Německo bitevní lodě třídy BAYERN (1915)
Napsal: 25/8/2025, 15:24
Německo bitevní lodě třídy BAYERN (1915)
SMS Bayern během zkoušek v roce 1916
Vrcholem německé konstrukční školy bitevních lodí před a v průběhu První světové války byla třída BAYERN, která stejně jako předchozí třída KÖNIG, měla mít čtyři jednotky, ale díky válečnému stavu se jejich stavba prodlužovala a dokončení se dočkali jen dvě lodě. Ty se stali nejsilnějšími bitevními loděmi, které Němci měli, ale vzhledem k apatickému přístupu Kaiserliche Marine po roce 1916 se do žádné větší námořní akce již nedostali.
Lodě ve třídě:
BAYERN (1913 – 1915 – 1916)
BADEN (1913 – 1915 – 1917)
SACHSEN (1914 – 1916 – XXXX), nedokončeno
WÜRTTEMBERG (1914 – 1917 – XXXX), nedokončeno
* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Již v rámci konstrukčních prací na třídě KÖNIG byla nejvíce diskutovaná hlavní výzbroj, která v podobě 305 mm již evidentně zaostávala za britskými super-dreadnoughty s děly ráže 343 a 381 mm, stejně tak za americkými a japonskými loděmi s 356 mm děly. Bylo tak jasné, že třída KÖNIG je poslední s děly ráže 305 mm. Další lodě již musí mít větší děla, pokud Němci nechtějí, aby jim ujel vlak. Konstrukční práce na lodích s novými děly se začalo pracovat již v roce 1910.
Pořizovací náklady:
BAYERN cca 50 milionů Marek
BADEN cca 50 milionů Marek
KONSTRUKCE
Konstruktéři nejdříve pracovali s variantou navýšení ráže na 320 mm. To se ostatně dlouho řešilo u předchozí třídy, ale z důvodu spěchu na stavbu, zde nebyl prostor čekat na vývoj a testy nových větších děl. U třídy BAYERN se znovu otevřelo téma použití 320 mm děl, ale na schůzce 11.května 1910 admirál Alfred von Tirpitz spolu s Císařským námořním úřadem rozhodli zrušit rozpočtová omezení, která bránila v investici do větších děl. Následující rok Tirpitz využil agadirské krize a veřejného pobouření nad britským zapojením do krize a vyvinul tlak na Říšský sněm, aby vyčlenil další finanční prostředky pro námořnictvo. V polovině roku 1911 požádal Tirpitz o finanční prostředky na lodě s děly ráže 350 mm. V srpnu téhož roku připravili konstruktéři několik návrhů pro bitevní lodě s děly ráže 350, 380 a 400 mm. Ráže 400 mm (15,7 palce) byla stanovená jako maximální, protože se předpokládalo, že větší děla nebudou stavět ani Britové. Během další schůzky byl preferován návrh na loď s deseti děly ráže 350 mm, která vycházela z třídy KÖNIG. Jednalo by se jen o její zvětšenou verzi opět s pěti dělovými věžemi v ose. Dalším diskutovaným návrhem bylo osm děl ve čtyřech věžích s děly ráže 400 mm. Ministerstvo pořád preferovalo variantu s menší ráží, ale větším počtem děl a argumentovalo, že deset versus osm děl znamená 25% šanci na zásah u deseti děl. Tirpitz zjišťoval možnost kombinace dvou a třídělových věží, čímž by se zajistil potřebný počet hlavní, ale ušetřila by se jedna věž a také by se lépe řešilo vnitřní uspořádání strojovny, kotelny, muničních skladů atd. Němci měli možnost se podívat na rakousko-uherské bitevní lodě třídy VIRIBUS UNITIS, které používali třídělové věže, ale měli k nim několik námitek. Především větší hmotnost věže, snížená zásoba munice a omezenější rychlost střelby. Rovněž riziko vyřazení hned tří děl v případě poškození či zničení věže bylo na zvážení. Ta kadence děl vychází z toho, že často se střílelo nejdříve z prvního děla ve věží a teprve až po revizi dopadu střel se střílelo z druhé hlavně. V salvě u tříd KAISER a KÖNIG bylo nejčastěji pět granátů a o dalších 10-15 sekund byla vypálená druhá salva. Výhodou tohoto způsobu bylo, že i lépe sledujete cíl a dopad střel, který není zakrytý deseti gejzíry vody, ale jen polovinou. A druhá salva dopadá za chvíli na to. Nepřítel tudíž neměl moc klidu, když byl neustále pod palbou. Samozřejmě podobným způsobem stříleli i Britové. Salva ze všech děl se používala v případě, že jste se již pravidelně trefovali, nebo že cíl je již tak poškozen, že nemůže rychle měnit svou pozici atd.
