VIII. díl. Francie 1940. Č 67.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 67.

Generál Rommel se svým fotoaparátem „Leica“, který dostal od Goebbelse.




Ještě pár slov k veliteli 7. td ( 15. ts generála Hotha) - budoucí „hvězdě“ mezi německými generály – Rommelovi.
Generál Rommel se ve Francii na frontě, na rozdíl od ostatních německých generálů v té době, zdržoval velice často. Mělo to tu výhodu, že mohl hned na místě činit okamžitá taktická rozhodnutí a odstraňovat vzniklé chyby. Mohl na své podřízené důstojníky vyvíjet tlak ihned . Nutil je jednat iniciativně (mnozí jej zprvu nechápali, někteří jej neměli rádi nikdy, ale mnozí pochopili, že je to nejlepší, co za daného stavu může být – např. leteckou podporu měli velmi brzy ). Generál Rommel měl vliv i na iniciativu prostých vojáků, které, jak jeho současníci říkali, dovedl vybičovat k mimořádným výkonům a iniciativě.
Rommelův operační štáb s ním byl v neustálém radiovém spojení. Generál Rommel se také nejméně 2x denně bavil se svým Ia (operačním důstojníkem).
Jeden z německých důstojníků, kteří se s ním ve Francii setkali – plukovník Hans-Ulrich Schröder v roce 1970, při přednášce pro britské důstojníky v rámci rekonstrukce bitvy o řeku Maasu o Rommelovi přímo řekl, cituji:

„Za celou válku ve Francii, od hranic až na pobřeží lamanšského průlivu, se Rommel se svým náčelníkem štábu osobně nesetkal. Ani jedinkrát! Měl však s sebou hned vedle tanku velitele našeho pluku, dvě obrněná auta se silnými radiostanicemi. Jedno z nich bylo v neustálém spojení se všemi jednotkami naší divize a druhé s velitelstvím sboru, armády a často i leteckých sil.“

Výňatek je ze sbírek Imperiál War Museum v Londýně.

Generála Rommela nejen ve Francii, ale i později, velice často kritizovali jeho nadřízení v tom smyslu, že na frontě tráví příliš mnoho času. Ale on tam totiž být musel, neboť 7. td byla jeho první divize, které velel a on byl člověk, který se chtěl se všemi překážkami a s celým postupem nové zbraně seznámit zblízka. Tolik tedy ještě o Rommelovi a pojďme zpět k problémům, které řešil u řeky Maasy.

Pro pozdější přehled mapa kde je na řece Maase - Namur, Dinant, Montherme a nejjižněji Sedan ( u Sedanu – nejdůležitějším místě „ Sichelschnitt“ – „Sek srpem“ útočil 19. ts generála Guderiana).




Topografická mapa míst okolo Houx a Dinantu s řekou Maasou ( Másou).




Mapa bojové situace 15. ts generála Hotha – z něho pak bojová situace těch které popisujeme – bojová situace 7. td generála Rommela a 5. td generála Maxe von Hartlieb ve dnech 13. a 14. května 1940 na řece Maase mezi městy Houx a Dinant.





