římsko-perské války
rok 359
Perská říše za Šápúra II.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Úvod, poznámky a závěr: kacermiroslav
ÚVOD
Tradičním nepřítelem Římské říše na jeho východních hranicích byla mocná Perská říše pod vládou dynastie Sassanovců. Také se Říši podle vládnoucí dynastie říkalo Sásánovská, nebo novoperská a její existence trvala od roku 224 do roku 651. V roce 359 na trůně seděl Narséův vnuk Šapúr II (syn král Hormizda II.; vládl 302–309, a královské konkubíny), který mezi sásánovskými panovníky drží hned několik primátů. Byl korunován na velekrále ihned po svém narození v roce 309 a vládl až do své smrti v roce 379 (po dobu jeho nezletilosti za něho vládla jeho matka se svým druhým mužem Bahrámem Kušanským). Byl to schopný a energický panovník, který se v mnohém podobal svému slavnému dědovi Šápúrovi I. Nicméně jeho vláda se vyznačovala četnými válkami, především pak proti Římské říši. Koncem třicátých let 4. století, kdy započal vleklý spor s Římem, začala i dlouholeté perzekuce perských křesťanů. Král totiž tuto víru považoval za prodlouženou ruku Říma. Jednou z prvních obětí se stal nejvyšší představitel perské křesťanské církve, ktésifóntský biskup Šimon bar Sabba´é.
Situace po úmrtí římského císaře Konstantina Velikého (+337) využil Šápúr II. k obsazení římské Mezopotámie a následnému pokusu o dobytí města Nisibis. Obléhání z roku 337 (nebo 338) nebylo úspěšné, a stejně tak dopadla další dvě obležení z roku 346 a 350. Roku 344 došlo u města Angara k bitvě. Císař Constantius II. [1] v bitvě nasadil těžkou jízdu podle vzoru Peršanu a úspěch se málem dostavil. Nekázeň vojáků ale nakonec pohřbila šanci na vítězství. Nicméně i Peršané utrpěli těžké ztráty (padl i jeden z perských princů) a vzdali se na čas další expanze na západ. Císař Constantius II. využil této situace k posílení vlastní moci a k získání západní části římského Impéria pod svou vládu (353). Peršané byli mezitím zaměstnání boji s barbarskými Chionity, kteří přicházeli z rozlehlých stepí střední Asie.
perský vládce se svou korunou
Roku 358 bylo mezi Constantiem a Šápúrem zahájeno mírové jednání, které by potvrdilo již pár let trvající příměří. Vysoká diplomacie je práce v „rukavičkách“ a mnohdy stačí málo, aby bylo jednání ukončeno dalším válečným konfliktem. V tomto případě došlo buď k nedorozumění, nebo k vyloženému zkreslování informací, které nakonec vedlo od mírového stolu rovnou na bitevní pláně. Dva přední římští hodnostáři Cassianus, vévoda mezopotámský, a Musonianus, pretoriánský prefekt Orientu (354 – 357), si totiž mysleli, že již dozrál čas k uzavření smlouvy upravující poměry v Mezopotámii, když Šapúr je zaměstnán krvavým konfliktem na východě provincie a císař Constantius řeší vpád barbarů na západě. Navázali tedy kontakt s Tamsaporem (persky Tamšábur), místokrálem Adiabény (provincie po obou stranách horního Tigridu), a vyzvali jej, aby přiměl svého pána smířit se s Římem. Tampsapor je ovšem buďto špatně pochopil anebo jejich poselství vědomě zkreslil, když Šápúrovi ve svém dopise tvrdil, že sám císař Constantius pokorně prosí velkého krále, aby mu stanovil podmínky míru. Velekrál tedy do Říma poslal dopis s žádostí o odstoupení velkých oblastí Mezopotámie a Arménie, která byla v té době spojencem Říma (Arménie byla stejně jako Řím křesťanským státem. Dokonce přijala křesťanství již roku 301, tedy dříve, než samotný Řím ediktem Milánským v roce 313). Vítězný tón perského velekrále a jeho požadavky působili na císaře, jak rudý hadr na býka v koridě. Přestože vzájemná diplomatická korespondence používala vzletných frází, krásných oslovení ve stylu „bratře“, bylo oběma stranám jasné, že brzy dojde k dalšímu konfliktu.
