Aztécká říše - pád

[pjaro77]

K tým ďalší vplyvom patrí dlhé aztécke terorizovanie všetkých susedov a pomoc tlmočníčky Malintzin, ktorá sa vyznala v miestnej politike, takže Cortez nemal problém získavať spojencov pri ťažení na Tenochtitlan.

[Heiss]

Sice tedy nemám Marxe a Engelse taky načtené, ale co mám od vojenských historiků z ČSSR, ty bych moc nebral, protože oni dělají to možná nejhorší, tedy vezmou předpokládaný závěr a hledají k tomu důkazy respektive často "důkazy".

Úplně bych je šmahem všechny neodsuzoval – kvalita jejich prací sice dokáže být dost proměnlivá, ale často se mezi nimi najdou i moc povedené práce. Dodnes u nás třeba nikdo nenapsal nic, co by předčilo Chocovo S mečem a štítem a myslím, že kdyby tu knihu přeložili do angličtiny, tak minimálně ve své době by se držela na špičce vojenské historiografie. Choc tu knihu přitom napsal myslím v šedesátých letech.

Budu si ale muset jeho knihu nějak sehnat a přečíst, protože podle toho co píšeš bych k němu byl asi ještě víc kritičtější.

Problém možná bude v tom, že ji nikdo nepřeložil, a je tedy dostupná jen anglicky. Hrozně rád bych doporučil něco českého na podobné téma, ale nenapadá mě nikdo, kdo by dělal podobné komparativní studie.

Jenom si ujasním, anihilací protivníka myslíš jeho porážku v boji nebo úplnou likvidaci jeho identity, ať už fyzicky nebo politicky?

Likvidaci sil v bitvě.

Je to samozřejmě daleko složitější fenomén, Aztékové také prosazovali svoji politiku či "politiku" skrze vedení války, ale právě ta silná přítomnost rituálu promítající se přímo do důvodu vedení války ji beru jako "nepragmatickou". Pragmatickou ji beru ve chvíli, kdy rituální aspekt není tak silný, aby přímo ovlivňoval vedení války.

V tomhle se dost lišíme: já jsem zvyklý brát politiku vnitřní a vnější jako víceméně jednu a tradiční dělení mi moc nedává smysl (zvláště obohacené o přesvědčení, že ta vnitřní se podřizuje vnější). Společnosti nejsou 100% homogenní celky a osobně mám raději přístupy, které počítají s podrobnějším popisem; myslím, že po dlouhém období, kdy převládalo "paradigma počítačové strategie" je to o něco užitečnější přístup. Takhle můžeme brát braní zajatců v boji a omezené válečné cíle jako způsob, kterým elity udržovaly aztéckou společnost pohromadě (příp. její méně privilegované vrstvy získávaly prestiž účastí na válečných výpravách a tak dále), což z toho dělá stejně racionální podnik jako třeba snaha zabrat nějaké území bohaté na minerály/úrodnou půdu/procházející kupce.

K Inkům (a Mayům), tam jsem chtěl říci, že se ani nemuseli nějak přizpůsobovat Španělům, jejich způsob válčení byl takový, že proti Španělům fungoval stejně, jako proti komukoliv jinému.

Kruci, další rabbit hole.

U inků mám právě pocit, že jejich říše narazila na své přirozené geografické hranice a kmeny žijící za nimi vedli válku dost asymetricky na to, aby to pro inky představovalo velkou překážku v další expanzi. Ale incký COIN je úplně jiné téma.

[Dzin]

Úplně bych je šmahem všechny neodsuzoval – kvalita jejich prací sice dokáže být dost proměnlivá, ale často se mezi nimi najdou i moc povedené práce. Dodnes u nás třeba nikdo nenapsal nic, co by předčilo Chocovo S mečem a štítem a myslím, že kdyby tu knihu přeložili do angličtiny, tak minimálně ve své době by se držela na špičce vojenské historiografie. Choc tu knihu přitom napsal myslím v šedesátých letech.

