Rakousko-uherská monarchie proti Srbsku

Moderátor: Tkuh

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Rakousko-uherská monarchie proti Srbsku

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek proti Obrázek
JAK SE TO NEPOVEDLO, aneb PRVNÍ KOLO VÁLKY RAKOUSKO-UHERSKÉ MONARCHIE PROTI SRBSKU.

ÚVOD.
V dřívější době jsem se podjal k tomu, že zpracuji několik prací o Velké válce, jak je někdy nazývána První světová válka.
Výsledek se dostavil postupně a tak jste měli možnost zde na Palbě prostudovat tyto práce:

Dlouhá cesta k Velké válce, která se nachází zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3637

Dále jsem se pokusil popsat první boje rakousko - uherské armády proti Rusku. Tato práce je tady: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3679

V další části tohoto cyklu jsem se věnoval bitvě u Tanenbergu. Ta práce se mi osobně líbí a zde je pokud ji chcete prostudovat: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3573

Nakonec jsem vypracoval práci, kde jsem se věnoval první bitvě u Yper. Kdo chce, najde ji zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3650

Dlouho jsem se ale nemohl dostat k poslední práci tohoto cyklu a to k popisu bojů, ke kterým došlo při zahájení války Rakousko- uherské monarchie proti Srbsku. Ne, že bych neměl potřebné podklady. Ne, že bych neměl čas. Nechtělo se mi do toho z důvodů, které jsou spíše osobní. Kampaň, kterou Rakousko – uhersko rozjelo proti Srbsku, mu nikdy v hodnocení dějin nebude přičtena k dobru a už vůbec nebude řazena mezi úspěšná vojenská tažení. Jako člověk, který stařičkou monarchii má v jisté úctě a považuje ji za stát hodný pozornosti, se prostě těžko smiřuji s tím, že se pustila do tak šíleného dobrodružství, které nakonec způsobilo její zánik. Ale nakonec jsem se do té práce pustil. Nyní máte možnost posoudit, jak dobře nebo špatně jsem se zhostil tohoto podjetí.
Kapitola první: Předehra k vojenskému střetu mezi Rakousko - uherskou monarchií a Srbskem.
Problém je i v tom, jak článek začít. Abych nedubloval už napsané rozhodl jsem se, že začnu u balkánských válek na počátku 20. století. Právě v této době došlo k velkým otřesům na Balkáně. Spouštěč bylo dění kolem Tripolisu. Roku 1551 toto město s okolním územím obsadili Osmanští Turci, kteří zde vládli až do jeho dobytí italskými vojsky v roce 1911. Nadále se Tripolis stal centrem italských kolonizačních snah v severní Africe. Tato italská poměrně nenáročná vojenská akce inspirovala balkánské státy k zahájení tlaku na evidentně oslabené Turecko. Začal tříletý kolotoč politických jednání a válečných operací nazvaný Balkánské války. V těchto konfliktech se nově vzniklé národní státy snažily získat co největší území na úkor Osmanské říše, na níž teprve nedávno získaly nezávislost. Nejvíce se na dění podíleli tyto čtyři země: Řecko, Černá hora, Srbsko a Bulharsko.

Samotná první balkánská válka začala 9. října 1912 poté, co Turci odmítli ultimátum spojeneckého svazu, který požadoval autonomii pro křesťanské oblasti v Turecku. Proti méně početné, demoralizované a hůře vyzbrojené turecké armádě, dosáhli spojenci rychle několika úspěchů. Bulhaři zvítězili na přelomu října a listopadu 1912 v bitvách u Kirk-Kilisse a Lüleburgasu, Srbové a Černohorci oblehli Skopji, Bitolj a Skadar, Řekové v listopadu dobyli Soluň. V důsledku tlaku londýnské konference velvyslanců velmocí, uzavřely válčící strany 3.prosince1912 příměří. V lednu 1913 se v Turecku dostal k moci mladoturecký režim, který příměří odmítl, další vojenské neúspěchy však přinutily Turky k jednáním. 30.5.1913 byla v Londýně podepsána mírová smlouva, v níž se Turecko vzdalo všech území západně od linie Enos – Midia a nároků na Krétu. Velmocím připadlo rozhodnutí o statusu Albánie. Nakonec byla vyhlášena její nezávislost a nezávislost ostrovů v Egejském moři. Snaha o přerozdělení dobytých území vedla záhy ke druhé balkánské válce.

Rakousko začalo jednat – cítilo možnost nárůstu sil Srbska a tím i přímého ohrožení. Zásadní je, že 8. prosince 1912 císař Vilém II. před svými vojenskými špičkami prohlásil, že Rakousko musí proti Srbsku zasáhnout. Pokud to neudělá, ztratí moc nad jižními Slovany žijícími na území monarchie. A přímo řekl, že pokud by Rusko poskytlo pomoc Srbsku, válka by pro Německo byla nevyhnutelná. Zde vkládám tento zajímavý výpravný obrázek:
Obrázek
Vidíme na něm srbský pěší útvar před bitvou u Adriapole, v první balkánské válce.

Druhá balkánská válka byla ozbrojený konflikt mezi Bulharskem a ostatními balkánskými státy v roce 1913. Koalice Srbska, Řecka, Bulharska a Černé Hory sice v první balkánské válce porazila Turecko a získala řadu území, postupně však narůstaly spory mezi Srbskem a Řeckem na jedné a Bulharskem na druhé straně a týkaly se především Makedonie. V červnu 1913 Srbsko a Řecko uzavřely tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. 29.6. vydal bulharský car Ferdinand rozkaz k útoku na srbsko - řecké pozice v Makedonii. Bulhaři doufali, že jejich příchod zde vyvolá povstání, které jim umožní získat celou Makedonii. To se nestalo a proti Bulharsku se rychle vytvořila nová koalice – Srbsko, Černá Hora, Řecko, Rumunsko a Turecko. Bulharská armáda zpočátku dosáhla vítězství nad Srby u Udova a nad Řeky u Gevgelije, následné protiofenzívě spojenců, ale nedokázala ani zabránit ani čelit. 29.července 1913 Bulharsko kapitulovalo a 10.srpna byla podepsána mírová smlouva v Bukurešti. Na jejím základě Bulhaři přišli nejen o zisky z první balkánské války - bulharská část Makedonie připadla Řecku a Srbsku, ale i o část svého původního území. Šlo o Dobrudžu a ztratilo ji ve prospěch Rumunska. Porážka Bulharska způsobila, že se tento stát začal stále více orientovat na mocnosti Trojspolku stejně jako Turecko. A také to značilo, že Srbsko v Bulharsku moc populární nebylo.
Obrázek
Tato mapa ukazuje změny hranic po balkánských válkách.
Pravda je, že nakonec nejvíce získalo Srbsko. To vzbudilo krajní nevoli u Rakušanů, kteří v létě roku 1913 naznali, že je potřeba okamžitě zaútočit. Jen rychlý zásah Německa jim v tom zabránil. Přitom sami Němci rozčílili Rusko tím, že intenzivně posilovali svůj vliv na tureckou armádu. Rusko vidělo, že jeho sny o Bosporu a Dardanelách odchází do zapomnění a nebylo tomu ani trochu rádo. Ve finále Rusko dospělo k názoru, že jediná cesta jak si ten sen naplnit, je celoevropská válka. A to byl postoj velmi nebezpečný. Zatím ale začalo námluvy s Rumunskem. To ale opět stresovalo Rakušany. Mělo totiž vážné potíže s menšinami. Na okrajových územích totiž Rakušané pacifikovali Rumuny, Srby a Chorvaty silou. A Srbsko bylo už s konečnou platností zařazeno na první místo válečných aktivit. Pro monarchii totiž Srbsko představovalo akční základnu, kde se reorganizovaly a posilovaly všechny opoziční síly proti Rakousku. Ty sílily i v Rakousku samotném. Jeho vojáci pak naznali, že válka vedená mimo území říše, by mohla odvést pozornost a umlčet vnitřní nesváry.

Nejhorší bylo, že vládci obou hlavních zemí, které si válku přály nejvíce, tedy Rakousko –Uherska a Německého císařství, ztratili kontrolu nad svými vojáky. Ti byli odhodláni válku zahájit i za cenu změn na trůnech. Důkazem by mohlo být jednání Hötzendorfa a Moltkeho dne 12. května v Karlových Varech. Zde Moltke jasně řekl, že není možné válu dál odkládat. Každý měsíc odkladů znamená posilování protivníků. A už 20. května řekl Moltke státnímu sekretáři, že do tří let bude Rusko přezbrojeno a získá natolik velkou sílu, že je nutná co nejrychleji zahájená preventivní válka. Nebudeme se dále věnovat všem peripetiím, které dovedly Evropu a svět k Velké válce. O tom jsem zde, jak je nahoře uvedeno, napsal dost. Pro nás a tuto práci je důležité, že ta poslední osudová jiskra zaplála dne 28. června roku 1914 v Sarajevu.
Zde rukou atentátníka zahynul následník trůnu František Ferdinad d´ Este s manželkou, Žofií Chotkovou. Tato vražda, která poskytla Rakousku potřebnou záminku, byla jednou z největších dějinných ironií a dokonalou ukázkou hlouposti srbských nacionalistů.

Slovanští nacionalisté, kteří tohoto muže a jeho manželku zabili, si za oběť vybrali pravděpodobně jediného svého příznivce v rakousko-uherské dynastii. Jeho snem byla nová říše, založená nikoliv na poddanství, ale na dobrovolné federaci. Ale i to mohlo hrát svoji roli - pro tyto kruhy totiž byla možnost samostatné národní existence více, než federace. Ale nic na tom. Řekl bych, že smrt následníka trůnu, tohoto enfant terrible - zlobivého dítěte, se rakouské vládnoucí dynastii hodila. Alespoň způsob zajištění jeho bezpečnosti v rizikové oblasti a snaha o vyšetření události o tom ledacos napovídají. Na druhou stranu tato vražda otřásla celou Evropou. Přece jen královské, carské a císařské rody nebyly na takové vraždění svých příslušníků zvyklé, snad jen v Rusku to bylo poměrně časté. Jen Rakousko zůstalo v klidu, alespoň navenek, a srbský tisk jásal. Ale srbská vláda, vyčerpaná vedením dvou válek, ze všeho nejméně potřebovala otevřený konflikt s Rakouskem, které se hledáním záminky k napadení svého obtížného souseda, netajilo.

Rakouský vyšetřovatel Wiesner oznámil své vládě, že neexistuje jediný důkaz, že by srbská vláda na atentátu měla nějaký podíl. Dokonce prohlásil, že nenašel jediný důvod, proč si to myslet. Bohužel rakouská vláda nečekala na nic a rozhodla se okamžitě. Nový ministr zahraničí, hrabě Berchtold, už druhý den po atentátu prohlásil před nejbojovnějším náčelníkem generálního štábu v celé Evropě, tedy před Konradem von Hötzendorfem, že je zde čas vhodný pro konečné a trvalé vyřešení otázky Srbska. Nikdo na světě neslyšel tato slova raději než Hötzendorf. Brzdily ho ale dvě věci:

- odpor hraběte Tizsi, který prohlásil, že to není právě nyní rozumné – důvod k válce si lze najít v případě Srbska kdykoliv bude potřeba

- bylo potřeba si zajistit podporu Německa. To mělo v případě potřeby zajistit pomoc v bojích proti Rusku.

Proto ti dva, tedy Berchtold a Hötzendorf, donutili císaře podepsat memorandum pro německou vládu a připojit osobní dopis.

Německý císař nepotřeboval moc k tomu, aby se dostal do válečnické nálady. Byl přesvědčen, že je potřeba Srby odklidit z cesty, aby bylo možno zajistit v Evropě klid. Proč najednou měl císař bojovnou náladu? Asi to nebyla až tak nálada válečníka, jako obava o jeho trůn, který se pod tlakem bojovných generálů otřásal. Měl strach, aby nebyl obviněn ze slabosti. Dále si myslím, že byla pobouřena královská krev. A jako poslední důvod bych viděl, že se nedokázal přenést přes smrt Františka Ferdinanda, který byl jeho osobní přítel. Jeho rozhodování bylo krátké. Od 30. června do 5. července. Potom byl Rakousku předán dopis, ve kterém bylo oznámeno, že Rakousko se může spolehnout plně na bezvýhradnou podporu Německa. Dále pak bylo uvedeno, že nebudou připuštěny žádné průtahy, pokud by mělo dojít k válce Rakousko-Uherska s Ruskem. Dopis obsahoval i důležitou informaci, že Rusko na válku v této době připraveno není, zatímco Německo už je.
Německá vláda se intenzivně snažila, aby pro případ války měla zajištěnu podporu více zemí. Šlo o Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Itálie neměla být do vypuknutí nepřátelství vůbec informována. Ale Rakousku bylo dáno jasně na vědomí, že cesta zpět už nevede.

A ministr Berchtold pokračoval. Podpora Německa byla zajištěna. Bylo tedy načase napsat takové ultimátum, aby ho Srbsko nemohlo přijmout. Jeho text je zde na Palbě.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3549

Militantní kruhy u vídeňského dvora chtěly této, podle nich velmi příznivé situace, využít k vojenskému zásahu proti Srbsku. Leopold hrabě Berchtold sepsal nechvalně proslulé ultimátum Srbsku, které bylo druhé straně předáno 23. července 1914. Zde by bylo dobře uvést, že tento muž nebyl jen tak někdo a byl osobností v českých zemích velmi známou. Pocházel z původně tyrolského rodu, který se v 17. století usadil na Moravě a postupně se rozšířil i do Čech. Z rodu pocházel Bedřich Berchtold z Uherčic, který patřil v době národního obrození mezi významné české vlastence a podílel se na založení Národního muzea v Praze. Leopoldův stejnojmenný praděd se významně angažoval ve zdravotnických a sociálních aktivitách.

Ultimátum, mimo jiné, požaduje komplexní zákaz propagandy proti Rakousku – Uhersku, což bych třeba i pochopil. Ale třeba požadavek, aby Rakousko mohlo určit, které důstojníky musí Srbsko propustit - to už je do nebe volající drzost. Ultimátum bylo srbské vládě předloženo v 18.00 hod dne 23. července 1914. Jeho obsah je opravdu neuvěřitelně drzý. Hlavně požadavek na možnost rozmístění vlastních důstojníků v Srbsku, je už tlak na samostatnou podstatu svéprávnosti suverénního státu. Stanovených 48 hodin - pouze - na jeho přijetí je i na tehdejší tvrdé mravy nesmysl a podraz.

Dva nevojenští aktéři rozpoutání světové války:
Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
Ten, na prvním obrázku, je osobnost, která v době popisovaných událostí vládla Rakousko-Uhersku. Jeho veličenstvo císař František Josef I. Na druhém obrázku je osobnost dnes už málo známá. Je to ministr zahraničních věcí Leopold hrabě Berchtold.

Hned druhý den Německá diplomacie poslala do Petrohradu, Londýna i Paříže ostré nóty, které praví, že tyto požadavky jsou rozumné a oprávněné. Nóty Němci napsali, aniž by to ultimátum četli. Rekce byla taková jaká se dala čekat. V Londýně a Paříži ztratili řeč- takovou nehoráznost dlouho neviděli a v Rusku se generalita i car rozčílili.

Krátce před vypršením ultimáta ho ale Srbové přijali. To ukazuje na vysoký stupeň realismu. Přesto, aniž by ho velvyslanec četl, přerušil diplomatickou práci a odjel ze země. O tři hodiny později byl vydán rozkaz k mobilizaci rakousko - uherské armády proti srbské frontě.
Málokdy se některý stát ve prospěch zachování míru ponížil tak, jako to udělalo Srbsko. Odmítlo pouze ty dva body, které se přímo dotkly podstaty jeho svéprávnosti a sám německý císař napsal, že tato reakce Srbska značí, že jakékoliv důvody k válce mizí. Dokonce naznal, že na základě toho, co se děje, by on sám nevydal pokyny k mobilizaci. Přesto ale navrhne, aby Rakousko část Srbska obsadilo až do faktického splnění svých požadavků. To by byl čin, který by ale Rusko nedokázalo přijmout.

Zde se podíváme na dva hlavní nevojenské aktéry na straně Srbska.
Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
Ten první obrázek ukazuje srbského krále Petera I. Karadjordjeviće a ten druhý ukazuje jeho pravou ruku, premiéra srbské vlády Nikolu Pasiće. Jejich uvážlivost a odvaha přijmout ultimátum mohla válku zastavit.

Ale škoda už se stala a nešla napravit. Výše uvedené nóty do Ruska, Francie a Británie způsobily, že Rusko okamžitě dostalo ujištění o francouzské podpoře. A Londýn se dostal pod tlak aby vyjádřil solidaritu. Ten se tomu vyhnul. Nechtěl katalizovat válečné přípravy jak v Rusku tak i v Německu a Rakousku. A to přesto, že Londýn, který se marně snažil aby Rakousko tu nesmyslnou 48 hodinovou lhůtu prodloužilo a doufal, že mu k tomu Německo pomůže, byl hluboce zklamán. Německo troubilo na válečné trubky a bylo k tomu povzbuzeno přesvědčením, že Británie zachová za případné války neutralitu.

Ale zpět. Srbsko mezitím pochopilo, že asi není vyhnutí a ve tři hodiny odpoledne dne 25. července 1914 zahájilo mobilizaci. A tři hodiny nato odpovědělo na to nesmyslné ultimátum. Ale my už víme, že Rakousko – uhersko tato odpověď nezajímala. Ten samý den došlo ještě k jedné události, kterou lze považovat za komickou vložku. Nějaký aktivní budapěšťský policajt zatkl pro nic a zanic srbského náčelníka generálního štábu generála Putnika i s manželkou. Ten se přes Budapešť vracel z pobytu v českých lázních. Rakouského císaře tento vysloveně hloupý krok rozčílil a nařídil okamžité propuštění a vypravení zvláštního vlaku, který rozzlobeného generála dovezl do Bělehradu.

28. července 1914 se zastavil čas pro mír. V 11 hodin se stalo to, že do Srbska bylo telegraficky doručeno vyhlášení války. A ministr Sazonov který chtěl jednat přímo s Berchtoldem byl odmítnut s tím, že není čas na jednání, je přece vyhlášena válka. Rakouský spěch na vyražení do války je až směšný. Bylo totiž jasné, že dříve než 12. srpna nebude možno uvést armádu do pohybu.
Do boje ale velmi rychle zasáhlo rakousko-uherské námořnictvo. Monitory dunajské flotily začaly podnikat nájezdy na Bělehrad.
Obrázek
Zde je vyobrazení jedné takové bojové plavby
Srbsko tak dostalo 19 dní čas na vlastní přípravy. Spěch měl ale jedinou příčinu. Mohlo by se stát, že pod přímými mírovými aktivitami států Dohody by mohla nastat situace, že by za pár dní nebylo možno válku vyhlásit vůbec. Berchtold dokonce šel tak daleko, že falšoval informace pro vlastního císaře tím, že do nich vepsal větu o napadení rakouských pohraničních sil Srby. Jakmile měl jeho podpis na deklaraci o vyhlášení války, tak tu větu zase vymazal.

V tento den pak bylo vydáno prohlášení „Mým Národům“. My na Palbě ho známe z této práce:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2956

Od tohoto momentu se už události řítí do válečné katastrofy. Celý proces byl podporován psychózou vojenské nezbytnosti. Posledních 20 let generální štáby budovaly svoje armády do podoby obrovitých celků. Byly těžkopádné a jakmile se jednou dala mobilizace armád do pohybu, bylo obtížné ji zastavit. Jejich mobilizace a jejich nasazení do akce podle připravených plánů se od sebe nedaly oddělit bez možnosti neuvěřitelného chaosu. Generální štáby měly jedinou starost – jak ty svoje kolosy uvést do chodu. A k tomu je ovládal strach, že v narůstání síly budou předstiženi protivníkem.

Tak jako v Rakousku tak i v Rusku a nově i v Německu byly veškeré mírové snahy státníků vystaveny protitlaku generálů. A politici nedokázali odolat hrozbám o strašných následcích pokud nebudou jejich doporučení vzata v potaz. Berchtolt a generalita Rakousko-uherské monarchie už svoji slávu iniciátorů války měli. Jako v druhé zemi jestřábci uspěli v Rusku. Rakouské vyhlášení války tam zlomilo morální vaz Sazonovovi – ten podléhá a po chvilkovém trvání na pouze částečné mobilizaci podléhá tlaku a Rusko rozjede plán plné mobilizace. Stane se tak 30. července 1914. Do zbraně mělo být povoláno až 6 000 000 vojáků. Ruská armáda mobilizovala a zahájila přesuny do pohraničních postavení a opevněných prostorů.
Německý císař napoprvé nátlak vojáků odmítá. Má obavu, že vojenská akce Rakouska ho postaví do role spoluviníka vypuknutí války a zároveň by jej a jeho zemi mohla dostat do války s Anglií. Takže mobilizace se nekoná, naopak se jedná s Británií o neutralitě. Německo dokonce nabízí, že na základě války nebude anektováno francouzské území, ale že není možno zaručit nezabrání francouzských kolonií. Británie odmítá ale je ochotna být zprostředkovatelem jednání Vídně se Srbskem a případně i Ruskem. Císař tedy telegrafuje carovi, že se snaží Vídeň přesvědčit k vyjednávání. Car je potěšen a navrhuje celý srbsko - rakouský spor předat tribunálu do Haagu. To císař prohlásí za blbost ale posílá další telegram a navrhuje Rusku zastavit mobilizaci. A car vyděsí svůj generální štáb – ruší předchozí pokyny a nařizuje zastavit úplnou mobilizaci a přejít k mobilizaci částečné. Zdá se, že se chtěl pokusit se svým „bratrancem Willim“ pokusit domluvit.

Okamžitě se dostává pod těžký tlak svých generálů. Zbaběle se před nimi schovává, ale nakonec vyděšen jejich pohrůžkami a uchlácholen ujištěním, že před dějinami zůstane čistý podléhá, a mobilizace má opět zelenou. 31. července je carský mobilizační výnos zveřejněn. Od tohoto momentu už je vliv státníků na dění v Evropě jen iluzorní. Situaci mají v rukou generální štáby. A to platí už i pro Německo. Zde 30. července 1914 Moltke, náčelník generálního štábu posílá rakouskému protějšku zprávu, kde mu oznamuje, že jedině evropská válka může Rakousko a jeho monarchii zachránit. A také to, že Německo a jeho armáda budou Rakousku a jeho armádě stát po boku tak dlouho, jak jen to bude nutné. Zároveň posílá zásadní výzvu Konradovi von Hötzendorfovi – je třeba zahájit mobilizaci proti Rusku. Dále ujišťuje že Německo bude mobilizovat a že je potřeba Itálii přesvědčit., aby splnila svoji povinnost spojence.

