VIII. díl. Francie 1940. Č 79.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 79.

Postup Wehrmachtu do 16.května 1940 večer, s většinou velkých měst vzpomínaných v textu.





Nyní si řekněme, jak si počínala francouzská 1. DCR (tanková, nebo obrněná divize), která se střetla s německou 7. td generála Rommela a tím také s 5. td generála Hartlieba (všichni z 15. ts).

Francouzská 1. DCR v boji s Rommelem.
V předchozím článku jsme hovořili o francouzské 3. DCR, kterou vlastně porazili její vlastní velitelé, kteří nenechali tanky divize skoro vůbec vystřelit a pak ji zasunuli do obrany a ještě to prohlásili za „úspěch obrany“ – přesně ve stylu 1. světové války!!!
Generála Rommela a jeho 7. td z 15. ts jsme opustili zde, viz odkaz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3815
, když jeho 7. td – viz článek Č 68 uprostřed – má několik minut od sebe francouzskou 1. DCR generála Bruneau, která 14. května 1940 večer, stejně jako Rommelovy tankisté, čeká u Morville na tankování PHM. Bylo to mezi vesnicemi Flavion a Ermeton. Tady je nutno říci, že francouzské tanky byly připravovány - stavěny - pro podporu pěchoty a tak měly většinou dojezd (viz TTD francouzských tanků) okolo 160 km v terénu, spíše však méně km - na celou nádrž – viz zde, třeba jeden z těch lepších francouzských tanků: Somua S 35:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2989
má v TTD dojezd po silnici 240 km – v terénu 110 km.
Francouzi počítali s tím, že to bude vždy stačit. Díky této neprozřetelnosti potřebovali francouzské tanky poměrně často doplňovat PHM a to ze speciálních cisternových vozidel (Němci v té době už začali používat kanystry, což jim umožňovalo rychlejší tankování, a mimo toho Němci tankovali ve Francii i z normálních benzinových pump).
Ráno 15. května 1940 v 9 hodin 30 minut se začalo francouzské dělostřelectvo z 1. DCR přemisťovat do nových palebných postavení, ale v tu dobu ještě francouzské tanky neskončily doplňování paliva.
Velká chyba!
A právě v této době zaútočil německý 15. ts – Rommelova 7. td na jednom křídle a Hartliebova 5. td ve formaci, která se pro Blitzkrieg ve Francii stala typickou, historici říkají klasickou ( kleště).
Nejprve se na francouzské tanky, které tankovaly PHM snesly Stuky Ju 87. V tomto chaosu pak Rommelova 7. td začala obkličovat obchvatným manévrem přes Florennes Francouze, kterým se kvůli přemisťování nedostalo vůbec žádné podpory od jejich dělostřelectva. Navíc vzhledem k špatnému spojení nepomohlo ani dělostřelectvo francouzské 9. A generála Corapa, stejně tak nepomohly ani francouzské pěší jednotky. No a francouzské letectvo?
Tak to už nepomohlo vůbec!
Poměrně jednostranná palba trvala celé dopoledne a brzy odpoledne se z obavy před hrozícím obklíčením začaly zdecimované francouzské tankové i ostatní jednotky stahovat do nových postavení po malých silničkách, které spojují Frorennes, Oret a Mettel. Účet byl strašný, neboť již při ústupu zbývaly u jedné tankové jednotky jen 3 těžké tanky z původních 36. Mnoha francouzským posádkám tanků, při různém, ale hlavně stálém, manévrování, pojíždění došlo PHM a posádky tanků musely své tanky zničit.
Když se přiblížil večer dne 15. května 1940 byla to sice spása, ale celá francouzská 1. DCR se ocitla na zběsilém ústupu. V době, kdy dorazila 1. DCR na novou francouzskou obrannou linii - zbývalo jí z původních 175 tanků jen pouhých 17!!!
A generál Rommel a jeho 7. td?
Tak ten generál Rommel, ten již byl večer na cestě směrem na Západ!
On totiž nechal likvidaci zbytků francouzských tanků na starost generálu Hartliebovi a jeho 5. td.
Německá 7. td prošla přímo novou francouzskou obrannou linií 9. A generála Corapa - a to ještě dřív, než ji vůbec Francouzi stačili zaujmout.

