PALBA.CZ

Jestliže teritoriální spor na severní hranici Chilané ku svému prospěchu vyřešili během druhé pacifické války, nejasnosti ohledně vytýčení hranic s Argentinou přetrvávaly. Jablko sváru mezi lokálními rivaly představovala jižní Patagonie a oblast Magelhãesova průlivu, kterážto odlehlá část Jihoamerického kontinentu postrádala lepší pozemní komunikace, takže kdyby konflikt nedejbože přerostl z diplomatické roviny do vojenské, klíčová role by připadla válečnému námořnictvu. První nepříjemný incident se ve zdejších vodách odehrál už v r. 1878, kdy Chile zadrželo zahraniční lodě odvážející guáno vytěžené na sporném území, načež Buenos Aires vyslalo na Tichý oceán válečné lodě a Chile zaneprázdnění spory s Peru a Bolívií, raději ustoupilo

V reakci na posilování argentinského loďstva však Chilané v r. 1887 ohlásili záměr vybudovat vyváženou flotu, na kterou uvolnili obrovskou sumu 3 129 500 liber šterlinků! Jenomže ani Argentinci nezaháleli, takže obě země v poslední dekádě 19. století investovaly do námořnictva značné částky, což kvitovali akcionáři evropských loděnic, ale pro státní rozpočty tyto sumy představovaly enormní zátěž. Znesvářené regionální mocnosti námořní programy koncipovaly podle ohlášených záměrů konkurenta, takže jakmile jeden zadal větší jednotku, reakce na sebe nenechala čekat. Mezi přivržence silné floty patřil i viceadmirál Montt, vykonávající v letech 1891 až 1896 funkci chilského prezidenta. Díky exportu obilí, mědi a zejména ledku se země těšila ekonomické prosperitě, takže co se zbrojení týče, příliš nezaostávala za svým větším a lidnatějším sousedem, byť vzájemný poměr sil se pomalu ale jistě měnil ve prospěch bohatší Argentiny.

Po prodeji původní ESMERALDY Japonsku, uvažovali zdejší admirálové o stavbě nové lodě. Je zajímavé, že kromě dvou exemplářů třídy PRESIDENTE PINTO Chilané vždy kupovali samostatně konstruované křižníky, což nesvědčí o koncepční práci, neboť koncem 19. století sice provozovali nejpočetnější křižníkovou flotilu v Latinské Americe, ale sestavit uskupení lodí se stejnými parametry nedokázali. Stejně postupovali i při této zakázce, přičemž nová akvizice měla nést jméno slavné předchůdkyně. Stavbu svěřili Armstrongově loděnici, která se stále těšila skvělé pověsti a v r. 1893 dosáhla zisku 231 181 liber. Po Rendelově odchodu ke Královskému námořnictvu se Armstrongovým šéfkonstruktérem stal inženýr Phillip Wats, jenž v listopadu 1894 dostal za úkol vytvořit projektovou studii rychlého chráněného křižníku o výtlaku cca 4800 tun, nesoucího totožnou primární výzbroj jako právě dokončovaný BLANCO ENCALADA, ale ještě než se postavil k rýsovacímu prknu, zadavatel zvýšil výtlak na 6000 tun. Budiž, zkušený konstruktér požadavek do projektu zapracoval a 15. května 1895 podepsali chilští zástupci smlouvu, jenomže poté, co Argentina 14. července 1895 v Itálii za 750 000 liber koupila rozestavěný pancéřový křižník GARIBALDI (a avisovala zájem i o sesterské jednotky), musel Wats pasivní ochranu doplnit o boční pás, čímž se z nové ESMERALDY stal pancéřový křižník.

Pohled na Armstrongovu loděnici v Elswicku

Kýl lodě nesoucí podnikové označení č. 639 založili v Elswicku 4. července 1895, ke spuštění na vodu došlo 14. dubna následujícího roku a zákazník si křižník převzal 4. září 1896. Rychlost realizace nebyla na britské poměry výjimečná, neboť zdejší loděnice pracovaly rychle a kvalitně, čemuž odpovídala vyšší cena. Přesnou sumu, kterou Chilané za ESMERALDU zaplatili neznáme, ale jelikož o něco větší a silněji vyzbrojený O´HIGGINS stál 700 000 liber, musela činil nejméně 600 000.

Výtlak dosahoval hodnoty 7032 imperiálních tun (7145 metrických), délka činila mezi svislicemi 132,89 m, maximální délku naměřili 142,72 m, zatímco největší šířka byla 15,98 m a střední ponor 6,25 m. Trup byl zhotoven z ocele, ale podvodní části chránila proti obrostu dřevěná obšívka a měděné pláty. Ve středolodí se vypínaly dva od sebe značně vzdálené komíny oválného průřezu a nástavby s předním i zadním velitelským můstkem, ale nejnápadnější prvek lodní architektury představovaly bojové stěžně s marsy a plošinami pro reflektory. Menší veslové a parní čluny visely na davitech, zatímco k manipulaci s velkou parní barkasou sloužil výložník na zadním stěžni. V prvních letech kariéry nesla ESMERALDA vizuálně působivý „viktoriánský“ nátěr a příslušnost k chilskému válečnému loďstvu dokládal státní znak na přídi.

Hlavní výzbroj tvořila dvojice Armstrongových děl ráže 203 mm o délce hlavně 40 ráží, osazených samostatně na otočných platformách v předo a zadolodí, což jim zajišťovalo palebné sektory široké 270 stupňů. Tyto výkonné zbraně dosahovaly hmotnosti 15,64 tun a vystřelovaly projektily vážící 95,13 kg. Úsťová rychlost činila 683 m/s a rychlost palby se udává dva výstřely za minutu. Třebaže konstruktéři na lodích této velikosti už většinou umísťovali primární výzbroj do dělových věží, ESMERALDA tento progresivní prvek postrádala a obsluhy se krčily za pancéřovými štíty.


Lodní konstruktér Phillip Wats

Na základě nedávných zkušeností z čínsko-japonské války požadovali Chilané silnou sekundární artilerii, kterou představovalo 16 rychlopalných kanónů ráže 152 mm o délce hlavně 40 ráží, což byl na pancéřový křižník mimořádný počet, jelikož i mnohem větší bitevní lodě většinou nenesly více než 14 středorážních zbraní. Dodal je opět koncern Armstrong; jejich hmotnost činila 6,7 tun a projektily vážily 45,3 kg. Dostřel při 15stupňové elevaci dosahoval 9140 m a kadence při sehrané obsluze činila 5-7 výstřelů za minutu, byť v bojových podmínkách pochopitelně klesala. Čtyři konstruktéři usadili do palpostů na úrovni předního a zadního velitelského můstku, osm stálo ve středolodí na palubě, zatímco zbývající čtveřice na střechách nástaveb. Doplňková výzbroj určená k odrážení útoků torpédových plavidel a osazená na palubě, nástavbách a marsech sestávala z 8 děl ráže 76 mm, 10 zbraní ráže 57 mm systému Hotchkiss a 4 kulometů. Nezapomnělo se ani na torpédomety, takže ESMERALDA nesla 3 vrhače Whiteheadových torpéd o průměru 457 mm, přičemž pevný nadhladinový konstruktéři umístili do přídě, zatímco obsluhy otočných aparátů měly stanoviště na bocích pod úrovní vodorysky.