Když do Berlína dorazila zpráva o ruské mobilizaci, Německo vyhlašuje stav válečného nebezpečí, které je první krok mobilizaci. A okamžitě vyráží ultimata do Ruska i Francie aby se okamžitě zastavily jejich válečné přípravy a by neprodleně informovaly Berlín, že se tak stalo. Ale tyto činnosti nešlo zastavit jen tak. Výsledek byl ten, že dne 1. srpna 1914 bylo do Petrohradu doručeno německé vyhlášení války. A v ten samý den začala německá mobilizace.

Francie čestně dodržela závazky, které jí plynuly ze spojenecké smlouvy, která trvala od roku 1894. 30. července dostává na tři miliony francouzských mužů povolávací rozkazy. Všemi zúčastněnými zmítaly strach a pochybnosti. Chtěli válku ale na druhou stranu se báli protivníků. Například se dá říci, že:
- Rakušané se báli Srbů - byli to zkušení a odhodlaní válečníci a jejich síla po obou balkánských válkách narostla.
- Němci se báli Rusů - ti se poměrně rychle vzpamatovali z porážky u Port Arturu. Přitom ale neváhají a posílají ultimátum do Paříže, Za 18 hodin chtějí odpověď, že se Francie zdrží jakýchkoliv akcí v případě rusko – německé války. A ultimátum obsahuje i větu, že vyhlášení mobilizace bude považováno za nepřátelský akt a bude znamenat válku.
1. srpna 1914 pak Francie vyhlásila mobilizaci a tím se okruh možností jak válku zastavit uzavřel. A dne 3. srpna Německo vyhlásilo válku Francii.

Jedině Británie zatím neřekla na rovinu, zda se války účastní nebo ne. Francie se tím dostala do těžké situace – ale pomohli sami Němci. Dlouho připravené ultimátum určené belgické vládě bylo doručeno. Belgie jeho obsah odmítla - své území nenechá použít bez boje jako základnu pro útok na Francii. Británie se tak dostala do situace kdy musela reagovat a tak se také stalo. Když ráno 4. srpna 1914 zahájila německá armáda invazi do Belgie, do Berlína přišlo britské ultimátum, které ten samý den večer vstoupilo v platnost. Británie a Německo byly také ve válce. Jediná Itálie již 31. července vyhlásila neutralitu a tak se z počátečních válečných kroků vyvlékla. Zde je výchozí mapa Evropy v roce 1914.
Obrázek
Srbský premiér Nikola Pašić po přečtení zprávy o vyhlášení války prorocky zvolal:
"Rakousko nám vyhlásilo válku. To bude jeho konec!"
Takže je potřeba se podívat na mapu Evropy tak, jak vypadala v den vyhlášení války. Už nikdy tato mapa a tedy ani Evropa takto nevypadala a vypadat ani nebude.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: Protivníci a jejich plány pro zahájení války
Armáda Rakousko - uherské monarchie

Základní plán pravil, že pokud bude potřeba zahájit válku na dvou frontách, bude se bojovat takto:

Nástupový plán proti Rusku
Dvě armády, tedy 1. armáda - velitelem byl generál jezdectva Viktor Dankl a 4. armáda - velitelem byl generál pěchoty Baron Moritz Auffenberg-Komarow měly zahájit úder směrem do Polska severním směrem. Na pravém boku více na východ je měla zajišťovat jedna a to 3. armáda - velitelem byl generál jezdectva Rudolf Ritter von Brudermann . Mezeru mezi nimi měla vykrývat Armádní skupina Kummer, které velel generál pěchoty baron Heinrich Kummer von Falkenfeld a nejjižnější část linie pak tvořila Armádní skupina Kövess pod velením Hermana Kövesse von Kövessháza. Útočící armády měly postupovat širokým obloukem na východ a nakonec by se měly spojit se zajišťovacími armádou a armádními skupinami. Tyto spojené síly by pak pokračovali v postupu směrem k pobřeží Černého moře a ruské síly by tlačily před sebou. Z počátku součástí plánu byl i předpoklad, že německé divize z Východního Pruska udeří jihovýchodně a odříznou tak ruské síly v Ruském Polsku. To by byla významná pomoc.

Ale Moltke neměl na podobné akce dost sil a tak se s tímto doplňkem musel von Hötzendorf rozloučit. Zajímavé je, že tento plán vůbec nepočítal se souběžným vedením války na dvou frontách. Tedy pokud se mělo bojovat tak napřed s jedním a pak teprve s druhým protivníkem, přičemž se očekávalo, že první na řadě bude Srbsko. Po porážce Srbska, která měla být jednoduchá a rychlá měl následovat střet s Ruskem. Jenže nakonec Konrad von Hötzendorf musel bojovat na dvou frontách a to se v dalším průběhu války mělo ještě zhoršit.

Nástupový plán proti Srbsku
Byl skromnější ale stejně ambiciosní. Počítal se třemi polními armádami. Ale než budeme pokračovat podíváme se dva hlavní aktéry koncepce plánu a jeho vykonavatele.
Náčelník generálního štábu rakousko - uherské armády byl Franz Conrad von Hötzendorf – první obrázek a velitelem skupiny armád byl určen velitel 6. armády generál Oskar Potiorek – druhý obrázek
První obrázek: Obrázek Druhý obrázek: Obrázek

Jednalo se tyto tři armády

2. armádu - velitelem byl generál jezdectva Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli. Byla tvořena těmito silami:

- IV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Budapešť, velitel sboru generál jezdectva Karel Terstijanszki de Nadas – 31. pěší divize, 32. pěší divize, 10. jezdecká divize, 4. jezdecká brigáda a 4. brigáda polního dělostřelectva

- VII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Temešvár, velitel sboru generál pěchoty Otto Meixner ze Zweienstammu – 17. pěší divize, 34. pěší divize, 7. jezdecká brigáda a 7. brigáda polního dělostřelectva
Celkově to bylo 28 praporů,5 eskadron, 14 baterií s 80 děly a 3 ženijní roty

- IX. armádní sbor. Místo mírového velitelství Litoměřice, velitel sboru generál pěchoty Lothar šlechtic z Horsteinu – 10. pěší divize, 29. pěší divize, 9. jezdecká brigáda a 29. brigáda polního dělostřelectva.
Dále zde byly: záložní eskadrona dragounského pluku 1. 9. hrubý polní houfnicový oddíl, 4. a 6. rota 9 praporu sapérů a 5. rota 9. praporu pionýrů

Velení armády přímo podléhaly:
- 23. pěší honvédská divize
- polovina 7. pěší divize s 10 prapory, 1. eskadronou, 5. bateriemi s 30 děly, 1 ženijní rota, 21. prapor polních myslivců a 25. pochodový pluk
- 4., 7. a 8. pochodová brigáda
- 10 jezdecká divize

5. armádu - velitelem byl generál pěchoty Liborius rytíř von Frank. Byla tvořena těmito silami:

- VIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Praha, velitel sboru generál pěchoty jízdy Artur, svobodný pán Giesl z Giesingenu – 9. pěší divize, 19. pěší divize, 1. jezdecká brigáda a 8. brigáda polního dělostřelectva Dále pak:
- záložní eskadrona 14. dragounského pluku
- hrubý polní houfnicový oddíl číslo 8
- 4. a 6. rota 8. sapérského praporu
- 5. rota 8 pionýrského praporu
Celkově měl sbor: 26 praporů, 5 eskadron, 17 baterií s 98 děly a 3 ženijní roty

- XIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Záhřeb, velitel sboru generál jízdy Adolf, svobodný pán z Rhemen na Barenfeldu. – 42. pěší divize, 36. pěší divize, 8. jezdecká brigáda a 13. brigáda polního dělostřelectva. Dále pak:
- 2. a 3. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 9. praporu pionýrů
Celkově mě sbor: 33 praporů, 6 eskadron, 20 baterií se 114 děly a 3 ženijní roty

Velitelství armády přímo podléhaly:
- 11. horská brigáda v Tuzle, velitel generál major Lawrowski. Měla 5 praporů, jeden prapor 3. bosensko-hercegovinského pluku, jedna rota pohraničních myslivců, dvě eskadrony husarů a dvě horské kanónové baterie
- 104. brigáda domobranecké pěchoty, Záhřeb, velitel generálmajor Bekić. Měla 4 domobranecké pěší prapory, jednu eskadronu husarů, jednu záložní kanónovou baterii a od září navíc domobranecký houfnicový oddíl
- 13 pochodová brigáda v Záhřebu, velitel generál major Letovský, celkem 6 pochodových praporů různých pluků a jedna záložní eskadrona hulánů.
- pochodové úvary 42 honvédské pěší divize, tedy honvédské pochodové pluky 11. a 12. každý se třemi prapory
- 12. horský dělostřelecký pluk
- 1., 2., 3. a 4. rota 8. praporu pionýrů
- 3. rota 9. praporu pionýrů


6. armádu – velitelem byl sám polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Byla tvořena těmito silami

- XV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sarajevo, velitel sboru generál pěchoty Michal šlechtic z Appelů – 1. pěší divize tvořená 7., 8., a 9. horskou brigádou, 48. pěší divize tvořená 10., 11., 12. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále zde byly začleněny tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 2. horská dělostřelecká brigáda a 5. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Sarajevo. Dále pak:
- 5. kanónová baterie 37. polního dělostřeleckého pluku
- 4. a 5. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 4. praporu pionýrů
- 4. rota 7. praporu pionýrů
Celkově měl tedy sbor: 22 a půl praporu, jednu eskadronu , 12 baterií s 50 děly a 4 ženijní roty.

- XVI. armádní sbor. Místo mírového velitelství Dubrovník, velitel sboru podmaršálek Václav Wurm – 18. pěší divize tvořená 4., 5., 6., a 8. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále potom měl v podřízenosti tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 3. horskou dělostřeleckou brigádu a samostatné 1., 2. a 13. horskou brigádu
Dále pak:
- 6. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 4.praporu pionýrů

Velitelství armády přímo podléhaly:
- 47. pěší divize
- 40. honvédská pěší divize
- 3. samostatná horská brigáda
- 14. samostatná horská brigáda
- 109. brigáda domobranecké pěchoty
- pochodová brigáda 40. honvédské divize, celkem 6 praporů
- 23. pěší domobranecký pluk
- 1. a 3. rota 7.praporu pionýrů

Vojenské součásti prostoru Banát:
- 23. a 28 polní myslivecký prapor
- jeden prapor 8. domobraneckého pěšího pluku
- 5 kanónových baterií polních dělostřeleckých pluků 19. a 21.
- 107. domobranecká brigáda
Pevnosti:
Petrovaradín - 6 praporů domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Sarajevo - 3 půl prapor domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Mostar – 2 a půl prapor domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Trebinje - 2 prapory domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Bileta - 2 prapory domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Válečný přístav Kotor - 4 prapory domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Tvrz Malinovník - půl praporu domobranecké pěchoty a dělostřelectvo

Dunajská flotila měla tyto bojové jednotky:
1. skupina monitorů s loděmi „Temes“ a „Bodrog“
2. skupina monitorů s loděmi „Szamos“ a „Kövös“
Tři hlídkové čluny

Na Sávě byly dislokovány monitory „Maros“ a „Leitha“
Na ukázku a pro zpestření jsem vyhledal kresby dvou monitorů – hezké lodě.

Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
Obrázek první ukazuje monitor „Maros“ a obrázek druhý ukazuje monitor „Temes“

Tyto armády tedy byly složeny z osmi armádních sborů. Včetně posilových prostředků tyto armády obsahovaly 23 pěších divizí, 3 jezdeckých divizí, 8 domobraneckých brigád, 6 pochodových brigád a 8 honvédských pochodových pluků.

Čtyři pěší divize pak byly vycvičeny a vybaveny pro vedení boje v obtížném krasovém a horském terénu a byly tvořeny dohromady 14 horskými brigádami. Celému tomuto seskupení měl a také velel polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Ten ale nevěděl v době kdy se chystal rozplánovat své operace, že s 2. armádou nemůže počítat. Její hlavní síly byl totiž jeho uskupení odebrány a přesunuty do Haliče. Tím přišel o dva armádní sbory, sborové jednotky a armádní jednotky.

Když se podíváme na plány které rozkryjeme za chvilku, musíme se znalostí věci danou nám časovým odstupem a tím, že víme jak to nakonec všechno dopadlo, konstatovat, že ani jeden z těchto plánů neobstál. Je nepochybné, že hlavní vinu na tom nesou jejich autoři či jejich pokračovatelé, tím, že se nakonec snažili dohnat více a navíc i rozdílných cílů najednou. Tím totiž byl popřen jeden z nejzákladnějších principů vedení války – koncentrace sil. Ale to by byla jen jedna část pravdy.
Sám von Hötzendorf udělal skutečně ledacos proto, aby nakonec jeho plány neuspěly. Bylo to dáno tím, že tak jako Moltke i on podléhal nutkání měnit názory a tím i detaily plánu, který ve své podstatně nebyl špatný. Jeho největším narušením však bylo to, že se tak jako Němci rozhodl bojovat na dvou frontách. V okamžiku kdy se rozhodl za každou cenu porazit vojensky Srbsko, musel svoje síly rozdělit. Stalo se a vypadal to takto:

Uskupení nazývané „Ešelon A“ , mělo 28 a půl pěších divizí, 10 jezdeckých divizí a 7 domobraneckých a pochodových brigád a bylo určeno pro boj na ruské frontě. Jeho doprav do Haliče měla skončit do 18 mobilizačního dne.

Uskupení nazývané „Minimum Balkan“ , mělo 8 pěších divizí a 7 domobraneckých a pěších brigád. Bylo určeno výhradně pro srbskou frontu

Uskupení nazývané „Ešelon B“ , mělo 12 pěších divizí, 1 jezdeckou divizi a 6 domobraneckých a pochodových brigád a bylo určeno k zasazení podle okamžitého vývoje situace. Nakonec se tento „Ešelon B“ stal 2. armádou a stal se oscilujícím prvkem, který se nikam nedostal včas. Už víme, že původně byl zařazen do sil určených proti Srbsku ale nakonec v době zahájení války dostal rozkaz k přesunu na frontu proti Rusku.
Toto vše dávalo plánu punc kvality v tom, že ho to dělalo překvapivě flexibilní a adaptabilnější než plány jak u spojenců tak i u protivníků. Jeho největší slabinou byla armáda rakousko-uherské monarchie, která tento plán mohla díky své zastaralosti splnit jen za výjimečně dobrých podmínek. Když se 28. července 1914 po vyhlášení válku Srbsku rozběhla částečná mobilizace rakousko-uherské armády a začal přesun prvních jednotek na srbskou frontu nezdálo se ještě, že by mohlo dojít k tomu, pro co se později vžil název Velká válka. O den později začalo rakousko –uherské podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad.

Nyní dozrál čas se podívat na mobilizační opatření armády Rakousko-uherské monarchie. Pravda totiž je, že rakousko-uherská armáda měla připraveny dva mobilizační plány. Tyto se markantně lišily.

Plán „R“ byl mobilizační plán, který měl zajistit boj armády s Ruskem, Srbskem a Černou Horou. Tedy boj na dvou frontách. Znamenalo to mobilizaci celé rakousko –uherské armády.

Plán „B“ byl mobilizační plán, který počítal s bojem se Srbskem a Černou Horou bez účasti Ruska. Zde šlo o mobilizaci uskupení „Minimum Balkan“ a „Ešelon B“.

Mobilizace byla vyhlášena podle plánu „B“.Tedy Minimální balkánské skupiny a byla započata i mobilizace „Ešelonu B“ a nakonec i dvou jezdeckých divizí „Ešelonu A“. A nakonec byl zmobilizován i III. sbor ze Štýrského Hradce jako záloha. Jenže když Rusko vyhlásilo monarchii válku, musela se rozběhnou mobilizace všech sil armády.

Rakousko – uherský nástupový plán určoval jednotlivým armádám následující úkoly:

5. rakousko-uherská armáda měla překročit řeku Drinu a projít údolím Jadru k Valjevu.
Byla rozmístěna takto:
11. a 13. horská brigáda u Zvorniku
XIII. armádní sbor se rozmisťoval u Běliny
VIII.armádní sbor se rozmisťoval v prostoru Bělina – Brčko

2. rakousko-uherská armáda měla jako hlavní úkol překročení Sávy Šabace a po průchodu ke Koceljevu a Valjevu měla ohrožovat bok a týl srbských vojsk na Drině.
Byla rozmístěna takto:
29. pěší divize z IX. armádního sboru se rozvinovala u Rumy
IV armádní sbor zaujal postavení na východ od Rumy až k Zemunu a polovina 7. pěší divize stála u Zemunu

6. rakousko-uherská armáda měla statut zálohy pro balkánské síly určené k porážce Srbska Černé Hory. Eventuelně měla pokryt pobřeží Jadranu. Měla zaujmout svými hlavními silami prostor mezi Sarajevem a hranicemi u Višegrádu.
Byla rozmístěna takto:
XVI. armádní sbor zaujal postavení jihovýchodně od Sarajeva
XV. armádní sbor se rozmístil kolem Višegrádu
40. honvédská pěší divize zůstala přímo v Sarajevu

Polní zbrojmistr Oskar Potiorek byl náčelníkem generálního štábu Conradem von Hötzendorfem dlouho ponecháván v nejistotě, jestli tento plán platí a hlavně jak to bude s úkolem balkánských sil. To, že byl jmenován velitelem skupiny armád a že 2. armáda mu byla odebrána a odchází na frontu do Haliče se dověděl od Armádního vrchního velitelství až 6. srpna.

Znamenalo to výrazné oslabení. Po odchodu 2. armády na srbské frontě zbylo 217 pěších praporů, 29 eskadron jízdy a 107 dělostřeleckých baterií. Tato silná armáda zůstala v době od 12. do 18. srpna v Syrmii a Banátu. 18. srpna byl zahájen její přesun na Halič a vše mělo skončit do 30. srpna. Přetížení železnic a vtažení IV. armádního sboru do bojů se Srby způsobilo prodlevu a tato armáda tak nebyl nic moc platná ani na jednom válčišti.
Takto tedy vypadal situace u rakousko-uherské armády.

Celkově můžeme říci, že rakousko – uherský plán byl nevyvážený – za hlavní bojiště sice byla stanovena fronta proti Rusku ale zároveň se muselo počítat s bojem proti Srbsku. Jenže převážil optimismus a případná válka proti této malé zemi se v mysli jejích aktérů stala pouhou trestnou výpravou, která bude mít epizodní charakter. Rychlá mobilizace Ruska ale vyvolala pocit pnutí a rozkol mezi plánem a reálnými možnostmi armády.

Srbská armáda.

Srbskou armádu, která měla čerstvé a bohaté zkušenosti ze dvou balkánských válek tvořily jednotky první a druhé výzvy, kde bylo soustředěno to nejlepší co srbská armáda měla. Šlo o mladé dobře vycvičené a většinou v boji zkušené muže. Šlo o 10 pěších a tři jezdecké divize.
Jednotky třetí výzvy tvořili starší muži a nevycvičená mládež. Třetí výzva dala dohromady cca síly v hodnotě 15 pluků.
Na nově získaných územích se připravovala výstavba dalších divizí. Ale chybělo pro ně díky chudobě státu vše - zbraně i výstroj.

Vrchním velitelem byl korunní princ Alexandr - obrázek první a náčelníkem generálního štábu byl generál vévoda Radomir Putnik – obrázek druhý.
První obrázek: Obrázek Druhý obrázek: Obrázek

Srbská armáda měla 420 000 mužů z toho:
- kolem 250 000 v první linii,
- zhruba 150 000 v druhém sledu hlídající hranici s Albánií a Bulharskem
Mobilitu zajišťovalo 71 200 koní a 65 700 volů pro dopravu těžkých nákladů

1. armáda. Velitel: generál Petar Bojović, náčelník štábu: plukovník Božidar Terzić.
Obrázek
Fotografie velitele 1. armády
Byla tvořena:
A - Timockou pěší divizí I. výzvy u Palanky a severně od ní. Jeden pěší pluk byl u Smedereva. Síla: 16. pěších praporů, 3 eskadrony a 9 baterií polních rychlopalných děl
B - Timockou pěší divizí II. výzvy u Rače a severně od ní. Síla: 12 praporů, 3 eskadrony a 6 polních baterií
C - Moravskou pěší divizí II. výzvy u Topoly. 12 praporů, 3 eskadrony a 6 polních baterií
D - zesílenou jezdeckou divizí v prostoru Grocka – Smeredevo – Lipe – Osipaonica. Síla: 16 eskadron, 2 jezdecké baterie, 1 baterie De Bangaových děl a vyčleněné 15. pěší pluk I. výzvy od Timocké divize I. výzvy a 1 prapor III. výzvy
E - Branicevským oddílem. To byla silná vojenská součást tvořená
/- Dunajskou divizí II. výzvy se 3 pěšími pluky, 3 eskadronami a jedním rychlopalným dělostřeleckým oddílem.
/- 9. pěší pluk I. výzvy od dunajské divize I. výzvy
/- 8. pěší pluk III. výzvy
/- 9. pěší pluk III. výzvy
/- eskadrona III.výzvy
/- oddíl kruppových polních děl
/- oddíl děl De Bange
/- jedno letadlo
Celková síla byla: 20 praporů, 12 kulometů, 4 eskadrony , 9 baterií a 1 letadlo –cca 20 000 lidí.
Armádní dělostřelectvo:
4 kusy dalekonosných děl vz. 97 ráže 120 mm a
3 polní houfnicové baterie ráže 120 mm
2. armáda. Velitel: generál Stepa Stepanović, náčelník štábu: plukovník Vojislav Živanović
Obrázek
Fotografie velitele 2. armády
V její sestavě byly tyto vyšší jednotky.
A - Šumadia pěší divize I. výzvy u Lazarevce. Síla: 16 praporů, 3 eskadrony, 5 polních baterií a 1 houfnicová baterie
B - Dunajská pěší divize I. výzvy jižně od Bělehradu. Síla: 20 praporů, 12 baterií polních děl, 1houfnicová baterie, 2 poziční baterie, jedeno letadlo a světlometné jednotky.
C – Smíšená ( kombinovaná) divize I. výzvy u Darosavy. Síla: 16 praporů, 1 eskadrona, 3 rychlopalné baterie a 2 rychlopalné houfnicové baterie.
D - Moravská pěší divize I. výzvy u Arandželovce. Síla: 16 praporů, 3 eskadrony a 6 baterií
Tato armáda neměla vlastní jezdeckou divizi. Proto si ji vytvořila odebráním jezdeckých jednotek divizím a přidala četu děl od šumadijské divize. Tak získal jezdectvo v síle 8 eskadron a dvou děl. Tato mobilní a úderná síla byla soustředěna u Sremčice a udržovalo kontakt mezi obrenovským oddílem a dunajskou divizí I.výzvy.
Armádní dělostřelectvo:
6 dalekonosných děl vz. 97 ráže 120 mm
6 houfnic ráže 120 mm
6 moždířů 120 mm

3. armáda. Velitel: generál Pavle Jurišić-Šturm, náčelník štábu: plukovník Dušan Pešić
Obrázek
Fotografie velitele 3. armády]
Byla to organizačně značně složitá armáda a v její sestavě bylo ledacos:
A - Drinská pěší divize I. výzvy severně od Valjeva. Síla: 16 praporů, 3 eskadrony a 9 baterií.
B - Drinská pěší divize II. výzvy severně od Zavlaka.
Pod velení této divize spadaly i oddíly střežící řeku Drinu. Byly to:

- Obrenovaćský oddíl, který měl v sestavě: 1 pěší pluk II. výzvy, 2 prapory III. výzvy v prostoru Obrenovac – Skela. Síla: 6 pěších praporů, 1 eskadrona a 2 baterie.