Já ti nevím... Ale jo, byť se jedná o výjimky potvrzující pravidlo, tak na relativně kvalitní práce narazíme. Choc to napsal v 67 (resp. mu to bylo vydáno) takže taky spadá do společenského uvolnění a právě tento rok je vrcholem, kdy se objevuje největší volnost pro tvorbu, potom ještě dojezd 68 a 69. "Šedesátky" přesněji jejich 2. polovina jsou přeci jen v historii komunismu nejvolnější období.

Problém možná bude v tom, že ji nikdo nepřeložil, a je tedy dostupná jen anglicky. Hrozně rád bych doporučil něco českého na podobné téma, ale nenapadá mě nikdo, kdo by dělal podobné komparativní studie.

Nevadí, nějak si poradím.

Likvidaci sil v bitvě.

Ohledně anihilace přesněji tedy rozhodující pozemní bitvy. Podle mě je to spíše okrajový jev v rámci Evropského válečnictví, ke kterému se upínají to, kteří potřebují z jakýchkoliv příčin vyhrát rychle a rozhodně. je spíše s podivem, že se toto snaží aplikovat a zobecnit různí teoretici či praktici a to ve chvílích, kdy není splněna rozhodující podmínka, tedy nutnost takto vést válku.

Když vezmu ty, co zmiňují v té práci o "Slavkově", co si postoval, jak u Hanibala tak Napoleona je to pochopitelné. Oni neměli na výběr. Oba byli ve slabším postavení a proto doufali, že se jim podaří onou "anihilací" vyhrát a dosáhnout svého. Přitom ale v Evropě převládá spíše válečnictví, které preferuje postupnou porážku nepřítele kombinující bitvy s útoky na zápolí a postupným ekonomickým vyčerpáním. Z hlavy kromě zmíněných snad jen Římané za republiky a raného císařství a Prusové se snažili aplikovat postup, který má právě drtivě nepřítele porazit, ideálně v jednom rozhodujícím tažení. Ovšem i Římané znali "fabiánskou" strategii a tedy si uvědomovali, že každou válku se "anihilací" vyhrát nedá.

Možná bych si vzpomněl i na další, ale víc je opačného postupu. Chápu ovšem na co narážíš a je pravda, že tento trend se periodicky objevuje z různých příčin v evropském válečnictví, ale nepřijde mi, že by to byl nějaký vyloženě charakteristický znak obecně.

V tomhle se dost lišíme: já jsem zvyklý brát politiku vnitřní a vnější jako víceméně jednu a tradiční dělení mi moc nedává smysl (zvláště obohacené o přesvědčení, že ta vnitřní se podřizuje vnější). Společnosti nejsou 100% homogenní celky a osobně mám raději přístupy, které počítají s podrobnějším popisem; myslím, že po dlouhém období, kdy převládalo "paradigma počítačové strategie" je to o něco užitečnější přístup. Takhle můžeme brát braní zajatců v boji a omezené válečné cíle jako způsob, kterým elity udržovaly aztéckou společnost pohromadě (příp. její méně privilegované vrstvy získávaly prestiž účastí na válečných výpravách a tak dále), což z toho dělá stejně racionální podnik jako třeba snaha zabrat nějaké území bohaté na minerály/úrodnou půdu/procházející kupce.

Znám to spíše naopak, že vnější se podřizuje vnitřní. Jak jsme psal, tomu rozumím a určitě to tak je, jen tam ale převládá rituál v tomto případě zajetí. Pokud by to bylo vyloženě pragmatické, stačilo by třeba postavit zajetí nebo zabití na roveň (živý nebo mrtvý) a výsledný efekt by byl lepší. Ale to by chtělo výrazné sociální a kulturní reformy. To by bylo samozřejmě velmi těžké, byť ne nemožné či nepředstavitelné, máme třeba ukázku Zulů, kteří to dokázali během nějakých 15 let. Přitom jejich způsob války byl také velmi ritualizovaný a podléhající zásadně genderovým stereotypů, jejich společnosti.

Kruci, další rabbit hole.

U inků mám právě pocit, že jejich říše narazila na své přirozené geografické hranice a kmeny žijící za nimi vedli válku dost asymetricky na to, aby to pro inky představovalo velkou překážku v další expanzi. Ale incký COIN je úplně jiné téma.

