X. díl. Jugoslávie, Řecko 1941. Č 4.

[michan]

X.díl. Jugoslávie, Řecko 1941. Č 4.

Útok Italů na Řecko dne 28. října 1940 a vývoj situace až do stabilizace fronty v Albánii v březnu 1941.




Jak se tak „vyvíjelo“ Africké tažení Italů a Mussolinimu se zdálo, že úspěšně, začal Duce věřit, že sice bude postup dobře pokračovat, ale on potřeboval nějaké výrazné, ale hlavně prestižní vítězství.
A to prestižní vítězství, tak to by muselo přijít jedině v Evropě - a pro Mussoliniho to mělo být jedině obsazení Balkánského poloostrova. Tady se měl naplňovat Mussoliniho sen o „Nové Římské říši“ – nikoliv jen v africké poušti.
V letních měsících roku 1940 se na Východě (obsazení Lotyšska, Litevska, Estonska viz zde Č 1.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1881
) a na Balkánském poloostrově měnila situace každý měsíc. Na Balkánském poloostrově, konkrétně v Rumunsku, došlo nejprve po 26. červnu 1940 k obsazení Besarábie Sovětským svazem.
SSSR vše prováděl na základě - Tajného dodatkového protokolu – Článek 3., viz zde:
VI.díl. Polsko září 1939. Č 11.: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2803
k německo – ruské smlouvě z 23. srpna 1939.
No a 6. září 1940 pak došlo k převratu v Rumunsku, ve kterém převzal moc v zemi proněmecky orientovaný generál Ion Antonescu




(hovořili jsme o něm také u „Malé dohody“ viz zde, v Č 14 – , kdy byl rumunským náčelníkem generálního štábu:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2669
) se svými proněmecky orientovanými důstojníky.
Nový diktátor Rumunska Antonescu pak požádal Adolfa Hitlera, aby do země vyslal jednotky Wehrmachtu, které by rumunské armádě pomáhaly „ve výcviku“. Samozřejmě to - „ve výcviku“ - byla jen zástěrka, neboť nejen Rumunsko, ale i Adolf Hitler, měli zájem odclonit do budoucna SSSR od naftových polí v rumunské Ploješti a Adolf Hitler měl samozřejmě zájem, aby rumunská nafta z Ploješti šla do Německa.
Wehrmacht obsadil Rumunsko velice rychle a postupně se tzv. „jednotky německé armády, které měly pomáhat při výcviku“ rozrostly na 18 divizí, z toho několik divizí bylo tankových ( o množství divizí a jejich číslech byla a bude řeč i v souvislosti s přípravou útoku na SSSR – „ Plán Barbarossa“).
A tak od 20. září 1940 prakticky Wehrmacht obsazuje Rumunsko, a když se 4. října 1940 koná schůzka Mussoliniho a Hitlera v Brennerském průsmyku, je na cestě do Rumunska již právě také jedna německá motorizovaná divize posílená tanky.
No a jací to byli kamarádi – ten Adolf Hitler a Benito Mussolini – tak o tom svědčí fakt, že ani při Brennerském setkání Hitler svému nejbližšímu spojenci, Ducemu, nic o „rumunské misi“ neřekl…..
Nikdo se nemůže divit, že se Benito Mussolini cítil velmi dotčen, když ho italská rozvědka informoval o tom, že německá vojska v Rumunsku „jen necvičí“, ale že zemi ve skutečnosti okupovala.
Dotčen je Duce o to víc, že byl vlastně s Adolfem Hitlerem garantem nového uspořádání Rumunska.
Tady se - dle historiků - zrodilo u rozhořčeného Mussoliniho rozhodnutí – s konečnou platností napadnout Řecko a Adolfa Hitlera o tom informovat, až již bude příliš pozdě na to, aby mohl führer nějakým způsobem protestovat, nebo celou vzniklou situaci měnit.

Bylo 15. října 1940, když se v Palazzo Venezia v Římě sešla „Italská válečná rada“ v čele se svým předsedou Benitem Mussolinim.
Přítomni byli:
Ministr zahraničí – hrabě Ciano.
Náčelník generálního štábu Itálie – maršál Badoglio.
Státní podtajemník ministerstva války – generál Ubaldo Soddu.
Zástupce náčelníka generálního štábu pozemních vojsk – generál Mario Roatta.
Guvernér Albánie – generálporučík Francisco Jacomoni.
Vrchní velitel italských vojsk v Albánii – Sebastiano Visconti Prasca.

