VIII. díl. Francie 1940. Č 61.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

VIII. díl. Francie 1940. Č 61.

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 61.

Pozice německých a holandských jednotek dopoledne 14. května 1940 – dle německých podkladů – červené šipky - směry odkud přicházely Němcům posily:

Obrázek



Minule jsme si řekli (v Č 60), že pozdě večer dne 13. května 1940 měl generálporučík Student v 9. td, která dorazila na jih Rotterdamu, konečně vojsko s kterým mohl zaútočit na sever Rotterdamu, přes Vilémův most a rozvrátit „ Pevnost Holandsko“.
Řekli jsme si také, že během předchozích dní až do 14. května 1940 ráno ( od 10. května dopoledne a odpoledne) neustále přistávaly na letišti Waalhaven Němcům posily, které se přes těžké ztráty dostávaly až k Vilémovu mostu v Rotterdamu.

Brzy ráno dne 14. května se na velitelském stanovišti generála Studenta objevil nejprve velitel 9. td generálporučík Ritter dr. von Hubicki

Obrázek


a pak sem dokonce dorazil i velitel 39. tankového sboru (39.ts z 18. A), generál Schmidt

Obrázek


(ano, je to onen generálplukovník Rudolf Schmidt, který později velel na Východní frontě 2. TA, když vystřídal generála Guderiana, kterého Hitler odvolal a hovořili jsme o něm v souvislosti s Enigmou v Č 43. viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3703
), kterému generál Student předal řízení dalších operací německého pozemního vojska.
Tady je k pochopení následné situace nutno říci, že různí holandští civilisté s bílými vlajkami jednali s vojáky - holandskými i německými vojenskými představiteli - na obou stranách Vilémova mostu v Rotterdamu již od 13. května 1940 od večera a také během dopoledne 14. května 1940 - o kapitulaci Holanďanů.
Situace byla nepřehledná!

Když tedy převzal generál Schmidt velitel 39. ts velení nad operacemi pozemního vojska, došel s generálem Studentem, pod dojmem poměrně vysokých ztrát německých tanků u Dordrechtu k závěru, že plánovaný útok v Rotterdamu musí začínat bombardováním holandských hnízd odporu. Bombardovat se bude buď do té doby, než se Holanďané vzdají, nebo dokud nebude vše napadrť. Teprve pak zaútočí, nebo raději, bude postupovat německé pozemní vojsko.
Posuzování tehdejšího rozhodnutí o bombardování Rotterdamu je těžké – pokud ho bude hodnotit voják - řekne bombardovat - pokud ho bude hodnotit historik a veřejné mínění, řekne nebombardovat a jenom jednat.
Němečtí velitelé (Schmidt a Student) přesně vybrali cíle, které mělo německé letectvo bombardovat. Cíle ležely tam, kde Holanďané nejhouževnatěji bojovali.
A kde to bylo?
Tak v Rotterdamu to bylo u nádraží na řece Maase a v jednom malém úseku na severním konci Vilémova mostu (i záznamy v německých hlášeních ze dne 14. května 1940 o použití a spotřebě bomb hovoří o tom, že v Rotterdamu nebyly použity zápalné bomby).
A co rozhodlo o bombardování?
O bombardování rozhodlo to, že holandský velitel Rotterdamu nejen večer 13. května 1940, ale i dopoledne 14. května 1940 nejprve odmítal kapitulaci a potom si začal vymýšlet. Ještě ve 14 hodin 15 minut si Holanďané vymínili, aby byly všechny německé depeše o kapitulaci přepsány a to tak, aby obsahovaly jméno, hodnost a nesly podpis německého velitele. Holandský velitel Rotterdamu tak chtěl různými úhybnými manévry získat čas, a to přesto, že moc dobře věděl, že je situace holandské armády beznadějná (měl totiž takový rozkaz od nejvyššího velitele holandské armády).
Generál Schmidt, který 14. května 1940 dopoledne neustále přijímal holandské parlamentáře, jim několikrát poskytl odklad a ve stejné době byl také dohodnut klid zbraní.

Rozkaz k bombardování vojenských cílů v Rotterdamu šel do Německa již dopoledne 14. května a na základě jednání o kapitulaci byl pak v brzkém odpoledni odvolán.
Jenomže.
Radiogram o bombardování byl vyslán na letiště na západě Německa, ale musel však jít přes velitelství 2. letecké armády, a to stejně jako potom o půl dne později i ono odvolání bombardování. Rozkaz k bombardování na letiště v Německu přišel a letadla vzlétla ve třech vlnách. Jednalo se o He 111, viz zde bombardér v technickém článku od Hans. S:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2204

Radiogram o odvolání bombardování Rotterdamu však dorazil - až když vlastně letadla He 111 přilétala od východu k Rotterdamu ( před náletem letadla svinula antény a kdo odvolání zachytil tak věděl – kdo nezachytil tak nevěděl nic – jen původní rozkaz – bombardovat).

