Trochu velmi zajímavých technický vymožeností našich předchůdců.
V době, kdy se naše armáda po rozpadu mnohonárodnostní rakousko – uherské armády ustavila na bázi jak zbytků rakouských vojska na našem území, tak i na bázi legií z Ruska, Itálie a Francie, to bylo pole málo orané ale ne neřešitelné. Díky čtyřletým válečným zkušenostem z mnoha bojišť a způsobů vedení války v různých terénních podmínkách se zdálo, že je na čem stavět. Ale nebylo tomu tak. Jelikož válku vyhrála obrana opřená o mohutné soustavy polních opevnění, které nabyly charakteru opevnění stálých, kde pro pohyblivou válku nebyl prostor, se na zkušenosti z Ruska kde jedině občas bojová činnost našich vojáků měla charakter právě pohybu poměrně rychle zapomnělo.
Na počátku a koneckonců po celou dobu 20. let se studovalo a cvičilo získávání pitné vody jako v době poziční války ve Francii a výhradně ze zkušeností francouzské armády. Nebudu zde řešit vojáka a jeho feldflašku. Nebudu zkoumat zda byly nějaké prostředky pro přepravu a výdej vody pro polní jednotky - asi byly ale nemám zdroje. Zaměřím se na to , co pro zásobování vodou mělo pro bojující armádu vykonávat ženijní vojsko v jakékoliv podobě.
Zásobování vodou se podle tehdy platného vidění možností mohlo realizovat pomocí tří zdrojů:
1. podzemními prameny
2. vodou vrchní – kam byly řazeny řeky, rybníky a jezera
3. vodou dešťovou. A já senní na jednotlivé možnosti zdrojů pitné vody podívám trochu blíže.
Kapitola první: Zásobování vodou z podzemních pramenů.
Ta část dešťové vody která neskončí ve vodotečích se vsákne do země a prosakuje tak hluboko kam až jí dovolí nepropustné podloží. Při uložení v zemi nabírá do sebe pomocí rozpouštění různé minerály a stává se tak vodou podzemní. Tato podzemní voda se pak po nepropustné vrstvě pohybuje a ukládá se do nejnižších možných míst. Zde zůstává uložena v přírodních rezervoárech odkud de se získává kopáním studní nebo vrtáním artézských vrtů. Pokud se pohybem po nepropustné vrstvě dostane k povrchu, objeví se studánka nebo pramen.
Možnost první: Kopání studní.
Obrázek číslo 1. ukazuje, jak má vypadat taková vzorová polní vojenská studna.
Je tvořena šachtou – pozice „A“ a vodní nádrží- pozice „B“ a zde vahadlovým čerpadlem pozice „C“.
Stěny šachty jsou zpevněny obložením či správněji pažením, které se skládá z rámů a pažin. Rámy jsou čtvercové, a bylo stanoveno normově že jejich světlost má být 160 cm na 160 cm vnitřního průřezu. Byly sestrojeny z trámů o průřezu 15 na 20 cm a v rozích byly spojeny jednoduchým plátováním. Jak je to koneckonců vidět na obrázku číslo 2., pozice „b“.
Povrchový rám ale má přesah,tak jak ukazuje obrázek číslo 2., pozice „a“. Tato ramena zvaná křídla – pozice „k“, slouží k opěře horního rámu o povrch země a slouží také k jeho upevnění k tomuto povrchu. Jednotlivé rámy jsou sestupně umisťovány od sebe 1 metr daleko a aby se navzájem neposunuly – hlavně aby nevyloučil samovolný pokles jsou spojeny latěmi „l“ o průřezu 4 na 5 cm.
Pažiny jsou prkna 15 až 20 cm široká a silná 4 cm. Jejich délka je 125 cm a jsou zaháněna – tedy lidsky zatlučeny do zeminy na vzdálenost dvou rámů tak, aby konec pažiny přesahoval o 10 cm spodní hranu níže položeného rámu. Hrana kterou se pažiny zahánějí do země je přiostřena a břit je široký maximálně 0,5 cm.
Rohové pažiny jsou širší a to až 37 cm a u prvního rámu mají výřez „klm“ tak jak ukazuje obrázek číslo 3.
To byla malá věda- tedy z dnešního pohledu ale pro tehdejší lidi to bylo jednoduché a lehce pochopitelné. Na základě toho, co jsem o věci dohledal se to pokusím ozřejmit i vám.