Opustili jsme generála Rommela, velitele 7. td v Č 66., když se vrátil od velitele sboru a nyní měl pokračovat v útoku.
Tak tedy generál Rommel přímo osobně převzal velení svého 2. praporu ze 7. střeleckého pluku a zavelel vojskům, aby spustili čluny na vodu. Sám osobně nastoupil do jednoho z těchto člunů a v čele útoku se hnal k druhému břehu Maasy.
Když se člun s Rommelem a několik dalších člunů blížilo k západnímu břehu Maasy, dojížděly sem francouzské tanky. Němci v tu chvíli byli ještě bez tanků a dělostřelectva a tak jim nezbylo nic jiného, než na Francouze střílet z ručních zbraní…(.Hazard, nebo lehkomyslnost, nebo risk?)...
Rommel dokonce rozkázal, aby jeho vojáci stříleli na francouzské tanky i signálními pistolemi. Francouzské posádky tanků byly poprvé v boji a je pravděpodobné, že se domnívaly, že světlice, které se k nim blížily, jsou osvětlovací granáty pro jinou účinnou německou palbu dělostřelectva a tanků a tak se Francouzi obrátili na ústup.
My jsme si říkali, že se zároveň k Maase přibližovaly německé PzKpfw IV. Ausf. D. a dělostřelectvo. Pod krytím jejich palby byl 13. května 1940 vybudován pontonový most, po kterém němečtí ženisté dopravili na druhý břeh 20 protitankových děl.
To se již také generál Rommel vrátil zpět na východní břeh Maasy a ženistům vydal povel, aby zdvojili onen 8mi tunový pontonový most na 16ti tunový, po kterém už mohly přejet lehké tanky a obrněné OT.
(Váha Pz I. viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=14
Váha Pz II. viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=15
Váha Pz III. viz zde do provedení Ausf. D:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3309
).
Jako první pak opět řeku Maasu překročil ve svém OT generál Rommel.
Bohužel, doprava přes řeku šla v těchto místech pomalu, neboť tady byla Maasa široká 110 metrů, což bylo například 2x víc než kolik byla řeka Maasa široká, jižněji, v Guderianově sektoru, u Sedanu.
Rommelův pontonový most byl pod neustálou palbou a takto se do řeky převrhl a potopil jeden tank a několik OT.
Když potom nastal soumrak měli němečtí ženisté mnohem větší klid na svou práci a tak na úsvitu následujícího dne, tedy 14. května 1940 bylo na druhém břehu řeky již 15 Rommelových tanků.
Při pozdějším vyprávění místních lidí se mnozí rozpomněli, že jeden z místních Francouzů ukazoval Němcům přístupové rampy zdejšího lomu na mramor, které německé tanky použily, aby se dostaly mnohem rychleji na zdejší kopce. Někteří z obyvatel se také rozpomněli na to, že se skutečně německý tank převrhl do Maasy.

Francouzské obránce západního břehu Maasy nejvíce znepokojovalo, že Němci obsadili právě výšinu Wastia, která ovládala celé zdejší okolí. Byl odtud totiž výhled na strmé srázy nad řekou i na její východní břeh, tedy na místa kde právě stálo německé vojsko.

Francouzská armáda svůj ranní protiútok 13. května 1940 odvolala a francouzské velení stanovilo, že nový protiútok začne ve 13 hodin odpoledne. Ale ani to se nekonalo.
Ono celé tažení tady u Maasy skončilo triumfem Němců.
Bohužel, kdo dobře sledoval celý průběh líčeného útoku přes Maasu, zjistil, že triumfovala vojenská lehkomyslnost, která byla později oslavována jako genialita a hazardování neslo punc zázraku.
Faktem je, že obrovské německé kolony OT a ostatních dopravních prostředků se dne 13. května 1940 pohybovaly poměrně hlubokým francouzským týlem, a ač byly zranitelné, takřka nikdo si jich nevšímal, neboť mezi francouzskými jednotkami vládl chaos. Francouzi byli nerozhodní!
Nutno ale objektivně říci, že krytí německým pozemním jednotkám poskytovalo Luftwaffe, které vznášelo do každého hnutí Francouzů zmatek.
Ale opět je tady nutno říci ale.
Velení Wehrmachtu rozhodlo, že se k likvidaci francouzských leteckých sil a k rozdrcení jeho pozemní obrany soustředí Luftwaffe, a to jak stíhačky, tak bombardéry, vždy do jednoho sektoru.
Když se tedy plánovalo dobytí výšin Wastia, byly letecké síly Luftwaffe soustředěny na jihu u Guderiana u jeho 19. ts u Sedanu. Protože však u výšin Wastia nebyly takřka žádné francouzské letecké síly, tak stačilo jen i malé letecké krytí v sektoru Dinantu, aby provedlo střemhlavé bombardování obranných pozic francouzské pěchoty a jeho průzkumných jednotek a bylo po protiútocích. Byl to právě takový jeden z několika střemhlavých útoků Luftwaffe ( zvláště Ju 87 Stuka
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348

