželi palubní nástavby. Boční salva byla bez problému proveditelná z osmi hlavní. V průběhu roku 1916 došlo k navýšení elevace ve věžích na 16°, což logicky přineslo i prodloužení dostřelu. Na vzdálenost 10.000 yardů (9.144 m) byla uváděná tabulková průraznost 269 mm. Vezená zásoba byla 80 střel na hlaveň. Přední dělostřelecká věž „A“ byla instalovaná v ose lodi na zvýšené přídi, poté následovaly boční věže „P“ a „Q“ a dále v ose lodi na stejné palubě se nacházeli zadní věže „X“ a „Y“, přičemž věž „X“ nemohla vést palbu v ose na záď, ale pouze přes boky, protože mezi těmito zadními věžemi byly menší palubní nástavby s jeřábem. Nicméně stačilo jen menší stranový odměr a palba na záď byla možná.

Ohledně průraznosti projektilů ráže 305 mm kontradmirál DNO A.G.H.W. Moore napsal v říjnu 1910 memorandum, kde se kriticky vyjádřil ke spolehlivosti a průraznosti. Podle jeho zjištění by projektil, který by dopadl na nepřítele pod úhlem větším než 20° neprorazil pancíř silnější 102 mm a pod úhlem 30° by se zřejmě po nárazu na pancíř silný 152 mm a více roztříštil. Při testech se použil KC (povrchově tvrzený) pancíř.

Jak již bylo výše řečeno, rychlopalná 12 liberní (76 mm) děla byla shledána jako nedostatečná pro zastavení rychle plujících lodí typu torpédovek, torpédoborců a dalších menších jednotek. Proto se na palubu této třídy vrátilo střední dělostřelectvo v podobě 102 mm děl BL Mark VII L/50. Jelikož silueta třídy BELLEROPHON byla trošku komplikovaná, bylo nutno střední dělostřelectvo vměstnat do relativně krátkých palubních nástaveb. Osm těchto děl našlo své místo v kasematách v nástavbách a dalších osm stálo na čtyřech z pěti dělových věžích, vždy ve dvojici (věže A, P, Q a Y). Tato děla neměla žádný čelní štít a dalo se z nich střílet jen v momentě, kdy nebyla vedená palba z hlavních děl. Děla měla náměr +15°, což dávalo dostřel 10.424 metrů. Projektil o hmotnosti 14,1 kg byl vystřelován z hlavně úsťovou rychlostí 860 m/s. Celkem se počítalo 200 náboji na hlaveň. Na palubě se nacházela ještě čtyři tzv. salutovací děla ráže 47 mm, používaná například při vplouvání do přístavů.

Doplňková výzbroj v podobě podhladinových torpédometů nemohla chybět. Jednalo se o ráží 450 mm a torpédomety byly na každém boku a zádi, celkem tedy tři torpédomety se zásobou 14 torpéd.

Řízení palby se přesunulo před první komín, protože u DREADNOUGHTU docházelo k zakouření předního bojového stěžně. Za takových podmínek by bylo řízení palby velice složité, proto bylo logičtější posunout stěžen před komín na velitelskou věž. Druhý bojový stěžen byl sice umístěn opět před komín, ale jelikož zde byl hlavní jeřáb pro manipulaci se čluny umístěnými mezi komíny, tak tato pozice druhému stěžni příliš nevadila. Kontrolní stanoviště pro řízení palby se nacházela na obou stěžních vysoko nad palubou a používala koincidenční dálkoměr Barr a Stroud o délce 2,7 metrů. Údaje z pozorovatelen byly vkládány do mechanického počítače Dumaresq a následně data byla přenášená elektrickou formou dělostřeleckému důstojníkovi, který na vykreslovací tabulce zaznamenával pohyby nepřátelského plavidla a mohl tak částečně předvídat pohyb nepřítele v nejbližších minutách a kam má další salva mířit. Záložní řízení dělostřelectva bylo na věžích „A“ a „Y“.

Experimentální tzv. přímé řízení palby bylo namontování v květnu 1910. Toto zařízení elektrickou formou poskytovalo data věžím prostřednictvím ukazatelů, které měla posádka věží sledovat. V době bitvy u Jutska se ale plavidla obešla bez tohoto experimentálního systému, který měl své „porodní bolesti“. Od počátku roku 1916 se začali používat i výpočetní tabulky řízení palby Mark I Dreyer, což byla kombinace více systémů včetně systému Dumaresq.

