PALBA.CZ

Řeči proti Catilinovi
Autor: Marcus Tullius Cicero, 63 před Kristem

Dokdy budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho se nám ještě bude tato tvá zuřivost vysmívat? Kam až se bude roztahovat tvá bezuzdná opovážlivost? Ani noční hlídky na Palatinu, ani stráže ve městě, ani strach lidu, ani shluk všech dobrých občanů, ani toto převelice střežené místo zasedání senátu, ani výrazy tváří těchto mužů zde, nic z toho tebou nijak nepohnulo? To necítíš, že tvé úmysly jsou odhaleny, nevidíš, že tvé spiknutí už je drženo v poutech povědomím všech těchto mužů? Co jsi dělal minulé, co předminulé noci, kde jsi byl, koho jsi svolal, jaké úmysly jsi pojal – o kom z nás si myslíš, že to neví?

Ó časy, ó mravy! Senát to ví, konzul vidí; přece tu žije. Žije? Ba dokonce si i do senátu přijde, účastní se zasedání, označuje a určuje očima každého jednoho z nás k vraždě. My však, mužové stateční, dost se, jak se nám zdá, staráme o stát, jestliže zběsilé útoky tohohletoho odrážíme. Na smrt, Catilino, abys byl veden z rozkazu konzulova, toho bylo třeba už dávno, na tebe aby byla svalena všechna zhouba, kterou ty už dlouho připravuješ nám všem!

Což nejurozenější muž, Publius Scipio, pontifex maximus, nezabil – jako soukromník – Tiberia Graccha, který jen málo otřásal státem? A my máme – jako konzulové – strpět tu Catilinu, který touží celý svět vyplenit krveproléváním a pálením? To ještě opomíjím ty události nadmíru dávné, jak Gaius Servilius Ahala vlastní rukou zabil Spuria Manlia, usilujícího o převrat. Byla, byla kdysi v tomto státě ona ctnost, že stateční muži stíhali přísnějšími tresty nebezpečného spoluobčana než nejhoršího nepřítele. Rozhodneme o tobě, Catilino, rázně a pádně, tomuto státu neschází rada ani vážnost senátorského stavu. My, říkám to otevřeně, my konzulové stát zanedbáváme.

Rozhodl kdysi senát, aby konzul Lucius Opimius dbal, aby stát neutrpěl nějaké škody: neuplynula ani jediná noc a byl kvůli nějakým podezřením ze vzpoury zabit Gaius Gracchus, muž, který měl přeslavného otce, děda, předky, byl i s dětmi zavražděn konzulár Marcus Fulvius. Podobným rozhodnutím senátu byl stát svěřen konzulům Gaiu Mariovi a Luciovi Valeriovi: nestihla snad jediného dne nato smrt a odplata státu Lucia Saturnina, tribuna lidu, a praetora Gaia Servilia? Zato my dopouštíme, aby už dvacátý den slábla síla vážnosti těchto činů! Máme už totiž takovéto usnesení senátu, ale jen napsané a uložené a podle něho náleží, Catilino, abys byl okamžitě zabit. Žiješ – a žiješ ne proto, abys svou odvahu odhodil, ale proto, abys ji musel ještě posílit. Přeji si, otcové a přísedící, abych byl klidným, abych se nezdál nedbalým, když státu hrozí takovéto nebezpečí, ale už se sám obviňuji z nečinnosti a lehkomyslnosti.

V Itálii, v úvozech Etrurie, je rozložen tábor nepřátelský římskému lidu, každým dnem vzrůstá počet nepřátel; avšak velitele tohoto tábora a vůdce nepřátel vidíte uvnitř hradeb, a dokonce ještě v senátu, jak den co den připravuje velkou zhoubu uvnitř státu! Ať už zatknout, ať zabít tě, Catilino, rozkáži, věřím, že se budu muset obávat, aby spíše říkali všichni dobří občané, že jsem tak učinil později, než jsem měl, než aby někdo tvrdil, že jsem tak učinil příliš krutě. Avšak já, z jistého důvodu, nejsem dosud odhodlán takto učinit, přestože tak mělo být učiněno již dávno. Pak nakonec nechám tě zabít, až již se nenajde nikdo tak bezectný, tak ničemný, tak tobě podobný, aby prohlašoval, že se tak nestalo podle práva.

