Tato válka povznesla do té doby poměrně málo významné polní opevnění na piedestal maximální důležitosti a polní opevňování se dostalo na nevídanou technickou a organizační úroveň.
Je logické, že když válka skončila, armády které ji absolvovali a armády které vznikly v rámci nově vzniklých států nemohly na tento vývoj vojenské vědy nebrat zřetel. Jiné zkušenosti nebyly a nebo nebyly považovány za dostatečně přesvědčivé. Také armáda nově vzniklého státu ve středu Evropy, Československé republiky, kterou navíc pomáhali budovat napřed italští a následně francouzští poradci se problematice polního opevňování věnovala více než dost. Jak vypadaly tyto pohledy na tuto problematiku ve dvacátých letech minulého století se pokusím probrat v této práci.
Než se ale pokusím propracovat celým tímto souborem informací musím zde něco uvést o těch, kterým vše co zde budete studovat připadlo jako chléb jejich každodenní ženijnímu vojsku. Proto je na místě pár slov o tomto vojenském tělese a armádě, která ho používala.
V roce 1920 měla naše armáda po provedené unifikaci 48 pěších pluků.Tyto byly rozmístěny po celém území tedy od Litoměřic , Plzně přes Olomouc na Spiš až po Mukačevo a Užhorod. Dále měla 4 horské pěší pluky a 10 praporů hraničářů. Pro jejich podporu bylo zřízeno:
16 pluků lehkého dělostřelectva
3 horské dělostřelecké pluky
14 hrubých dělostřeleckých pluků
12 samostatných horských dělostřeleckých oddílů
5 těžkých dělostřeleckých pluků
Pohyblivost do boje mělo vnést 10 jezdeckých pluků
Letectvo v této době představovaly 3 letecké pluky a to v Praze, Olomouci a Nitře
Polní zásobování mělo zajistit 5 vozatajských praporů
Technické části naší armády představovalo ženijní vojsko plnilo za míru i za války rozličné množství úkolů jak bojových, tak technických a to jak na zemi, tak i na vodě. Toto vojsko vzniklo z počátečních samostatných ženijních praporů, které se nejprve nazývaly „sapérskými“ a později „zákopnickými“. V dané roce bylo sjednoceno 5 těchto praporů se 3 technickými rotami ruských legií a 2 zákopnickými rotami italských legií. Takto vzniklo 5 ženijních pluků dislokovaných takto:
ženijní pluk č.1 v Terezíně
ženijní pluk č.2 v Kroměříži
ženijní pluk č.3 v Komárně
ženijní pluk č.4 v Bratislavě
ženijní pluk č.5 v Praze
Dále zde byl:
- železniční pluk, který vytvořil několik železničních stavebních a dopravních rot
- telegrafní pluk se 3 prapory po 4 telegrafních rotách
Ze služeb zde byly:
- automobilní služba, která se ale plnohodnotně začala ustavovat až od roku 1921
- zbrojní služba ustavená na bývalých R –U zbrojnicích
- ženijní služba
- veterinární služba
- remontní služba
- indentanční služba či hospodářsko-správní služba
- zdravotní služba
- letecká služba
- justiční služba a
- duchovní služba
O vzdělanost a operační taktickou způsobilost vojáků a důstojníku se staralo vojenské školství.
Tyto informace pochází z knihy Vojenské dějiny Československa, díl III, roky 1918 až 1939, Naše vojsko 1987, strany 104 až 114.
Takto koncipovaná armáda procházela výcvikem pod vedením francouzské vojenské mise. A k obrazu francouzských válečných zkušeností se pojímalo i polní opevňování. Na konci dvacátých let se ale naše armáda od těchto statických válečných teorií začala odpoutávat. Takže vše, co v dalších kapitolách bude popisováno. Platí více méně pro těchto 10 let vývoje naší zametané armády. Když se blížil konec roku 1929, naše armáda vypadala takto:
48 pěších pluků po třech pěších praporech
4 horské pluky po 3 horských praporech
10 praporů hraničářů
16 pluků lehkého dělostřelectva po 3 oddílech se třemi bateriemi
14 pluků hrubého dělostřelectva po 2 oddílech se třemi bateriemi
2 pluky horského dělostřelectva po 3 oddílech se třemi bateriemi a 12 samostatných horských dělostřeleckých oddílů po dvou bateriích
5 pluků těžkého dělostřelectva různého složení dohromady s 28 bateriemi
12 baterií protiletadlového dělostřelectva
3 pluky letectva
10 pluků jezdectva po dvou korouhvích s dvěmi eskadronami
3 eskadrony cyklistů
1 prapor útočné vozby s rotou tankovou, rotou obrněných automobilů a rotou obrněných vlaků
Na čelním místě mezi technickými trupy bylo opět ženijní vojsko. I v tomto roce mělo 5 ženijních pluků tak jak je uvedeno výše a tyto pluky měly dohromady 13 praporů, toho jeden byl horský ženijní prapor. Ženijní pluk měl velitelství , dva až tři ženijní prapory po třech ženijních rotách a jednu ženijní zbrojní rotu pro správu veškerého technického materiálu pluku a provoz technického cvičiště pluku.
