PALBA.CZ

Velká Británie - Fisherovy projekty bitevních křižníků (1904 – 1905)
1. část

John Arbuthnot Fisher, 1. baron Fisher z Kilverstone
(25.ledna 1841 Cejlon – 10.července 1920 Londýn, Spojené království) byl britský admirál. Od roku 1855 sloužil u britského námořnictva a zúčastnil se několika válek v druhé polovině 19. století. Nelze jej označit za brilantního námořního velitele, ale vynikal jako skvělý organizátor a inovátor britských námořních sil před První světovou válkou. Byl reformátorem královského námořnictva a duchovním otcem několika typů válečných plavidel, včetně bitevních lodí typu dreadnought a bitevních křižníků. V letech 1904–1910 a na začátku první světové války v letech 1914–1915 zastával funkci prvního námořního lorda. V námořnictvu dosáhl nejvyšší možné hodnosti velkoadmirála (1905). V roce 1909 se s titulem barona stal členem Sněmovny lordů. Tolik ve stručnosti pár řádků vypůjčených z Wikipedie.

„Už v roce 1902 shromáždil lord Fisher nejlepší lodní konstruktéry monarchie a dal jim jednoduchý úkol. Navrhnout konstrukci jednotky která doplní novou bitevní loď na níž v téže době pracovala jiná skupina. Podle prvotního zadání měla být pro lodě použitá velmi kvalitní děla 9.2"/47 Mark X a pomocnou výzbroj mělo tvořit minimálně 10-12 stejně vynikajících děl 7.5"/50 Mark II případně Mark V.

V prosinci 1904 byl konstrukčnímu oddělení zadán konkrétní úkol. Vyprojektovat a v co nejkratší době postavit moderní bitevní loď která by překonala všechna konkurenční plavidla. Bylo požadováno 8-12 děl 12'' a vysoká rychlost daná použitím parních turbín místo v té době obvyklých parních strojů.
Podle tehdy běžné praxe zároveň admiralita objednala pancéřové křižníky rozměry a výzbrojí odpovídající nové bitevní lodi. Z několika předložených studií byl nakonec vybrán a v letech 1906-1909 realizován projekt křižníku o délce 172,8, šířce 23,9 a ponoru 8,0 metrů se standardním výtlakem cca. 17300 a plným téměř 20140 tun. Jeho výzbroj tvořilo osm děl 12"/45 Mark X a 16 (později jen 12) děl 4"/40 QF Mark II. Jedna věž hlavní ráže byla na přídi, jedna na zádi a zbylé dvě na bocích (levoboční vysunutá trochu vpřed, aby mohly pálit na oba boky). I přesto měly boční věže velmi omezené pole palby.

Vznikly tak tři silně vyzbrojené a velmi rychlé lodě. Strojovny se čtyřmi Parsonsovými turbínami s celkovým výkonem na hřídelích 41000 koní umožňovaly rychlost až 25,5 uzle a dosah při ekonomické rychlosti 10 uzlů činil 3090 mil (5720 km). Velmi však byla omezena pancéřová ochrana těchto jednotek. Hlavní boční pás měl šířku jen 4-6'' (102-152 mm), tloušťka paluby se pohybovala do 2,5'' (64 mm). Plavidla dostala jména Invincible, Inflexible a Indomitable.“
(Zdroj: Palba – Bitevní křižníky – 1.část – britské konstrukce – autor Nelson, 22.7.2006)

Příběh vzniku prvních bitevních křižníků třídy INVINCIBLE zná asi většina námořních nadšenců a kdo jí neznal, tak si jí mohl přečíst zde na Palbě od autora článku Neptuna. O třídě INVINCIBLE toho bylo všeobecně napsáno mnoho jak v české odborné literatuře, ale především v té zahraniční. Snadno tak lze dohledat informace o stavbě a službě bitevních křižníků, včetně jejich osudné bitvy u Jutska 1916. Nicméně to není předmětem této práce. Zde jsem jsi vzal za úkol čtenáře seznámit s tím, co mohlo a bylo projektováno před třídou INVINCIBLE, tj., jakou cestou Fisherovy návrhy prošli, než se dostali do finální podoby realizovaných bitevních křižníků první generace.

HMS Uncatchable – Design A/1 (1904)
Jedná se o první návrh, který Fisher vytvořil pro „pancéřový křižník“ (později vžité bitevní křižník, nebo velký křižník), který již měl prvky použité u návrhu bitevní lodě Dreadnought. Principem tak bylo použít velký počet děl velkých ráží, vysokou rychlost a slabší pancéřovou ochranu v duchu Fisherova hesla, že rychlost je nejlepší pancíř. Tento návrh zaujme přídí, kde se již vůbec nepočítá do té doby s módním klounem, ale naopak s ostře řezanou přídí kliprového typu. Další, co zaujme jsou zadní dělové věže umístěné již v superpozici nad sebou v ose lodi, což umožňovalo zkrácení délky trupu a také pancéřového pásu. Díky velice malému a úzkému přednímu můstku počítal návrh s umístěním předních děl vedle sebe. Toto uspořádání předpokládám použili z toho důvodu, že na přední zvýšené palubě se báli použít superpozici děl kvůli stabilitě. Přesun věží k bokům lodi ale zase neslo riziko snadnější penetrace nepřátelským granátem, který tak mohl urazit mnohem kratší dráhu letu od průniku bočním pancířem do kritických míst, jako jsou barbety a muniční sklady. Toto řešení Britové použili i u prvního dreadnoughtů a aby snížili toto riziko, tak vytvořili na bocích lodí ještě přídavný pancíř, který je dobře patrný. Cílem ale bylo mít možnost vést palbu z co největšího počtu děl nejen v boční salvě, ale také v ose lodi. To by bylo teoreticky možné i díky jednomu stěžni s řídícím dělostřeleckým stanovištěm a malou velitelskou zadní věží. Na první pohled také zaujme trojice vysokých štíhlých komínů, které dávají tušit rozměrné kotelně a strojovně.