Dokud bude kdokoliv, kdo se tě odváží bránit, budeš žít, a budeš žít tak, jak žiješ nyní, obklopen mnoha mými silnými strážemi, aby ses nemohl bouřit proti státu. Stejně tak na tebe budou obráceny oči a uši mnoha lidí a budou tě střežit, aniž bys to ty pocítil, tak, jak to dělali dosud. Vždyť co nyní ještě očekáváš, jestliže ani temná noc nemůže skrýt vaše zločinecké schůzky, ani soukromý dům nemůže svými zdmi zadržet hlasy spiknutí, co čekáš, když je vše odhaleno a objasněno? Změň již toto smýšlení, věř mi, zapomeň na vraždy a požáry. Jsi obklíčen ze všech stran; nad světlo jsou nám jasnější všechny tvé úmysly, které aby sis nyní se mnou opět připomněl, je už teď povoleno.

Vzpomínáš, jak jsem dvanáctého dne před listopadovými Kalendami (21. října) v senátu říkal, že jistý den – měl to být šestý den před listopadovými Kalendami (27. října) – bude Gaius Manlius, stoupenec a pomahač tvých opovážlivých záměrů, se svými lidmi ve zbrani? A zdali jsem se, Catilino, mýlil, nejen v této věci samotné, tak závažné, tak hrozné, tak neuvěřitelné, ale i v datu, což je mnohem více podivuhodné? Rovněž jsem v senátu řekl, že jsi na pátý den před listopadovými Kalendami naplánoval povraždění optimátů; tehdy se pak mnozí přední mužové obce z Říma vzdálili, ani ne tak proto, aby se sami zachránili, jako proto, aby překazili tvé úmysly. Můžeš snad zapírat, že jsi se toho dne, obklopen mými strážemi, mou ostražitostí nemohl nijak vrhnout proti státu, ač jsi říkal, že se spokojíš i s pobitím nás, kteří jsme zůstali, když ostatní odjeli?

Když jsi doufal, že přímo o listopadových Kalendách (1. listopadu) ovládneš nočním útokem Praeneste, tušil jsi, že tato kolonie byla z mého rozkazu chráněna mou posádkou, mými strážemi a mými hlídkami? Není nic, co konáš, co připravuješ, na co pomýšlíš, o čem bych se já nejen nedoslechl, ale já to i vidím a pozoruji. Připomeň si se mnou konečně tu předvčerejší noc; pochopíš pak, že já se mnohem bystřeji starám o záchranu státu, než ty o jeho záhubu. Říkám, že jsi té noci přišel do Ulice kosířů – a nebudu to zatajovat – do domu Marka Laeky; říkám, že se tamtéž sešlo mnoho spojenců toho šíleného podniku a zločinu. Zda se to odvážíš popřít? Co mlčíš? Dokáži to, popřeš-li; vidím totiž, že jsou tu v senátu někteří, kteří tam byli s tebou.

Ó nesmrtelní bohové! V jaké zemi to jsme? Co to máme za stát? V jakém to žijeme městě? Zde, zde jsou mezi námi, otcové a přísedící, zde na tomto nejsvatějším a nejvážnějším zasedání na celém okrsku zemském, ti, kteří zamýšlejí smrt nás všech, zkázu tohoto města a dokonce i celého světa! Já, konzul, na ně hledím, ptám se jich na jejich mínění ohledně státu a dosud jsem se jich, kteří železem měli být utraceni, netkl nijak ani slovem! Byl jsi tedy Catilino, té noci u Laeky, rozdělil jsi svým lidem části Itálie, určil jsi, kdo má kam vyrazit, vybral jsi muže, které bys zanechal v Římě, a které by sis odvedl s sebou, určil jsi městské části, které mají být spáleny, prohlásil jsi, že ty sám již brzo vyrazíš, řekl jsi, že tě teď trochu zdrželo to, že já jsem ještě naživu. Našli se dva římští jezdci, kteří tě měli této starosti zbavit a kteří se nabídli, že mě ještě téže noci před svítáním zabijí na mém loži.