TTD – námořní dělo 12“/45 Mark X (305 mm) model 1903
* Celková délka hlavně: 14,135 m
* Hmotnost hlavně: 58,626 t
* Hmotnost střely: 386 – 389,8 kg
* Pohonná směs: MD45 117 kg
* Počáteční rychlost střely: 831 m/s
* Elevace: -5 / +13,5°
* Dostřel: 15.040 m
* Průraznost: na 9.144 m / 269 mm
* Počet ran za minutu: 1,5 x
* Dostřel: 15.040 m (13,5°)
* Životnost hlavně: cca 200 výstřelů

Hmotnost boční salvy:
8 x 305 mm = 3.088 Kg
10 x 102 mm = 141 Kg
Celkem: 3.229 Kg


PANCÉŘOVÁNÍ
Pro posílení protitorpédové ochrany bylo rozhodnuto, že hlavní boční pancéřový pás bude zeslaben z 279 mm na 254 mm. Docílená úspora tak mohla být použitá na silnější protitorpédové přepážky. Boční pás byl vyroben z cementované oceli Krupp a táhl se od barbet dělové věže „A“ k zadní věži „Y“, přičemž směrem k přídi se z 254 mm zeslaboval na 152 mm, směrem k zádi na 127 mm. Hlavní pás zasahoval 1,6 m pod vodorysku a postupně se tímto směrem zeslaboval na 203 mm. Nad bočním pancířem byl další pás, který začínal 2,6 m nad čárou ponoru a byl silný 203 mm. Pancéřová citadela byla silná 203 mm v příčných přepážkách u přední a zadní dělostřelecké barbety.

Tři středové barbety byly chráněné pancířem silným 229 mm, směrem do nitra lodi se zeslabovaly na 127 mm s výjimkou zadní barbety věže „Y“, kde byl pancíř pořád 229 mm tlustý. Barbety bočních děl měly pancíř na vnější ploše boků, což je dobře viditelné na fotkách a dosahoval v těchto místech sílu 254 mm. Čela a boky dělových věží krylo 279 mm oceli, střecha byla tlustá 76 mm.

Horizontální ochrana se skládala celkem ze tří pancéřových palub, přičemž první byla silná jen 19 mm a měla za úkol hlavně iniciovat výbuch nepřátelského projektilu dál od druhé a třetí paluby. Na nejvíce kritických místech byla paluba silná 102 mm. Tradičně dobře chráněná byla hlavní velitelská věž s „mozkem“ lodi, kterou na bocích chránilo 279 mm oceli, zadní část byla zeslabená na 203 mm a střecha na 76 mm. Zadní řídící věž měla boky 203 mm silné a střechu rovněž 76 mm jako u hlavní věže. Zatímco DREADNOUGHT měl torpédové přepážky umístěné jen v místech muničních skladů, třída BELLEROPHON byla chráněná v délce mezi přední a zadní barbetou s přepážkami silnými od 19 do 76 mm.

TTD – bitevní lodě třídy BELLEROPHON (1907)
* Délka: 160,3 m
* Šířka: 25,1 m
* Ponor: 8,2 m
* Výtlak standardní: 18.894 t
* Výtlak plný: 22.567 – 22.902 t
* Výzbroj: 10x305 mm (5xII), 16x102 mm (16xI), 3x Torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 19 – 102 mm
* Pancéř boky: 203 – 254 mm
* Příčné přepážky citadely: 203 mm
* Protitorpédové přepážky: 19 – 76 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 279 mm
* Pancéř barbet: 127 – 254 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 203 – 279 mm
* Výkon strojů: 23.000 k / 17.000 kW
* Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 5.720 námořních mil (10.590 km) při 10 uzlové rychlosti
* Posádka: 680 – 840 mužů (733 mužů)

KARIÉRA
Stavba první trojice bitevních lodí následujících po Dreadnoughtu započala prakticky na den přesně v den, kdy byl DREADNOUGHT dokončen. Stavba ve třech loděnicích probíhala velice rychle a v průběhu roku 1909 byly všechny tři lodě převzaté Britským námořnictvem. Během setkání britského panovníka Edwarda VII. s ruským carem Mikulášem II. v červenci 1909, se mohla ostrovní monarchie již chlubit touto třídou zařazenou k 1. domácí flotile. Další slavnostní ceremonie se účastnili všechny tři lodě u příležitosti korunovace krále Jiřího V. ve Spiteadu na konci června 1911. O rok později byla divize přejmenovaná na 1. bitevní eskadru a další rok vykonaly jednotky SUPERB a TEMERAIRE návštěvu francouzského Cherbourgu. V roce 1914 se byla plavidla převedená do 4.bitevní eskadry tak jak mohutněla Britská Royal Navy dalšími a modernějšími dreadnoughty.

