PALBA.CZ

Chilské válečné námořnictvo vzniklo koncem druhé dekády 19. století během osvobozenecké války proti Španělsku, a u jeho zrodu stáli britští důstojníci jako např. slavný Thomas Cochrane, jejichž potomci se v zemi pod Andami usadili a dohlíželi na jeho rozvoj. Takřka od počátku v něm hrály důležitou úlohu lodě nesoucí libozvučné ženské jméno Esmeralda, přičemž jako první v r. 1820 vstoupila do služby plachetní fregata ESMERALDA ukořistěná Cochranem Španělům. Chile se po získání svrchovanosti politicky i hospodářsky konsolidovalo a patřilo mezi nejvýznamnější státy na Jihoamerickém kontinentu. Kvůli jako anakonda dlouhému pobřeží udržovalo na místní poměry silné loďstvo, které v šedesátých letech 19. století přispělo k porážce Španělska v první pacifické válce, přičemž se vyznamenala posádka paroplachetní korvety ESMERALDA, která v listopadu 1865 zajala ozbrojený škuner CAVADONGA.

Huáscar taranuje korvetu Esmeralda

Nejslavnější kapitolu v historii chilské maríny však její příslušníci napsali na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých během druhé pacifické války, v níž se Chile zmocnilo rozsáhlých oblastí na úkor Peru a zejména Bolívie. Důvod konfliktu mezi nedávnými spojenci představoval spor o provincii Atacama bohatou na ledek, takže svůj interes neskrývaly ani americké a britské těžařské společnosti. Proto Američané vyslali do těchto vod šalupu WACHUSETT, které velel fregatní kapitán Alfred Mahan, jenž později i na základě těchto zkušeností publikoval slavné pojednání „Vliv námořních sil na historii, 1660-1783“. Chilská flota v souladu s jeho učením během prvního válečného roku vybojovala námořní nadvládu, což umožnilo provádění výsadků a plynulé zásobování vlastních vojsk, zatímco zbytky peruánského loďstva zablokovala v přístavech. Pravda, zpočátku zaznamenali Chilané několik nezdarů a 21. května 1879 peruánský věžový obrněnec HUÁSCAR potopil v bitvě u Iquique výše zmíněnou korvetu ESMERALDA, přičemž fregatní kapitán Arturo Prat a několik dalších členů posádky padli hrdinskou smrtí při abordáži silnějšího protivníka.

Korveta i její velitel se staly legendami, tudíž jakmile Chilané zadali u loděnice Sir W. G. Armstrong, Mitchell & Company stavbu nových jednotek, pojmenovali je ARTURO PRAT a ESMERALDA. V této souvislosti, že zajímavé, že když Peruánci v Německu koupili lodě DIÓGENES a SÓCRATES kamuflované jako obchodní parníky, vláda Jejího Veličenstva je při mezipřistání v Británii, kde měly obdržet výzbroj zabavila, ale proklamovaná neutralita nezabránila Londýnu přijímat objednávky na válečné lodě od svého chráněnce. Jenomže protestovat proti této obojaké politice postrádalo smysl, jelikož největší soudobá mocnost se na stanovisko slabého jihoamerického státu nehodlala ohlížet.

Koncern Armstrong založil ve čtyřicátých letech 19. století William G. Armstrong a jeho hlavní obor zpočátku představovala výroba hydraulických mechanizmů, jenomže už v následující dekádě začal ve velkém dodávat zezadu nabíjená polní děla a právě zbrojní výroba se stala stěžejním produktem prosperujícího podniku. Se stavbou lodí u Armstronga začali v polovině šedesátých let, ale tento obor se zpočátku na tržbách koncernu podílel jenom okrajově a změna nastala teprve poté, co Armstrong fúzoval s podnikem Charlese Mitchella, načež už v r. 1883 dosáhl čistý zisk loděnice 146 120 liber šterlinků. Jejich hlavním konstruktérem byl onehdá inženýr George Wightwick Rendel, jenž vytvořil koncepci tzv. Rendelova dělového člunu - tj. malé a pomalé jednotky vyzbrojené těžkým dělem a určené k obraně pobřeží. S tímto výtvorem loděnice zaznamenala slušný exportní úspěch, ale teprve chilská zakázka představovala příležitost zapsat se do historie lodního stavitelství prototypem chráněného křižníku.

Lodní konstruktér George Rendel

O rozestavěné lodě mezitím projevili zájem Japonci, kteří však získali pouze menší ARTURO PRAT přejmenovaný na CUKÚŠI, čímž se osudy obou plavidel na dlouho rozdělily. Projekt ESMERALDY vypracoval Rendel v r. 1880. A jelikož v době kdy se skláněl nad rýsovacím prknem, Peruánci ještě provozovali monitory ATAHUALPA a MANCO CAPAC, a chilští rivalové Argentinci si v Británii objednali silný kasematní obrněnec ALMIRANTE BROWN, dostal zadání připravit projekt jednotky primárně určené nikoliv k ochraně námořních komunikací a stíhání obchodních lodí, ale k souboji s nepřátelskými obrněnci, a výsledkem byl rychlý, silně vyzbrojený křižník se slabší pancéřovou ochranou.

Kýl ESMERALDY nesoucí firemní označení č. 429 založili v loděnici Low Walker u Newcastle 5. dubna 1881, na vodu jí slavnostně spustili 6. června 1883 a chilské námořnictvo loď převzalo 15. července 1884. Standardní výtlak dosahoval 2950 imperiálních tun (2997 metrických) a plný 3050 tun, zatímco délka mezi svislicemi činila 82,2 m, největší šířka 12,8 m a střední ponor 5,6 m. Nevýhodou bylo, že lodní boky byly nad vodoryskou vysoké toliko 3,4 m, takže se příď při plavbě vysokou rychlostí proti vlnám nořila pod hladinu a za bouře voda zalévala celé předolodí.

Esmeralda těsně před dokončením

Ocelový trup s hladkou palubou vepředu přecházel v podhladinový kloun, zatímco ve středolodí se vypínala výrazná nástavba. K nebi čněly dva bojové stěžně opatřené ráhny a marsy s reflektory, a další nápadný prvek představovala dvojice komínů. Ve středolodí visely na davitech, popřípadě ležely na střeše nástavby lodní čluny různých velikostí od parní barkasy po malé veslice, zatímco na přídi se našlo místo pro kotevní průvlaky. U paty druhého komínu se nalézal velitelský můstek netypicky situovaný mezi komíny, jehož součástí byla i 6tunová velitelská věž, do které ústila soustava hlásnic a nechybělo ani hydraulicky ovládané kormidelní kolo. Po vzoru britského Královského námořnictva používajícího tzv. „viktoriánský“ nátěr, Chilané boky svých válečných lodí nad čarou ponoru obarvili načerno, nástavby a čluny bíle, zatímco komíny a stožáry zářily do dáli zlatou barvou.

Jelikož prvoplánované protivníky ESMERALDY představovaly obrněnce zakuté do silných pancířů, dostala vzhledem ke své velikosti silnou výzbroj vážící 233 tun, což představovalo téměř 8 % plného výtlaku a stalo se příčinou horší stability. Veškerá primární i sekundární artilerie byla ve výšce 4,5 m nad hladinou což usnadňovalo zaměřování. Výzbroji dominovala dvě Armstrongova zezadu nabíjená děla ráže 254 mm o délce hlavně 30 ráží, schopná na kratší distanci probíjet železnou desku o síle přes 500 mm. Jejich hmotnost činila 25 tun a vystřelovala projektily vážící 226,8 kg, přičemž úsťová rychlost činila 622 m/s a dostřel při maximální 12stupňové elevaci dosahoval 9100 m. Nalézaly se v odkrytých otočných palpostech v podélné lodní ose zhruba 18 m od přídě a zádě. Těžké kusy dostaly hydraulické ovládání, takže k nastavení správného náměru a odměru stačili 3 muži, přičemž šíře palebného pole činila 240 stupňů. Sklady granátů a výmetných náloží se skrývaly pod pancéřovou palubou, a třebaže manipulaci s těžkými střelami usnadňovala hydraulika, kadenci snižovala nutnost nabíjet kanóny pouze v jedné poloze, takže i za ideálních podmínek přesahovaly intervaly mezi výstřely 2 minuty.


I sekundární výzbroj dodal Armstrong a tvořil jí půltucet 4tunových kanónů ráže 152 mm o délce hlavně 26 ráží, umístěných ve středolodí na nábočních otočných platformách systému Vavasseur, což jim zajišťovalo palebný odměr 130 stupňů. Tyto zbraně nedokázaly probít silnější pancíře, ale předpokládalo se, že budou ničit lodní nástavby, rostry a nepancéřované části nepřátelských obrněnců. Munici z magacínů musely obsluhy transportovat ručně, přičemž projektily dosahovaly hmotnosti 45,36 kg, úsťovou rychlost naměřili 597 m/s a největší dostřel činil rovněž 9100 m.

Protože tou dobou už starší žerďová torpéda ve výzbroji stále početnějších torpédovek nahrazovaly účinnější samohybné typy, nesla ESMERALDA početnou lehkou artilerii určenou k ničení těchto sice rychlých a obratných, ale zároveň křehkých plavidel. Na bocích velitelského můstku stála dvojice 57mm děl, zatímco 5 Hotchkissových revolverových zbraní ráže 37 mm bylo osazeno na palubě a marsech, a doplňovaly je 4 mitrailleusy. Posádka disponovala množstvím ručních braní jako pušky, revolvery a šavle, ale loď nenesla torpédomety, což v časech, kdy se montovaly téměř na všechny typy válečných lodí, odporovalo zavedeným trendům. Výzbroj byla silná a boční salva složená ze dvou kanónů ráže 254 mm a trojice ráže 152 mm dosahovala hmotnosti necelých 590 kg, ale jelikož těžká děla a jejich otočné mechanismy postrádaly adekvátní ochranu, bylo je snadné znehybnit a tím vyřadit z boje.