Toto všechno jsem věděl, sotva byla vaše schůzka rozpuštěna; svůj dům jsem opevnil a posílil více strážemi, ty, které jsi za mnou poslal, aby mě pozdravili, jsem nevpustil – a přišli právě ti, o kterých jsem mnoha skvělým mužům byl řekl, že ke mně v onom čase přijdou. Protože se věci mají takto, pokračuj, Catilino, v tom, co jsi započal, odejdi konečně z města. Příliš dlouho už ten tvůj Manliův tábor touží po tobě, po veliteli. Odveď s sebou také všechny svoje lidi. A když už ne všechny, tak co nejvíce. Očisti město. Zbavíš mne velkého strachu už jen tím, bude-li mezi mnou a tebou městská hradba. S námi tu už dál žít nemůžeš, to nesnesu, nestrpím, nepřipustím.

Velká musí být přízeň nesmrtelných bohů, a zvláště tohoto Iova Zastavitele, nejstaršího strážce tohoto města, že jsme již tolikrát unikli této tak hrozné, tak děsné, tak nebezpečné zkáze hrozící státu. Blaho státu nemá být tak často uváděno v nebezpečí kvůli jedinému člověku. Po celou dobu od mého zvolení konzulem, Catilino, co mi chystáš úklady, jsem se bránil ne státním strážemi, ale svou vlastní bdělostí. Když jsi chtěl o posledních konzulských volbách zabít na Martově poli mne, konzula, i své soupeře v ucházení se o konzulský úřad, překazil jsem tvé zločinné podniky jen s pomocí a silami přátel, nerozpoutával jsem žádný rozruch mezi lidmi. A konečně, kdykoliv jsi mne napadl, vždy jsem se ti sám postavil do cesty, ačkoliv jsem věděl, že má smrt by byla spojena s velkou pohromou pro republiku.

Nyní již ale otevřeně útočíš na celý stát, na chrámy nesmrtelných bohů, na domy Říma, na život všech občanů, uvádíš celou Itálii v záhubu a zpustošení. A proto, protože se dosud neodvažuji učinit to, co je nejlepší a co je vlastní této říši a zásadám našich předků, učiním to, co je méně přísné, ale prospěšnější obecnému blahu. Neboť rozkáži-li tě zabít, zůstane v zemi vojsko zbývajících spiklenců; jestliže však – a k tomu tě vyzývám již dlouho – odejdeš, zmizí z města početná a státu nebezpečná sebranka tvých společníků.

Co je, Catilino? Váháš snad udělat z mého rozkazu to, co jsi již předtím dělal sám o své vůli? Konzul přikazuje nepříteli, aby odešel z města. Ptáš se mě, zda máš jít do vyhnanství? To nenakazuji, ale pokud se mne ptáš na radu, radím ti tak. Z čeho se ještě můžeš v tomto městě těšit? Vždyť v něm není mimo to tvé zločinecké spiknutí nikdo, kdo by se tě nebál, nikdo, kdo by k tobě nechoval nenávist! Jaký znak lidské mrzkosti není vypálen na tvém čele? Jaká hanebnost z tvého soukromí se neomílá mezi lidmi? Jaká choutka byla kdy cizí tvým očím, jaký zločin tvým rukám a jaké smilstvo celému tvému tělu? Jakému chlapci, kterého jsi byl svedl ke špatnostem, jsi nepodal meč, aby provedl nějaký bláznivý čin, nebo jsi mu nedal podnět k nějaké zvůli?

Co dál? Nedávno, když jsi vraždou své předešlé manželky uvolnil dům pro novou svatbu, zda jsi tento tvůj zločin nenavýšil dalším neuvěřitelným zločinem? Já toto pominu a snadno strpím, aby se o tom mlčelo, aby nevyšlo najevo, že byl v tomto městě spáchán tak neuvěřitelný skutek a že proti němu nebylo zakročeno. Opomenu tvůj finanční pád, který ti hrozí o nejbližších Idách, což brzo ucítíš. Nyní přejdu zase k tomu, co se netýká tvé osobní ostudy a tvých soukromých potíží a hanby, ale co se týká samotného státu, života a štěstí nás všech.