V letech 1913-1914 bylo rozhodnuto přemístit střední 102 mm děla z předních dělostřeleckých věží na palubní nástavby, kde se dali lépe použit bez omezení z případné paralelně vedené palby z hlavních děl. V průběhu prvního roku války byla přemístěná 102 mm děla z bočních věží na zadní nástavbu a v roce 1915 došlo k přemístění děl ze střech posledních věží. Pro některá z děl se nepodařilo na nástavbách najít místo a tak celkový počet 102 mm poklesl ze 16 na 12 kusů. Přibližně v té době dostala každá loď protiletadlová rychlopalná 76 mm děla.

V průběhu letní krize v roce 1914 byla provedená mobilizace flotily včetně lodí třídy BELLEROPHON a všechny lodě se přesunuli na základnu Scapa Flow pro případný nečekaný německý výpad tímto směrem. Po vyhlášení války Německu dne 4.srpna 1914 byla Home Fleet reorganizována na Grand Fleet a dostala nového admirála Johna Jellicoe. V duchu předválečných doktrín se počítalo s generální námořní bitvou, která měla jednoznačným způsobem oslabit nepřítele tak, že by již nemohl účinně chránit své obchodní trasy a pobřeží. K této rozhodující bitvě ale nedocházelo, jelikož se Německo soustředilo spíše na rychlé výpady proti britskému pobřeží a následně se stahovalo do svých opevněných přístavů. Výsledkem bylo, že Grand Fleet trávila svůj čas převážně na výcviku v Severním moři.

V průběhu největší námořní bitvy Velké války u Jutska z roku 1916, se tohoto střetnutí účastnili i všechna tři plavidla třídy BELLEROPHON. Ty se v rámci své eskadry podíleli na likvidaci německého lehkého křižníku WIESBADEN, který byl v té době těžce poškozen a nemohl se stáhnout z místa bitvy. Několik salv bylo vysláno rovněž na německý bitevní křižník DERFFLINGER, který se na krátkou dobu objevil v jejich zaměřovačích. TEMERAIRE docílila jediného zásahu, i když i ten způsobil jen malé škody. Ostatní dvě sesterské lodě vedli kromě jiného palbu na německé torpédoborce, ale bez úspěchu v podobě zásahu. Žádná z lodí třídy v průběhu bitvy nevystřelila více jak 62 granátů z hlavních děl, což svědčí, že se nedostali do intenzivních bojů. Po bitvě bylo rozhodnuto přidat 23 tun pancíře na palubní nástavby. V dubnu 1917 byly všechny sesterské lodě vybavené dalšími 102 a 76 mm protiletadlovými děly, přičemž byl odstraněn zadní torpédomet.

Roky 1916/1917 probíhali opět hlavně jen v rutinním výcviku a občasném vyplutí na moře. V říjnu 1918 bylo rozhodnuto o přesunu lodí SUPERB a TEMERAIRE ke Středomořské flotile, přičemž SUPERB se stal vlajkovou lodí flotily. Tato loď také vedla spojeneckou eskadru, která po kapitulaci Osmanské říše vstoupila do hlavního města Cařihradu dne 13.listopadu 1918, aby zde demonstrovali sílu spojenecké námořní flotily.

V roce 1918 byl na přední palubní nástavbu instalován dálkoměr pro řízení protiletadlové palby a na střechách přední a zadní dělostřelecké věže u lodě BELLEROPHON byly instalovány pokusné plošiny pro letadla. Po válce byla z lodi TEMERAIRE část 102 mm děl z kasemat odstraněná, aby zde mohl vzniknout další prostor pro námořní kadety. Sejmutá byla i protiletadlová děla z jednotky SUPERB.

Po válce se role lodí třídy BELLEROPHON omezila na dělostřelecké cvičné lodě, přičemž se v této roli postupně střídali, než byly převedené do zálohy. Již v průběhu roku 1921 bylo rozhodnuto, že tyto starší dreadnoughty budou pro svou zastaralost prodány do šrotu, přičemž konečnou tečku učinila námořní konference konaná od konce roku 1921 ve Washingtonu. Z jednání vyplynulo, že Velká Británie si ponechá jen nejmodernější bitevní lodě a bitevní křižníky.