Rozměry: 169,75 m (na vodorysce) x 174,2 m (celková), šířka 22,86 m, ponor 8,08m
Výtlak: 16 000 tun (standardní)
Pancéřování: 152 mm pás, 25 mm paluba nad muničními sklady, 19 mm nad strojovnou
Výkon pohonné jednotky: 42.000 k, Parní turbíny, 4 hřídele
Rychlost: 25,5 uzlů (47 km/h)
Výzbroj:
4xII 12"/50 (305 mm/50) BL Mark XI
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457 mm podvodní torpédomety
HMS Uncatchable – Design A/2 (1904)
Pod verzí Design A existuje ještě další návrh (pracovně jsem jej nazval A/2), který více vychází z Fisherova návrhu, kde je nepatrně zdůrazněn jiný typ přídě, tedy včetně klounu. Vzhledem k tomu, že většina Britských lodí stavěných v této době kloun měla, se dá předpokládat, že i Fisher s touto verzí počítal. Kromě přídě pak byla další změnou střední výzbroj, kde místo 4“ (102 mm) děl se počítalo s 20 ks 3“/50 QF Mark I. (76,2 mm) instalovaných po jednom. Stejná děla ostatně dostal HMS DREADNOUGHT. Konstruktéři totiž předpokládali, že velká děla rozhodnou bitvu a střední bude potřeba jen proti lehkým torpédonosným plavidlům, na které děla ráže 76,2 mm stačí jak účinkem v cíli, tak především vysokou kadencí palby. Konstrukční data budou de facto shodná s výše popsaným návrhem A/1.
HMS Uncatchable – Design B (1904)
Návrh B počítá se stejným uspořádáním hlavní dělostřelecké výzbroje. Základním rozdílem mezi verzí A a B je horní paluba, která je snížená a je pro tažená k dělostřelecké věži číslo tři. Cílem bylo ušetřit celkovou hmotnost. Opět se počítalo spíše s přídí kliprového typu a dlouhým trupem s trojicí komínů a jedním příďovým stěžněm. Část původně plánované výzbroje umístěné na úrovní hlavního můstku byla odstraněná a přesunutá do kasemat na hlavní palubě.

Rozměry: 169,75 m (na vodorysce) x 174,2 m (celková), šířka 22,86 m, ponor 8,08m
Výtlak: ???
Pancéřování: 152 mm pás, 25 mm paluba nad muničními sklady, 19 mm nad strojovnou
Výkon pohonné jednotky: 42.000 k, Parní turbíny, 4 hřídele
Rychlost: 25,5 uzlů (47 km/h)
Výzbroj:
4xII 12"/50 (305 mm/50) BL Mark XI
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457 mm podvodní torpédomety
HMS Uncatchable – Design C (1904)
Tento návrh v sobě snoubí mix předchozích verzí A a B. Cílem bylo vrátit střední dělostřelectvo na přední palubu, aby tato děla měla možnost střílet v ose lodi. Vysoká mírně k přídi stoupající přední paluba by jistě byla vhodná na rozbouřené moře a snižovala by riziko zalévání mořskou vodou přední dělové věže. Tato přední paluba se od přídě protahuje až na úroveň předního komínu. Výzbroj i pohonná jednotka byla plánovaná shodná, jako u předchozích návrhů A, B. Nicméně rozměry a výtlak nejsou přesněji známé. Je to dané i tím, že se jedná jen o jednoduché Fisherovy nákresy, z kterých se toho příliš poznat nedá a spousta detailů tak bylo dodatečně domýšleno.
HMS Fusion – Design X4 (1905)
Na všech předchozích Fisherových návrzích je patrná inspirace uspořádání hlavního dělostřelectva bitevní lodí HMS DREADNOUGHT. V roce 1905 se ale Fisher představil s novým návrhem, který již nese jasné stopy pozdějšího bitevního křižníku INVINCIBLE, potažmo INDEFATIGABLE. Uspořádání věží odpovídalo právě pozdější třídě INDEFATIGABLE včetně většího rozestupu středových věží, které tak měli lepší palebné sektory. Zajímavým prvkem pak je Fisherův návrh, aby tyto střední věže byly vybavené nikoliv dvojicí děl ráže 305 mm, ale rovnou třemi hlavněmi. Nicméně Britové do té doby trojhlavňové věže nestavěli, a tak by byla i otázka, jak dlouho by trval vývoj takové věže. V každém případě toto řešení umožňovalo boční salvu z deseti děl, což by bylo na plavidlo této velikosti a výtlaku skutečně dost. Profil lodi byl elegantní s tím, že všechna děla hlavní ráže byla v jedné rovině na jedné palubě, která se od můstku mírně zvedala směrem k přídi, což mělo zlepšit nautické vlastností. Nicméně uspořádání věží neumožnilo rovnoměrné rozmístění středního dělostřelectva. To bylo nakonec soustředěno na zádi a jen v počtu osmi kusů, přičemž boční salva mohla být vedená jen ze čtyř 102 mm hlavní. Pro dosažení požadované rychlosti 24 uzlů bylo potřeba zvýšit výkon pohonné jednotky na 45.000 koňských sil. Pro srovnání, HMS DREADNOUGHT měl výkon 23.000 k, a bitevní křižníky INVINCIBLE a INDEFATIGABLE 41.000 k, potažmo 44.000 koňských sil. Výtlak lodi vzrostl na 22.500 tun a cena tří bitevních křižníků tohoto návrhu by se rovnalo ceně čtyř Dreadnoughtů. Proto byl projekt nakonec opuštěn a hledalo se levnější řešení, které by při hlasování prošlo Parlamentem. Zajímavé je, že v tomto návrhu Fisher nerazil své běžné heslo „rychlost je nejlepším pancířem“ a naopak loď měla dostat poměrně silný 279 mm boční pancéřový pás.