Po všech těchto dosavadních bojích si na chvilku odskočme a řekněme si co se dělo na politické scéně.
Již brzy ráno dne 15. května 1940 vzbudil britského ministerského předsedu Winstona Churchilla naléhavý telefon.
To volal francouzský předseda vlády Paul Reynaud, který pln hysterie řekl, cituji:

„Jsme poraženi, bitva je ztracena.“

Bylo to hodně předčasné, ale Winstona Churchilla, jak říkají historické záznamy, malomyslnost francouzského předsedu vlády znepokojila, neboť německý útok přeci začal ani ne před týdnem.
Winston Churchill odletěl dne 16. května 1940 do Paříže. Víme, že ještě předtím 14. a 15. května 1940 kapitulovala holandská armáda. Konference nejvyšších představitelů Spojenců probíhala tedy v těžké, až pochmurné, náladě.
Za selhání při plnění svých povinností bylo zbaveno funkce již 16 francouzských generálů, když ve velení 9. A byl vystřídán i generál Corap. Konference vzala na vědomí, že generál Huntziger, velitel francouzské 2. A rozkázal, aby bylo stříleno do francouzských vojáků, kteří by se v bunkrech předčasně vzdali.
Pochmurná byla především situace na bitevním poli v tom, že ve francouzské obraně, mezi Corapovou 9. A a Huntzigerovou 2. A byl široký průlom, kterým na Západ – do Francie – proudily tankové divize Němců.
Tehdy se zase vyznamenal francouzský vrchní velitel generál Gamelin svým nihilismem, když nejprve připustil, že dlouhý koridor, který Němci vytvořili, vyžaduje boční ochranu po celé své délce a je proto snadno zranitelným cílem. Pak beznadějně jen pokrčil rameny a řekl, cituji:

„Slabší v počtech, slabší ve výzbroji, slabší v metodě.“

Je naprosto nepochopitelné, že v této situaci dne 15., a 16. května 1940 francouzské vrchní velení stále setrvávalo v mírném optimismu a zase se začal používat slovník, který historici znali z 1. světové války na téma, cituji:

„Maasu jsme sice neubránili, nepřítel však byl ‚zadržen‘ a ‚zastaven‘. ‚Situace se vylepšovala‘ a nebo také termín - nepřítel byl ‚izolován‘.“

Bohužel ani 15. května 1940, jednoho z nejhorších dní celého tažení, se ještě francouzské vrchní velení nenechalo znepokojit. Zprávy z fronty, a bylo jich 15. května 1940 a později čím dál míň a byly čím dál stručnější (hroutil se postupně celý systém francouzského spojení), sice nevěstily nic dobrého, ale špatnému francouzskému vrchnímu velení to nic neříkalo.

Představme si, že fronta se hroutí a francouzské nejvyšší velení se nejvíce obává útoku na Maginotovu linii!!!
Oni totiž – nejvyšší francouzské velení s Gamelinem v čele – nechápali ještě 15. května 1940 o co Němcům vůbec jde.

Nevěříte?
Tak snad vás přesvědčí tato zpráva generála Gamelina, který ve zprávě z 15. května 1940 nemá vůbec žádnou pochybu o tom, že by se mělo jednat o nějakou porážku.
Naopak!
Generál Gamelin tehdy vypozoroval, že, cituji:

„Aktivita nepřítele po vyvrcholení 14. května slábne. Frontová linie se konsoliduje.“

A my víme jak to bylo a celou situaci si popisujeme. Aktivita Němců naopak - místo, aby slábla - se stále zvyšovala.
Generál Rommel například žene svou 7. td (viz mapa) dnem i nocí na Západ.
Sám generál Rommel o tom napsal, cituji:

„Naše dělostřelectvo zasypávalo ničivou palbou vsi i cestu daleko před postupujícím plukem… Civilisté i francouzští vojáci se s tvářemi zkřivenými strachy choulili v příkopech… vesnicemi Sars Poteries a Beugnies jsme projížděli za neustálé palby z děl…“

Ano, německý Blitzkrieg nerozlišoval civilisty a vojáky, a ani generál Rommel se o ně nestaral.
Generál Rommel přece propagoval, že je nutné „nejprve střílet a potom teprve se ptát“.