Může pro tebe být toto světlo nebo vzduch pod tímto nebem příjemný, když víš, že není nikdo z těchto mužů zde, kdo by nevěděl, že jsi den před lednovými Kalendami (31. prosince) za konzulů Lepida a Tulla stál na sněmu se zbraní, že jsi sestavoval oddíl, aby povraždil konzuly a přední muže státu, že se do cesty tomuhle tvému zločinu nepostavil ani tvůj rozum ani strach, ale pouze štěstí římského národa? A to již opomíjím to – není to totiž nijak tajné a ani jsi se toho pak v budoucnosti nedopustil málokrát –, kolikrát jsi se mne snažil zabít jako konzula zvoleného na příští rok, ale i jako konzula už v úřadě. Kolika tvým útokům, které byly vymyšlené tak, že se zdálo nemožným jim uhnout, jsem unikl jen díky nějakému malému uhnutí, jak se říká, o vlásek. Nijak se ti to nedaří, nemůžeš toho nijak dosáhnout, ale stejně jsi nepřestal o to stát a chtít to.

Kolikrát už ti ta dýka byla vykroucena z ruky, kolikrát už ti díky nějaké náhodě vypadla a vyklouzla! Nevím, komu byla tebou ta dýka zasvěcena a zaslíbena, když si myslíš, že není jiná cesta, než aby byla vražena do těla konzulova. Nyní však, jaký je tvůj život? Mluvím už s tebou tak, že se zdá, že nejsem pohnut nenávistí, jak bych měl být, ale milosrdenstvím, které si ty nijak nezasloužíš. Přišel jsi před chvílí do senátu: kdo z toho tak hojného zástupu, z tolika tvých přátel a známých, tě pozdravil? Jako že se toto nikomu v celé lidské historii nestalo, očekáváš pohanu hlasem, ale jsi překvapen nejtěžším odsudkem mlčení? Nic to neznamená, že po tvém příchodu uvolnili všichni tato sedadla, kde sedíš, že všichni konzulárové, které jsi až příliš často odsuzoval k smrti, sotva jsi usedl, opustili a vyprázdnili tuto část sedadel? Víš už, co si o tom máš myslet?

Kdyby se mě moji otroci báli stejně, jako se tví spoluobčané bojí tebe, usoudil bych, že je nejvyšší čas, abych svůj dům opustil; ty si nemyslíš, že by jsi měl takto učinit a opustit město? A kdybych viděl, že mě moji spoluobčané tak těžce podezírají a nenávidí, spíš bych se hleděl klidit jejich zrakům, než abych se vystavoval nepřátelským pohledům všech kolem; ty, i když znáš své zločiny a víš, že zášť a nenávist lidí je oprávněná a už dlouho ti patří, stejně váháš se vyhýbat pohledům a zrakům těch, jejichž city zraňuješ? Kdyby se tě tvoji rodiče báli a nenáviděli tě a ty by sis je nemohl nijak usmířit, myslím, že by ses někam klidil z jejich očí; nyní vlast, která je společným rodičem nás všech, tě nenávidí a bojí se tě a již dlouho si o tobě myslí, že nepřemýšlíš o ničem jiném, než jak ji zabít; ty se ani nebudeš ohlížet na její autoritu, ani se nebudeš řídit jejími rozhodnutími, ani se nezalekneš její síly?

Ona s tebou takto, Catilino, jedná a mlčky takto mluví: „Již několik let nebyl spáchán žádný zločin nikým, jen tebou, žádná ničemnost se neobešla bez tebe; jedině ty jsi měl vraždění mnoha občanů, sužování a plenění spojenců za beztrestné a dovolené; ty jsi směřoval nejen k pohrdání zákony a soudy, ale i k jejich vyvrácení a zničení. Dřívější události, ačkoliv byly těžko snesitelné, jsem, pokud jsem mohla, snesla; avšak že nyní jsem celá plna strachu kvůli tobě jedinému, že se při sebemenším hluku bojím Catiliny, že je zřejmé, že proti mně nemůže být pojat žádný úmysl, který by nevzešel z tvého zločinu, to se snést nedá. A proto odejdi a zbav mne tohoto strachu; je-li oprávněný, tak abych nebyla zničena, je-li lichý, abych se konečně přestala bát.“