Rozměry: 176,78 m (na vodorysce) x 189,89 m (celková), šířka 25,3 m, ponor 8,41 m
Výtlak: 22 500 tun (standardní), 23 926 tun (plné zatížení)
Pancíř: 279 mm pás, 43 mm paluba, 68 mm šikmý
Pohonná jednotka: 45 000 k, Parsonsovy parní turbíny, 4 hřídele
Rychlost: 24 uzlů (44 km/h)
Výzbroj:
2xIII,2xII 12"/50 (305mm/50) BL Mark XI,
8xI 4"/50 (102mm/50) BL Mk VII
18xI 3"/50 (76,2mm/50) QF Mark I
3x1 457mm podvodní torpédomety
Zhodnocení
Jaké může být zhodnocení těchto konstrukčních návrhů, když se nakonec ani jeden z nich nedostal do stavby? Na jednu stranu asi jednoduchý. Hovoří to o tom, že se jednalo pouze o vývojové fáze, které až časem dospěli do nějaké smyslu plné podoby a realizace. Na druhou stranu se ale na to může dívat s časovým odstupem a můžeme tak hodnotit silná a slabá místa těchto návrhů.

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že první návrhy jsou až příliš provázené s myšlenkou schopností realizovat palbu ve velké míře jak v boční, tak i v podélné ose. Klad na tento důraz vedení boje do značné míry ovlivňoval základní dispozici hlavního dělostřelectva, což bylo rozhodně chybné. Příďové uspořádání dělových věží bylo velice nepraktické a místo výhod spíše přinášelo problémy. Ale to bylo dané právě tím uvažováním soustředit maximální dělostřeleckou sílu ve dvou rovinách. Jak se i později ukázalo, důraz byl nakonec kladen na boční salvu, a nikoliv možnost ničit nepřítele v podélné ose lodi, což samo o sobě bylo dosti omezující s palebnými sektory na levoboku i pravoboku.

Naopak ale za pozitivní progres považuji zadní uspořádání dělových věží. Všechny tyto návrhy admirála Fishera počítali s uspořádáním v tzv. super pozici v ose lodi. Tomuto systému se nebránilo například americké námořnictvo při stavbě svých prvních dvou dreadnoughtů třídy SOUTH CAROLINA dokončených v roce 1910. Tato třída ihned od začátku využila návrhu mít přední i zadní dělové věže v superpozici, což se i později po dalších německých a britských experimentech ukázalo jako nejlepší řešení. Ale některé námořní velmoci si holt na tento americký design museli počkat.

Když se vrátíme k vlastním Fisherovým projektům, tak je potřeba si říct, že se často jednalo jen o ideové kresebné návrhy bez nějakého hlubšího rozboru. Fisher jako praktik z námořního vedení se hlavně snažil najít cestu, která by umožnila britské Royal Navy držet i nadále světový prim ve stavbě válečných plavidel. Samozřejmě nebyl v tomto oboru jediným. Známe jsou projekty italských či amerických námořních teoretiku z přelomu století, kde tyto návrhy postupně vedli k závěru, že větší počet děl hlavní ráže bude tím rozhodujícím faktorem v bitevní vřavě. Že tím odsoudí doposud stavěné námořní jednotky k zastaralosti, si asi nikdo pořádně neuvědomil. Nicméně revoluce ve stavbě lodí byla nevyhnutelná. Pokud by s tím nepřišla jedna strana, tak by s tím přišla, druhá, třetí atd. Krásným příkladem je právě stavba HMS DREADNOUGHT a stavba amerických bitevních lodí třídy SOUTH CAROLINA stavěných ve stejné době.

Stejným způsobem je pak potřeba hodnotit i návrhy bitevních křižníků. Admirál Fisher se od původních pancéřových křižníků dostal k lodím s výzbrojí bitevních lodí, ale pancéřovou ochranou redukovanou na úrovní pancéřových/obrněných křižníků, nicméně s rychlostí, která měla ovlivnit možnost výběru vzdálenosti, na kterou by boj probíhal. Proto Fisherovo heslo, že nejlepší obranou je rychlost. Že to heslo v bojové praxi tolik nefungovalo je až druhá věc. V každém případě se jednalo o zlom ve stavbě válečných lodí a existenci nového typu, který postupně z pozice bitevního křižníku dospěl do vrcholné fáze v podobě rychlé bitevní lodi. Zajímavé je pak sledovat nejen umístění hlavní ráže, ale také výběr té střední a její palebné pozice. Když to zjednodušíme, tak si Fisher pohrával s myšlenkou buď použít těžší střední třídu s ráží 102 mm, nebo naopak s lehčí v podobě rychlopalných děl ráže 76,2 mm. Realitou při vzniku bitevní lodi HMS DREADNOUGHT byla děla menší ráže, což se ale brzy ukázalo jako krátkozraké. Rovněž se intenzivně řešily palebné sektory sekundární výzbroje, a to především s možností střílet vpřed v ose lodi. Toto bylo do určité míry opět ovlivněno základní koncepcí s možností vést silnou boční, ale i osovou (čelní) palbu. Přitom právě tyto dva požadavky se ve skutečnosti vylučují. Musí zvítězit jedna, či druhá strana a následná léta ukázala, že důraz na boční salvu, je ta správná cesta.