Peršané po celou zimu shromažďovali zbraně, potraviny a vojáky pro plánovaný vpád do východních římských provinci. Císaři Constantiovi II. nezůstaly tyto válečné přípravy utajeny, proto poručil evakuovat venkov a spálit vše, co by mohl nepřítel odvést. Na jaře opravdu vyrazila perská armáda na pochod, v jejíchž řadách kráčeli i oddíly Chionitů, prošla kolem Ninive, bez povšimnutí minula těžce opevněné římské pohraniční město Nisibis (Nusaybin, Turecko) a dále pokračovala k vesnici Bebase. Po dobytí tvrzí Reman a Busan se na sto tisíc Peršanů v čele s králem Šapúrem II. objevilo před dvacetitisícovým městem Amidou (dnešní Diyarbakir, Turecko), bráněným vojenskou posádkou o síle sedmi legií. Přímý útok na pohraniční opevnění měl jen nepatrnou naději na úspěch, perské vojsko, čítající údajně 100 000 mužů, se jim proto vyhnulo a zamířilo k Amidě. Tato pevnost musela být Peršany obsazena, jelikož zdejší početná posádka, tvořená pomocnými sbory, by jim jinak mohla přivodit závažné problémy v jejich týlu.
Amida byla velké a silně opevněné město, bašta římské moci na východě. Hradby o délce 5,5 kilometru obtáčeli celé město a byly poprvé zbudovány už v roce 297. Císař Constantius II. si uvědomoval významu města a proto nechal opevnění opravit a zesílit četnými baštami a vybavit obléhací technikou.
Celá operace ohledně Amidy, měla tak být rychlá a rozhodná a měla poskytnout perské armádě odrazový můstek na další tažení proti Římanům. Že se tak nestalo, za to mohl hrdinný odpor všech obránců města a jejich obětování se.
Pád Amidy
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Římská říše: Aelianus
údajně 30.000 mužů včetně domobrany
Perská říše: Šápúr II. a Grumbates, chionitský král
údajně 100.000 mužů
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když Peršané na svém tažení do bohaté Sýrie překročili spolu se svými chionitskými a albánskými spojenci řeku Tigris, tak zjistili, že římská armáda mezitím spálila veškeré právě zrající obilí na polích i píci pro koně a že evakuovala veškerá nehájitelná místa. Přesto pokračovali dále, až narazili na rozvodněný Eufrat, jehož západní břeh byl natolik dobře opevněn pevnůstkami a palisádami a zabezpečen válečnými stroji, že přejít jej bylo nemožné. Proto přeběhlík Antoninus navrhl perskému králi Šapúrovi, aby změnil směr pochodu a postupoval úrodnou krajinou na severovýchod s tím, že řeku může celkem snadno překonat na jejím horním toku. Šápúr souhlasil a přes Zeugmu (Belkis, Turecko) a pohoří Masius (Džebel Kara Dag a Džebel Tur v Korduéně, tj. Kurdistánu) se dostal k městu Amidě (Diyarbakir, Turecko), kde v důležité bitvě porazil Římany a náhlým útokem se zmocnil dvou jejich hradů, které k ní kontrolovaly přístup. Pak se objevil u hradeb Amidy, přičemž předpokládal, že posádka města kapituluje při pouhém pohledu na něho jako na mocného vládce. Když však svůj nerozumný plán začal realizovat a pouze s malým oddílem se přiblížil až k hradbám v očekávání, že nyní se brány jistě otevřou, zasáhla ho hustá a dobře cílené palba, protože již zdálky byl nápadný svým skvělým oblečením a šperky. Byl však vytrvalý a pod ochranou štítů ustoupil až tehdy, když mu jeden šíp roztrhl. Nyní již přitvrdil a poručil chionitskému králi Grumbatesovi, aby již nazítří s oddíly vybraných vojáků zaútočil. Ale i Grumbates se dostal pod těžkou palbu a musel s velkými ztrátami ustoupit, přičemž mezi padlými byl i jeho syn, kterého zasáhl šíp z balisty. Smrt mladého a perspektivního prince pak vyvolala v perském táboře zděšení a velký smutek – dobytí města se tak nyní stalo otázkou královy cti a bylo zřejmé, že po pádu města nebude nikdo ušetřen.