Možná Inkové nenarazili ani tak na geografické, jako na ekonomické a sociální hranice. Větší roli bych přikládal rozšíření před samotnou občanskou válkou. Zase bych se odvolal na můj oblíbený Řím v době císařství a střídání fází konsolidace a expanze. Huayna Capac nastoupil po fázi největší expanze a začal konsolidovat svoji říši. To se mu ale nepovedlo a podtrhla to jeho předčasná smrt, která uvrhla zemi do občanské války. Kdyby říše byla dostatečně konsolidovaná, nejspíše by žádná občanská válka nevypukla, právě podobně jako v Římě. Ale je fakt, že Inky neznám tak dobře, jako Řím a tak se mohu i plést a vytvářím si tyto podobnosti a asociace třeba jen na základě této povrchní znalosti.

Ale to už opravdu jdeme dost mimo, jak upozorňuješ, takže zase zkusím nasadit oslí můstek. Copak Inkové, ale Aztékové, všimli jste si, jak je jejich způsob válčení i pád říše zajímavý?

[Dzin]

K tým ďalší vplyvom patrí dlhé aztécke terorizovanie všetkých susedov a pomoc tlmočníčky Malintzin, ktorá sa vyznala v miestnej politike, takže Cortez nemal problém získavať spojencov pri ťažení na Tenochtitlan.

To druhé ovšem spíše vycházelo z toho prvního respektive obecně z politiky uplatňované Aztéky. Kdyby se chovali jinak, Cortézovy byl byla pomoc jeho tlumočnice k ničemu.

[Heiss]

To druhé ovšem spíše vycházelo z toho prvního respektive obecně z politiky uplatňované Aztéky. Kdyby se chovali jinak, Cortézovy byl byla pomoc jeho tlumočnice k ničemu.

Spíše by bylo mnohem náročnější postavit koalici proti Aztékům a celá kampaň by byla mnohem náročnější.

Ale to už opravdu jdeme dost mimo, jak upozorňuješ, takže zase zkusím nasadit oslí můstek. Copak Inkové, ale Aztékové, všimli jste si, jak je jejich způsob válčení i pád říše zajímavý?

Z hlavy kromě zmíněných snad jen Římané za republiky a raného císařství a Prusové se snažili aplikovat postup, který má právě drtivě nepřítele porazit, ideálně v jednom rozhodujícím tažení. Ovšem i Římané znali "fabiánskou" strategii a tedy si uvědomovali, že každou válku se "anihilací" vyhrát nedá.

Jo, no, celý středověk se tady na evropském poloostrově bojovalo víceméně podle Vegetiova přikázání "nesvedeš polní bitvu (pokud ji můžeš prohrát)", ale Hanson a ostatní si představují, jak se všichni hrnuli do hrdinských střetnutí.

Ale to už nejsou Aztékové. Zkusím k nim časem ještě něco dohledat.

[pjaro77]

https://dobrodruh.sk/indiani/dona-marin ... tie-mexika
... v interpretácii rôznych znamení treba hľadať ďalšiu dôležitú príčinu pádu Mexika. V Novom svete sa stretli dva diametrálne odlišné spôsoby myslenia, čo malo v konečnom dôsledku neblahé následky pre Indiánov. V živote Aztékov hralo významnú úlohu veštenie. Všetko, čo sa udialo, malo nejaký význam, ktorý bolo potrebné rozlúštiť. Aztécke predpovedanie budúcnosti malo dve formy. Cyklická bola založená na náboženskom kalendári rozdelenom do 13 mesiacov po 20 dňoch. Každý deň bol niečím výnimočný a to sa prenášalo na činy v ten deň vykonané, ale najmä na narodené deti. Veštec takto dokázal predpovedať, či bude dieťa bohaté, či chudobné, odvážne, či zbabelé, atď. Ak sa narodilo v zlý deň, meno mu dali až v priaznivejší deň. Druhá, jednorazová metóda veštenia mala formu predpovedí. Jej základ tvorili udalosti, vymykajúce sa zo zavedeného poriadku. Tieto sa v zásade interpretovali ako nepriaznivé. Smútok zajatca, prebehnutie myši cez chrám, alebo prírodné úkazy, to všetko znamenalo blízke nešťastie. Aztécky svet bol plný najrozličnejších znamení, a teda aj najrozličnejších interpretácií (11). A Aztékovia boli presvedčení, že sa všetko splní. To, čo im prostredníctvom kňazov sprostredkovali bohovia, sa nedalo zmeniť.