- Šabaćský oddíl, který měl v sestavě jeden pěší pluk II. výzvy, jeden pěší pluk III. výzvy v prostoru Vukodraže – Šabac – Mitrovica – Badovinci. Síla: 8 pěších praporů, 1 eskadronu, 1 nadpočetný prapor a dvě - dělostřelecké baterie - rychlopalnou a poziční.

- Loznický a Lesnický, který měl v sestavě 1 pěší pluk II. výzvy, 2 prapory III. výzvy v prostoru Lješnica- Loznica – Zvornik. Síla: 6 pěších praporů, 1 eskadrona a tři dělostřelecké baterie

- Ljubovijský oddíl tvořený 1 praporem II. výzvy a 2 prapory III výzvy v prostoru Ljubovica – Uzovica. Síla: 3 pěší prapory a jedna dělostřelecká baterie
- Debelo Brdský oddíl tvořený jediným pěším praporem II. výzvy, který podléhal přímo veliteli armády. Udržoval styk s užovkou armádní skupinou a chránil směr Rogačica – Valjevo.
- Jaderský četnický oddíl pod velením V. Popovice, který velel 500 četniků
- Rudnický četnický oddíl pod velením V. Tankosice, velícího také 500 četniků
Armádní dělostřelectvo:
3 polní houfnicové baterie
3 horské baterie
4 dalekonosná děla ráže 120 mm

Užická armáda pod velením generál Miloše Bozanoviće
Obrázek
Fotografie velitele Užické armády.
V její sestavě byly zařazeny tyto síly:
A - Šumadia pěší divize II. výzvy na pozicích západně od Užice. Byla to silná divize: 16 praporů, 2 eskadrony, 3 horské rychlopalné baterie a 3 horské baterie De Bange
B - Užická brigáda s 1 pěším plukem II. výzvy a jedním plukem III. třetí výzvy. Síla: 8 praporů, 2 baterie.
C - Limský oddíl u briboje tvořený 6 a půl prapory a jednou horskou baterií.
Gornjacký četnický oddíl pod velením V. Vemice, s 500 četniky
Zlatiborský četnický oddíl kterému velel K. Todorovic, který velel 750 četniků
Tyto údaje jsem získal zde: http://www.vojska.net/ces/prvni-svetova ... tura/1914/. Jenže se mi to zdálo málo podrobné a když jsem zapátral po literatuře, narazil jsem na podstatně lepší údaje a to od plukovníka generálního štábu Františka Pohunka „ První rakousko –uherská ofenziva do Srbska roku 1914 a příčiny jejího nezdaru z roku 1938. Výsledek je ten, že moje sestavy jsou výrazně podrobněji rozepsané než u sesterského webu.

Číslice I, II. a III. Značí vojenskou součást první, druhé nebo třetí výzvy.

Nástupový plán srbské armády proti Rakousku - uhersku odpovídal třem věcem:
- předpokládané velké přesile sil a prostředků protivníka
- možnostem které pro obranu Srbska dala sama příroda.
- tomu že Srbsko nemělo společnou hranici s Dohodou vyjma jediné železniční trati která ještě navíc končila na řeckém území v Soluni.
Plán nemohl počítat se vším. Například Rumunsko jak se předpokládala nakonec zůstalo neutrální ale Bulharsko bylo krajně nevyzpytatelné a nakonec v budoucnosti se do války proti Srbsku zapojilo.

Hranice byly tvořeny obtížně překročitelnými řekami Dunajem, Sávou a Drinou. Za nimi se táhly hluboké lesy a mohutné horské hřebeny. Sít komunikací řídká a natolik mizerné kvality nestačilo zapršet a bylo se po kolena v blátě. Železnic málo, málo výkonných a některé dokonce úzkorozchodné.

Plán tedy byl logicky defenzivní. Přímá obrana hranic měla být prováděna malými silami. Jejich cílem bylo ztížit protivníkovi přechod přes řeky, způsobit mu ztráty, donutit ho k rozvinutí a pokud možno ho maximálně zpomalit. Cílem bylo vydržet tak dlouho, než bude nepřítel, tedy Rakousko – uhersko poraženo na jiných frontách v boji proti spojencům Srbska, logicky tedy Ruska.
Hlavní síly se měly rozvinout na velmi dobře vybrané vnitrozemské linii Svilajnac – Polanka – Arandjelovac – Lazarovo – Valjevo. Tato linie byla vedena po špatně přístupném terénu 40 až 60 kilometrů od státní hranice. Tato linie byla od východu kryta masivem planiny Beljavica a od západu pak masiv planiny Medvednik.

Plán měl dvě varianty:
- buď bude Srbsko bojovat proti Rakousku – uhersku samo
- nebo bude mít spojence, tedy Rusko.

Tento plán byl inteligentní a je v něm vidět bojová zkušenost i znalost protivníka. Linie byla dobře zvolena a měla hloubku potřebnou k tomu, aby umožnila rozvinutí všech bojových sil, prostředků i služeb. Dále přetínal všechny cesty vedoucí do nitra země a umožňoval potřebné manévry k soustředění sil na kritických místech pokud by vznikla.
Navíc její charakter umožňoval její pokrytí a úspěšnou obranu i malými silami. Byl to velmi dobrý plán. Vyhovoval naturelu vojáků kteří ho měli plnit, byl realistický a pochopitelný i pro obyčejného vojáka, byl takový že umožnil pružnou reakci na cokoliv by se mohlo přihodit a tím potřebné manévry.

Il. obr. první: Obrázek Il. obr. druhý: Obrázek

Jenže předpoklad, že díky husté síti železnic, které vedly k srbským hranicím z území dnešního Maďarska, bude rakouský úder směřovat na Bělehrad a podél toků Moravy a Kolubary se nepotvrdil. Rakušané zaútočili jinde. Naštěstí plán byl natolik dobrý, že jak uvidíme to nakonec až tak nevadilo.

V období střežení hranic – tedy před zahájením bojů - se touto činností zabývali mírové pohraniční orgány. Na zvláště důležitých úsecích byla obrana zesílena oddíly dobrovolníků. Tyto oddíly se nazývaly odredy komitů. Tyto odredy byly něco s čím se zatím rakousko-uherská armáda nikdy nesetkala. Jejich kázeň byla nebývalá a od každého bojovníka se očekávalo, že při plnění rozkazů bude maximálně poslušný a že bude bojovat se sebezapřením a krajní obětavostí. Každý komita byl vycvičen tak, aby předpokládal, že při plnění úkolu pro vlast může zemřít a akceptoval to jako jednu z možností svého dalšího osudu.

Jejich úkol byl jasný. Po zahájení nepřátelství zahájit boj, a co nejdříve a to dokonce i před zahájením přímé bojové činnosti infiltrovat území protivníka. Pokud by se podařilo protivníka odrazit a byla by zahájena vlastní ofenziva tyto odredy by šly před hlavními silami a po průniku na území nepřítele měli napadat komunikace, vyvolávat paniku a terorizovat významné osobnosti. Měly se pokusit i vyvolat povstání v Bosně a Hercegovině. Za tímto účelem byly dopředu vypracovány seznamy důležitých mostů, tunelů, železnic a silnic s možným postupem jejich destrukce.

Il. obr. třetí: Obrázek Il. obr. čtvrtý: Obrázek

Pokud by nástup protivníka byl příliš razantní a srbská armáda se dostala do defenzivy, úkolem komitů bylo vést gerilovou válku, podněcovat obyvatelstvo k odporu a opět terorizovat protivníka. Zvláštní oddíly byly speciálně cvičeny v přepadech nepřátelských zásobovacích kolon, odpočívajících jednotek, a správních skupin a to nepřetržitě.
Ještě specializovanější jedinci byli určeni a speciálně cvičeni k zabíjení vyšších velitelů a jiných vůdčích osobností nepřítele.
Je důležité vědět, že tyto úkoly komité byli připraveni plnit proti jakémukoliv nepříteli – že v této době to byla armáda rakousko-uherské monarchie byla souhra okolností. Obrázek komitů jsem nenašel. Našel jsem obrázek dvou srbských četniků:
Obrázek
Všimněte si toho, že jsou vyzbrojeni mimo jiné i šavlemi. To jim při boji z blízka dávalo poměrně zajímavé možnosti, ale nebudu to více rozvíjet. Možná v diskusi.

Více k plánům protivníků na vedení války, jejich sil a předpokladů k vedení války nemám co napsat. Na samotný konec tedy vkládám mapu, kde je ukázáno rozmístění vojsk obou protivníků. Každý je ještě na své straně hranice.
Obrázek
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: Bitva na Ceru - nečekaný průšvih aneb první lekce války
Atentát na následníka trůnu Rakousko-Uherska a jeho ženu šokoval celou Evropu a vyvolal ze začátku velké sympatie pro Rakousko. Dva dny po atentátu žádaly Rakousko-Uhersko a Německá říše Srbsko o zahájení vyšetřování, ale dostali informaci, že „Nic nebylo dosud učiněno a záležitost se netýká Srbské vlády“.
Rakouská vláda to viděla jako šanci vyřešit srbskou otázku jednou provždy. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a o den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. O tomto ví jen velmi málo a kdybych se mohl dovědět více bylo by to super.

Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července. Dne 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii, když jen den předtím obsadilo Lucembursko a dalšího dne tedy 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu což se stalo 4. srpna. Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.
Obrázek
Obrázek ukazuje výjev z mobilizace srbské armády
Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko. Toto se stalo 23. srpna šlo zde o jediné. Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung, Turecko vstoupilo do války po boku Německa a Rakousko-Uherska, tento stav oficiálně oznámilo poměrně pozdě, tedy 30. října. Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku. Nás ale nezajímají rozsáhlé operace na západní či východní frontě. My zůstaneme tam, kde mělo dojít k trestné výpravě a kde generál Oskar Potiorek předpokládal, že „Srby utlučeme čepicemi“

Dne 12. srpna 1914 byla započata vojenská operace tří rakousko –uherských armád proti Srbsku.
- na severu to byla 5. armáda na směru hlavního úderu na Bělehrad přes Valjevo
- na jihu 6. armáda směřující přes Užici k Valjevu a Lazarevci
- ze Slavonie měla postoupit přes Sávu 2. armáda ke krytí útočného uskupení. Následně měla navázat kontakty s hlavními silami a podílet se na likvidaci srbských divizí. Ale jen se její předsunuté hlídky objevily u Šabace byly doručen její rozkaz k odsunu celé armády na bojiště v Haliči. Do doby odchodu měla provádět demonstrativní akce aby upoutala co nejvíce srbských sil. Takže tuto armádu zatím opustíme a budeme se věnovat tomu co se podařilo či nepodařilo těm zbývajícím.
Obrázek
Tato mapka ukazuje alespoň základní prostorové parametry bitvy mezi srbskou a rakousko –uherskou armádou, dnes srbskými prameny označované jako bitvu na Ceru. Nebyl ji obtížné najít, pochází odtud: http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Cer

Přestože Potiorek věděl, že 2. armáda mu nemůže pomoci, pokračoval v tom co si usmyslel – v útočné operaci. Útočné sledy obou armád musely napřed překročit Drinu. Byl to úkol nelehký ale pro Potiorka to byla zanedbatelná lapálie a moc se tím nezatěžoval. To se projevilo jako zásadní nedostatek. Nedostatečné ženijní zabezpečení přechodu velkých vodních překážek způsobilo, že nárůst sil a podpůrných prostředků se od samého počátku zpožďoval o desítky hodin. Špatně zvolené přístupové cesty a mizerné zabezpečení neumožnilo přechod řeky na široké frontě. Vojska se kupila před pár improvizovanými přechody. V archivních záznamech není ani slovo o tom, že by někdo organizoval průzkum předmostí a jeho bojové zabezpečení. Nedovedu si představit, na co Potiorek a koneckonců i jeho velitelé sborů a divizí mysleli, když vydávali své rozkazy.

U 5. armády jako první přes řeku přecházely Drinu 91.českobudějovický a 102. benešovský pěší pluk od 9. pěší divize pod velením VII. Pražského sboru. Je tedy neoddiskutovatelnou pravdou, že jako první na tomto bojišti zahájili válku čeští vojáci. Ti se také stali první obětí vojenské tuposti, nekompetentnosti a neschopnosti. Například velitel VIII. pražského sboru generál Gisel nebral v potaz, že jeho vojáci mají za sebou mobilizaci, 4 dny ve vlacích a hodně kilometrů v nohách. Přes rozkaz od Potiorka, aby před zahájením bojových operací byla vojska konsolidována, nakrmena a byl jim poskytnut čas pro odpočinek, zahájil neprodleně aktivní činnost.

Zásadní problém Potiorkova plánu bylo to, že 6. armáda nebyla k útoku připravena ale hlavně aby mohla zahájit boj se srbskou armádou, musela napřed porazit černohorské jednotky, které kryly levý bok spojeneckých srbsko – černohorských sil. To značilo, že tato armáda bude schopna nasazení až kolem 18. srpna a dále i to, že díky tomu 5. armáda bude bojovat pět dní sama a to jako hlavní útočící síla.
Potiorek tímto nevyčerpal všechny své nápady. Dne 12. srpna kdy 5. armáda zahájila přechod Driny, vydal rozkazy pro XV. A XVI. sbory své armády a to pro jistotu na několik dní dopředu. Stejně postupoval i velitel XVI. sboru. Ten zahájil boj s černohorskými silami a poměrně bez problémů postupoval na Čajnice, Plevlje. XV. Sbor postupoval podobně úspěšně a nakonec 20. srpna byl dobyt Visegrád. Vše vypadalo jak bylo plánováno – nebyl problém. Nikdo si nechtěl uvědomit, že odpor na který Rakušané narazili, byl slabý a odpovídal boji krycích sil. To Potiorka ukolébalo a odmítl se zabývat možností, že v hloubi srbského území na něho čekají hlavní síly protivníka.

Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek

Obrázky ukazují srbskou pěchotu jak se připravuje k boji, to je obrázek první a jak odráží útok rakousko- uherských vojáků, tedy na obrázku druhém.

Velitel 5. armády generál Frank od počátky věděl, že je všechno špatně. Počítal s tím, že ve směru na Valjevo bude muset porazit několik srbských divizí. Očekával, že budou dobře opevněné na výšinách kolem Lješnice a Loznice. Průzkum i zde nestál za nic. Hraniční řeka byla závažnou překážkou a hustý porost na srbském území omezil možnosti pozorování ze země i ze vzduchu.
Sama Drina zde je široká 150 až 220 metrů a hluboká od 2 do 6 metrů. Vytváří mnoho ramen a ty vydělují z terénu mnoho různě velkých ostrovů. Břehy jsou srázné a někdy i 5 metrů vysoké. Řeka rychle reaguje na změny počasí, tedy hlavně srážky. Celé údolí je hustě zarostlé a pro obranu malými pohyblivými skupinami střelců ideální. Oprávněně tedy Frank očekával, že přechod řeky bude Srby intenzivně napadán.
U Zvorniku se jednotky 42. záhřebské pěší divize dostaly druhou stranu poměrně lehce. Proti nim stála jedna pěší rota. U Bataru do večera 12. 8. dokázala řeku přejít celá 36. záhřebské brigáda. Srbské krycí síly se nakonec boji vyhnuly a ustoupily v tomto prostoru na připravenou linii Tršica Brdo – Runjani – Lipnica – Obrež. Bohužel jako celek se XIII. sbor přes řeku nedostal na široké frontě.

Ani pražský VIII. sbor neuspěl tak, jak si představoval. Řeku překročil v boji a i když Srbové vyklidili celý Šabac, srbský šabacký oddíl bojoval velmi odhodlaně. To nakonec Srby přesvědčilo o možnosti ubránit prostor a rozhodli přisunout posily. Rakouské armádě tak bránily v postavení mostu celý den a aby ho bylo možno postavit, bylo potřeba nasadit velkou sílu dělostřelectva. Mosty přes boční ramena Driny bylo možno postavit až potom, co byl vysekám 2 kilometry dlouhý průsek přes hustý les.
Výsledek byl ten, že pohyb vojsk se zasukoval a bojové jednotky se promíchaly s trény tak dokonale, že polní zásobovací systém po dobu 48 hodin přestal fungovat. Další dny se 5. armáda ztratila. Ztratila v nekonečných kukuřičných polích, kdy se vojáci od sebe vzdálení pár metrů neviděli. Všude husté stromové a keřové porosty, potoky, vodní kanály. Pohyb po metrech o hladu a o žízni.
Přitom úkol pro VIII. sbor byl jasný: po obsazení nebráněné Šabace dobýt Lješnici a následně Dobruč. Pro odhodlaný odpor srbských vojáků se stal tento úkol nereálný. Pražský sbor bojoval, krvácel a XIII. sbor stál v bojové sestavě a čekal na možný úspěch Pražáků a to po celý den 13.srpna. Nakonec část sil tohoto sboru přešla Drinu u Zvorniku a zahájila postupný útok na Boranja Planinu.

Srbové kteří bedlivě sledovali co se děje u Rakušanů naznali, že protivník není na výši. Klid u Šabace, který byl dán tím že 2. armáda neměla se Srbskem bojovat je přivedl k rozhodnutí počkat na posily z Valjeva a po posílení zde místně bojujících sil tedy šabackého a loznického oddílu dne 14. srpna Šabac dobýt zpět.

Ale situace se vyvinula jinak. V pátek 14. srpna 9. pěší divize obsadila srbské pozice u Lješnice. Byl to dobře provedený útok a srbské obránce se navíc podařilo překvapit. Vpravo od 9. pěší postupující 21. zeměbranecká bojovala stejně rozhodně a obsadila Vidojevice. Jenže selhalo sborové velení. Dělostřelecké jednotky VIII. sboru nedokázaly podpořit palbou XIII. sbor, který se bez podpory nerozhodl k akci. Nakonec jeho veliteli došla trpělivost a nařídil útok i bez této podpory. Výsledek byl obapolný. Samostatná 11. horská brigáda obsadila Tršičsko brdo, 36. pěší divize šla do několika útoků u Dobriče a Obreže a byla těžce poničena srbskou palbou. I když nakonec tyto akce dosáhly úspěchu, rakouské síly nebyly schopné v této době a v tomto prostoru dalšího aktivního boje. Ve stejné době posílená srbská šabacká skupina zahájila protiútok s cíle sebrat Rakušanům Šabac. Byla nekompromisně odražena kombinovanou brigádou generála Letovského a velkou roli sehrála i těžká palba rakouských monitorů na Sávě. Tento neúspěch Srby neodradil a další útok plánovali hned na další den. Odklad byl dán hlavně tím, že srbské velení zneklidnil postup VIII. sboru na Cer a chtělo zjistit co všechno Rakušané dokáží. Na druhou stranu rušná bojová činnost u Šabace donutila velení 2. rakousko-uherské armády nasadit část sil, které se měly balit na cestu do Haliče v tomto prostoru. Přímo v Šabaci se rozmisťovala v rychlém tempu 29. pěší divize a mířila sem i smíšená skupina 7. pěší divize od Zemunu.
Obrázek
Rakousko – uherský pontonový most u Klenaku
Rakušané díky lokálním úspěchům u Loznice a Lješnice a možnosti přímého postupu do údolí Jadru nabyli dojem, že k rozhodující bitvě dojde až na výšinách západně od Valjeva. Srbové se zde připravovali k obraně a Rakušané optimisticky plánovali, že po celý den 15. srpna budou pronásledovat ustupující srbské jednotky bez velkého úsilí a že večer už budou na silnici vedoucí od Šabace přes Terekiš, Zavlaku do Krupanje. Jenže to bylo zbožné přání. 36. pěší divize postoupila i přes krajně špatné počasí dopředu ale postup se zastavil u Brezjaku. Samostatná 11.horská a 13. pěší brigáda přes vysoké nasazení postoupily ještě méně.
9. pěší od VIII. sboru překonala silný odpor u Duganců ale večer její předvoj narazil u Milice na srbské pozice. Prudký boj, který okamžitě nastal byl zastaven bouří a průtrží mračen. Horší ale bylo že se její síly oddělily od 21. zeměbranecké. Tato divize postupoval ve dvou proudech a její předvoje byly v nepřetržitém boji s malými silami komitů. Když nastal večer byla divize by hlavní proud asi 7 kilometrů od Grušiče. Velitel nařídil přes vyčerpání lidí pokračovat dál. Takže na místo určení dorazili zeměbranci až o půlnoci. Jejich proudy byl roztrhané na části a vojáci padli na zem. Byl to 28. písecký pluk. Vojáci usnuli kde se dalo. Jejich bojové zajištění nebylo na potřebné výši a přišel trest. V noci z 15. na 16. srpna sem dorazila velmi unavená ale silně motivovaná srbská Kombinovaná divize I. výzvy. V hustém dešti se čelní pluk vysunul v před a na spící a nezajištěné zeměbrance zaútočil. U spících domobranců samozřejmě dosáhli naprostého překvapení a zdálo se, že dojde k masakru. Hlavně když se nakonec rozvinul do útoku na zoufale se bránící zeměbrance i další srbský pluk. Přesto se ale napadeným zeměbrancům podařilo zaujmout obranu a vydržely v ní až do ranních hodin. To koneckonců potvrzuje i oficiální rakouské poválečné dílo, které oceňuje statečný boj zeměbranců i to, že dokonce přecházeli do dílčích protiútoků. Teprve po svítání, když Srbové nasadili třetí pluk a dorazilo i srbské dělostřelectvo, byla jejich obrana rozbita a muselo se ustoupit. Toto je jedna verze popisu této události. Tu druhou najdete v práci kolegy jmodraka.