Výzbroj byla silná a boční salva složená ze 2 kanónů ráže 203 mm a 8 ráže 152 mm dosahovala hmotnosti 552,7 kg, což představovalo vysokou hodnotu, ale absence dělových věží u primární artilerie způsobila několik problémů. Nejenže mohla špatně chráněné obsluhy vyřadit exploze jediného granátu střední ráže, ale přes montáž speciálních štítů na nástavbách, dělostřelce ohrožovala i střelba horních 152mm děl, což znamená, že plná čtvrtina sekundární výzbroje nemohla plně využít svůj potenciál, tudíž není divu, že Chilané tyto kanóny později odstranili.

Počátkem devadesátých let 19. století nahradila kompaundní pancíře odolnější tvrzená ocel, přičemž nejvyhlášenější dodával německý koncern Krupp, ale ESMERALDA nesla pancíře z lacinější Harveyovy niklové oceli britské provenience. Základem pasivní ochrany se stal boční pás na čáře ponoru dlouhý 104,04 m, jehož tloušťka sice byla uspokojivých 152,4 mm, ale šířka dosahovala pouze 2,14 m, přičemž nad hladinu vyčnívalo toliko 0,6 m! Pás kryl jenom prostory mezi muničními sklady 203mm děl (tj. ¾ délky trupu), kde jej ukončovaly přepážky o stejné síle, což znamená, že třetina boků postrádala jakoukoliv ochranu. Další důležitý prvek představovala pancéřová paluba táhnoucí se po celé délce. Horizontální část i zkosené segmenty dosahovaly ve středolodí tloušťky 25,4 mm až 38,1 mm, ale v předo a zadolodí (tj. mimo boční pás) je projektanti zesílili na 50,8 mm. Obsluhy primárních i sekundárních děl chránily 114mm štíty, kdežto velitelská věž měla pancíře o tloušťce 203,2 mm.


Odolnost zvětšovaly uhelné jámy vyplňující ve středolodí prostory mezi zkosenými segmenty pancéřové paluby a lodními boky, a pronikající vodu měly zastavit příčné přepážky členící trup na 18 sekcí, ale přesto nebyla pasivní ochrana na odpovídající úrovni. Bohužel opět chybělo dvojité dno a jak už bylo řečeno, Wats boční pás do projektu narychlo zapracoval až po podpisu smlouvy, takže co se pancéřové ochrany týče, ESMERALDA zůstala v půli cesty mezi klasickým „elswickým“ křižníkem a moderními pancéřovými křižníky stavěnými po vzoru francouzského DUPUY DE LÔME. Úzký boční pás pokrýval malou plochu a co je důležité, během realizace došlo k navýšení výtlaku, takže po naložení plných zásob paliva, munice a dalších potřeb zmizel pod hladinou a lodní boky na čáře ponoru zůstaly vystavené palbě nejenom z těžkých děl, ale i rychlopalných zbraní střední ráže.

Čínsko-japonská válka prokázala význam rychlosti pro vedení námořních bitev, takže jedním z chilských požadavků (ještě před změnou projektu) bylo dosažení rychlosti nejméně 23 uzlů. Proto ESMERALDA obdržela dva vertikální trojčité parní stroje od firmy Humphrys Tennant & Co s nominálním výkonem 16 000 koňských sil, což mělo při normálním tahu stačit k vyvinutí 22,25 uzlů, přičemž páru vyráběl půltucet oboustranných válcových kotlů. Při zkušebních plavbách se strojníkům při zesíleném tahu podařilo krátkodobě dosáhnout hodnoty kolem 18 000 koní a rychlosti 23 uzlů, což z ESMERALDY činilo jeden z nejrychlejších křižníků, byť v reálných podmínkách byly tyto hodnoty o něco nižší. Na rychlost plavidel zejména při pobytu v tropickém a nebo subtropickém pásmu má vliv i obrůstání trupu, což s sebou nese nutnost čas od času lodě pod čarou ponoru očistit v suchém doku, k čemuž Chilané na přelomu 19. a 20. století primárně využívali plovoucí dok v Talcahuanu. Běžná zásoba uhlí sestávala z 550 tun, ale v případě potřeby mohli naložit dalších 824 tun, což při plavbě ekonomickou 10uzlovou rychlostí stačilo ke zdolání 7680 námořních mil.

Původní posádku tvořilo 513 mužů, ale jelikož loď projektovali jako vlajkovou, měla rozšířené ubytovací kapacity pro admirála a jeho štáb čítající několik desítek osob. V praxi však válečné lodě v mírových časech většinou nesly zmenšené posádky, které na tabulkové počty po vyhlášení války doplnili mobilizovaní záložníci.

Pancéřový křižník Esmeralda

ESMERALDA byla poměrně slabě pancéřovaná, ale silně vyzbrojená, mimořádně rychlá loď s velkým akčním rádiem a dobrými nautickými vlastnostmi, což z ní podle příznivců učení tzv. francouzské Mladé školy činilo ideální loď k narušování námořního obchodu, jenomže Chilané nepotřebovali korzára určeného k lapání obchodních plavidel. ESMERALDA byla stavěna jako protiváha argentinských pancéřových křižníků a měla se zúčastnit rozhodující bitvy s jádrem nepřátelské floty, takže je nutné provést srovnání s jejími předpokládanými protivníky.

Pancéřový křižník GARIBALDI zařazený do argentinského válečného loďstva 12. října 1896, dosahoval standardního výtlaku 6775 tun, nesl 2 těžká děla ráže 254 mm, 16 sekundárních kanónů ráže 152 a 120 mm, a dokázal vyvinout rychlost 20 uzlů. Hlavní boční pás silný od 80 do 152 mm se táhl po celé délce a ve středolodí jej doplňoval další pás o stejné tloušťce chránící baterii středního dělostřelectva. Čela dělových věží byla stejně jako stěny velitelské věže silná 152 mm a tloušťka pancéřové paluby dosahovala 22 až 37 mm. Z tohoto srovnání je zřejmé, že GARIBALDI (a jeho sesterské jednotky) chilský křižník překonával ve výzbroji a kvalitě pancéřování, ale ten měl značnou rychlostní převahu, takže mohl případně boj přerušit a odplout do bezpečí. Pravda, Argentinci disponovali ještě trojicí chráněných křižníků, které ESMERALDA ve většině parametrů notně převyšovala, ale to nic nemění na skutečnosti, že srovnání s jejími hlavními soupeři vyznívá nepříznivě.