Jestliže by s tebou tvá vlast takto mluvila, jak jsem nyní popsal, zda by neměla být vyslyšena, i když by nemohla použít síly? Co mám říkat na to, že jsi se sám dal pod stráž, že jsi, řekl, aby ses vyhnul podezření, že chceš bydlet u Mania Lepida. A když tě tento nepřijal, opovážil jsi se dokonce přijít ke mně a žádal jsi, abych tě hlídal, ve svém vlastním domě. Když jsi ode mne opět dostal tutéž odpověď jako od Lepida, že s tebou nikdy nemohu být v bezpečí mezi zdmi jednoho domu, protože jsem ve velkém nebezpečí už tm, že jsem uzavřen hradebními zdmi s tebou v témže městě, šel jsi za Quintem Metellem; a když tě i tento odmítl, odstěhoval jsi se ke svému společníkovi, vskutku vynikajícímu muži, Markovi Metellovi; o tom jsi se patrně domníval, že bude jak dost pečlivým, aby tě hlídal, i dost chytrým, aby tě podezíral, i dost statečným, aby tě potrestal. Ale jak dlouho bude moci být mimo vězení někdo, kdo se už sám shledal hodným vězení?

Když se tedy, Catilino, věci mají takto, váháš odejít někam do ciziny, svěřit tenhle svůj život, který bys tak zbavil mnoha utrpení a oprávněných trestů, útěku a samotě, když už nemůžeš ani zemřít s klidnou myslí? Myslíš si: „Přednes to senátu.“; to totiž žádáš a jestliže by snad senát rozhodl, abys šel do vyhnanství, říkáš, že uposlechneš. Já to ale senátu nepřednesu, protože by se to rozcházelo s mými zvyky, ale přesto zařídím, abys poznal, že právě tak o tobě smýšlejí. Odejdi z města, Catilino, zbav stát strachu, vyraž do vyhnanství, čekáš-li na tato slova! Co? Říkají snad něco, všiml sis něčeho na těchto mlčících mužích? Poslouchají, mlčí. Proč čekáš, až vyřknou své rozhodnutím, když jejich vůli poznáváš, i když mlčí?
Kdybych však toto řekl tomuto výbornému mladému muži, Publiovi Sestiovi, nebo Marcu Marcelovi, přestatečnému člověku, již by mne, konzul nekonzul, tady v tom chrámu, zcela právem napadli a bili. V tvém případě ale, Catilino, nic nečiní, a tím to schvalují a dovolují, a tím tě i odsuzují, mlčí, a tím křičí! A nejen tito, jejichž váha je ti zřejmě drahá a vítaná, ale život bezcenný, ale i římští jezdci, nejčestnější a nejlepší muži, i ostatní stateční občané, kteří obestoupili senát a jejichž shluk jsi sám mohl před chvílí vidět, přání prohlédnout a hlasy jasně slyšet. Jejich ruce a zbraně já již dlouho od tebe zadržuji, ale snadno je i přivedu, aby tě, až budeš opouštět toto, co se již snažíš vyplenit, pronásledovali až k branám města.

Ale proč to vlastně říkám? Tebe, že by něco zlomilo, ty že by ses někdy napravil, ty že bys pomýšlel na útěk, ty že bys uvažoval o vyhnanství?! Kéž ti bohové vnuknou takovou myšlenku! A já vidím, že kdybys se snad, zastrašen mými slovy, rozhodl odejít do vyhnanství, jaká bouře nevole mi hrozí; a ne-li nyní, za dobré paměti tvých zločinů, tak někdy do budoucnosti. Ale má to ceny, pokud to způsobí jen tuhle mou osobní katastrofu a neohrozí to bezpečnost státu. Ale abys ty byl pohnut svými chybami, aby ses obával zákonitého trestu, abys v pravý čas ustoupil státu, to nemá smysl žádat. A ty, Catilino, ani nejsi takový, aby tě někdy stud zadržel od něčeho hanebného, strach od něčeho nebezpečného nebo rozum od něčeho šíleného.