I z tohoto hlediska tak v závěru musím hodnotit, že poslední návrh X4 z roku 1905 je z uvedených tím nejpovedenějším. Oproti realitě ale i tento návrh doznal několika úprav, které měli negativní dopad na vlastní bojeschopnost prvních bitevních křižníků. Tím prvním faktorem jsou palebné sektory středových dělových věží, kde v případě třídy INVINCIBLE se dá o plné boční salvě v podobě osmi děl hlavní ráže mluvit jen v omezeném rozsahu. Fisherův návrh z roku 1905 tak do jisté míry předběhl dobu, kde umístění středových věží hlavně rážen umožnoval lepší palebný rozsah. To se ale v praxi realizovalo až s druhou třídou bitevních křižníků INDEFATIGABLE. Dalším zásadním rozdílem je návrh hlavních děl ve středolodí s uspořádáním v podobě třídělových věží. Cílem bylo dosáhnout maximálního počtu hlavní, ale na druhou stranu Britové neměli realizované žádné věže s trojicí děl. Navíc průměr barbet u trojhlavňové věže by se negativně projevil do tvaru trupu a ovlivnil například umístění kotelny, strojovny a v konečném důsledku i rychlosti lodi. Vlastní palba by pak byla rovněž negativně ovlivněná kadencí děl z dvou a třídělových věží. Ovšem na druhou stranu je zajímavé výrazně silnější pancéřování, než jak se následně stalo britskou praxí u bitevních křižníků.

Je tak nakonec logické, že třídy bitevních křižníků INVINCIBLE a INDEFATIGABLE vyústili do podoby, kterou dnes známe. To, že s nejednalo o ideální uspořádání nejen hlavních ale i středních zbraní je pak dobře vidět na třetí třídě v podobě lodí LION, z kterých následně vzešla pro japonské námořnictvo úspěšně stavěná třída KONGÓ, která je některými námořními specialisty považována za nejlepší bitevní křižníky První světové války.

Zdroje:
www.wikipedia.org
www.tapatal.com
www.deviantart.com

Velká Británie - Fisherovy projekty bitevních křižníků (1912 – 1915)
2. část

Počátky vývoje bitevních křižníků třídy LION můžeme hledat před rokem 1909, kdy došlo ke schválení a zahájení stavby těchto silně vyzbrojených super bitevních křižníků s děly ráže 343 mm. Admirál Fisher se ale nespokojil s touto moderní a silnou třídou bitevních křižníků, a i nadále zásoboval svůj tým celou řadou návrhů. Nyní se seznámíme s návrhy z let 1912 – 1915.

HMS Incomparable – verze 1 (1912)
V této podobě se jedná o vůbec první Fisherovův návrh projektu, který nesl označení HMS Incomparable a pocházel z roku 1912. Pro čtenáře přikládám odkaz na verzi z roku 1915, kterou jsem pro Palbu zpracoval před mnoha lety (viewtopic.php?t=7967). Hned první návrh z roku 1912 počítal s děly ráže, jakou nemělo žádné námořnictvo. Mělo se jednat o 16“ (406 mm) děla v počtu deseti hlavní, se silným 16“ pancířem a vysokou rychlostí 30 uzlů. Vznikla by tak moderní a rychlá bitevní loď, které se ve skutečnosti začali na mořích objevovat až před Druhou světovou válkou a stírali tak rozdíl v označení mezi bitevní lodí a bitevním křižníkem. Nicméně budeme se držet toho, že Fisher tímto projektem pořád sledoval linku bitevních křižníků, proto jej zařazuji právě mezi bitevní křižníky a nikoliv bitevní lodě. Fisher stanovil pár hlavních požadavků, mezi které patřila výše uvedená ráže hlavních děl, rychlost v rozmezí 26-30 uzlů, dieselový pohon pro zvýšení dojezdu a menšího odvodu kouře, dlouhý trup pro instalaci potřebné pohonné jednotky, střední dělostřelectvo přesunout do věží, teleskopické stožáry pro zmenšení siluety atd. S hlavní výzbrojí se již počítalo v superpozicích po dvou věžích na přídi a dvou na zádi. Na úrovni stěžně se ale nacházela na každém boku lodi další věž s dělem hlavní ráže, ale jen s jednou hlavní. Zdá se, že Fishera pořád neopouštěla myšlenka možnosti střílet v podélné ose lodi z maximálního počtu děl. Toto řešení mu tak umožňovalo vést boční salvu z 9 hlavní a podélnou v ose ze šesti. Všechny věže jsou soustředěné co nejblíže k sobě z důvodu snížit délku hlavního bočního pancíře a citadely. Zajímavým prvkem je pak dlouhá zvednutá příď, ale ještě pořád s náznakem klounu. Přední i zadní velitelské věže jsou de facto stejně velké. Střední dělostřelectvo je opět soustředěné ve středu lodi kolem hlavního stěžně a mezi velitelskými můstky. Instalace byla navržená do otočných věží po jedné hlavni. Fisher se pořád drží rychlopalných děl ráže 102 mm. Navržené uspořádání věží sekundárního dělostřelectva umožňovalo palbu osmi hlavní všemi směry. Neobvyklým prvkem je velké množství torpédometů.