Na kruhovém náměstí v Rotterdamu čekali 14. května 1940 generálové Schmidt a Student na rozhodnutí holandského velitele o kapitulaci města.
Jižně od Vilémova mostu a v ulicích Rotterdamu stály maskované a v úkrytech připravené jednotky Wehrmachtu, které byly určeny k útoku na sever.
Náhle zaslechli oba generálové ohlušující zvuk leteckých motorů.
Od východu rozeznali německé bombardéry He 111 a generál Schmidt, velitel 39. ts a zároveň velitel útoku v Rotterdamu, zařval, cituji:
„Proboha to bude katastrofa! Světlice!“
Všichni, kdo měli světlice k dispozici, červené světlice, je začali střílet do vzduchu, - prý je střílel i generál Schmidt, dle zápisů té doby - neboť červené světlice měly znamenat bombardovat náhradní cíle.
Na Rotterdam útočilo 100 letadel He 111 v útočných vlnách.
První sled bombardérů červené světlice uviděl, znamení pochopil a otočil se zpět. Také následující letka He 111 světlice poznala a otočila se bez toho, že by svrhla bomby. Takto se otočilo 43 He 111, aby pak své bomby shodily na náhradní cíle.
Zbytek, tedy 57 bombardérů He 111 pak svrhl tříštivé bomby v blízkosti severního předmostí Vilémova mostu v Rotterdamu.
Tříštivé bomby většinou takovou paseku, myšleno tady velké požáry, nezpůsobí!
Bohužel, tady v Rotterdamu jedna z tříštivých bomb zasáhla sklad margarínu a začal „tanec“!!!
Hořící tuk totiž rozšiřoval požár nekontrolovaným způsobem okolo sebe ( „rozprskával“ se a hořící margarín létal dál a dál).

Severní část Rotterdamu za řekou Másou v plamenech.

Obrázek


Vodovodní potrubí v Rotterdamu bylo bez tlaku a rotterdamský požární oddíl se tehdy skládal pouze z dobrovolníků.
Tehdejší „Občanský hasičský sbor Rotterdamu“ sice zvládal požáry občanských rozměrů, ale bohužel na oheň takovéto velikosti prostě neměl. Neměl například vůbec čerpadla k tažení vody z řeky Maasy.
A tak požár severního předmostí Rotterdamu, zničil 2,8 čtverečního km centrální části Rotterdamu. Při tomto požáru zahynulo podle německých pramenů 850 lidí, podle anglosaských historiků to bylo 980 mrtvých a 78 000 lidí zůstalo bez přístřeší. Pověst o tomto strašném bombardování a následném požáru se rozletěla po celém Holandsku a vyvrcholila oficiálním prohlášením, že následkem „zavrženíhodného útoku“ zahynulo dokonce 30 000 lidí.

Severní část Rotterdamu po požáru vzniklém po německém bombardování.

Obrázek




Již 6 hodin po bombardování oznámil nizozemský nejvyšší velitel kapitulaci celé – takřka bojem nedotčené - holandské armády.

Takovou jen kuriozitou v té hrůze bylo, že ještě než byl požár uhašen dorazily hasit do Rotterdamu německé požární oddíly až ze vzdáleného Porúří.
Historici říkají, že bombardování Rotterdamu bylo důsledkem ukvapených postupů obou zainteresovaných stran. Na velitele obou stran byl vyvíjen tlak ze shora – na Němce, aby rychle ukončili boje v Nizozemsku, aby mohly být tanky 9. td a motorizovaná pěchota nasazeny na jihu – na holandského pak, aby zdržoval obranu Rotterdamu (což je tady sice z vojenského hlediska obránce pochopitelné, ale důsledek byl strašný).
Nikde neexistuje záznam o tom, že bombardování Rotterdamu bylo provedeno na přímý Hitlerův, nebo Göringův rozkaz.
Rotterdam, toto slavné a půvabné město zaplatilo za rychlé útočení Němců – za Blitzkrieg – hodně vysokou daň.