Španieli sa správali inak. Rady svojho Boha počúvali len v tom prípade, ak sa zhodovali s ich plánmi, alebo so správami získanými od informátorov. Už Juan Díaz, ktorý sprevádzal Grijalvu, píše: „Taktiež sme rozpoznali ďalšie znamenia, z ktorých vyplývalo, že si Boh praje, aby sme v záujme viery túto zem kolonizovali“ (12). Pre Aztékov znamenal príchod Španielov naplnenie množstva nepriaznivých znamení (zjavenie kométy, požiar Huitzilopochtliho chrámu, atď.), kým Cortés, hoci bol prísnym kresťanom, odmietal v podobných situáciách božiu vôľu, alebo si znamenia vykladal tak, ako mu to vyhovovalo.

Aztécky mystický militarizmus má taktiež pôvod u Toltékov. Vojna bola prostriedkom na získavanie zajatcov na obetovanie, a preto Toltékovia a neskôr Aztékovia, ktorí rituál ľudských obetí priviedli do obrovských rozmerov, viedli neustále vojnové výpravy. Význačnému bojovníkovi Aztékovia dovolili bojovať o život, ale tak, že sa pripútaný k stĺpu a s dreveným kyjakom v ruke snažil odrážať útoky štyroch riadne vyzbrojených bojovníkov. Zvíťaziť dokázal len v jedinom prípade Tlahuicol z Tlaxcaly, ktorý zabil všetkých štyroch, bol prepustený, ale musel bojovať vo vojsku Aztékov, aj keď nie proti vlastnému národu. O tom, že pre Indiánov bolo obetovanie dokonca cnosťou svedčí to, že keď sa Tlahuicol vrátil z víťazného ťaženia v Michoacáne, ako odmenu žiadal obetovanie seba samého, aby mohol prísť k slnku (16). V prípade, že bol nedostatok zajatcov a mier, vyhlasovali sa tzv. kvetinové vojny, v ktorých sa stretol vybraný počet bojovníkov z dvoch miest a dovtedy medzi sebou bojovali, kým každá strana nemala dostatočné množstvo zajatcov.

Na psychiku Aztékov taktiež mocne vplýval i tretí faktor - reaktualizácia mýtov. Išlo v prvom rade o mýtus o Quetzalcoatlovi, Operenom hadovi, ktorý bol bohom vzdelania a ochrancom civilizácie, mal bradu a bielu tvár a podľa Aztékov, keďže odmietal ľudské obete, bol Huitzilopochtlim vyhnaný a odišiel na východ za more s tým, že sa vráti v roku Ce Acatl (Jedna Trstina), ktorý podľa prepočtov pripadol na rok 1519, kedy sa na mexickom pobreží vylodil Cortés.

Článok je dlhší, neskopíroval som všetko.

[pjaro77]

https://historickarevue.sme.sk/c/225288 ... azeni.html
Vo Veracruze sa Španieli po prvýkrát naplno konfrontovali s mexickou skutočnosťou, pretože sa už nachádzali v miestach, ktoré neodškriepiteľne patrili do aztéckej domény. Stretli sa s vyberačmi daní a s vyslancami aztéckeho vládcu Motecuhzomu II. a zároveň začínali chápať, že mocná „ríša“, ktorú sa chystali dobyť, má viaceré slabé miesta.

Predovšetkým Cortés, ktorý na rozdiel od svojich spolubojovníkov a mnohých iných conquistadorov dokázal vnímať a sčasti aj chápať odlišnú realitu Nového sveta, si rýchlo uvedomil, že ide skôr o nejednotný celok, ktorý drží pohromade najmä strach z aztéckych zbraní, a dokázal to využiť.