Nejprve se položily pažiny tak, aby se v budoucí šachtě mohl snadno složit. A to tak, že se na zem položí dvě strany dvou za sebou následujících rámů na vzdálenost 100 cm. Na nich se srazí k sobě pažiny a jejich pořadí ukazuje čára „i-j“ Tento situační krok ukazuje obrázek číslo 4.
Potom se na upravenou, tedy zarovnanou zeminu položí první rám tak, aby byl ve vodorovné poloze a na každém křídle se připevní třemi kolíky. Další postup je potřeba vizuálně přiblížit a následuje obrázek číslo 5.
Vnětích rámu se vyhloubí jáma asi 120 až 125 cm hluboká a její stěny se seříznou ta, aby nahoře byla na každé straně o tloušťku pažin tedy o 4 cm větší než šířka rámu a dole tak, aby byla širší o 8 cm tedy dvounásobnou tloušťku pažin. Jáma tak získá tvar komolého jehlanu. Dolní podstava má rozměr 216 na 216 cm a horní pak 108 na 208 cm.
Dole se vloží druhý rám a připevní k tomu prvnímu- povrchovému latěmi – pozice „l“, tak aby byl 100 cm od povrchového. Proti bočnímu pohybu se rám uklínuje klíny – pozice“k“. Následuje zatažení pažin mezi tyto dva rámy a to napřed okrajové a potom středové. Klíny se postupně vytahují ale i po jejich vytažení u dolního rámu zůstává volný prostor 4 cm pro horní okraj pažin dalšího sestupného stupně. Aby se pažiny před usazením dalšího věnce nepohnuly, mezi stěnu jámy a pažiny prvního věnce se vloží opět klíny.
A tento postup se opakuje a opakuje a opakuje. Do hloubky 3 metry se hlína vyhazuje lopatkou. Potom nastupují vědra nebo pytle na provazech a tehdejší postupy používají i nějaké evakuační zařízení zvané hřídel. Ale to nevím co má znamenat.
Když se narazí na vodu, pracuje se bez přerušení a to tak, že se pracuje jako v nesoudržné zemině. To si popíšeme dále. Voda se neustále odstraňuje vybíráním nebo odčerpáváním a pokračuje se tak dlouho, až se narazí na pramen.Tam se usadí poslední rám a zasadí vodojem tedy nádržka označená pozicí „B“ na úplně prvním obrázku.
Hloubení šachty v nesoudržné zemině je odlišné jen tím, že se mezi pažiny a rám vkládá ještě odstavnice, pozice „o“ , která usnadní zahánění dalších pažin.Odstavnice je prkno 200 cm dlouhé , 15 cm široké a 2,5 cm silné. O šířku této odstavce je potom šachta širší. Použití odstavnice ukazuje obrázek 6.
Šachta se vyhloubí jen do hloubky asi 60 cm.a v ní se složí pomocný rám pozice „r´“, na jehož vnějších stranách jsou přibity latě „l´“. S prvním rámem se opět spojí latěmi „l“, ve vzdálenosti 50 cm. S pažením se začne současně ze dvou rohů protilehlých a pokračuje se k rohům mezilehlým. Toto vše ukazuje obrázek číslo 7.
Když je šachta takto zapažena, vyhloubí se jáma na hloubku 120 cm, sestaví se a osadí druhý rán, pažení se zažene tak, aby přesahovalo o 10 cm jeho spodní hranu. Mezi pažení a rám se vloží odstavnice a zaklínuje se klínem.
Možnost druhá: Nouzové studně.
Tyto studně se zakládají tehdy, když je hladina spodní vody nejvíce 2 metry pod povrchem půdy. Voda v nich nebývá podle tehdejšího hodnocení tak kvalitní jako ve výše popsaných studních ale je lepší než nic. Možnosti jak to udělat ukazuje obrázek číslo 8.
Vykope se jáma jejíž dno leží asi 20 cm nad hladinou spodní vody. Aby byl do ní lepší přístup na jedné straně jámy by měly být vybudované schody. Této jámě se vykopají jiné 2 metry hluboké jámy o kolmých stěnách a od sebe vzdálené 2,5 metru. Pro pěší prapor se podle tehdejších norem kopaly jámy dvě.
Do těchto jam se zapustily buď dřevěné sudy, jak to ukazuje pozice „a“ nebo dřevěné nádrže jak ukazuje pozice „b“. Tyto dřevěné prvky měly jen pláště - dna nikoliv.