Přes některé nedostatky však ESMERALDA byla dobrou lodí, o čemž svědčí fakt, že byť okrajově ovlivnila válečné programy dvou námořních mocností, i když proslulosti své předchůdkyně nedosáhla. Rusové totiž její konstrukci zohlednili při realizaci pancéřového křižníku BAJAN, a Wats získané zkušenosti zapracoval do projektu křižníku O´HIGGINS, který se stal vzorem pro japonskou třídu ASAMA.

Třebaže Chilané ESMERALDU převzali už v září 1896, do vlasti se v doprovodu chráněného křižníku MINISTRO ZENTENO, torpédového-dělového člunu ALMIRANTE SIMPSON a 4 torpédoborců třídy CAPITAN ORELLA vydala až na jaře následujícího roku. Chilské uskupení se shromáždilo na Kanárských ostrovech a po mezipřistání v Brazílii dorazilo na hlavní námořní základnu ve Valparaisu, kde nové akvizice přivítali v červnu 1897. ESMERALDU čekala dlouhá a na vzrušující události chudá kariéra, třebaže zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. O křižník totiž projevilo zájem Španělsko snažící se na poslední chvíli posílit své loďstvo před očekávaným měřením sil s USA, ale chilská vláda nemohla Madridu vyhovět, neboť válka o Patagonii se navzdory několika dohodám o hranicích (první z r. 1881) zdála na spadnutí. To ESMERALDU s velkou pravděpodobností uchránilo před osudem křižníku CRISTÓBAL COLÓN zakoupeného Španěly v r. 1896 v Itálii a zničeného o 2 roky později v bitvě u Santiaga de Cuba.

Chilský admirál Jorge Montt

Znepokojená veřejnost nutila chilskou i argentinskou vládu k posilování ozbrojených sil, tudíž nákladné závody ve zbrojení pokračovaly, a zahraniční loděnice zavalily zakázky na nové válečné lodě. ESMERALDA se počátkem 20. století nakrátko stala vlajkovou lodí silného uskupení určeného k obraně pobřeží a tvořeného ještě pancéřovým křižníkem O´HIGGINS a chráněnými křižníky BLANCO ENCALADA, CHACABUCO, MINISTRO ZENTENO, PRESIDENTE PINTO a PRESIDENTE ERRAZURIA, proti nimž mohla Argentina postavit čtyři pancéřové křižníky třídy GARIBALDI a chráněné křižníky NUEVE DE JULIO, VEINTICINCO DE MAYO a BUENOS AIRES. Výsledek vzájemného souboje nelze předjímat, ale čtveřice silných sesterských jednotek dávala Argentině nespornou výhodu, byť chilské nesourodé uskupení mohl podpořit i relativně rychlý obrněnec CAPITAN PRAT.

Zdálo se, že námořní zbrojení utlumí dohoda o přátelství podepsaná r. 1899 v Punta Arenas, ale oleje do ohně přilila počátkem r. 1902 Argentina objednávkou dalších 2 pancéřových křižníků, což Chilany donutilo použít poslední peněžní rezervy na realizaci páru rychlých bitevních lodí o výtlaku 12 000 tun ve Velké Británii, na což Buenos Aires zareagovalo ohlášením programu výstavby 2 bitevních lodí o výtlaku 15 000 tun a záměru koupit 7 italských torpédoborců. Zároveň Argentina provedla v únoru 1902 za účasti asi 50 válečných lodí velké námořní manévry, které před zraky zahraničních pozorovatelů demonstrovaly připravenost floty na válečný konflikt, takže finančně zruinovaní Chilané měli pouze dvě alternativy: zahájit válku a nebo radikálně snížit výdaje na zbrojení.

Model pancéřového křižníku Esmeralda

Zdejší prezident inicioval jednání završená 28. května 1902 podpisem dohody o podstoupení sporu mezinárodní smírčí komisi. Roly arbitra převzali Britové, kteří do Patagonie vyslali vyměřovací expedici vedenou T. Holditchem, a 20. listopadu král Eduard VII. stvrdil konečný verdikt. Většina sporného území připadla Chile, ale potenciálně výnosnější oblast arbitři přiřkli Argentině, což vyhovovalo oběma stranám, byť určité nejasnosti zůstaly a zatěžují vztahy mezi těmito státy i v současnosti. Po přijetí výsledku arbitráže následovalo 9. ledna 1903 uzavření dohody o prodeji založených křižníků a obrněnců, přičemž obě strany vyhlásily pětileté moratorium na stavbu nových lodí, a několik jednotek dočasně odzbrojily.

O plavidla nabídnutá k prodeji projevilo zájem Rusko, ale po komplikovaných jednáních obrněnce LIBERTAD a CONSTITUCION koupili za 1 694 116 liber šterlinků Britové, kdežto křižníky MORENO a RIVADAVIA získalo za 1 570 000 liber Japonsko. Chilští námořníci přijali diplomatické řešení konfliktu s úlevou, jelikož perspektiva války proti silnějšímu nepříteli v klimaticky náročných podmínkách nikoho nelákala, a také veřejnost ukončení vyčerpávajících závodů ve zbrojení uvítala, jelikož doufala, že ušetřené prostředky budou investovány do řešení sociálních problémů.

Esmeralda na dobové pohlednici

Brzy se naskytla příležitost zpeněžit i další lodě, neboť ruští admirálové krátce po japonském útoku na Port Artur oprášili plány na zakoupení válečných lodí v zahraničí. Jednání s evropskými státy (Španělsko, Rakousko-Uhersko,...) záhy ztroskotala, ale snaha o získání chilských a argentinských křižníků vypadala nadějně. Tyto zákulisní tahy ruských diplomatů tvoří fascinující a dodnes málo probádanou kapitolu rusko-japonské války, takže si zaslouží podrobnější popis.

Od jara 1904 se na Baltickém moři formovala 2. Tichooceánská eskadra, ale Rusové disponovali jenom několika moderními křižníky, takže usoudili, že nejlepších řešením bude koupě v zahraničí. V jejich hledáčku se ocitly všechny argentinské pancéřové křižníky a chilské ESMERALDA, O´HIGGINS, BLANCO ENCALADA a CHACABUCO, a pokud by získali jenom polovinu těchto silných a většinou i zánovních jednotek, znamenalo by to pro 2. Tichooceánskou vítané posílení.