HODNOCENÍ
Hlavní výhodou této třídy bylo to, že v kritické době, kdy Velká Británie postavila první dreadnought, dokázali zase jen Britové nasadit takové stavební tempo, že řadu jiných námořních velmocí odradili od stavby těchto moderních bitevních lodí. Jelikož zahraniční reakce nebyla tak rychlá, jak Admiralita očekávala, bylo možné snížit počet lodí ve třídě na tři. Co se bojové hodnoty týče, tak s osmi děly v boční salvě ráže 305 mm to byla pořád plavidla, která měla odpovídající bojovou hodnotu a tomu i pancéřovou ochranu. Pozitivním krokem byl návrat středních děl ráže 102 mm na palubu, které mohli lépe odrážet útoky torpédonosných plavidel. Jelikož krátce po této třídě následovala velmi podobná třída ST.VINCENT a poté další a další, mohli si Britové v průběhu Velké války dovolit tyto lodě uvolnit na méně exponovaná místa, jako například do Středozemního moře. Zde byly jejich případným protivníkem rakousko-uherské a osmanské námořní síly, na které tyto v té době již starší bitevní lodě postačovali, nebo přinejmenším se s jejich přítomností ve Středozemním moři muselo počítat. Lodě také mohli vykonávat doprovod konvojů a další služby, na které by bylo zbytečné plýtvat modernějšími bitevními loděmi stavěnými po nich. Nicméně po konstrukční stránce se jednalo o lodě, které opakovali chybu DREADNOUGHTU, když měli boční věže příliš blízko k okrajům trupu. Bylo tak štěstí, že v bitvě u Jutska, které se také účastnili, nemuseli intenzivněji bojovat proti německým protivníkům. Zásah do toho kritického místa by totiž mohl znamenat vzplanutí připravené munice a vést k velkým škodám. Toto kritické místo je dobře patrné na fotkách a obrázcích, kde pod boční věží je v bočním pancíři udělaná výduť chránící barbety věží. Po válce byla všechna tři plavidla určené ke cvičným účelům a následně rychle prodána na šrot v souladu s Washingtonskou námořní dohodou. Možná škoda, že se Britové nepokusili tyto lodě prodat nějaké druhořadé námořní zemi, pro které by se pořád jednalo o slušně vyzbrojené bitevní lodě.


Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Válečné lodě (3) – Vladimír Hynek a Petr Klučina a Evžen Škňouřil – 1988
Velká válka na moři 1914 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1915 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1916 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1917 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1918 – Jaroslav Hrbek
Jane´s Bitevní lodě 20.století
www.wikipedia.org
www.navygeneralboard.com
www.navweaps.com
www.naval-encyclopedia.com

Je zajímavé že již zde Britové odstranili zjevnou chybu Dreadnoughtu který měl první komín umístěný před hlavním stěžněm (a dým tak rušil stanoviště řízení palby), zatímco u některých pozdějších lodí tuto chybu zopakovali.

Raiden píše: ↑13/9/2025, 10:21 Je zajímavé že již zde Britové odstranili zjevnou chybu Dreadnoughtu který měl první komín umístěný před hlavním stěžněm (a dým tak rušil stanoviště řízení palby), zatímco u některých pozdějších lodí tuto chybu zopakovali.

Ano, opakovali tuto chybu například u HMS Hercules, dokončený v roce 1911. Stejně tak u bitevních křižníků třídy LION, nebo bitevních lodí třídy ORION.

A nebylo to proto, že tohle technické řešení přinášelo i nějaký výhody, které převažovaly nad nevýhodami?

Abych pravdu řekl, vůbec mne nenapadá, které by to mohly být. Snad konstrukční. Mimochodem byla pro mne také záhada u korvet Flower. První série před, a potom další za.

jarl píše: ↑13/9/2025, 11:26 A nebylo to proto, že tohle technické řešení přinášelo i nějaký výhody, které převažovaly nad nevýhodami?

Spíš si myslím, že ta má souvislost s umístěním kotelen a vyústěním kouřovodů do komínu. I bojový stěžeň musel mít něco jako "základy" a v některých případech asi to uspořádání pod palubou, vadilo.