svým strašným vytím deprimovala francouzské obránce), který opět zdržel francouzskou pěchotu a průzkumné oddíly o dalších 5 hodin. Francouzi opět odložili protiútok až na 18 hodin večer 13. května 1940.
Protiútok Francouzů měl být veden pěchotou a tanky, které byly rozloženy na sever od výšin Wastia. Francouzský protiútok měl Němce vypudit, ale ještě než se vůbec dal do pohybu, byl opět odložen. To se již ale francouzské tanky na jih od německých pozic daly do pohybu a za soumraku zaútočily na postavení německých motocyklových jednotek. Francouzské tanky vytlačily německé motocyklové jednotky z vyvýšeného terénu, který ovládal německé předmostí, přilehlý úsek řeky i místo přechodu přes řeku.
Jenomže, večer 13. května 1940 francouzská pěchotní podpora nedorazila. Posádky francouzských tanků večer a v noci, po setmění propadly panice, jak to tak v noci na území plném nepřátelské pěchoty bývá. Francouzští tankisté se se svými tanky stáhli do výchozích pozic a nechali Němce, aby vyvýšeninu Wastia – klíčovou vyvýšeninu – opět obsadili.
Pro německé ženisty generála Rommela to znamenalo, noc z 13. na 14. května 1940, že měli ideální podmínky ke stavbě dalších mostů. Bohužel však již neměli žádný materiál, neboť ho vyčerpali při zdvojování pontonového mostu již první den.
Rommel s bezohlednosti sobě vlastní rozkázal, aby jednoduše sebrali díly a ostatní potřeby ke stavbě mostů svému sousedu. Tím sousedem byla německá 5. td. Historici tvrdí, že bezohlednost Rommela pramenila i z toho, že mohl počítat s osobní podporou samotného Adolfa Hitlera, kterého byl Rommel chráněncem a oblíbencem.
Když velitel 5. td generál Max von Hartlieb protestoval proti krádeži dílů pontonového mostu, generál Rommel jen mávl rukou a dodal něco na téma, že jeho 7. td byla u Maasy dřív!!!

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 68.

Když začalo svítat v úterý ráno 14. května 1940, nad Dinantem, u malé vesničky Bouvignes, stál tam, ženisty německé 7. td vybudovaný, pontonový most přes řeku Maasu. I když se již v průběhu noci z 13. na 14. května 1940 dostalo několik Rommelových tanků ze 7. td na druhou stranu Maasy, bylo to teď o něčem jiném.
Po Rommelovo pontonovém mostě u Bouvignes se od rána 14. května 1940 valí souvislé kolony tanků, OT a děl všeho druhu na druhou stranu řeky Maasy – směrem na Západ.
Bohužel! Byla to jen 7. td. Rommelova 7. td….!
Takovéto kolony německé 5. td, které čekaly ještě na východním břehu musely počkat, a to tak dlouho, dokud se všichni Rommelovi lidé z jeho 7. td i s technikou nedostali na druhý břeh.
Rommel toho, že 5. td musela čekat, využil ještě k tomu, že se zmocnil i několika dalších těžších tanků z 5. td a přičlenil je ke své divizi. Všechno se dělo v době, kdy již dopoledne 14. května 1940 dospěly protesty generála Maxe von Hartlieba až do Berlína.
No jo, ale nejen 14. května 1940 se s tím nedalo vůbec nic dělat!
Byla válka!
A generál Rommel na Harliebovy protesty reagoval s ohromnou arogancí.
A jak?
Ještě drze odeslal na velení stížnost, že soused 5. td neudržela krok s postupem jeho 7. td!!!

Generál Rommel se rozmáchl - tanky jeho 7. td nemířily na výšiny Wastia, kde se Francouzi od svítání pokoušeli o protiútok na německé pozice. Ne, to ne! Tak malicherný Rommel nebyl. Jeho tanky nemířily ani na jih, aby vyhnaly Francouze z jejich postavení na západním břehu Maasy ( čímž si měl alespoň částečně chránit křídla).
Ne.
Rommel poslal své tanky do útoku na ves Onhaye, která byla klíčem k dalšímu postupu na Západ. „Klidně mě hlídejte křídla vy, já jedu dopředu!!!“
Bylo stále jasnější, že Rommel cítil, že je to „On“, kdo je předurčen, aby stál v čele útoku přes řeku Maasu a v čele útoku všech německých tankových divizí.
Generál Rommel dokonce opustil své OT a převzal velení nad jedním ze svých PzKpfw III.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3309
V době kdy generál Rommel vyrazil se svým PzKpfw III. na pomoc jednotkám, které útočily na Onhaye, bylo za řekou asi 30 tanků. A když on k tomuto útoku dorazil, byl jeho tank zasažen 2x. Generál Rommel sám byl zraněn střepinami z roztříštěného skla periskopu. Řidič tanku zareagoval duchapřítomně a s tankem na plný plyn vyrazil k nejbližšímu úkrytu. PzKpfw III. v plné rychlosti projel křovinami a sjel po prudkém srázu na druhé straně.