Chilský chráněný křižník Chacabuco

Za tímto účelem Rusové už v únoru uvolnili 36 miliónů rublů, jenomže ruští nákupčí museli překonat zásadní problém. Což o to, po vyřešení sporu o Patagonii, by Chilané i Argentinci s odprodejem souhlasili, ale mezinárodní právo zakazovalo neutrálům poskytnout válečné lodě bojující zemi, takže by zainteresované strany musely přistoupit na podobný trik jaký použili před 10 lety Japonci při nákupu první ESMERALDY. O tom, že by se našlo dost kšeftařů ochotných zprostředkovat úlohu jakou onehdá sehrála House Flint & Cable Co nemusíme pochyboval, jenomže přesvědčit některou vládu, aby tuto nestandardní transakci zaštítila svojí vlajkou, bylo mnohem těžší.

Přesto Petrohrad prostřednictvím ředitele italské loděnice Ansaldo, Perrona, kontaktoval argentinskou vládu, která s prodejem předběžně souhlasila, ale když 7. března vyšlo najevo, že Rusové nehodlají kupovat „kočku v pytli“ a zaplatí teprve poté, co si lodě prohlédne přejímací komise, a křižníky budou dýmat v Libavě, z dohody sešlo. Další pokus učinila německá společnost Vossidlo & Co, nabízející získání chilských křižníků za pomoci Belgičanů, načež do hry vstoupil agent Ch. Flint zastupující americkou společnost Flint & Co, jenž nabídl Petrohradu zprostředkování nákupu chilských i argentinských lodí.

Argentinský pancéřový křižník Pueyrredon

Oba konkurenti podepsali 16. května s ruským Hlavním námořním štábem smlouvu o zprostředkování nákupu argentinských (PUEYRREDON a GENERAL BELGRANO) a chilských (ESMERALDA a CHACABUCO) křižníků za částku 1 940 000 liber deponovanou v pařížské pobočce bankovního domu Rothschild. Zprostředkovatelé se zavázali dopravit inkriminované lodě pod vlajkou vhodného státu (jako nejlepší kandidát se jevilo Turecko) i s odpovídající zásobou munice nejpozději do 1. července na Azorské ostrovy, kde si je po získání Lloydova certifikátu o technické způsobilosti a zaplacení měly převzít ruské posádky, načež by křižníky odpluly do Libavy a staly se součástí 2. Tichooceánské.

K realizaci tohoto plánu nedošlo, protože z diplomatického hlediska de facto izolované Rusko nenašlo zemi ochotnou tuto transakci zaštítit, načež se pozornost Petrohradu upřela k loděnici v La Seyne, která měla fingovat koupi oněch 4 křižníků, jež by Francouzi po skončení války přenechali Rusku. To nemohlo nijak poškodit dobré jméno Paříže, ale jak by uskutečnění tohoto záměru podpořilo ruské válečné úsilí, nevěděli snad ani pánové z ruské Admirality a ministerstva zahraničí. V Petrohradu v srpnu zvažovali další „seriózní“ nabídku jisté firmy dodávající zbraně do Číny; křižníky měl „koupit“ Peking, ale během přesunu na Dálný východ, by je „zadrželi“ Rusové a zařadili do svého loďstva. Jak prosté! Tyto (a další podobné avantýry) demonstrují, kam se během několika měsíců původně seriózně vedená jednání posunula, takže není divu, že se 2. Tichooceánská před vyplutím z Libavy žádné „exotické“ posily nedočkala, byť Rožestvenskij doufal, že se k němu připojí během plánované zastávky na Madagaskaru.

Pancéřový křižník O´Higgins

Koncem r. 1904 ruská delegace jednala přímo v Buenos Aires s argentinským ministrem námořnictva a chilským vyslancem, ale přes jejich kladné stanovisko, stále chybělo to nejdůležitější: vlajka, pod kterou odplují do Ruska. Tou dobou už Petrohrad neměl o služby Vossidlo & Co zájem, ale Flint se kupodivu nadále těšil jeho důvěře a koncem r. 1904 vyjednával s vládami Řecka a Venezuely o krytí transakce, v jejíž uskutečnění již věřil málokdo. Navíc se operaci nepodařilo utajit, a tlak Londýna a Tokia na jihoamerické státy, prakticky vylučoval předání křižníků do ruských rukou ještě před koncem války. Přesto se pro ně hledaly posádky a chystala se eskadra podpůrných parníků, která by je doprovodila do Libavy, odkud se „Odloučený oddíl křižníků zvláštního určení“ měl urychleně vydat na Dálný východ.

Přípravy vyvrcholily v dubnu 1905, kdy do Libavy přicestovalo 1500 námořníků z Černomořského loďstva, ale poté car expedici odvolal, a jakmile noviny přinesly zprávu o katastrofální porážce u Cušimy, musel i věčný optimista Flint rezignovat. Výsledky jeho práce byly, stejně jako u ostatních zprostředkovatelů, nulové, ale přesto obdržel odměnu 160 000 rublů, a celková suma vynaložená na tuto avantýru dosáhla možná i několika miliónů rublů.

Kvůli neschopnosti ruských vyjednavačů ESMERALDA nezměnila majitele a nemusela se pod svatoondřejskou vlajkou trmácet přes půlku zeměkoule před ústí japonských děl, ale zůstala součástí chilské floty. Na křižník v r. 1904 technici namontovali radiotelegrafické zařízení a ještě téhož roku se podařilo navázat spojení s křižníkem PRESIDENTE ERRAZURIA na vzdálenost téměř 50 mil, což byl tehdy úctyhodný výkon.

Osekání výdajů na zbrojení sice přineslo úlevu státní pokladně, ale v zemi se bouřili špatně placení zaměstnanci v těžebním průmyslu, což vláda závislá na příjmech z exportu surovin nemohla připustit. Koncem r. 1906 vstoupili do stávky dělníci koncernu Saltpeter, které pomáhala „uklidnit“ posádka křižníku BLANCO ENCALADA. Tentokrát se ještě dělníky podařilo nahnat zpět do dolů bez použití násilí, ale o rok později už na severu Chile tekla krev.