Studie naznačovala, že loď s 350 mm by měla výtlak kolem 29.000 tun a její cena by činila něco kolem 59,7 milionů Marek. V případě lodě se 400 mm děly by se výtlak pohyboval kolem 28.250 tun a cena přibližně 60 milionů Marek. Jinými slovy praktické shodné parametry a ceny, kde právě cena byla nad rámec rozpočtu. Proto konstrukční oddělení zpracovalo ještě návrh na loď s osmi děly ráže 380 mm při výtlaku 28.100 tun. Cena by klesla na 57,5 milionů Marek. Na první pohled se může to snížení ceny ze 60 milionů Marek zdát malé, ale je potřeba si uvědomit, že byla plánovaná stavba čtyř lodí. Tudíž ta možná úspora by činila kolem 10 milionů Marek. Dne 26. září padlo rozhodnutí jít cestou osmi děl ráže 380 mm, další formální přijetí této koncepce bylo odsouhlaseno 6. ledna 1912. Další konstrukční práce se soustředili na rozložení pancéřové ochrany, která přímo vycházela z třídy KÖNIG. Počítalo se samozřejmě s běžnou doplňkovou výzbrojí v podobě středních děl a také protiletadlových rychlopalných.
Stejně jako u předchozích dvou tříd se řešila kombinace turbínového a dieselového pohonu. S dieselovým motorem se počítalo na prostřední hřídel, ale vývoj byl poněkud problematický. Konstruktéři doporučovali se držet osvědčeného turbínového pohonu do doby, než bude otázka dieselové pohonné jednotky uspokojivě vyřešen. Němci doufali, že po stavbě prvního páru lodí by dieselový motor mohl již být k dispozici pro třetí a čtvrtou jednotku.
A jaká byla třída BAYERN v základních datech? Při standardním výtlaku 28.530 tun (plný výtlak 32.200 tun) měly délku 180 m, na vodorysce 179,4 m, šířku 30 m a ponor 9,3 až 9,4 m. V případě posledních dvou lodí byl trup o něco delší (celkem 182,4m a na čáře ponorku 181,8m) a rovněž výtlak stoupl na 28.800 tun a plný na 32.500 tun. Trup byl dělen na 17 vodotěsných oddílů a dvojité dno se táhlo v 88% celkové délky. Po dokončení a testech námořnictvo konstatovalo, že se jedná o výjimečné lodě, které byly velice obratné, stabilní. I při rozbouřeném moři trpěli jen mírnou ztrátou rychlosti a při maximálním poloměru zatáčení přišli o 62% rychlosti při náklonu 7°. Rovněž metacentrická výška byla dobrá a trup lodi tak poskytoval stabilní platformu pro hlavní dělostřeleckou výzbroj. Standardně byla posádka tvořená 42 důstojníky a 1129 muži. Pokud byla loď použitá jako vlajková, bylo zapotřebí navíc 14 důstojníků a 86 členů jejich doprovodu. Pro dopravu na rejde přístavu se používala řad motorových i běžných člunů v celkovém počtu devíti, plus jeden hlídkový člun.
SMS Baden ve Wilhelmshavenu v květnu 1918
Výkony při zkouškách:
BAYERN 22,0 uzlů / 55.967 k
BADEN 22,0 uzlů / 56.275 k
Lodě BAYERN a BADEN byly vybaveny jedenácti kotli Schulz-Thornycroft na uhlí a třemi kotli na mazut rovněž typu Schulz-Thornycroft. Tři sady Parsonových turbín poháněly třílisté lodní vrtule napojené na tři hřídele. Každá lodní vrtule měla průměr 3,87 m. Výkon pohonné jednotky byla koncipován na 34.521 koňských sil (25.742 kW) při 265 otáčkách za minutu. Během zkoušek, jejichž výsledky jsou uvedené výše, bylo docíleno rychlosti 22 uzlů (41 km/h). Standardně se nakládalo 900 tun uhlí a 200 tun mazutu, ale v případě potřeby bylo možno použít další prostory a naložit celkem 3.400 tun uhlí a 620 tun mazutu. V případě plné zásoby činil dojezd 5.000 námořních mil (9.300 km) při 12 uzlové rychlosti. Při 15 uzlové rychlosti se dojezd zkrátil na 4.485 námořních mil (8.306 km) a při 17 uzlech to již bylo jen 3.740 námořních mil (6.930 km). Při prakticky plné rychlosti 21,5 uzlů klesl dojezd na 2.390 nmi (4.430 km). Lodě nesly osm dieselových generátorů, ty zásobovaly loď 2400 kW o napětí 220V.