Tank s Rommelem se zastavil přímo na očích Francouzů v takovém náklonu, že nemohl použít ke své obraně vůbec své dělo. V ten samý okamžik oznamuje vnitřním obvodem velitel tanku Rommelovi, že má ustřelenou ruku. Také tank před nimi byl zasažen, stejně tak bylo zasaženo spojovací OT, které jelo za nimi. Generál Rommel tank opustil a uchýlil se do úkrytu.
Tady se jasně ukazuje, jak později sám Rommel napsal, že se obrněná technika ve Francii dostávala do vážné situace v zarostlých místech ( Stejné problémy měli Spojenci ve Francii v létě 1944).
Rommela to vedlo k tomu, že dal nejprve zahájit palbu na všechna zarostlá místa, včetně takových zarostlých míst ve vesnici, aby se tak zjistilo, z následků dělostřelecké a tankové palby, zda se tam nenachází nepřátelská pěchota nebo její dělostřelectvo.
Logiku vojenskou a taktickou to má naprosto jasnou, ale na druhé straně takové jednání s sebou nese zvyšování ztrát mezi civilním obyvatelstvem.
Je to dost v rozporu s následujícím popisem historiků.
Kdo vůbec studoval obtížnou a svéráznou osobnost, kterou byl Rommel, tak jistě již od bojů o Francii 1940 ví, že používal všemožné triky, lsti, ženijní nástrahy ( u těch ženijních nástrah – např. „Čertovy zahrádky“ – nebo – také „Čertovské zahrádky“ – v Africe 1941 až 1943 – viz zde č 2:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1138
) a to i ne zcela běžné v té době.
Rommel vždy tvrdil, že právě tyto triky a lsti mu pomáhají dosáhnout vítězství při značném snížení ztrát na lidech – a to dle něho – u svých i u nepřátel!
Určitě rozporné proto také u Rommela 1940 ve Francii je, že v této souvislosti vydal rozkaz ostřelovat i místa o nichž nevěděl, zda jsou tam nepřátelští vojáci a bylo tam jen slyšet hluk - později se zjistilo, že nechal rozstřílet na kusy kolonu nákladních automobilů, která byla ve skutečnosti konvojem sanitních vozů. Ve Francii jsou mu také přisuzovány i takové „oblíbené triky“, že nechal své tanky a své tankisty mávat bílým praporem, když se Francouzi přiblížili, nechal je rozstřílet.

Pojďme zpět na Onhaye.
Německý útok se zdařil a byl to právě tento Rommelův úspěch ze 14. května 1940, který spolu se zprávami o vybudování několika dalších německých předmostí na řece Maase, co donutilo francouzské nejvyšší velení – generála Gamelina – k rozhodnutí - opustit obranu na řece Maase a stáhnout ji na západ až k železniční trati za Philippeville.

Mapa oblasti kde jsou města Namur, Dinant a Philippeville.





Hodně k tomu přispěla i panika, neboť i francouzští generálové začínali věřit zprávám, že tisíce německých tanků se již nacházelo 14. května 1940 na západ od řeky Maasy.

A právě ráznost útoku generála Rommela a také to, že Rommel nasadil postupně do boje prakticky 100% všech svých sil, které měl k dispozici, k tomu velkým dílem přispěla.
Na hodnocení účinku 7. td v boji o Maasu se shodla většina historiků Západu.