Rozměry: 201,17 m (na vodorysce) 213,36 m (celková), šířka 26,21 m
Výtlak: Neznámý
Pancéřování: boční pancíř max. 406 mm
Pohonná jednotka: výkon kolem 72.000 – 80.000 koní, Dieselové motory, 4 hřídele
Rychlost: 26-30 uzlů (48-56 km/h)
Výzbroj:
4xII,2xI 16"/40 (406 mm/40) Vickers Mark A,
16xI 6"/50 (102 mm/50) Vickers Mark R nebo BL Mk XIII děla,
8xI 533 mm podvodní torpédomety
HMS Incomparable – verze 2 (1912)
Prakticky se jedná o identický návrh jako ve verzi 1, ale jen s tím rozdílem, že Fisher odstranil boční věže s děly ráže 406 mm. Hlavní výzbroj se tedy ustálila na čtyřech věžích v super pozici. Trup, pohonná jednotka, pancéřová ochrana, to vše zůstalo stejné. Na dvou bočních věžích s jejich barbetami, muničními sklady atd. se ale dala ušetřit nemalá hmotnost a loď by tak měla o něco menší výtlak a levnější pořizovací náklady. Přeci jenom vývoj děla ráže 406 mm a k tomu dvou různých typů věží, to by se muselo negativně promítnout do nákladů.

Rozměry: 201,17 m (na vodorysce) 213,36 m (celková), šířka 26,21 m
Výtlak: Neznámý
Pancéřování: boční pancíř max. 406 mm
Pohonná jednotka: výkon kolem 72.000 – 80.000 koní, Dieselové motory, 4 hřídele
Rychlost: 26-30 uzlů (48-56 km/h)
Výzbroj:
4xII, 16"/40 (406 mm/40) Vickers Mark A,
16xI 6"/50 (102 mm/50) Vickers Mark R nebo BL Mk XIII děla,
8xI 533 mm podvodní torpédomety
HMS Incomparable – verze C (1913)
U návrhu z roku 1913 chtěl Fisher docílit vysoké rychlosti 35 uzlů, což ale vyžadovalo velice dlouhý trup s délkou přes 270 m. Návrh v mnohém připomíná později realizovaný bitevní křižník HOOD, který byl jako jediný postaven ze zamýšlené třídy ADMIRAL. Ta měla mít původně čtyři jednotky, ale po ukončení bojů První světové války se z ekonomického důvodu zbylé tři jednotky nerealizovali. Zajímavým prvkem tohoto návrhu je teleskopický stěžeň. V případě potřeby byla jeho polovina zatažená a loď by tak nebyla na volném moři tolik na očích a mohla se k nepřítele rychleji přiblížit, nebo naopak prchnout. U středního dělostřelectva již dochází ke zvýšení ráže na 152 mm.

Rozměry: 272,03 m (na vodorysce), celková x 273,53 m, šířka 27,43 m, ponor 8,4 m
Výtlak: 38.000 – 40.000 tun (standardní)
Pancíř: 406 mm pás, 64 mm paluba, 64 mm šikmý
Pohonná jednotka: 112 000 koní (ekvivalent 150 000 koní) Dieselové motory, 4 hřídele
Rychlost: Kolem 35 uzlů (65 km/h)
Výzbroj:
4xII 16"/40 (406 mm/40) Vickers Mark A
16xI 6"/50 (152 mm/50) Vickers Mark R nebo BL Mk XIII děla
8xI 533 mm podvodní torpédomety
HMS Incomparable – verze D (1915)
Verze D je skutečně unikátní návrh bitevního křižníku, s kterým Fisher počítal na baltské bojiště. Nosnou myšlenkou bylo, že do nitra Německa a k jeho hlavnímu městu vede nejkratší cesta přes Baltské moře. Pokud by se Britům podařilo mít zde námořní převahu, tak by mohli učinit výsadek, zřídit předmostí a zaútočit z tohoto směru na centrum Německa a rozvrátit jej. Ideově tento návrh vychází z modelu D, ale opět se zvětšeným trupem, který byl potřebný pro zajištění enormní rychlosti 40 uzlů. Fisher tak stanovil požadavky jako velká palebná síla a rychlost, kdy ani nepřátelské torpédoborce nemohou bitevní křižník dostihnout. Dalším požadavkem bylo snížení siluety a také použití dieselového pohonu pro snížení odhalení z důvodu velkého kouře. Pancíř měl také odolat jakémukoliv tehdy používanému německému námořnímu dělu. Obrovská 457 mm (18“) děla měla zajistit převahu nad jakýmkoliv nepřítelem. Tato děla se od roku 1915 nacházela ve vývoji a byla určená pro další loď uřčenou na Baltské moře a to HMS FURIOUS, což byl další Fisherův projekt. Děla ve věžích leží v ose lodi s tím, že prostřední věž je vyvýšená a mohla tak střílet v super pozici před přední i zadní věž. Zajímavé je pak umístění hlavní velitelské věže na střední dělovou věž. Teleskopický stěžeň se posunul do zadní části. Z důvodu plánované vysoké rychlostí byl trup v přední části ostře zvýšen pro zlepšení nautických vlastností. Zajímavou volbou je i zvolená ráže 127 mm pro střední děla umístěná podél dlouhého trupu v malých jednohlavňových věžích. Mělo se jednat o rychlopalné dělo, které mělo být následně používané u všech lodí Royal Navy. K této ráži většina námořních velmocí dospěla až před Druhou světovou válkou, kdy se ocenila nízká hmotnost, ale vysoká rychlost palby, ničivý účinek v cíli proti zamýšleným menším hladinovým plavidlům a také možnost vést palbu proti vzdušným cílům. I když v tomto případě se nepočítalo u ráže 127 mm ve střelbě proti letadlům a vzducholodím. Obrovský trup měl mít ještě jednu unikátní schopnost. Na zadní části se nacházel prostor s jeřáby a velkým množstvím specializovaných vyloďovacím prostředkům. Každý člun měl být schopen pojmout 80 mužů včetně výzbroje s tím, že na palubě mělo být 110 těchto specializovaných člunů. Výsadek by tak činil 8.800 mužů, podle jiných zdrojů až 10.000 vojáků námořní pěchoty. Tento návrh bohužel nemá žádný ideový náčrtek, který by Fisher vytvořil, ale je založen na svědectví lidí, kteří se s Fisherem na toto téma bavili a rozebírali možnosti vzniku takového univerzálního plavidla.