Pancéřový křižník Esmeralda

Tehdy těžbu ledku ochromila generální stávka a tisíce rozlícených dělníků i s rodinami demonstrovaly v ulicích Iquique. Prezident se nepokoje rozhodl potlačit silou, načež se na křižníky BLANCO ENCALADA, CHACABUCO a ESMERALDA nalodili vojáci vedení generálem R. Renardem, kteří demonstranty 21. prosince zmasakrovali střelbou z pušek a kulometů. Přesný počet obětí není znám, ale podle nepotvrzených údajů zemřelo přes 2000 osob, včetně žen a dětí, takže účast na tomto krveprolití představuje nejtemnější kapitolu v kariéře ESMERALDY.

Zatímco mezi majiteli dolů a jejich zaměstnanci probíhal tvrdý třídní boj, námořnictvo zažívalo klidné časy. Vzhledem k moratoriu na stavbu nových lodí a odzbrojení CAPITANA PRATA zůstávala ESMERALDA jednou z nejsilnějších chilských jednotek, třebaže vlajka velitele floty nyní zdobila křižník O´HIGGINS. Většina lodí se zdržovala v domácích vodách, ale na 2. květen 1910 připadlo 100. výročí vyhlášení argentinské nezávislosti, při kteréžto příležitosti se v Buenos Aires uskutečnila námořní přehlídka, na níž ESMERALDA a O´HIGGINS reprezentovaly chilské námořnictvo. V září stejného roku proběhla ve Valparaisu i oslava 100. výročí chilské samostatnosti, které se účastnil i výkvět zdejší floty včetně ESMERALDY, jež následně putovala do doků a podstoupila první a zároveň poslední modernizací. Z nástaveb dělníci sňali čtveřici nevhodně umístěných 152mm děl a loď dostala výkonnější vodotrubné kotle typu Niclausse, načež se vrátila do služby.

Křižník Esmeralda

Mezitím Argentina v reakci na grandiózní brazilský námořní program v r. 1907 ohlásila záměr postavit 3 bitevní lodě a množství torpédových plavidel, načež chtě nechtě musela prostředky na stavbu nových jednotek uvolnit i chilská vláda. Program schválený v r. 1910 zahrnoval 2 superdrednoughty, 6 velkých torpédoborců a 4 ponorky, a jelikož parlament odsouhlasil jeho realizaci, následoval podpis kontraktů s britskými dodavateli. Bohužel do začátku první světové války Chilané převzali jenom torpédoborce ALMIRANTE LYNCH a ALMIRANTE CONDELL, zatímco ostatní torpédoborce a bitevní lodě zrekvírovalo Královské námořnictvo. Chilané sice později získali 6 ponorek stavěných pro Británii v USA, a Londýn slíbil, že zabavené lodě budou po válce v dobrém technickém stavu vrácené původnímu majiteli, jenomže mezitím Argentina koupila v USA 2 bitevní lodě třídy RIVADAVIA a získala nad chilskou flotou jasnou převahu.

Chile v první světové válce vyhlásilo neutralitu, takže se do jeho přístavů uchýlily desítky německých obchodních lodí, ale poté co viceadmirál M. von Spee, nechal 22. září ostřelovat Papeete na Tahiti, bylo zřejmé, že k pobřeží Jižní Ameriky míří i Východoasijska eskadra křižníků. Němci hodlali proniknout na Atlantik, čemuž chtěl zabránit kontradmirál Ch. Cradock, jehož lodě od počátku října hlídkovaly poblíž mysu Horn, takže bylo zřejmé, že původně evropská válka se blíží i do zdejších vod, a může nastat situace, kdy Chile bude muset proklamovanou neutralitu bránit silou. Poprvé se Němci s Brity střetli 1. listopadu u Coronelu, a když Speeovy lodě o dva dny později zakotvily ve Valparaisu, rozletěla se do světa senzační zpráva o drtivé britské porážce. V přístavu kotvila i ESMERALDA a její posádka znepokojeně sledovala německé pancéřové křižníky SCHARNHORST a GNEISENAU, k jejichž eliminaci by bylo nutné soustředit hlavní síly chilské floty.

Německé křižníky ve Valparaisu; v popředí jsou vidět chilské křižníky

Naštěstí Němci Valparaiso v souladu s mezinárodním právem druhý den opustili, ale ještě několik týdnů se zdržovali nejprve u souostroví Juana Fernandéze a poté v zátoce San Estevan, přičemž ohrožovali nepřátelské i neutrální lodě a zásobovali se palivem a proviantem. Chilské loďstvo tedy zůstávalo v pohotovosti, jelikož bylo pouze otázkou času, kdy se Britové pokusí o revanš. Tento úkol připadl viceadmirálovi F. Sturdeemu, jenž soustředil své síly u Falklandských ostrovů a 8. prosince nepřítele rozdrtil. Zkáze unikl pouze lehký křižník DRESDEN, který se 11. prosince v Punta Arenas zásobil uhlím a zmizel neznámo kam.

Po DRESDENU několik měsíců pátraly nejenom britské, ale i chilské válečné lodě, neboť zdejší vláda po bitvě u Falklandských ostrovů zakázala zásobovat Němce palivem, ale fregatní kapitán Lüdecke se pronásledovatelům obratně vyhýbal až do 8. března, kdy na něj natrefil pancéřový křižník KENT. Při útěku Němci spotřebovali téměř všechno uhlí, takže Lüdecke k pramalé radosti chilských úředníků zamířil k ostrovu Más a Tierra. Tamější guvernér posádce oznámil, že musí ostrov do 24 hodin opustit, což Lüdecke s ohledem na kritický nedostatek paliva odmítl, a protože k úspěchu nevedla ani snaha křižník odzbrojit a internovat, poslal guvernér do Valparaisa žádost o sjednání pořádku, načež ESMERALDA zvedla kotvy a vydala se splnit nevděčnou misi. Lüdecke údajně guvernérovi naznačoval, že pokud k Más a Tieře připluje chilská válečná loď, nechá se dobrovolně internovat, ale to posádka ESMERALDY netušila, takže nebylo možné vyloučit, že se Němci nepodvolí bez boje, a snaha vynutit si dodržení mezinárodního práva silou mohla vést nejenom ke ztrátám na životech, ale i k zavlečení země do války s Centrálními mocnostmi.

Námořníci z Dresdenu na palubě Esmeraldy

Naštěstí DRESDEN 14. března 1915 vyslídily britské křižníky GLASGOW a KENT, a Lüdecke po krátkém boji nařídil loď potopit, tudíž když do zátoky Cumberland o několik dní později připlula ESMERALDA, mohla pouze nalodit německou posádku, která byla následně internována na ostrově Quiriquina. Chilané podali proti zjevnému narušení neutrality protest, ale vztahy s oběma mocnostmi se po výměně několika diplomatických nót podařilo urovnat, takže země do války nevstoupila a díky zvýšené poptávce po ledku ze strany Dohody, zažívala ekonomickou konjunkturu. I po zničení Východoasijské eskadry chilské lodě střežily západní pobřeží Jižní Ameriky, ale k žádnému incidentu už nedošlo a po porážce Centrálních mocností chilskou obchodní flotilu posílilo 32 zabavených německých parníků a 57 plachetnic.