Moje verze byla přesně takto vylíčena v knize plukovníka generálního štábu Františka Pohunka „ První rakousko – uherská ofenziva do Srbska roku 1914 a příčiny jejího nezdaru“ z roku 1938 na straně 83. Jelikož si nemyslím, že by důstojník generálního štábu naší prvorepublikové armády jakkoliv fandil Rakušanům, považuji to za verzi reálnou. I když moc zkušeností s válkou zeměbranci neměli, nebyli to ořezávátka a když už nic o život bojovat uměli.

Až v 6 hodin ráno na bojiště dorazily hlavní síly divize a pomoc poskytla i 9. pěší. Tyto síly manévry, protiztečemi a palbou dokázali srbské vojáky uzemnit a postupně ovládaly prostor. Jenže pokus druhého proudu 21. zeměbranecké pomoci narazil na útok srbské jezdecké divize. Tím se zavázal v chaotickém boji až do poledních hodin. Když na bojiště dorazily první části Šumadijské srbské pěší divize první výzvy, museli zeměbranci ustoupit k Valjevu a zde se začali zakopávat. Šumadijská divize ale musela čelit útoku rakouské 29. pěší divize do svého levého boku. Proto zde zanechala jeden pluk s dvěmi bateriemi a stáhla se k Varně aby zde čelila nové hrozbě. To způsobilo, že útok 29. pěší divize dopadl nikam a nakonec rakouské síly v nepřehledném terénu, kde navíc létali střely ze všech stran díky aktivitě komitů zahájily boj sami se sebou a utrpěli vážné ztráty. Když navíc dorazila srbská jezdecká divize, která nechala pražské zeměbrance jejich osudu, 29. pěší ustoupila zpět k Šabaci. Takže tento nepovedený útok a následný ústupu měl jedinou pozitivní stránku. Tím, že na sebe stáhla 29. pěší divize srbskou jízdy, bylo zabráněno úplnému zničení severního proudu zeměbranecké divize.

Další série chaotických rozkazů ze sboru a nakonec i z armády pak vedla k tomu, že 21. zeměbranecká ztratila přehled o tom, co má vlastně dělat. Bylo jí přičteno k tíži, že splnila rozkaz vyklidit prostor, který s takovým nasazením dobila a bránila. Nakonec se to zvrhlo k tomu, že se začalo uvažovat o tom, že se příčiny začaly hledat v pasivitě českých vojáků a jejich dezercí na srbskou stranu. Hlavní viník Potiorek a jeho podřízený Frank se potřebovali vyvinit z vlastní neschopnosti a Conrad von Hötzendorf na to slyšel. Nad divizí bylo vyhlášeno stanné právo. To mohlo znamenat ledacos, ale nakonec se našlo dost rozumu a sám císař František Josef toto stanné právo zrušil. Na toto zvláštní zacházení s 21. zeměbraneckou divizí se ještě podíváme.

Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek

Tyto obrázky ukazují srbskou pěchotu v postavení jak střelbou odráží útok protivníka. To je na obrázku prvním. Druhý obrázek ukazuje postup srbského dělostřelectva do palebných postavení v náročném terénu Ceru.

Velitel přibržděné 5. armády ale neměl pocit, že by situace byla nějak moc vážná. Ale věděl, že vzrůstající odpor srbských sil asi znamená, že zakrátko jeho vojáci budou čelit protiútoku hlavních srbských sil. Navíc velitel z bojiště odcházející 2. armády ještě ve prospěch jeho armády nasadil do útoku dvě divize a nechal obsadit velký ostrov u Bělehradu. Dále se ale nemohl v boji angažovat – Halič volala. 5. armáda tedy dále útočila a dosáhla nevelkých úspěchů. Zatím to nebylo úplně jasné, ale těžká porážka pražských zeměbranců na Ceru měla mít pro celou operaci fatální následky. Tato divize byla de facto rozbita. U Ceru se večer 16. srpna sešlo asi 20 oslabených rot zeměbranců, bez těžkých zbraní, munice, částečně i beze zbraní. O dalších jednotkách nebylo zatím nic známo. Ty na bojišti shromažďoval a organizoval velitel 42. zeměbranecké brigády generál Podhajský. Velitel divize duševně zkolaboval a divize se stala nebojeschopnou. Nakonec divize obsazený Cer a okolní prostor vyklidila. Okamžitě sem pronikly srbské síly a začaly se zde opevňovat.
Pro rakouské síly se nepřítelem obsazený Cer stal bolavou záležitostí. Z něj vedená palba působila ztráty a omezovala pohyb i velkých jednotek.
U Jarebnice tuhý odpor 3. srbské armády navíc vyvolal u velitele V. armády dojem, že zde tato armáda hodlá bojovat jako na poslední čáře. Proto zastavil aktivity VIII. sboru a přidělené 36. pěší divize a vydal pokyn k odpočinku a reorganizaci. .
Polní zbrojmistr Potiorek, který se nacházel u své 6. armády považoval útoky užické skupiny proti svým silám za začátek velkého útoku Srbů. Byl rád – nemusel srbské jednotky hledat v nepřehledné terénu a byl přesvědčen, že se blíží úspěch, který tak chtěl od sám i jeho nadřízení. Možná tento pocit byl oprávněný. Jeho XVI. sbor držel v šachu Černohorce a měl nad nimi převahu. Proto směřoval svoji zálohu – 40. honvédskou divizi – do prostoru XV. sboru. Protože měl ale obavu, že by srbské síly mohly vniknou do mezery mezi jeho 6. armádou a Frankovou 5. armádou, udělal rozhodnutí které jak se ukázalo mělo velmi vážné následky. Povolal samostatnou 12. horskou brigádu, kterou původně poslal na vyztužení jižního křídla 5. armády zpět ke své 6. armádě.

Ale události se začaly valit jako lavina. Odpoledne 17. srpna zahájily Srbové rozhodný útok na Šabac. Zde se nacházely jednotky IX. sboru 2. armády. Poté, co se srbskému dělostřelectvu podařilo zničit místní pontonový most, vypukla ve velkých týlových jednotkách panika nejvyšší síly. Tato panika způsobila, že velitel IX. sboru ztratil nervy a přestal řídit boj svých jednotek. Velitel 2. armády musel přerušit práce na odsunu na Halič a nařídil IV. sboru aby vstoupil do boje bez ohledu na časový harmonogram odsunu. Srbské útoky na noc ustaly ale 18. srpna se rozvinuly ještě z větší intenzitou. V prostoru Šabace, Tekeriše a Zavlaky tak došlo k bojům, které přenesly úspěch Srbům. Celý den se střídaly útoky, protiútoky, obchvaty ústupy obou stran. Obě strany se na konci dne ocitly ve stavbu velké vyčerpanosti. Zlé bylo, že IV. sbor překročil úspěšně Sávu, zahájil útok a poměrně snadno prolomil u Potesu hlavní srbská postavení. Otřesená Šumadijská divize první výzvy zahájila ústup do údolí Vranskaja – Varna. To zlé bylo v tom, že velení IV. sboru tak získalo dojem, že Srbové zahájili všeobecný ústup.

AOK vědělo, jaké potíže má 5. armáda a že tyto potíže brzdí odchod 2. armády na Haličskou frontu, kde byla nezbytně třeba. Proto požadovalo, aby Potiorek se svou 6. armádou už konečně zahájil své útočné akce. Ten ale nechtěl dokud jeho armáda nebude řádně konsolidována. Své akce chtěl zahájit až 20. srpna. Tehdy měl jeho XV. Sbor překročit Drinu u Višegradu a XVI. sbor zaútočit na severovýchod. Potiorek doufal, že útok jeho křídel přinese úspěch a otřese celou srbskou armádou, která pak bude společným úsilím obou rakouských armád poražena.

Srbské hlavní velení se ale v situaci zorientovalo lépe. Pochopilo, že prostor kde se rozhodne je prostor u Tekeriše. Správně vyhodnotilo zprávy od svých podřízených a vědělo, že nejsilnější postavení mají Rakušané na levé křídle 2. srbské armády a že nejslabší jsou v Mačvě a u Šabace.

A začalo peklo.

Na úsvitu 19. srpna zaútočila srbská Kombinovaná divize první výzvy na severní křídlo rakouské 9. pěší divize. Uštědřila mu těžký úder a definitivně obsadila zbytek Ceru. U Tekeriše IV. sbor 2. armády stále ještě podporoval 5. armádu, ale bylo to málo platné. 31. pěší divize šla do útoku na Mišar s velkým elánem, ale narazila na rozhodnou obranu a když srbské jednotky začaly přecházet do protiútoků, utrpěla vážné ztráty , zakolísala a její velitel arcivévoda Josef nařídil ústup. Sousední 32. pěší divize znejistěla – měla obavu, že z odkrytého boku pokrytého hustým porostem bude napadena - a začala ustupovat také. Skoro úsměvné je přitom zjištění, že arcivévodovi vojáci aniž by to tušili, prorazili srbské hlavní postavení. Srbští obránci byly smělým bojem rakouských pěšáků těžce zasaženi a dokonce zahájili ústup za říčku Dobravu. Jenže to Rakušané nevěděli a ustupovali dál. Zde je potřeba uvést, že na své vojáky bojující v bitvě na Ceru se přijel podívat i srbský král.
Obrázek
Tato nekvalitní fotografie to ukazuje. Zdá se, že si všichni Srbové uvědomovali o jak důležité střetnutí se jedná. A návštěva krále to potvrzuje.

Na bojišti se objevila i reorganizovaná 21. zeměbranecká. Šla do boje a zastavila Srby, kteří už scházeli z Ceru a tím pomohla severnímu křídlu 9. pěší. Ale jižní křídlo 9. pěší divize se dostalo do kritické situace. Její velitel hlásil katastrofální stav a velitel VIII sboru který se doposud nevzpamatoval s duševního otřesu oznámil svému veliteli, generálu Frankovi, že jeho sbor musí z bojiště nebo bude zničen. Na nic nečekal a zahájil ústup za řeku Drinu. Velitel 5. armády po vyhodnocení situace nemeškal a nařídil i veliteli IV. sboru 2. armády nečekat a vyklidit srbské území a opustit Šabac. Celá 5. armáda nakonec začala ustupovat, o čemž generál Frank informoval telegraficky hlavní stan. Conrad von Hötzendorf na základě tohoto hlášení nařídil veliteli balkánských sil aby 5. armáda a skupina vojsk pod velením generála Tersztyanszkého ustoupily za Drinu a zabránili Srbům překročit řeku. Doposud bojující jednotky od 2.armády pak měli udělat to samé na řece Sávě. Potiorek nařídil 6. armádě zaútočit a odlehčit zoufale bojující 5. armádě. Stejný úkol dostaly i síly 2. armády u Šabace. Jak vypadalo v té době velení ukazuje tento příklad:

Velitel IV.sboru generál Tersztyanszký měl rozkaz připravit sbor k odsunu na Halič. Jenže zároveň aby splnil vše, co mu kdo nařídil musel udělat:
- IV. sbor poslal do prostoru Subotiště podle přání svého vlastního velitele Ermolliho
- brigádu Letovského odeslal k 5. armádě podle rozkazu velitele této armády
- 29. divizi nechal u Šabace – reakce na rozkaz velitele balkánských sil Potiorka držet Šabac
Přitom bylo jasně řečeno generálním štábem - zpět domů za řeku a bránit. No uznejte sami, že je to dokonalý příklad vojenského chaosu.

Rakousko - uherské jednotky, které zahájily dne 19. srna ústup za Drinu, se snažili odpoutat od nepřítele. Ústup se díky panice a strachu ze zajetí začal měnit v útěk. Odpoutání se ale na úseku 5. armády nedařilo všude. Na jižní křídle se zdrželo až do ranních hodin následujícího dne. Srbské jezdecké jednotky zlomily odpor Rakušanů u Grušiče a dokonce dosáhli vlastního břehu Driny dříve než ustupující Rakušané. Srbská kombinovaná divize první výzvy obsadila bojem Videjovicu a zahájila těžké ostřelování ustupující 9. pražské pěší divize. Po poledni srbské předvoje vstoupily do Lješnice, ale neměly čím zaútočit na rakouský most.
21. zeměbranecká přešla na bosenské území po mostě u Beliny o půlnoci 20. srpna. Jako poslední ustupovala 42. honvédská divize, která držela pozice proti hlavním silám 3. srbské armády. Velitel honvédů generál Sarkotič se snažil udržet most pro samostatnou 13. pěší brigádu, která zmizela a nebylo o ní zpráv. Jeho muži své pozice udrželi až do pozdního odpoledne 21. srpna, kdy dorazila zpráva, že ztracená brigáda se probila ke Kozluku, kde Drinu překročila díky nalezenému brodu. Teprve potom pod ochranou palby dělostřelectva XIII. sboru organizovaně překročili Drinu a také oni a za sebou vyhodili do vzduchu most. Po deseti dnech ustavičných bojů se tak zle poničené síly 5. armády vrátily tam, odkud vyrazily utlouct protivníka čepicemi.

Tím že 5. armáda ustoupila za Drinu ale boje na srbském území neskončily. U Šabace 29. pěší divize bojovala od 21. srpna, kde obsadila 15 kilometrů dlouhé neopevněné postavení až do 24. srpna. Bojovala velmi dobře. Odvrátila pokus 1. srbské armády o úplné obklíčení města a razantními protiútoky dokonce Srby zahnaly až zpět k Varně. Tento překvapivý úspěch povzbudil velení natolik, že bylo rozhodnuto silami IV. sboru překročit Sávu, zaútočit vyprostit 29.pěší divizi a vytvořit pevné předmostí. Ovšem špatně vydané a ještě hůře vykonané rozkazy vedly k promíchání jednotek 31. a 32. pěší divize a spojené velení arcivévody Josefa situaci nezvládlo. Nahuštěné sestavy obou divizí se dostaly do ničivé křížové palby Timocké divize druhé výzvy zesílené polovinou Šumadijské divize první výzvy. Ztráty které Rakušané utrpěli byly zničující. Psychika vojáků tuto devastaci neunesla a vyčerpaní vojáci 31. pěší podlehli panice, která se přenesla i na 32. pěší. Nakonec vydal velitel sboru Tersztyanszký rozkaz vyklidit prostor Šabace a ustoupit domů. A 29. terezínská pěší divize, která sama nesla 3 dny hlavní tíhu bojů ten ústup měla krýt, což se ctí splnila, se tak stala poslední rakousko –uherskou vyšší jednotkou, která opustila srbské území.

Monarchie vydechla v šoku – Srbsko a jeho armáda vyhrály první kolo a to stylem, který bral dech.
Obrázek
Zde je fotografie památníku srbských vojáků padlých v bitvě na Ceru.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: rychlý pokus o nápravu porážky boje na Drině v září 1914
Přes tvrdou lekci a nepopiratelnou porážku se velitel balkánských sil generál Potiorek rozhodl, že se mizerný dojem, který na tomto bojišti rakousko – uherská armáda udělala, musí rychle napravit. Proto začal s okamžitou přípravou k novému útoku na Srbsko. Jenže 2. rakouská armáda už byla pryč – dým lokomotiv táhnoucích poslední ešelony s jejími jednotkami už rozvál vítr. Aby mohl splnit co bylo podle něj potřeba, bylo nutno síly 5. a 6. rakouské armády přeskupit tak, aby byly blíže k sobě a jejich hlavní síly stály na dolní Drině.

Plán byl takový, že 5. armáda udeří čelně na srbskou armádu a oboustranným obchvatem ji donutí aby opustila vybudovaná postavení. Ramena obchvatu měla na jihu tvořit celá 6. armáda, a na severu 29. pěší divize se skupinou polního maršálka Lütgendorfa. Začaly rozsáhlé pohyby vojsk. Síly 5. armády se v té době nacházely v Bosně jižně od Sávy. Jak tedy vypadalo postavení protivníků na tomto bojišti? Zde je k dispozici skvělý náčrt.
Obrázek
Zde je počáteční sestava protivníků k 5. září 1914. Tento náčrt stejně jako šest dalších včetně map byly vyhotoveny v roce 1937 štábem divizního generála Františka Melichara. Byly součástí cyklu výukových publikací určených pro vzdělávání důstojnického sboru AČR s využitím bojových zkušeností z Velké války

Pražský VIII. sbor se musel přesunout na sever od Sávy tak, aby jeho 104. domobranecká brigáda zaujal pozice v prostoru Grk a předsunuté jednotky měla na čáře Milovice – Bosut. 21. zeměbranecká se rozvinovala v prostoru Bosut – Rača a 9. pěší se přesunula do prostoru Rača – Medjaši už na západním břehu Driny.

Záhřebský XIII. sbor se svojí 36. pěší divizí přesunul na západní břeh Driny v prostoru Medjaši – Amajlija a 42. honvédská navázala v prostoru Amajlija – Glavičica.

Na severu útočící terezínská 29. pěší zůstala v prostoru Rumy a maďarská 7. kombinovaná v prostoru Zemuně.

V průběhu přesunů se divize doplňoval s pochodových praporů, vraceli se lehce ranění , doplňovala se munice, výzbroj a výstroj. Otřesená morálka se napravovala proslovy, pohovory, bylo popraveno pár zběhů a bylo popraveno hodně zajatých komitů a osob podezřelých ze špionáže pro srbskou stranu. Špatné bylo to, že tentokrát se srbská armáda rozhodla bránit přechody přes řeku. I když to tak nevypadalo i srbská armáda utrpěla vážné ztráty a byla zde oprávněná obava, že pokud by se rakousko –uherské formace dostaly do vnitrozemí, nemuselo by se podařit je znovu vytlačit. Ničení protivníka v nejzranitelnější sestavě při přechodu vodních překážek se jevilo jako výhodná alternativa. Srbové pečlivě pozorovali a přípravy Rakušanů jim neunikly. Rozhodli se pro preventivní útok. Dva obrázky které následují ukazují fotografie práce srbských pozorovatelů - očí a uší jejich jednotek.
Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje při práci srbské dělostřelecké pozorovatele na řece Drině a druhý obrázek ukazuje jiného vojáka srbské armády jako pozemního pozorovatele na řece Sávě

Dne 6. září 1914 překvapivě zahájila srbská Timocká divize první výzvy přechod Sávy. Přešla nečekaně rychle, zničila strážní posty na břehu a s vervou se navezla do rakousko – uherských obranných linií. Narazila však na 29. pěší terezínskou divizi, která se osvědčila i v prvních bojích. Začaly dva dny dlouhé urputné boje. Na rakousko – uherské straně nesl hlavní tíhu bojů 74. pěší pluk. Padlo 10 důstojníků a 90 vojáků a bylo raněno 646 vojáků všech hodností. Za tuto cenu byla Timocká divize vržena zpět za řeku.
Naproti tomu pokus 1. srbské armády o přechod přes řeku u Kupinova provedený jednotkami Moravské divize byl úspěšný, bojoval zde totiž pouze jeden jediný rakouský domobranecký pluk.
Obrázek
Obrázek ukazuje vojáky srbské Moravské divize od 1. srbské armády při přechodu řeky.
Aktivity srbských armád rozvrátilo Potiorkův plán od samého základu. Obchvatný manévr od severu byl znemožněn. 29. pěší divize se skupinou polního maršálka Lütgendorfa, která díky vypuklým bojům nemohla vzniknout, místo obchvacování musela tvrdě bojovat a odrážet Srby kteří útočili s velkou vervou. Jejich účast na ofenzivě tak nebyla možné a proto operace proti Srbsku mohly provést pouze 5. a 6. rakouská armáda.
Tyto armády se tedy pokusily přejít přes Drinu a částečně přes Sávu v noci ze 7. na 8. září 1914 a to nejdříve XIII. sborem a následně VIII. sborem. Pokusu o přechod řeky předcházela rozsáhlá dělostřelecká příprava trvající od 8 hodin 7. září až do soumraku. Bohužel aktivní činnost srbských předsunutých jednotek zabránila průzkumu, tak se celá dělostřelecká příprava snesla do prázdných prostorů. Srbské jednotky neutrpěly žádné škody. Naopak obránci celé hodiny věděli, že se musí připravit a také se připravili. Následně o půlnoci zahájily rakousko-uherské jednotky palebnou přípravu pomocí dělostřeleckých prostředků i ručních zbraní po celé drinské frontě.
Tato palba nebyla z počátku opětována srbskými jednotkami. Ty se snažily utajit průběh svých postavení a hlavně umístění těžkých zbraní. Ve čtvrt na čtyři ráno byl zahájen přechod řeky.
Obrázek
Tato mapa ukazuje počáteční situaci před zahájením dělostřeleckých příprav a přechodů přes řeku jednotlivými divizemi v prostoru bojů které se odehrály v první fázi pokusů přejít Drinu a vybudovat zde předmostí

Jako první se do pohybu daly jednotky 36. záhřebské pěší divize od XIII. rakouského sboru, na úseku Malá ada a při ústí Bary. Přešla úspěšně a podařilo se jí zatlačit předsunuté srbské stráže 2. pluku Moravské divize. Na středu její obranné linie. Mezitím ale na bojiště, které se ani nemohlo rozvolnit na větší plochu přibyl celý 1. pěší pluk Moravské divize. Dobře rozmístěné dělostřelectvo mohlo využít bočních paleb a celá divize byla organizována tak, že ji nebylo možno překvapit. Proto rakouský přechod řeky byl sice úspěšný ale úspěch to byl jen dočasný. Už ve čtvrt na čtyři přešli Srbové do protiútoku a o půl šesté ráno už byla 36. pěší divize ve svých výchozích postaveních. Tento pokus o překonání řeky ji stál 1600 padlých, raněných a nezvěstných vojáků. Úspěšní srbští obránci měli ztráty podle bojových deníků takovéto:
1. pluk: 65 vojáků padlých, raněných a nezvěstných
2. pluk: 111 vojáků padlých, raněných a nezvěstných

My se blíže podíváme na boje v prostoru VIII. rakouského sboru.
Tomuto sboru velel polní maršálek Gisel. Sbor byl tvořen těmito útvary a vyššími jednotkami:
104. domobraneckou brigádou pod velením generálmajora Bekiče.
21. zeměbraneckou divizí pod velením polního maršálka Przyborského
9. pěší divizí pod velením polního maršálka Scheuchenstuel
15. pochodový pluk
3./5., 3./7., 4./5., 5./8. ženijní rota
52, 53, 54, 55, 56, 61, 64, 84, 111 a 12 souprava válečných mostů
polní nemocnice
dvě záložní eskadrony
22. myslivecká rota jako ochrana štábu sboru
21. polní dělostřelecká brigáda tvořená 23. plukem polních kanónů, 21. oddílem polních kanónů a 21. oddílem polních houfnic

Pražská 9. pěší divize zahájila přechod řeky svým prvním 102. benešovským plukem. Ten po přistání musel odrazit srbský protiútok. Přesto zůstal na druhém břehu, vybojoval předmostí a to umožnilo příchod dalších sil. Přišel 91. českobudějovický pluk a předmostí se začalo upevňovat. 11. pěší pluk se dostal do sestavy předmostí také ale ten poslední pluk, 73. chebský už to nestihl. Ale zdání pevnosti předmostí klamalo. Už po poledni podnikly útok srbské jednotky ze směru Crne bary. Pomoc tísněným vojákům na předmostí poskytly tři prapory na rakouském břehu, které se nedokázaly přepravit. Jejich palba srbskou pěchotu zastavila.
Dobrou práci odvedli dělostřelečtí pozorovatelé divize. Jejich lidé v řadách přepravené pěchoty dokázali nalézt dvě srbské dělostřelecké baterie a jejich přesné instrukce zajistily, že je rakouská palebná podpora donutila přerušit boj a změnit postavení. Úleva pro vlastní pěchotu to byla významná, ale odpor srbské pěchoty zůstal nedotčen. Každý pokus o její vytlačení z prostoru odrazila přesnou a hustou palbou kulometných hnízd z prostoru Srbské rače. Tato palba nakonec donutila levé křídlo předmostí tvořené zatím devíti prapory ustoupit k Drině. 7. brigáda se nakonec posunula v před ale narazila na drátěné překážky a to jen podtrhlo těžkou situaci celé divize.