Tady je však nutno říci, že se Rommel až do 14. května 1940 střetl jen s francouzskými tanky, které měli rozptýlené ve svých praporech pěchoty.
Navečer dne 14. května 1940 se však začala soustřeďovat francouzská 1. (DCR) obrněná divize (o francouzských obrněných divizích viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3531
), která se začala přesunovat před třemi dny – 11. května 1940 v rámci oněch 11 divizí, které do prostoru Ardenského lesa odeslal Gamelin, viz zde Č 65.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3804
Právě tato 1. DCR se 14. května 1940 soustřeďovala jen pouhých pár minut chůze od místa, kde večer odpočíval a tankoval Rommelův předvoj….. Vrátíme se sem, k Rommelově 7. td později, pojďme nyní ve stejném čase – od 10. května do 14. května 1940 na jiné místo na řece Maase.


Tím dalším místem je – jižněji - Reinhardtův 41. ts (6. td a 8. td), který řeky Maasy dosáhl u Montherme.
Jestliže generál Rommel se svou 7. td vděčil za to, že byl první, spolu s 5. td u řeky Maasy již 12. května 1940, bylo to jen díky tomu, že se vyhnul Ardenskému lesu po jeho severním okraji.
Kdežto Reinhardtův 41. ts, ten musel právě Ardenským lesem projít. Situaci mu přitom ještě komplikovalo to, že takto zalesněná krajina pokračovala stále dál na západ, a to až po břeh řeky Maasy.
Cesty, po kterých se 6. td a 8. td pohybovala se vůbec nedaly srovnat s těmi širokými silnicemi, kterými postupoval 15. ts (7. td a 5. td). Před Reinhardtovým 41. ts, především z něho 6. td byly jen úzké a klikaté silničky, které se vinuly přes strmé zalesněné vrchy.
No a pak přímo u Montherme, u řeky Maasy,





Bojová situace německé 6. td z 41. ts ve dnech 13. až 15. května 1940 u Montherme na řece Maase.




lesní terén spadal prudce dolů až k řece a zákrut zde přímo vykrajoval kus země. Země, které Němci přezdívali „Šiška chleba“ – strávili zde totiž tolik času, že stačili dát krajinným útvarům i jména ( viz fotografii a mapu bojové situace u řeky Maasy u Montherme).
Když se totiž německá 6. td u Montherme přiblížila k Maase, narazila na zuřivý francouzský odpor, to znamenalo, že se její postup zastavil na celé 3 dny. Tady se Luftwaffe neobjevovala, a tak francouzská 102. pevnostní divize – jedna z mála jednotek pravidelného vojska v Corapově francouzské 9. A – odrážela všechny pokusy Němců o překročení polorozbořeného mostu přes Maasu zuřivou střelbou z okolních lesů.

U Monthermé samotného se pak 13. května 1940 v 16 hodin odpoledne pokoušely pěší jednotky německé 6. td proklouznout v nafukovacích člunech přes Maasu a také se to některým podařilo. Most ze železničních trámů, v těchto místech, spadl do mělké řeky a němečtí vojáci se brzy začali šplhat i po něm. Po setmění 13. května 1940 přivázali k mostním podpěrám nafukovací čluny a prkna a po takto vzniklé konstrukci pak mohla německá pěchota překračovat řeku suchou nohou.
Bohužel, jakmile pěchota přešla přes řeku Maasu, byla ze všech stran pro obránce jako na dlani, - když se tak ocitla v prudké kulometné palbě francouzských koloniálních oddílů, které bojovaly za Francii mnohdy s větším nasazením, než některé ostatní domácí jednotky. Pro Němce, kteří je považovali za „podlidi“, to bylo nepříjemné vojenské překvapení.
I když se vycvičení němečtí pěšáci snažili sebevíc - útok střídal útok - stále se jim nedařilo vybudovat předmostí v Bois de Roma na šíji poloostrova - bez tohoto předmostí nemohlo být o transportu tanků na druhou stranu Maasy ani řeč.
Při plánování „Fall Gelb“ a „Sichelschnitt“ němečtí plánovači předvídali, že Reinhardtův 41. ts bude mít v kopcovitém terénu problémy a proto tudy poslali jenom 6. td. Reinhardtova druhá tanková divize - 8. td - měla přejít Maasu dále na jihu, v Nouzonville.
Vzpomeneme si ještě na to, že dopravní zácpa na přístupových cestách (byla způsobena Kleistovým rozkazem, aby Guderiánův 19. ts změnil pochodovou osu – viz Č 64 u konce zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3804
kde narazily na 6. td z Reinhardtova 41. ts.
Z 8. td se v Nouzonville dostaly k řece Maase jen malé části jednotek a vůbec k nim zatím nedorazil nikdo z obou motorizovaných divizí, které je měly doprovázet. Pěší divize se s podporou několika tanků z 8. td pokusily překročit řeku Maasu. Narazily však na silný odpor francouzských obránců na druhém břehu řeky a tak ta malá část německých útočníků neměla ve svém útoku úspěch.
Generál Reinhardt byl nucen u Monhermé i Nouzonville svůj postup zastavit a od velení pak dostal radu, aby posílil předmostí před 6. td, kde měl provést útok na jih, do týlu francouzských obránců u Nouzonville.
Generál Reinhardt tyto rady odmítl protože věděl, že kritériem pro hodnocení úspěšnosti bude jeho postup na západ. Mimo toho chtěl, aby mu 6. td zůstala čerstvá a konsolidovaná. Chtěl, aby byla připravena k provedení průlomu, po kterém francouzské obránce u Nouzonville pouze obejde a ponechá je jejich osudu.

