XI. díl " Operace Husky", Sicílie 1943. Č 28.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6835
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XI. díl " Operace Husky", Sicílie 1943. Č 28.

Příspěvek od michan »

XI.díl. Operace Husky, Sicílie 1943. Č 28.

Sicílie od 12. července do 18. srpna 1943.

Obrázek

Končili jsme v Č 27, viz. tento odkaz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4560 , když Benito Mussolini po půlnoci, tedy již 25. července 1943, na zasedání Velké fašistické rady útočil slovně proti spiklencům, kteří jej obvinili ze zrady fašismu (přímo to Dino Grandi, Mussoliniho největší nepřítel a sok, nazval - „vraždy fašismu“) a chtěli jej odvolat. Duce přešel do útoku, což vyústilo prohlášením poslušného Carla Scorziho, aby byla vyslovena Mussolinimu plná důvěra. Ale výměna názorů mezi spiklenci a Mussolinim pokračovala a byla stále ostřejší. Padaly dokonce výhružky, že spiklenci kolem Grandiho zaplatí vzpouru svojí hlavou. Později se celá situace dostala do mrtvého bodu. Převahu neměl nikdo, účastníci nebyli schopni rozhodnout, pro který program se mají vyslovit.
A tak mělo rozhodnout hlasování. Po veškeré vřavě nastalo náhle ticho plné očekávání.
Celkový výsledek hlasování však byl jednoznačný. Celkem 19 hlasů získal Grandiho projekt, 7 hlasů bylo proti, 1 hlas se zdržel a zbývající dvacátý osmý hlas pak dostal Farinacci, který navrhoval svůj vlastní program.
Spiklenci za odvolání Duceho tak dosáhli svého. A dosáhli toho, dle fašistických stanov, legálním způsobem. Nyní nestálo spiklencům nic v cestě, mohli odklidit Mussoliniho do ústraní úplně. Samotný Benito Mussolini se omezil jen na prohlášení, cituji:

„Vyvolali jste krizi režimu. Zasedání je skončeno.“

To již, ale předtím, hlasem, který jasně říkal, že má bolesti prohlásil, že má ještě klíč k řešení situace a že o tom nebude mluvit tenhle večer, tohle ráno. Všichni se však později shodli na tom, že to byl vlastně takový poslední pokus Mussoliniho blufovat, takový jeho výraz důvěry v sebe sama, kdy si myslel, že jde jen o zemětřesení, které nemůže jeho postavením otřást.
Ve skutečnosti šlo o to, aby se organizátoři palácového převratu nezastavili v půlce cesty.
Potom jeden z věrných Mussolinimu, Carlo Scorza, který chtěl na závěr zasedání Velké fašistické rady zavelet k fašistickému pozdravu, byl vyzván samotným Mussolinim, aby to nedělal. To již byly 2 hodiny 40 minut dne 25. července 1943 ráno.
Zasedání fašistické rady a hlasování o odvolání Mussoliniho byl jen vlastně takový prolog. Asi o 50 minut později již referoval Dino Grandi o celém průběhu Velké fašistické rady ministru královského domu hraběti Acquaronovi. Zároveň pro krále navrhl, aby na uvolněné místo předsedy italské vlády byl dosazen generál Enrico Caviglia. Jenomže už bylo rozhodnuto, král Viktor Emanuel III.

Obrázek


dal přednost svému věrnému maršálovi Pietro Badogliovi.