Ako názorný príklad môžeme uviesť Totonakov z Cempoaly (Zempoaly). Na ich území založil Cortés Veracruz a tí sa mu ako prví prišli sťažovať na aztécky útlak. Miestny vládca chcel cudzincov využiť na to, aby sa zbavil nadvlády Tenochtitlanu a ponúkol Cortésovi spojenectvo. Povzbudený jeho prijatím následne i na Cortésov popud zajal Motecuhzomových vyberačov daní, ktorých však španielsky veliteľ v noci tajne prepustil na slobodu, čím celú Cempoalu definitívne získal na svoju stranu.
Za akékoľvek zlé správanie voči vyberačom daní totiž Tenochtitlan vždy odpovedal vojenským vpádom. Cempoalský vládca už teda nemal na výber. Ak nechcel riskovať aztécku pomstu, musel zostať verný Španielom, voči ktorým si Motecuhzoma zatiaľ nedovolil ozbrojene vystúpiť.
Oslobodením zmienených vyberačov daní však Cortés Motecuhzomu minimálne zmiatol. Na jednej strane prijal pod svoju ochranu v aztéckom chápaní vzbúrenú Cempoalu, na strane druhej vyslal do Tenochtitlanu priateľské gesto. Z pobrežia sa Španieli, už posilnení totonackými spojencami, vydali do vnútrozemia.
Museli však prejsť cez Tlaxcalu, nezávislý štát zo všetkých strán obkľúčený aztéckym územím a voči Aztékom tradične nepriateľský. Kým však s ním uzavreli spojenectvo, ktoré sa pre dobytie Tenochtitlanu ukázalo ako kľúčové, zviedli s jeho bojovníkmi niekoľko bitiek.
Tlaxcaltékovia totiž v tejto fáze conquisty pokladali Španielov za spojencov Tenochtitlanu, keďže s nimi išli Totonakovia z Cempoaly, ktorí náležali do mocenskej domény aztéckej metropoly. Španielsko-tlaxcaltécke spojenectvo sa ukázalo výhodným pre obe strany. Tlaxcaltékom umožnilo pomstiť sa nenávideným Aztékom za všetky krivdy, ktoré voči nim pociťovali.
Španieli zasa získali spojenca, ktorý ich neopustil ani v najťažších chvíľach. Bez neho by bolo dobytie Tenochtitlanu nemysliteľné. Za ich pomoci Cortés doslova a do písmena utopil v krvi sprisahanie v neďalekej Cholule, ktoré na podnet Motecuhzomu zorganizoval miestny vládca.
Aztécky panovník, poplatný spoločenským hodnotám a náboženským predstavám svojej kultúry a zmätený správaním sa Španielov, ktoré sa vymykalo zo zaužívaného mezoamerického poriadku (Cortésovo diplomatické manévrovanie, suverénne správanie či trebárs to, že nikto zo Španielov nemal problém pozrieť sa Motecuhzomovi do očí, čo bolo pre Aztékov nepredstaviteľné), reagoval vyčkávaním a dovolil Španielom vstúpiť do mesta.
Nezmohol sa na výraznejší odpor ani vtedy, keď ho Cortés zajal, aby jeho prostredníctvom vládol mestu a celej „ríši“.