Možná je to jen nepodstatný detail, ale všimnl jsem si, že Britové často využívali stěžně jako základnu pro výložník jeřábu ke spouštění člunů (ten nebyl nijak malý). Dreadnought měl jen jeden stěžeň (za prvním komínem) a hned za ním následoval prostor s čluny, zatímco u Bellerophonu (měl stěžně dva) byl vždy každý komín za stěžněm a čluny byly uloženy v prostoru před zadním stěžněm. Neboli nesnažili se tím Britové usnadnit manipulaci s čluny?

Tak nepochybně to hrálo i svou roli, ta rychlost manipulace se čluny. Bellerophon měl jeřáb nejen u druhého stěžně, ale také menší jeřáb byl v prostoru mezi zadními dělovými věžemi. Myslím, že i Dreadnought v tomto prostoru měl menší jeřáb (viz. zadní pozorovací koš mezi věžemi).

Mě to smysl dává ale jen nechápu že kvůli usnadnění manipulace se čluny vědomě zkomplikovali tak zásadní vec jakou řízení palby bezpochyby bylo, obzvlášť když u Dreadnoughtu se tento problém ukázal záhy po dokončení a přesto ještě lodě třídy Orion (které se v té době ještě ani nebachazely na rýsovacich prknech) tuto chybu zopakovaly.

Raiden píše: ↑14/9/2025, 12:00 Mě to smysl dává ale jen nechápu že kvůli usnadnění manipulace se čluny vědomě zkomplikovali tak zásadní vec jakou řízení palby bezpochyby bylo, obzvlášť když u Dreadnoughtu se tento problém ukázal záhy po dokončení a přesto ještě lodě třídy Orion (které se v té době ještě ani nebachazely na rýsovacich prknech) tuto chybu zopakovaly.

Tak ono stačilo jenom aby se otočil vítr a pak byl pod kouřem i stěžen, který byl umístěn před komínem. Samozřejmě to nebylo zase tak časté s ohledem na to, že loď plula prostě směrem dopředu a tím vytvářela situaci, že kouř šel směrem dozadu. Tento problém se podařilo uspokojivě vyřešit až instalací šikmých nástavců na komíny.

Kapitáni HMS Bellerophon

Captain Hugh Evan-Thomas, 14 December, 1908 – 16 August, 1910
Captain Trevylyan D. W. Napier, 16 August, 1910 – 16 August, 1912
Captain Charles L. Vaughan-Lee, 16 August, 1912 – 18 August, 1913
Captain Edward F. Bruen, 18 August, 1913 – 31 August, 1916[28] (velitel v bitvě u Jutska)
Captain Hugh D. R. Watson, 31 August, 1916 – 13 February, 1918
Captain Vincent B. Molteno, 13 February, 1918 – 12 October, 1918
Captain Francis H. Mitchell, 12 October, 1918 – 11 March, 1919
Captain Humphrey W. Bowring, 15 March, 1919 – 25 September, 1919


Kapitáni HMS Superb

Captain Frederick C. T. Tudor, 14 March, 1909 – 16 August, 1910
Captain Herbert L. Heath, 16 August, 1910 – 22 September, 1911
Captain Ernest F. A. Gaunt, 22 September, 1911 – 29 April, 1913
Captain George P. W. Hope, 30 April, 1913 – 28 July, 1914
Captain Price V. Lewes, 28 July, 1914 – 4 November, 1914 (opustil z důvodu nemoci)
Captain Rudolf W. Bentinck, 6 November, 1914 – 20 February, 1915
Captain E. Hyde Parker, 20 February, 1915 – January, 1918
Captain Sidney R. Drury-Lowe, 2 January, 1918 – 3 April, 1918
Captain Stephen H. Radcliffe, 22 June, 1918 – 15 December, 1919
Acting Captain Francis G. G. Chilton, 29 January, 1919
Captain Charles W. Bruton, 15 December, 1919 – 20 April, 1920