Obrázek


Sám Benito Mussolini se dál choval jakoby se v noci nic nestalo. Jako by v noci šlo jen o takový špatný sen. Již ráno v 8 hodin byl ve své pracovně v Benátském paláci a začal se věnovat běžné administrativě. Tam k němu přišel jeden z jeho stoupenců (jeden ze sedmi), kteří jej na Velké fašistické radě podpořili, byl jím generál milicí Enzo Galbiati a navrhl, aby „vzpoura devatenácti“, byla okamžitě potlačena. Prostředky prý pro to měli. Benito Mussolini to však odmítl s odůvodněním, „že by to nebylo legální“, že se za pár hodin má setkat s králem a že si s ním všechno projedná. Duce si stále věřil, stále věřil, že přesvědčí nerozhodného a velice opatrného krále. Ale to tehdy už skutečně Viktora Emanuela III. těžce podcenil!!!
Bylo čtvrt na jednu odpoledne, když se Mussoliniho tajemník telefonicky dotázal královských úředníků, zda může král přijmout Duceho o něco dřív, než předtím žádal. Odpověď úředníků zněla: Ano, Jeho Veličenstvo ho očekává v 17 hodin. A na tu dobu se připravovali spiklenci. Připravovali sanitku, ve které měl být zatčený Benito Mussolini dopraven do „bezpečí“.
Typická váhavost Viktora Emanuela III. se po tomto telefonátu projevila tím, že nedal ihned příkaz k Mussoliniho zatčení a ani se nepostavil proti nápadu generálů Ambrosia, Castella, Ceriky a Carboniho. Král svůj souhlas dal až o 3 hodiny později.
Bylo 5 hodin odpoledne dne 25. července 1943, když vstoupil Benito Mussolini do Savojské vily. Král Viktor Emanuel III. Duceho přijal v malém salónu. Nemysleme si, že se král proti někdy divokému Mussolinimu nezabezpečil. Král se zabezpečil. Ve vedlejší místnosti byl totiž připraven zasáhnout generál Paulo Puntoni, kterého král 2 hodiny předtím informoval, že bude Mussolini zatčen při svém odchodu z audience.
Samotná audience u krále netrvala dlouho. Jen chvíli se pokoušel Mussolini přesvědčit o své pravdě krále. Přesvědčit o tom, že hlasování Velké fašistické rady bylo nelegální. Začal proto snášet argumenty, ale Viktor Emanuel III. ho velice rychle vyvedl z omylu a stačilo mu na to jenom pár vět. Italský král Mussolinimu prostě a jednoduše řekl, že ho „situace nutí žádat jeho demisi“. A pak jenom dodal, že již o tom jednal s Mussoliniho nástupcem, kterým bude maršál Badoglio. No a pak se vyloženě jenom s Mussolinim rozloučil a potřásl mu rukou a řekl, že nemůže nic dělat. Duce se pak jenom otočil a vyšel ze salónu. Již na schodech, před dalšími dveřmi na něho čekalo několik karabiníků generála Ceriky, které vedl důstojník v hodnosti kapitána. Kapitán zdvořile Mussolinimu oznámil, že Jeho Veličenstvo Viktor Emanuel III. nařídil, aby mu poskytli ochranu. Pak Ducemu pokynul, aby je následoval a nastoupil do připravené sanitky, která se skrývala za královskou rezidencí. Do sanitky s Mussolinim si přisedli 2 ozbrojení karabiníci. Auto vyrazilo do kasáren karabiníků na via Quintino Sella v Římě.
Vlastně se dá říci, že spiklenci proti Mussolinimu ani nemuseli sáhnout k variantě státního převratu, neboť celý proces zvládli s pomocí krále tzv. „palácovým pučem“. Až teprve tehdy vlastně Benito Mussolini začal pomalu chápat celý rozsah své porážky.
Italský rozhlas pak večer ve 22 hodin 45 minut, v končícím dni 25. července 1943 přerušil svůj program a oznámil, že Benito Mussolini podal demisi a novým předsedou italské vlády byl ustanoven maršál Pietro Badoglio. Podle dobových zápisů tato zpráva nevyvolala mezi fašisty vůbec žádnou hromadnou a výraznější reakci. Prakticky nikdo se nevydal Mussolinimu na pomoc. Historie zaznamenala, že jenom jeden italský senátor se zastřelil a v dopise napsal, že bez Benita Mussoliniho ztrácel jeho život smysl…
Z Benita Mussoliniho, bývalého diktátora Itálie se náhle stal státní a prominentní vězeň. Prominentní vězeň, který začal měnit místa svého vězení. Z via Quintino Sella se rychle stěhoval na via Legnano, kde byla také kasárna karabiníků. Zde si jeden z Mussoliniho strážců v hodnosti plukovníka poznamenal, že na něj Duce působil jako usmířený člověk, který se dostal z neudržitelné situace. Ale již druhý den po svém zatčení, tedy 26. července 1943, předvedl Mussolini, že ještě úplně nerezignoval. Poslal totiž svému nástupci maršálu Badogliovi dopis, ve kterém napsal, cituji:

„Přeji si ujistit maršála Badoglia, připomínám také společnou práci vykonanou v jiných dobách, že z mé strany mu nejen nebudou činěny obtíže, ale bude dána možnost jakékoli spolupráce…“