Tyto detaily jsem nalezl u Len Deighton – Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkerque – kde on říká, že některé z těchto podrobností pocházejí z korespondence (nyní uložené v Imperiál War Museum v Londýně) mezi Reinhardtem, Halderem a náčelníkem vojenské archivní služby později za války. Dle tohoto pramene tehdy totiž došlo k ostrému sporu, zda Reinhardtovi neumožnilo překročit řeku jen to, že ji před ním překročily jednotky 3. as v Nouzonville a Mézieres. Diskuze byla čím dál tím komplikovanější, protože Roinhardtovy jednotky byly – alespoň na papíře – na krátkou dobu během bitvy podřízeny 3. as. V Moncy byl objeven a zajištěn nepoškozený most, což vedlo k dalším sporům o překročení Maasy.

Skutečností je, že Reinhardtovy předsunuté jednotky, které se dostaly za řeku Maasu, ale i ty, které bojovaly na přístupových cestách k řece, utrpěly v době dohadování – jak nejlépe přes Maasu – těžké ztráty. Skutečností také je, že německá „Feldgendarmérie“ (vojenská policie) se v té době musela velice snažit, aby vůbec dala čekající kolony do pohybu, aby odstranila dopravní zácpy, které byly dlouhé celé kilometry.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 69.

Podle německého „Sichelschnitt“ – „Sek srpem“ byl vůbec nejdůležitějším útokem ve Francii ten na jihu Maasy u Sedanu. Útok Guderianova 19. ts, útok jeho 2. td, 1. td a 10. td.
Ale právě tady v jižní části Ardenského lesa, u Guderiana byly cesty, kudy se měly jeho jednotky pohybovat, nejen úzké, točité a strmé, ale navíc jich zde bylo mnohem méně, než v jiných částech Ardenského lesa.
Byl to Guderianův 19. ts, kterému připadla ta nejdůležitější úloha. A jak to tak bývá, tak tam vždy vzniknou největší problémy. Tak také tady se dne 12. května 1940 zásobovací jednotky Guderianovy 2. td zapletly do dopravní zácpy z Reinhardtovými ženisty a dělostřelci. Tak se stalo, že právě zásobovací jednotky, které spolu s dělostřelectvem Guderian zoufale potřeboval na překročení řeky Maasy u Sedanu, uvázly někde na cestách. Také celá samotná 2. td se při přechodu přes řeku Semois zamotala v dopravní zácpě tak, že ji museli rozplétat pozorovatelé z lehkých letounů. V tu dobu byl na lesních cestách v Ardenském lese tak velký provoz, že se německé pěší jednotky z tankových divizí raději přesunovaly lesem, aby silnice, říkejme raději lesní cestičky, zůstaly volné pro pásová a kolová vozidla.