K ženijnímu vojsku dále patřily dva speciální prapory:
- strojní prapor v Praze, ten mimo velitelství měl tyto roty:
+ osvětlovací
+ strojní
+ elektrotechnickou
+ zbrojní
+ náhradní s příslušnými sklady
- vodní prapor v Bratislavě, ten měl mimo své velitelství tyto roty:
+ mostní
+ minovou
+ lodní
+ arzenál a
+ rotu náhradní se sklady
Ženijní vojsko mělo za úkol konat pozemní i vodní práce oblasti armády v poli a především v bojovém pásmu. Hlavní úkoly byly:
- zřizovat komunikace
- zdolávat překážky bránící v postupu vojsk
- pomáhat při budování polních opevnění a při jejich obraně
- při vlastním postupu se podílet při útoku na opevněná místa
V roce 1923 byl do ženijního vojska včleněn i železniční pluk v Pardubicích. Ale jak se mi nepodařilo zjistit. Tento pluk zůstal asi samostatný jen se velitelsky přiřadil k ženijnímu vojsku. Byl tvořen:
- velitelstvím
- dvěma železničními prapory po třech železničních rotách
- samotné železniční roty
- převozné díly a
- náhradním praporem a augmentačním skladem
Měl za úkol budovat v poli všechny druhy železničních tratí, provoz na polních tratích, úprava stájích železnic, součinnost při evakuaci drah a nakonec destrukce drah před postupujícím nepřítelem
Telegrafní pluk. Byl dalším technickým druhem vojska. Byl tvořen:
- velitelstvím
- hlavním skladem
- učilištěm
- třemi telegrafními prapory s těmito jednotkami:
+ 3 až 5 telegrafních rot
+ telegrafní učiliště pro spojaře spojovací služby i dalších druhů vojsk
+ telegrafní skald zemského vojenského velitelství
+ mateřský holubník
+ augmentační a vozatajský sklad
+ dvě stále rádiové stanice, celkem jich tedy bylo 6 a to v Praze, Plzni, Brně, Moravské Ostravě, Bratislavě a Košicích
Měl za úkol za války vykonávat spojovací službu u vyšších velitelstvích bojující armády, v týlu a na vojensky důležitých místech v zápolí a to těmito prostředky:
- telegrafií
- rádio telegrafií
- radiotelefonií
- signalizací a
- poštovními holuby
K armádě dále patřilo:
a) vozatajstvo, v této době tvořené 5 vozatajskými prapory s 3 až 4 vozatajskými rotami
b) automobilní vojsko tvořené 3 automobilními prapory s různým počtem automobilních rot
c) vojenské vzdělávací ústavy – jako například válečná škola, vojenská akademie, 10 vojenských učilišť
Tyto informace pochází z knihy Vojenské dějiny Československa, díl III, roky 1918 až 1939, Naše vojsko 1987, strany 184 až 192.
Byla to členitá a v té době velmi promyšleně postavená armáda. Takže tolik něco málo počtů a organizačních struktur. A nyní zpět k mé vlastní práci. Musím vás ale upozornit na jednu důležitou skutečnost. To co zde uvidíte je věc stará a dnes už skoro neznámá. Svět vojenské strategie a taktiky se natolik změnil, že vše co zde budete studovat snad už ani není pravda. Takže pojďme se projít zapomenutým světem polních opevňovacích prací z počátků našich ozbrojených sil.
Kapitola první: Trochu dějin polního opevňování před Velkou válkou a vlivy, které se v něm odrazily v jejím průběhu.
Provádění polních opevňovacích prací znamená měnit terén tak, aby byl výhodný pro obránce a nevýhodný pro útočníka. Je to druh vojenského umění a je starý jako válečnictví samo. Jeho vývoj je poznamenaný tím, jak se mění možnosti zbraní útočníka a jakou to vyvolává reakci u obránce.Dvacáté století přineslo několik válek před Velkou válkou, které předznamenaly růst důležitosti polních opevnění v bojových operacích. Hlavně nástup dělostřelectva relativně mobilního, masového a velmi účinného donutil vojáky se ukrývat do země.