Prakticky se dá říci, že až teprve 27. července 1943 Benitu Mussolinimu došlo, že je fakt definitivní konec. Teprve tento den, tedy 27. července 1943, totiž vláda maršála Badoglia rozpustila fašistickou stranu, rozpustila Velkou fašistickou radu, zvláštní soud a další tzv. „Černé instituce“. Ve skutečnosti však se v Itálii toho moc nezměnilo. Italská vláda pod vedením maršála Badoglia dál vládla pomocí stejných metod, stejně tvrdých metod, jaké používal Mussolini a jeho nohsledi. Vlastně byl od moci odstraněn jenom Fašismus jako takový, neboť to byl právě tento Fašismus, který mohl Italům bránit při jednání o příměří. A vlastně z tohoto důvodu musel Benito Mussolini „od válu“. Samotný stát Itálie si na demokratizaci musel ještě „sakra dlouho“ počkat.
Bylo 28. července 1943, když byl Benito Mussolini převezen na ostrov Ponza, ostrov na který on v době své největší slávy posílal některé své odpůrce. To znamenalo, že se nesplnilo i jeho přání, aby mohl žít v ústraní, pod dohledem, na svém prázdninovém sídle v Rocca dele Caminate, jak o to také žádal maršál Badoglio. Řím, tedy král a jeho věrní totiž dávali přednost tomu, aby byl Benito Mussolini kousek dál od pevniny a tak bylo vybráno tohle ostrovní vězení.Benitu Mussolinimu pak zbyly jenom stesky, které si historici poznamenali, když píší jeho autentická slova, cituji:

„Dvacet let jsem pracoval pro Itálii, dvacet let. Také já mám rodinu. Jednoho syna jsem dal vlasti. Badoglio přece jenom se mnou pracoval osmnáct let.“

Den po těchto událostech, tedy 29. července 1943, bylo Benitu Mussolinimu 60. let.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6835
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XI.díl. Operace Husky, Sicílie 1943. Č 29.

Mussolini nezůstal nijak dlouho ani ve vězení na ostrově Ponza. Věznitelé jej již 7. srpna 1943 převezli na ostrov Maddalena, kde ho nastěhovali do jedné staré vily. Jako prominentní státní vězeň dostal dokonce k dispozici služebnictvo. Byl to „fešácký kriminál“, se kterým se však samozřejmě Mussolini nedokázal smířit. V jeho zápisech se objevují slova jako, že je mrtvý, polomrtvý, nebo mrtvý ze tří čtvrtin. Na jiných stránkách pak snil o tom, že mu přece jenom bude, jako penzistovi, dovoleno odjet do Rocca delle Caminate a tam se v klidu dočkat svých dnů. Mussolinimu se velmi přitížilo, když mu 14. srpna 1943 jeden z policistů, kteří ho střežili vyprávěl, že viděl hon na fašisty, a že viděl, jak lidé ničí Mussoliniho bysty. Tehdy si zapsal – „Když se muž zřítí se svým systémem, pád je definitivní. Zvláště, když tomu muži je 60 let.“
Mussolini se tehdy nudil a tak hodně četl, opět prý se vrátil k Nietzchemu a jeho Nihlismu. Teď již Mussolini dějiny nedělal, dějiny běžely okolo něho.
Badogliova vláda s králem Viktorem Emanuelem III. „prováděla tanečky“ mezi Němci a Spojenci. Prováděla něco, jako v 1. světové válce, tedy osvědčenou italskou politickou tradici, kterou se pokusila buď dostat z války co nejlépe a bez větších problémů, nebo ještě lepší by bylo to samé, ale aby na tom ještě Itálie vydělala (jak později uvidíme, Spojenci nedopustili nic takového a dle dohody z Casablanky musela nakonec Itálie podepsat bezpodmínečnou kapitulaci). V Římě na Mussoliniho, ale nezapomínali. A tak, když v poledne 8. září 1943 Američané a po nich maršál Badoglio, v rozhlasovém vysílání oznámili, že bylo podepsáno příměří, ex-Duce už měl za sebou několik dnů pobytu v dalším, tentokrát v „nejvyšším vězení na světě“ – v horském hotelu v zimním středisku Campo Imperatore na Gran Sasso. Tam vysoko v Ambruzzách ho hlídalo 250 italských karabiníků. Když se to dozvěděli Spojenci, požádali aby ho Italové vydali. Dozvěděl se to i Mussolini a udělal něco, co by se vlastně dalo označit za pokus o sebevraždu. Ale jenom ten pokus. Lehce se totiž řízl žiletkou do zápěstí a na ošetření takovéto drobné rány stačila jodová tinktura.
Bylo do období, kdy už Němci, ihned po vyhlášení příměří obsadili celou Itálii svými jednotkami. Němci obsadili všechny klíčové body, včetně Říma, odkud utekli král i maršál Badoglio. Německá rozvědka mezitím po Mussolinim pátrala a počátkem září již věděla, kde Mussoliniho hledat.
Bylo 12. září 1943, když ve 14 hodin odpoledne přistálo na Gran Sasso několik německých kluzáků s kříži na křídlech. Z nich vyrazili v maskovacích uniformách parašutisté, specialisté na přepadové akce, které vedl zjizvený důstojník. Byl to historickou literaturou velice podrobně popsaný výsadek rakouského plukovníka SS Otty Skorzenyho