Rozměry: 317,65 m (na vodorysce) x 319,25 m (celková), šířka 27,43 m, ponor 7,16 m
Výtlak: 40 000 tun (standardní)
Pancíř: 406 mm pás, 64 mm paluba, 64 mm šikmé pancéřování
Pohonná jednotka: 112 000 koní (ekvivalent 150 000 koní), Dieselové motory, 4 hřídele
Rychlost: Přibližně 40 uzlů (74 km/h)
Výzbroj:
3xII 18"/40 (457 mm/40) BL Mark IA
12xI 5"/50 (127 mm/50) QF Mk I
8xI 533 mm podvodní torpédomety
Schopnost přepravy 10.000 vojáků včetně výstroje ve 110 vyloďovacích člunech
HMS Incomparable – verze E (1915)
Poslední vývojovou verzí je návrh E, v kterém se počítá výměna děl ráže 18“ za děla ještě většího kalibru 20“ (508 mm). Jinak je design lodi prakticky shodný. Trup přídě by se od první věže zvedal tak, aby byl ochráněn před zaléváním na rozbouřených vlnách, kterými by se bitevní křižník mohl prohánět možná při maximální rychlosti 40 uzlů. Jelikož děla ráže 508 mm skončila jen na papíře, stejně jako celý tento projekt, tak se o jejich ničivosti můžeme jen dohadovat. Ale máme tu jisté vodítko a tím jsou děla ráže 510 mm L/45, Model 1938, která Japonci počítali použít pro bitevní lodě třídy tzv. „super Yamato. Těmi východní země počítala osadit jednotky pod čísly 798 a 799 (projekt A-150). Japonská děla sice vznikla o více jak dvě desítky let později, než doba, kterou v tomto článku probíráme. Ale jak říkám, jisté vodítko tu je. Tato děla měla být schopná vystřelovat APC projektil o hmotnosti kolem 1,9 až 2 tun při použití výmetné složky o hmotnosti 480 kg. HE projektil pak měl mít hmotnost 1.858 kg a měl být opatřen vysoce explosivní složkou o hmotnosti 84 kg (u verze APC 30 – 32 kg). Nicméně Britové měli praxi spíše do projektilu nacpat více té výbušné složky, než se zaměřovat na průraznost projektilu. Dá se tedy předpokládat, že při plus mínus stejné hmotnosti projektilu, by výbušná složka byla zastoupené více. Jen pro představu. Výrazně menší dělo ráže 457 mm, které Britové použili u nedokončeného lehkého bitevního křižníku FURIOUS, by používalo projektil o hmotnosti 1.506 kg, z čehož u verze HE bylo 110,2 kg explosivní složka a u verze APC 54 kg. Vzhledem k užití lodi, tj. dlouho a daleko od domovských vod, předpokládám, že by byla zásoba munice maximální. Kadence střelby by se pohybovala jen něco kolem 1 až 1,25 výstřelu za minutu. Aby bylo docíleno malého ponoru i při zvětšení ráže děl, tak se Fisher rozhodl obětovat pancíř, který byl zeslaben na 10-12“ (254 – 305 mm). Velká děla měla nejen za úkol odstranit při invazi na půdu německého císařství vše z hladiny moře, ale mohla také vést palebnou podporu pro invazní síly.