Hľadanie príčin
Málokto si uvedomuje, že Cortésovo vojsko pri vylodení sa vo Veracruze tvorilo 110 námorníkov, 553 vojakov (vrátane 32 arkebuzierov a 14 delostrelcov) a 200 kubánskych Indiánov. K dispozícii mal desať väčších a štyri menšie delá a len 16 koní.
I keď sa táto armáda neskôr rozrástla o ďalších 900 Narváezových vojakov a tisícky spojeneckých Indiánov (nielen Tlaxcaltékov a Totonakov), v porovnaní s desiatkami tisícov aztéckych bojovníkov, o ktorých hovoria pramene, to bolo žalostne málo.
Aztékovia svoju početnú výhodu dokázali využiť prakticky iba počas Smutnej noci, keď im do karát hral hustý dážď a veľká koncentrácia nepriateľov na malom priestore hrádze, ktorá spájala ostrovný Tenochtitlan s pevninou.
Keď mohli hneď na to pri Otumbe vyčerpaných a zdecimovaných protivníkov definitívne zlikvidovať a Cortésovo dobrodružstvo fakticky ukončiť, napriek obrovskej presile a psychickej výhode, vyplývajúcej zo Smutnej noci, to nedokázali.
Ak berieme do úvahy uvedené skutočnosti, prevaha Španielov vo výzbroji minimálne v prvej fáze conquisty nemohla hrať rozhodujúcu úlohu. Nabíjanie arkebúz a diel trvalo dlhšie ako napríklad streľba z luku a minimálne Orlí a Jaguárí bojovníci sa svojím výcvikom a bojovými skúsenosťami Španielom prinajmenšom vyrovnali. Otázka brnenia tiež nebude podstatná. Kronikár Díaz del Castillo spomína, že malo veľa medzier, ktorými mohol šíp preniknúť a že aj Španieli radšej používali indiánske „brnenie“, teda kabátce podšité bavlnou.
Železné meče dobyvateľov boli síce kvalitnejšie ako aztécke macahuitly (ploché drevené palice s osadenými obsidiánovými hrotmi po obvode), španielski kronikári však opäť vravia, že úder macahuitlom mal zničujúcejšie následky ako úder mečom, pretože v rane zanechal úlomky obsidiánu a potrhané cievy, čo sa ťažšie hojilo ako rany spôsobené seknutím meča.
Jedinú podstatnú výhodu po, dalo by sa povedať, technickej stránke preto pre Španielov predstavovali iba kone.
Z koní mali Aztékovia najmä zo začiatku posvätnú hrôzu a dokonca koňa s jazdcom považovali za jednu bytosť. Koní však mali Cortésovi vojaci veľmi málo a tento psychický blok navyše po Smutnej noci zmizol.

Preto musíme za aztéckou porážkou po tejto stránke vidieť skôr podstatu a charakter európskeho/španielskeho a mezoamerického/aztéckeho vojenstva.
Zatiaľ čo Španieli, verní európskemu spôsobu boja, pragmaticky zabíjali, Aztékovia sa snažili svojich protivníkov zajať, aby ich mohli obetovať Huitzilopochtlimu, bohovi vojny a Slnka. Pre nich mala teda vojna posvätný charakter a bola súčasťou mystického militarizmu, štátnej ideológie Tenochtitlanu, ktorá v Mezoamerike ako takej prevládala v poklasickom období.
Jeho podstatou bolo získavanie vojnových zajatcov, teda živých ľudí, ktorých následné obetovanie malo dodať Slnku (Huitzilopochtlimu) energiu a zabezpečiť jeho opätovné vyjdenie na druhý deň. Aztékovia považovali samých seba za vyvolený národ, ktorý ale zároveň na svojich pleciach nesie ťarchu zodpovednosti za chod a udržiavanie sveta. Na Veľkom chráme v Tenochtitlane (ale, pochopiteľne, nielen tam, obetovanie zajatcov bolo bežné trebárs aj v Tlaxcale) sa preto dennodenne reaktualizoval mýtus o narodení Huitzilopochtliho.
Tento, mohli by sme trochu nadnesene povedať, zákon zachovania energie nielenže viedol Aztékov do nespočetných vojen, ale mal aj vplyv na ich bojovú taktiku. Snaha aztéckych bojovníkov zajať nepriateľa spôsobila, že napriek ich ohromnému počtu bojoval každý vlastne sám za seba.
Snaha pomôcť spolubojovníkovi v núdzi mohla byť a často aj bývala vnímaná ako nekalý úmysel ukradnúť mu potenciálneho zajatca. Tento spôsob boja mohol byť účinný proti indiánskym nepriateľom, pretože tí bojovali rovnako, nie však proti inak zmýšľajúcim Španielom. Zajať nepriateľa je predsa len zložitejšie, ako ho usmrtiť. Aztékovia mohli Cortésa niekoľkokrát zabiť, ich úsilie zajať ho však spôsobilo, že mu vždy niekto stihol prísť na pomoc.
Európska taktika zameraná na kolektívny úspech síce počas Smutnej noci kvôli nepriaznivým okolnostiam nutne zlyhala, v bitke pri Otumbe však opätovne slávila úspech. Množstvo samostatne bojujúcich Aztékov si jednoducho prekážalo a koordinovaný španielsky celok sa z hrozivo vyzerajúcej situácie doslova a do písmena vysekal.
Kľúčovou sa ukázala skutočnosť, že samotný Cortés zabil aztéckeho veliteľa, čo spôsobilo chaos až paniku medzi Indiánmi a ich následný útek. Aztékovia po individuálnej stránke teda neboli horšími vojakmi ako Španieli, rozhodujúcim sa ukázal taktický prístup, ktorý si Aztékovia aspoň sčasti osvojili až po tom, keď premárnili svoju prvotnú výhodu. Avšak dôvod, prečo im to trvalo tak dlho, treba hľadať nielen vo vojenstve, ale aj v spôsobe myslenia a interpretácie skutočnosti hlavných aktérov mexickej conquisty.