21. první pražská zeměbranecká divize jakž takž zkonsolidovaná po předchozích bojích, zahájila svoji dělostřeleckou přípravu o půlnoci. Trvala dvě hodiny a po ní zahájil palbu ochranný oddíl. Složení 21. zeměbranecké divize bylo takovéto:
Velitel divize: polní maršálek Przyboski
41. zeměbranecká brigáda Plzeň,velitel generálmajor Otomar Panesch
-6. zeměbranecký pluk, Cheb, 1., 2., a 3. prapor všechny Cheb, velitel plukovník Hansmann
-7. zeměbranecký pluk, Plzeň, 1., 2., Plzeň a 3. prapor Rokycany, velitel plukovník Sappe
42. zeměbranecká brigáda Praha,velitel generálmajor Alois Podhajský
-8. zeměbranecký pluk, Praha, 1., 2., a 3. prapor všechny Praha, velitel podplukovník Pulz
-28. zeměbranecký pluk, Písek, 1., 3., prapor Písek a 2. prapor Benešov, velitel plukovník František z Veithů

Převoz přes řeku se ale zpozdil. Projevily se technické obtíže a hlavně byla nečekaně odvolána 58. přepravní ženijní rota. Přesto ale převoz proběhl velmi dobře, když už se dal do pohybu. 6. zeměbranecký pluk byl už ve čtvrt na sedm na druhém břehu. Ve stejnou dobu zahájila srbská děla palbu na prostor přepravy. Ale nebyla dost hustá ani přesná a přeprav pokračoval. Už v 8 hodin ráno byla na srbském břehu pěchota obou brigád – 41. i 42. zeměbranecké. Ale odpor srbské pěchoty bylo potřeba lámat od samého počátku. Podařilo se ho překonat a pod velením generálmajora Podhajského byl zahájen postup do Parašnice. Dopoledne ale začal odpor srbských sil růst. V cestě stály i dělostřelecké baterie. O sousední 9. pěší divizi se vědělo, že je na stejném břehu, ale jak na tom je nebylo jisté. Zeměbrancům se zatím dařilo, ale podpora rakouského dělostřelectva byla slabá.
V 10.40 ale došla první špatná zpráva. Ženisté z místa převozu hlásili, že z neodhalených srbských dělostřeleckých postavení přichází silná palba, která v prostoru určení brání postavit válečný most. Ženijní důstojník se rozhodl postavit most dále na západ u Rače. 8. a 28. pluk přešly do zálohy a divizní síly zahájily postup na vchod.
Obrázek
Zde máme bojové schéma přechodu 21. zeměbranecké divize přes řeku Sávu dne 8. září 1914. Je zde vše co je potřeba aby bylo jasné, že to bylo dobře organizované a dobře provedené.

Když vyšlo najevo, že 9. pěší divize má vážné potíže, byl vydán pokyn 21. zeměbranecké stočit postupu a sousedům tím pomoci. Bylo to krajně nedobré rozhodnutí i když z pohledu vojenského pochopitelné. Manévr způsobil, že obě brigády se ztratily v nepřehledném a obtížné terénu navíc zasypávané silnou palbou. K dovršení všeho obě brigády ztratily mezi sebou kontakt. Srbové pečlivě pozorující dění v prostoru předmostí toho okamžitě využili.
Situace se prudce zhoršila během pár minut. Sám velitel 41. zeměbranecké brigády se s velitelem 6. zeměbraneckého pluku a celým plukem ocitl v obklíčení palbou. To způsobilo, že generál Panech vydal veliteli pluku rozkaz aby ustoupil k přepravišti pokud nebude jiná možnost. To se nakonec před 17 hodinou stalo. Byl zahájen ústup k Račanskému ključi, kde se jednotky 41. zeměbranecké brigády začaly přepravovat na rakouskou stranu. Brigáda ukončila ústup na vlastní břeh o půl sedmé večer.
42. zeměbranecká brigáda s posilami pod vedením generála Podhajského zatím držela postavení v Parašnici. Ústup zahájila až ve tři ráno 9. září. Poslední Podhajského vojáci se vrátili domů dopoledne. Během dne se celá 21. zeměbranecká divize shromáždila ve svých ubytovacích prostorech.

Po ústupu 21. zeměbranecké rozhodl velitel VIII. sboru že je potřeba stáhnout vojáky 9. pěší divize. Drtila je hustá palba, jejich předmostí nemělo hloubku a docházela munice. Když divize obdržela rozkaz, nebylo možno přes Drinu ustoupit. Jasná měsíčná noc umožnila Srbům převozní trasy zasypat mířenou hustou Palbou. Po krátké době byla zničena většina převozních pontonů. Nakonec v provozu zůstaly jen dva. Navíc Srbové rychle pochopili o co jde a rozhodli se rakouské pěšáky zničit. Na pražskou 17. brigádu byl zahájen tvrdý tlak. Odolnost psychiky pobíjených rakouských pěšáků nakonec dospěla ke svým mezím a zpanikaření vojáci se začali pod palbou valit na vlastní břeh. Ztráty byly enormní. Vojáci se rvali o místa v pontonech. Přetěžovali je a hodně pontonů nově přisunutých se převrátilo a vojáci se hromadně topili. A do toho nemilosrdně padaly další a další srbské dělostřelecké granáty. Nakonec zůstaly v provozu pontony jen dva. Srbské jednotky přisunuly děla na 100 metrů a na prořídlé jednotky byl podnikám jeden útok za druhým. Při pokusech přeplavat byli rakouští vojáci zabíjeni přesnou palbou ve vodě.
Když vše skončilo, v bojových sestavách 9. pěší divize chybělo na 4000 vojáků.

V relaci Moravské divize je popsáno zničení zbytků ustupujících praporů 9. rakouské pěší divize takto:

„Útok již započal a právě nyní je situace nejkritičtější. V boji je všech 8 praporů i kokotský oddíl majora Vojina Popoviče a právě provádějí zteč nepřátelských zákopů.
Rakušané se drželi v zákopech jako zoufalci zůstávali v nich i tehdy, když je naši vojíni již přešli.Naši vojíni ,jsouce do krajnosti rozdrážděni tak zoufalým bojem trvajícím již dva dny a dvě noci, vrhali se jako slepí divě vpřed a bez milosti zabíjeli, bodali a řezali každého živého člověka , jež nosil modravý oděv.“

Ti co ustoupili a se stali jak sem uvedl výše terčem přesné palby Srbů na jeden moment i baby vlastního dělostřelectva. Tato palba měla podle srbských zdrojů prchající Rakušany zastavit. Je to možné, rakouské záznamy se o tom nezmiňují. Pravda je, že to byla vážná porážka rakouských sil. Ne tak velká jako předchozí porážka v bitvě na Ceru, ale nebolela o nic méně. Srbové triumfovali. Na pomyslném kolbišti vedli už 2:0.

Jenže Rakušané boje vyhodnotili tak, že ve své podstatě to byly boje úspěšné. Zde si myslím, že toto hodnocení není až tak úplně mimo. Ve všech případech se jim podařilo překročit vybraný úsek řeky a vždy dokázali vybojovat a nějakou dobu i bránit předmostí. Jenže výrazně lepší bojová zkušenost protivníka vedla k manévrům, které rakouské velení nedokázalo předvídat. Proto zákonitě došlo k porážce. Navíc Srbští vojáci vynikali v morálce – bránili svou vlast, porazili nepřítele na Ceru a byli rozhodnuti ho porazit kdykoliv bude potřeba bojovat.
Začalo další kolo příprav na překročení obou řek ze strany generála Potiorka a Srbové vedení svými veliteli se připravovali k další obraně.

Srbské síly vytlačily Rakušany zpět na jejich území a začal znovu obsazovat co největší plochu území, které doposud bylo neobsazené nebo bylo Rakušany zabráno. Timocká divize II. výzvy dokonce zabrala skoro celou Parašnici, což je zvláštní jazyk srbského území vytvořený toky řek Sáva a Drina. Pokud by byl obsazen a dobře vybaven dělostřelectvem, Srbové by dokázaly udržet pod palbou podobnou flankovací palbě z opevnění asi tak 20 kilometrů břehů obou řek.
Takto vypadalo obsazení tohoto území Timockou divizí II. výzvy k datu 10 září 1914.
Obrázek
Jenže to vydrželo jen chvíli. Srbská III. armáda doposud bojovala s rakouskými silami VI. armády, která 8. září překročila Drinu a postupovala směrem na Krupanj. Tento útok doposud považovaný Srby za pomocný se najednou stal velmi diskutabilním a srbské vrchní velení se začalo o osud své III. Armády vážně obávat. Proto začala rošáda s jednotkami a došlo k přesunům obou Timockých divizí na jih na podporu bojující III. armády a předpokládaným místům dalších velkých bojů. To způsobilo že musela být vytvořena nová obranná linie II. armády a ta navíc byla poměrně oslabena.
Toto vše se dělo za velké pozornosti rakouského dělostřelectva, které neustále ostřelovalo zjištěné pozice srbské pěchoty a dělostřeleckých jednotek. To vedlo k tomu, že třeba srbská Moravská divize musela bránit pásmo široké 30 kilometrů. Na podporu této armády byla přisunuta baterie velkorážových Krupových děl, která měla pokud možno zastavit činnost rakousko –uherských monitorů. Srbské velení nakonec zjistilo, že silami které má už nelze prostě ubránit vše a velitel II. armády dostal velkou volnost při rozhodování a pokud by to vývoj boje vyžadoval celá armáda mohla ustoupit až na čáru Vidojevica – Cer – Šabac a zde jako na konečné čáre měla vydržet příchodu posil, nebo zahynout.

Do této pro Srby krajně nedobré situace přišel další rakousko - uherský útok přes řeku silami obou výše jmenovaných VIII: a XIII. sboru. Rakušané se přece jen za uplynulý měsíc ledacos naučili a tak se připravili rozhodně lépe než v minulosti.
Zjistili co se dalo o srbském dělostřelectvu, pěchotě, polních opevněních a jednotkách komitů v pásmech přechodu řeky. Dále pak se přeskupili své síly.Například VIII: pražský sbor takto:
- 104. domobranecká brigáda byla přesunuta do Mitrovice a byla podřízena veliteli 29. pěší divize
- 21. pěší zeměbranecká zůstala ve svých prostorech ale od 41. brigády 4 prapory přešly ke Krausově armádní skupině což se stalo 10. září.
- 9. pěší divize se přesunula do prostoru Velino Selo – Brodíc – Selište jako záloha velitele sboru. Ale 4 prapory zůstali jako krycí na dolní Drině.

Úkol tohoto sboru byl: Dne 14. září dopoledne přejít řeku Sávu v Račanském ključi, proniknout do prostoru jižně od Vasiljevicovich kolib a usadit se tam severně i jižně od nich a křídly se opřít o Sávu. Jelikož divize sboru byly různě oslabeny tento úkol měla splnit 21. zeměbranecká divize. K tomu byla posílena záložní baterií kanónů od 23. polního kanónového pluku. Další posila v podobě baterie 240mm moždířů pro neschůdný terén nedorazila.
12. září byl proveden průzkum útočného pásna důstojníkem generálního štábu a velitelem ženijního vojska divize. Byl vypracován složitý ale dobrý plán palebné podpory přechodu řeky, protibaterijní činnosti a k postřelování ostrovů a pobřežního pásma. Jeho základní prvky ukazuje následující náčrt:
Obrázek
Mělo se zaměřit na prostor východní části Prašnice, u celnice Tudorovci,u silničního náspu nedaleko Omerova čardaku, v Bosutském ključi a nesmělo se zapomenout na Mlinský ostrov. Potom, co v minulosti došlo k palbě do vlastních jednotek, byly s pěchotou posláni dělostřelečtí pozorovatelé s úkolem opticky a telefonicky hlásit postup.

Prvotní přeprav vojáků měla proběhnout na pontonech. Po vybojování potřebného předmostí měl být postaven most. Přechod měla krýt i skupina monitorů a ochranný oddíl 11. pěšího pluku u Rače. Postup územím protivníka měl být pomalý a veden tak, aby nedošlo k promíchání jednotek a měl být kvalitně jištěn na křídlech.. Po tom co bylo zjištěno že srbské jednotky se rychle a kvalitně opevňují, budují drátěné překážky a dobře ovládají kulomety bylo stanoveno že každá jednotka si sebou poveze četu děl nebo alespoň jednotlivá děla pro ničení těchto prvků srbské obrany.
Na pomoc 21. zeměbranecké měly 4 prapory 9. pěší divize s divizním dělostřelectvem provést odlehčovací akci v prostoru Salaše a Balatumu aby zde udržely nepřítele. Nakonec tedy celou operaci sboru mělo provést 6 praporů 21. zeměbranecké divize pod velením generála Podhajského. Bylo to po třech praporech od 8. a 7. zeměbraneckého pluku.

Útočná skupina se měla přepravit podle stejného schématu jako to bylo 8. září. Převoz na pontonech měl být zahájen ve 4.45 hodin ale bylo započato o půl hodiny později. Slabý odpor srbských sil zajistil relativně klidný průběh. Už v 9.50hodin byly na předmostí první houfnice a jedna eskadrona dragounů.
Zajištění určené plochy umožnilo výstavbu mostu která začala v 11 hodin a dokončen měl být odpoledne mez 16 a 17 hodinou.
V 16. 30 hodin Podhájský postup svých mužů zastavil. V té době už byl most, upravená cesta, 16 houfnic a situace vypadal tak jak ukazuje tento náčrt.. Ten byl vyhotoven podle hlášení raněného Podhájského pobočníka, hejtmana Menschika odeslaného na štáb sboru.

Srbské síly kladly zatím jen slabý odpor. Bylo jich zde po předchozích reorganizacích málo a zatím také nebylo jasné zda to co se děje je hlavní útok nebo jen demonstrační operace. Ale Podhájskému bylo jasné že se silami které má nelze zajistit trvalý úspěch. Proto dostal jako posilu 6. zeměbranecký pluk a prapory 9. pěší divize u Bijele crkve. Druhý den začal boj s duchy. Podhájského prapory – nyní už devět, ložily na délku necelých tří kilometrů a přesto mezi nimi byly mezery. Srbové začali klást v nepřehledné krajině rozhodný odpor a chaotický boj který nešlo uvelet, protože prapory nedokázaly udržet spojení s velitelstvím. Dva prapory 8. zeměbraneckého pluku se ztratily a nebylo o nich zpráv. Docházela munice a nedařilo se ji zajistit. Podhájský toto vše oznámil sboru a oznámil i svůj úmysl: „ Držet se, dokut to bude možné“.

Zajímavé bylo, že bránící se srbské jednotky si nedokázaly udělat obrázek o síle Rakušanů. Svému velení si stěžovaly pouze na silnou dělostřeleckou palbu. Sílu pěchoty odhadovaly na jeden prapor, později už na dva. To, že Podhájský přešel se svými prapory do obrany už v 11.55 hodin, srbský velitel pochopil jako rakouský ústup a hlásil, že situace je uspokojivá. To vedlo velitele srbské II. armády k tomu, že povolal zpět posily od I. timocké divize I.výzvy. Podhájský tak dostal možnost uspořádat svoje prapory. Trvalo mu to 24 hodin ale na konci měl spojení se všemi prapory, doplněnou munici a jediné co se mu nepodařilo bylo dostat děla do první linie – terén to prostě nedovolil.
Další operace kterou prováděla 36. pěší divize XIII. sboru se nezdařila vůbec. Rakušané prozradili svojí neopatrností své úmysly a srbské dělostřelectvo ji odrazilo palbou. Srbové už 14. září přisunuli jezdeckou divizi, ale ta se nedokázala plnohodnotně zapojit do obraného boje. V prostoru Šabce velitel II. srbské armády začal organizovat nový oddíl který měl vybudovat silnou obranu a tím vyztužit obrnou linii v tomto úseku. Na Drině Moravská divize I. výzvy využila přestávky v boji a dobudovala postavení tak, že se zdálo nedobytné. Když sem dorazila Podhájského skupina čekali ji krušné chvíle. Ale bojovala a Srbové nevěděli co se bude dít. A to hlavní překvapení mělo brzy dojít.

Zatímco se srbská II. armáda přeskupovala, podařilost III. armádě zastavit rakouský postup proti Krupnji. Vleklé boje se velitel balkánských sil Potiorek pokusil vyřešit razantním pokusem o útok v prostoru V. rakouské armády. Proto bylo rozhodnuto jejím velitelem generálem Frankem:
1. využít úspěchu 21. zeměbranecké divize v Prašnici ze dne 14. září 1914 a rozšířit jej
2. vyzvat generála Krause aby se věnoval tomu co bylo stanoveno. Tedy překročení Sávy u vesnice Jarku a odtud vniknout do srbských postavení na Drině. Zde neotálet a začít už 16. září.

Proto následovalo přeskupení sil.
a/ 21. zeměbranecké byl podřízen 11. pěší pluk
b/ 72. brigáda od 36. pěší divize byla jako záloha soustředěna za VIII. sborem
c/ 9. pěší divizi doposud s omezenou bojeschopností posílit 71 brigádou od 36. pěší divize a tato přejde řeku Drinu u jejího ústí do Sávy a vyrazí na pomoc 21. zeměbranecké.

Generál Kraus ale měl jiný návrh. Chtěl přejít přes Sávu až 17. září u Kupinova kde se nacházel a tím vyloučit podle něj zbytečný 35 kilometrů dlouhý přesun k Jarku. Navíc od Kupinova byl možný přímý pochod na Valjevo. Velitel armády ale trval na původní verzi plánu a času. Začalo se schylovat k dalším velkým bojům.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola pátá: Boje na dvou frontách na Drině i Sávě konec září a říjen 1914.
Zatím co se srbská II. armáda chystala k obraně na celém možném prostoru u Driny, Rakušané přesunovali své jednotky tak, aby splnily rozkaz velitele V. armády. Došlo ke kuriosní situaci - zatímco Rakušané stahují vše co mohou k Parašnici, Srbové naopak vyklízí prostor. Je to dáno tím, že sil mají málo, nechtějí je mít nakupené v jednom omezeném prostoru ale hlavně nemají představu jaké síly stojí proti nim. Protivníka považují za slabého a demoralizovaného.
Že se něco bude dít Srbové zjistí z toho, že 9. pěší divize jako pokaždé nedokáže provést přípravy skrytě. Oprávněně proto naznali, že je čeká další boj. 9. pěší divize vyrazila 16. září brzo ráno a zasadila úder pravému křídlu Moravské divize I. výzvy. Útok byl prudký a srbská divize od severu tlačená 21. zeměbraneckou divizí musela nasadit všechny zálohy, aby postup Rakušanů zastavila. To se jí podařilo. Udržela si postavení ale nemohla zabránit tomu, aby se 6 praporů útočící divize pevně zachytilo před Crnou barou. Kolem desáté dopoledne obě rakouské divize navázaly kontakt.
Ve prospěch rakouských plánů zapůsobilo i to, že srbské síly musely pro odrážení jejich útoků i veškeré dělostřelectvo. To s velkou statečností vysunulo jednotlivá děla do první linie a odráželo palbou rakouskou pěchotu a muselo strpět protibaterijní palbu. Nakonec se projevil hrubý nedostatek munice. Další nebylo k dispozici – blátivý terén zastavil trény. Přesto dokázaly srbské jednotky odrazit v noci tři útoky. Přesto ale rakouský VIII. sbor přešel Drinu, vybudoval zde předmostí a pevně se zde uchytil. Tento úspěch 9. pěší divize byl zajištěn hlavně mimořádným bojovým úsilím úderné skupiny tvořené dvěma prapory 79. pěšího pluku pod velením plukovníka Schlöbla.
Když se ale podařilo Srbům přisunout munici, dostali pod palbu rakouské mosty a tím se jim podařilo výrazně omezit možnosti příchodu dalších rakouských sil. Z pohledu Srbů to vypadalo stále ještě dobře. Jenže generál Kraus už měl svoji akci připravenu. Ze svého štábu tedy štábu 29. pěší divize vytvořil štáb sboru. Ten byl velmi atypický – byl tvořen pěti brigádami. Byly to:

57. pěší brigáda, velitel generálmajor Schön. Tvořil ji:
- 42. a 92. pěší pluk,
- 28. myslivecký prapor,
- 27. polní kanónový pluk a
- jedna polovina eskadrony domobraneckých honvédů.
Byla vyčerpaná nedávnými boji. Například 42. pěší pluk měl jen 2163 mužů bojového počtu a 92. pěší pluk jich měl jen 1952 a to všech dohromady. Tento pluk byl slabý velením. Bojeschopných bylo jen 124 aktivních důstojníků a 23 záložních včetně aspirantů. Podobný stav byl i u ostatních brigád.

58. pěší brigáda, velitel generálmajor Poleschenski. Tvořil ji:
- 74. a 94. pěší pluk,
- 23. myslivecký prapor,
- 9. oddíl polních houfnic
- jedna polovina eskadrony domobraneckých honvédů.

