V tématu o
britském expedičním sboru jsme trochu uhli od Royových nářků nad podobou poválečné střední Evropy k jeho pohledu na různé místní národy, takže sem dávám pro dokreslení ještě to, jak se díval na české vojáky. Jeho charakteristika by se nejspíš dala vztáhnout i na jednotky sloužící na maďarské frontě, jejich původ a výcvik by měl být podobný. Zajímavé je hodnocení Čechů jako self-made manů a také naprostá antiteze švejkování a dělání si věcí po svém. Obránci těšínské hranice berou v Royových vzpomínkách svou práci až příliš vážně.
Češi působí dojmem nadšenějších vojáků. Prostý vojín má sice omezený rozhled a provinční uvažování, ovšem při výkonu služby jeho svědomitost hraničí s přehnanou horlivostí. Jeho pečlivost a naivní vesnická mentalita jsou spíše sympatické, než že by tomu bylo opačně. Jednou si nás při opravě defektu vozu povšiml rozložitý, neomalený poručík projíždějící kolem na povozu převážejícím několik jeho mužů do místa ubytování na nedalekém statku. Jakmile nás spatřil, seskočil a chvíli nás podezřívavě pozoroval, načež pomalu vykročil naším směrem. Z jeho chování bylo patrné, že je v rozpacích. Usoudil totiž,že jak údajný francouzský legionář, tak ani já neumím česky. Promluvit německy se styděl, anglicky evidentně neuměl ani slovo a jeho francouzština byla zřejmě docela zrezivělá. Viděl jsem však, že se v mysli snaží dát dohromady úvodní oslovení. Ve vzdálenosti deseti kroků se zastavil a podezřívavým tónem se zeptal:
"Où allons les messieurs?" [1]
"Vidku," [2] řekl jsem, otáčeje se na svého "Francouze". "Vysvětli tomu džentlmenovi, kdo jsme."
Videk vše vysvětlil, po čemž důstojník zasalutoval a vzdálil se s omluvou, že obdržel rozkazy vyslechnout pasažéry ve všech automobilech. Byla to služební záležitost. Sledovali jsme, jak zvolna nasedá na povoz a mizí dolů ulicí.
Někdy stráž na demarkační linii požaduje vaši légitimation a odpírá průjezd, dokud nedostane přímý rozkaz desátníka, který poté s rozhodností vysvětluje: "Bratře kapitáne, ten muž má své rozkazy." Jindy zase jeden z těchto horlivých kustodů zastaví automobil uprostřed prudkého kopce, brzdy vypoví službu a vozidlo se spustí dolů ve zjevném nebezpečí nehody. Strážný vypadá rozpačitě, ale zároveň odhodlaně, dokud nedorazí desátník, který zasalutuje a vysvětlí: "Bratře kapitáne, ten muž dostal rozkaz." Decentně poukážete na fakt, že střed kopce je sotva tím nejlepším místem na zastavení vozu, a navrhnete, aby byla stráž propříště postavena buď pod něj, anebo na jeho vrchol. Desátník se však zatváří nejistě. On přece také "dostal rozkaz". Za čtvrt hodiny opět projíždíte stejným místem a situace se opakuje. Objeví se desátník, vy pohrozíte nahlášením celé záležitosti, ovšem ten muž "obdržel rozkaz". Takový smysl pro disciplínu je vskutku obdivuhodný, ale doslovná interpretace zákona zřídkakdy přispívá k harmonickému chodu světa.
Vlastenectví Čechů je odlišné od patriotismu Poláků, kteří mají aristokratickou tradici a instinktivní respekt k rodovému původu. Češi vykročili do světa bez mocných známostí, které by jim podaly pomocnou ruku bez určitého dědičného práva a specifické rodinné pýchy, zato však s pevnou vírou ve svépomoc a vlastní osud. Češi jsou instinktivně buržoazní, zatímco Poláci aristokratičtí. Čech je "self-made man", který nemá po ruce nic jiného než svůj charakter, důvtip a píli. Polák je rozený gentleman, který se do své země znovu vrátil po dlouhé době vyhnanství. Jsou tací, kteří tvrdí, že minulost země je ukazatelem její budoucnosti. Češi hledí vpřed se zrakem upřeným Západu, kde leží jejich cíle.
[1] fr. "Kam máte namířeno, pánové?" (pozn. překladatele)
[2] Vojtěch Vítek (*1896) byl poručík československé legie z Francie, který byl po prodělání lednových bojů na Těšínsku přidělen v únoru 1919 těšínské konferenci jako tlumočník. (pozn. překladatele)
Krátce předtím hodnotí situaci v první polovině dubna:
Během uplynulých čtrnácti dní nevyvstala žádná naléhavá otázka. Hlavním problémem tak bylo přimět Čechy a Poláky přizpůsobit se jeden druhému. Jejich zástupci dali najevo neuvěřitelnou plachost a neochotu převzít zodpovědnost za rozhodování. Neustále odbíhají do Prahy nebo Varšavy pod záminkou obdržení souhlasu svých vlád. Obě země jsou slabé a obklopené skutečným mořem nepřátel, jejichž společným cílem je jejich úplné zničení. Oba státy jsou ambiciózní a zdatné, ovšem navzájem nedůvěřivé a podezřívavé k politice Dohody. Jestliže by náš dozor byť jen na chvíli ustal, šli by si tihle zamračení válečníci okamžitě po krku. Občas se procházejí mezi liniemi s vesnickými děvčaty a přátelsky si vyměňují cigarety. Avšak jakmile se přiblíží noc a zavládne klid, který ohlodává roztěkané nervy, ozve se tu a tam palba kulometů a lidé se neklidně převalují v posteli s vidinami přestřelek, rabování a vypálených obcí. Za pár okamžiků se opět rozhostí ticho, umožňující poctivým měšťanům uklidnění, po kterém mohou znovu usnout a vyčkat do příchodu dalšího neklidného dne, zatímco venku není slyšet nic jiného než vítr chichotající se v zahradách zámku bývalého arcivévody [1] a Olza [2] vesele skotačící na své cestě k moři.
[1] Předpokládám, že se jedná o dnes již zaniklý zámek v Solci; zámek ve Fryštátu má pouze anglický park, což by Roy patrně zaznamenal.
[2] V orig. Olsa. Je zajímavé, že používá variantu používanou Poláky, i když s pozměněnou ortografií.
---
ROY, James Alexander, 2022. Pole and Czech in Silesia. ISBN 978-80-7510-474-8. S. 152–153.