Na pořadu tohoto jednání byl jen jeden bod –

Útok na Řecko.

Plán útoku na Řecko předkládal velitel italských vojsk v Albánii generál Prasca.

Podle tohoto plánu, měla italská vojska v :
I. fázi obsadit Jónské ostrovy Zante, Kefalonia a Korfu a severozápadní část Řecka – takzvaný Epirus.
V takzvané -
II. fázi útoku, měla italská vojska zahájit postup na Atény.

Ministr zahraničí Itálie hrabě Ciano k tomu pak prohlásil, že Řecko prakticky ovládá jen několik proanglických plukotratů, kteří jsou rozhodnuti klást při útoku odpor, ale nemají podporu lidu, který prý je ke všemu, tedy i k italské invazi – naprosto lhostejný.
Všichni přítomní pak plán útoku na Řecko schválili, když jen takové mírné varování si dovolili vyslovit maršál Badoglio, coby náčelník generálního štábu a generál Roatta, coby zástupce náčelníka generálního štábu. Ti jediní totiž namítali, že k obsazení celého Řecka bude zapotřebí nasadit 20 divizí, zatímco nyní je jich v Albánii připraveno jen 9.
To samozřejmě Mussolini, kterého podpořil generál Prasca, hýřící optimismem a sebedůvěrou, striktně odmítl.

Jak později mnozí nezúčastnění a také historici poznamenali, bylo víc než překvapivé, že k tak významné poradě nebyl přizván vůbec žádný vyšší zástupce italského letectva a italského námořnictva. Přitom to mělo být právě italské letectvo a námořnictvo, kterým v útoku na Řecko měla připadnout ta nejdůležitější role (útok na řecká letiště, vojenské objekty, soustřeďování vojsk, vyloďování jednotek, útok na přístavy a přeprava materiálu a vojsk).
Z těchto důvodů, mnozí hovoří o tom, že italský útok na Řecko byl založen na povrchních a uspěchaných úvahách a na nedostatečném posuzování všech aspektů, které jsou důležité při vytváření útočného plánu při napadení jakékoli země – zde tedy Řecka.
Tak například maršál Graziani, který byl vedle své funkce vrchního velitele italských vojsk v Libyi, po válce prohlásil, že o invazi do Řecka se dozvěděl až z rozhlasu!
Generálporučík Quirino Armellini, jeden z dalších vysokých italských velitelů, později napsal, cituji:

„Hovořili o obsazení Řecka, nebo Jugoslávie lehkovážným způsobem, jakým by rozhodovali o objednání šálku kávy.“

Mussolini ještě udělal takový neutrální a možná ve svém konečném výsledku spíše zakrývací manévr a Adolfu Hitlerovi poslal dne 19. října 1940 dopis, ve kterém si znovu stěžoval na velké množství případů, kdy Řecko porušuje svůj status neutrála a Hitlerovi sděloval, že tomu udělá rázný konec.
Ten zastírací manévr byl v tom, že Mussolini nějak jakoby pozapomněl Hitlerovi sdělit – kdy udělá ten konec – nesděloval vůbec žádné datum.
Bylo to 19. října 1940 a my z jiné situace víme, že právě v III. dekádě října byl Adolf Hitler velice zaměstnán a hovoříme zde o celém problému, jako o - Méně známých námluvách Hitlera s příznivě Německu nakloněnými vládami (s Francem, Lavalem a Petainem) v třetím říjnovém týdnu.- na tomto odkazu - IX.díl. Velká Británie 1940. Č 42.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4135
Po vyjednáních, která Adolf Hitler provedl, a když uspíšil jejich konec, právě kvůli dopisu Mussoliniho z 19. října 1940 (dopis byl Adolfu Hitlerovi telegrafován z Berlína, kam jej Mussolini poslal – do Španělska), spěchal do Florencie, aby Mussoliniho od jeho záměrů, vyplývajících z dopisu, odradil.
Do Florencie však dorazil Adolf Hitler až 28. října 1940, tedy pozdě – italská armáda překročila albánskou hranici již ráno dne 28. října 1940.
Sám náčelník operačního oddělení OKW generál Jodl, který tehdy Hitlera doprovázel, později konstatoval, cituji:

„Dorazili jsme o několik hodin pozdě.“

A tak mohl, a také vítal, Mussolini, Adolfa Hitlera vystupujícího z vlaku slovy, cituji:

„Vůdce, jsme na pochodu!“

[michan]

X.díl. Jugoslávie, Řecko 1941. Č 5.