Obrázek

, který měl a také osvobodil Benita Mussoliniho.
I zde na Palbě kolega Bruno operaci na záchranu Benita Mussoliniho z Gran Sasso popsal, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=217
Dle vyjádření Duceho se ten nejprve lekl, že to jsou Britové, ale po chvíli se uklidnil a plně se Skorzenymu podřídil. Zprvu prý si Mussolini myslel, že Němci budou mít pro něho více pochopení a že mu konečně zabezpečí odjezd do jeho vytouženého Rocca delle Cominate. Ale to se zmýlil, neboť Hitler s ním měl jiné úmysly. Již předtím se Hitler postaral o Mussoliniho rodinu. S Mussolinim měl svůj plán. Mussolini musel nacistickému Německu pomoci udržet Itálii, lépe řečeno tehdy již část Itálie, ve 2. světové válce jako součást OSY.
Z Gran Sasso pak němečtí výsadkáři, lépe řečeno Skorzeny, Mussolini a pilot Fiedler Storchu

Obrázek

dopravili dobrodružným letem Mussoliniho na letiště poblíž Říma. Tady přesedli do jiného letadla a letěli do Vídně. Konečná stanice pro Mussoliniho byl Rastenburg, kde se v té době zdržoval Adolf Hitler. Nacistickému vůdci šlo o jediné, a to mít Mussoliniho co nejrychleji zpátky v Itálii. Pod německým diktátem měl Mussolini jako symbol fašistického režimu bojovat proti Spojencům. Benito Mussolini žádal několik dní na rozmyšlenou. Samozřejmě, že je nedostal. Jedním z důvodů bylo, že 13. září 1943 vyhlásila Badogliova vláda Německu válku.
Trochu jsme kalendář předběhli a tak se ještě vraťme.
V noci z 25. na 26. července 1943, v době kdy Spojenci jednali o příměří s Itálií, na vzniklou situaci zareagovali Němci. Hitler v tu dobu rozkázal OKW, aby realizovala plán „Aldrich“, podle kterého oddíly v Itálii byly uvedeny do stavu pohotovosti a přichystány provést opatření pro případ italské zrady – obsadit Itálii.

Pojďme však zpět na Sicílii, na americkou stranu fronty.
Tady na severozápadě Sicílie vydal dne 23. července 1943 generál Alexander americkému generálu Pattonovi pokyn pro zahájení závěrečných bojů na Sicílii. Ten pokyn zněl, cituji:

„Aby se rychle přivodilo zhroucení německých jednotek, které ještě zbývají na Sicílii, je nutné, aby jste vytvořili silný tlak na jejich severní křídlo a nepřetržitě tento tlak udržovali.
Kvůli koordinaci operací 7. a 8. armády by se tento záměr měl uskutečnit co nejdříve, nejpozději však 1. srpna.“
V Č 25 na konci odkazu http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4560 pak říkáme, že pro připravovanou ofenzivu na 1. srpna 1943 si britská 8. armáda přivezla na Sicílii 78. pěší divizi, jako posilu a také věty: Pro celkově připravovaný generální útok na německo-italskou obranu, který byl plánován na 1. srpna 1943, byla do amerického úseku přepravena také i americká 9. pěší divize. To znamenalo, že počet útočných divizí na Sicílii stoupl z 10 divizí na 12 divizí.
Nejprve si popišme útok na americkém úseku, úseku Pattonovy 8. americké armády.
V denním rozkaze dne 1. srpna 1943 zhodnotil generál Patron dosavadní výsledky, kterých dosáhla jeho 8. armáda, když do toho dne zajala 87 000 nepřátel, zničila nebo ukořistila 361 děl, 172 tanků, 928 vozidel a 190 letadel. Dne 1. srpna 1943 se americká 1. pěší divize nacházela asi 5 km od Troiny, klíčového bodu německého obranného systému, o čemž svědčily i síly, které proti nim stály. V obraně proti Američanům byla německá 15. a 29. divize pancéřových granátníků a tanková divize „Hermann Göring“. Město Troina se rozkládalo na výšinách odkud obránci snadno přehlédli široké okolí. Velitel americké 1. pěší divize generál Allen naplánoval útok tak, že začátek měly provést 3 pluky pěchoty nejprve bez větší podpory dělostřelectva. Až když Němci zastavili postup jednoho z jeho pluků, jeho 39. pěšího pluku, rozhodl generál Allen nasadit dělostřelectvo. Mimo jiné nasadil 5 praporů pancéřových samohybných děl. Dnu 4. srpna 1943, kdy měl začínat další útok Američanů, předcházelo celodenní bombardování německých pozic a také dělostřelecké ostřelování. Nepomohlo to, americká pěchota postoupila jen o několik set metrů, pak však nastoupili Němci. Celkem zde Němci provedli 24 protiútoků!!!
Do samotného města pak americký 16. pěší pluk vstoupil po těžkých bojích až 6. srpna 1943.
Americká 9. pěší divize, o které jsme si řekli, že si ji Američané, také ze zálohy, přivezli na Sicílii pro ofenzívu ze severní Afriky, prošla, jako vystřídání americké 1. pěší divize, jejími pozicemi a 8. srpna 1943 vstoupila do Cesara.

Celkově jsou boje u Troiny , ač zdánlivě menšího rozsahu, zde myšleno na menší ploše, považovány za jedny z nejprudších bojů na ostrově Sicílie.
Dne 2. srpna 1943, po začátku ofenzivy, se podařilo oběma armádám, tedy 7. britské a 8. americké armádě, vytvořit frontu táhnoucí se jihovýchodně a severozápadně mezi Etnou a severním pobřežím ostrova.

Jsme stále na americkém úseku, když říkáme, že se pak americké jednotky blížily k Etně. A čím více se k Etně blížily, tím byly boje urputnější. V těchto místech byl totiž velice členitý, skalnatý terén, který se dal jen velice těžko čistit od obránců. Při postupu podél skalnatého pobřeží, kde jako silnice, byly úzké plošiny vytesané, nebo odstřelené ve skalách s mnoha mosty, které obránci zničili. Ženisté v těchto místech museli konat pravé divy. Sám generál Eisenhower na jeden takový „div ženistů“ vzpomínal ve svých pamětech, když napsal, cituji:

„Na útesech obrácených k moři východně od Etny jsem spatřil téměř neuvěřitelný výtvor ženistů. Místo silnice, která byla v délce 200 metrů vyhozena do povětří, tam zůstal jen několik set stop vysoký strmý sráz. Přes tuto průrvu postavili estakádu, která unesla vojenské nákladní automobily a tanky.“

Byla to doba, kdy samozřejmě německý generál Hube, který již předtím převzal velení obrany na Sicílii, vypracoval plán, podle kterého byly v severovýchodním cípu ostrova s využitím hornatého terénu vybudovány celkem 3 obranné linie. Tak, jak měli Němci pod spojeneckým tlakem ustupovat, měly se obranné linie postupně zkracovat a takto uvolněné jednotky z obrany měly být evakuovány z ostrova Sicílie na italskou pevninu.
Když se americká 45. pěší divize generálmajora Troy Middletona, která postupovala po severním pobřeží dala do pohybu, následována 3. americkou pěší divizí generálmajora Lucien Truscotta , dosáhla 10. srpna mysu Orlando. K dalšímu postupu amerických jednotek pak velice napomohly 3 malé námořní výsadkové operace v síle jednoho až dvou praporů, které zde provedla nevelká námořní operační skupina pod vedením kontraadmirála L. A. Davidsona, která disponovala výsadkovými loděmi a čluny. Palbou je podporovala vlajková loď kontraadmirála Davidsona „USS Philadelphia“ a torpédoborce. To první vylodění bylo provedeno u Santa Agaty v noci ze 7. na 8. srpna 1943. To druhé vylodění z 10. na 11. srpna mezi mysy Orlando a Calava u Brola a to třetí vylodění ze 17. na 18. srpna 1943 u Spadafory nedaleko Messiny ( místa viz mapa vylodění).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6835
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XI.díl. Operace Husky, Sicílie 1943. Č 30.