Další dvě jednotky třídy plavidla SACHSEN a WÜRTTEMBERG byly navržené pro větší výkon pohonné jednotky 47.343 koňských sil (35.304 kW) pro rychlost 22 uzlů, ale reálně by rychlost měla být až o uzel vyšší. Již se zde počítalo se středovou hřídelí poháněnou dieselovým motorem MAN o výkonu 11.836 k (8.826 kW), vnější hřídele by i nadále používaly parní turbíny. Příběh s dieselovým motorem se ale znovu opakoval a do konce války nebyl k dispozici. Dokončen byl až v roce 1919, což již bylo pod dohledem vítězných mocností. Kombinovaný výkon pohonné jednotky měl produkovat 53.261 koňských sil (39.717 kW), což mělo poskytnout projektovanou rychlost 22,5 uzlů.
VÝZBROJ
Nová výzbroj v podobě 380 mm děl SK/45 v dvouhlavňových věžích typu C/1913 bylo to hlavní, čím se tato třída lišila od všech předchozích. Jako první německé bitevní lodě používali tato velká děla, která v modifikované verzi našla uplatnění i za Druhé světové války u bitevních lodí třídy BISMARCK. Byla to největší děla, jaká kdy dokončená německá loď používala. Náměr ve věžích činil -8°, plus 16°, ale před dalším nabitím je bylo nutno vrátit na 2,5°. Po bitvě u Dogger Banku v lednu 1915 bylo potřeba náměr děl přehodnotit. Britské lodě měli v bitvě větší dostřel, zahájili palbu jako první, což Němce od počátku znevýhodňovalo. Náměr se zvýšil na 20°, díky čemuž se dostřel navýšil o téměř tři kilometry na 23.200 metrů, deprese pro změnu klesla na -5°. Podle dostupných zdrojů zvýšený náměr obdržela pouze loď BAYERN. Každá dělostřelecká věž byla vybavená stereofonním dálkoměrem, hlavní dálkoměry a řízení palby byla na velitelských věžích. Na hlaveň se nakládalo 90 nábojů, což znamenalo 720 granátů ráže 380 mm o celkové hmotnosti 540 tun plus výmetné nálože. Používala se průbojná a vysoce výbušná munice, přičemž průbojných se nakládalo 60 ks na hlaveň a 30 kusů bylo výbušných. Podle německých zdrojů by na vzdálenost 20.000 m měl probíjet pancíř silný 336 mm. Britské prameny uvádějí na stejnou vzdálenost průbojnost 265 mm pro projektil APC L/3,5. Úsťová rychlost byla 805 m/s a nabíjecí cyklus 38 sekund. Nicméně poválečné testy na lodi BADEN, kterou se podařilo zachránit před potopením ve Scapa Flow prokázaly, že nabíjecí cyklus byl 23 sekund, což bylo výrazně rychlejší než v případě britských lodí třídy QUEEN ELIZABETH, kde nabíjecí cyklus byl 36 sekund. Během stejných testů Britové konstatovali, že jejich bezpečnostní pravidla pro zacházení s korditem po roce 1917, byly na vyšší úrovni, než ty německé, i když Němci používali mosazná pouzdra, zatímco Britové hedvábné pytle. Již vyrobená děla pro poslední dvě lodě se použila u pobřežní obrany v okupované části Francie a Belgie. Pro tyto pozemní verze děl ráže 380 mm se používalo pojmenování „Langer Max“.
Střední dělostřelectvo bylo zastoupeno šestnácti děly ráže 150 mm SK L/45, kde každé z děl bylo umístěno v bočních kasematách. Děla byla určená pro boj proti lehčím nepřátelským jednotkám s dostřelem 13.500 metrů. Po roce 1915 byla elevace děl zvýšená a samozřejmě se i prodloužil dostřel na 16.800 m. Nabíjecí cyklus probíhal ručně a dle sehranosti obsluhy byla kadence 5 až 7 ran za minutu. Hmotnost projektilu byla 45,3 kg a 13,7 kg vážila výmetná náplň RPC/12 v mosazné kartuši. Děla střílela úsťovou rychlostí 835 m/s a předpokládaná životnost hlavně byla 1400 výstřelů. Celkem se nakládalo 2.240 granátů. Protiletadlová výzbroj byla zastoupená dvojicí víceúčelových 88 mm děl SK L/45 s 800 kusů munice. Děla byla umístěná na otočných lafetách C/13 s náměrem -10/+70°. Efektivní výškový dostřel s 9 kg municí činil 9.150 m.