Takovou tragickou symbolikou je, že podzimní divadelní sezónu v Aténách otevírala v roce 1940 hra italského autora Pucciniho – Madame Butterfly. Na základě italsko-řecké kulturní úmluvy se 27. října 1940 večer účastnil tohoto představení i skladatelův syn Antonio se svou manželkou.
Když divadelní představení skončilo, konala se na italském velvyslanectví v Aténách velká party, která byla věnována přátelství řecko-italskému.
Právě v době nejlepší zábavy, na jiném místě velvyslanectví, přijímali italští šifranti depeši z Říma s textem ultimata řecké vládě.

Bylo 28. října 1940 3 hodiny ráno, když přijel italský velvyslanec v Aténách hrabě Emmanuel Grazzi do domu řeckého předsedy vlády – generála Johannise Metaxase ( * 12. 4. 1871, + 29.1. 1941)




– nechal jej probudit a předal mu diplomatickou nótu.
V diplomatické nótě obviňovala italská vláda Řecko ze systematického porušování neutrality.
V nótě se říkalo, že Řecko dovoluje britskému válečnému loďstvu vplouvat do jeho vod a přístavů, že poskytuje na svém území britskému letectvu možnost doplňování paliva. Dále pak, že z Řecka operuje britská tajná služba.
No a následoval požadavek italské vlády, aby vláda Řecka – v rámci zajištění neutrality své země – udělila po dobu trvání války mezi Itálií a Velkou Británií souhlas s obsazením jistých strategických bodů na řeckém území. V této nótě nebyly strategické body na řeckém území vůbec specifikovány a když se řecký premiér Metaxas zeptal, které strategické body by to měly být, italský velvyslanec na to prostě neuměl odpovědět.
Od italského velvyslance Grazziho pak následovalo – dle instrukcí Ciana – že informoval řeckého předsedu vlády o tom, že italské jednotky byly pověřeny překročit hranice dne 28. října 1940 v 6 hodin ráno. Pak Grazzi dodal, že italská vláda od té vlády řecké očekává, že uvolní italským jednotkám průchod. Doprovodil to vyhrožováním, že pokud by tak neučinila, nezmění to nic na italském rozhodnutí vstoupit do Řecka.
Generál Metaxas samozřejmě takové ultimatum odmítl jasným – Ne! – řecky „Óchi!“ - a již za pár hodin byly obě země ve válce.
Jeden z historických dokumentů, který sloužil historikům k popisu té doby, byl i deník hraběte Ciana – ministra zahraničí Itálie.
Hrabě Ciano si do svého deníku o 28. říjnu 1940, ve vztahu k nótě předané Řecku, a kterou sám sestavoval napsal, cituji:

„Samozřejmě, že šlo o dokument, který Řecku neskýtal žádné východisko. Buď přijme okupaci, nebo bude napadeno.“

Paradoxem napadení Řecka pak je, že generál Johannis Metaxas nebyl vůbec žádný demokrat a ani žádný nepřítel fašistické ideologie a fašistických režimů.
Bylo tomu právě naopak.
Generál Metaxas, tehdy, v říjnu 1940, premiér řecké vlády, se nikdy netajil svými sympatiemi k Německu a obdivem k Hitlerovi.
Ještě v době 1. světové války pak dával najevo svůj nesouhlas s tím, že se Řecko postavilo na stranu Dohody proti Trojspolku v čele s Německem. Nesouhlasil tak vehementně, že musel v roce 1917 odstoupit z funkce náčelníka generálního štábu Řecka a v roce 1924, po vyhlášení Řecké republiky, musel dokonce emigrovat do Francie.
V roce 1936 pak po restauraci řecké monarchie, si ho, řecký král Jiří II., povolal z exilu a pověřil jej, jako premiéra, sestavením řecké vlády.
Mimo toho, že byl Metaxas premiérem řecké vlády, převzal i řízení ministerstev zahraničí, války, námořnictva a letectví, přes která nastolil s podporou nacionalistických důstojníků v Řecku režim, který ve své podstatě bylo možno nazvat – fašistická diktatura.
Tak například v Řecku byly zakázány všechny demokratické politické strany a odborové organizace. V Řecku byla zavedena cenzura a byl rozpuštěn parlament.
Přes toto vše se generál Metaxas 28. října 1940 v ranních hodinách vzepře italskému diktátu, v tyto ranní hodiny prokáže Metaxas vlastenectví a národní hrdost řeckého generála, což se ukáže silnější, než ideologie, kterou sdílel s Adolfem Hitlerem a s Benitem Mussolinim.

