První nárazní zámek sestrojil roku 1807 A. Forsyth. V otočném zásobníku zámku byla zásoba třaskaviny na 20-30 výstřelů; manipulace s práškovou třaskavinou nebyla pro střelce bezpečná (poznámka 1), proto vznikly různé druhy jednorázových roznětek.
Válečková roznětka je, jak napovídá název, trubička, naplněná roznětnou směsí. Roku 1818 si ji nechal patentovat anglický puškař Joseph Manton.
Roku 1831 sestrojil zámek pro válečkovou roznětku Giuseppe Console. Při konstrukci zámku vycházel z potřeb rakouské armády té doby. Byly jimi:
- jednoduchá a hlavně levná přestavba zavedených křesadlových zbraní na nárazní systém
- co největší podobnost zacházení s nárazním a křesadlovým systémem zapalování; mohlo se tak využít nadrilované zacházení s křesadlovou zbraní
Console upravil pánvičku křesadlového zámku pro uložení roznětky kolmo k hlavni proti zátravce, baterii nahradil příklopem, který zajišťoval roznětku na pánvičce a po úderu kohoutu roznětku odpálil. Console rovněž upravil běžný papírový náboj; připevnil k němu roznětku drátem tak, že po zatažení za drát se náboj otevřel a nebylo nutné ukousnout konec obalu náboje. K ukousnutí jsou třeba zuby-když si branec nechal odstranit přední zuby, měl sice doživotně určité problémy, ale mohl se vyhnout dlouhé vojenské službě.
Pokusy s upravenými zbraněmi byly úspěšné. Zrychlilo se nabíjení (Consolovou puškou ozbrojený voják vypálil 12 ran v době, ve které křesadlovou puškou ozbrojený voják byl schopný vypálení jen 5 ran), zbraně byly přesnější a nový roznětný systém byl méně citlivý na vodu. Nicméně vyskytly se i nevýhody nového systému:
- dráty, jimiž byly roznětky připojeny k nábojům, se mohly v nábojové schránce snadno zaplést
- dráty byly příliš dlouhé; roznětka se mohla dostat mezi konce, ve kterých byly kulky, dvou nábojů a při otřesu mohla způsobit explozi nábojové schránky
- když byl příklop pánvičky zavřený příliš rychle, mohlo to odpálit roznětku
- pokud se roznětka roztrhla, mohly částice trubice vletět do oka mířícího vojáka
- pokud nebyla roznětka uložena na pánvičce přesně, zášleh při odpálení nezasáhl zátravku a zbraň nevystřelila
Consolův zámek upravil roku 1841 polní maršál Vincenz von Augustin. Do zátravky byla zašroubována kovová trubička, do níž se roznětka částečně vsunula, takže zášleh při odpálení byl vždy nasměrován do prachové nálože v nábojové komoře. V příklopu pánvičky se volně pohyboval malý a lehký úderník, který nebyl schopen odpálit roznětku i při hrubém uzavření příklopu. Teprve při úderu kohoutu odpálil úderník roznětku. Rovněž drát, držící roznětku u náboje, byl zkrácen.
Sylvestr Krnka, konstruktér pušky, která mohla (poznámka 2) změnit výsledek prusko-rakouské války v roce 1866, použil u modelu z roku 1849 k zapálení náboje také válečkovou roznětku. Náboj měl lepenkovou nábojnici, v jejímž dně byla vsazena roznětka. Uvolnění roznětky zabraňoval slabý měděný drátek, zalitý do střely, jenž také zajistil vymetení přední části úderníkem přeražené roznětky z hlavně.
Poznámka 1: Buď si byl Forsyth možnosti exploze třaskaviny v zásobníku zámku vědom, nebo k ní někdy došlo; zásobník měl tlakovou pojistku
Poznámka 2: Samozřejmě se změněnou taktikou. Krnkovka mohla střílet dvojnásobnou kadencí a měla trojnásobný efektivní dostřel než pruská jehlovka.