Jak bylo zvykem u velkých britských i německých lodí, používala se rovněž torpédová výzbroj v počtu pěti podhladinových torpédometů. Ráže torpédometu byla 500 mm s tím, že dva torpédomety byly instalovány na každé straně a jeden na přídi, celkem tedy pět. Boční torpédomety byly umístěné za zadní dělovou věží a mírně šikmo proti směru plavby. Model H8 měl při délce 9 m výbušnou hlavici hexanitu o hmotnosti 210 kg. Dostřel torpéda byl 8000 m při rychlosti 35 uzlů, při snížené rychlosti na 28 uzlů byl dostřel 15.000 m. Jak by se na takovou vzdálenost dalo účinně zamířit, to je otázkou. Vezená zásoba byla 20 torpéd. Když v roce 1917 došlo k poškození minou, bylo zjištěno, že torpédomety zeslabují konstrukci, tak je raději odstranili.
TTD - Kruppovo námořní dělo ráže 380 mm – 38 cm/50 (12") SK L/50 (model 1913)
* Celková délka hlavně: 17,1 m
* Hmotnost hlavně: 80 tun
* Hmotnost střely: 750 kg
* Počáteční rychlost střely:
* Průraznost: 390 mm na 10.000 m, 265 mm na 20.000 m
* Počet ran za minutu: 2,5
* Dostřel: 20.400 m Baden (16°), 23.200 m Bayern (20°)
Hmotnost boční salvy:
8 x 380 mm = 6.000 kg
16 x 150 mm = 362,4 kg
Celkem: 6.362,4 kg
PANCÉŘOVÁNÍ
Pokud jsem chválil ochranu předchozí třídy KÖNIG, tak i v případě BAYERN musím poznamenat, že se jednalo o velice odolná plavidla. Standardem německých lodí bylo použití cementované oceli Krupp, která kryla hlavní boční pás o tloušťce 350 mm od přední po zadní dělovou věž a vytvářela tak profil pancéřové citadeli. Před dělovou věží „A“ se boční pancíř zeslaboval na 200 mm a směrem k přídi na 150 mm a příď samotná již byla měkká a měla 30 mm. Od zadní dělové věže „D“ se pancíř zeslaboval na 200 mm a kryl kormidelní ústrojí. Na tento hlavní boční pás byl pod hladinou napojen pancíř silný 170 mm ve středu lodi a na konci 150 mm, na přídi 130 mm. Torpédové přepážky chránilo 50 mm oceli. Na hlavní boční pancéřový pás byl směrem nahoru napojen 250 mm pancíř, který sahal na úroveň spodní paluby. Nad tímto pásem byl další 170 mm, který kryl palubní nástavby s kasematovými děly. Tento pás sahal na úroveň přední paluby. Barbety hlavních děl krylo 350 mm pancíře a předpokládám, že stejně jako u předchozí třídy použili němečtí konstruktéři vybrání v barbetách v jejich v ose lodi v prostoru mezi nimi. Zde byla minimální pravděpodobnost zásahu, tak si toto odlehčení konstruktéři mohli dovolit. Směrem do nitra lodi se barbety zeslabovali na 170 a následně na 80 mm.
Čela hlavních věží chránilo 350 mm oceli, boky 250 mm, zadní část 290 mm. Čelní zešikmení bylo silné 250 mm, zešikmení střechy na bocích činilo 120 mm a vlastní plochý strop krylo 100 mm. Pancéřová paluba byla na exponovaných místech silná až 100 mm. Ve standardu se skládala ze dvou palub, kde horních byla silná 30 mm, druhá o patro níže byla rovněž 30 mm silná. O další dvě paluby níže byla třetí horizontální ochrana 30 mm silná, na kterou navazovala šikmá 80 mm silná paluba napojená na hlavní boční pancéřový 350 mm pás.
Pro jednotku SACHSEN a WÜRTTEMBERG se počítalo s mírně upraveným pancířem z důvodu plánované instalace dieselového motoru, který byl výrazně vyšší než turbínový pohon. Nad dieselový motor bylo přidáno zkosení, které mělo tloušťku 200 mm po stranách, 140 mm na obou koncích a 80 mm na horizontální straně.
TTD - bitevní lodě třídy BAYERN
* Délka: 180,0 m (179,4 m na vodorysce)
* Šířka: 30,0 m
* Ponor: 9,39 m
* Výtlak standardní: 28.530 t (výtlak maximální 32.200 t)
* Výzbroj: 8x380 mm (4xII), 16x150 mm (16xI), 2x88 mm (2xI), 5x Torpédomet 600 mm
* Pancéř paluba: 60-100 mm
* Pancéř boky: 170–350 mm
* Protitorpédové přepážky:
* Pancéř kasemat:
* Pancéř dělostřelecká věž: 100-350 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 400 mm
* Pancéř zadní velitelská věž:
* Výkon strojů:
* Rychlost: 21,0 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 5.000 námořních mil (9.300 km) při ekonomické plavbě rychlostí 12 uzlů
* Posádka: 42 důstojníků, 1192 mužů
Vrcholem německé konstrukční školy bitevních lodí před a v průběhu První světové války byla třída BAYERN, která stejně jako předchozí třída KÖNIG, měla mít čtyři jednotky, ale díky válečnému stavu se jejich stavba prodlužovala a dokončení se dočkali jen dvě lodě. Ty se stali nejsilnějšími bitevními loděmi, které Němci měli, ale vzhledem k apatickému přístupu Kaiserliche Marine po roce 1916 se do žádné větší námořní akce již nedostali.