Opevnění se dělí ve své podstatě na dvě varianty:
A/ Polní opevnění, které je cílem této práce. Je budováno v daném místě, daném čase a prostředky, které jsou právě k dispozici. Původně mělo být dočasného charakteru, ale Velká válka z něj udělala něco, co téměř získalo charakter opevnění stálého.
B/ Stálá opevnění jsou opevnění budovaná s předstihem v době míru a je často nedílnou součástí lidské kultury dané epochy. Osobně já jsem věnoval nemálo úsilí abych sem popsal historii vzniku fortifikací už v hlubokém pravěku a propracoval jsem to až do doby vrcholně středověkých hradů. Dále se jednalo o opevněná města a nakonec o vysoce účelové pevnosti, nebo města – pevnosti, které často byly budovány dlouhá desetiletí, někdy i staletí. V těchto pevnostech se málokde objevují improvizace - vždy odráží nejvyšší míru dosažených technických a průmyslových možností daného budovatele.
Obě varianty měly až do Velké války stejná východiska z pohledu na účelu a budovala se podle stejných zásad. Tato válka zajistila, že se polní opevnění dostala odolností a technickou důmyslností a také moderními prvky – železobetonové kryty, kulometná hnízda, drátěné překážky nebývalých rozměrů - na úroveň opevnění stálých. Pravda je, že tato války zajistila, že některé pevnosti považované za nedobytné padly za několik dní, ale prostá síť zákopů projevila odolnost naprosto neuvěřitelnou.
Polní opevnění budovaly armády zpravidla k obraně. Útočná opevnění známe z minulosti také. Například obléhající armáda kolem obléhaného objektu budovala obléhací opevnění a v 18. a 19. století tato opevnění byla budována jako pohyblivá. Tedy postupně se přibližovala k obranným postavením obránce. Klasická obranná polní opevnění známe z mnoha válek. Sever proti Jihu, napoleonské války, války na konci 19. století už tím byly vysloveně známé.
Polní opevnění v době rozvoje výkonných děl nabývalo stále více na významu. Sevastopol v krymské válce byl opevněn jen polními opevněními ale jak obléhání pokračovalo, toto opevnění nabylo na rozmachu a obléhající koalice nakonec vybudovala obdobný systém a dokonce musela přistoupit k minové válce.
Zavedení děl s rýhovanými hlavněmi, které přineslo stále lepšící se přesnost palby a nakonec děl s nabíjením zezadu jednotným nábojem, která výrazně zrychlila kadenci význam polních opevnění dále vyzvedla. Prusko – francouzská válka ukázala polní opevnění v obou rolích. Prusové vybudovali linii polních opevnění formou opěrných bodů, které se daly dobře udržet a sloužily jejich jednotkám na přípravu k útočným operacím. Francouzi se zaklubali do obrany a věřili, že o jejich polní opevnění se zlomí všechny pruské útoky. Toto pasivní myšlení vedlo k jejich porážce.
Rusko - japonská válka už byla válkou polních lopatek a lopat. Armády se po každém střetnutí okamžitě zakopávaly a tento trend zachránil nemálo vojáků před smrtí nebo zraněním.
V době před velkou válkou se opevnění považovalo za prostředek nikoliv účel.V ofenzivě nesmělo zdržovat pohyb v před a napomáhalo tomu aby se vojáci přiblížili k nepříteli za v dobré stavu. Proto se budovaly opěrné body ve vesnicích, lesících a pokud byl čas kopaly se zákopy. Pokud se pohyb zastavil přešlo se do obrany a pěchota si upravila terén tak, aby mohla odolat akcím protivníka.
Pěchota polní opevnění budovala:
- úpravou přirozených úkrytů a překážek kmeny stromů, náspy a ploty.
- při nedostatku přirozených úkrytů byly bodovány zákopy, podzemní úkryty s nakrytím
Polní opevnění se budovala na svazích, aby pěchota měla dostatečné palebné pole. Zde se projevila potřeba kvalitní rekognoskace.
Pokud bylo potřeba nastupovalo ženijní vojsko, které budovalo opevnění stabilnější s hlubokými zákopy, hlubokými úkryty, překážkami. Opevnění musela být důkladnější s hlavními body rozptýlenými a výrazně narostla role maskování.
Velká válka pak toto vše využila a vynesla na úroveň do té doby nebývalé.
Co působilo ve Velké válce na vývoj opevnění? Asi šlo hlavně o toto:
A/ Pokroky ve výzbroji
1. Dělostřelectvo. To mělo na vývoj polního opevnění největší vliv. Různý účinek časovaných výbušných a nárazových střel s různou bořivostí, střepinovým účinkem a šrapnelové munice vedl k budování sítí zákopů různých profilů a doplněných velkým množstvím nakrytých úkrytů a různě velkých a různě hluboko zahloubených úkrytů.