Řecký král Jiří II.





A tady generál Metaxas se svými stoupenci a obdivovateli Hitlera a nacismu.




Ještě než italský velvyslanec Grazzi opustil dům Metaxase, sídlo premiéra řecké vlády, začal generál Metaxas již telefonicky vydávat rozkazy a pokyny.
Tak se stalo, a my si to ještě popíšeme, že za necelé 3 hodiny, tedy v 6 hodin ráno dne 28. října 1940, když italské letectvo - sice sporadicky pro špatné počasí - zahájilo bombardování řeckých měst ( bombardování – pořádné bombardování - začalo až 29. října 1940, kdy se počasí trochu umoudřilo) a italská vojska se vydala na pochod, bylo již celé Řecko na nohou.

Zprávy zachycené jako SMS v deníku generála Metaxase svědčí o této době a historici je pro popsání doby používají.
Takže co si generál Metaxas do svého deníku, jako SMS, zapsal k a po 3. hodině ranní dne 28. října 1940, cituji:

„Někdo mě ve 3, 00 probudil.
Byl to Travlos.
Grazzi přijel.
Válka!
Volal jsem Nikoulidise a Mavroudise.
Mluvil jsem s králem.
Telefonoval jsem Palairetovi a žádal o pomoc Anglii.
Na 5, 00 ráno jsem svolal schůzi vlády.
Věří mi…
Prozkoumali jsme situaci.
Nadšení národa nelze popsat.
Boje v Epirusu.
Bombardování.“

Generál Metaxas totiž s tím nadšením, a vším co v deníčku má, vůbec nepřeháněl.
Ještě brzy ráno, v mimořádném a pak normálním vydání, všechny řecké noviny ihned otiskly rozkaz k všeobecné mobilizaci.
Sám premiér generál Metaxas pak v ranním radiovém vysílání oslovil řecký lid a vyzval jej k boji.
Po celých Aténách byly rozhazovány letáky s výzvou k boji, budovy ozdobily řecké vlajky a vlastenecké plakáty.
Řecký národ, sjednocený vůlí bojovat proti agresorovy, kladl již od prvních minut střelbou, třeba jen strážních oddílů a hlídek – italskému agresorovi – odpor.
Ten řecký odpor překvapil celý svět.
Řecké heslo: „Óchi!“ – což v češtině znamená „Ne!“ – slovo, kterým reagoval generál Metaxas na italské ultimatum, se stalo bojovým pokřikem a řeckým symbolem odporu proti italskému agresorovi.

A nyní k té vojenské části.

Pod velením vrchního velitele italských leteckých bojových sil generála Visconti-Prasci stálo v Albánii připraveno ke startu 107 stíhacích letounů, 55 bombardérů a 25 průzkumných letounů a v Apulii pak dalších 119 bombardérů, 20 Ju 87 dodaných z Německa, 54 stíhacích letounů a 18 průzkumných letounů.
Generál Visconti-Prasca měl v útoku k dispozici 6 pěších divizí, 1 horskou divizi a 1 tankovou divizi s celkem 155 000 vojáky. Další pěší divize ho jistila na jugoslávsko-albánských hranicích.
Naproti tomu řecká armáda a z ní letecká armáda - pod vrchním velením generala Papagose - vlastnila pouze 44 stíhacích letounů (mezi nimi byly většinou polské PZL – 24 – 36 ks




), 39 bombardérů a 66 částečně zastaralých průzkumných letounů.
Řecké vojsko se od rána 28. října 1940 mobilizovalo a ihned bylo po jednotkách zasazováno do boje proti Italům, aby postupně řecká armáda vyrostla až na 15 až 16 pěších divizí (historické prameny uvádějí 14, nebo také 15 a pak dokonce i 16 divizí), když samotnou všeobecnou mobilizaci – mobilizační rozkaz obdrželo – mobilizaci provádělo – z uvedeného množství 12 divizí. Po provedení mobilizace měla řecká armáda 430 000 vojáků.