Tady historická literatura uvádí, že Francouzi velmi lehce uhodli tu skutečnost, že se Wehrmacht května 1940 určitě stočí k jihu, aby na ně udeřil u Sedanu. Francouzi vycházeli z toho, že historicky právě zde u Sedanu utrpěla francouzská armáda v roce 1870 svou největší porážku v moderních dějinách – a to právě od Němců.
Proto generál Gamelin, francouzský vrchní velitel vydal rozkaz, že Sedan musí být hájen za každou cenu!
No a jak to dopadlo?
No dopadlo to přesně tak, že město Sedan nebylo hájeno vůbec!!!
Ony se totiž francouzské pevnostní divize potichu vypařily dávno předtím, než k Sedanu dorazily první německé tanky jen na dohled.

Guderianovy tanky z 1. td, jeho 19. ts se „vyrojily“ z Ardenského lesa.




Bránit město Sedan bylo velice obtížné, ještě horší to však bylo s územím, které ohraničoval blízký zákrut řeky – poloostrovem s úzkou šíjí (viz mapa).
Na druhé straně mohli Francouzi – když tedy tak urychleně opustili město Sedan a zmíněný „ostrov“ – použít řeku Maasu jako přirozenou obrannou čáru. Je to historiky a vojenskými taktiky a stratégy zmiňováno proto, že i dle topografie krajiny se jižní břeh řeky Maasy zvedal, zatímco Němci kontrolovaný severní břeh řeky byla plochá, otevřená a místy bažinatá krajina.
Na západ od města Sedan obsadila francouzská 55. (DI) pěší divize, která byla jednotkou té tzv. kategorie „B“ (tj. jednotkou druhořadou – byla složena převážně ze záložníků), betonové pevnůstky podél řeky Maasy. Navíc samozřejmě byla tato divize, stejně jako sousední, tou DI, která neměla naplněn plánovaný stav 25 mm protitankových děl (TTD viz - PT – kanón M.34 (S.A.M.34)…….. ráže 25mm…………váha střely v kg -0,325/ rychlost – 900m/s / dostřel v km - 3,0…………… váha děla v kg - 480 – článek Č 5
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3522
). Měla jich totiž jenom ¼ plánovaného stavu, přestože v armádních skladech bylo v té době 520 kusů těchto děl, což bylo dost na vybavení deseti divizí (a to v té době tyto zbraně Francie vyvážela po stovkách). Dalším takovým handicapem nejen 55. DI bylo, že neměla skoro žádná protiletadlová děla. Jediné v čem 55. (DI) pěší divize vynikala bylo to, že měla 2x více děl ostatních ráží, než bylo obvyklé u ostatních jednotek. Pro 55. DI to znamenalo, že na své 8 km široké frontě měla 140 děl – 140 : 8 = 17,5 tj. skoro 18 hlavní na 1 km.
V záloze na bezpečném místě za obrannou linií stála další francouzská divize kategorie „B“, byla to 71. (DI) pěší divize, která však na tom byla o něco hůř. Měla totiž k 10. květnu 1940 z celkového stavu 17 000 vojáků celkem 7 000 mužů nemocných, nebo na dovolené. No a když přišel rozkaz, že jdou na frontu, protože Němci útočí, bylo těchto 10 000 vojáků bez ohledu na profese a výcvik vtlačeno mezi 2 divize již na frontě stojící. Právě kvůli tomu, že různé vojenské profese obsazovaly různá místa na frontě vzniklo mnoho zmatků. Kdo kde bude umístěn - do 13. května 1940 se to trošičku vyřešilo („ale kuchař mohl také dělat kulometčíka…“).