Amida
Peršané se nyní chtěli obležené posádce osobně představit, a proto i se svými spojenci přijeli až k hradbám a nepohnutě stáli až do večera. Chionité, kteří jen hořeli touhou po pomstě za smrt králova syna, pak byli na východě, Vertseové na jihu, válečníci z oblasti Kaspického moře Albánové na severu a Segestanové, vojáci počítaní k těm nejudatnějším, pak byli i s velkým stádem slonů na západě. Perská armáda i s pomocnými oddíly pak obkružovala celé město v pěti řadách.
Starobylá Amida ležela v úrodné rovině na pravém břehu jednoho zákrutu horního Tigridu. Už císař Constantius si uvědomoval její strategický význam, a proto před nedávnou dobou poručil opravit a zesílit jeho hradby a obranné věže a umístil do ní arzenál válečných strojů. Město mělo i dostatečné zásoby vody, třebaže ta byla minerální a lidem zvláště v létě zapáchala. Její posádku tvořilo sedm legií, bohužel Constantiem ve značně redukovaných počtech, a oddíl jízdních lukostřelců tvořený především urozenými cizinci. Proti obrovské vojenské přesile Peršanů a jejich spojenců, kterou lze odhadovat na 100.000 mužů, pak stálo asi 30.000 obležených, do jejichž počtu musíme samozřejmě zahrnout i velké množství civilistů.
Po jednodenní přestávce pak král Grumbates obřadně vypověděl městu nepřátelství tím, že po římském zvyku mrštil zakrváceným kopím proti jejím hradbám. Pak Peršané zahájili boj a vydali se k hradbám, přičemž palbou nejenom z luků, ale i z válečných strojů, kterých se zmocnili v dobyté Singaře (Sindžár, severní Irák), působili obráncům těžké ztráty. Ale Římané palbu statečně opětovali a úspěšně likvidovali nepřítele, který útočil a nemohl se v otevřeném poli tak dobře krýt. Po dvou dnech marných pokusů ztéci hradby již bylo Peršanům jasné, že tudy cesta nevede a že je nutno přistoupit k technickému řešení celého problému. Proto začali stavět ochranné kryty a ploty a hloubit přibližovací zákopy, kterými pronikli až k hradbám a pomalu zasypávali hradební příkopy. Pak přitáhli dobývací věže okuté železem a palbou z balist [balista, správně balistra, vystřelovala šípy, kdežto skorpion kameny] kryli vojáky, kteří před hradbami vršili vysoké náspy, po nichž by mohli přes hradby proniknout do města.
Naděje obránců se nyní upínaly k pomoci zvenčí a všichni doufali v příchod armády, která bude schopna zaměstnat útočníky, poutat jejich síly na sebe anebo je dokonce zahnat na útěk. Pouze na to se však nespoléhali a sami podnikali smělé výpady, při nichž Peršany zaháněli a ničili jejich dílo. A opravdu poblíž Amidy [v Edesse] se nacházela armáda, která mohla městu pomoci. Kdyby její velitel pretoriánský prefekt Orientu Sabinianus byl alespoň trochu rozhodný a rázný, mohl poslat vojáky, kteří útočili nepříteli do zad, ničili jejich zásobovací oddíly, likvidovali opozdilce a občas prudce zaútočili na jeho obranné linie přesně tak, jak to navrhoval druhý muž na perské frontě generál Ursicinus [2]. Ale jeho nadřízený Sabinianus, bohatý, ale již starý muž, vojensky nekompetentní a neschopný, jeho dobré rady ze žárlivosti odmítal. Kromě toho byl Ursicinus u císaře v nemilosti, a proto není divu, že na východ putoval jeho rozkaz, držet jej v „nečinnosti“, šetřit vojáky a nepouštět jej do akcí, které by mu mohly přinést úspěch a slávu. Sabinianova pasivita Ursicina nesmírně iritovala, ale byl nucen jeho defenzivní pojetí boje akceptovat. Jeho poslové proto oznámili městu, že se musí spolehnout samo na sebe.