A proto, odejdi, jak jsem tě už vícekrát vyzval, a chceš-li proti mně, svému nepříteli, jak všude rozhlašuješ, zvednout vlnu nenávisti, odejdi rovnou do vyhnanství; stěží unesu ty řeči, uděláš-li tak, sotva vydržím takové břímě nenávisti, odejdeš-li z rozkazu konzulova do vyhnanství. Pokud ale spíše chceš posloužit mé chvále a slávě, odejdi se zlotřilou bandou zločinců, připoj se k Manliovi, sežeň si všechny ničemné občany, vzdal se od těch dobrých, vyhlas válku vlasti, raduj se z bezbožného loupežení, aby se nezdálo, že jsem tě vyhnal k cizím lidem, ale aby bylo vidět, že jsi odešel na pozvání ke svým vlastním.

Ale proč bych tě vyzýval, když vím, že jsi už poslal napřed muže, aby na tebe ozbrojeni čekali u Aureliova fora, když vím, že máš s Manliem smluvený a ustanovený určitý den, když vím i to, že jsi už poslal napřed tu stříbrnou orlici, o níž já věřím, že tobě a tvým přátelům přinese zhoubu a zkázu, a které byla v tvém domě zbudována zločinná svatyně? Jak bys ji mohl déle postrádat, když máš ve zvyku se k ní modlit vyrážeje k vraždě, když jsi kolikrát přímo od jejího oltáře obrátil svou ničemnou pravici k vraždění spoluobčanů?

Půjdeš konečně tam, kam tě již dříve táhla ta tvá bezuzdná a zuřivá touha. A ani ti to nezpůsobí bolest, naopak, jakousi neuvěřitelnou radost. Příroda tě k této šílenosti zrodila, vůle vycvičila a osud uchoval. Co na tom, že sis nikdy nepřál mír; ty sis ale nikdy nepřál ani válku jinou než zločinnou. A mezi darebnou a veškerým štěstím opuštěnou cháskou jsi k ní nalezl a sehnal bandu ničemů.

S jakým veselím se teď budeš radovat, s jakou radostí se budeš veselit, s jakou slastí budeš plesat, když v takovém množství svých lidí neuslyšíš ani neuvidíš jediného čestného muže! Všechny útrapy, které jsi podstoupil směřovaly k takovémuto životu: když jsi ležíval na zemi, nejen při číhání na příležitost ke smilstvu, ale i abys mohl podniknout zločin, když jsi pečlivě připravoval úklady nejen spánku manželů, ale i majetkům občanů žijících v ústraní, to vše byly tvé přípravy na toto. Máš, kde můžeš ukázat onu svou pověstnou vytrvalost v snášení hladu, zimy a nouze všech statků; ostatně již brzy pocítíš, že jsi tímto sužován.

Tím, že jsem ti zabránil ve zvolení konzulem, jsem tehdy získal to, že jsi mohl na stát spíše jen jako vyhnanec zvenku útočit, než ho jako konzul pustošit, a také to, aby to, co jsi byl zločinně započal, bylo nazýváno pouhým loupežením, aby to nepřerostlo ve válku. Nyní, otcové a přísedící, abych se omluvil a ospravedlnil ze stížnosti vlasti na mě, do jisté míry spravedlivé, poslouchejte prosím pečlivě, co budu říkat, a důkladně to rozvažte. Vždyť co kdyby mi vlast, jež je mi mnohem dražší mého života, kdyby mi celá Itálie, kdyby celý stát mi říkal: „Marku Tullie, co děláš? Ty necháváš odejít toho, o němž víš, že je to nepřítel, jehož vidíš, že bude velitelem ve válce, u nějž cítíš, že je jako vůdce očekáván v nepřátelských táborech, původce zločinů, strůjce spiknutí, buřiče otroků a ničemů, toho ty necháváš odejít tak, že se ani nezdá, že byl tebou z města vyhnán, ale spíše to vypadá, že ho necháváš proti městu jít? Což ty ho nerozkážeš vrhnout do vězení, odvléci na smrt, potrestat nejvyšším trestem?