ESMERALDA se proslavila díky pancéřování. Ne, že by dosahovalo mimořádné síly. Naopak! Jeho hmotnost činila 108 tun, což představovalo pouhých 3,54 % výtlaku, ale Rendel zvolil vylepšené provedení pancéřové paluby. Pravda, už britské jednotky třídy LEANDER měly ve středolodí pancéřovou palubu lichoběžníkového průřezu, ale teprve ESMERALDA měla tento typ paluby po celé délce, čímž se zapsala do dějin jako první moderní chráněný křižník. Přísně vzato, připadá toto prvenství výše zmíněnému japonskému CUKÚŠI, či téměř identickým čínských křižníkům ČCHAO-JUNG a JANG-WEJ, jenomže Armstrong ESMERALDU vychvaloval takovým způsobem, že se do povědomí veřejnosti zapsala chilská loď, a nikoliv tyto jednotky plavící se na Dálném východě už od r. 1881.


Pancéřová karapasová paluba se skládala z horizontálního segmentu táhnoucího se 0,3 m pod úrovní vodorysky a dvou zkosených partií napojujících se 1,5 m pod čarou ponoru na lodní boky. Vepředu se opírala o kloun a její síla pravděpodobně dosahovala nad kotelnami a strojovnou 25,4 mm, kdežto v předo a zadolodí 12,7 mm, byť podle některých zdrojů měly zkosy sílu 50,4 mm a na stejnou hodnotu projektanti údajně zesílili i palubu nad magacíny. Velitelská věž dostala 25,4mm pancíře a obsluhy těžkých děl kryly štíty o tloušťce 38,1 až 50,4 mm, které je však chránili pouze před střepinami a palbou z lehkých děl a ručních zbraní. Také kanóny střední ráže měly lehké štíty a stěny muničních šachet byly silné 25,4 mm.

Příčné přepážky členily trup na 11 vodotěsných sekcí, přičemž prostory mezi zkosenými segmenty pancéřové paluby a lodními boky sloužily jako zásobníky paliva, což zlepšovalo pasivní ochranu, stejně jako uhelné bunkry mezi pancéřovou a hlavní palubou. Podél čáry ponoru byly do lodních boků zabudované koferdamy vysoké 1,5 m a široké 25,4 mm naplněné korkem, ale tento ochranný prvek se neosvědčil a konstruktéři jej brzy přestali používat.

Klenutá pancéřová paluba dobře kryla životně důležité lodní prostory a mechanismy (muniční sklady, kotelny, strojovny, parovody), a zkosené segmenty bylo možné zasáhnout toliko pod malým úhlem. Ale vzhledem k tomu, že Chilané pro ESMERALDU požadovali silnou výzbroj a vysokou rychlost, bylo pancéřovaní na křižník této velikosti slabé a nemohlo zajistit dostatečnou ochranu, tím spíše, že kvůli osazení strojů a kotlů pod čáru ponoru nenašel konstruktér místo pro dvojité lodní dno a boční uhelné jámy neoddělovaly přepážky, takže při průrazu pod čarou ponoru hrozilo rozsáhlé zaplavení.

Příď Esmeraldy

Jelikož se očekávalo, že ESMERALDA bude podstupovat souboje se silnými obrněnci, potřebovala výkonné stroje, aby se případně mohla vzdálit mimo dostřel jejich děl. Pohonnou jednotku dodala renomovaná společnost R. & W. Hawthorn a tvořily jí dva horizontální válcové parní stroje s dvojitou expanzí, které od sebe oddělovala vodotěsná přepážka. Jejich nominální výkon činil 5500 koňských sil, což mělo podle propočtů postačovat k dosažení nevídané rychlosti 18 uzlů, přičemž páru vyráběly 4 válcové kotle (každý s několika topeništi) umístěné ve dvou kotelnách. Výkon strojů se pomocí hřídelů převáděl na dvě lodní vrtule a očekávané hodnoty vzbudily všeobecnou pozornost. Proto se při zkušebních plavbách v červenci 1884 na palubě křižníku sešli nejenom Rendel a pánové z chilské přejímací komise vedené Luisem Lynchem, ale i dva britští admirálové a další odborníci z Admirality, ba nechyběli ani zástupci dalších marín včetně japonské.

ESMERALDA během první plavby zdolala 11mílovou vzdálenost od ústí řeky Tyne do Newcastlu rychlosti 18,11 uzlů, kterýžto výkon strojníci při druhé plavbě vylepšili na 18,45 uzlů, což dalo průměrnou hodnotu 18,28 uzlů, přičemž stroje i kotle pracovaly výtečně, takže při posíleném tahu bylo dosaženo výkonu 6083 koňských sil. Běžnou zásobu paliva tvořilo 400 tun uhlí, ale v případě potřeby mohli námořníci naložit dalších 200 tun, což při ekonomické rychlosti 10 uzlů zajistilo doplavbu 6000 námořních mil. ESMERALDA se stala nejrychlejším soudobým křižníkem na světě, takže Chilané nešetřili slovy chvály na Rendela ani spokojeně se tvářící představitele loděnice. Ano, tyto hodnoty představovaly pro Armstronga skvělou reklamu a akcionáři doufali, že získají lukrativní zakázky od Královského námořnictva.

Původní posádka čítala 296 mužů. Úroveň výcviku důstojníků i námořníků byla na poměry Latinské Ameriky vynikající, jelikož před nedávnem prošli bojovou školou za druhé pacifické války. Důstojníci měli pohodlné kajuty, ale mužstvo se tísnilo v hromadných ubytovnách na hlavní palubě stejně jako v časech plachetních lodí, a třebaže tyto dobře odvětrané prostory osvětlovaly elektrické žárovky, životního standardu jakému se těšili v kasárnách na břehu, se život na palubě křižníku zdaleka nevyrovnal.

Vlajkosláva na počest prince z Walesu

ESMERALDU si prohlédl i princ z Walesu s chotí, a i díky tomu se těšila značné publicitě v britském i světovém tisku. Zájem žurnalistů přiživoval Armstrong poukazováním na skutečnost, že Královské námořnictvo neprovozuje žádný křižník dostatečně rychlý a zároveň silně vyzbrojený, aby chilskou loď dokázal dohonit a zničit, přičemž veřejnost znepokojoval poukazováním na škody, jež by křižník tohoto typu dokázal způsobit britskému námořnímu obchodu. Nekritickému nadšení z konstrukce ESMERALDY propadl i pozdější ruský admirál S. O. Makarov, jenž napsal: „díky svým nízkým bokům a všem výše uvedeným bojovým vlastnostem ESMERALDA představuje skvělý válečný stroj“.

Střízlivě uvažující Admiralita však byla opačného názoru a tvrdila, že nedávno založené chráněné křižníky třídy MERSEY nesoucí o něco slabší výzbroj, jsou pro vládkyni moří díky silnějšímu pancéřování, lepším nautickým vlastnostem a delší doplavbě vhodnější, přičemž poukázala na nedostatky v konstrukci ESMERALDY, takže Armstrong se větších zakázek od Královského námořnictva nedočkal. Zklamání mu však vykompenzovaly hojné objednávky ze zahraničí. Už v r. 1884 zahájili jeho zaměstnanci v Low Walker práce na podobně koncipovaných křižnících NANIWA a TAKAČIHÓ pro Japonsko, a nová Armstrongova loděnice v Elswicku realizovala pro odběratele v Asii, Evropě a Americe chráněné křižníky nejrůznějších velikostí dalších 20 let.

Argentinský kasematní obrněnec Almirante Brown

Viděno z retrospektivy, nepředstavovala ESMERALDA „skvělý válečný stroj“, protože k potížím se stabilitou a problematické pancéřové ochraně musíme připočíst i absenci záložního velitelského stanoviště. Rendel tedy zkonstruoval silně vyzbrojený, ale zároveň zranitelný křižník, jenž těžko mohl obstát v boji s nepřátelskými pancéřovými jednotkami. Á propos, se stejným zadáním projektované japonské chráněné křižníky třídy MACUŠIMA v bitvě u ústí řeky Ja-lu na čínské barbetové obrněnce ČCHEN-JÜEN a ŤING-JÜEN nestačily a samy notně utrpěly, takže není důvod předpokládat, že by si chilská loď v boji kupř. s argentinským obrněncem ALMIRANTE BROWN vedla lépe. Díky své rychlosti a slušné doplavbě se však hodila k doprovodu konvojů, narušovaní námořních komunikací, stíhání korzárů a ochraně chilského pobřeží, zatímco silnou výzbroj mohla uplatnit při útocích na nepřátelské přístavy.