Posádka Amidy tedy i nadále podnikala smělé výpady a ničila ženijní práce obléhatelů. Jedné noci se dokonce vojákům dvou galských legií, které byly na Východ přeloženy za to, že podporovaly uzurpátora Magnentia, podařilo proniknout do samého centra nepřátelského tábora až ke královu stanu a napadnout samého Šapúra. Ten sice přežil jejich noční útok bez úhony, ale mnoho jeho vysokých dvorských hodnostářů, velmožů a satrapů, kteří se nacházeli v jeho blízkosti, bylo pobitu ještě dříve, než Galové se šestinovými ztrátami ustoupili zpět do města. Jejich odvážný útok pak přinesl městu tři dny oddechu, po něž Peršané oplakávali a pohřbívali své mrtvé.
Ale Amida nemusela vzdorovat jenom obléhatelům, ale i dezercím a nemocem, které si našly za její hradby. Zvláště nebezpečná situace nastala, když jeden z přeběhlíků řekl Peršanům o tom, že na jižní straně města existuje – tak jak to bylo u tehdejších mezopotamských měst obvyklé – tajná podzemní chodba vedoucí od Tigridu až do jedné z hlavních bašt. Šapúr v tom viděl skvělou příležitost a poslal s přeběhlíkem 70 nejschopnějších mužů své gardy, aby věž obsadili. Vojáci opravdu vystoupali po strmých schodech až k baště a ráno rozvinuli šarlatovou vlajku na znamení, že tento úsek hradeb již je v jejich moci. Peršané okamžitě zareagovali a vrhli se do útoku. Ale Římané k ohroženému úseku přivlekli válečné stroje, jejich palbou lukostřelce smetli, načež obrátili palbu proti útočícímu nepříteli před hradbami a připravili mu krvavou lázeň. A právě Vertseové, kteří tuto stranu města měli na starosti, museli toho dne oplakat největší počet mrtvých.
Obležení Amidy se již vleklo sedmdesát dnů a král Šapúr stále nemohl docílit nějakého hmatatelného úspěchu. Roční doba mezitím již velmi pokročila, končil podzim a nastávala zima a s ní konec všech vojenských operací. Město tedy bylo nutné okamžitě dobýt anebo potupně odtáhnout do zimních ležení. Prohru si však král rozhodně nechtěl připustit, a proto jeho muži pod ochranou palbou z obléhacích věží stále usilovně zvyšovali valy, po nichž by bylo možno proniknout na hradby a do města. Aby ji v tom Římané zabránili, rovněž stále zvyšovali valy na své straně hradeb, z nichž na nepřítele usilovně pálili. Peršané rovněž dnem i nocí útočili i na ostatní úseky hradeb s úmyslem proniknout tudy do města anebo alespoň vyčerpat síly obránců. Do boje pak nasadili vše, čím disponovali – pěšáky, slony i válečnými stroji –, a nepovolili Římanům žádný odpočinek, přičemž jejich král se nespokojil s pouhým řízením bojových operací, ale sám zajížděl do předních řad vystaven palbě Římanů, která kosila jeho doprovod.
A po vyčerpávajícím třídenním zápase, kdy se bojovalo dnem i nocí, se na Šapúra štěstěna přece jenom usmála – jeden z římských náspů za hradbami nevydržel, sesul se i s obránci směrem k náspu Peršanů a vytvořil tak pohodlný vstup do města. Římané nyní k zacelení průlomu nasadili své elitní oddíly, ale ani těmto zkušeným vojákům se nepodařilo zastavit Peršany útočícím s fanatickým zanícením. Již brzo se veškerý odpor zhroutil, přičemž ti, kdo mohli město opustit, jej také opustili, kdežto všichni ostatní bez rozdílů pohlaví, věku nebo postavení byli nelítostně pobíjeni jako ovce. Amida tak padla po obležení v délce 73 dnů.