Lodě ve třídě:
BAYERN (1913 – 1915 – 1916)
BADEN (1913 – 1915 – 1917)
SACHSEN (1914 – 1916 – XXXX), nedokončeno
WÜRTTEMBERG (1914 – 1917 – XXXX), nedokončeno
* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Již v rámci konstrukčních prací na třídě KÖNIG byla nejvíce diskutovaná hlavní výzbroj, která v podobě 305 mm již evidentně zaostávala za britskými super-dreadnoughty s děly ráže 343 a 381 mm, stejně tak za americkými a japonskými loděmi s 356 mm děly. Bylo tak jasné, že třída KÖNIG je poslední s děly ráže 305 mm. Další lodě již musí mít větší děla, pokud Němci nechtějí, aby jim ujel vlak. Konstrukční práce na lodích s novými děly se začalo pracovat již v roce 1910.
Pořizovací náklady:
BAYERN cca 50 milionů Marek
BADEN cca 50 milionů Marek
KONSTRUKCE
Konstruktéři nejdříve pracovali s variantou navýšení ráže na 320 mm. To se ostatně dlouho řešilo u předchozí třídy, ale z důvodu spěchu na stavbu, zde nebyl prostor čekat na vývoj a testy nových větších děl. U třídy BAYERN se znovu otevřelo téma použití 320 mm děl, ale na schůzce 11.května 1910 admirál Alfred von Tirpitz spolu s Císařským námořním úřadem rozhodli zrušit rozpočtová omezení, která bránila v investici do větších děl. Následující rok Tirpitz využil agadirské krize a veřejného pobouření nad britským zapojením do krize a vyvinul tlak na Říšský sněm, aby vyčlenil další finanční prostředky pro námořnictvo. V polovině roku 1911 požádal Tirpitz o finanční prostředky na lodě s děly ráže 350 mm. V srpnu téhož roku připravili konstruktéři několik návrhů pro bitevní lodě s děly ráže 350, 380 a 400 mm. Ráže 400 mm (15,7 palce) byla stanovená jako maximální, protože se předpokládalo, že větší děla nebudou stavět ani Britové. Během další schůzky byl preferován návrh na loď s deseti děly ráže 350 mm, která vycházela z třídy KÖNIG. Jednalo by se jen o její zvětšenou verzi opět s pěti dělovými věžemi v ose. Dalším diskutovaným návrhem bylo osm děl ve čtyřech věžích s děly ráže 400 mm. Ministerstvo pořád preferovalo variantu s menší ráží, ale větším počtem děl a argumentovalo, že deset versus osm děl znamená 25% šanci na zásah u deseti děl. Tirpitz zjišťoval možnost kombinace dvou a třídělových věží, čímž by se zajistil potřebný počet hlavní, ale ušetřila by se jedna věž a také by se lépe řešilo vnitřní uspořádání strojovny, kotelny, muničních skladů atd. Němci měli možnost se podívat na rakousko-uherské bitevní lodě třídy VIRIBUS UNITIS, které používali třídělové věže, ale měli k nim několik námitek. Především větší hmotnost věže, snížená zásoba munice a omezenější rychlost střelby. Rovněž riziko vyřazení hned tří děl v případě poškození či zničení věže bylo na zvážení. Ta kadence děl vychází z toho, že často se střílelo nejdříve z prvního děla ve věží a teprve až po revizi dopadu střel se střílelo z druhé hlavně. V salvě u tříd KAISER a KÖNIG bylo nejčastěji pět granátů a o dalších 10-15 sekund byla vypálená druhá salva. Výhodou tohoto způsobu bylo, že i lépe sledujete cíl a dopad střel, který není zakrytý deseti gejzíry vody, ale jen polovinou. A druhá salva dopadá za chvíli na to. Nepřítel tudíž neměl moc klidu, když byl neustále pod palbou. Samozřejmě podobným způsobem stříleli i Britové. Salva ze všech děl se používala v případě, že jste se již pravidelně trefovali, nebo že cíl je již tak poškozen, že nemůže rychle měnit svou pozici atd.