Vždyť co ti v tom brání? Zvyky předků? Vždyť častokrát i soukromníci trestali ničemné občany v tomto státě smrtí. Nebo zákony, které určují tresty pro římské občany? Vždyť v tomto městě nikdy neměli ti, kteří odpadli od státu, práva občanů. Či se obáváš nenávisti pozdějších generací? To by ses přeslavně odvděčil římskému národu, který tě, člověka poznaného jen díky tobě samému, bez jakýchkoliv doporučení tvých předků, tak rychle vynesl přes všechny stupně úřadů k nejvyšší moci, jestliže bys kvůli strachu z nenávisti nebo z nějakého nebezpečí zanedbal bezpečí svých spoluobčanů.
Ale máš-li nějaký strach z nenávisti, neměl by ses nenávisti vzniklé pro přísnost a ráznost rozhodně bát více, než nenávisti, která by vznikla pro tvou zahálku a nečinnost. Nebo si myslíš, že až bude Itálie pustošena válkou, města pleněna, až budou hořet domy, že tehdy ty neuhoříš v plamenech nenávisti?“ Já těmto oprávněným hlasům státu a myslím těch občanů, kteří cítí to samé, odpovím krátce. Kdybych si myslel, otcové a přísedící, že Catilinu potrestat smrtí je to nejlepší, co lze učinit, byl bych tomuto loupežníku nedopřál ani jedinou hodinu života. Totiž, jestliže se přední mužové a nejskvělejší občané nejen neposkvrnili krví Saturnina, Gracchů, Flacca a mnoha ještě dřívějších, ale ještě jim to dodalo cti, zajisté jsem se nemusel obávat, aby se po zavraždění tohoto vraha svých spoluobčanů nevylila nenávist proti mně do budoucnosti. Ale i kdyby mi toto vážně hrozilo, přece jsem byl vždy takového smýšlení, že jsem nenávist vzniklou pro statečnost pokládal ne za nenávist, ale za slávu.

Než jsou i lidé tohoto senátorského stavu, kteří to, co je zřejmé, nevidí, nebo to, co vidí, ignorují. Ti živili Catilinovu naději svými pochybovačnými míněními a rodící se spiknutí posílili tím, že tomu nevěřili. A z jejich popudu by mnozí, a nejen nepoctiví, ale i neznalí, říkali, kdybych Catilinu potrestal, že jsem tak učinil krutě a po královsku. Nyní vím, že jestliže tento dorazí tam, kam míří, do Manliova tábora, nebude nikdo tak hloupý, aby neviděl, že bylo započato spiknutí, nikdo tak zabedněný, aby to neuznal. Vím ale také, že zabitím tohohle jednoho může být zhouba státu jen nakrátko zadržena, ale ne navždy odvrácena. Jestliže ale odtáhne a s sebou odvede své společníky a na totéž místo přitáhne všechny ostatní ztroskotance, odevšad sehnané, bude vyvrácena a zničena tato již tak pokročilá zhouba státu, ale s ní i kmen a sémě všech zel.

Již dlouho se, otcové a přísedící, zmítáme v těchto nebezpečích spiknutí a úkladů, ale nevím jak to, že propuknutí všech zločinů, dávného vzteku a opovážlivosti nastalo v době mého konzulátu. Jestliže bude z tak početné sebranky odstraněn tenhle jeden, bude se nám možná zdát, že jsme se na nějaký čas zbavili starostí a strachu, jenže to nebezpečí zůstane a bude uzavřeno hluboko v nitru a útrobách státu. Stejně, jako když se často lidé sužovaní nemocí a zmítající se v těžké horečce napijí studené vody, zdá se zpočátku, že se jim ulevilo, nakonec ale jsou stiženi mnohem silněji a vážněji, tak i tato nemoc, jež se nachází ve státě, zmírněna potrestáním tohoto jednoho, se ještě za života ostatních mnohem zhorší.

Ať tedy odejdou ti zlotřilci, ať se vzdálí od dobrých občanů, ať se shromáždí na jedno místo, ať jsou konečně již od nás odděleni hradbami, jak už jsem řekl několikrát, že si přeji. Ať přestanou ukládat konzulovi v jeho domě o život, ať přestanou obestupovat tribunál městského praetora, obsazovat ozbrojeni radnici, připravovat zápalné šípy a pochodně k podpálení města, ať má konečně každý na čele jasně napsáno, jak smýšlí o státu. To vám, otcové a přísedící, slibuji, že my konzulové budeme tak obezřelí, vy budete mít mezi všemi poctivými občany takovou vážnost, mezi římskými jezdci bude taková statečnost, mezi všemi dobrými občany taková jednomyslnost, že uvidíte, že díky Catilinově odchodu bylo vše odhaleno, osvětleno, potlačeno a spoutáno.