V souvislosti s 10. srpnem 1943 veškerá historická literatura, která popisuje vylodění na Sicílii, nikdy nezapomíná na tzv. „fackovací incident generála Pattona“. Je to i proto, že to byl právě onen fackovací incident, který málem ukončil nadějnou kariéru nejagresivnějšího a nejtalentovanějšího tankového generála armády Spojených států.
Totiž onoho 10. srpna 1943, se při cestě na velitelské stanoviště II. amerického sboru generálporučíka Omara N. Bradleye z Pattonovi 7. americké armády zastavil generál ve vojenské polní nemocnici, aby tam pozdravil a projevil účast raněným v bojích na Sicílii. Když se tak procházel Patton mezi zraněnými vojáky na lůžkách, skoro s každým promluvil, odkud je, zeptal se kde byl zraněn a přál jim brzké uzdravení. Pak mezi zraněnými spatřil vojáka bez obvazů a pod dojmem nejen atmosféry ostatních zraněných, ale i z únavy mnohadenních bojů se vojáka zeptal proč je v nemocnici. Vojákova odpověď generála Pattona přímo rozzuřila: „Nejspíš kvůli nervům, pane generále.“ Tady to ještě dopadlo dobře, relativně dobře, neboť tomuhle vojákovi generál Patton jenom vynadal. Hůře to dopadlo u dalšího vojáka, který se celý třásl a na generálovu otázku odpověděl: „To nervy, nemůžu již vydržet hluk střelby“a rozplakal se.
Generál Patton, který byl vychováván velice drsně a sám si nic neslevil, jednal impulzivně, neboť věřil, že něco takového, jako je únava z boje, nebo neuróza z boje, prostě neexistuje. V tu chvíli to bylo mimo chápání generála Pattona. Generál se neovládl a vojáka udeřil a v zápětí podruhé, až mu srazil přilbu. Patton pak vojákovi řekl, cituji:
„Vrátíš se na frontu, možná budeš zasažen, nebo zabit, ale vrať se do boje, jinak tě postavím ke zdi a jistě tě zastřelí popravčí četa.“
Později ošetřující lékaři dosvědčili, že jeden z oněch 2 vojáků byl skutečně vážně nemocen a zároveň oba dva oslovení vojáci měli vysokou horečku. To již do incidentu zasáhl lékařský personál a generál Patton se částečně zklidnil. Dál pak pokračoval v prohlídce nemocnice, ale stále vykřikoval, že ti, kteří se vymlouvají na psychoneurózu jsou zbabělci a nemají být v nemocnici s raněnými statečnými muži.
No a když pak přijel na návštěvu ke generálu Bradleyovi, tak se jako by nic omlouval za zpoždění a řekl, že v nemocnici narazil na dva simulanty z nichž jednoho udeřil. Hodně později k této scéně generál Bredley napsal, cituji:
„Říkal to bez výčitek svědomí, vůbec nedával najevo, že udělal cosi zlého.“
No a pak začal „tanec“!
Mnozí, včetně personálu v nemocnici, celý incident „nafoukli“ a zveličenou verzi pak začali rozšiřovat po všech spojeneckých jednotkách na Sicílii (bylo to téma – „Patton mlátí zraněné vojáky“). Velmi brzy přijeli za velitelem celé „Operace Husky“ generálem Eisenhowerem váleční zpravodajové, kteří vyslechli ty „pravdivé i nepravdivé“, „ty kteří o incidentu jenom slyšeli“ i ty, „kteří jej na vlastní oči viděli“. Když se všechny druhy výkladu (pravdivé i nepravdivé), jako zpráva dostaly do USA, nastalo ohromné pozdvižení.
Generál Eisenhower musel jednat. Rozhodoval se zda Pattona odvolat, nebo podržet. Generála Pattona znal celý jeho profesionální život a znal jeho nebývalý vojenský talent.
Generál Eisenhower se postavil na stranu Pattona, ale potrestat jej samozřejmě musel. „Ike“, jak se generálu Eisenhowerovi familiérně říkalo, nechal vše pečlivě vyšetřit, když některé ze svědků vyslechl osobně. Nechtěl přijít o tak výtečného tankového velitele, kterého bude nutně potřebovat v následných velkých bitvách, které se ještě měly odehrávat v západní Evropě, především však v grandiózním vylodění v Normandii v létě 1944.
