Mapa německých útoků okolo Sedanu 13.května 1940.
Jak již bylo řečeno, německý 19. ts generála Guderiana útočil v okolí Sedanu ve dnech 13. a 14. května 1940 proti francouzské 102. pevnostní divizi z 2. A a proti 55. DI (pěší divizi) z 9. A.
Francouzská 55. DI generála Lafontaina byla druhořadou jednotkou, která například měla ze 450 důstojníků divize jen 20 vojáků z povolání. To znamená, že většina důstojníků 55. DI byli vlastně postarší civilisté, kteří měli udržet spojnici fronty proti výběru vyzkoušených vojáků generála Guderiana (vyzkoušených v Polsku).
No jo, ale k tomu musíme dodat, že měli frontu udržet proti „takřka celému německému letectvu“. Ač prohráli, musíme přesto trošku uznat, že chvilku odolávali.
Ale.
Je nutno říci, že 13. května 1940 se na celém vítězném německém postupu 19. ts na jižním břehu řeky Maasy, rovnoměrně podílely různé faktory, jinými slovy – na německém postupu se podílely skoro stejně tyto faktory:
- Zběsilý jekot útočících Stuk Ju 87.
- Přerušené spojení ve francouzském vojsku.
- Nízká bojová morálka francouzských jednotek.
- Nedostatečná pěchotní obrana opevněných bodů francouzské obrany.
Nyní si o některých z těchto faktorů něco řekněme blíže.
Již třeba 10 minut po 17 hodině dne 13. května 1940, tedy o něco víc než hodinu po začátku německého útoku ( v 16 hodin byl začátek útoku) – hlásila 55. DI generála Lafontaina, že ztratila kontakt s pěšími jednotkami nalevo od ní (myšlena 102. pevnostní divize 2. A).
Tato věta vlastně znamená, že mezi francouzskou 9. A a 2. A vznikla mezera ve francouzské frontě, která se stále rozšiřovala a již vlastně nikdy nebyla uzavřena ( Sek srpem)!!!
Ale toto byl jen první kamínek z laviny, která zapříčinila zkázu francouzské obrany – mezera mezi 2. A a 9. A.
Tím dalším kamínkem bylo, že již v 18 hodin 30 minut dne 13. května 1940 hlásil velitel francouzské dělostřelecké baterie z 213. pěšího pluku ve vesnici Chaumont, že německé tanky pronikly až na výšinu Marfée.
No jo, to však vůbec nebyla pravda, ale tato nepravda, kterou zavinila hysterie plus hlášení z Bulsonu kousek na jih od Chaumontu, v němž plukovník dělostřelectva informoval – rovněž předčasně – velitele dělostřeleckých jednotek francouzského sboru, že se již boje přiblížily k jeho velitelskému stanovišti natolik, že prostě musí ustoupit, protože by mohl být obklíčen. No a tak se velitel dělostřeleckých jednotek (sboru) rozhodl, že v rámci těchto zpráv bude rozumnější, aby ustoupil i se svým velitelstvím i on. Tady musíme podotknout, že stanoviště toho nejbližšího velitele dělostřelectva bylo od místa bojů vzdáleno 8 km.
No a ani jeden z těchto velitelů, ani jeden z těchto francouzských důstojníků (tito důstojníci byli z povolání) si přišlé zprávy z fronty neověřil.
Tehdy se velitelské stanoviště francouzské 55. DI nacházelo na jih od Bulsonu. A v době kdy se páni velitelé dělostřelectva rozhodli, poslal velitel 55. DI generál Lafontain, ze své zálohy, jako výpomoc bojujícím obráncům výšiny Marfée - jeden pěší prapor.
Zároveň začal generál Lafontain velitel 55. DI navazovat spojení se sousední 102. pevnostní divizí. V tu chvíli se na cestě objevila, proti postupujícímu záložnímu pěšímu praporu – „vlna vyděšených uprchlíků“.
Ta „vlna vyděšených uprchlíků“ – to byli pěšáci i dělostřelci, důstojníci i mužstvo, někteří pěšky a někteří na vozech, jedni tvrdili, že mají rozkaz k ústupu, no a jiní prostě prchali, aby si zachránili holý život. Všichni z této „vlny vyděšených uprchlíků“ tvrdili, že v Bulsonu jsou německé tanky.
Tady se objevil jeden z prvních důležitých poznatků, ale v celé 2. světové válce nikoliv poslední, co znamená fenomén tanku a panika okolo něj.
Ano, tank zde na západním břehu řeky Maasy zaznamenal největší úspěch po svém vzniku a to v celé historii vojenství.
Oni sice již několikrát předtím tanky zvítězily, aniž vystřelily, jenom tím, že se objevily….
Ale tady zahnaly tanky svého nepřítele dříve, než se vůbec objevily!!!
Totiž generálu Guderianovi se 13. května 1940 ani večer, ani v noci, ještě nepodařilo dostat na druhou stranu řeky Maasy ani jediný tank.
Jestliže totiž francouzští vojáci odpoledne a večer 13. května 1940 vůbec viděli nějaké tanky, tak to musely být tanky francouzské.
Jak říká historik Len Deighton a já řeknu svými slovy : Je tou největší ironií, tehdejší situace ve Francii u Sedanu, že tato válečná panika vypukla u francouzského dělostřelectva, nejlepšího dělostřelectva světa, dělostřelectva, které je svou povahou protitankovou zbraní. Ironií také je, že to bylo u dělostřelectva divize, která měla v té době - oproti ostatním divizím dvojnásobné stavy děl. A to si ještě navíc řekněme, že tady šlo o vojáky dělostřelce, kteří po celou svou vojenskou dráhu (u některých několik desítek let) neustále slyšeli, že samotný tank nemá žádný bojový význam, a že je to vlastně jenom taková podpůrná zbraň pro pěchotu.