Přes některé nedostatky představovala ESMERALDA nejsilnější válečnou loď u západního pobřeží Jižní, ba i Severní Ameriky, a pohled na výhružně dýmající křižník ježící se hlavněmi děl, naplňoval Chilany pocitem hrdosti a podtrhoval fakt, že jejich země si upevnila pozici regionální námořní mocnosti. To si dobře uvědomovali i američtí činovníci, které zneklidňovala už existence chilských obrněnců ALMIRANTE COCHRANE, BLANCO ENCALADA a kořistní HUÁSCAR, a během panamské krize se v tamějším tisku objevila pesimistická prognóza, že ESMERALDA „by mohla zničit celé naše námořní síly, loď po lodi, aniž by byla sama ohrožena.“ To sice byla novinářská nadsázka, ale faktem zůstává, že slabá americká flotila na Tichém oceánu nepředstavovala pro chilské loďstvo rovnocenného soupeře. A přitom vztahy mezi sílícími Spojenými státy a Chile považující se za místního hegemona se zhoršily už během druhé pacifické války, kdy Peruánci nabídli Američanům Chimbote jako námořní základnu, a o několik let později dokonce hrozilo vyhlášení války.

Po převzetí zamířil křižník vedený kapitánem Lynchem na Atlantický oceán a po obeplutí obávaného mysu Horn jej na podzim 1884 přivítali ve vlasti. Loď se těšila značnému zájmu veřejnosti, ale už na jaře následujícího roku přinesly zdejší listy znepokojivé zprávy o událostech v nejsevernější kolumbijské provincii, takže se ESMERALDA vydala na první zahraniční misi. V Panamě vyvolal generál Rafael Aizpurú povstání, což zneklidnilo kolumbijskou vládu, která se obávala zahraniční intervence. Úzkou Panamskou šíjí totiž mezi městy Colón a Ciudad de Panama protínala od poloviny 19. století železniční trať financovaná americkým kapitálem, jenomže od r. 1880 Francouzi pracovali na konkurenčním projektu Panamského průplavu, takže Washington s Paříží soupeřily o vliv v této strategicky důležité oblasti, a hrozilo nebezpečí, že povstání využijí k obsazení provincie a vyhlášení panamské nezávislosti pod vlastním patronátem.

Umělecké ztvárnění Esmeraldy

Američané se skutečně počátkem dubna vylodili v Colónu, a protože jejich válečné lodě současně přistály i v Ciudad de Panama, rozhoupali se k akci také Chilané, kteří jako záminku uvedli bezpečí krajanů pracujících na stavbě průplavu. ESMERALDA opustila pod velením veterána nedávné války námořního kapitána Juana E. Lopéze 10. dubna 1885 Valparaiso, a po krátkém mezipřistání v peruánském Callau, překonala rovník a 28. dubna dorazila do Ciudad de Panama. O cílech této mise můžeme pouze spekulovat, ale vzhledem k tomu, že si Lopéze krátce před vyplutím předvolali k audienci chilský prezident a ministr zahraničí, měla přítomnost ESMERALDY pravděpodobně demonstrovat solidaritu s kolumbijskou vládou a zabránit okupaci vzbouřené provincie Američany.

Lopéz zjistil, že přístav mezitím obsadily americké a kolumbijské vládní jednotky, takže malebné městečko lemované pralesy působilo idylickým dojmem, ale v jeho ulicích a hospůdkách bylo cítit napětí. V přístavu kromě kolumbijského dělového člunu BOYACÁ kotvilo ještě 6 francouzských, britských a amerických válečných lodí, ale žádná se palebnou silou nevyrovnala ESMERALDĚ, což zneklidnilo jejich velitele, stejně jako nejasnosti panující ohledně důvodů chilské přítomnosti, k čemuž přispělo i silácké Lopézovo prohlášení: „Budeme v Panamě tak dlouho, dokud Američané nevyklidí Colón.“ O několik dní později podepsal vůdce separatistů s generálem Montoyou dohodu o příměří, načež nad městem zavlála kolumbijská zástava a Panama si musela na vyhlášení nezávislosti počkat až do r. 1903.

Generál Rafael Aizpuru

Tím pominuly důvody pro přítomnost amerických vojáků a Lopéz 12. května nařídil zvednout kotvy a křižník zamířil k přístavu Buanaventura, odkud se vydal k ekvádorskému Guayaquilu. Vztahy mezi Chile a Ekvádorem během nedávné války zle pošramotilo zajetí peruánské torpédovky ALLAY v ekvádorských výsostných vodách, ale nyní se naskytla příležitost tento incident urovnat. Lopéz si potřásl pravicí s velitelem dělového člunu CHACABUCO a při přátelském poklábosení zjistil, že se Ekvádorci obávají ostřelování přístavu Američany! I zde totiž probíhala občanská válka, v jejímž průběhu padl do zajetí jakýsi americký občan, načež Washington požadoval jeho propuštění a vyplacení kompenzace, což Ekvádorci odmítli a po nedávných událostech v Panamě očekávali odvetu ze strany USA. Po Guayaquilu dokonce kolovala fáma, že se blíží americké válečné lodě s rozkazem město bombardovat a Lopéz se ochotně chopil úkolu ochránit bratrský jihoamerický národ před intervencí nepřátelské mocnosti.

ESMERALDA tedy zůstala v „ohroženém“ přístavu až do léta a do Valparaisa se vrátila teprve v říjnu 1885, načež ještě téhož roku navštívila Callao, aby Peruáncům připomněla, kdo je v této části kontinentu pánem. Chilská vláda byla s výsledky Lopézovy mise spokojena, neboť její prestiž stoupla, ale brzy se ukázaly i negativní důsledky této neomalené demonstrace síly. Americký Kongres v reakci na panamskou krizi a stavbu brazilských obrněnců RIACHUELO a AQUIDABAN uvolnil prostředky na posílení válečného námořnictva, takže lodí s hvězdnatou vlajkou začalo na světových mořích přibývat a Chilanům vyrostl konkurent, jehož nebylo radno podceňovat.

Chráněný křižník Esmeralda v přístavu

V následujících letech se ESMERALDA věnovala běžné mírové službě, kterou posádce v r. 1888 zpestřil čestný úkol převést ostatky Artura Prata, Ignacia Serrana a Juana Aldea z Iquique do Valparaisa, kde byly s vojenskými poctami uloženy k poslednímu odpočinku. Největším chilským rivalem na jihoamerickém kolbišti se nyní stala Argentina provozující silnou flotu, což vládu koncem osmdesátých let přimělo mj. k nákupu barbetového obrněnce CAPITAN PRAT, jehož stavba se však protáhla na několik let a do té doby zůstávala ESMERALDA nejsilnější chilskou válečnou lodí. Počátkem následující dekády se křižník dočkal bojové premiéry a pro poměry Latinské Ameriky je příznačné, že jeho soupeři nebyly jednotky plavící se pod argentinskou modrobílou vlajkou s inckým sluncem, ale lodě věrné chilskému prezidentovi José Balmacedovi.

Autoritářská hlava státu si proti sobě poštvala většinu parlamentu a vlivné těžařské společnosti, načež prezidentovi odpůrci vyvolali v lednu 1891 povstání. Členem revoluční „junty“ se stal i námořní kapitán Jorge Montt, což rebelům zajistilo podporu válečného loďstva, kdežto armáda většinou stranila Balmacedovi. Na počátku konfliktu kotvilo jádro floty ve Valparaisu, ale jelikož obsluhy pobřežních baterií se ke vzpouře nepřipojily, zvedly obrněnce ALMIRANTE COCHRANE, BLANCO ENCALADA a HUÁSCAR kotvy, a v doprovodu ESMERALDY, dělového člunu MAGALLANES a korvety O´HIGGINS se bez větších ztrát probily na moře a odpluly na sever.

Jeden z velitelů Esmeraldy

Silná flota dávala vzbouřencům nespornou výhodu, jelikož po očekávaném ovládnutí Iquique a dalších přístavů, mohli za peníze z prodeje ledku nakoupit zbraně a vybudovat vlastní armádu. Naopak Balmacedovy zachovaly věrnost pouze posádky několika torpédovek, takže jeho jedinou nadějí na změnu poměru sil představovaly chilské lodě v zahraničí, jelikož narychlo vyzbrojené pasažérské parníky válku vyhrát nemohly. CAPITAN PRAT ještě nebyl schopen bojového nasazení, ale francouzská loděnice v La Seyne dokončovala chráněné křižníky PRESIDENTE PINTO a PRESIDENTE ERRAZURIA. Oba sice Francouzi později zadrželi, ale z Británie směřovaly na Tichý oceán nedávno dohotovené torpédové-dělové čluny ALMIRANTE LYNCH a ALMIRANTE CONDELL, a do vlasti se vracela i korveta ABTAO.

Proto se prvním úkolem ESMERALDY stalo pátrání po těchto plavidlech, ale třebaže hlídky byly v pohotovosti, obzor zůstával prázdný a torpédové-dělové čluny dorazily na místo určení, a staly se vítanou posilou Balmacedovy floty. Svoje kvality ostatně prokázaly 22. dubna útokem na obrněnec BLANCO ENCALADA v zátoce Caldera, jenž se stal první pancéřovou lodí v dějinách potopenou samohybným torpédem, přičemž zajetí transportu ACONCAGUA plného vojáků následně zabránilo pouze připlutí britského pancéřového křižníku WARSPITE, kterého útočníci zaměnili za ESMERALDU.

Tento dílčí úspěch nezměnil poměr sil a vzbouřenci si zachovali námořní nadvládu, což jim umožňovalo provádět výsadky a blokovat nepřátelské přístavy, přičemž se do akce dostala i ESMERALDA. Křižník nejprve blokoval Coquimbo a poté ostřeloval Iquique, jehož se rebelové zmocnili 20. února. Ovládnutí důležitého přístavu a následné obsazení severních provincií jim dodalo nejenom sebevědomí, ale i finance, takže stoupenci parlamentu dostali za úkol nakupovat v Evropě a USA zbraně, jejichž přepravu zajišťovaly válečné lodě.