[michan]

X.díl. Jugoslávie, Řecko 1941. Č 6.

Po poradě, na které „Italská válečná rada“ dne 15. října 1940, určila i datum útoku na Řecko, jej Benito Mussolini ještě 5x změnil. Pro Mussoliniho nakonec rozhodly ideologické důvody a datem útoku na Řecko, jako konečným, se stal 28. říjen 1940. Byl to den 18. výročí „pochodu na Řím“.

Ráno dne 28. října 1940 na albánsko-řecké hranici, a také na moři okolo Albánie a Řecka pršelo a byly bouřky.
Právě tohle bouřkové počasí bylo příčinou toho, že Italové nemohli provést svůj „největší válečný trumf“ – vylodit jednu svou divizi v zálivu Arta, což bylo za řeckými pohraničními liniemi.
Také nějaké hromadné bombardování řeckých měst a vojenských cílů se z důvodů počasí ráno 28. října 1940 nekonalo. K italským bombardovacím náletům došlo jen v místech, kde byla protržená oblačnost.
Generál Visconti-Prasca překročil albánsko-řeckou hranici třemi proudy, když některé italské jednotky již do Řecka vstoupily v 5 hodin 30 minut, tedy ještě půl hodiny předtím než vypršelo ultimatum.
Řecká armáda byla v nesmírně obtížné situaci, neboť z jejích 15ti, nebo 16ti divizí, které měla řecká armáda postupně vytvořit, jich celých 12náct obdrželo ráno dne 28. října 1940 mobilizační rozkazy – tedy vlastně v době, kdy už Italové byli v Řecku. Té mobilizaci bránily i špatné řecké komunikace, řídké osídlení (spojky s mobilizačními rozkazy musely mnohdy ujet na koních, mezcích, nebo ujít pěšky mnoho km, aby je doručily adresátovi) a horský terén představoval hodně velkou komplikaci k rychlému provedení mobilizace.
Italský generál Prasca, který znal tyto potíže Řeků proto věřil, že jeho jednotky cíle svých hlavních operací dosáhnou dřív, než budou Řekové schopni přisunout na frontovou linii nějaké významnější posily. Generál Prasca netušil, že to naopak budou italské jednotky, které se začnou topit v bahně, jímž právě terén a hory bude působit stejné, nebo ještě větší potíže, než Řekům. A tak se brzy ukázalo, že rychlý postup italských jednotek do Řecka je vlastně jen zbožné přání italského velitele a s ním Mussoliniho, a v Řecku se začala situace vyvíjet úplně jinak.

Bylo tedy pondělí 28. října 1940, když generál Visconti-Prasca, který velel šesti italským pěším divizím, jedné horské divizi a jedné tankové divizi, což bylo celkem 155 000 vojáků, zavelel třem proudům vpřed. Již jsme říkali, že pěší divize jej také jistila na křídle - proti Jugoslávii.
A tak 5 italských divizí posílených albánskými jednotkami se nejprve vrátilo na široké frontě do Epirusu, aby tady „osvobodilo“ - tam usazené Albánce a 2 italské divize, které se začaly topit v bahně se přesunuly jižně od jezera Prespa, směrem na Florinu.
Že vše neprobíhalo dobře, tak o tom svědčí to, že některé italské jednotky svůj postup zastavily již první den na několika místech 100 km široké frontě. Navíc i stávající řecké jednotky – spíše někde zesílené hlídky - již od prvních minut kladly při postupném ústupu hrdinský odpor.