14. pěší brigáda, velitel generálmajor Zeidler. Tvořil ji:
- 38. a 68. pěší pluk,
- 21. myslivecký prapor,
- jezdectvo a dělostřelectvo 7. kombinované pěší divize, dočasně této brigádě přidělené.

41. zeměbranecká brigáda, velitel generálmajor Panesch Tvořil ji:
- 28. zeměbranecký pluk o třech praporech
- jeden zeměbranecký prapor vyčleněný 6. zeměbraneckým plukem
- jedna baterie dělostřelectva

104. domobranecká brigáda, velitel generálmajor Bekič. Byla to silná brigáda Měla 25., 26., 27. a 28. domobranecký pluk, každý se třemi prapory, záložní eskadrona 10. husarského pluku, záložní kanónová baterie38 a od počátku září domobranecký houfnicový oddíl 10.

Tato podivuhodně slepená a nesourodá skupina se 16. září soustředila v prostoru Jarak – Hrtkovci – Nikinci – Budjanovci. Mostní soupravy a všechny ženijní roty se soustřeďovaly v Jarku a ve Fischer pustě. Ještě nedokončily pohyby a Kraus se rozhodl že zahájí přechod přes Sávu ještě tento den. Řekl bych že to bylo skoro schodu. Tento úkol měly splnit 57. a 58. pěší brigáda to tak že ihned po příchodu k Sávě obsadí břeh a zajistí palebné krytí pro vybudovaní přeprav. Cílem bylo zajistit převoz malých sil, které měly energickou činností vyprovokovat srbskou obranu k aktivitě.
Kraus kladl velký důraz na to, aby si před přechodem vojska odpočinula pořádně se najedla. Všemu co se dokáže dostat na srbský břeh měl velet velitel 57. pěší brigády generálmajor Schön. Bylo zajištěno že technických prostředků pro převoz i budování mostů bylo více než dostatek. Kraus počítal s tím že budou ztráty a zajistil si potřebné zálohy tohoto důležitého materiálu.
Obrázek který následuje ukazuje jaká byla situace obou brigád dopoledne 16. 9. 1914.
Obrázek
V 16.00 hodin zahájila 58. pěší brigáda převoz a za dvě hodiny byla na druhém břehu.57. brigáda ji okamžitě následovala.

Srbská pěchota vše pozorovala snažila se Rakušany zastavit. Ale palebná podpora útočníka byla na potřebné výši, a také pěchota tentokrát nezaváhal. Energicky vystupovala z pontonů a vyrážela dopředu. Po hodině byly srbské krycí síly rozprášeny a eskadrona 1. jezdeckého pluku jezdecké divize téměř zničená opustila bojiště.
Srbové energicky přisouvali co mohli a urputně bojovali. Ale veškerá statečnost nestačila na rozjeté rakouské prapory. II. srbská armáda se ocitla v krizi. Rakouská V. armáda prudkými útoky držela v postavení Moravskou divizi I. výzvy a Krausova skupina přecházela přímo do jejího týlu. A armádní záloha byla třicet kilometrů daleko.

Velitel srbské armády generál Stepanović ale zachoval klid. I když si uvědomil okamžitě že útok Krausových sil je vážný problém, odmítl Timockou divizi I. výzvy zasadit po částech, ale soustředil ji kolem vesnice Grabovac a čekal jak se situace vyvine aby ji zasadil efektivně a s potřebným efektem.
Nad druhou stranu vydal několik rozkazů malým silám, které dostaly velké úkoly. Ale tyto síly byly daleko od nařízených prostorů zasazení a chtít po jednom praporu a třech rotách aby zahnaly za Sávu celou 29. pěší divizi, která už měla na srbské břehu dvě brigády bylo více než optimistické. Logicky to nebylo možné a v noci na 17. září už stál u Jarku pontonový most. Harmonogram přechodu zbývajících brigád byl takový:
41. zeměbranecká přejde ve 4 hodiny spolu s jedním oddílem 27. kanónového pluku pro přímou podporu.
14. pěší brigáda v 5 hodin a
104. domobranecká v 7 hodin.
Zbytek dělostřelectva zůstával na rakouském břehu s úkolem podporovat. Jednotky na srbském břehu. Aby se zabránilo plýtvání municí a střelbě do vlastních jednotek, byly u brigád dělostřelečtí důstojníci.

Největší nepřítel Rakušanů bylo počasí. Pršelo už od 13. září a hluboké bláto brzdilo organizovaný postup. Přesto se postupovalo a jak se to Rakušanům dařilo ukazuje další obrázek. Je to stav 17.září ve 4 hodiny ráno.
Postupující jednotky zjistily, že Drenovać je bráněn a to pěchotou a dělostřelectvem. Bylo nutno ho dobýt, kolem to nešlo skrze bažiny na severozápadě a Sávě na jihu. Kraus se chtě vyhnou přímému čelnímu útoku na opevněnou vesnici ale pokus o malý výsadek jižně o renovace ale prapor od 104. domobranecké byl okamžitě odražen zpět na vlastní břeh. Srbové dokázali zastavit postup tří brigád Rakušanů ale nakonec ve 14.30 museli Drenovać vyklidit. Byl dobyt omylem – 14 . pěší brigáda která měla útočit na Ševarice ztratila směr a nečekaně se objevila v týlu jednotek bránících marně dobývanou vesnici. Aby se vyhnuli obklíčení a zničení Srbové ustoupili do roviny za vesnicí a zakopali se. Situace v 16. hodin u Renovace ukazuje tento obrázek.
Obrázek
Zajatci uvedli že Drenovac bránil 4. jezdecký pluk, jeden prapor Timocké divize I. výzvy a jedna jezdecká baterie a tři roty d Šabce. Tři rakouské brigády přenocovaly nahuštěné na jednom místě a to nevytvářelo dobrý základ pro zásadní postup v další den.

Velitel II. srbské armády ale nebyl nadšen. Ostře vytýkal jednotkám v daném prostoru, že se nepokusili o útočnou aktivitu, která by vedla k zahnání Rakušanů za Sávu. Obával se nárůstu sila a toho, že by se obrana prostoru mohla vymknout kontrole. Nabídl svoji zálohu – Timockou divizi I. výzvy, ale jen tehdy když bude jasná situace, rozmístění hlavních sil útočníka. Generál Stěpanovic měl zásadní problém – měl straně málo informací. Konečně v 11. hodin dopoledne 18. září velitel jezdecké divize dodal hlášení že se bojuje se jedním plukem Rakušanů a že jejich sil rychle přibývá. Rychle vyhodnotí co ví a nařídí obranu posílit 4 prapory pěchoty od Timocké divize I.výzvy a dvěma bateriemi rychlopalných děl. Všechny síly podřídit veliteli divize plukovníkovi Vojislavu Živanovičovi a vydal úkol:
1. prostudovat situaci na bojišti a zadržet nepřítele do příchodu posil
2. podniknout protiútok a zahnat Rakušany za Sávu
3. nebude-li možno splnit bod 2., zadržet nepřítele na místě.
Jenže krátce po tomto nařízení došla zpráva, že levé křídlo srbské linie obrany ustupuje. Jezdecká divize provedla několik protiútoků, ale nedokázala situaci změnit.

Generál Stepanovič poprvé začal cítit oprávněné obavy o osud svých vojáků na drinské frontě. A začal se vážně zabývat myšlenkou na ústup celé armády z oblasti Mačvy. Před třetí hodinou nařídil zahájit evakuaci všech nebojových trénů jižně od čáry Bela Reka – Varna. Jednotkám v ohni šel pokyn – bojovat opatrně, nepřipustit obklíčení nebo zničení a udržovat co nejkontinuálnější spojení. Na velitelích v první linii nechal rozhodnutí kdy ustoupí, jen stanovil linii kam až je to možné o jejich vůli. Musím zde napsat, že ten generál věděl co to je velet moderním způsobem - rozhodoval citelně a svým podřízeným nechával potřebnou volnost. Ti mu důvěru opláceli statečným odporem a zároveň inteligentním manévrováním po bitevním poli. To vyřazovalo do značné míry rakouskou technickou a početní převahu.

Ve 15.20 hodin Rakušané zabrali Ševarici a později došli k Uzvece. Zde narazili na rozhodný odpor a byli odraženi. To se opakovalo do večera ještě dvakrát. Srbský 3. jezdecký pluk bojoval o Uzveće s osudovým odhodláním. Pověřený velitel plukovník Ivanovic po příchodu ke svým vojákům zjistil, že stav je více než špatný. Nařízené vržení Rakušanů za Sávu považoval bez hlavních sil Timocké divize I. výzvy za nesplnitelné. Navíc jednotky okolo Renovace byli ve své podstatě poraženy a svá postavení opustily v největším nepořádku. Úplnou porážku neutrpěly jen proto, že se rakouské síly zastavily na čáře Ševarice – Stejare a začaly se organizovat – byl to projev Krausovi metodičnosti která mu bránila přijímat odvážnější řešení. Přitom razance a viditelně dobré řízení tohoto v pádu na srbské území na Stepanovice udělalo velký dojem. Kdyby Rakušané postupovali v rychlejším tempu, asi by došlo k rychlé porážce II. srbské armády. Krausovo pomalé postupování a snaha se maximálně zajistit vedly k tomu, že se konečně objevili jednotky Timocké divize I.výzvy. Na čáře Pričinovice – Jerez se začaly soustřeďovat 4 prapory s 4. jezdeckým plukem na pravém a 3. jezdeckým plukem na levém křídle.
Když generál Stepanović zjistil, že bojuje proti 5 brigádám, rozhodl o přechodu všech sil do obrany. Začal stahovat jednotky od Timocké divize II. výzvy, od Šumadijské divize I. výzvy a vše předával plukovníkovi Živanovicovi. Sil na zastavení útočících Rakušanů bylo stále málo ale už to mohlo stačit na jejich výrazné zpomalení. Vrchní velení v té době dostalo zprávu že Ruské armády právě zásadním způsobem poráží Rakušany v Haliči. Proto chtěli Mačvu udržet a nakonec sem převelelo skoro celou Šumadijskou divizi I.výzvy.

Plukovník Živanović byl rozhodnut čáru Pričinovice – Jerez držet co nejdéle. Pokud to už nebude bez posil možné, stáhne vše co mu zbude na novou linii Kostovac – Bela reka – Culjkovic – Slatina, kterou v horečném spěchu budovaly jednotky třetí výzvy a všichni dostupní civilisté.

Ráno 18. září zjistili Rakušané, že Pricinovic je obsazen nepřítelem. Kraus naznal, že se jedná o slabé síly a dokonce na ústupu. Proto nařídil svým brigádám zaútočit na ustupujícího nepřítele. Úkoly byly tyto:
41. zeměbranecká brigáda dorazí do Glušců
14. pěší brigáda zabere dokonce do Metkovice
57. pěší brigáda zůstane u Pričinovic a pošle jeden zesílený oddíl k Belotici, obsadí jej a palebně ovládne průchozí silnici.
58. pěší brigáda obsadí Tabanovice a zajistí jižní křídlo sboru
104. domobranecká pak zajistí spojení s VIII. sborem.

Vypadalo to splnitelně ale v Pricinovici už byly části Timocké divize a kladly tvrdý odpor. Jak vypadal situace v 16. hodin ukazuje tento náčrt:
Obrázek
Plány se podařilo splnit pozdě, za velkých ztrát a zdaleka ne úplně. Srbské prapory bojovaly statečně, využívali blátivý terén a držely Krausův sbor na místě. Ale zaplatily za to velkou daň. Příliš velkou a nakonec musely ustoupit na čáru Metkovic – Belotic. Vyklidily i Glušce. Zde Rakušané velmi zaváhali. Pokud by tuto vesnici obsadily potřebnými silami, získali by volný průchod do krajiny s pevným terénem. Ale těch pár hlídek co zde dorazilo nakonec muselo ustoupit a Rakušané zatím zůstali v močálech. Další postup si tak velmi ztížili. Kraus prostě nedokázal využít velkou sílu svého sboru – 33 praporů, 11 eskadron a 16 baterií různých děl k tomu, aby rozhodným způsobem ovlivnil vývoj boje na drinské frontě. Přitom Potiorek byl o jeho úspěchu natolik přesvědčen, že dokonce 16. září zastavil bojové operace VI. rakouské armády do doby než se projeví vliv útoku karasových brigád. 17. září ale na Drině došlo k dalším těžkým bojům.

Velitel VIII. sboru chtěl využít úspěch 9. pěší divize a postoupit na čáru Glogovac – Sovlajak.Velitel 21. zeměbranecké divize pro tento úkol vytvořil dvě skupiny – jedné velel generál Podhajský a druhé plukovník Hansmann. Jenže nepodařilo se zkoordinovat velení a hlavně divize bojovala nepřetržitě už tři dny. Měla málo munice pro děla a kritický stav u munice pro pěšáky. Útok byl odložen až na 8 hodin a bylo rozhodnuto ho koordinovat s útokem 9. pěší divize. Útok se rozjel, ale rychle uvázl. Srbská obrana byla odolná a bylo potřeba odrážet tvrdé protiútoky. V poledne bylo jasné, že postup se zastavil. Podhajský dostal pokyn udržet co největší část obsazeného území. Rakouská pěchota měla velké ztráty od palby srbských pěšáků ale hlavně od palby šrapnely. Nakonec byl zahájen ústup do výchozích postavení, která se s obtížemi podařilo udržet. Stejně se dařilo i 9. pěší divizi a celý útok sboru skončil v 18 hodin neúspěchem.
Vypadal to, že srbské síly jsou v pohodě ale bránící se pluky moravské divize byl zraženy na polovinu svých původních stavů. Byla vyčerpána většina dělostřelecké munice.

Velitel V. armády ale nebyl pasivní čekatel na možný úspěch skupiny generála Krause. Měl stále pocit, že je v silách jeho vojáků se zmocnit silničního náspu a vesnice Crne bary. Jenže po několika neúspěšných tvrdých bojích už bylo velení 21. zeměbranecké divize opatrné. Byl vydán pokyn provést důkladný průzkum postavení Srbů. Nemělo se opomenout nic, co mohlo přinést úspěch ale byl kladen důraz na to, že před útokem se musí útočící jednotky řádně zorganizovat a vytvořit si zálohy. Proto byl další útok divizí odmítnut jako nereálný. Velitel armády poslal důstojníka, který měl za úkol prověřit stav a možnosti divize. Zjistil, že divize je roztroušena, bez munice a potravin Ale energická práce trénů a jednotek samotných vedla k tomu, že se dařilo shromažďovat síly a obnovovat jejich bojový potenciál. Sice jen materiálně technicky – vojáky nebylo kde vzít ale byl to příslib na nejbližší dobu. Tento štába doporučil pro další útok, kterému měl opět velet generál Podhájský tuto sestavu.
Obrázek
Jenže generál Podhajský naznal, že bez úzké spolupráce s 9. pěší divizí útok nemá šanci na úspěch a nekompromisně trval na tom, že než se s vojsky pohne, musí být jeho útvary konsolidované a doplněné municí a potravinami. Sám Podhajský se rozhodl použít sestavu pro boj vlastní a to tuto:
Obrázek
Jenže k boji ten den už nedošlo. 9. pěší divize se nedokázala dát do stavu, který by jí umožnil efektivní útočnou operaci. Obě divize tak dostaly za úkol neútočit, čekat a pokud se pohne do útoku nepřítel, způsobit mu zásadní porážku.
Poměrně jasně vše co jsem popsal ukazuje tato velmi dobrá mapa, která ukazuje situační stavy II. srbské armády, tedy je kreslena z pohledu Srbů ve dnech 17. až 18. září 1914.
Obrázek
Na 19. září tedy rakouské divize měli za úkol zůstat stát na místě. Postavení držet a pokud se nepřítel sám rozhodne udeřit, úder přijmout a namlátit Srbům co se do nich vejde. Bylo to moudré rozhodnutí.

Jakmile totiž generál Stepanović dostal pod svou kuratelu Šumadijskou divizi I. výzvy, silný a zkušený svazek, okamžitě přestal myslet na ústup a sezval si do Tabanoviće velitele jezdecké i timocké divize. Zde vydal rozkaz pro útok právě na 19. září s cílem Rakušany jako už několikrát vytlouct za Sávu.
Rozkaz byla ale poměrně volný a to se projevilo tím, že útok neuspěl. Rakušané bránili odhodlaně. Výsledek na události bohatého dne byl ten, že jediný úspěch který měl nějakou hodnotu bylo obsazení Glušců za cenu velkých ztrát a jejich následné udržení i přes několik protiútoků Rakušanů. Vše ostatní Rakušané udrželi. Rakušané pod velením plukovníka Schöna 92. pěší pluk a 28. myslivecký prapor jako jediní tento den šli do útoku. Ten se srazil s útokem Srbů. Střetný boj skončil nerozhodně a jediné co přinesl bylo pochopení na rakouské straně že srbská armáda rozhodně nemá pocit, že by byla poražena.
A Šumadijská divize? Od 17 září se přesunovala ve směru Terekiš – Jevromac. Velitel divize plukovník Božidar Terzič se nakonec od hlavního proudu divize oddělil a 18. září před třetí ráno a usilovným pochodem dorazil ke Slatině – to jeho vojáci měli v nohách 22 kilometrů. Dvě hodiny odpočívala ale musel dál k Jevremovci - dalších 7 kilometrů. Vojáci sotva pletli nohama a koně táhnoucí děla sedmi baterií padali vysílením.A to do východiště k útoku bylo ještě dalších 10 kilometrů daleko. Odklad, který žádal mu nebyl udělen.

V 9 hodin ráno muži plukovníka Terzoviče šli do útoku. Útočili na frontě široké 5 kilometrů s razancí jim vlastní ale po dvou krvavě odražených stečích přešli do obrany. Útok totiž přišel pozdě - Krausovi vojáci už v obraně byli, a měli dost času na odpočinek, přísun munice a stravu.
Navíc uspěchanost a celého manévru a nepovolení odpočinku se muselo odrazit na bojeschopnosti i tak odolných a houževnatých vojáků jakými srbská pěchota zcela jistě byla. Musíme ale vidět, že to že Krausova skupina musela dva dny odrážet srbské útoky zajistilo, že VI. armáda nedostala tolik potřebnou pomoc. Zdá se, že dělat pitomosti nebylo výsadou pouze rakouských velitelů. Občas se jich pod tlakem dopouštěli všichni,.

20. září bylo 104. domobranecké brigádě nařízeno obsadit den před tím ztracené Glušce. Ta ale požadovala posily – dlouhými boji byla značně oslabena. U Pričinoviće se dále tvrdě bojovalo a výsledek boje přímo závisel na úspěchu 104. domobranecké brigády.

VIII. sbor se měl rozjet do útoku 20. září v 8 hodin. Ale Krausova skupina brigád byla ve stavu, že útočit nemohla. Proto se po ní požadovalo aby aktivní obranou neumožnila Srbům z Krausovy fronty stáhnout jediného vojáka. Krausovy pluky byly důkladně probrané. Hodně rot bylo pod 120 muži stavu, většině už veleli záložní důstojníci nebo fänrichové. Ztráty byly velké - obě strany do sebe bušily s maximálním nasazením. Únava obou stan vedla k tomu, že vojáci ztráceli schopnost reagovat na nebezpečí a to zvyšovalo ztráty dalším dílem. Mužstvo hledalo jakékoliv možnosti jak se dostat z bojové linie. Polní četnictvo tak mělo hodně páce, hlavně na rakouské straně.
Přesto nakonec Krausům kombinovaný sbor přešel do útoku na západním směru. Na čáře Uzveće – Přičinović se prudce srazilo na jedné straně 20 praporů a jezdecká divize podporované 40 děly a na druhé straně 33 praporů, 11 eskadron a 60 děl. Přes prudkost srážky byl výsledek nerozhodný.

Obě strany provedly vyhodnocení situace a oba velící důstojníci - Kraus i Stepanović provedli konzultace se svými veliteli. Výsledek byl ten, že obě stany přešli do obrany začaly se opevňovat. Když pak došlo k převzetí Krausova sboru do sestavy V. armády stav se nezměnil. Útok sboru nebyl možný bez obsazení Glušců a další podmínka byla vytáhnout západní křídlo z bažin. Tak se zde tak jako na jiných částech bojiště začalo stabilizovat vše v zákopové válce.
VIII. sbor svými divizemi trochu vylepšil svoje linie ale nakonec se zastavil také. 21. zeměbranecká odmítla další postup. Její ztráty byla velmi těžké – hlavně na velitelském káru. Proto se její velitel domníval že další útočná činnost by mohla její stav dále zhoršit. Srbská obrana opřená o linii zákopů u silničního náspu byla v této době pro Rakušany neprostupná. Ale to velitel V. armády nechtěl vidět a tak 20. září byl zahájen útok. 9. pěší divize úspěšně obsadila srbská předsunutá postavení ale po půl hodině narazila na silný opěrný bod. Pomoci ho zdolat měli zeměbranci ale po několika pokusech kdy je decimovala kartáčová palba vedená na velmi krátkou vzdálenost zamrzli. Velitel sboru dal Podhajskému divizní a posléze i sborovou zálohu.Přes posilu a odvážně vedený útok byl tento zastaven soustředěnou palbou děl kulometů a pušek srbských obránců.
Po 17 hodině byly síly vyčerpány a Podhájského skupina musela zastavit a zakopat se na noc.

Další den velitel armády trval na dalším útoku. Vojáci dostali najíst, doplnila se munice. Nalhalo se jim jak to ti Srbové prohrávají a jak jsou už, už, před zhroucením. Že to bude blbost bylo jasné z toho, že byl zakázán ústup pěchotě i dělostřelectvu. Velitelům bylo nařízeno být pouze v předu a měli rozhodně působit v útoku. I Podhajský musel ze svého stanoviště o kilometr dopředu. Vše se tak jen opakovalo.
Nepřehledný terén neumožnil pozorování aktivit nepřítele a zhoršoval řízení boje. Naštěstí jako už několikrát Podhajský o své vůli zředil první sledy aby výbuchy granátů nezabíjeli najednou mnoho vojáků. Útok se opozdil, protože v noci musela 18. pěší brigáda odrážet srbský protiútok. Když divize vyrazily v 7 hodin a už po hodině postup začal váznout. Nakonec bylo potřeba zastavit palbu děl – začala zabíjet vlastní vojáky. Na levém křídle se podařilo probojovat až na 200 kroků k nepříteli. Nápad využít tento úspěch k obchvatu nebyl dobrý. Bez vyřazení srbských děl a hlavně zničení opěrného bodu ve středu srbské linie to nemohlo vyjít. Nakonec tok uvázl v drátěných překážkách. Ztráty byly opět velké. Jen na raněných to bylo 13 důstojníků a 350 vojáků zeměbranecké divize.
Obrázek
Tento obrázek ukazuje bojovou sestavu 21. zeměbranecké divize během 21. září 1914
Zde ukázal další neblahý projev krutosti války na tomto bojišti. Na srbské straně byly určeny skupiny ostrostřelců, kteří měli za úkol střílet na nosiče raněných. To k zlidštění boje rozhodně nepřispělo. Bylo to sice efektivní - mnoho raněných v bolestech zemřelo a mnoho nosičů bylo zabito či zraněno – ztráty nepřítele tedy rostly, ale Rakušané to viděli jinak a brzy se to projevilo.