V článku nasledujú odseky o moctezumom chaotickom chovaní , pomoci Malintzin španielom a záver o strete technicky zaostalejšej a pokrokovejšej civilizácie.

[Heiss]

Přečetl jsem už druhý díl (či spíše přeletěl očima než že bych jej četl skutečně pozorně jako jiné prameny) a našel tam pár dalších zajímavých věcí, na které jsme narazili i v této debatě. Události, které tento svazek popisuje, se odehrály přibližně od začátku obléhání Tenochtitlanu a Bernal mezi ně zařadil i mnoho příhod o tom, co následovalo po pádu města. Popisuje jak si dobyvatelé rozdělili zemi, jak do ní začali přicházet noví kolonisté a jak vedli války s ostatními mexickými indiány, které si nepodrobili spolu s Aztéky.

Několik zajímavostí, které mě při čtení zaujaly:

• Bernal se stále konzistentně drží toho, že pušky klade na stejnou pozici jako kuše
• Zajímavou součástí tehdejší diplomacie je to, že císař Karel V vládl skutečně evropské říši a musel po svých državách cestovat, což občas komplikovalo jednání s ním a zejména intrikování v jeho okolí
• Indiáni, se kterými se Španělé potýkali po pádu Aztécké říše, je na rozdíl od Aztéků nechtěli obětovat. Z Bernalových popisů bojů proto zmizel prvek strachu ze zajetím, ale jinak jsou střety přibližně stejně krvavé a nebezpečné: ostatní Bernalovy stylistické postupy jsou totožné jako při popisu bojů s Aztéky. Stále zmiňuje zraněné a mrtvé a stále oceňuje některé kvality svých protivníků (schopnost dobře využít terén, delší kopí nebo jen taktický um). Nezdá se proto, že by Aztékům nějak výrazněji vadilo, že se snažili protivníky zajmout místo toho, aby je zabíjeli.
• Vzhledem k tomu, že se na kontinentu začalo objevovat stále více příchozích z Kuby a Španělska, posteskl si Bernal na některých místech, že nováčci bojují mnohem hůře než staří veteráni, kteří se účastnili Cortésovy války s Montezumou. Nově příchozí podle něj postrádali některé důležité dovednosti a fortel, který jim mohl být velmi nápomocný v boji.
• Výpravu do Mexika ospravedlňuje zejména šířením katolické víry a vymýcením starých zvyků (zejména lidských obětí, modlářství, incestu, homosexuality a dalších hříchů). Zároveň ale velmi pragmaticky dodává, že Cortésovi a jeho mužům se podařilo vybudovat úspěšnou kolonii, ze které měl Karel V jen a jen prospěch. Navíc se Mexiko na rozdíl od Peru nikdy nepropadlo do chaosu občanské války, který by odčerpal příjmy koruny a dovolil, aby si indiáni vzali část svého bohatství zpět.