Pro člověka, který dal dobrozdání k „Fall Gelb“ a „Sichelschnitt“, generála Guderiana nadešel u Sedanu jeden z rozhodujících okamžiků jeho válečné kariéry – Guderian měl dokázat pravdivost svých úvah při podpoře Mansteinovy teorie.
Tady je také nutno říci, že při výcviku kladli Němci velký důraz na taktiku překročení řeky Maasy pod nepřátelskou palbou.
Němci si totiž na řece Mosele v západním Porýní pro tato cvičení vytyčili úsek, jehož terénní podmínky se podobaly těm na Maase. A tam cvičili.
Je ještě třeba říci, že právě tady u Maasy došlo také k největší srážce generála Guderiana s jeho nadřízenými, když mu nadřízení navrhli, aby se další postup po dosažení řeky Maasy trochu pozdržel. On totiž dosavadní pochod k Maase neprobíhá tak hladce, jak Guderian doufal a to ani tak pro odpor kladený nepřítelem, jako spíše pro dopravní zácpy. Totiž 1. td a 10. td sice již byly na svých místech na západním břehu Maasy, ale 2. td měla zpoždění – jak jsme již říkali. No a ta 2. td byla naneštěstí jedna z nejlépe vyzbrojených td. z 19. ts, která měla navíc dodatečně zařazený oddíl dělostřelectva, který generál Guderian k překročení přes řeku Maasu velice nutně potřeboval.
V této době právě Guderianovi povolili nervy a roli tu přisuzují historici otřesu z toho, že Guderian jen o vlásek vyvázl, když jeho velitelství 19. ts v hotelu Panorama na kopci nad Bouillonem zasáhla bomba.
Generál Guderian se tedy náhle rozhodl počkat, dokud k řece Maase nedorazí celý jeho tankový sbor.
A takovou ironií osudu bylo, že jeho nadřízený velitel Panzergruppe Kleist – muž, který byl pověřený velením této skupiny proto, aby krotil Guderianovu impulzivitu – kdo nyní rozhodl, že útok má ihned pokračovat plnou silou a s největší rychlostí dál. Kleist to rozkázal bez ohledu na Guderianovy obavy z nepřítomnosti 2. td a jejího dodatečného dělostřelectva. Guderiánův náčelník štábu Walther Nehring vydal rozkaz k pokusu o přechod řeky Maasy dne 13. května 1940 v 16 hodin odpoledne. Formálně byl tento rozkaz totožný s rozkazy z taktických cvičení na Mosele – překročení řeky Maasy pod nepřátelskou palbou – změnil se jen datum a čas.

Bojová situace Guderianova 19. ts ( 1. td, 2.td a 10. td) v oblasti města Sedan 13. května 1940.





Útok byl tedy připraven na pondělí 13. května 1940 v 16 hodin.
Generál Guderian k tomuto útoku rozmístil své tanky a 88 mm protiletadlová děla přes řeku Maasu, která v těchto místech nebyla širší než 60 metrů. Tanky zde měly palbou vyvažovat to, že mu chybělo dělostřelectvo. Ovšem francouzská dělostřelecká postavení byla v betonových bunkrech, kde byla dostatečně chráněna proti dělostřelecké palbě, ostřelování z houfnic i střelám z vysokorychlostních děl s plochou dráhou letu. Jen při troše štěstí mohly právě střely z vysokorychlostních děl s plochou dráhou letu proniknout do francouzských betonových bunkrů. Němci však měli již určité zkušenosti se střelbou protiletadlových 88 mm s přímou palbou proti polským opevněním v Nikolajevu a v této technice palby se pak němečtí dělostřelci cvičili až do května 1940.
Již v předchozích dílech jsme si řekli, že většina letadel Luftwaffe byla právě soustředěna sem pro podporu 19. ts generála Guderiana. Byl to rozdíl proti Francouzům, kteří se přes naléhání svých velitelů dozvěděli, že jejich obrana nemůže s francouzskými letadly počítat až do příštího dne, tedy do 14. května 1940. Velitel francouzské 9. A generál Corap se ani nerozčílil, ani nevylekal, jen si poznamenal, že muži jeho armády prostě prodělají „křest ohněm“!!!
No a ještě jedna výhoda byla na straně Němců – Francouzi – ona 55. (DI) pěší divize, která hájila linii na řece Maase, na západ od Sedanu, a která byla pak, až budeme líčit samotný útok onoho 13. května 1940, vystavena drtivému německému leteckému bombardování, měla málo munice pro děla všech ráží.
Ano.
Francouzská 55. (DI) pěší divize pro nedostatek munice děl všech ráží, její dělostřelci, dostali rozkaz i v případě německého útoku šetřit municí….!!!

O útoku Guderianova 19. ts dne 13. května 1940 v 16 hodin, budeme hovořit příště.



Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Prosím, aby případné doplnění a i debata byly směřovány sem na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40