Rozměry: 317,65 m (na vodorysce) x 319,25 m (celková), šířka 27,43 m, ponor 7,16 m
Výtlak: 40 000 tun (standardní)
Pancíř: 254-305 mm pás, 64 mm paluba, 64 mm šikmé pancéřování
Pohonná jednotka: 112 000 koní (ekvivalent 150 000 koní), Dieselové motory, 4 hřídele
Rychlost: Přibližně 40 uzlů (74 km/h)
Výzbroj:
3xII 20"/40 (508 mm/40)
12xI 5"/50 (127 mm/50) QF Mk I
8xI 533 mm podvodní torpédomety
Schopnost přepravy 10.000 vojáků včetně výstroje ve 110 vyloďovacích člunech
Zhodnocení:
Jelikož se jedná pouze o projekt, který nepřekročil fázi výkresů na rýsovacích prknech a teoretických výpočtů, tak se samozřejmě těžko hodnotí. Asi není pochyb o tom, že hlavní dělostřelectvo by bylo tou hlavní výhodou HMS INCOMPARABLE. Pokud by projektil zasáhnul svůj cíl, tak by se protivník okamžitě ocitl v úzkých. V případě zásahu do některého z citlivých míst, jako jsou muniční sklady, tak by byl s nepřítelem konec a to i při pouhém jediném zásahu. Průraznost 20´´ projektilu by byla tak obrovská, že ani v té době nejlépe chráněné lodě, by neobstáli. Teoreticky by tak stačil opravdu jeden, či dva dobré zásahy a protivník je vyřazen z boje. A i kdyby se nepodařilo docílit těch tzv. šťastných zásahů do nějakého citlivého místa, tak pořád téměř dvou tunový projektil napáchal obrovské škody. Když to přeženu, tak i za předpokladu, že by projektil selhal a nevybuchnul, tak by dokázal proletět skrz většinu tehdejších bitevních lodí a bitevních křižníků. Velká rychlost a enormní dojezd měli být opět devizou HMS INCOMPARABLE. Takže až potud by se dalo říct, že rozhodně stavět. Nicméně teď přijdou na stranu ta ALE. Když se zaměřím na vlastní stavbu, tak není od věci poznamenat, že by se jednalo o velice finančně náročný projekt. Kromě vlastní lodě bychom totiž museli počítat s výstavbou nového suchého doku, kde by tak obrovský trup mohl vzniknout. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že Velká Británie v té době žádný dok o rozměrech, které by přesahovali 300 metrů, neměli. Případně předem děkuji čtenáře za upřesnění, pokud se pletu. V případě poruchy někde na moři ve vzdálených vodách, by pak byl opět problém, kam s lodí zamířit. Kde mají dostatečně velké doky, aby se tam takový kolos vešel. Dalším handicapem pak vidím počty hlavních děl. Průraznost a ničivý účinek projektilu je sice úctyhodný, ale nesmíme zapomínat, že loď o délce více jak 300 metrů měla mít jen šest hlavní s kadencí něco kolem 1 až 1,25 výstřelů za minutu. Což bylo poměrně malá kadence a počet hlavní na to, aby pravidelně zasahovali cíl. V případě, že cílů bylo více, tak rozdělení palby by velice snížilo její přesnost a úspěšnost. V poměru jedna loď proti jedné lodi si pak také říkám, že pokud by protivník měl větší počet děl menší ráže, tak by opět dokázal HMS INCOMPARABLE zničit. Jeho pancéřová ochrana nebyla zase až na takové úrovni, aby odolala zásahu z děl ráže 406 mm a možná ani z děl ráže 381 mm. A tady je dobré si připomenout, že na konci První světové války měli Američané ve stavbě bitevní křižníky třídy LEXINGTON s osmi děly ráže 406 mm a Japonci zase třídy TONE a AMAGI s desítkou děl obdobné ráže. Když to tedy shrnu, tak HMS INCOMPARABLE byl zbytečný projekt, který sice v ráži děl deklasoval vše ostatní, ale tím jeho výhody končí. Možná si toho byli vědomi v Admiralitě, nebo pokračování zabrzdila válečná situace. V každém případě by se ale jednalo o mrhání času a prostředků. To už by bylo vhodnější dostavět zbylé tři jednotky třídy ADMIRAL (HOOD), které by stáli výrazně méně a přitom i tak se jednalo o světovou špičku. Nesmíme také zapomínat na fakt, že takto velké lodě by vyvolali další vlnu námořního zbrojení.

Zdroje:
www.wikipedia.org
www.tapatal.com
www.deviantart.com

Zajímavé
Ten projekt Incomparable - to tedy vypadá pěkně šeredě

kacermiroslav píše: ↑24/7/2025, 19:40 Kromě vlastní lodě bychom totiž museli počítat s výstavbou nového suchého doku, kde by tak obrovský trup mohl vzniknout. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že Velká Británie v té době žádný dok o rozměrech, které by přesahovali 300 metrů, neměli. Případně předem děkuji čtenáře za upřesnění, pokud se pletu. V případě poruchy někde na moři ve vzdálených vodách, by pak byl opět problém, kam s lodí zamířit. Kde mají dostatečně velké doky, aby se tam takový kolos vešel.

Ano, největším britským dokem před WWI (a myslím že jediným s délkou přesahujícím 300 m) byl Gladstone Dock v Liverpoolu s rozměry 320 x 36,5 x 13 m, který však nepatřil námořnictvu (byl postaven v roce 1913 pro údržbu velkých transatlantických parníků). Další britské doky (včetně těch na základnách námořnictva během WWI) již byly o poznání menší - nejdelší měly 260 metrů na délku.

Díky za doplnění. Takže jinými slovy, Britové zřejmě měli jediný dok, který by tak velké plavidlo dokázal pojmout. Takže stavba by se asi musela realizovat vždy po jedné lodi, pokud by samozřejmě neinvestovali do dalších velkých doků. V případě nějaké poruchy mimo britské ostrovy by tak vznikl velký problém co s tak velkým plavidlem. Přes Panamský průplav také myslím nemohla, protože zdymadla neměla tak velký formát. Za mě se jednalo o nepraktické projekty. Ale ta myšlenka s tím "baltským" křižníkem, který by byl použit i jako plovou základna pro výsadek, je zajímavá. Ale opět přemrštěné nároky na výzbroj, pancéřovou ochranu a velikost trupu.

Jj, je to tak. Jinak velikost těch dostupných doků byla rovněž silně omezující při projektu bitevních křižníků tříd G3 po WWI (a nakonec zrušených kvůli washingtonské smlouvě) - Royal Navy si tehdy nemohla finančně dovolit velký počet nových lodí a tak bylo rozhodnuto postavit menší počet dostatečně mohutných a silných jednotek, avšak velikost dostupných doků projektantům působila nemalé starosti.

Velká Británie na tom po válce nebyla ekonomicky zrovna nejlépe. Proto její vyjednávači dělali vše co bylo v jejich silách, aby omezili námořní zbrojení a udrželi ráží děl a výtlak lodí na nějaké rozumné míře. Britové se nechtěli vzdávat své pozice "královny moří", ale za oceánem jim rostla těžká konkurence v podobě loďstva USA s jejich silnou ekonomikou a těžkým průmyslem. Co se konstrukce bitevních křižníků týče, tak dle mého názoru byla třída ADMIRAL (HMS HOOD) tím nejlepším, co bylo ještě cenově přijatelné a sneslo srovnání se světovou úrovní i otevřenými projekty, než byly tyto Washingtonskou námořní dohodou zrušeny. Hezkým příkladem by bylo srovnání HOODA a americké třídy LEXINGTON. Ta sice měla těžší děla a vyšší rychlost, ale oproti HOODU výrazně slabší pancéřování.