Studie naznačovala, že loď s 350 mm by měla výtlak kolem 29.000 tun a její cena by činila něco kolem 59,7 milionů Marek. V případě lodě se 400 mm děly by se výtlak pohyboval kolem 28.250 tun a cena přibližně 60 milionů Marek. Jinými slovy praktické shodné parametry a ceny, kde právě cena byla nad rámec rozpočtu. Proto konstrukční oddělení zpracovalo ještě návrh na loď s osmi děly ráže 380 mm při výtlaku 28.100 tun. Cena by klesla na 57,5 milionů Marek. Na první pohled se může to snížení ceny ze 60 milionů Marek zdát malé, ale je potřeba si uvědomit, že byla plánovaná stavba čtyř lodí. Tudíž ta možná úspora by činila kolem 10 milionů Marek. Dne 26. září padlo rozhodnutí jít cestou osmi děl ráže 380 mm, další formální přijetí této koncepce bylo odsouhlaseno 6. ledna 1912. Další konstrukční práce se soustředili na rozložení pancéřové ochrany, která přímo vycházela z třídy KÖNIG. Počítalo se samozřejmě s běžnou doplňkovou výzbrojí v podobě středních děl a také protiletadlových rychlopalných.
Stejně jako u předchozích dvou tříd se řešila kombinace turbínového a dieselového pohonu. S dieselovým motorem se počítalo na prostřední hřídel, ale vývoj byl poněkud problematický. Konstruktéři doporučovali se držet osvědčeného turbínového pohonu do doby, než bude otázka dieselové pohonné jednotky uspokojivě vyřešen. Němci doufali, že po stavbě prvního páru lodí by dieselový motor mohl již být k dispozici pro třetí a čtvrtou jednotku.
A jaká byla třída BAYERN v základních datech? Při standardním výtlaku 28.530 tun (plný výtlak 32.200 tun) měly délku 180 m, na vodorysce 179,4 m, šířku 30 m a ponor 9,3 až 9,4 m. V případě posledních dvou lodí byl trup o něco delší (celkem 182,4m a na čáře ponorku 181,8m) a rovněž výtlak stoupl na 28.800 tun a plný na 32.500 tun. Trup byl dělen na 17 vodotěsných oddílů a dvojité dno se táhlo v 88% celkové délky. Po dokončení a testech námořnictvo konstatovalo, že se jedná o výjimečné lodě, které byly velice obratné, stabilní. I při rozbouřeném moři trpěli jen mírnou ztrátou rychlosti a při maximálním poloměru zatáčení přišli o 62% rychlosti při náklonu 7°. Rovněž metacentrická výška byla dobrá a trup lodi tak poskytoval stabilní platformu pro hlavní dělostřeleckou výzbroj. Standardně byla posádka tvořená 42 důstojníky a 1129 muži. Pokud byla loď použitá jako vlajková, bylo zapotřebí navíc 14 důstojníků a 86 členů jejich doprovodu. Pro dopravu na rejde přístavu se používala řad motorových i běžných člunů v celkovém počtu devíti, plus jeden hlídkový člun.
Výkony při zkouškách:
BAYERN 22,0 uzlů / 55.967 k
BADEN 22,0 uzlů / 56.275 k
Lodě BAYERN a BADEN byly vybaveny jedenácti kotli Schulz-Thornycroft na uhlí a třemi kotli na mazut rovněž typu Schulz-Thornycroft. Tři sady Parsonových turbín poháněly třílisté lodní vrtule napojené na tři hřídele. Každá lodní vrtule měla průměr 3,87 m. Výkon pohonné jednotky byla koncipován na 34.521 koňských sil (25.742 kW) při 265 otáčkách za minutu. Během zkoušek, jejichž výsledky jsou uvedené výše, bylo docíleno rychlosti 22 uzlů (41 km/h). Standardně se nakládalo 900 tun uhlí a 200 tun mazutu, ale v případě potřeby bylo možno použít další prostory a naložit celkem 3.400 tun uhlí a 620 tun mazutu. V případě plné zásoby činil dojezd 5.000 námořních mil (9.300 km) při 12 uzlové rychlosti. Při 15 uzlové rychlosti se dojezd zkrátil na 4.485 námořních mil (8.306 km) a při 17 uzlech to již bylo jen 3.740 námořních mil (6.930 km). Při prakticky plné rychlosti 21,5 uzlů klesl dojezd na 2.390 nmi (4.430 km). Lodě nesly osm dieselových generátorů, ty zásobovaly loď 2400 kW o napětí 220V.