V r. 1920 Britové Chile konečně vrátili tři torpédoborce a bitevní loď ALMIRANTE LATORRE, která se stala nejsilnější válečnou lodí v Latinské Americe, ale sesterská ALMIRANTE COCHRANE přestavěná na letadlovou loď EAGLE zůstala ve stavu Královského námořnictva. V rámci kompenzací mohli Chilané získat dva bitevní křižníky, ale to by dozajista zhoršilo vztahy s Argentinou a Brazílií právě v době, kdy zástupci trojlístku jihoamerických mocností jednali o námořním odzbrojení, tudíž vláda na britskou nabídku nereflektovala. Rozhovory konané r. 1923 v Santiagu de Chile, jejichž cílem bylo po vzoru Washingtonské konference stanovit limity na stavbu válečných lodí hlavních kategorií, sice ztroskotaly, ale poválečná recese a ohledy na veřejné mínění prozatím znemožnily další kolo nákladného soupeření.

Esmeralda v polovině dvacátých let

Chilské námořnictvo nechalo v polovině dvacátých let většinu křižníků zmodernizovat, ale ESMERALDA zůstala v podobě z r. 1910, což značilo, že se s ní pro plnění důležitých úkolů nepočítá a její kariéra se chýlí ke konci. V r. 1926 parlament v reakci na ambiciózní argentinský námořní program (mj. 2 těžké a 1 lehký křižník) uvolnil finance na stavbu 6 torpédoborců a 3 ponorek, ale prostředky na zakoupení moderních křižníků se ve státní pokladně nenašly. Odstranění tohoto nedostatku nadlouho zhatila Velká hospodářská krize a s ní související propad cen ledku a mědi, což přimělo vládu k úvahám o prodeji Velikonočního ostrova a zmenšení výdajů na loďstvo. Snížení platů dohnalo velení námořnictva 1. září 1931 ke vzpouře, kterou o několik dní později tvrdě potlačilo letecké bombardování.

Tou dobou už ESMERALDA nebyla dva roky v aktivní službě a v první polovině třicátých let odstrojený trup prodali do šrotu. Jenomže tradice je třeba dodržovat, takže zavedené jméno ze seznamu válečných lodí nezmizelo. Od r. 1946 je nesla v Británii zakoupená fregata třídy RIVER, a v současnosti Chilané provozují školní plachetní loď ESMERALDA, na jejíž palubě se základům námořnického řemesla učí nástupci Thomase Cochrana, Arturo Prata a dalších slavných postav z chilské maritimní historie.

Chilská školní loď Esmeralda

Použité zdroje:
Brook P.: Warships for Export Armstrong Warships 1867-1927. Gravesend 1899.
Dyskant J., Michalek A.: Port Artur Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Jelínek M.: Lodě války rusko-japonské ; Japonské námořní síly. Hradec Králové 2012.
Каторин Ю.: Крейсеры часть 1. Petrohrad 2008.
Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis 1977.
Kolektiv autorů: Русско-Японская война 1904-1905 гг. Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 гг. при Морскомъ Генеральномъ Штабе (1,2,3,4,7). Petrohrad 1912-1917.
Kolektiv autorů: Описение военных действий на море в 37-38 гг. Меидзи (1904-1905 гг.) Moskva 2004.
Kolektiv autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Londýn 1980.
Kolektiv autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Londýn 1979.
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Minsk 2006.
Сулига С.: Корабли Русско-Японской войны (2); Японский флот. Jakutsk 1995.
Виноградов С., Федечкин А.: Броненосный крейсер Баян и его потомки. Moskva 2011.
Вильсон X.: Броненосцы в бою. Moskva 2003.
Морская коллекция; Крейсера.
Морская коллекция 1996/5, 1995/3, 1999/5.
Morze, Statki i Okrety 2012/3.
Okrety Wojenne numer specjalny 58; Krazowniki jedynaki czesc I.
Okrety Wojenne numer specjalny 47. Cesarstwo Japonii tom I; Pancerniki, lotniskowce, i krazowniki.
Okrety Wojenne 2012/4.
Гангут 2005/36, 2006/37.
http://forums.airbase.ru/2012/01/t83492 ... 1444035078
http://www.armada.cl/
http://www.navweaps.com/Weapons/index_weapons.php
http://www.ijnhonline.org/wp-content/up ... nglish.pdf
http://www.histarmar.com.ar/index.htm
http://www.wikipedia.org/

Zajímavé

To dění okolo snah Ruska o odkoupení chilských a argentinských křižníků je opravdu pozoruhodné. Mohlo by to být zajímavé, kdyby nakonec přeci jen posílili ruské loďstvo ještě před bitvou u Cušimy (i když před porážkou by je to podle mě nezachránilo). A nechtěli snad také ještě k tomu odkoupit ten chilský obrněnec Capitan Prat?

I mě ta ruská snaha o získání chilských a argentinských křižníků zaujala tak jsem se o tom rozepsal podrobněji. V některém z ruských časopisů v použitých zdrojích je o tom dobrý článek, ze kterého jsem udělal stručný výcuc toho podle mě nejzajímavějšího. Tuším, že kromě těch křižníků opravdu chtěli získat i obrněnec Capitan Prat (stejně jako španělský PELAYO), ale podle mého názoru to bylo od počátku nereáné, protože Británie prostě měla dlouhé prsty a něco takového by nepřipustila.

Jo tak i Pelayo... koukám že Rusové tenkrát ty lodě hledali opravdu kde se dalo. Řekl bych, že Pelayo už v té době byl rozhodně za zenitem.

Díky Jarle, pěkné. Obzvláště ty historky ze služby.

Anabáze s nákupem lodí pro carské Rusko je pro mě také více méně novinkou. V každém případě je vidět to zoufalství Ruského námořnictva když dokázalo jednat i o barbetové lodi PELAYO, která byla dle mého názor v té době již beznadějně zastaralá a pouze by se stala rychlým útočištěm mořských živočichů na dně moře.