Již 29. října 1940, tedy jeden den po útoku na Řecko, obsazují Britové řecký ostrov Krétu a vytvářejí si tak klíčovou pozici ve Středozemním moři, odkud mohou doletět jejich bombardéry k důležitým rumunským ropným polím v Ploješti. Zároveň Britové zaminovávají řecké pobřežní vody.
Samotný italský postup do Epirusu přecházel po 30 km do údolí Vijosa, před Janinou a na Kalamsu se zastavuje, stejně jako se zastavuje italský útok ve směru Florina.

V pátek dne 1. listopadu 1940 pak nad řeckou oblohou dojde k prvnímu většímu leteckému boji mezi italským letectvem a řeckým letectvem. V leteckém souboji je při něm, severně od Joanniny, sestřelen jeden italský letoun. Setřelí jej řecký letoun PZL-24 – polské konstrukce - z řecké 21. stíhací eskadry.
Ihned jeden den nato, tedy 2. listopadu 1940, se podaří jednomu řeckému stíhacímu pilotovi skutečně zvláštní čin.
Řecký poručík Marinos Metralexes
http://imansolas.freeservers.com/Aces/T ... hters.html

z 22. stíhací eskadry vystřílel nejprve munici na italský bombardér Savoia SM.79, viz zde od YAMATO:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2134
Když už neměl poručík Metralexes žádnou munici, narazil se svou stíhačkou PZL-24 do zádě italského SM.79.
V době, kdy se Italové ze svého bombardéru snášeli na padácích na zem, poručík Metralexes přistál s poškozenou stíhačkou a celou italskou posádku bombardéru zajal.

Již v neděli 3. listopadu 1940, po příchodu zmobilizovaných řeckých jednotek na frontu, provedl řecký II. armádní sbor (budeme používat II. as – který se postupně skládal z 1. pěší divize, 5. pěší brigády a jedné brigády jezdectva), pod velením plukovníka Papadopoulose, protiútok proti italské 11. armádě generála Geloso

Protiútok Řeků.



, který zde měl velice široce rozvinuté levé křídlo, a který pronikl hluboko na řecké území. Řecké jednotky plukovníka Papadopoulose z II. as donutily jednotky italské 11. armády, ke stažení z prostoru Vovuza – Kerason.

Tady je dobré si říci, že 3. listopadu 1940 dostal Adolf Hitler spolu s hlavním stanem OKH na stůl návrh generála von Thomy (bývalý vrchní velitel armádního svazu „Legie Condor“ ve Španělsku), aby Hitler vyslal do Afriky 4 tankové divize, jako minimum k vítězství, ale zároveň jako maximum pro běžné zásobování v poušti.
Viz i zde počátek Č 1.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1121

V tuto chvíli ještě Hitler do Afriky nechtěl.
Ale v pondělí 4. listopadu 1940 se již Adolf Hitler rozhodl, že svého „parťáka“ Mussoliniho v jeho obtížné situaci v Řecku musí brzy podpořit a to odlehčovacím útokem proti Řecku, který by Wehrmacht vedl přes Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.
Bylo to také ještě 4. listopadu 1940, když řecké vrchní velení vojska v Epirusu posílilo svou armádu a v západní Makedonii začaly nové akce.
Za několik hodin byla italská horská divize „Julia“ poražena. Řecké jednotky dobyly zpět pohraniční linii v úseku od jugoslávských hranic až k horskému řetězu Pindos. V samotném Epirusu byla italská vojska zastavena na toku řeky Kalamas.
Bleskový plán, plán bleskového útoku na Řecko, který zde chtěla italská armáda, ve stylu německé armády předvést, a ovládnout tak řecké území – skončil.
Útočícím italským divizím „došel v řeckých horách dech“.

Řecká obrana, kterou řečtí vojáci zaujímali tak, jak přicházeli na frontu po mobilizaci, i přes nedostatečnou výzbroj – především přes nedostatek protitankových kanónů, protiletadlových děl – svůj úkol splnila – odrazila ofenzívu italského generála Viscontiho-Prasci.
Řekové získali čas, který potřebovali na dokončení mobilizace a na zkoncentrování svých hlavních sil.
Příště budeme pokračovat tím, jak byly zorganizovány do jednotlivých as – armádních sborů - řecké divize, a následně pak budeme pokračovat dalšími boji.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Průběžně tématické články: www.Palba.cz
A
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění nebo diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4228