Další dvě jednotky třídy plavidla SACHSEN a WÜRTTEMBERG byly navržené pro větší výkon pohonné jednotky 47.343 koňských sil (35.304 kW) pro rychlost 22 uzlů, ale reálně by rychlost měla být až o uzel vyšší. Již se zde počítalo se středovou hřídelí poháněnou dieselovým motorem MAN o výkonu 11.836 k (8.826 kW), vnější hřídele by i nadále používaly parní turbíny. Příběh s dieselovým motorem se ale znovu opakoval a do konce války nebyl k dispozici. Dokončen byl až v roce 1919, což již bylo pod dohledem vítězných mocností. Kombinovaný výkon pohonné jednotky měl produkovat 53.261 koňských sil (39.717 kW), což mělo poskytnout projektovanou rychlost 22,5 uzlů.
VÝZBROJ
Nová výzbroj v podobě 380 mm děl SK/45 v dvouhlavňových věžích typu C/1913 bylo to hlavní, čím se tato třída lišila od všech předchozích. Jako první německé bitevní lodě používali tato velká děla, která v modifikované verzi našla uplatnění i za Druhé světové války u bitevních lodí třídy BISMARCK. Byla to největší děla, jaká kdy dokončená německá loď používala. Náměr ve věžích činil -8°, plus 16°, ale před dalším nabitím je bylo nutno vrátit na 2,5°. Po bitvě u Dogger Banku v lednu 1915 bylo potřeba náměr děl přehodnotit. Britské lodě měli v bitvě větší dostřel, zahájili palbu jako první, což Němce od počátku znevýhodňovalo. Náměr se zvýšil na 20°, díky čemuž se dostřel navýšil o téměř tři kilometry na 23.200 metrů, deprese pro změnu klesla na -5°. Podle dostupných zdrojů zvýšený náměr obdržela pouze loď BAYERN. Každá dělostřelecká věž byla vybavená stereofonním dálkoměrem, hlavní dálkoměry a řízení palby byla na velitelských věžích. Na hlaveň se nakládalo 90 nábojů, což znamenalo 720 granátů ráže 380 mm o celkové hmotnosti 540 tun plus výmetné nálože. Používala se průbojná a vysoce výbušná munice, přičemž průbojných se nakládalo 60 ks na hlaveň a 30 kusů bylo výbušných. Podle německých zdrojů by na vzdálenost 20.000 m měl probíjet pancíř silný 336 mm. Britské prameny uvádějí na stejnou vzdálenost průbojnost 265 mm pro projektil APC L/3,5. Úsťová rychlost byla 805 m/s a nabíjecí cyklus 38 sekund. Nicméně poválečné testy na lodi BADEN, kterou se podařilo zachránit před potopením ve Scapa Flow prokázaly, že nabíjecí cyklus byl 23 sekund, což bylo výrazně rychlejší než v případě britských lodí třídy QUEEN ELIZABETH, kde nabíjecí cyklus byl 36 sekund. Během stejných testů Britové konstatovali, že jejich bezpečnostní pravidla pro zacházení s korditem po roce 1917, byly na vyšší úrovni, než ty německé, i když Němci používali mosazná pouzdra, zatímco Britové hedvábné pytle. Již vyrobená děla pro poslední dvě lodě se použila u pobřežní obrany v okupované části Francie a Belgie. Pro tyto pozemní verze děl ráže 380 mm se používalo pojmenování „Langer Max“.
Střední dělostřelectvo bylo zastoupeno šestnácti děly ráže 150 mm SK L/45, kde každé z děl bylo umístěno v bočních kasematách. Děla byla určená pro boj proti lehčím nepřátelským jednotkám s dostřelem 13.500 metrů. Po roce 1915 byla elevace děl zvýšená a samozřejmě se i prodloužil dostřel na 16.800 m. Nabíjecí cyklus probíhal ručně a dle sehranosti obsluhy byla kadence 5 až 7 ran za minutu. Hmotnost projektilu byla 45,3 kg a 13,7 kg vážila výmetná náplň RPC/12 v mosazné kartuši. Děla střílela úsťovou rychlostí 835 m/s a předpokládaná životnost hlavně byla 1400 výstřelů. Celkem se nakládalo 2.240 granátů. Protiletadlová výzbroj byla zastoupená dvojicí víceúčelových 88 mm děl SK L/45 s 800 kusů munice. Děla byla umístěná na otočných lafetách C/13 s náměrem -10/+70°. Efektivní výškový dostřel s 9 kg municí činil 9.150 m.
Jak bylo zvykem u velkých britských i německých lodí, používala se rovněž torpédová výzbroj v počtu pěti podhladinových torpédometů. Ráže torpédometu byla 500 mm s tím, že dva torpédomety byly instalovány na každé straně a jeden na přídi, celkem tedy pět. Boční torpédomety byly umístěné za zadní dělovou věží a mírně šikmo proti směru plavby. Model H8 měl při délce 9 m výbušnou hlavici hexanitu o hmotnosti 210 kg. Dostřel torpéda byl 8000 m při rychlosti 35 uzlů, při snížené rychlosti na 28 uzlů byl dostřel 15.000 m. Jak by se na takovou vzdálenost dalo účinně zamířit, to je otázkou. Vezená zásoba byla 20 torpéd. Když v roce 1917 došlo k poškození minou, bylo zjištěno, že torpédomety zeslabují konstrukci, tak je raději odstranili.