Tak Rusové měli původně zájem i o nějaké rakousko-uherské obrněnce (tuším z třídy Monarch), které byly sice nové, ale do 2. Tichooceánské se podle mého názoru stejně nehodily, a údajně i o nějaké turecké, ale tam připadal v úvahu snad jenom modernizovaný Mesudiye. Ten článek ze kterého jsem vycházel se jmenuje Exotické křižníky a vyšel v časopise Gangut. Koukám, že už je k přečtení i na internetu. Samozřejmě je v azbuce, ale snad si s tím dnešné překladače poradí: https://keu-ocr.narod.ru/Exotic/

Oni vážně koukali i po tureckých lodích? Jak si to představovali že by je jim vzhledem k jejich napjatým vztahům (a neochotě pustit obrněnce z černomořské flotily přes Bospor a Dardanely) jen tak prodali? Pokud to mysleli vážně, tak to je asi nejlepší ukázka jejich úplného zoufalství.

kacermiroslav píše: ↑5/8/2025, 13:19 Anabáze s nákupem lodí pro carské Rusko je pro mě také více méně novinkou. V každém případě je vidět to zoufalství Ruského námořnictva když dokázalo jednat i o barbetové lodi PELAYO, která byla dle mého názor v té době již beznadějně zastaralá a pouze by se stala rychlým útočištěm mořských živočichů na dně moře.

Jj, to s tím Pelayem moc nechápu. I když když se podíváme na to, z jakých lodí splácali dohromady tu "posilovou" 3. eskadru (a to se do ní ještě pro špatný technický stav některé lodě nedostaly, jako např skvostné archaické křižníky Pamjať Azova a Admiral Kornilov), tak do ní by Pelayo docela zapadl

Raiden píše: ↑6/8/2025, 21:22 Oni vážně koukali i po tureckých lodích? Jak si to představovali že by je jim vzhledem k jejich napjatým vztahům (a neochotě pustit obrněnce z černomořské flotily přes Bospor a Dardanely) jen tak prodali? Pokud to mysleli vážně, tak to je asi nejlepší ukázka jejich úplného zoufalství.

Tady mám k dispozici jenom jeden odstavec z toho článku o Exotických křižnících kde se tíše toto:

Предложения о посредничестве стали поступать в Россию вскоре после начала войны по разным каналам, как правило, через военно-морских агентов России в европейских государствах: капитана 2 ранга Г. А. Епанчина (в Париже), лейтенанта графа А. П. Капниста, лично контактировавшего с сыном аргентинского президента в Риме, и полковника Кузьмина-Караваева (в Брюсселе и Гааге). Многочисленные предложения о покупке турецких, испанских, французских, австро-венгерских и даже английских боевых кораблей рассмотрены в упоминавшейся работе В. Я. Крестьянинова. Нас же интересуют только «экзотические», то есть чилийские и аргентинские крейсеры.

Nabídky na zprostředkování přicházely do Ruska brzy po začátku války různými kanály, zpravidla prostřednictvím ruských námořních agentů v evropských státech: kapitána 2. třídy G. A. Epančina (v Paříži), poručíka hraběte A. P. Kapnista, jenž osobně kontaktoval syna argentinského prezidenta v Římě, a plukovníka Kuzmina-Karavajeva (v Bruselu a Haagu). Četné nabídky na nákup tureckých, španělských, francouzských, rakousko-uherských a dokonce i anglických válečných lodí jsou popsány ve zmíněné práci V. J. Kresťjaninova. Nás však zajímají pouze „exotické“, tedy chilské a argentinské křižníky.

Víc o tom nevím. O ruském zájmu o Pelayo a ty rakousko-uherské obrněnce jsem se dočetl v ruských knihách věnovaných těmto lodím, ale o jaké turecké a britské lodě se mělo jednat nevím. Ale u Turků podle mě připadal v úvahu jenom ten modernizovaný Mesudiye a Rusové už před válkou vyjednávali o koupi chilských bitevních lodí, které nakonec převzali Britové jako třídu Swiftsure, takže bych tipoval, že se jedná právě o ně. Samozřejmě naděje, že by Britové nějaké lodě přenechali Rusku byla nulová a Španělé a Rakušené je nechtěli prodat, protože za ně neměli náhradu. Nakonec se jako jediná reálná možnost jevil ten nákup chilských a argentinských křižníků, ale ani to se nepodařilo zrealizovat.

Zajímavé, tak oni ty lodě opravdu hledali takřka po celém světě.

jarl píše: ↑5/8/2025, 13:44 Tak Rusové měli původně zájem i o nějaké rakousko-uherské obrněnce (tuším z třídy Monarch), které byly sice nové, ale do 2. Tichooceánské se podle mého názoru stejně nehodily, a údajně i o nějaké turecké, ale tam připadal v úvahu snad jenom modernizovaný Mesudiye. Ten článek ze kterého jsem vycházel se jmenuje Exotické křižníky a vyšel v časopise Gangut. Koukám, že už je k přečtení i na internetu. Samozřejmě je v azbuce, ale snad si s tím dnešné překladače poradí: https://keu-ocr.narod.ru/Exotic/

Třída Monarch byla vyzbrojená čtyřmi děli ráže 240 mm a nebyla zase tak bezcenná. Nicméně v té době, kdy Rusové o ní projevili zájem se již pomalu plánovala jejich náhrada za lodě vyšší bojové hodnoty. Takže ze strany Rakousko-Uherska by ten prodej nějaký smysl dával. I když vlastní prodej by dunajská monarchie asi schválil až po nástupu dreadnoughtů, kdy jejich hodnota šla fakt rychle dolů. Zajímavým faktem je, že se nakonec uplatnili i během bojů Velké války.

kacermiroslav píše: ↑7/8/2025, 00:35

jarl píše: ↑5/8/2025, 13:44 Tak Rusové měli původně zájem i o nějaké rakousko-uherské obrněnce (tuším z třídy Monarch), které byly sice nové, ale do 2. Tichooceánské se podle mého názoru stejně nehodily, a údajně i o nějaké turecké, ale tam připadal v úvahu snad jenom modernizovaný Mesudiye. Ten článek ze kterého jsem vycházel se jmenuje Exotické křižníky a vyšel v časopise Gangut. Koukám, že už je k přečtení i na internetu. Samozřejmě je v azbuce, ale snad si s tím dnešné překladače poradí: https://keu-ocr.narod.ru/Exotic/

Třída Monarch byla vyzbrojená čtyřmi děli ráže 240 mm a nebyla zase tak bezcenná. Nicméně v té době, kdy Rusové o ní projevili zájem se již pomalu plánovala jejich náhrada za lodě vyšší bojové hodnoty. Takže ze strany Rakousko-Uherska by ten prodej nějaký smysl dával. I když vlastní prodej by dunajská monarchie asi schválil až po nástupu dreadnoughtů, kdy jejich hodnota šla fakt rychle dolů. Zajímavým faktem je, že se nakonec uplatnili i během bojů Velké války.