Napsal generálu Pattonovi ostrý dopis s pohrůžkou, že v případě, že by se měl podobný, nebo nějaký incident opakovat, bude generál Patton odvolán a odeslán zpět do Spojených států (generál Patton byl velice znám tím, jak moc si přál do 2. světové války zasáhnout osobně, neboť si byl vědom svých vojenských kvalit, které pak skutečně ve 2. světové válce uplatnil. Byl to právě generál Eisenhower, který si generála Pattona pro jeho nesporné a mimořádné vojenské kvality vybral jako velitele jedné ze svých armád, se kterým chtěl bojovat a bojoval v Africe a pak dál v západní Evropě a to až do jeho předčasné smrti v minovém poli). „Ike“ ještě Pattonovi přikázal, aby se nejen oběma vojákům, ale i personálu nemocnice, který byl incidentu přítomen, okamžitě omluvil. Zároveň musel generál Patton vystoupit před vybranými důstojníky a vojáky svých divizí ze 7. americké armády a ujistit je, že „podlehl impulzu, a že respektuje jejich postavení, jakožto bojujících vojáků demokratického národa“.
Generál Patton samozřejmě okamžitě uposlechl. Zároveň napsal značně emotivní dopis (u něj starého drsného vojáka neobvyklý) generálu Eisenhowerovi, ve kterém, mimo jiné píše, cituji:
„Těžko hledám slova, abych vyjádřil svůj smutek a žal nad tím, že Tobě, muži, jemuž vděčím za všechno a za něhož bych dal život, jsem zavdal příčinu k nelibosti.“
A přece jenom musel „Ike“ později generála Pattona trochu v jeho kariéře zastavit. Když pak totiž začala invaze do Normandie, zůstal generál Patton, v uvozovkách, „jen opět velitelem armády“. Přeskočil jej, na Sicílii tehdy jeho podřízený, velitel II. armádního sboru, generál Bradley. Generál Bradley pak v Normandii velel 12. Skupině armád a generál Patton mu byl podřízen se svou 3. armádou.
Ale zpět ještě do srpna 1943 na Sicílii, kde právě 13. srpna americká 9. pěší divize dobyla Randazzo, načež se nepřítel po celé délce fronty odpoutal a začal ustupovat. Další den pak americká vojska ovládla Etnu, kterou obešla ze severozápadu.
O těžkém a pomalejším postupu britské 8. armády budeme ještě hovořit i v souvislosti s obranou německého 3. parašutistického pluku z 1. parašutistické divize. Nyní si jen řekněme všeobecnou situaci k postupu amerických jednotek v návaznosti na britské jednotky.
Tady si musíme říci nejprve, že jednotky britské 8. armády byly po 21. červenci 1943 rozmístěny takto: na pravém křídle, tedy nejvíce východně byl britský XIII. sbor se svou 5. a 50. divizí pěchoty vzdálen 12 mil jižně od Catanie, na levém křídle, tedy západněji byl britský XXX. sbor s 51. divizí vysokohorské pěchoty a to jižně od řeky Dittaino, když měl nejvíce nalevo vysunutou kanadskou 1. divizi, která postupovala směrem na Adrano. Kanaďané pak po velkých bojích a při značných ztrátách dobyli Leonforte a německo-italská obrana se stáhla z Assora. Kanaďané pak 23. července 1943 zaútočili na Nisseru, kterou dobyli 24. července 1943, čímž odblokovali silnici do Agáty, kde byl důležitý přístup k Etně. Pak jsme si řekli, že mezi 24. červencem až 28. červencem 1943 sváděly těžké boje kanadské a britské jednotky spolu s 231. pěší (maltskou) brigádou o město Agáta, kterou bránila německá 29. divize pancéřových granátníků. Během pěti dnů ztratili Britové a Kanaďané 40 důstojníků a 531 vojáků, zajali 691 nepřátel, z nichž byl 260 Italů. Tvrdé boje potom byly svedeny v oblasti Regalbuto (konkrétní boje v okolí Regalbuto, mezi německým 3. parašutistickým plukem a britskými jednotkami bude detailně popsán v dalších článcích o ofenzivě po 1. srpnu 1943).


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S. a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S.. a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=112
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“