Nádrže se zhotovily ze tří rámů a straně 1 metr, a rámy byly od sebe opět 1 metr. Pláště nádrží tvořila prkna dlouhá 2 metry. Sudy či nádrže se do jam zapustily tak, aby jejich horní okraj vyčníval 10 cm nad dno jámy. Filtrování prosakující spodní vody se děje pomocí 7 až 21 cm vysoké vrstvy štěrku, hrubého a jemného písku.
Kapitola druhá: Zásobování vodou z povrchových zdrojů - vrchní vodou.
Voda říční a voda potoční a přehradních nádrží je vždy považována za nečistou. Před použitím je potřeba ji vždy vyčistit, jak praví tehdejší postuláty. Voda z jezer byla v té době považována za čistou. A voda z rybníků byla považována za natolik znečistěnou organickými látkami, že se o jejím používání neuvažovalo vůbec.
Voda z vodotečí se před použitím musela přefiltrovat.. K tomu sloužily takzvané filtrovací sudy, které nebyl problém zhotovit i nouzových podmínkách z místních zdrojů. Ovšem podobu originálního vojenského materiálu ukazuje obrázek číslo 9.
Co na něm vidíme?
- objemný, tedy velký sud pozice „S“jehož horní dno bylo z něj vyňato
- stojan tvořený dvěmi velkými břevny – trámy o průřezu alespoň 20 na 20 cm
- v potřebné výšce se do sudu zapustí pípy – pozice „P“
- v horní části se vyvrtají vzduchové otvory , pozice „O“, tak, aby jimi mihl odcházet vzduch vytlačovaný stoupající hladinou vody
- vlastní filtr – pozice „F“ což byla buď dížovitá nádoba potřebného průměru nebo polovina sudu, v jejichž dnech byly vyvrtány díry pro odtok přefiltrované vody. Tento filtr se uložil na sud a vyplnil se filtrační hmotou.
Filtrační hmota byla jednoduchá, ale překvapivě účinná.
- na dno se dala 5 cm silná vrstva slámy tak, aby se stébla několikrát křižovala v úhlu 90 stupňů. Tato vrstva byla nutná proto, aby se písek který je nad ní nepropadával do spodního sudu.
- na tuto vrstvu se nasypala až 20 cm vysoká vrstva písku promíchaná s jemně nadrceným dřevěným uhlím. Ta byla hlavní filtrační vrstvou a zajistila poměrně kvalitní vyčištění filtrované vody
- na tuto sypkou vrstvu se rozložila další vrstva slámy. Tato vrstva zachytila nejhrubší nečistoty, ale hlavně zajistila, že nalévaná voda nevířila pískovou vrstvu a tím byla zajištěna rovnoměrná tedy stejně silná vrstva písku na celém průřezu filtru.
Do filtru nalévaná nebo čerpaná voda protéká filtrační vrstvou, která zachycuje všechny nečistoty a čistá voda odkapává děrami do sudu který se před upotřebením vypaří. Sud se jednou za tři dny čistí a filtrační masa se mění podle potřeby.
Jiná metoda je potom taková obvyklejší. V blízkosti řeky se v písčitém nebo hlinitém břehu vykopají průsakové studně. Voda z řečiště prosakuje stěnami těchto studní a částečně vyčištěná se v nich hromadí. Tento způsob jsem znal i z naší ČSLA. A vy tento obrázek už znáte také.
Některé věci se prostě nemění.
Kapitola či kapitolka třetí: Zásobování vodou z nebe - dešťovou vodou.
Dešťová voda je dobrý zdroj tam, kde je jiných málo a nebo je velmi znečištěná. Je relativně čistá a nebývá zamořena bakteriemi tak jak voda z vodotečí nebo rybníků.
Zachycuje se ze střech, odkud se svádí upravenými okapovými rourami do filtrovacích sudů. Jiný způsob je takový, že se svádí z velkých ploch relativně čisté zeminy do dopředu připravených cisteren.Tento způsob je starý jako opevňování vůbec a známe ho už z hradišť a hradů. Tyto jímací a sváděcí plochy je možno pokrýt nepromokavou fólií tedy spíše plátnem.
Problém je, že nelze zajistit zachycení většího množství vody a také nelze tuto vodu udržet dlouho nezávadnou. Proto tento způsob byl využíván poměrně málo a jen v oblastech kde jiná voda byla obtížně dostupná.
A je jasné že ve dvacátých letech musela být naše představa o válce asi statické povahy. Neumím si představit, že by něco takového bylo možno budovat v pohyblivé válce. I když v přestávkách v boji, při vyvedení vojsk z první linie ke zformování, reorganizaci a doplnění, by na to čas byl vlastně v každé válce.