Parník Itata

Nejznámějším z těchto podloudnických plavidel se stal parník ITATA, jenž kvůli liknavostí amerických úřadů opustil 7. května San Diego, mimo teritoriální vody na něj posádka přeložila tisíce pušek, načež zamířil k přístavům ovládaným rebely. Parník stíhalo několik válečných lodí z Tichooceánské eskadry včetně zánovního chráněného křižníku CHARLESTON, jejichž velitelé dostali rozkaz ITATU zadržet, což bezmála skončilo ozbrojeným incidentem. ITATA se mezitím poblíž Acapulca setkal s ESMERALDOU určenou k jeho eskortování, jenomže na křižníku se nedostávalo paliva, které velitel hodlal doplnit na rejdě mexického přístavu.

Ještě než námořníci přikročili k zauhlování, ohlásily hlídky blížící se válečnou loď s americkou vlajkou na stěžni. CHARLESTON! Parník ITATA se plnou parou vydal na moře, ale ESMERALDA s vyhasnutými kotly a poloprázdnými uhelnými bunkry zůstala v přístavu, jenomže velitel CHARLESTONU patrně nechtěl riskovat mezinárodní incident útokem na parník v mexických výsostných vodách, takže americký křižník vplul rovněž na rejdu a zakotvil poblíž ESMERALDY. Posádky si mohly ulehčeně oddechnout, ale jejich velitelé si dobře uvědomovali, že pokud by k setkání těchto tří lodí došlo na širém moři, pravděpodobně by se nespokojili s pouhou výměnou nevraživých pohledů. Obdržené instrukce jim totiž nedávaly prostor pro smírné řešení, a ať už by vzájemný souboj skončil jakkoliv, výsledkem by s největší pravděpodobností byla intervence USA na podporu prezidenta Balmacedy. K tomu sice nedošlo, ale Američané si na parník počíhali před Iquique, kde byl 4. června zadržen chráněným křižníkem BALTIMORE a eskortován do San Diega, přičemž následný letitý soudní spor znovu zaměstnal diplomaty obou zemí a zhoršil vztahy mezi Chile a USA vyhrocené mezitím na ostří nože tzv. Baltimorskou krizí.

Esmeralda (vlevo) bombarduje Concon

Jakmile povstalci vybudovali vlastní armádu, využili námořní převahy a přenesly těžiště bojových operací do centrálních provincií. ESMERALDA nejprve eskortovala transporty AMAZONAS a ACONCAGUA, a později kryla vylodění poblíž Valparaisa. Desant se 20. srpna pokusily narušit torpédovky GUALE, ALDEA a SARGENTE, ale dělostřelba křižníku je snadno odehnala, načež ESMERALDA a další lodě v následujících dnech ostřelovaly Concon a Fort Callao z těžkých děl. Od obsazeného Conconu pochodovali povstalci na Valparaiso a po další porážce v bitvě u Placilly spáchal Balmaceda 19. září sebevraždu a občanská válka skončila.

Výsledek tohoto konfliktu znovu prokázal důležitost silného loďstva, jehož dosavadní velitel byl povýšen na viceadmirála a stal se chilským prezidentem. Radost z vítězství však nové hlavě státu dlouho nevydržela, neboť země čelila další krizi. USA během občanské války podporovaly proamerického svrženého prezidenta, takže mnozí Balmacedovi příznivci našli útočiště na americkém vyslanectví, což společně se zajetím ITATY popuzovalo chilské veřejné mínění. Za této zjitřené atmosféry připlul do Valparaisa křižník BALTIMORE a opilí námořníci se 16. října 1891 údajně dopustili urážky chilského národního hrdiny Prata, načež se strhla hromadná bitka a na zemi zůstali ležet 2 mrtví v amerických uniformách. Washington požadoval potrestání viníků, a protože chilští vyšetřovatelé přiřkli vinu za vyprovokování incidentu námořníkům z BALTIMORE, následovalo v lednu 1892 ultimátum vyhrožující přerušením diplomatických styků a vyhlášením války. Na stranu USA se postavila Argentina, a protože se nedala vyloučit ani peruánská intervence, chilská vláda kapitulovala a po omluvě následovalo vyplacení kompenzace ve výši 75 000 dolarů.

Model Esmeraldy

Toto ponížení vedlo k posílení chilského loďstva a úvahám o zásadní modernizaci ESMERALDY, jejíž rychlost kvůli opotřebení strojů poklesla a nesená výzbroj neodpovídala soudobým požadavkům. V březnu 1894 bylo vyhlášeno výběrové řízení na přezbrojení křižníku rychlopalnými děly, výměnu pohonné jednotky a instalaci obšívky z teakového dřeva, přičemž za favorita konkurzu se považovala Armstrongova loděnice. K vyhlášení vítěze však nedošlo, neboť loď mezitím dvakrát (!) změnila majitele a povely na velitelském můstku se nyní místo libozvučné španělštiny vydávaly v hrdelní japonštině.

V srpnu 1894 totiž vypukla na Dálném východě čínsko-japonská válka, a jelikož flota Země vycházejícího slunce provozovala pouze několik křižníků schopných ohrozit čínské pancéřové obludy, vzpomněli si v Tokiu na svého času velebeného „ničitele obrněnců“ a v říjnu zaslali chilské vládě nabídku na jeho odkoupení za 300 000 liber šterlinků. To byla za 10 let starý křižník vysoká částka, a jelikož si Chile v r. 1892 za 333 500 liber objednalo u Armstronga silný chráněný křižník BLANCO ENCALADA, našly obě zainteresované strany rychle společnou řeč. Byla tu ovšem komplikace diplomatického rázu, jelikož Chile v konfliktu vyhlásilo neutralitu a zavázalo se nepodporovat čínského nepřítele dodávkami zbraní, ale Ekvádorci za provizi 80 000 liber ochotně sehráli úlohu fingovaného kupce. Neobvyklou transakci provedla americká společnost House Flint & Cable Co., a jakmile se ekvádorská veřejnost dozvěděla podrobnosti, vypukla revoluce, která svrhla prezidenta L. Cordera, což však Japonce ani Chilany mrzet nemuselo.

Esmeralda v plavoucím doku

ESMERALDA putovala v první polovině listopadu 1894 ve Valparaisu do suchého doku, kde dělníci důkladně očistili její trup a 16. listopadu pod dohledem agenta Lloydu proběhly zkušební plavby, které přinesly nečekaně dobré výsledky. Letitá pohonná jednotka pracovala uspokojivě a ESMERALDA dosáhla během 6hodinové plavby průměrné rychlosti 16,3 uzlů, přičemž při 104 otáčkách za minutu krátkodobě naměřili při plavbě po větru 17,25 uzlů (proti větru 15). Zástupce Lloydu konstatoval, že loď je v dobrém stavu, a protože i zásoby ručních zbraní a munice odpovídaly japonským představám (100 pušek, 181 kusů těžkých granátů, 505 středních,...) mohli pověření zástupci podepsat kupní smlouvu, a jakmile proběhlo finanční vyrovnání, vztyčili na ESMERALDĚ 2. prosince ekvádorskou vlajku a křižník ještě s chilskou posádkou zamířil 5. prosince na Galapágy, kde jej převzali zástupci Nipponu. Velitelem se stal emeritní důstojník chilského válečného loďstva Emilio Garín, a třebaže na stěžni se i při přesunu do Japonska třepotala zástava ekvádorského obchodního loďstva, námořníky této národnosti bychom na palubě hledali marně, neboť loď obsluhovala smíšená chilsko-japonská posádka.

Křižník překonal Tichý oceán a 5. února 1895 shodil kotvu v Jokosuce, kde na přídi umístili císařský znak v podobě stylizované chryzantémy, načež loď dostala jméno IZUMI podle historické japonské provincie, a velitelem se stal námořní kapitán J. Šimazaki. Nadšení z nové akvizice však na velitelství japonského válečného námořnictva rychle vyprchalo a IZUMI na nepřítele do konce čínsko-japonské války nevystřelil. V klimaticky drsnějších podmínkách Dálného východu se totiž projevily jeho špatné nautické vlastnosti, takže pouze doprovázel transporty v korejských vodách a patroloval v okolí Formosy, kde Japonci bojovali s místními povstalci. Naštěstí pro Nippon zbytky čínského Severního loďstva kapitulovaly 12. února ve Wej-haj-weji, takže jeho účast v boji s nepřátelskými obrněnci nebyla nutná, ale zklamaní Japonci si museli přiznat, že za velké peníze koupili loď vhodnou pouze k pomocné službě.

Není proto divu, že IZUMI v r. 1898 překlasifikovali na křižník 3. třídy a zároveň uvolnili prostředky na částečnou modernizaci, neboť císařství se připravovalo na válku s Ruskem. Pracovníci loděnice v Jokosuce sňali ze stěžňů těžké marsy a namísto 152mm děl osadili lehčí Armstrongovy kanóny ráže 120 mm o délce hlavně 40 ráží. Tyto rychlopalné zbraně dosahovaly kadence 6 výstřelů za minutu a dostřel činil 9050 m. Protipancéřové projektily měly hmotnost 20,4 kg a u ústí hlavně probíjely železnou desku silnou 297 mm. Změnami prošla i lehká artilerii, kterou nyní tvořilo 6 Hotchkissových děl ráže 47 mm a nově přibyly vrhače torpéd o průměru 356 mm (1 na úrovni vodorysky v přídi, 2 podhladinové na bocích).