Jj, to pancéřování Lexingtonu by bylo docela slabé, nicméně by tyto lodě (jako bitevní křižníky) podle mě za WWII byly schopny odvést dobré služby - jako doprovod rychlých letadlových lodí.

To ano, ale stejnou roli by odvedli i lodě typu HOOD. Silná výzbroj, silné pancéřování, velká platforma pro protiletadlové zbraně a levnější varianta než LEXINGTON. Když si to vezmeš, tak LEGINGTON by měl problém i v boji proti japonským těžkým křižníkům. A jeho dlouhý trup a slabé pancéřování by asi moc neobstálo i proti torpédům. Ta snaha po rychlosti Američanů u této třídy na mě působí podobně, jako když Britové před WW1 kladli na rychlost důraz, zatímco Němci se spokojili s menší rychlostí, menšími děly, ale promyšlenější ochranou.

V dělostřeleckém souboji by to s Lexingtony bylo jistě všelijaké, ale pokud jde o tu protitorpédovou ochranu, řekl bych že tam na tom nebyly zas tak špatně - po přestavbě na LL měly stejný systém s jakým se počítalo v jejich původní podobě BK. Lexington se sice potopil v Korálovém moři, kde byl zasažen dvěma torpédy, ale tam se mu osudnou stala až exploze par leteckého benzínu (ty bouchly až o chvíli později a byla šance tomu zabránit), nikoliv zásahy samotné (ty přestál docela dobře). Saratoga byla také dvakrát torpédována a také přežila. Poprvé v lednu 1942 to bylo vážnější, ale vlastní silou se dokázala vrátit do Pearl Harboru. Podruhé u Guadalcanalu byly opět vlastní škody po zásahu poměrně malé, avšak loď nakonec vyřadil z akce zkrat ve vysokonapěťových rozvodech jejího turboelektrického pohonu.

Máš asi pravdu, že ta protitorpédová ochrana u třídy LEXINGTON bude již zohledňovat poznatky z Velké války. Ale pancéřová ochrana se jeví jako zcela nedostatečná. Nicméně toto bych spíše diskutoval na místě určeném třídě LEXINGTON. Tedy v té nedokončené verzi bitevních křižníků. Takže asi budu muset napsat článek:-)

Tak pominuli ty poslední návrhy, které jsou fakt dost velké ujetiny, konečně jako Furious (dědka už měli penzionovat). Tak pro mne je docela zajímavé, jak na první pohled sympatické řešení přídě u prvních skic, alá Atlantská příď, později opět sklouzlo k zastaralému klounovému designu. Jinak jestli si pamatuji dobře, tak nejsou ty "baltské" BK klasifikovány jako třída lehkého bitevního křižníku?

Jj, jako lehký bitevní křižník se to často označuje.

Nebo jako Bílé slony.

Pěkný článek!

Dzin píše: ↑25/7/2025, 21:09 Nebo jako Bílé slony.

Vtipálci z řad RN také jejich jména (Courageous, Glorious, Furious - odvážný, slavný, zuřivý) překřtili na Helpless, Hopeless a Useless (bezmocný, beznadějný a neužitečný)

Nechtěl jsem je ztrapnit až tak moc.

Mimochodem, onehdy jsme si na procházce spekuloval, jestli by pro RN nebylo lepší místo těchto 3 lodí spustit 3 lodě třídy Renown. Respektive jsem šel ještě dál a nechal bych postavit Renown a Repulse jako bylo původně plánováno, jako lodě třídy R, dostavět 6. loď třídy Queen Elizabeth a potom se rovnou vrhnout na stavbu lodí třídy Admiralita. Jo, byla to dlouhá procházka, spíše túra.

Jj, to by nebylo špatné. Ale zase ns druhou stranu v těchto lodích RN získalo docela dobrá plavidla pro budoucí přestavby na LL po Washingtonu (rychlé a přijatelně velké).

Dzin píše: ↑25/7/2025, 21:38 Nechtěl jsem je ztrapnit až tak moc.

Jinak s těmi jmény a přezdívkami to občas bylo ošemetné. BK třídy Lion a následující upravená Tiger (celkem 4 lodě) byly známy jako Spendid Cats (skvělé kočky), což odkazovalo na jména lodí Lion a Tiger (velké kočkovité šelmy) - jenže zbylé dvě lodě nesly jména Princess Royal (královská princezna) a Queen Mary (královna Marie)... také skvělé kočky

Raiden píše: ↑26/7/2025, 00:58 jenže zbylé dvě lodě nesly jména Princess Royal (královská princezna) a Queen Mary (královna Marie)... také skvělé kočky

Raiden píše: ↑26/7/2025, 00:58 Jinak s těmi jmény a přezdívkami to občas bylo ošemetné. BK třídy Lion a následující upravená Tiger (celkem 4 lodě) byly známy jako Spendid Cats (skvělé kočky), což odkazovalo na jména lodí Lion a Tiger (velké kočkovité šelmy) - jenže zbylé dvě lodě nesly jména Princess Royal (královská princezna) a Queen Mary (královna Marie)... také skvělé kočky

Často se k třídě LION přidává i modernizovaný TIGER, takže z těch čtyřech koček jsou aspoň dvě "kočky" podle jména.

Jj, kdyby nebylo toho Konga tak by asi Tiger opravdu byl "jen" čtvrtou jednotkou třídy Lion.