Tyto obrázky ukazují dva velmi úspěšné zbraňové systémy. První je francouzská houfnice ráče 155 mm, vzor 1917, a na druhém je veleúspěšný moždíř naší rakousko-uherské armády ráže 35 mm, vzor 1911
Dělostřelectvo prošlo velkým a velmi rychlým vývojem:
- rostla ráže, což vedlo k většímu dostelu a větší ničivosti granátů
- zvětšila se hustota střelby což bylo dáno rychlým růstem počtů děl v bojujících armádách, jejich vyšší kadencí. To umožnila intenzivní zbrojní výroba a vylepšené možnosti logistiky.
- vylepšila se přesnost díky novým zaměřovačům a novým metodám řízení palby
2. Letecké pozorování
Tento masově používaný způsob získávání informací způsobil převrat v získávání informací. Byly pořízeny miliony snímků. Panoramatické podaly informace o celkovém vzhledu úseku. Kolmé pak ukázaly jaká je struktura opevnění a šikmé snímky pak vykreslily hodně detailů- tvar terénu, úpravu zákopů, střílny kulometů a v chody do úkrytů.
To vedlo k potřebě maskování a také k tomu, aby se při budování opevnění dbalo na diverzifikaci objektů a rozptylovaní důležitých objektů.
Obrázky zde umístěné ukazují například letecké fotografie dokumentující postupnou devastaci pevnosti Douamont, jedné pevnosti u Verdunu. První ukazuje jak vypadala před zahájením bojů a druhý jak byla poškozena po prvních bojích.
Obrázek třetí ukazuje jak vypadal pevnost Douamont po šesti měsíčním ostřelování
3. Výzbroj pěchoty
Před Vekou válkou byla pěchota vyzbrojena puškou a sem tam nějakým kulometem. Za války se objevily samočinné pušky, kulomet se stal běžnou výzbrojí a objevil se ruční granát a minomety. I toto vedlo k růstu významu opevnění.
Tyto obrázky ukazují dva kulomety spojenců na západní frontě. Kulomet Vickers, hlavní kulomet britské armády a kulomet Hotchkiss, kulomet zavedený v armádě francouzské
4. Obrněná technika.
Tedy útočná vozba. Ta neměla za války zásadní vliv na tvar a provedení opevnění. Ale třeba tanky dokázaly překonat drátěné překážky a užší zákopy a odolávaly palbě pěchotních zbraní. To přivedlo na svět nové typy děl a nové opevňovací prvky - protitankové překážky.
Zde je ukázka tankové techniky. První obrázek ukazuje masově vyráběný tank britské konstrukce Mark 1. Druhý pak jeho málo početného konkurenta z německé strany fronty, tak A7V.
B/ Ustálení fronty
Tím, že v roce 1914 fronty zamrzly a to se ve své podstatě na většině front neměnilo až do června roku 1918, pokud nepočítáme zvláštní pohyby fronty na ruské frontě, polní opevnění k dokonalosti. Toto ustálení mělo dvojí vliv:
1. nepřímý vliv na to, že se zvýšila důležitost pokroku ve výzbroji
2. přímý tím, že bylo možno neustále vylepšovat systém polního opevnění, doplňovat ho o technologicky dokonalejší prvky, můžeme uvést třeba použití betonu a ocelových prvků v polních opevněních.
Ustálení se projevilo také v tom, že podporovalo útočné ambice možností spojení a organizování mocných sil pěchoty a podpůrného dělostřelectva a důkladného průzkumu pozic protivníka. Obranu podporovalo tím, že poskytlo dost času a prostředků na její upevnění. Ve Velké válce tak polní opevnění prošlo postupným a zároveň současnému zdokonalování útočných i obranných prostředků v liniích, které se dostaly na úroveň stálých opevnění. Je paradoxem, že v roce 1906 francouzské předpisy předvídaly, že za války bude polní opevnění používáno přechodně. Válka ukázala, že polní opevnění může setrvat v používání i několik let a přestát ofenzivy a dělostřelecké palby, jaké do té doby svět nepoznal.
Lidé v naší nové armádě věděli už v roce 1920, že nelze předvídat jak bude vypadat možná budoucí válka. Rozvoj zbraní na bojišti zatím nových – tanky, letadla a nové dělostřelecké systémy – mohly budoucí válku změnit. Ale někde se začít muselo a tito lidé začali tím, co znali nejlépe. Tedy tím co přinesla Velká válka. Jak se vyvíjelo polní opevnění právě za Velké války se pokusím ukázat v další kapitole.