B. H. Liddell, Hart, známý historik v - The Rommel Papers – redakce o Rommelovi píše to co on sám napsal, cituji:

„Znovu a znovu jsem se při srážkách přesvědčoval, že vítězství se přikloní na stranu toho, kdo první zasype svého nepřítele ohněm. Člověk, který se krčí a čeká na vývoj událostí, skončí obvykle v boji na druhém místě. Motocyklisté v čele pochodového proudu musí mít kulomety v pohotovosti a zahájit palbu okamžitě, jakmile uslyší první nepřátelský výstřel. To platí i tehdy, když není známa přesná poloha nepřítele: v takovém případě se musí palba rozptýlit po celém území, které má nepřítel v rukou.“

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 80.

Zatím jsme probrali útočné situace u 19. ts na jihu a u 15. ts generála Hotha (7. td a 5. ts) severněji ve dnech 13, 14. a 15. května 1940. Zbývá nám ještě jeden tankový sbor mezi těmito dvěma německými sbory a to 41. ts generála Reinhardta (6. td a 8. td), u kterého to tak dobře nešlo.
Ano.
Ze všech tří německých přechodů přes řeku Maasu se do 15. května 1940 nepodařil ten prostřední průlom u Reinhardtova 41. ts u Montherme,

( bojová situace u Montherme mezi 13. až 15. květnem 1940.)




,viz v druhé polovině Č 68. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3815
Tady francouzský 41. as, pod velením generála E. A. Libauda, z 9. A ( generál Corap), přes neustálé a zuřivé útoky Luftwaffe, držel Wehrmacht, konkrétně 41. ts generála Reinhardta, ve dnech 13. a 14. května 1940 v šachu, a to i díky místnímu terénu. Stejně však s přibývajícími hodinami, německý most přes řeku Maasu, v zalesněném údolí vydržel všechny francouzské útoky a na západním předmostí řeky se soustřeďovaly čím dál tím mocnější německé síly.
Na francouzské vojáky, zde se bránící 102. pevnostní divize, pak doléhal stále větší německý tlak. Francouzská 102. pevnostní divize neměla k dispozici žádné dopravní prostředky, což jí vadilo mnoha ohledech – od přísunu střeliva přes operativní pohyb.
Když se přiblížil úsvit dne 15. května 1940, zaútočily ženijní jednotky německé 6. td znovu na pevnůstky plamenomety a za dělostřelecké podpory se jim podařilo prorazit opevněnou linii francouzské obrany. Francouzští vojáci začali ustupovat, a protože však neměli žádné dopravní prostředky, museli na místě ponechat mnoho svých těžkých zbraní. To již zde u Montherme, po mostě přes řeku Maasu proudily německé motocykly spolu s tanky.
Němce povzbudili první známky toho, že Francouzi ustupují – vždyť to bylo po několikadenní obraně a poměrně těžkých ztrátách, že udeřili na ustupující francouzské jednotky takovou silou, že je rozprášili po celém okolí. K všeobecnému zmatku na francouzské straně přispělo i to, že německý tank zasáhl jeden z mála francouzských nákladních automobilů, který bránícím se Francouzům přivážel náklad protitankových min. Výbuch rozmetal všechno v okolí na kusy.
V Nouzonville pak, směrem na jih, byla německá vojska ještě stále přitisknuta k řece Maase.
Jak víme, generál Reinhardt, velitel německého 41. ts, tehdy u Montherme odmítl své 6. td pomoci, protože chtěl, aby byla uchována celá, a věděl, že celý průlom u Montherme zažene Francouze stejně na Západ, což pomůže i 8. td u Nouzonville na jihu.
A byl to právě tento útok 15. května 1940 odpoledne u Montherme, po kterém se přes řeku Maasu dostala i pěchota u Nouzonville. Ženistům se pak s nesmírným vypětím podařilo přes řeku Maasu v noci postavit most o nosnosti 16 tun.
Vznikla pak přece jenom situace, že 6. td a její doprovodné pěchotní jednotky proudily přes most v Montherme, ale 8. td ještě stála ve frontě, aby mohla přejít most u Nouzonville.
Vznikla z toho dopravní zácpa, tanky a nákladní automobily se zcela zastavily, a ač měla OT při překračování řeky Maasy přednost, němečtí pěšáci se proplétali mezi zablokovanými vozidly na druhý břeh řeky rychleji a postupovali přes řeku na Západ po cestách, po kterých vlastně měly projíždět německé tanky.
Pak byl v městečku Montcy objeven neporušený most, přes který začala proudit další pěchota.
V tu dobu pak přes most v Nouzonville přešla celá divize pěchoty a pěšáci pak přispívali k všeobecnému chaosu, který se šířil i po druhém břehu řeky Maasy. Pěšáci tak zablokovali všechny cesty a pletli se do cesty německým tankům i zásobovacím jednotkám, které se pokoušely dostihnout předsunuté tanky německé 6. td. Ty byly za soumraku již daleko na Západ od řeky Maasy a ztratily kontakt s ostatními jednotkami.