Právě tady na Západě se opět a závažně potvrdilo, že podobně jako Stuky Ju 87 i fenomén tank, mnohem víc narušoval bojovou morálku, než vlastně ohrožoval životy (prosím brát s rezervou, samozřejmě, že životy ohrožoval a ničil také – jedná se o nadsázku, ale procentuelně je to pravda). Vždyť žádná z těchto zbraní (ani tank, ani Stuka) na bojišti nezpůsobila významnější lidské ztráty. Statistika říká, že například tanky ve Francii způsobily 5 % celkových lidských ztrát.
Skutečností tak zůstává, že to byla „představa tanku“ co na vojáka působilo a co působilo hysterii a následný útěk. I proto byly na bojišti v začátcích 2. světové války velice úspěšné i tanky PzKpfw I. a PzKpfw II., no a samozřejmě pak i těžší III. a IV.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
Francouzský generál Lafontain velitel 55. DI se ještě večer 13. května 1940, se svým štábem pokoušel zastavit příval prchajících vojáků z fronty a nechal cestu zablokovat nákladními auty.
Bohužel, panika byla silnější a prchající dav ani nezpomalil – mnozí z těchto prchajících vojáků se zastavili až o 100 km dále v městě Remeš.
Každý z utíkajících vojáků si vytvořil svůj vlastní subjektivní příběh a historku, kterou ze zvráceným potěšením, které se u takových lidí vytvoří, pak tuto špatnou zprávu a historku šířil dál.
Prchající vojáci tvrdili, že za řekou Maasou jsou již tisíce německých tanků a že na ně útočilo tisíce střemhlavých bombardérů – počty rostly od stovek do několika tisíc úměrně se vzdáleností a časem.
Takto vytvořený panický strach a nepodložené zprávy, bohužel měly vliv i na vyšší důstojníky. Tak také generál Lafontain velitel 55. DI podlehl takovým zprávám a požádal velitele sboru, aniž si zprávy ověřil, aby mohl stáhnout své divizní velitelské stanoviště. Ani velitel sboru si zprávy neověřil a svolení veliteli divize dal.
Tak se stalo, že několik hodin se bránící francouzská 55. DI, do té doby poměrně účinná bojová síla, se stala – „Davem na útěku“.
Když totiž francouzští pěšáci poslouchali, najednou neslyšeli své dělostřelectvo, řekli to svým důstojníkům, kteří si nic neověřovali. Ale i kdyby si ověřili a poslali spojku na divizi – ta spojka by tam nikoho nenašla.
V takové situaci je možno hovořit o odvaze a vysoké bojové morálce - u o onoho francouzského záložního praporu z 213. pěšího pluku, který ač okolo sebe viděl chaos a zaručené zprávy o tisících tanků – šel dál na frontu.
Přesto jej tyto zaručené zprávy o německých tancích přiměly, aby přes soumrakem 13. května 1940 svůj postup zastavil a to stejně, jako další pěší pluk a 2 tankové prapory, které tvořily zálohu sboru. Byly to jednotky, které byly od velitele sboru převeleny pod velení generála Lafontaina velitele 55. DI, který dostal rozkaz, aby s těmito silami provedl protiútok.
Francouzský protiútok měl začít 14. května 1940 hned ráno za úsvitu a měl proběhnout ve dvou směrech.
V čele každého z těchto křídel měly postupovat francouzské tanky následované pěchotou.
Dále se pak přece jenom k Maase urychleně stahovaly strategické zálohy – byla to francouzská 3. DCR (pancéřové, nebo tanková divize) a 3. divize motorizované pěchoty ( DLM) viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3531
V tu dobu se francouzská 71. DI napravo od pozic prchající 55. DI držela proti postupujícím Němcům poměrně dobře. Velitel 9. A (generál Corap) dokonce na noc objednal bombardování německých postavení.
Možná, že by útok uspěl.
Vždyť 13. května 1940 do setmění, ale i večer neměl generál Guderian
( generál Heinz Wilhelm Guderian – přezdívka - „ Rychlý Hans“ - * 17.7. 1888 - + 14.5. 1954)
na druhé straně Maasy ještě ani žádné tanky, dělostřelectvo a dokonce ani jedno protitankové dělo.
Předmostí měli Němci večer stěží 8 km široké a stejně tak hluboké a tak by určitě francouzský útok na Němce stačil.
Že došlo k francouzské porážce, tak na tom má největší podíl faktor času spolu s faktorem překvapení.
Francouzská armáda potřebovala na rozvinutí do bojového postavení a na přípravu útoku mnoho času, ale co je nejhorší ona spoléhala na to, že stejně jako oni budou pomalu postupovat v přípravě i Němci. Francouzi spoléhali na to, že Němci těžké dělostřelectvo přes Ardenský les nedostanou. Němci to ignorovali, neboť jak jsme již několikrát řekli, místo statického dělostřelectva použili Ju 87 Stuka.
Historici se shodují na tom, že noc z 13. na 14. května 1940 využili Němci čas tak efektivně k přípravě obrany a útoku, jako nikdy předtím ani potom. Stejný čas pak Francouzi „doslova promrhali“.