Řekl bych že ty staré RU predreadnoughty se uplatnily hlavně proto, že jejich případná ztráta by zase tak citelná nebyla. Na rozdíl od dreadnoughtů třídy Viribus Unitis, které prakticky celou válku strávily na kotvě v Pule.

kacermiroslav píše: ↑7/8/2025, 00:35

jarl píše: ↑5/8/2025, 13:44 Tak Rusové měli původně zájem i o nějaké rakousko-uherské obrněnce (tuším z třídy Monarch), které byly sice nové, ale do 2. Tichooceánské se podle mého názoru stejně nehodily, a údajně i o nějaké turecké, ale tam připadal v úvahu snad jenom modernizovaný Mesudiye. Ten článek ze kterého jsem vycházel se jmenuje Exotické křižníky a vyšel v časopise Gangut. Koukám, že už je k přečtení i na internetu. Samozřejmě je v azbuce, ale snad si s tím dnešné překladače poradí: https://keu-ocr.narod.ru/Exotic/

Třída Monarch byla vyzbrojená čtyřmi děli ráže 240 mm a nebyla zase tak bezcenná. Nicméně v té době, kdy Rusové o ní projevili zájem se již pomalu plánovala jejich náhrada za lodě vyšší bojové hodnoty. Takže ze strany Rakousko-Uherska by ten prodej nějaký smysl dával. I když vlastní prodej by dunajská monarchie asi schválil až po nástupu dreadnoughtů, kdy jejich hodnota šla fakt rychle dolů. Zajímavým faktem je, že se nakonec uplatnili i během bojů Velké války.

Já nepsal, že obrněnce třídy Monarch byly bezcenné, ale že se podle mého názoru do 2. Tichooceánské eskadry svými parametry nehodily. To že nakonec vznikla i 3. Tichooceánská kam už Rusové zařadili všechno co dokázalo plavat už je věc druhá.

Teď přemýšlím proč tehdy vlastně státy, které v daném konfliktu vyhlásily neutralitu, nemohly prodávat válečné lodě účastníkům konfliktu? Zbraně obecně se přece mohly prodávat oběma stranám bez omezení.

jarl píše: ↑7/8/2025, 22:06 Já nepsal, že obrněnce třídy Monarch byly bezcenné, ale že se podle mého názoru do 2. Tichooceánské eskadry svými parametry nehodily. To že nakonec vznikla i 3. Tichooceánská kam už Rusové zařadili všechno co dokázalo plavat už je věc druhá.

Teď přemýšlím proč tehdy vlastně státy, které v daném konfliktu vyhlásily neutralitu, nemohly prodávat válečné lodě účastníkům konfliktu? Zbraně obecně se přece mohly prodávat oběma stranám bez omezení.

Nemyslel jsem, že by třída MONARCH byla bezcenná v době, kdy o ní Rusové měli zájem, ale jejich cena logicky rychle padala poté, co nastoupila krátce po rusko-japonské válce éra dreadnoughtů.

Za tím nezájmem něco Rusku prodat bych spíše viděl politické vazby, než že by to bylo zakázané. Proč se třeba Car nepokusil nakoupit nějaké starší lodě od svého bratrance z Británie?

Když se už Rusové rozhodli do té třetí eskadry zařadit i ty zastaralé pobřeží obrněnce, tak bych řekl že by třída Monarch pro ně byla přínosná. Řekl bych že Monarch ty ruské pobřeží obrněnce překonával po všech stránkách.

kacermiroslav píše: ↑8/8/2025, 11:07 Za tím nezájmem něco Rusku prodat bych spíše viděl politické vazby, než že by to bylo zakázané. Proč se třeba Car nepokusil nakoupit nějaké starší lodě od svého bratrance z Británie?

Právě že jsem se opakovaně dočítal, že prodej válečných lodí byl ze strany zemí, které v probíhajícím konfliktu vyhlásily neutralitu zakázán. Proto se prodej první Esmeraldy Chilany Japoncům nemohl uskutečnit napřímo, takže bylo nutné nejprve najít zemi, která v čínsko-japonské válce neutralitu nevyhlásila a uskutečnit tu habaďuru prostřednictvím soukromé firmy, která ten převod zprostředkovala. I v tom článku Exotické křižníky se vysloveně píše:

Россия имела давний, еще со времен Северной войны, опыт пополнения военно-морских сил купленными за границей судами. Однако в начале XX века приобретение боевых кораблей воюющими сторонами у нейтральных государств запрещалось нормами международного права, поэтому единственным способом реализации подобной сделки был поиск посреднической торговой фирмы и страны-посредника, которые согласились бы оформить фиктивную покупку на себя, а затем передали бы корабли России. Чтобы избежать открытого нарушения международного права, покупку должна была совершить частная компания, якобы без всякого участия государства. А так как. боевые корабли не могли находиться в частной собственности (каперство было к тому времени также запрещено), на завершающем этапе операции, то есть при переправке кораблей в Россию, требовалось использование национального флага государства-посредника, которое, следовательно, не должно было официально объявлять о своем нейтралитете в отношении русско-японского конфликта. При этом было желательно, чтобы фирма-посредник была зарегистрирована не на территории посредничавшего государства. Разумеется, что посредники за столь сложную и рискованную операцию, чреватую международными осложнениями вплоть до объявления войны, должны были получить немалые комиссионные, что вызвало вокруг этого вопроса настоящий ажиотаж.

Rusko mělo již od dob Severní války dlouholeté zkušenosti s doplňováním námořních sil loděmi koupenými v zahraničí. Na počátku 20. století však mezinárodní právo zakazovalo válčícím stranám nakupovat válečné lodě od neutrálních států, a proto jediný způsob, jak takovou transakci provést, bylo nalezení zprostředkovatelské obchodní společnosti a zprostředkovatelské země, které by souhlasily s fingovaným nákupem pro sebe a pak lodě předaly Rusku. Aby se zabránilo otevřenému porušení mezinárodního práva, musela nákup provést soukromá společnost, pokud možno bez státního podílu. A protože válečné lodě nemohly být v soukromém vlastnictví (korzárství bylo v té době také zakázáno), v závěrečné fázi operace, tj. při převozu lodí do Ruska, bylo nutné použít státní vlajku zprostředkovatelského státu, který proto nesměl oficiálně vyhlásit svoji neutralitu v rusko-japonské válce. Zároveň bylo žádoucí, aby zprostředkovatelská firma nebyla registrována na území zprostředkovatelského státu. Je samozřejmé, že zprostředkovatelé za tak komplikovanou a riskantní operaci, která mohla vyústit v mezinárodní komplikace včetně vyhlášení války, měli dostat značné provize, což vyvolalo kolem této otázky opravdový poprask.