A nyní si něco řekněme o 2. DCR, která se střetla s 41. ts generála Reinhardta.

Francouzská 2. DCR (tanková, nebo obrněná divize) ve střetu s německým 41. ts.

Byl večer 15. května 1940, když se čelní německé jednotky z 41. ts generála Reinhardta, konkrétně tanky 6. td, které si vynahrazovaly 3 dny čekání, hnaly stále dál na Západ. Tak se stalo, že tanky německé 6. td byly ze všech německých oddílů Wehrmachtu prakticky nejdál na Západě.
Ano, tanky německé 6. td tady za jediný den 15. května 1940 urazily rekordních 65 km, což bylo ještě mnohem víc, než kdy jakákoli německá tanková jednotka urazila za jediný den - a to prosím za cvičení.
Tak se stalo, že se měla německá 6. td z 41. ts střetla s jednou z nejobávanějších jednotek francouzské armády s 2. DCR.
Francouzští tankisté z 2. DCR si užili také 3 dny plné obav.
Proč?
To proto, že francouzská 2. DCR byla dopravována po železnici a tak se stalo, že se francouzské tanky oddělily od ostatních vozidel divize.
Když nastalo ráno dne 14. května 1940, musel velitel 2. DCR generál A. C. Bruché konstatovat, že prostě neví kde se nacházejí všechny jednotky 2. DCR.
Ale k tomu přišel další problém.
Dne 15. května 1940 se pro 2. DCR změnily rozkazy.
Francouzská 2. DCR přešla dnem 15. května 1940 pod velení jiné armády a měla se přemístit do Signy-l’Abbaye. Tanky 2. DCR, které se vyložily na železniční stanici Hirson se měly do městečka Signy-l’Abbaye dostat po vlastní ose.
Právě v této změněné situaci byla ta smůla 2. DCR. Do stejného městečka Signy-l’Abbaye mířila i německá 6. td.
No a německé tanky 6. td vjely přímo doprostřed francouzské 2. DCR a jak byly zvyklé, okamžitě zahájily palbu a odstřelovaly jedno francouzské vozidlo po druhém. Německé tanky francouzské dělostřelecké baterie rozstřílely ještě když je zastihly na silnici (většinou v závěsu) a francouzské tanky pak střelbou překvapily hned při jejich výjezdu z nádraží.
Když bylo 16. května 1940 ráno, byla francouzská 2. DCR rozdělena na dvě části, které, kdo mohl, se rozptýlily po širokém okolí. Obě francouzské skupiny 2. DCR byly bez spojení se svým velitelem a bez jakýchkoliv zásob.
Velitel 2. DCR generál A. C. Bruche pak strávil celý den 16. května 1940 tím, že objížděl okolí a snažil se najít a dát dohromady své jednotky dřív, než je naleznou Němci, a než je zcela zlikvidují.
Tak mohly další přijíždějící jednotky německého 41. ts generála Reinhardta pokračovat dál na Západ.
Den 16. května 1940 znamenal, že průlom v celé francouzské obraně byl široký 65 kilometrů.

Právě tehdy si začal i takový generál, jakým byl generál Gamelin velitel francouzské armády, velitel Spojenců, uvědomovat v jak složité situaci se nachází francouzská armáda a britský expediční sbor – B.E.F.
A zase si historici poznamenali, jak se v nejvyšším štábu zoufalá situace projevovala.
Vojáci přicházející z fronty začali na Gamelinově velitelském stanovišti, spolu se štábními důstojníky, sundávat jednu operační mapu po druhé. No a Gamelinův náčelník štábu nařídil, aby namířili stařičké dělo 75 mm, které stálo na dvoře velitelství, směrem na Německo.
Jeden z plukovníků generálního štábu tehdy pronesl pro Francii trpkou větu, cituji:

„V roce 1814 to bylo – ‚Kozáci táhnou‘, v roce 1870 – ‚Huláni táhnou‘ a nyní ‚Tanky táhnou‘.“

První vážný francouzský protiútok proti postupujícím německým tankovým klínům byl nařízen na 17. května 1940.
To měly francouzské tankové jednotky zaútočit u Montcornetu.
Těmito útočnými francouzskými tankovými jednotkami u Montcornetu byly narychlo sebrané tankové oddíly v síle 3 praporů a velel jim slavný propagátor tanků a pozdější prezident Francie, tehdy plukovník de Gaulle.
Jednotky plukovníka de Gaulla se vrhly dne 17. května 1940 do boje statečně, ale jejich útok rozdrtily střemhlavé bombardéry dříve než se francouzské tanky dostaly vůbec na dostřel tanků německých. Francouzské tanky, které nebyly napoprvé zničeny se přeskupily a zaútočily znovu, ale výsledek byl stejný – byly rozdrceny ze vzduchu.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 81.

S rychlostí, s jakou v Blitzkriegu ve Francii v květnu 1940 Němci postupovali, začalo mít problémy i „ Vrchní velitelství pozemních sil Německa“ – OKH .
OKH se totiž obávalo, že tak daleko na Západ vysunuté tankové jednotky, a to bez podpory a zabezpečení pěchoty, budou ve velkém nebezpečí ze strany francouzských jednotek ( zase – německé uvažování o rychlosti – směrem k pomalosti „ frantíků 1940“).
Německé OKH proto vydalo směrnici a na základě té pak přikázal velitel „ Panzerkorps ( řekli bychom pancéřová - tanková skupina, nebo později pancéřová - tanková armáda) Kleist“ – generál Kleist – dne 16. května 1940 – generálu Guderianovi a jeho 19. ts. – zastavit postup!
Rozjetý Guderian nejprve rozkaz Kleista ignoroval!
Když to nemínil náčelník Kleistova štábu tolerovat a opětovně z rozkazu Kleista požadoval „ Stát!“ - rozběhla se mezi štáby 19.ts a nadřízeným štábem „ Panzerkorps Kleist “ ostrá radiová diskuze…!!!
Po nějaké době byl na světě kompromis, se kterým souhlasil náčelník Kleistova štábu, že „jako“ Guderian uvolňuje předmostí na západní straně Maasy, aby tam mohla proudit motorizovaná pěchota 14. ( mot.) sboru – nebo také 14. as – ( 20. /mot./ a 2. /mot./ divize) generála Wietersheima z 12. A generála Wilhelma Lista.
Pod takovouto záminkou – že uvolňuje předmostí pro za ním postupující motorizovanou pěchotu – pokračoval generál Guderian dál na Západ.
Jenomže již 17. května 1940 měl Guderian „ na zádech Kleista „!
Ano, již tento den přistál na improvizovaném polním letišti u Guderianova štábu 19.ts - před městečkem Montcornet ( viz mapa na úvod Č 79 .) - generál Kleist a požadoval vysvětlení proč Guderian nesplnil jeho rozkaz a nezastavil!
Tehdy bylo jen například velitelství 19.ts před městečkem Montcornetem, vzdáleno od Sedanu více jak 80 km, a městečko Marlé, kam dorazil tankový předvoj 19. ts z 1. td bylo ještě o nějakých dalších 13 až 15 km dál na Západ.
Postoj a arogantní tón, jakým si generál Kleist vyžadoval poslušnost Guderiana, velitele 19. ts, generála Guderiana tak rozzuřil, že požádal, aby byl uvolněn z funkce.
Velitel celé Skupiny armád A von Runstedt byl touto nečekaně prudkou reakcí generála Guderiana tak zaskočen, že poslal na Guderianovo velitelství velitele 12. A generála Wilhelma Lista, který měl - pochopitelně neodvolanému nejlepšímu generálu útoku na Západ, jen trochu v rámci boje neposlušnému Guderianovi – vysvětlit, že ten rozkaz zastavit přišel z OKH……!!!
Začal diplomatický rozhovor různě formulovaných frází o nezbytnosti „ Průzkumu bojem“, a právě toto – Průzkum bojem – a další různé slovní kličky a háčky vedly k tomu, že Guderianův 19. ts mohl pokračovat v postupu.
Jenomže teď si to Guderian zařídil jinak.
Od této chvíle byl tažen od Guderianova osobního postupu vpřed telefonní kabel, který jej spojoval s jeho náčelníkem štábu. Radiový odposlech z OKH tak nevěděl kde Guderian je a vše vysílačkou vyřizoval chytrý a diplomatický Nehring – náčelník Guderianova štábu a bylo…

