Ještě podotek k těm jednoosým vozíkům:
Ony mají, kromě té výhody že se mohou otáčet i na místě, i jednu jinou, velkou výhodu, která je současně nevýhodou.
Zatěžují potah.
Na vozík se klade náklad typicky tak, že 2/3 až 4/5 hmotnosti (65-80% pro ty co umějí počítat jen do sta
) nese oj, a tedy kola. A 1/5-1/3 nákladu nese potah - kůň či vůl.
To znamená, že dvouosé vozy mohly být zatěžovány mnohem více, násobně více, prostě tolik co dřevo vydrželo. Váha byla jen na kolech a osách. A dnu vozu abych nezapomněl na něj
No a to je trošku technický detail, který ukazuje, kdo používal koně a kdo voly!
Výhoda pro historiky!
U koně je použ. jednoosého vozíku, v dobách před vynálezem chomoutu a kompletního postroje a vázání, výhodné, právě proto, že netahá tolik prsním popruhem, a nesení nákladu na hřbetě, jiným popruhem, je pro něj mnohem přirozenější a příjemnější. Ostatně jezdec přece taky sedí nahoře.
Jenže pro voly je to naopak. Jařmo, ať už to starověké přes rohy, nebo to modernější (no, taky pěkně staré... 5-8 tis. let
), funguje víc pro tah než pro nesení.
Tedy přesněji, ten starší zp. zatěžuje při nesení hlavu zvířete hodně. Vůl sice má velkou sílu i v krku, ale celodenní pochod tímto způsobem by nezvládl.
Ten novější, dvojesíčko přes kohoutek, ve skutečnosti zlepšuje i schopnost nést, nejen táhnout, ale ne o moc. Pokud by nesl velkou zátěž, odřela by se mu kůže na té přiléhající části, bolela by jej, a to by jen nikdo nedonutil pracovat.
Jinak řečeno, populace používající pouze koně preferovaly jednoosé vozíky, zatímco ty co používaly pro tah i voly, preferovaly dvouosé vozy.
PS: Tady máme i původ tzv. "ruské trojky".
Teď si poprosím o trochu technické fantazie, popis je náročný
Ta trojka se původně používala mnohem šířeji, nejen v Rusku, ale tam se udržela, zatímco jinde bylo její používání nevýhodné když se začaly používat chomouty a kompletní řemení.
Je to takhle: Jednoosý vozík, lomeno sáně, mají dvě oje připevněné k tomu co je taženo. Pokud mezi tyto oje zapřáhneme koně, tak tah, jak ten přes prsa, tak ten přes hřbet, bude přibližovat konce těch ojí k sobě. To není výhodné. Takže, buď zpevníme oje tím, že budou silnější, ale tím je uděláme i těžší a špatně budeme hledat dřevo na ně, nebo je zpevníme tím obloukem přes/nad hřbetem zvířete.
Pak ale nemůžeme zapřáhnout dva koně... jeden by byl ve středu a druhý silně mimo něj, a táhli by na stranu.
Takže - zapřáhneme tři
Když ale použijeme modernější zápřah, vahadlový, který má celou sadu řemení umožňující nejen tah, ale i zatáčení silou koní a couvání, máme jen jednu oj ve středu vozu, zapřáhnout můžeme jak jednoho koně, tak dva - ale také jakoukoli sadu dvojic. Tedy čtyřspřeží, šestispřeží... je to sice kumšt vést takový potah, vozataj musí mezi prsty vést hodně otěží a práce rukou (zápěstí) je jak u hudebníka, malými, přesnými pohyby, ale pokud mimo vozataje využijeme i jezdce kterým se říká postilioni (byli používáni u mnohaspřeží právě u pošty), je to řešitelné.
V Rusku se samozřejmě také rozšířilo používání chomoutů, jakmile byly vynalezeny, ale... v 19. století, s nástupem takového toho naivního romantického tradicionalismu (viz např. tzv. německý romantismus apod.), se začaly používat znovu i trojky. Hlavně u saní. Jejich používání, a symbolismus s nimi spojený, je na další podotek (minimálně)