K jednání o kapitulaci nizozemských jednotek byl určen generálporučík Student, který za tímto účelem jel v doprovodu kapitána Hübnera na velitelské stanoviště holandského velitele Rotterdamu, které bylo na severozápadě města. Velitelství se nacházelo ve třetím poschodí, nejvyšším poschodí, nájemního domu. Jednání se také za německou stranu zúčastnil i podplukovník von Choltitz, který o popsané události v Č 62. sepsal hlášení.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 62.

Při projednávání holandské kapitulace, po pozdravu, vyslovil generálporučík Student slova uznání k holandským důstojníkům, když končil slovy, cituji:
„V každém boji musí být vítěz a poražený. V tomto případě jste podlehli vy, pánové. Holandská vojska bojovala statečně a obětavě.“
Je to skutečně pravda, o pozemních jednotkách jsme se zmínili ( vždyť Holandsko mělo jen 10. divizí a nebojovalo už staletí – jen místní potyčky v koloniích – v době 1. světové války bylo Holandsko neutrální), Také holandské letectvo, až do kapitulace, v mezích svých možností, bojovalo také velice statečně a piloti se vzdali až po vyhlášení kapitulace. Krátkou zmínku o této skutečnosti má zde na Palbě i Sa 58 ve svém technickém článku o stíhacím letounu Fokker D.XXI, včetně počtu sestřelených německých letadel, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3784

O Fokker G.1 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3720

a jak dopadl Fokker D.XXIII viz od Sa 58 v technickém článku s jeho (svérázným a skvělým komentářem, který k němu všeobecně patří, i v jeho dalších odborně-technických článcích, tady na Palbě) komentářem, zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3757


Když Němci vedeni generálem Kurtem Studentem

Obrázek


projednávali na stanovišti holandského velitele Rotterdamu detaily kapitulace, zaznělo venku pod okny několik výstřelů.
Němečtí i holandští důstojníci se na sebe zaraženě podívali.
Generál Student pak přistoupil k jednomu z velkých oken, která sahala až k podlaze. Jak z popisu vyplývá, bylo venku chladno a proto si generál Student nechal svůj generálský plášť s širokými bílými klopami na sobě.
Co se dělo dál, neuvěřitelným způsobem popsal generál Student sám. Je to tak zvláštní, že to většina historiků cituje doslova a to tak, jak to generál Student ve svém popisu vyprávěl, cituji:

„Najednou jsem dostal příšernou ránu do čela, jako těžkým kladivem.
Pak jsem v lebce ucítil podivný, nepříjemný zvuk. Bylo to praskání, skřípot a tříštění kostí, které přešlo ve vibrace a zvonění v celé hlavě. Měl jsem tangenciální průstřel, který mi v temeni lebky udělal díru jako dlaň.
Kdybych to sám nezažil, nikdy bych nevěřil, že můžete průstřel lebky vnímat při plném vědomí a takovým způsobem, téměř zpomaleně.
Cítil jsem, že moje zranění je životu nebezpečné. Nyní se však ve mně vzepjala má veškerá silná životní energie, kterou jsem měl.
Z posledních sil jsem se pokusil přidržet hrany stolu. Kolena se mi však podlomila a já jsem klesl na stůl. Pak mě obklopila hluboká noc.“


Hned večer toho dne tj. 14. května 1940 je generálporučík Student operován holandským chirurgem v jedné z rotterdamských nemocnic. Byla to právě tato operace skvělého holandského chirurga, která mu bezprostředně zachránila život. Generál Student dokonce znovu nabyl řeč, kterou na určitou dobu ztratil.
Hitler poslal, a po několika dnech do Rotterdamu přijel - slavného německého neurochirurga profesor Tönnise, z Berlína. Právě díky umění profesora Tönnise a jeho týmu, se vrátil generál Student po 9 měsících zpět do vojenské služby.
Generál Student dostal již 12. května 1940 za připravenost a útok parajednotek „Rytířský kříž“ a 29. května 1940 byl povýšen na generála letectva.

Ono totiž německé parašutistické vojsko bylo v roce 1940 prakticky ještě malé (7. letecká divize měla jen 1. parašutistický pluk celý a 2. parašutistický pluk se teprve tvořil a divize měla ještě jen část podpůrných prostředků – viz složení divize Č 63) – malé v tom smyslu, že se zatím jednalo prakticky o 4 000 mužů. Ale těch 4 000 mužů velice silně přispělo k vojenskému úspěchu tažení na Západě. Když se člověk podívá realisticky vojensky a nikoliv nějak ideově, musí uznat, že tento nový druh vojska dokázal to, co by jiný druh vojska určitě na popisovaných místech jen těžko prováděl.