Kapitáni HMS Temeraire

Captain Alexander L. Duff, 5 January, 1909 – 25 October, 1910
Captain Arthur H. Christian, 25 October, 1910 – 12 August, 1911
Captain Reginald A. Allenby, 12 August, 1911 – 5 April, 1913
Captain Cresswell J. Eyres, 5 April, 1913 – 1 September, 1913
Captain Edwyn S. Alexander-Sinclair, 1 September, 1913 – 8 February, 1915
Captain Allen T. Hunt, 8 February, 1915 – 3 March, 1916
Captain Edwin V. Underhill, 3 March, 1916 – 13 February, 1919 (na konci roku 1918 onemocněl)
Acting Captain Edward W. H. Brookfield, 30 December, 1918 – February, 1919 (záskok za Underhilla)
Captain Francis W. Caulfeild, 13 February, 1919 – 20 August, 1919
Captain Leonard A. B. Donaldson, 20 August, 1919 – before 17 October, 1921

kacermiroslav píše: ↑12/9/2025, 16:27 Po válce byla všechna tři plavidla určené ke cvičným účelům a následně rychle prodána na šrot v souladu s Washingtonskou námořní dohodou. Možná škoda, že se Britové nepokusili tyto lodě prodat nějaké druhořadé námořní zemi, pro které by se pořád jednalo o slušně vyzbrojené bitevní lodě.

Pokud si dobře vzpomínám, právě Washingtonské námořní dohody prodej vyřazených bitevních lodí a bitevních křižníků vysloveně zakazovaly. To znamená, že případní zájemci měli po skončení první světové války jenom několikaleté okno k jejich získání a nikdo je nevyužil. I když Britové nabízeli Chilanům jako kompenzaci za jejich zrekvírovanou rozestavěnou bitevní loď Almirante Cochrane své starší bitevní křižníky a tuším, že koupi některé vyřazené lodě uvažovali i Portugalci.

Jarle, díky za info. Já si právě opakovaně říkal, proč raději poslali vše na šrot za cenu šrotu, když ty lodě byly mnohdy jen 10-15 let staré a měli pořád u druhořadých zemí, svou nezanedbatelnou cenu. Příkladem mohou být řecké bitevní lodě koupené od USA v roce 1914, přičemž se jednalo o starší řadové bitevní lodě, před-dreadnoughty. Ale na druhou stranu chápu, většina zemí byla nějakým způsobem Velkou válkou poškozená a nebylo jednoduché najít finanční prostředky na koupi vyřazených dreadnoughtů.

Jj, znemožnovala to Washingtonská smlouva. A nevíte náhodou někdo, které lodě Britové Chilanům jako tu kompenzaci nabizeli? Nekde jsem slyšel, že to měly být Inflexible a Indomitable a jinde zase že to měla být snad dokonce Princess Royal...

Já se teď kvůli článku o bitevních lodích třídy Minais Gerais hrabu v latinskoamerických tématech a co jsem dohledal, mělo se jednat o Inflexible, ale Chilané jej po zkušenostech z bitvy u Jutska odmítli. Mrkl jsem i na ty Portugalce a tam šlo o americké predreadnoughty třídy Connecticut.

Trošku se Chilanům divím, protože takovou loď by nikdy v Americe v té době neměl. Navíc nějaké posílení pancíře by bylo vždy proveditelné. Nicméně co vše hrálo proti vědí jen ti, co tehdy o tom rozhodovali. V každém případě zajímavá informace.

Našel jsem informaci, že Britové v r. 1921 nabízeli Brazilcům ke koupi bitevní loď Agincourt, ale ti jí i přes výhodnou cenu odmítli, takže nakonec i ona putovala do šrotu

jarl píše: ↑21/9/2025, 13:20 Našel jsem informaci, že Britové v r. 1921 nabízeli Brazilcům ke koupi bitevní loď Agincourt, ale ti jí i přes výhodnou cenu odmítli, takže nakonec i ona putovala do šrotu

Domnívám se, že důvodem byla výzbroj v podobě 305 mm děl a slabé pancéřování. Válka ukázala, že je potřeba rychlé bitevní lodě s dobrou pasivní ochranou a silnou výzbrojí. Tak i když Agincourt měl 14 děl, měl ale i řadu nedostatků.

Raiden píše: ↑16/9/2025, 12:19 Jj, znemožnovala to Washingtonská smlouva. A nevíte náhodou někdo, které lodě Britové Chilanům jako tu kompenzaci nabizeli? Nekde jsem slyšel, že to měly být Inflexible a Indomitable a jinde zase že to měla být snad dokonce Princess Royal...

V souvislosti s chilskými dreadnoughty jsem ještě kdysi slyšel že po Pearl Harboru USA projevily vážný zájem o odkoupení chilského dreadnoughtu Almirante Latorre... nevíte někdo o tom něco bližšího? (pokud to vůbec je pravda)