V této podobě se IZUMI pod velením námořního kapitána K. Saitóa zúčastnil velkých manévrů konaných na jaře 1900, do kterých se zapojilo 49 jednotek nejrůznějších kategorií od bitevních lodí po torpédovky. Jejich průběh byl přísně tajný a bezpečnostní opatření zašla tak daleko, že do určené oblasti nesměly vplouvat zahraniční, ba ani japonské civilní parníky. První část proběhla v polovině dubna a náplní se stal nácvik průlomu blokády Kure. IZUMI byl součástí blokádního uskupení, kam kromě vlajkové bitevní lodě FUDŽI patřil i starý obrněnec ČINJEN, pancéřové křižníky ASAMA a ČIJÓDA, 7 chráněných křižníků, aviso JAÉJAMA, minonoska, 3 torpédoborce a 2 torpédovky. Formaci velel viceadmirál Samašima, jehož ale v simulované bitvě porazila blokovaná eskadra, přičemž dostal koncem dubna příležitost k nápravě, ale ani tentokrát neuspěl.

Původní Armstrongovo dělo ráže 254 mm na Izumi

V r. 1900 IZUMI doprovázel i vojenské transporty při potlačování boxerského povstání v Číně, ale protože problémy se stabilitou přetrvávaly, putoval v r. 1901 opět do jokosucké loděnice k přestavbě završené počátkem následujícího roku. Tehdy místo původních kotlů dostal čtyři vodotrubné typu Niclausse, díky čemuž stoupl výkon strojů na 6500 koňských sil, což společně se snížením výtlaku o více než 100 tun přispělo ke zvýšení rychlosti na 18,5 uzlů. Změnila se i člunová výbava, na velitelském můstku přibyl signální semafor a později došlo i k instalaci radiotelegrafického aparátu. Největších změn však doznala lodní výzbroj, jelikož starší torpédomety nahradily výkonnější 457mm vrhače, a 254mm děla Japonci vyměnili za Armstrongovy rychlopalné 152mm kanóny o délce hlavně 40 ráží. Jejich projektily vážily 45,4 kg a průraznost vůči Kruppově cementované oceli na distanci 2740 m činila 51 mm. Hmotnost boční salvy sice po dvojím přezbrojení poklesla na 213,2 kg, ale vzhledem k tomu, že moderní zbraně dosahovaly větší kadence, dokázaly na nepřítele za minutu vychrlit mnohem více granátů než jejich předchůdci.

Přesto zůstávala bojová hodnota 20 let starého křižníku nevalná, a třebaže posádka od kapitána K. Ikeanaki do posledního námořníka prošla intenzivním výcvikem a hořela touhou prokázat své kvality v boji, bylo zřejmé, že ani za války s Ruskem nebude IZUMI pověřován důležitými úkoly. Japonské válečné lodě obdržely počátkem r. 1903 kamuflážní nátěr tmavě šedé barvy a kompletní flota prodělala koncem r. 1903 poslední předválečné manévry a ostré střelby na Žlutém a Japonském moři, načež prošla reorganizací a velení nově ustanoveného Spojeného loďstva převzal viceadmirál H. Tógó. Jeho síly se dělily na 1. a 2. eskadru, které tvořily moderní jednotky, a jejíchž úkolem bylo vybojování námořní nadvlády, kdežto samostatná 3. eskadra složená se starších lodí měla doprovázet vojenské transporty a chránit Korejský průliv před útoky křižníků z Vladivostoku. V čele 3. eskadry stál viceadmirál S. Kataoka, jehož zástupcem se stal kontradmirál Masamiči Tógó, který si za vlajkovou loď vybral IZUMI. Jádro 3. eskadry sestávalo z 5. a 6. bojové divize, přičemž IZUMI společně s veteránem čínsko-japonské války pancéřovým křižníkem ČIJÓDA a o něco mladšími chráněnými křižníky AKICUŠIMA a SUMA tvořily 6. divizi.

Rozkaz zahájit nepřátelství přišel 5. února 1904, takže hlavní síly Spojeného loďstva zamířily na Žluté moře, aby se střetly s ruskou Tichooceánskou eskadrou u Port Arturu, zatímco Kataoka s 5. a 6. divizí opustil Kuré a 6. ledna zakotvil v přístavu Takešiky na ostrově Cušima. Do jeho štábu 10. února dorazila zpráva, že vladivostocké křižníky napadly u pobřeží prefektury Mucu dva pobřežní parníky, ale Kataokovy lodě žádného nepřítele neobjevily a jejich hlavní úkol představovalo dálkové krytí parníků přepravujících ke korejskému Čemulpchu 12. armádní divizi.

Naději na změnu přinesl 16. srpna rozkaz z velitelství poslat 6. divizi k Šanghaji, kde od konce r. 1903 kotvil ruský dělový člun MANDŽUR, načež se k přístavu vydal M. Tógó s křižníky IZUMI, AKICUŠIMA a SUMA. Tógó od čínských úřadů požadoval, aby dělový člun neutrální přístav opustil, k čemuž Rusové nejevili pražádnou chuť. Do vyjednávání se kromě japonského konzula Odagiriho vložily i zástupci čínské a ruské vlády, a jelikož se do Šanghaje stáhly hlavní síly loďstva Říše středu, hrozila eskalace konfliktu s negativními důsledky pro Japonsko. Naštěstí velitel MANDŽURU dostal 26. února rozkaz nechat dělový člun internovat v Šanghaji do konce války, takže IZUMI a SUMA k velkému zklamání posádek odpluly zpět do Korejského průlivu, zatímco AKICUŠIMA dohlížel zda Rusové splní podmínky internace.

Lodní signální semafor

M. Tógó byl 19. dubna s většinou 6. divize odvelen na Žluté moře, ale IZUMI nadále plnil původní zadaní. Do kontaktu s nepřítelem se dostal o týden později, kdy velitel Spojeného loďstva vyčlenil značné síly k nasazení na Japonském moři. Viceadmirál H. Kamimura se čtyřmi pancéřovými křižníky a početným doprovodem odplul do Korejského průlivu, kde se k jeho silám přidal IZUMI s 11. a 15. oddílem torpédových plavidel, načež celé uskupení dorazilo 22. dubna ke Gensanu. V korejském přístavu zanechali parník KINŠÚ MARU pod ochranou torpédovek, zatímco hlavní síly včetně IZUMI vypluly druhý den k Vladivostoku, ale protože Japonské moře zahalila hustá mlha, vrátili se Japonci 26. dubna zpět, aniž by tušili, že se těsně minuli s vladivostockými křižníky. Zaskočený Kamimura si vyslechl hlášení, že Rusové v Gensanu potopili parníček GOJÓ MARU, ale větší starosti si dělal o KINŠU MARU, který opustil přístav 25. dubna s úkolem provést demonstrativní výsadek na pobřeží severní Koreje.

Kamimura se proto 27. dubna znovu vydal k Vladivostoku a vrásky na admirálově čele se brzy prohloubily, neboť nejprve našli plovoucí předměty a poté i zápisky důstojníka z nešťastného KINŠÚ MARU, který v noci z 25. na 26. dubna poslaly ke dnu ruské křižníky. Jati neblahou předtuchou Japonci pokračovali k Vladivostoku, kde nakladli miny, a protože Rusové zůstali v přístavu, vrátili se po vypálení několika salv s nepořízenou do Korejského průlivu.

Po této blamáži převzaly ochranu komunikací ve zdejších vodách Kamimurovy křižníky, kdežto většina 3. eskadry se přesunula na Žluté moře. Posádka IZUMI přijala rozkaz s nadšením, jelikož stará loď se k pronásledování novějších ruských křižníků nehodila, a přesun na hlavní válčiště přinesl naději, že dostanou příležitost zúročit náročný výcvik a k vítězství Nipponu přispějí alespoň ostřelováním pobřeží a účastí při blokádě Port Arturu. Radost ze shledání se zbytkem 6. divize jim však zkazily technické obtíže, takže IZUMI odplul do Japonska k opravám, ale po návratu se konečně dočkal bojového nasazení v rámci bitvy u Wa-fang-kchou.

Kontradmirál Masamiči Tógó

M. Tógó opustil 6. června s křižníky IZUMI, AKAŠI, AKICUŠIMA a SUMA Elliotovy ostrovy a jeho lodě druhý den ostřelovaly postavení ruských vojsk na severním pobřeží Kuang-tungu a zahnaly vlak s posilami. Poté se dělostřelci zaměřili na železniční trať a mosty, ale třebaže stříleli při maximálním náměru, granáty nedolétaly, takže neúčinnou palbu kolem 17. hod. zastavili. V následujících dnech kryl IZUMI lodě pokoušející se zachránit ztroskotaný ruský torpédoborec VNIMATĚLNYJ, načež se vrátil na základnu na Elliotových ostrovech.