TTD - Kruppovo námořní dělo ráže 380 mm – 38 cm/50 (12") SK L/50 (model 1913)
* Celková délka hlavně: 17,1 m
* Hmotnost hlavně: 80 tun
* Hmotnost střely: 750 kg
* Počáteční rychlost střely:
* Průraznost: 390 mm na 10.000 m, 265 mm na 20.000 m
* Počet ran za minutu: 2,5
* Dostřel: 20.400 m Baden (16°), 23.200 m Bayern (20°)
Hmotnost boční salvy:
8 x 380 mm = 6.000 kg
16 x 150 mm = 362,4 kg
Celkem: 6.362,4 kg
PANCÉŘOVÁNÍ
Pokud jsem chválil ochranu předchozí třídy KÖNIG, tak i v případě BAYERN musím poznamenat, že se jednalo o velice odolná plavidla. Standardem německých lodí bylo použití cementované oceli Krupp, která kryla hlavní boční pás o tloušťce 350 mm od přední po zadní dělovou věž a vytvářela tak profil pancéřové citadeli. Před dělovou věží „A“ se boční pancíř zeslaboval na 200 mm a směrem k přídi na 150 mm a příď samotná již byla měkká a měla 30 mm. Od zadní dělové věže „D“ se pancíř zeslaboval na 200 mm a kryl kormidelní ústrojí. Na tento hlavní boční pás byl pod hladinou napojen pancíř silný 170 mm ve středu lodi a na konci 150 mm, na přídi 130 mm. Torpédové přepážky chránilo 50 mm oceli. Na hlavní boční pancéřový pás byl směrem nahoru napojen 250 mm pancíř, který sahal na úroveň spodní paluby. Nad tímto pásem byl další 170 mm, který kryl palubní nástavby s kasematovými děly. Tento pás sahal na úroveň přední paluby. Barbety hlavních děl krylo 350 mm pancíře a předpokládám, že stejně jako u předchozí třídy použili němečtí konstruktéři vybrání v barbetách v jejich v ose lodi v prostoru mezi nimi. Zde byla minimální pravděpodobnost zásahu, tak si toto odlehčení konstruktéři mohli dovolit. Směrem do nitra lodi se barbety zeslabovali na 170 a následně na 80 mm.
Čela hlavních věží chránilo 350 mm oceli, boky 250 mm, zadní část 290 mm. Čelní zešikmení bylo silné 250 mm, zešikmení střechy na bocích činilo 120 mm a vlastní plochý strop krylo 100 mm. Pancéřová paluba byla na exponovaných místech silná až 100 mm. Ve standardu se skládala ze dvou palub, kde horních byla silná 30 mm, druhá o patro níže byla rovněž 30 mm silná. O další dvě paluby níže byla třetí horizontální ochrana 30 mm silná, na kterou navazovala šikmá 80 mm silná paluba napojená na hlavní boční pancéřový 350 mm pás.
Pro jednotku SACHSEN a WÜRTTEMBERG se počítalo s mírně upraveným pancířem z důvodu plánované instalace dieselového motoru, který byl výrazně vyšší než turbínový pohon. Nad dieselový motor bylo přidáno zkosení, které mělo tloušťku 200 mm po stranách, 140 mm na obou koncích a 80 mm na horizontální straně.
TTD - bitevní lodě třídy BAYERN
* Délka: 180,0 m (179,4 m na vodorysce)
* Šířka: 30,0 m
* Ponor: 9,39 m
* Výtlak standardní: 28.530 t (výtlak maximální 32.200 t)
* Výzbroj: 8x380 mm (4xII), 16x150 mm (16xI), 2x88 mm (2xI), 5x Torpédomet 600 mm
* Pancéř paluba: 60-100 mm
* Pancéř boky: 170–350 mm
* Protitorpédové přepážky:
* Pancéř kasemat:
* Pancéř dělostřelecká věž: 100-350 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 400 mm
* Pancéř zadní velitelská věž:
* Výkon strojů:
* Rychlost: 21,0 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 5.000 námořních mil (9.300 km) při ekonomické plavbě rychlostí 12 uzlů
* Posádka: 42 důstojníků, 1192 mužů
A souhlas, spolu s BK Derfflinger a Hindenburg nejhezčí německé WWI těžké lodě vůbec.