Zmiňované ostrovy - jejich poloha vůči Sicílii a severní Africe.
Ostrovy Pantellerie, Lampeduse a Linose.
Dříve než mohli Spojenci zaútočit na Sicílii bylo třeba dobýt 3 poměrně důležité ostrovy, které vyloďujícím jednotkám ležely v cestě. Těmi ostrovy byly právě ony 3, které jsou v názvu – Pantellerie, Lampeduse a Linose. Jejich dobytím by se nejen uvolnila cesta konvojům, ale Spojenci by zároveň získali letiště pro své stíhací letectvo. Zároveň by se odstranilo existující reálné nebezpečí, že odtud bude nepřítel útočit na konvoje.
Z jmenovaných tří ostrovů pak největší význam měl ostrov Pantellerie, ostrov, který vychloubačný Mussolini nazýval „Italskou Maltou“.
Ostrov Pantellerie měří 8 x 12 km a leží asi 110 km jihozápadně od Sicílie a přibližně 90 km východně od Tunisu.
Italové již od roku 1926 vydali zákaz vstupu na tento ostrov pro cizince, což vlastně pro ostatní svět znamenalo, že nebyly takřka žádné zprávy a informace o tom, co se na ostrově děje. Později se přece jenom vědělo, že byl ostrov Pantellerie od roku 1937 neustále opevňován a vyzbrojován a začalo se mu tehdy říkat ještě vznosněji - „Gibraltar centrálního Středomoří“.
Britové - tak jak již od roku 1940 plánovali dobývání ostrůvku v Středomoří - naplánovali i na leden 1941 (tehdy jako „Operace Workshop“) dobytí Pantellerie. Tehdy se však proti tomu postavil admirál Cunningham, kterého podpořil admirál Pound, kteří tvrdili, že ostrov nepotřebují, a že jim nepřekáží. Britové pak, v době kdy italsko-německá vojska útočila na Maltu, velmi litovali, že Pantellerii neobsadili.
Prakticky až do 13. května 1943, tedy do chvíle než v severní Africe kapitulovala italsko-německá vojska, byla tato vojska právě z Pantellerie zásobována. Na ostrově se nacházelo letiště s podzemními hangáry, kde mohlo být umístěno až 80 stíhaček. Ostrov Pantellerie měl i německý radar FREYA, který umožňoval sledovat a hlásit pohyby spojeneckých lodí a letadel. Na ostrově Pantellerie si mohly doplňovat pohonné hmoty a munici německá a italská letadla i ponorky a torpédové čluny, které operovaly ve Středomoří. Spojenecký letecký průzkum odhalil, že na ostrově Pantellerie je více než 100 dělostřeleckých postavení, většinou vytesaných ve skále a velké množství kulometných hnízd, jakož i další obranná postavení.
Kolik vojáků tvořilo posádku ostrova Pantellerie se stalo dokonce předmětem sázky mezi generálem Eisenhowerem a premiérem vlády Jejich Veličenstev Winstonem Churchillem, když Winston Churchill tvrdil, že jich tam nebude víc jak 3 000, a co bude nad 3 000 tak to, že on, za každého obránce zaplatí „Ikemu“ 5 centimů. Když Spojenci ostrov obsadili, zajali 11 000 vojáků. A Winston Churchill příslušnou částku skutečně generálu Eisenhowerovi vyplatil.
Ale pojďme zpět.
Na ostrově byla posádka 11 000 mužů, z čehož bylo 150 Němců, a obraně ostrova velel italský viceadmirál Gino Pavesi. Jednalo se o různorodou směsici mužů od různých zbraní, kteří nikdy nebyli v boji a všeobecně měli nízkou morálku.
Samotný topografický popis ostrova Pantellerie z vojenského hlediska a z hlediska obrany a následného útoku na ostrov poskytl pro historiky sám generál Eisenhower, který na str. 150 svých pamětí říká, cituji:
„Z topografického hlediska představovalo dobytí Pantellerie problém bezmála děsivý. Terén byl pro vzdušně-výsadková vojska naprosto nevhodný a přitom pobřeží tak skalnaté, že vojska se mohla vyloďovat pouze ústím jednoho malého přístavu. Bylo zřejmé, že úspěch může zajistit jen prudký úder. Palba v místě útoku musí být silná, že se naše útočná vojska dostanou na pobřeží i bez výhody momentu překvapení a opevní se tam.“
Prostě skalnaté pobřeží ze skalami tyčícími se několik stovek metrů nad mořem, kde bylo jenom jedno jediné vhodné místo po celé délce ostrova, které by bylo vhodné pro výsadek. Tím jediným místem byl vstup do malého přístavu Porto di Pantelleria s mělkými vodami, kam mohly připlouvat jen lodě s malým ponorem.. Navíc zde byly silné a záludné proudy v době příboje.