Rakušané nemohli dál a tak se obě strany do sebe zaklesly a byl z toho ukázkový pat. Pro obě strany to byl neúspěch. V. armáda neuspěla a Krausova skupina brigád uvázla v poziční válce. Srbové nezahnali protivníka za Sávu ani Drinu a utrpěli vážné ztráty na lidech a koních. No cirkus opica. Ale i tak se zdá, že Rakušané měli trochu navrch. V Banátu totiž zbrojila k útoku na Šabac skupina generála Lütgendorfa. Měla tyto síly:
- 23. a 28 polní myslivecký prapor
- jeden prapor 8. domobraneckého pěšího pluku
- 5 kanónových baterií polních dělostřeleckých pluků 19. a 21.
- 107. domobranecká brigáda

Velitel srbské II. armády to viděl. Je to vidět i z dobových dokumentů kde uznává, že je na tom špatně.Ústup není možný bez velkých ztrát a následného pronásledování. Volné jednotky nejsou. Přímé nebezpečí nehrozí ale pokud by nepřítel výrazně posílil, mohl by prorazit obranu a vytvořit vážnou krizi.Proto požaduje po vrchním velení novou směrnici pro další postup, který by na tyto skutečnosti reagovala.
Putnik ale neslevil.Vše zůstane jak je. A jen v nouzi nejvyšší povolil ústup na čáru Šabac – Cer – Vidojevica. Na druhou stranu nechal na veliteli aby sám posoudil kdy tato situace nastane- tím mu vytvořil prostor pro vlastní iniciativu. Posily ale nedal – nebyly k dispozici.
II. srbská armáda tak musela čekat na vynucený ústup, což jejímu veliteli dělalo velkou starost. Rozhodl se tedy bránit zaujaté pozice ale zároveň připravit ústup aby nebyl překvapen a nepřišel o trény a dělostřelectvo. Jeho divize byly unavené, měly málo dělostřelecké munice a jejich velitelé prosili o jakékoliv posily.

Rakušané se chystali na další útok. Měl proběhnout 24. září a byl poměrně sofistikovaně připravován. Bylo vidět, že válečná škola nese své ovoce. Byly připraveny žebříky a lávky na překonání drátěných a zemních překážek. Ženisté připravily nálože pro ničení drátěných překážek a byl vypracován dobrý plán dělostřeleckého ničení obraných prvků na srbské obranné linii.
Od rána ale vše vázlo. Srbové viděli vše a zavalili postavení obou divizí – 21. zeměbranecké i 9. pěší těžkou palbou. Ženisté narazili na miny a mnoho jich zahynulo. Výsledek byl ten, že nakonec obě divize prohlásili, že dělostřelba nepřítele je působivější než vlastní a zteč povede k těžkým ztrátám. Velitel sboru ale nevěřil a poslal svého náčelníka štábu plukovníka Sündermanna, aby vše prověřil. Ten se dopustil neodpustitelné lži, když velitelům 21. zeměbranecké tvrdil, že velitelé 9. pěší věří v úspěch útoku.
Nakonec bylo nařízeno zaútočit 25. září bez dělostřelecké přípravy pro zajištění překvapení. Děla se měla zapojit až po zahájení zteče. 9. pěší chtěla vyrazit už ve 3.30 hodin a tento čas byl určen přes protesty i 21. zeměbranecké. Když to začalo takto blbě, blbě to i skončilo. Pěšáci dorazili k drátěným překážkám a zde je vražedná palba zalehlé pobíjela po desítkách. Zrodila se malá vojenská tragédie. Nakonec velitel sboru sám zastavil zteč. Konečně někomu došlo, že hromadit těla vojáků proti drátěným překážkám a palbě je nesmysl. Pro stovky vojáků ale už bylo pozdě. Na úsudek velitelů v první linii zejména generála Podhájského nikdo nebral zřetel. Tento dobrodružný počin přišel Rakušany draho. Podíváme se na 21. zeměbraneckou:
6. zeměbranecký pluk měl po tomto boji už jen jedena čtvrt praporu s 18 důstojníky, 1089 mužů a 4 kulomety
7. zeměbranecký pluk dva prapory, 20 důstojníků, 1183 mužů a 5 kulometů
11. pěší pluk - posilový, jeden čtvrt praporu, 17 důstojníků, 777 mužů a 2 kulomety
15. polní prapor-posilový, 17 důstojníků, 954 mužů, 1 kulomet
21. zeměbranecká divize tak jevila známky téměř zničeného vojskového tělesa.

Zatím se rozhodovalo jak bude nasazen vojskový složenec generála Lütgendorfa. Generál Frank chtěl, aby byla opuštěna idea jejího přechodu u Šabce .Bylo to složité a byl by problém ten, že by to natáhlo jeho frontu o 12 kilometrů které by došlé síly nedokázaly pokrýt. Navrhnul použít most u Jarku – proto dokonce zahájil obchvatný manévr 9 prapory pod velením generála Salin-Sewise Srbů u Ravnje.
Na Franka nakonec nikdo nedbala bylo rozhodnuto jen tak mezi řečí se Lütgendorf s Krausem dohodli že 26. zaří začne dělostřelecká příprava, 28. zaří bude zahájen přechod a 29. v sestavě Krausových sil Lütgendorf se svými muži zaútočí od Pričinoviće na jih. Potiorek to schválil a tím popřel svůj souhlas s názory velitele sboru Franka.
Zatímco se Krausův sbor připravoval k útoku, VIII. sbor vedl poziční válku a dával se po nedávných bojích do pořádku. 27. se objevily hlasy, že by možná bylo možno zaútočit na levém křídle 21. zeměbranecké divize a dobýt prokletý silniční násep.
Podhajský dostal za úkol tento útok provést. Ale nedošlo k tomu. Převládl střízlivý názor, že by to skončilo dalším krveprolitím. Nadále pak už podobný nápad na tomto úseku fronty nedostal. Bez dostatku těžkých děl která by zničila překážky a opěrné body zde útok nebyl reálně možný.
Ale u Lütgendorfa došlo k velkým změnám. Jeho skupina měla dvě uskupení. A Potiorek rozhodl aby všem vyhověl že jedno uskupení tvořené pěti prapory přejde Sávu u Šabce a druhé se čtyřmi prapory pak u Jarku. Takže síly které mohly rozhodnou boj na jednom místě zmizely a byly dobré tak akorát na látání zrát. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.
Skupina u Šabce byla odražena palbou srbského šabackého oddílu. Srbové si dokonce mysleli, že se jednalo jen o demonstrační akci a čekali co Rakušané vymysleli jinde a třeba i lépe.
Nakonec celá skupina byla přemístěna a přešla u Jarku. Tím se rozložila tak jako zbytek Krausových sil v bažinách a jediné co přinesla bylo zhoršení zásobovacích podmínek.
Bylo provedeno několik útočných akcí ale i přes velkou palebnou podporu monitorů nikam nevedly. 4. října se útoky rakouských sil úplně zastavily.

Jaký byl nyní stav protivníků?
Srbská armáda byla vyčerpaná k smrti. Nebyly zálohy, střelivo ani zálohy. Rakušané na tom byli jen o málo lépe. Tak stáli oba protivníci proti sobě v nečinnosti až d konce října. Ne že by se nic nedělo. Probíhaly drobné zákopové boje ve kterých byli Rakušané úspěšnější. Byl budován na každé straně obranný systém a čekalo se co bude.
Obrázek
Tento plán ukazuje jaká byla situace II. srbské armády 30. říjnu 1914. Je to malováno z pohledu Srbů, ale je zde přesně zachyceno i rozložení sil rakousko-uherské armády v dané části bojiště.

Tímto bych ukončil líčení bojových operací na této jedné mnoha front Velké války v první fázi bojových operací. Zbývá už jen poslední kapitola a tou bude závěr a trochu hodnocení. Srbsko bojovalo statečně a nasazením které bralo dech. Rakouským vojákům nelze co moc vyčítat. Nakonec je potřeba uznat že jejich výchova v boji byla rychlá a účinná. Ještě jednou budou poraženi a to velmi tvrdě. Ale nakonec když dorazí německé jednotky vyztužit tuto frontu a do války proti Srbsku se zapojí Bulharsko, Srbsko podlehne. Osobně si myslím, že jinak by jeho porážka nebyla možná.
Obrázek
To koneckonců ukazuje tato karikatura. Srbský voják bodákem odráží Němce i Rakušana ale do zad ho zákeřně bodá Bulhar.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Trochu hodnocení a úvah v závěru.
Zde popis bojových událostí ukončím. To co jsem chtěl – tedy první, neúspěšný pokus rakousko – uherské armády o porážku Srbska a první pokus o nápravu prvotního neúspěchu jsem vyčerpal. Věnovat se další operacím, které vedly k další ponižující porážce Rakušanů a nakonec za pomoci německých jednotek a ničivému vpádu bulharské armády do Srbska v roce 1915 konečně k porážce srbské armády, obsazení Albánie a nakonec ke vzniku soluňské fronty už nejsou pro můj záměr důležité. My se raději podíváme na několik zajímavých prvků této válečné kampaně. A dále se probereme příčinami porážky rakousko – uherské armády a podíváme se podrobněji na stanné právo nad 21. zeměbraneckou divizí.

Za prvé: Co na této válce bylo více než zlé?

Když Rakušané zahájili tuto válku na této frontě, dostali se do nezvyklé situace. Nepřehledný terén byl ideální jako podloží pro druh války, který se na jiných bojištích neobjevil. Šlo o aktivity komitů a bohužel i obyvatelstva. Velitelé rakouských jednotek neokázali najít recept jak čelit tomu, že jejich vojáci byli pobíjeni palbou z korun stromů, ze zálohy a z léček. Mnoho raněných vojáků bylo ubito vesničany jako vzteklá zvěř. Nálezy brutálně zohavených těl spolubojovníků něco v duších rakouských vojáků změnily. Nakonec došlo k nekonečnému kolotoči vzájemného zabíjení. Bohužel rakousko –uherská armáda bez rozdílu národností viníků se v této válce dopustila toho, co bychom dnes nazvali válečnými zločiny. Ale je nade vší pochybnost jisté, že druhá strana se chovala stejně. Ze strany rakouské armády je horší to, že toto jednání bylo nade vší pochybnost zakotveno i v rozkazech vyšších velitelů. Tím dostalo zdání legitimity.

Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek

Tyto obrázky ukazují zdokumentované hromadné popravy srbského obyvatelstva. Na prvním je střílení mužů. Nepodařilo se mi identifikovat bližší údaje. To platí i pro druhý obrázek, kde jsou popravovány pověšením srbské ženy. Našel jsem podobných obrázků spoustu ale pro jejich brutalitu jsem je sem nezařadil. Na druhou tak nějak zmizeli obrázky, kde by bylo ukázáno masakrování rakousko – uherských vojáků. A o tom, že se to dělo a ve velkém, je nemálo písemných záznamů nejenom v rakouských archivech.

Tento spontánní, nečekaný a neregulérní druh boje na který nebyl nikdo připraven velice rychle ovlivnil chování obou stran a stal se ohromujícím rysem války v Srbsku vedené neobyčejně krutě. Nelze dnes říci, kdo nese hlavní vinu.
Nevím kde se v srbských vojácích vzala příčina této krutosti. Tedy zda je to obvyklý rys války v této části Evropy nebo byla vyvolána neuváženými činy obou stran.
Nevím zda nálezy zohavených těl vlastních vojáků vedli k tomu, že se rakouské jednotky uchýlily k nekontrolovatelným popravám zajatých lidí se braní v ruce nebo jen podezřelých z přenášení zpráv srbským jednotkám. Na žádném jiném bojišti Velké války se takové – nazvěme to klidně vraždění – v režii rakouských vojáků neobjevilo. Jen musím dodat, že podobně krutě se choval německá armáda v dobyté Belgii. I zde nakonec došlo k vraždění stovek a tisíců civilistů, žen i dětí.

Našel jsem ale jeden relevantní prvek, který by to mohl trochu ozřejmit. Vina je v tomto případě na srbské straně. Srbská armáda měla materiální a technickou nouzi. Po balkánských válkách byl její materiál velmi různorodý, opotřebovaný a nemohl být do nové války opraven, doplněn ani obnoven. Třeba jen pušky:
- ruské bernandky na černý prach
- mosiny
- dva druhy mauserovek
- pušky manlicher u komitů. To byl strašný stav. A to do válečných počtů Srbům chybělo 120 000 pušek
Ale hlavní co je pro tento bod důležité je výstroj.
Jen jednotky první výzvy měli jednotný šedý polní stejnokroj.
Jednotky druhé výzvy měly starý stejnokroj modré barvy
Jednotky třetí výzvy bohužel neměly uniformy vůbec a bojovaly v civilu.

Zde je potřeba si uvědomit, že pokaždé kdy řádně vystrojená rakouská armáda narazila na tvrdě bojující jednotky třetí výzvy, bojovala proti lidem, které mohla regulérně považovat za bandity, na které se nevztahovaly úmluvy z Haagu. A každého kdo jim pomáhal mohla považovat za stejné lidi. I to mohlo přispět k tomuto eskalování brutality a nenávisti na obou stranách. Zde je jasný důkaz.
Obrázek
Snad je jasné, že tyto jednotky skutečně jako pravidelná armáda nevypadaly. Nebyla to sice vina srbského státu, ale tím že tyto muže nasadil do boje, vystavil je riziku okamžité popravy, pokud by padli do zajetí. O to více vyniká statečnost těchto lidí. I s tímto vědomím svoji vlast bránili jak nejlépe uměli.

První světová válka nazývaná také Velká válka byla nesporně nejničivější válkou, kterou svět poznal od doby Třicetileté války, která sužovala Evropu v 17. století. To platilo, dokud nezačala ta další.Tato válka vytvořila něco nového – zabijáckou kulturu a vědomý vojenský vandalismus.
Už v srpnu 1914 německá armáda povraždila v belgické Lovani 248 civilistů jen jako akt ukázky šířky ramen. A k tomu pro nic a za nic zničila starobylou městskou knihovnu. To, co se zdálo excesem zdivočelé vojenské soldatesky se nakonec ukázalo jako zrod nového stylu válčení, kdy terorizování civilistů a kulturní vandalismus se staly pevnou součástí válečných aktivit.

Válka se překlopila do války často vyhlazovací s rasovým nebo nacionalistickým podtextem:
- Rusko vyhnalo půl milionů Židů a bezmála tři čtvrtě milionu Poláků z domovů ve frontovém pásmu
- Turci vyvraždili podle všeho více než milion křesťanských Arménů
- pobití asi tříset tisíc Srbských civilistů Rakušany je také plně prokázáno.

Za druhé: První oběť válečné propagandy.

V noci z 15. na 16. srpna roku 1914 po obtížném přechodu řeky Drina a po krajně obtížném pochodu na planinu Cer byl 28. písecký zeměbranecký pěší pluk a poté i 8. pražský zeměbranecký pěší pluk při odpočinku napadeny přesilou na bojiště dorazivších srbských sil. Po úporném nočním boji a přemožení části bránících se zeměbranců se nikdy nezjištěný a ničím nepotvrzený počet zeměbranců, otřesených těžkými ztrátami na Drině a těžkými ztrátami i fyzickým vyčerpáním v právě proběhlém boji, dal odvést do zajetí. V této kampani to nebylo nic zvláštního – stalo se to i u jiných divizí například u 9. pěší.

Tento pravděpodobně skutečně nastalý, ale velmi zveličený stav se stal pro část vysokých důstojníků v čele s Conradem von Hötzendorfem záminkou pro zahájení kampaně proti napřed českým a později i proti dalším plukům slovanské národnosti. Jejich další bojové nasazení bylo bedlivě sledováno a stačilo maličko a bylo to důvodem k jejich denunciaci. Tyto nespravedlivé invektivy vedly ke znechucení českých vojáků a byly tvrdě odsuzovány i rakouskými důstojníky v jejichž jednotkách čeští vojáci bojovali. Tato hloupá politika se nakonec stala základem vymyšlených legend o českém vojákovi, který byl podle nich neloajální ke svému státu od samého počátku - tato pitomost se stále dokola papouškuje i dnes. Zároveň ale byla zdrojem propagandy pro široké spektrum institucí, které ji obratně využívali pro své účely. Byly to hlavně tyto tři:

Primo - vrchní velitelství německé armády DOHL, které ji s oblibou využívalo k tlaku na podřizování rakousko-uherských jednotek, sborů a armád pod německé velení se záminkou, že Němci si pořádek udělají. Je zajímavé, že třeba Němci si pořádek obtížně dělali i ve své armádě. Například v roce 1917 vznikl v Holandsku spolek cca 40 000 vojenských dezertérů, kteří si vydávali i vlastní časopis zvaný Hlava. Ale záminka to byla dobrá a asi toto německé buzerování sám organizátor těchto denunciací – von Hötzendorf - těžko nesl. Ale nikdy toho nenechal.

Secundo - Česká akce. Vedena Masarykem a Benešem tyto zprávy brala jako jeden z pilířů pro podporu svých aktivit. Beneš konkrétně ve svých dopisech. Stále požadoval co nejvíce takových zpráv protože je následně využíval jako argument v diskusích s představiteli Dohody. Proto každá a to i sebenesmyslnější rakouským AOK vytvořená a poté českými disidenty upravená a patřičně dopracovaná a zveličená zpráva měla svoji hodnotu. Klidně můžeme říci, že těmito pitomostmi si monarchie aniž by jí to došlo, posilovala své nepřátele a oslabovala loajalitu svých vojáků.

Tertio - legionáři. Tyto nesmysly a často i přímo i účelové lži se staly součástí legionářské legendy. Ale tím se nebudeme zatěžovat. Já jen uvedu, že přeběhlictví na Srbské frontě bylo málo obvyklým jevem. I českým vojákům rychle došlo, že Srbové ve svém vzteku nerozlišují až tak citlivě kdo je Slovan a kdo ne. Po válce se objevilo mnoho krásných příběhů, jak srbští obránci s radostí vítali slovanské přeběhlíky, bratřili se s nimi a starali se o ně. Je to všechno velká účelová lež. Zajatci byli okamžitě okradeni o veškeré cennosti, vyzuti z bot a byla jim odebrána výstroj. Potom o hladu a žízni, obuti do hadrů, které si někde museli sehnat nebo je stáhli z mrtvol svých spolubojovníků byli hnáni jako dobytek do zápolí. Jejich zabíjení bylo běžné. A to, co se nakonec dělo při ústupu poražené srbské armády do Albánie kdy sebou hnala i všechny zajatce je dokladem neuvěřitelné krutosti Srbů a může si říkat kdo chce a co chce. Ale tím je neodsuzuji – oni byli tím, kdo byl napaden. A jako slabší použili takové metody, jaké si mysleli, že budou účinné.

Přesto je pravdou, že na srbské straně od počátku bojovalo nemálo Čechů jako součást srbských jednotek. A v druhé fázi války jich bylo poměrně hodně. Ukazuje to i tato fotografie, která ukazuje české dobrovolníky v srbské armádě. Nevím ale k jakému období války ji mám datovat.
Obrázek
Za třetí: Co bylo příčinou neúspěchu?

Nečekaná a velmi ponižující porážka Rakousko–Uherska v prvním období války proti Srbsku se nejčastěji vykládá jako odraz malé bojeschopnosti mnohonárodnostní armády říše, zastaralosti výzbroje a nedokončení armádní reformy. Vše se podbarvovalo nedostatkem finančních prostředků. To všechno je pravda. Ale není to úplná pravda. Podobný stav byl de facto v menší či větší míře ve všech evropských armádách. Jejich vybavenost moderními zbraněmi, úroveň výcviku a taktické operační myšlení se až tak moc nelišily. Po prvních porážkách a vítězstvích všechny tyto armády musely podstoupit rozsáhlou reorganizaci. Všechny musely čelit realitě kterou nečekaly a to navzdory tomu, že materiální nouze se spíše prohlubovala. Alespoň u centrálních mocností. Lze ale s jistou mírou přesnosti určit, že na rakouských porážkách se podílelo několik zásadních faktorů. Byly to tyto:

A - nereálné operační plánování. To bylo dáno především podceněním síly a praktické bojové použitelnosti srbské armády. Jako by se zapomnělo na to že rakousko – uherská armáda neprošla regulérní válkou desítky let a srbská vybojovala dvě vítězné války v posledních deseti letech. Dále se na tom podílelo nesmyslné pojetí této války jako pouhé trestné expedice.

B - naprosté nepochopení budoucí role komitů a bohužel nikdo se nezamyslel nad zprávami rozvědky které pravily, že obyvatelstvo je rozhodnuto a připraveno bránit svoji zemi s nasazením do té doby viděným snad jen v búrských válkách

C - krajně neblahé odvolání silné a dobře vybavené 2. rakouské armády na bojiště v Haliči. Na toto bojiště dorazila pozdě a dění zde ovlivnila jen okrajově a z bojiště v Srbsku odešla v době kdy její nasazení mohlo rozhodnout o výsledku celé války. Odchod celé jedné třetiny sil se prostě musel projevit.

D - podcenění zvláštních podmínek na válčišti. Nikdo nebyl připraven na hustě zarostlý terén protkaný řekami, potůčky a rozeklanými návršími. Kukuřičná pole se ukázala jako překážka pro řízení boje už od malých jednotek. Dělostřelectvo nevědělo kde má vlastní jednotky ani kde je nepřítel. Nikdo nebyl schopen vyhodnotit možnost rychlých a razantních změn počasí. To způsobilo, že jeden den vojáci padali žízní a druhý den se brodili po kolena blátě.