Krále Šapúra, který se k poraženým dokázal dokonce chovat i slušně, však rozzuřil její vytrvalý odpor a těžké ztráty, které utrpěl – na třicet tisíc jeho nejlepších vojáků zde padlo, syn jeho spojence byl zabit a on sám se ocitl v nebezpečí života. A odvaha, s jakou mu vzdorovalo toto bezvýznamné město, si jistě zasloužila tu nejstrašnější pomstu. Proto svým vojákům povolil, aby v něm loupili a vraždili dle libosti. Všichni zajatci, kteří pocházeli z oněch pěti provincií, které byl nucen odstoupit jeho děd Narses Římanům, považoval i nadále za své poddané, a proto je nechal jako zrádce chladnokrevně zmasakrovat. Comitu Aeliana a velitele legií, kteří tu skvělou obranu řídili, poručil barbarsky ukřižovat a mnoho i vysoce postavených Římanů potupně vsadit do pout a odvléci do Persie spíše jako otroky než válečné zajatce.
Nicméně tímto draze vykoupeným vítězstvím válečné akce roku 359 skončily, neboť roční doba již velmi pokročila a Šapúr nepochybně hodlal dopřát svým vyčerpaným náležitý odpočinek po všech těch strázních uplynulých třech měsíců. Proto se stáhl zpět za Tigris, aniž na nepřátelském území zanechal nějaké posádky, a připravoval na rok 360 novou válečnou kampaň. Historik Prokopios z Kaisareie píšící v 6. století sice uvádí, že Šapúr ve městě ponechal 1.000 mužů pod velením jistého Peršana Glona, ale jeho líčení pádu Amidy se značně liší od líčení, které popsal Ammianus Marcellinus [3]. Budeme tedy věřit tomu, co napsal očitý svědek Ammianus Marcellinus.
Hradby Amidy
ZÁVĚR
Z původně rychlé akce, kdy se perská armáda měla bez větších potíží zmocnit Amidy a dále rozvinout útok směrem na západ, se nakonec vyklubalo dlouhé obléhání, které útočníkům připravilo velké ztráty. Tak velké ztráty, že se velekrál Šápúr II. rozhodl ponechat dobyté město svým vojákům, kteří jej zcela vyplenili a vyvraždili. Měl to být signál dalším římským městům v regionu, jak dopadnou, pokud se budou králi stavět na tak houževnatý odpor. K těch nemnohých, kterým se podařilo z krvavé lázně uniknout, patřil i historik Ammianus Marcellinus, který nám tak ve svém díl „Rerum gestarum libri qui supersunt“ podává podrobné svědectví pádu Amidy. Nebít jeho, tak se zřejmě nikdy nedozvíme o hrdinském odporu celého města a jeho následném zmasakrování. Takhle aspoň tímto způsobem k nám doléhá křik třiceti tisíců obětí války.
Velké perské ztráty a čas, ztracený tříměsíčním podzimním obléháním donutili Šápúra k návratu do své říše, kde mohl plánovat akci na příští rok. Skutečně v roce 360 opět útočí a dobývá významná města Singaru (tam utekl Ammianus Marcellinus po pádu Amidy) a Bezabde. Jeho další nápor se již ale nesetkal s úspěchem a byl nucen se opět stáhnout do Persie. Východní část Římského Impéria tak byla zachráněna a pro změnu císař teď mohl převzít iniciativu. Za tím účelem oslovil svého bratrance Juliána, který hájil římské zájmy v Galii a pověřil jej vysláním vojenských sil na Východ. Během příprav na tažení císař Constantius II. náhle v listopadu umírá. Novým císařem se stává Julián, znám také jaké Julianus Apostata [4].