Protože se množily náznaky, že se Tichooceánská eskadra pokusí z obleženého Port Arturu prorazit do Vladivostoku, vydal pro tento případ H. Tógó pokyny velitelům 1. 5. 6. 7. a 8. divize a zesílil strážní službu. Čekání na generální bitvu si na IZUMI krátili doprovázením konvojů a hlídkovými plavbami, ale když došlo hlášení, že hlavní nepřátelské sily vypluly pod velením kontradmirála V. K. Vitgefta v noci z 22. na 23. června na vnější rejdu, vyčkávala 6. divize u Elliotových ostrovů. Poplach! M. Tógó nechal zvednout kotvy a jeho křižníky v 10:00 odpluly k Encounter Rock, přičemž posádky byly v bojové pohotovosti a hlídky ve strážních koších vyhlížely sloupce dýmu označující jádro Tichooceánské tvořené 6 bitevními loděmi. Rusové nespěchali, takže když se jejich lodě po 18. hod. vynořily na severozápadním obzoru, bylo Spojené loďstvo připravené k akci. Váhavý Vitgeft usoudil, že tato partitura by se od počátku hrála podle japonských not, tudíž jakmile se distance zkrátila na 55 kabelů, zavelel k návratu. H. Tógó zahájil pronásledování, ale když seznal, že nepřítele před setměním nedostihne, poslal do akce torpédová plavidla, jejichž útoky však k úspěchu nevedly.

Protože tlak na obležený Port Artur narůstal, očekával velitel Spojeného loďstva další pokus o průlom, takže držel své síly v pohotovosti u ostrova Round a 6. divize se vrátila k běžné službě, která zahrnovala i podporu armády, přičemž se IZUMI dostal do šarvátky s ruskými válečnými loděmi. Ráno 25. července opustil přístav kontradmirál M. V. Rejcenštejn se 4 křižníky a menšími plavidly, načež Rusové začali v zátoce Ta-he ostřelovat postavení japonských vojsk. Proto 6. divize odpoledne opustila kotviště u Encounter Rock a plula na pomoc 5. divizi svádějící souboj s Rejcenštejnovými loděmi. IZUMI, ČIJÓDA, SUMA a AKAŠI začaly pálit na ustupující ruské lodě, ale v 18:32 narazil ČIJÓDA na minu, a třebaže se udržel na hladině, o život přišlo 7 osob a 27 utrpělo zranění. Zbytek divize sice vyvázl beze ztrát, ale vážné poškození ČIJÓDY posádce IZUMI demonstrovalo fakt, že třebaže se válka pro Japonsko vyvíjela příznivě, ztráty se nevyhýbaly ani Spojenému loďstvu.

Izumi v Kure

Druhý pokus o průlom podnikli Rusové 10. srpna, což vedlo k velké námořní bitvě u Šan-tungu. Tichooceánská eskadra shromážděná na vnější rejdě pochopitelně neunikla pozornosti hlídkových plavidel, pročež se od 6:35 éterem nesly varovné depeše a velitel Spojeného loďstva měl čas shromáždit hlavní síly u Encounter Rock, kde námořníci na hlídce ve 12:30 spatřili nepřítele plujícího jihovýchodním kursem. 6. divize ráno kotvila u Encounter Rock, tudíž jakmile se na obzoru vynořily ruské lodě, byla připravená k boji, ale IZUMI nedávno odplul k Elliotovým ostrovům. Radiotelegrafická stanice naštěstí zachytila zprávu o vyplutí Tichooceánské eskadry a kapitán Ikeanaka vyhlásil poplach, ale třebaže křižník plnou parou spěchal na jih za zvukem děl, první fáze bitvy se nezúčastnil.

Posádku IZUMI to mrzet nemuselo, jelikož boj na obou stranách vedly hlavně těžké jednotky a 6. divize se držela stranou. Jádro Spojeného loďstva skončilo po sérii manévrů daleko za Tichooceánskou směřující ke Korejskému průlivu, a H. Tógó musel nepřítele dohánět, přičemž 6. divize obeplula čelo ruské formace a zařadila se za japonské bitevní lodě. IZUMI se odpoledne přidal k 5. divizi, ale kontradmirál Jamada jej v 16:30 poslal na jihojihovýchod, kde zahlédli hlavní síly, za nimiž se držela 6. divize. M. Tógó přišel o křižník SUMA, jenž se kvůli poruše strojů odpojil, ale jeho místo zaujal IZUMI, který se zařadil na konec jeho sestavy.

Tichooceánská eskadra plula na východojihovýchod, a poté co se H. Tógó zprava dotáhl na její úroveň, započalo druhé měření sil. 6. divize následovala z uctivé vzdálenosti hlavní síly, ale do souboje nezasahovala, jelikož nepřátelské křižníky pluly v relativním bezpečí vlevo od ruských obrněnců, na něž zastaralé jednotky nestačily. Díky tomu se posádka IZUMI ocitla v roli diváků sledujících úchvatné představení a komentujících dopady granátů na nepřátelských, ale i vlastních lodích. Urputné zápolení rozhodlo odpoledne několik zásahů 305mm projektily, které na ruské vlakové lodi nejenom zabily Vitgefta a zranily velitele, ale rovněž poškodily kormidelní ústrojí a neovladatelný CESAREVIČ začal opisovat velké kružnice, načež došlo k rozvrácení ruské formace.

Kontradmirál Uchtomskij shromáždil většinu bitevních lodí a zamířil zpět k Port Arturu, kdežto Rejcenštejn se s křižníky ASKOLD a NOVIK pokusil probít na jih a uniknout do Vladivostoku. V cestě jim mj. stála 3. divize kontradmirála S. Devy a na místo boje spěchal i M. Tógó, jenž vycítil příležitost konečně zasáhnout do boje. Většina projektilů sice ASKOLD minula, ale „čas od času se trup otřásl po dopadu granátu, přičemž otřesy byly tak silné, že na manometrech poskakovaly ručičky a praskaly elektrické žárovky“. Přesto ASKOLD a NOVIK ze stahující se smyčky unikly, přičemž ohrozily křižník SUMA osamoceně se potácející bojištěm. Zbytek 6. divize mu přikvačil na pomoc, ale i když byl ASKOLD poškozen a NOVIK měl opotřebované stroje, nedokázala japonská formace moderní ruské křižníky zničit.


Další obrázek japonského křižníku Izumi

V 19:40 M. Tógó palbu zastavil, jelikož siluety prchajících lodí zmizely v temnotě, ale 6. divize pokračovala i po setmění v pronásledování jihovýchodním kursem. Panovala vlahá letní noc, ale navzdory příznivým podmínkám Japonci žádnou prchající loď nespatřili, ale jakmile vyšlo slunce objevil se na obzoru velký křižník s pěti „cigaretovými“ komíny. Banzai! ASKOLD ztratil v noci kontakt s NOVIKEM, ale Rejcenštejn doufal, že se mu podaří pronásledovatele setřást a loď v některém neutrálním přístavu opravit. Štvanice začala nanovo; M. Tógó nemohl počítat s AKICUŠIMOU, který utrpěl poruchu pohonné soustavy, ale IZUMI a vlajkový AKAŠI se hnaly za nepřítelem a u čelních děl stály obsluhy čekající na povel k palbě.

Zpočátku vládl na velitelském můstku IZUMI optimismus, ale ten záhy vystřídaly kletby. Navzdory několika odpojeným kotlům a děravým komínům se ASKOLD pronásledovatelům vzdaloval a v 10:25 zmizel za obzorem. Úsilí strojníků a topičů přišlo vniveč a posádka si musela přiznat, že časy, kdy jejich loď označovali za nejrychlejší křižník světa, dávno pominuly, a nyní nedokáží dostihnout ani zle poničenou loď stěží udržující rychlost 17 až 18 uzlů. Zklamaný M. Tógó odeslal Kamimurovi depeši, že ASKOLD prchá na jih a doufal, že 2. divize mířící do těchto vod od Korejského průlivu, bude mít více štěstí. Na AKICUŠIMĚ mezitím opravili stroje, takže se všechny 3 křižníky odebraly k blízkému ostrůvku, kde se 12. srpna dopoledne setkaly s Kamimurovou formací a o den později se vrátily na kotviště u Elliotových ostrovů.

I po bitvě u Šan-tungu Japonci pokračovali v těsné blokádě Port Arturu, pročež H. Tógó přesunul 6. divizi k Encounter Rock. Oslabená Tichooceánská eskadra se však o další průlom nepokusila a většina ruských lodí byla později zničena palbou obléhacích houfnic a nebo je potopily vlastní posádky. 6. divize už na nepřítele do konce kampaně nevystřelila, jenomže AKAŠI 10. prosince vážně poškodil výbuch utržené miny, takže musel odplout do Japonska, ale IZUMI dlel na Žlutém moři až do ruské kapitulace podepsané 2. ledna 1905. Už koncem r. 1904 H. Tógó většinu jednotek odeslal do loděnic k opravám, jelikož válka pokračovala a na Dálný východ mířila 2. Tichooceánská eskadra pod velením viceadmirála Z. P. Rožestvenkého, ale IZUMI a několik dalších křižníků zůstaly na Žlutém moři, aby doprovázely konvoje zásobující armády v Mandžusku.

Izumi ještě v původní podobě

Během prvních měsíců r. 1905 panoval na mořích klid a jediný významnější úkol japonské floty představovala dálková blokáda Vladivostoku, ale jakmile 2. Tichooceánská 14. května opustila Francouzskou Indočínu, bylo jisté, že námořníky ze Země vycházejícího slunce čeká další zkouška ohněm. K 6. divizi se v dubnu připojil opravený AKAŠI a velení na IZUMI počátkem května převzal námořní kapitán Ičiró Išida, ale formaci stále velel M. Tógó, jenž vztyčil svoji zástavu na křižníku SUMA. Japonci rozdělili vody omývající mateřské ostrovy na stovky čtvercových oblastí, které systematicky prohledávaly strážní lodě, zatímco hlavní síly stály v pohotovosti v korejském přístavu Mozampo. První hlídková linie mezi ostrovy Quelpart a Gotó byla dlouhá necelých 100 mil a střežila jí mj. i 6. divize.