E - zastaralá organizace a taktika. Zde je potřeba vidět skutečnost, že takzvaná Conradova armádní reforma se nestačila dotknout této oblasti vedení ozbrojeného střetnutí. Takže rakousko – uherská armáda šla do války zde i na Haliči metodami jako v roce 1866 a částečně se projevily zkušenosti z prusko –francouzské války vybojované v letech 1870 až 71. Bohužel se neprojevilo nic ze zkušeností rusko-japonské války, kde by se Rakušané mohli poučit jak používat v moderní době dělostřelectvo a už vůbec se opomnělo pracovat s poznatky z obou balkánských válek. Tyto války přitom proběhly na dohled od rakouských hranic. Co to přineslo v praxi? Bohužel velké nic.

- na počátku války kdy došlo k velkému počtu střetných bojů, požadovalo rakouské velení po svých vojácích, aby pěchota dosáhla rychlého úspěchu. Přímo se požadovalo aby se do útoku šlo v sevřených formacích s úkolem drtit protivníka s tasenými šavlemi a ztečí na bodák. Tento požadavek od své podstaty vylučoval nebo alespoň omezovalo dělostřeleckou přípravu, která mohla umlčet dělostřelectvo a kulomety protivníka a vyřazením jeho pěchoty fyzicky nebo psychicky snížit bojovou sílu protivníka.

- součinnost mezi pěchotou a dělostřelectvem vlastně neexistovala jako základní forma požití pozemních sil v boji.

- pěchota – střelci z pušek byla zahuštěna do rojnic, před kterými postupovaly přední hloučky střelců. Dále byla vytvořena nevelká záloha která postupovala za rojnicemi. Střelecký boj takové sestavy byl těžkopádný, obtížně uvelitelný veliteli rot. Ti toho totiž měli na krku příliš mnoho. Tedy řídit boj podle toho jak jim to nalinkovali velitelé praporů, pozorovat bojiště, hlídat bojové zajištění a dotyk se sousedními jednotkami. Na jednu hlavu toho bylo příliš mnoho a zároveň byla tímto způsobem řízení boje vyloučena nanejvýš potřebná rozhodovací role velitelů rot a čet. Tento způsob boje byl do blba procvičován, a nebyl nikdy podroben kritice. Palebná síla těchto těles byla silně nadhodnocena a použití kulometů proti nim ze zakrytých poustevní se ukázalo obrovským překvapením. Kdyby se v AOK někdo zamyslel nad tím, jak mohli Rusové v Port Arturu pozabíjet takové množství japonských pěšáků, možná by se něco změnilo už před válkou. Velká hustota vojáků v takových sestavách vedla k velkým ztrátám i v případě, že pod palbou zalehly.
Srbská armáda kulometů měla málo ale uměla je používat. Koneckonců se to učila dvě války.
Obrázek
Srbské kulometné hnízdo u Obrenovace
Jediná armáda, která opravdu dokázala palbou z pušek přesvědčit protivníka, že má vážný problém byla britská profesionální armáda na západní frontě. Ta uměla střílet takovým tempem, že to Němce šokovalo. S ní se rakouská pěchota v této době nemohla měřit.

- jako velký problém se ukázalo zásobování municí. Byl jí trvaly nedostatek. Mnohokrát byla rakouská pěchota nucena ustoupit, když jí došla munice. 120 nábojů u vojáka, 20 nábojů v rotních zásobách na soumarech a 40 na povozek byly zoufale málo. Navíc byl trvalý problém munici z povozů dostat do bojových sestav. Nezvládnutý pohyb divizních trénů pak způsobil, že ze zde vezených 340 nábojů na každého vojáka, se tyto nedostaly ani k brigádám, ne tak do první linie. A šmidra.

Myslím si, že stěžejní prvky pro neúspěch v této kampani jsem popsal dostatečně a samozřejmě se o nich dá diskutovat. Ale to už je na vás.

No myslím si, že tato práce, kterou jsem dokončil svůj volný cyklus pohledů na vznik Velké války a její počáteční válečné operace je důstojným zakončením. Nebylo mým cílem vytvořit práci konkurující práci jmodraka věnované bitvě na planině Cer. Pokud to tak působí je to jen náhoda – když dva lidé píšou o stejné věci, musí mít jejich práce společné rysy.

Potěší mě, když si v této práci najdete něco zajímavého a budete mít pocit, že jste se dověděli něco nového.

Pátrač

Použitá literatura:
Libor Nedorost: Češi v I. světové válce, díl I., II., Libri 2006
Liddell Basil Hart: Historie I. světové války, Papermac 1992
Martin Gilbert: První světová válka, úplná historie, BB/art, 2005
Kolektiv autorů: Pod císařským praporem – historie habsburské armády 1526 – 1918, Křížek 2003
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa – II. díl, Naše vojsko 1986
Fučík Josef, výpis ze dvou článků v časopise Respekt.
Fučík Josef, Generál Podhajský, Paseka, Praha 2009
Plk. Gšt. František Pohunek, První rakousko uherská ofenziva do Srbska r. 1914 a příčiny jejího nezdaru, Vojenský ustav vědecký, Praha 1938
Divizní generál František Melichar, Boj o Drinu v září a říjnu r.1914, Vojenský ustav vědecký, Praha 1937
Ivan Šedivý, Češi, české země a velká válka, Nakladatelství Lidové noviny, 2001

Internet jako zdroje obrázků:
http://www.cityofart.net/bship/sms_donau.html
http://www.rastko.rs/fotografija/rmarjanovic/uvod.html
http://ruarmada.webpark.cz/armada.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Cer
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Drina
http://www.stormfront.org/forum/t399542/
http://www.gwpda.org/photos/coppermine/index.php

Tučně jsem vyznačil dva nejdůležitější zdroje, tedy práce špiček naší převálečné teoretické vědy o vedení válek.

Tato práce je výsledek společného usilí mého a mého pobočníka Pozorovatele-signalisty.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 14/2/2011, 20:36, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Jupííí, to je krása! :) Prostě paráda, to je práce, jak víno!

Tak tedy ještě něco k účasti dunajské floty, ale moc toho opravdu není, třeba bude někdo hledat úspěšněji, já mám jen tohle:

Mobilizace říční flotily RU byla nařízena 23.7.1914. Byly utvořeny dvě samostatné eskadry - dunajská a sávská. Na Dunaji operovaly monitory Temes, Bodrog, Szamos a Körös + 3 hlídkové čluny (malá plavidýlka vyzbrojená pouze dvěma kulomety a mimo velitelské věžičky bez pancéře).
Na Sávě to byly monitory Maros a Leitha + 1 hlídkový člun. Nicméně v průběhu bojů se lodě jednotlivých eskader střídaly dle momentální potřeby.

Již od od prvních dnů války se lodě činily, opakovaně byly ostřelovány vojenské cíle v Bělehradě, pevnost Kalemgdan, pozice srbského dělostřelectva i armády atd. Bylo nařízeno, že monitory se mají k cílům přibližovat na co nejmenší vzdálenost, aby jejich palba byla co nejúčinnější. To sebou samozřejmě přinášelo i značné riziko. Tak začátkem srpna 1914 byly 4 "námořníci" na Szamosu těžce zraněni kulometnou palbou(!), 15.8. inkasoval u Zemunu Körös dokonce 6 zásahů z polních děl, kupodivu beze ztrát posádky. První ztráty utrpěli Rakušané při srbské ofenzivě v září, kdy se hlídkové čluny d) a g) ocitly za frontovými liniemi na slepém rameni řeky u Pančeva a musely být potopeny vlastními posádkami. Jinak ovšem RU monitory statečně kryly ústup pozemních jednotek přes Dunaj i Sávu, lze se setkat i s názory, že měly lví podíl na tom, že se ústup nezměnil v úplnou katastrofu.
26.9. 1914 byl opět u Pančeva zasažen Szamos 107mm granátem pod čarou ponoru a strávil delší dobu v opravě. Těžká ztráta postihla RU flotu dne 23.10., kdy monitor Temes najel u ostrova Grobovci na Sávě na minu a potopil se. Zahynulo 31 členů posádky. Byla však i posílena, když do služby koncem října vstoupil nový, velmi silný, monitor Enns. Ten se osvědčil již 23.11., kdy na vzdálenst 10.000m(!) sváděl přes hodinu dělostřelecký souboj se srbskou baterií nově dodaných 140mm francouzských děl. Sám vyvázl beze ztrát a baterii údajně zcela rozstřílel.

To je asi tak všechno, co o tom vím..
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Pekná práca, gratulujem.
K tomu Ceru. V niektorých prácach sa objavuju nezmysli, napr. ústup - " museli zeměbranci ustoupit k Valjevu a zde se začali zakopávat". Vajlevo bolo cieľ, ktorý mali dosiahnuť a ešte bolo veľmi ďaleko. Správne asi ma byť Terekiš, max cesta do Valjeva atď. je ťažké presne určiť, čo sa vlastne dialo. Hlásenia RU boli zmätené . A výpovede účastníkov hovoria o návrate k Drine a Jajli.
K uniformám. Kompletnú uniformu nemali ani RU domobranci. Mali civilné šaty s páskov, honved jazdci mali napr. oblečený kroj nosiaci sa v puste s typickými klobúkmi s páskov na rukáve a ich výzbroj tvorili jednoranné pušky. Takže o tom, že bojujú "civilisti" u Srbov sa nedá brať ako nejakú výnimku. Išlo tu o plánovaný proces a táto obhajoba RU je ako keď zlodej kričí chyťte zlodeja. Srbi mali aspoň čapice. Nenašiel som nikde, že by honvédov strieľali Srbi na mieste, kde ich zajali.
K výnimočnosti páchania vojnových zločinov v Srbsku. Tieto zločiny proti ľudskosti sa diali aj v Haliči a Ukrajine, aj keď asi v nie takom rozsahu ako v Srbsku. Rozhodne však sa nedá povedať, že Srbsko bolo v niečom výnimočné. Tu sa to dialo iba zúrivejšej forme na oboch stranách.
K zajatcom "Jejich zabíjení bylo běžné" kde a koľko ? Ak to bol zajatec zo schutzkorps, tak sa ani nečudujem. ." A to, co se nakonec dělo při ústupu poražené srbské armády do Albánie kdy sebou hnala i všechny zajatce je dokladem neuvěřitelné krutosti Srbů a může si říkat kdo chce a co chce. Ale tím je neodsuzuji – oni byli tím, kdo byl napaden. A jako slabší použili takové metody, jaké si mysleli, že budou účinné." Zasa neber všetku rakúšácku propagandu doslova. Podmienky boli naozaj tvrdé a hrozné, rovnako ako u srbskej armády. Srbský vojaci tiež nemali na raňajky kaviár a šampanské a nespali v posteliach. A o tom hnaní zajatcov, ktorý šli často dobrovoľne môžme tiež dlho diskutovať. Krutá pravda je, že zajatci ktorý išli na pochod smrti dali prednosť "srbskému zajatiu " ako " c.k. oslobodeniu".
Bude ešte obsadenie Belehradu v decembri 1914 ?
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Bublifuk - děkuji za doplněk. Tak nějak doufám, že se na to podívají námořníci - jarl, Scrat či Destroyman a k těm akcím monitorů něco dají dohromady - to co jsi napsal Ty, je pro mě velmi příjemné překvapení.

jmodrak - takže asi takto. Na začátek je potřeba napsat, že nepodléhám nějaké propagandě - mě není potřeba nějak propagandisticky ovlivňovat abych se na R -U díval jinak než je zvykem. Já to mám v sobě.

Ohledně možného braní vojáků od III. výzvy jako bandity z důvodů, že neměly uniformy mohu jen podotknout, že tuto tezi uvedl ve své práci plk. Gšt. František Pohunek. Práce se jmenuje "První rakousko uherská ofenziva do Srbska r. 1914 a příčiny jejího nezdaru", vydáno Vojenským ústavem vědeckým, v Praze 1938. Jelikož mi připadá logická a na situaci sedí, tak jsem ji uvedl do této práce.

Domnívám se, že tento příslušník generálního štábu nebyl nijak zvláště nakloněn monarchii. Celá práce vyznívá tak, že i pro něj - bývalého vojáka R-U monarchie byl nepřítel dán tak jak je zvykem - tedy nepřítel byla monarchie. Proto se spolehnu na úsudek tohoto starého vojáka, který nakonec skončil na německém popravišti. Jsem přesvědčen, že věděl o čem píše.

Pokud celá ta velká skupina zajatců šla dobrovolně na pochod do Albánie, tak by mě zajímalo kde jsi to nastudoval - já to v ničem jiném než v tom co jsi právě napsal Ty, nečetl.

Skutečně si nemyslím, že by Srbové na ústupu měli ke snídani kaviár. Možná tak ne vždy působím, ale jsem poměrně soudný člověk.

Na druhou stranu jsem četl výpovědi Rakouských zajatců, kteří po porážce Srbska přišli zpět domů a jejich výpovědi nevyznívají tak, že by někdo měl na výběr. Nebo mi budeš tvrdit, že by srbská armáda dala svým zajatcům na výběr jestli půjdou s nimi do Albánie nebo mohou zůstat? Jak jsem psal, jsem v celku soudný člověk. Proto neuvěřím tomu, že by srbská armáda vzdala svých zajatců - pokud by je pustila, prošli by nemocnicemi a za pár týdnů by byli opět na frontě a bylo by potřeba s nimi bojovat znovu. To by udělal jen idiot.

A nakonec - ne žádnou práci o Velké válce nemám v plánu. To co jsem chtěl jsem napsal. Ne že bych nemohl ale necítím k tomu žádný důvod.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Pátrač K zajatcom - je to v diele o živote M.R. Štefánika a z literátúry - výpoveď účastníkov. Ak vezmeme do úvahy, že zajatcov bolo od 60 000 -75 000 ( rôzny autori) a k Jadranu ich došlo údajne iba okolo 20 000, zbytok asi neumrel cestou. Ako spomína pamätník, po prelomení frontu Bulharmi v podstate mali možnosť výberu, ostať na mieste alebo ustúpiť so Srbmi. V podstate sa o nich nikto nestaral, čo bolo aj logické. Čím menej zajatcov, tým rýchlejší ústup. Z časti zajatcov sa dokonca tvorili bojové skupiny, ktoré útočili proti Bulharom. Svedok pochodu píše o "dunavskom oddieli", dobrovoľníckom, on sám išiel ďalej do Albánska ( s ostatnými, čo išli tiež na "vlastnú päsť "). Takže podrobnosti bohužiaľ o tomto oddieli nemám.

k práci - myslel som dokončenie srbskej kampane v roku 1914. Tvoja práca končí k 30. 10. 1914. Tým mám na mysli udalosti známe ako bitka na Kolubare.

k monitorom
http://sis.polebitwy.pl/?p=382
http://sis.polebitwy.pl/?p=380
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrači, to je opravdu skvostná práce. Moc se mi líbí a také obrázky jsou nádherné. K těm monitorům bohužel vím jenom zhruba to, co už napsal Bublifuk, ale někde na Palbě je o některých z nich samostatný článek. Myslím že jmodrakův návrh, abys zkusil napsat ještě pokračování o ofenzívě z konce roku 1914 je logický a ty by ses toho zhostil jistě velmi dobře.

Trochu mě však zarazila následující věta z pasáže o balkánských válkách:
Velmocím připadlo rozhodnutí o statusu Albánie. Nakonec byla vyhlášena její nezávislost a nezávislost ostrovů v Egejském moři.
Není to nějaký překlep? Pochybuji že by některý z těchto ostrovů získal nezávislost, pokud tím tedy není míněno jejich osvobození od Turků a připojení k Řecku.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

jarl - šlo o pripojenie Kréty a okolia. Dovtedy mala Kréta autonómny statús v rámci Turecka. A aby to nebolo tak jednoduché s medzinárodným dohľadom.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

jmodrak - opravdu se do toho nepustím. Alespoň ne hned. Za poslední dobu jsem a Palbu dal povícero dlouhých velmi pracných článků a nyní se musím zbavit pocitu vyhořelosti. Jistě, bitva na Kolubaře by stála za to ale zatím ne.

Knihu o Štefánikovi neznám. Je to i proto že stejně jako Masaryk nebo Beneš je pro mě jen okrajově zajímavou osobností. Více mě zajímají lidé z druhé strany - Podhajský, Králiček a další.

Potřeboval bych jméno toho svědka a práci kde se to píše. Pokud to na území ČR je tak se k tomu dokážu dostat. Já to prostě znám jinak. Sami Srbové tento ústupový proces nazývají Balkánskou Golgotou a uvádí, že byla peklem pro ně samotné i pro odváděné zajatce.

jarl - škoda, ale na druhou stranu to vytváří prostor do budoucnosti. Ty monitory by za práci stály ale je to mimo moje kruhy znalostí.

EDIT: JOhane, co si o tom odsunu zajatců do Albánie a okolnostech co to doprovázely myslíš Ty?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

K svedkovi - je ho denník je tu :
http://www.ikrecovice.cz/krecovickelisty/
od čísla 20 válečne zápisky. Ak som porušil autorské alebo vydavateľské práva o voľnom šíreni nech autor alebo vydavateľ prepáči.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tak jak jsi to uvedl jsi neporušil vůbec nic. Dal jsi sem odkaz a každý kdo má zájem si to může rozbalit a přečíst si co chce - za to se nikdo zlobit nebude . Naopak. Takto si ty jejich stránky přečte více lidí.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač píše:Tak nějak doufám, že se na to podívají námořníci - jarl, Scrat či Destroyman a k těm akcím monitorů něco dají dohromady - to co jsi napsal Ty, je pro mě velmi příjemné překvapení.
No, ono tak nějak není dodat co, kolega Bublifuk to vzal z jedný vody načisto. :D
Snad jen tolik, že dělostřelecký výcvik byl u Kriegsmarine prvotřídní, což před válkou uznávali i pozorovatelé z Německa nebo Anglie. Vzhledem k tomu, že o Němcích nebo Angličanech nemůže asi nikdo říci, že by byli špatní námořníci, dá se předpokládat, že pánové dobře věděli o čem mluví.
Navíc byla dunajská flotilka na začátku války personálně posílena o ty dobré námořní dělostřelce, kteří zrovna u kanónů nesloužili. Například na monitor Maros byl z ponorek převelen i zde dobře známý poručík Hudeček; o pár měsíců později na Marosu velel. Hudeček své dělostřelecké kvality prokázal i později, když byl zpátky na ponorkách. I když jeho U-17 měla jen vyrachtanou postarší prskavku ráže 37 mm, Hudeček s ní zahnal na mělčinu a poté rozstřílel albánskou plachetnici, a to byl úctyhodnývýkon. Vždyť U-17 - pokud foukal protivítr a byly vlny - předběhl i člověk kráčející po břehu!
Mno a možná by mohlo někoho zajímat, že jeden z tehdejších monitorů můžeme vidět i dnes. Odzbrojený trup Leithy (BTW, sesterské lodě Hudečkova Marosu), se pěkných pár let válel v budapešťském přístavu, kde sloužil jako ponton. Dnes je po rekonstrukci a myslím, že je přístupný turistům.

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
Marvin
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 149
Registrován: 21/12/2005, 18:18

Dokumrntární seriál

Příspěvek od Marvin »

Na téma první světové války jsem nedávno nalezl, dle mého názoru, poměrně kvalitní dokumentární seriál - První světová válka / The First World War. V prvním díle se popisují právě události v Srbsku.
V Češtině je k dispozici jen 8 dílů z celkových deseti. Pokud by měl někdo zájem tak linky přes PM (bohužel u nás to na DVD nevyšlo, takže jediná možnost získání je TVrip z warezu)
Jestliže je nepřítel ukryt v nedobytné pevnosti, dbejte na to, aby se odtamtud opravdu už nikdy nedobyl.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tak mi ty linky klidně pošli. Já se zatím zaměřím na jiné věci ale pro budoucnost asi není možné vyloučit mic. Já bych řekl, že cokoliv co může lidi obohatit je potřeba zveřejnit.

Já se hrabu v minulosti, někdy strašně vzdálené a sem do Velké války a někdy i II. světové si občas odskočím abych si odpočinul. A vždy se do toho zahrabu ještě více a vznikne takové monstrum jako toto téma.

Pokud ty linky máš, není potřeba přes PM - dej je sem jako samostatný příspěvek, máme tady na to samotný blok.

Je zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=2

Napiš o co přesně jde a kdo bude chtít tak se na to podívá. Děkuji.

Destroyman - zajímavý obrázek. Tak jak jsi dopadl na Velkém churalu? Mám psát PM pro Tvoje sluníčko? :rotuj:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
major.plk
rotný
rotný
Příspěvky: 90
Registrován: 22/9/2009, 10:07
Bydliště: liptákov

Masakry v Srbsku

Příspěvek od major.plk »

Já bych si dovolil jeden komentář na toto téma, který asi nevzbudí moc velký souhlas ba naopak. Existuje jedna zkušenost s chováním Rakušanů v polovině 19. století v Rumunsku. Dunajská knížectví jak známo byla obsazena za Krymské války Rakouskou armádou, která tak od sebe oddělovala valčící strany Rusy a Turky. Západní tisk tehdy Rumunům gratuloval, že Rakušané zbavují tuto zemi hned dvojích Barbarů. Tedy nejen Turků, ale Rusů. A jak se chovali tito nositelé západní civilizace zde, v Rumunsku? Jako barbaři, (nemůžeme samozřejmě generalizovat), ale celkem běžné byly excesy toho typu, že valašský rolník, který včas neuskočil z cesty, byl jen tak pro zábavu zabit rakouským vojákem. Jeden rakouský důstojník například usekl ruku hospodskému, protože strava prý nebyla teplá. Takto sepřitom Rakušané nechovali třeba v takové Itálii ač tam přibližně tu samou dobu bojovali. Zde vůbec žádné boje s domorodci dokonce nebyli. Prostě zde rakouští vojáci blbli na základě svých představ , že jsou něco lepšího, než místní pro ně primitivní obyvatelstvo. Opět doporučuji J.V Tarleho.

Vzpomeňte si na Wermacht a srovnejte jeho chování v Rusku a třeba ve Francii!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Proti tomu nelze přece nic namítat. Je to pravda. Mám obavu, že není na světě armáda a nikdy nebyla, včetně amád Velké Británie, USA, Francie kreré jsou všeobecně považovány za něco lepšího, které by ve své minulosti neměly mnoho a mnoho podobných případů.
Pokud se jako zvířata nechovali jejich vojáci k takzvaně civilizovaným lidem třeba v Evropě, tak se tak zcela jistě chovali v koloniích a válkách takzvaně na konci světa. Mohl bych zde vypracovat seznam na 20 stran wordu.

Rakouská armáda nijak z této řady nevybočuje. Ale je pravda že to cose dělo v Srbsku bylo na poměry té doby hodně zlé. Ale to svět nevěděl co se bude dít v třeba Turecku
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Ostatní bojiště“