Když se blížil podvečer 17. května 1940, překročila německá 1. td z Guderianova 19.ts řeku Oise a u Moy – což je už 110 km od Sedanu. U Sedanu se mezitím k postupu na Západ připravoval, a některé jednotky již vyrazily - 14. as generála Wietersheima.
Dne 19. května 1940 pak německá 1.td překročila řeku Sommu u Perone. V městečku Perone byli v té době francouzští generálové z Hlavních štábů armády, kteří se sem přijeli podívat, aby na vlastní oči viděli, kdeže Ti Němci teď zrovna jsou.
„Bylo to poslední koukání o kterém už nešlo podat zprávu“ – Němci všechny tyto „francouzské štábáky“ zajali.

Po celou dobu postupu německého 19. ts generál Guderian skutečně spoléhal na operativní neschopnost rychlého pohybu a reakce francouzské a britské armády. Spoléhal tak na to, že vodní překážky, kterými na jeho nejjižnějším levém křídle byly řeky Aisne, Serre a Somma -a také tato operativní neschopnost nepřítele – jsou tím dostatečným krytím levého boku ( o tom jak si nad ním na - jeho pravém boku vedou 6. td, 8.td a výše pak 7.td, 5.td věděl od svého štábu).

Generál Guderian zcela správně věděl, že Francouzi a Britové nic nepodniknou – nezaútočí na jeho levý bok – dokud nebudou docela přesně vědět, kde se nachází jeho jednotlivé jednotky.
Proto měl několik dní čas a tak uháněl na Západ.
O tom, že jeho td si sebou vezly vše co potřebovaly, nebo, že PHM doplňovaly spolu s proviantem mnohdy z místních zdrojů jsme hovořili – a tak vlastně potřebovali jen munici, jejíž přísun nevázl ( prakticky se vozila jen ta munice – prosím brát s rezervou a nadsázkou – doprava a zásobování však v tyto květnové dny u Wehrmachtu opravdu fungovaly…).
A tak se jelo!
V městečku Albert zajala německá 2. td celou britskou dělostřeleckou baterii, která stála rozvinutá na kasárenském dvoře s cvičnou municí, když byla připravena vyrazit na cvičné střelby…
Guderian v těchto a předchozích dnech nechtěl vojákům dopřát ani možnost, aby se vyspali a stále je hnal vpřed.
Když se přiblížil večer 19. května 1940 dorazil 19. ts generála Guderiana do Abbeville – viz mapa.
Večer onoho 19. května 1940 sledoval o pár kilometrů zpět, v místě kde se generál Guderian ubytoval, jak němečtí protiletadlovci sestřelili německé letadlo, které útočilo na místa kde se ubytoval.
Ani Luftwaffe nechápala úplně přesně jak to ten Guderian dělá, že postupuje tak rychle, i když to byla ona, která mu v tom nejvíc pomáhala.
Guderian sice obsluhu protiletadlovců za jejich chybu pokáral, ale pak je i se zachráněnými piloty pozval na „ šampáňo“.
Měli co oslavovat, neboť když se člověk podíval na kalendář a mapu kde je Abbeville musí mít jasno.
Jakmile se Guderianovy jednotky dostaly do Abbeville a druhý a třetí den ke průlivu La Manche – past za francouzskou armádou a B.E.F. se uzavřela.

Postup jednotlivých německých td do 21. května 1940.




Od této chvíle nedostala, po pozemních komunikacích, ani francouzská armáda ani 250 000 mužů B.E.F., ani PHM, ani ND, ani proviant, ani munici – nic. Munice byla ten největší problém.
Vše nasvědčovalo tomu, že celá severně bojující armáda Spojenců se bude muset vzdát Němcům.

Mapa postupu německých jednotek mezi 19. až 21. květnem 1940.





O dalším vývoji příště.


Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Případné připomínky a debatu prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40