Do tohoto prostoru se 2. Tichooceánská dostala v noci z 26. na 27. května, kdy čtveřici hlídkujících pomocných křižníků zajišťovaly IZUMI a AKICUŠIMA, přičemž IZUMI měl střežit i plavební trasu k Cušimské úžině. Lodě mezi sebou udržovaly spojení pomocí radiotelegrafických aparátů a krátce před rozedněním zachytila stanice na IZUMI depeši z ŠINANÓ MARU, že se nepřítel objevil ve čtverci 203. Křižník zvýšil rychlost, a jakmile vítr rozehnal ranní mlhu, rozeznali v 6:10 hustá oblaka kouře. Radiotelegrafista informoval velitele Spojeného loďstva, že se Rusové nalézají necelých 30 mil severozápadně od ostrova Ukušima a směřují ke Korejskému průlivu, přičemž IZUMI provedl ve vzdálenosti 9300 m od nepřítele obrat a přešel na paralelní kurs. Tehdy jej M. Tógó odvolal k 6. divizi opouštějící zátoku Ozaki, ale Išida upřednostnil zachování vizuálního kontaktu před slepým plněním rozkazů, takže se osamocený IZUMI ještě několik hodin držel napravo od nepřítele a hlásil nadřízeným složení, kurs a polohu 2. Tichooceánské.

Důstojníci na velitelském můstku sice dalekohledy zaznamenali, že se dělové věže na některých bitevních lodích hrozivě otočily směrem k IZUMI, ale Rožestvenskij palbu na drzého vetřelce nenařídil, tudíž křižník nerušeně odesílal situační zprávy, což představovalo jeho nejcennějším příspěvkem k japonskému vítězství v bitvě u Cušimy, i když Išida v 11:40 chybně odhadl rychlost ruských obrněnců řadících se do kýlové linie. Postupně se přiblížilo několik křižníkových formací včetně 6. divize, ale do tohoto prostoru mířily i japonské transportní parníky, které IZUMI několikrát zaštítil před nepřátelskou palbou.

V době, kdy začal souboj hlavních sil, brázdil vody napravo od 2. Tichooceánské, načež se Išida ve 14:05 pokusil zaútočit na kolonu ruských transportních lodí. Do cesty se mu postavil starý pancéřový křižník VLADIMIR MONOMACH a oba soupeři zahájili střelbu na distanci 48 kabelů. Japonci záhy zaznamenali zásah, ale ruský křižník uplatnil svoji palebnou převahu a poškozený IZUMI zabočil ostře doprava a zmizel v mlze. Išida se však pohledem na prolitou krev nenechal odradit, a byť VLADIMIRA MONOMACHA podpořily chráněné křižníky AVRORA a OLEG, ve 14:20 opět atakoval pomalé transportní parníky. Tehdy IZUMI znovu inkasoval a poté, co na palubě vyšlehly plameny, musel uvolnit prostor pro blížící se 3. a 4. divizi.

Křižník Izumi

Po této potyčce vyděsil dělostřelbou posádku nemocniční lodě OREL, ale jakmile byl rozeznán znak Červeného kříže, Išida palbu zastavil a kontrolu plavidla přenechal pomocnému křižníku MANŠU MARU. Pak se IZUMI konečně připojil k 6. divizi a znovu se zapojil do boje s ruskými křižníky, které však podpořila 3. divize obrněnců, jejíchž přesná palba nezůstala bez výsledku a po 17. hod. dostal IZUMI další zásah. Do západu slunce 6. divize ještě prodělala několik potyček, ale žádný úspěch si nepřipsala a po nástupu tmy H. Tógó všechny bitevní lodě a křižníky odvolal, aby nepřekážely útokům torpédových plavidel, přičemž hodlal své síly soustředit na Japonském moři a po rozednění zdecimovaného soupeře dorazit.

Přerušení boje využila posádka IZUMI k odpočinku a odstraňování škod. Před rozedněním křižovala 6. divize 52 mil severoseverovýchodně od mysu Clonard, načež na základě zachycených radiotelegrafických depeší zaujala pozici napravo od zbytku 2. Tichooceánské plující k Vladivostoku, držela se mimo dostřel a čekala až se na obzoru objeví hlavní síly. K dalšímu boji však nedošlo, neboť když Japonci v 10:34 spustili na obklíčeného nepřítele palbu, Rusové neodpovídali a na stěžně jejich lodí vystoupaly japonské vlajky.

Kapitulaci odmítl toliko velitel rychlého chráněného křižníku IZUMRUD, jenž vyrazil na východ, a třebaže jej pronásledovala řada lodí včetně IZUMI, prorazil obklíčení a zmizel za horizontem. Japonci mohli slavit největší námořní vítězství ve svých předlouhých dějinách, ale pochopitelně nevyvázli beze ztrát, takže samotný IZUMI obdržel 3 zásahy granáty střední ráže. Vážnějším poškozením sice unikl, ale 1 dělo ráže 152 mm bylo mimo provoz, 3 muži přišli o život a 7 krví zbrocených námořníků vyhledalo lékařskou pomoc.

Plánek Izumi po přestavbě

Katastrofální porážka zbavila Petrohrad vůle pokračovat ve válce, ale ještě než započaly mírové rozhovory, rozhodli se tokijští stratégové přenést vojenské operace na území protivníka. K obsazení Sachalinu vyčlenili vojáky ze 13. divize, jejíchž vylodění v srpnu kryly početné námořní síly včetně IZUMI, a jelikož Rusové kladli pouze symbolický odpor, Japonci ostrov snadno obsadili, načež se křižníky IZUMI a SUMA vydaly na Ochotské moře, kde zadržely 2 americké obchodní lodě s kontrabandem.

Rusko-japonskou válku ukončil v září 1905 podpis mírové smlouvy, která z Nipponu učinila hegemona Dálného východu. Spojené loďstvo posílily ruské lodě zajaté u Cušimy a vyzvednuté z vnitřní rejdy Port Arturu, a jelikož ambiciózní mocnost ohlásila nový námořní program, bylo zřejmé, že kariéra IZUMI se chýlí ke konci, protože pro starého válečníka, již ve flotě Země vycházejícího slunce nebude místo. Křižník sice prodělal důkladnou opravu, ale přesto jej od r. 1907 drželi v rezervě, kdy se zmenšenou posádkou trvale kotvil v přístavu, a o jeho degradaci svědčí fakt, že mu většinou veleli fregatní kapitáni (K. Tógó, Š. Takagi,...). Ze seznamu válečných lodí byl vyřazen 1. dubna 1912 a počátkem příštího roku Japonci odstrojený trup nabídli k prodeji. K rozebrání druhdy slavné lodě došlo v Nagasaki těsně před první světovou válkou, ale příďová žlutooranžová chryzantéma se dochovala do dnešních dnů a je součástí stálé expozice na bitevní lodi MIKASA zachovalé v Jokosuce jako národní památník.

Poznámka k použitým zdrojům: Článek Chilské Esmeralda jsem původně psal v r. 2017 pro malonákladový občasník Námořní žurnál historický, takže některé linky už nefungují, ale přesto jsem je ponechal, aby bylo vidět z čeho jsem při psaní vycházel.

Použité zdroje:
Brook P.: Warships for Export Armstrong Warships 1867-1927. Gravesend 1899.
Dyskant J., Michalek A.: Port Artur Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Jelínek M.: Lodě války rusko-japonské ; Japonské námořní síly. Hradec Králové 2012.
Каторин Ю.: Крейсеры часть 1. Petrohrad 2008.
Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis 1977.
Kolektiv autorů: Русско-Японская война 1904-1905 гг. Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 гг. при Морскомъ Генеральномъ Штабе (1,2,3,4,7). Petrohrad 1912-1917.
Kolektiv autorů: Описение военных действий на море в 37-38 гг. Меидзи (1904-1905 гг.) Moskva 2004.
Kolektiv autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Londýn 1980.
Kolektiv autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Londýn 1979.
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Minsk 2006.
Сулига С.: Корабли Русско-Японской войны (2); Японский флот. Jakutsk 1995.
Виноградов С., Федечкин А.: Броненосный крейсер Баян и его потомки. Moskva 2011.
Вильсон X.: Броненосцы в бою. Moskva 2003.
Морская коллекция; Крейсера.
Морская коллекция 1996/5, 1995/3, 1999/5.
Morze, Statki i Okrety 2012/3.
Okrety Wojenne numer specjalny 58; Krazowniki jedynaki czesc I.
Okrety Wojenne numer specjalny 47. Cesarstwo Japonii tom I; Pancerniki, lotniskowce, i krazowniki.
Okrety Wojenne 2012/4.
Гангут 2005/36, 2006/37.
http://forums.airbase.ru/2012/01/t83492 ... 1444035078
http://www.armada.cl/
http://www.navweaps.com/Weapons/index_weapons.php
http://www.ijnhonline.org/wp-content/up ... nglish.pdf
http://www.histarmar.com.ar/index.htm
http://www.wikipedia.org/

Jarle, moc hezké téma a hezky zpracované. Řekl bych, že ESMERALDA je ve své době něco podobného za křižníky, jako o pár dekád později Dreadnought za bitevní lodě. V každém případě nedoceněné plavidlo, které by si zasloužilo více pozornosti. Proto jsem ráda, že jsi to napsal.