POZNÁMKY:
[1] Constantius II. - Constantius II.(Konstantin), vlastním jménem Flavius Iulius Constantius (* 7. srpna 317 v Ilýrii, zřejmě v Sirmiu – + 3. listopadu 361 v Mopsukrenai, Kilíkie), byl synem Konstatina Velikého a císařem římské říše od roku 337 (na východě) resp. 353 (jako jediný vládce říše) až do roku 361. Začal prosazovat primát křesťanství před ostatními vírami v říši. Po smrti císaře Constantina I. Velikého se říše římské rozdělila mezi jeho tři syny, přičemž Constantius II. Flavius Iulius obdržel východní část říše a Thrákii. Roku 350 byl jeho bratr Constans zabit ve vojenském povstání. Již předtím se Constans zmocnil území svého bratra Constantinuse II. (340), a tak se teď Constantius II. stal pánem celé říše. Svým caesarem nástupcem jmenoval Juliana Apostatu (odpadlík). Constantius zemřel roku 361.
[2] Ursicinus – římský generál a velitel jízdy („magister equitum“ ) za vlády císaře Constantia II. Zprávy o něm nám podává historik Ammianus Marcellinus, který byl jako voják roku 353 přidělen do jeho vojska. V roce 354 byl Ursicinus císařem povolán do Antiochie, aby zde předsedal místnímu soudu při politických procesech. Sám se však stal obětí těchto procesů a na rozkaz císaře byl zatčen a převezen do Milána, kde měl být císařem souzen. V roce 355 ale došlo ke vzpouře na rýnské hranici a Ursicinus byl vyslán vzniklou vzpouru velitel Silviina řešit. Zásah byl úspěšný a poté byl velitel převelen do Mezopotámie, aby bránil římské hranici proti perskému vojsku krále Šápura II. Císař jej ale nedokázal náležitě v tomto úkolu podpořit, následkem čehož Ursicinus ztratil Amidu a byl císařem zbaven funkce.
[3] Ammianus Marcellinus – narozen v Antiochii někdy mezi rokem 325 až 330, pravděpodobněji roku 330. Pocházel z Řecka a během svého mládí získal dobré vzdělání. Vstoupil do armády, kde bojoval proti Alamanům a Peršanům. Roku 363 se účastnil císařova tažení do Mezopotámie. Po smrti císaře Juliana (+363) odešel do Říma, kde se věnoval historii a literatuře. Je považován za posledního významného římského historika. Jeho kniha „Rerum gestarum libri“ (Soumrak říše římské) byla vydána v Čechách roku 1975. Rozsáhlé dílo měl celkem 31 knih, ale dochovaly se nám pouze knihy 14 až 31. Autor navazuje na Tacita a začíná svůj děj smrtí císaře Nervy v roce 96 a končí smrtí císaře Valenta (+ 378). Bohužel zachovány máme děje mezi léty 353 až 378. Dílo je velmi ceněno pro svůj objektivní přístup. Na druhou stranu tím, že Marcellinus nepsal ve svém rodném jazyce a používal jisté básnické obraty, tak se některé části stávají nejasné. Ze samotného textu pak lze mezi řádky číst, že autor nebyl nakloněn křesťanství.
[4] Julianus Apostata - Flavius Claudius Julianus (331 v Konstantinopoli – 26. června 363 poblíž vesnice Maranga u řeky Tigris), známý jako Julianus Apostata (řecky „Odpadlík“) nebo také česky Julián, byl v letech 361 až 363 římským císařem. Byl císařův bratranec, jenž už za života Constantia II. Flavia se osvědčil jako vojevůdce proti Alemanům a Frankům a jako císař zvítězil nad Peršany u Ktesifontu, zemřel v této válce. Byl ovlivněn novoplatonismem a úctou k antické minulosti. Roku 355 Constantiem II. jmenován Caesarem. Roku 360 i s vojskem veřejně odstoupil od Křesťanství. Zemřel na vítězném tažení proti Peršanům roku 363.
Zdroje:
Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
http://www.deremilitari.org/resources/s ... mianus.htm
Klíma Otakar – Sláva a pád starého Íránu – Praha 1977
Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967
Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