Za těchto vyhlídek nejvyššího blaha pro stát, tvé záhuby a zkázy a smrti těch, kteří se s tebou spojili ve všech zločinech a vlastizradě, vyraž, Catilino, k bezbožné válce a zločinu! Ty, chráme Iovův, který jsi byl zbudován Romulem za stejných věšteb jako toto město, Iove, kterého zveme právem Ochráncem tohoto města i této říše, odvrať tohoto a jeho společníky od chrámů tvých i ostatních, od střech a hradeb města, od života a majetku všech občanů, stíhej tyto protivníky dobrých lidí, nepřátele vlasti, pustošitele Itálie, spojené mezi sebou zločinným svazkem a bezbožným společenstvím věčnými tresty, živé i po smrti!

Zdroj:
In Catilinam Orationes Quattuor, část První řeč, pronesená v Senátu. Z latinského originálu podle vydání Wilhelma Fiebera, Wien 1982, přeložil Jan Ctibor, 2006. Dostupné online na https://adoc.pub/marcvs-tvllivs-cicero- ... inovi.html

"Řeči proti Catilinovi" (In Catilinam) je série čtyř projevů, které pronesl římský řečník a politik Marcus Tullius Cicero v roce 63 př. n. l. proti spiknutí, které vedl Lucius Sergius Catilina proti římské republice. Cicero, tehdejší konzul, v nich obvinil Catilinu a jeho stoupence ze zrady a snahy o svržení státu. Cicero byl proslulý svým rétorickým uměním a tyto řeči jsou považovány za mistrovská díla latinské literatury. Vyznačují se silnými emocemi, ostrými obviněními a výzvami k obraně republiky. Catilina se snažil vyvolat povstání a převzít moc v Římě násilím. Cicero se mu postavil a jeho plány odhalil. Ve svých projevech Cicero líčil Catilinu jako zrádce a nepřítele státu, zdůrazňoval jeho zločinné úmysly a varoval před nebezpečím, kterému republika čelí. Řeči proti Catilinovi měly velký dopad. Pomohly zpacifikovat spiknutí, upevnit Ciceroovu reputaci a zachránit římskou republiku. Mezi slavné výroky z těchto řečí patří například "Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?" (Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti?).
Zdroj: (AI)

Lucius Sergius Catilina (asi 108–62 př. n. l.) byl římský politik a aristokrat z patricijského rodu Sergiů. V mládí se účastnil občanských válek na straně diktátora Sully, což mu otevřelo cestu k politické kariéře. Zastával úřad prétora a později působil jako místodržitel v provincii Afrika.

Do dějin se zapsal především jako vůdce tzv. Catilinova spiknutí roku 63 př. n. l., kdy se pokusil násilně uchopit moc v Římě s podporou zadlužených vrstev a nespokojených aristokratů. Spiknutí bylo odhaleno konzulem Markem Tulliem Ciceronem. Catilina uprchl z Říma a v roce 62 př. n. l. padl v bitvě u Pistoria proti vojskům republiky. Jeho postava se stala symbolem politického úpadku pozdní římské republiky.



Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) byl římský politik, právník, řečník a filozof, považovaný za jednoho z největších řečníků starověku. Pocházel z jezdeckého stavu a díky svému vzdělání a řečnickému talentu se vypracoval mezi nejvýznamnější osobnosti pozdní římské republiky. Zastával řadu vysokých úřadů, vrcholem jeho kariéry byl konzulát roku 63 př. n. l. V tomto roce se proslavil odhalením Catilinova spiknutí, proti němuž vystoupil slavnými řečmi (Catilinární řeči). Byl zastáncem republikánského zřízení a odpůrcem diktátorské moci jednotlivce.

Vedle politiky se věnoval filozofii a literatuře; jeho spisy výrazně ovlivnily latinský jazyk i pozdější evropské myšlení. Po nástupu druhého triumvirátu se stal terčem politických čistek a roku 43 př. n. l. byl na příkaz Marka Antonia popraven. Cicero je dodnes symbolem obhajoby republiky, práva a svobody slova.