Na štábech vládla skepse, všichni se obávali těžkých ztrát na životech při vylodění, což by mělo špatný vliv na morálku vojsk, která se připravovala na „Operaci Husky“. Celou nerozhodnost „uťali“ generál Eisenhower a admirál Cunnigham, kteří optimisticky říkali na všech úrovních, že ostrov lze dobýt jen s minimálními ztrátami. Generál Eisenhower si o tom poznamenal, že cituji:
„Své přesvědčení jsme založili na předpokladu, že Italové většinou mají už války dost a hledají každou přijatelnou výmluvu jak z boje vypadnout. Věřili jsme, že stačí ostrov několik dní a nocí intenzivně bombardovat a nedopřát posádce spánku ani oddechu. A vylodění podpořené silnou palbou z námořních děl bude pak poměrně snadnou záležitostí. Možná, že se nepřítel vzdá předem.“
První velké ostřelování Pantellerie provedl z moře dne 13. května 1943 britský křižník „HMS Orion“ a torpédoborce „HMS Isis“ a HMS Petard“. No a pak následovalo denní ostřelování britských křižníků a torpédoborců po dobu 14ti dní.
Štáb „Operace Husky“také rozhodl, aby byl ostrov Pantellerie vystaven kobercovému bombardování, při kterém britsko-americké letectvo použilo všechny druhy bomb, které mělo k dispozici, to aby byla i zároveň vyzkoušena jejich účinnost. Letecké bomby byly vrhány na určité cíle a vedly se o nich podrobné zápisy, kde se uváděl typ bomby, účinek, zasažený cíl a zároveň se vše vyhodnocovalo. Tak například po dobu 6ti dnů a nocí svrhly americké a britské bombardéry 5 000 tun bomb na východní část ostrova Pantellerie – jen na určitý omezený prostor. Celkově pak v době od 18. května do 11. června 1943 bylo na Pantellerii shozeno 6 570 tun bomb, když jenom 10. června 1943 americké letouny svrhly více než 1 100 tun trhavin. Z bombardovaných 80ti italských děl na Pantellerii jich bylo 43 poškozeno (ale jen 10 nebylo opravitelných. Ztráty na lidech byly však díky krytům ve skalách minimální, zahynulo jen 35 italských vojáků.
Jak už to bohužel bývá, tak největší škody utrpělo civilní obyvatelstvo, když na Pantellerii byly některé vesnice zcela zničeny. To, že většina komunikačních sítí a vodovodů byla vytesána ve skalách znamenalo, že právě komunikační síť, vodovody, elektrická síť, spojení sice poškozeno bylo, ale jen po minimálních opravách bylo zase použitelné.
Stejně tak se později zjistilo, že zachovány zůstaly zásoby munice, potravin, léků, oblečení a náhradních dílů, což svědčilo o tom, že ostrov umožňoval dlouhodobou obranu.
Vše se však vyvíjelo jinak.
Dne 8. června 1943 vyzvali Spojenci velitele ostrova Pantellerie admirála Pavesiho ke kapitulaci. Ten odmítl.
Dne 11. června byl pak zahájen konečný útok na Pantellerii, kterému předcházelo ono bombardování 10. června, po kterém admirál Pavesi do Říma hlásil, cituji:
„Spojenecké bombardéry proměnily celý ostrov v hořící a kouřící peklo… Situace je zoufalá, všechny možnosti kladení odporu již byly vyčerpány.“
Dne 11. června 1943, pod ochranou křižníků „HMS Newfoundland“
, „HMS Orion“ a „HMS Penelope“ a 8 torpédoborců vyplul v noci na 11. června 1943 z přístavů Safákis a Súsu výsadek. Když se výsadkové čluny s vojáky 1. pěší divize generálmajora W. E. Clutterbucka přiblížily k ostrovu Pantellerie, zjistili, že všude vlají bílé vlajky a z ostrova přichází signalizace, že italští vojáci jsou, cituji:
„Připraveni k nalodění a čekají na odvoz do zajetí.“
Kapitulace ostrova Pantellerie tak byla provedena dřív, než se vůbec výsadkové čluny dostaly k pobřeží. Potvrdil se odhad generála Eisenhowera a admirála Cunninghama, že vylodění na Pantellerii bude snadné.
Winston Churchill ve svých pamětech poznamenává, že celé vylodění stálo jen jednoho vojáka zranění a to prý až na ostrově, kde ho údajně pokousala mula…