Je mi jasné, že u prvního svého typu to bude mít řadu negací, opět stejně jako v případě prvního Dreadnoughtu. Co ale musím ocenit, jsou vysoké boky, které na moři zlepšovali nautické vlastnosti a také následná modernizace ze strany Japonska, kde ujednotili ráži děl. V době, kdy nová plavidla zastarávala mnohdy pár let po svém dokončení, představovala ESMERALDA stále loď s určitou bojovou hodnotou. To, že její zastarávání směrem k blížícímu se novému století se zrychlovalo nebylo rozhodně v důsledku konstrukce, ale překotným vylepšením v námořní technice obecně.

kacermiroslav píše: ↑30/7/2025, 23:58 Jarle, moc hezké téma a hezky zpracované. Řekl bych, že ESMERALDA je ve své době něco podobného za křižníky, jako o pár dekád později Dreadnought za bitevní lodě. V každém případě nedoceněné plavidlo, které by si zasloužilo více pozornosti. Proto jsem ráda, že jsi to napsal.

Díky! Esmeralda byla sice ve své době (přinejmenším Armstrongem) označovaná za přelomovou konstrukci, ale nyní se jedná o polozapomenutou loď, o které je těžké získat více podrobností. Když jsem ten článek před lety psal, tak jsem o ní neměl k dispozici žádné souvislé pojednání a musel jsem informace vyzobávat všude možně. Zítra přidám ještě nějaké obrázky, které už se mi do článku nevešly.

"Šťastně... přešla do rukou národa, který pravděpodobně nikdy nebude ve válce s Anglií, protože si nedovedl představit strašnější pohromu pro náš obchod, než by byl v rukou nepřítele. Žádný křižník britského námořnictva nebyl dost rychlý, aby ji zachytil, ani dost silný, aby ji zajal. Viděli jsme, co Alabama dokáže... co bychom mohli očekávat od tak nesrovnatelně lepší lodi, jako je Esmeralda?"
(Esmeralda", Record (Valparaiso) 13, č. 183 (4. prosince 1884).

Armstrong poznamenal, že to byla přátelská země jako Chile, která koupila loď, spíše než země, která by se mohla stát nepřátelskou vůči Velké Británii. Armstrong doufal, že tímto komentářem přiměje Královské námořnictvo, aby objednalo chráněné křižníky od jeho společnosti, aby mu zabránil v jejich prodeji britským nepřátelům. Esmeralda 1884. Nákres včetně částečného vnitřního uspořádání na hlavní palubě. Nákres určený pro dobovou námořní ročenku.

Tak Esmeralda jakožto nejrychlejší křižník na světě bezpochyby mohla napáchat velké škody na nepřátelském námořním obchodu, ale nelze zapomínat, že to nebylo jejím hlavním úkolem. Tím byl boj s peruánskými nebo argentinskými obrněnci a pro tuhle úlohu už se hodila podstatně hůře. Ale samozřejmě je pravda, že pokud by podobnou loď tehdy někdo nasadil proti britskému námořnímu obchodu, bylo by její zničení dost obtížné.

Japonsko souhlasilo s nákupem Esmeraldy za 3,3 milionu jenů, přičemž použilo asi třetinu finančních prostředků, které japonský kabinet a parlament původně vyčlenily na nákup tří argentinských válečných lodí. Když se loď přes Ekvádor prodávala, tak se v americkém tisku objevily spekulace, že Esmeralda zůstane u ekvádorského námořnictva pro potenciální použití proti Peru. Obchod proběhl podle plánu a křižník byl předán Japoncům poblíž Galapág.

Dne 1. dubna 1912 byl Izumi (ex Esmeralda) vyškrtnut ze seznamu japonského námořnictva. Později byl prodán k sešrotování v Jokosuce za 90 975 jenů.

Nevěděl jsem, že Japonci původně chtěli válečné lodě odkoupit od Argentinců. Je známo o které lodě se jednalo?

jarl píše: ↑1/8/2025, 11:12 Nevěděl jsem, že Japonci původně chtěli válečné lodě odkoupit od Argentinců. Je známo o které lodě se jednalo?

Bohužel kromě té věty se mi nic dalšího nepodařilo dohledat. Pouze odkaz na Schencking, Making Waves, 83n9. Bylo to v anglické verzi Wiki.

Esmeralda a její následné odvozeniny (japonské, italské, americké atp.) stály na ideji nahrazení drahých a velkých bitevních lodí/obrněnců malými, levnějšími, rychlými, obratnými a těžce vyzbrojenými křižníky. Kterých mohlo být za totožnou cenu až trojnásobek, měly si díky rychlosti a obratnosti diktovat podmínky boje a napadat nepřátelské obrněnce těžkými děly, torpédy a klounem.

V době pomalu střílejících děl doby jejich vzniku to možná dávalo smysl, ale obecně byly na svůj malý výtlak přezbrojené (což byla do budoucna konstantní bolístka/vlastnost exportních plavidel), přecpané, byly ne moc stabilní platforma pro střelbu, děla střílela pomalu a výzbroj byla obecně na roli křižníku (kde byly stejně většinově užívány, ne jako ony "ničitelky bitevních lodí") ne zcela ideální (v budoucnu byla těžká děla často nahrazována menšími kusy), atd.

Polare, jak píšeš. Ve své době bylo bolístkem kadence velkých děl. Proto se řešila palebná síla pomocí středního dělostřelectva a konstruktéři té doby asi příliš nepředpokládali, že kadence velkých děl se podaří zvýšit a tím pádem od svého loďstva držet lodě, které by mohli ohrozit flotilu rychlopalnými středními děly. Je to ten efekt vzniklý z bitvy na řece Ja-lu. Obecně bylo příliš málo námořních bitev, které by dokázali vývoj lodí více specifikovat. Tudíž muselo stačit to, co bylo a ten závěr z toho nebyl vždy správný jak ukázal čas.

Polarfox píše: ↑1/8/2025, 19:48 V době pomalu střílejících děl doby jejich vzniku to možná dávalo smysl, ale obecně byly na svůj malý výtlak přezbrojené (což byla do budoucna konstantní bolístka/vlastnost exportních plavidel), přecpané, byly ne moc stabilní platforma pro střelbu, děla střílela pomalu a výzbroj byla obecně na roli křižníku (kde byly stejně většinově užívány, ne jako ony "ničitelky bitevních lodí") ne zcela ideální (v budoucnu byla těžká děla často nahrazována menšími kusy), atd.

Naprosto souhlasím. Praxe ukázala, že tahle cesta k úspěchu nevede a na souboj s nepřátelskými loděmi se tahle koncepce nehodí a na roli normálního křižníku jsou takové lodě přezbrojené a nestabilní. Je zajímavé, že činovníci z britské admirality tyto slabiny okamžitě odhalili a ve svém názoru se nenechali zvyklat.

Tohle nikdy není jednoduchá přímá linie, ale syntéza/prolínání se několika věcí najednou - stav pokroku v kadenci, prachu, projektilech, výbušném materiálu, pohonném systému, torpédech, systému řízení palby, materiálu pancíře atd.

PS: Kadence nebyla bolístkou jen velkých děl, ale všech děl. Ještě hluboko do 90. let 19. století neznamená že když má něco na palubě kromě těžkých děl i lehčí kusy, že jsou to rychlopalná děla. Všechno tehdy střílelo neuvěřitelně pomalu a navíc většinou nevýbušné projektily.

Tuhle loď znám dobře jako japonskou Izumi, zajímavý původ. Jinak ta výzbroj opravdu byla pozoruhodně silná (a těžká) na tak relativně malou loď. Docela by mě docela zajímalo, jestli ta těžká děla nebyla příliš na strukturální pevnost trupu.

Polarfox píše: ↑2/8/2025, 11:39 PS: Kadence nebyla bolístkou jen velkých děl, ale všech děl. Ještě hluboko do 90. let 19. století neznamená že když má něco na palubě kromě těžkých děl i lehčí kusy, že jsou to rychlopalná děla. Všechno tehdy střílelo neuvěřitelně pomalu a navíc většinou nevýbušné projektily.

Ano, z toho důvodu většina námořních velmocí po čínsko-japonské námořní bitvě na řece Ja-lu z roku 1894 vyhodnotili jako rozhodující faktor rychlopalná střední děla. Sice nedokázala prorazit pancéřové čínské lodě, ale mohli využít jejich malé kadence hlavních děl a přiblížit se na účinný dostřel dalších čínských lodí a zasypat je zdrcující palbou právě ze středních děl. O pár let později samozřejmě tento závěr již neplatil a mělo to souvislost s relativně rychlým nabíjením velkých děl.

Raiden píše: ↑4/8/2025, 19:01

Tuhle loď znám dobře jako japonskou Izumi, zajímavý původ. Jinak ta výzbroj opravdu byla pozoruhodně silná (a těžká) na tak relativně malou loď. Docela by mě docela zajímalo, jestli ta těžká děla nebyla příliš na strukturální pevnost trupu.

O tom, že by těžká výzbroj nějak deformovala trup ESMERALDY nic nevím, ale jinak samozrějmě činila spoustu dalších problémů, takže byla později přezbrojena stejně jako podobně koncipované japonské chráněné křižníky Naniwa a Takačiho.

Já také ne, ale říkal sem si že ta 254 mm děla byla na tak malý trup opravdu až monstrózní výzbroj...

jarl píše: ↑31/7/2025, 00:51 Zítra přidám ještě nějaké obrázky, které už se mi do článku nevešly.

Sice se to značně protáhlo, ale nakonec jsem si na ty slíbené obrázky vzpomněl. Je na nich chráněný křižník Esmeralda ještě v Armstrongově loděnici:

Paráda