Takovou skutečnou zajímavostí je, že úspěch početně mnohem slabších německých parašutistických jednotek zůstal pro zahraniční pozorovatele, a to jak ze Západu, tak i z Východu, i po skončení 2. světové války natolik nepochopitelným, že znovu a znovu tvrdili, že útok německých parašutistů nemohl být veden zcela čistými vojenskými prostředky!!!

Dokonce mnoho historiků psalo v 50., 60. i 70. letech, že například mosty prý německým parašutistům přihrála nějaká německá 5. kolona (my dobře víme, že jen u Gennepu – a ty ostatní mosty skutečně parašutisté dobyli a udrželi).

Ještě za války dokonce některé důležité holandské osobnosti tvrdili v rozhlase, že němečtí parašutisté přistávali v Holandsku na padácích již převlečeni za trhovkyně, listonoše, či dokonce za kněze.
Již tehdy, ale i později, ve své závěrečné poznámce k těmto nesmyslům, vyjádřil generálplukovník Student toto, cituji:

„Pro německá místa znamenaly vzdušné výsadky a akce parašutistů proti Holandsku, akce na mostech přes Albertův kanál a proti Eben Emael definitivní potvrzení útoku vzdušnými výsadky proti jakémukoliv odporu. Zpozorněl nejen celý svět, ale i německá branná moc.
Také parašutisté, kteří po Polském tažení ztratili víru, vraceli se zpátky do našich řad. Německé parašutistické vojsko se pevně semklo.“


Po celém tažení na Západě – proti Beneluxu a Francii bylo do konce roku 1940 mnoho parašutistů 7. letecké divize (7. Flieger – Division ), ne náhodou, vyznamenáno „Rytířským křížem“.
Tady je slíbený seznam:

Nositele „Rytířského kříže“ ze 7. letecké divize (7. Flieger – Division ) na konci roku 1940:

1. nadporučík Gustav Altman – 12. 5. 1940.
2. rotmistr Helmut Arpke – 13. 5. 1940.
3. poručík Wolfgang Graf von Blücher – 24. 5. 1940.
4. plukovník Bruno Bräuer – 24. 5. 1940.
5. poručík Egon Delica – 12. 5. 1940.
6. rotmistr Helmut Görtz – 24. 5. 1940.
7. vrchní lékař dr. Rolf Jäger – 15. 5. 1940.
8. nadporučík Horst Kerfin – 24. 5. 1940.
9. nadporučík Walter Kiess – 12. 5. 1940.
10. kapitán Walter Koch – 10. 5. 1940.
11. poručík Joachim Meissner – 12. 5. 1940.
12. kapitán Fritz Prager – 24. 5. 1940.
13. poručík Helmut Ringler – 15. 5. 1940.
14. poručík Gerhard Schacht – 12. 5. 1940.
15. poručík Martin Schächter – 12. 5. 1940.
16. kapitán Gerhard Schirmer – 14. 6. 1940.
17. major Wilhelm Schmalz – 28. 11. 1940.
18. nadporučík Herbert Schmidt – 29. 5. 1940.
19. kapitán Karl Lothar Schulz – 24. 5. 1940.
20. nadporučík Alfréd Schwarzmann – 29. 5. 1940.
21. generálporučík Kurt Student – 12. 5. 1940.
22. poručík Cord Tietjen – 24. 5. 1940.
23. major Heinz Trettner – 24. 5. 1940.
24. kapitán Erich Walther – 24. 5. 1940.
25. podplukovník Gustav Wilke – 24. 5. 1940.
26. nadporučík Rudolf Witzig – 10. 5. 1940
27. nadporučík Otto Zierach – 15. 5. 1940.

Jednotlivá data znamenají den předání vyznamenání, nebo den veřejného oznámení.

Po skončení 2. světové války převzalo mnoho speciálních jednotek na celém světě, některé metody výcviku německých parajednotek do svých parašutistických jednotek a mnohé nácviky bojových situací zařadilo jako vzorové do svých učebnic výcviku!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 63.

Na závěr si ještě řekněme jak vypadal stav 7. letecké divize (7. Flieger – Division ) ke dni 10. května 1940.

Organizace 7. letecké divize (7. Flieger – Division ):

Velitel: generálporučík Student.
Štáb divize:
Ordonanční důstojník: nadporučík Hermann.
Ia (operační důstojník): major Trettner.
Ia op 1: kapitán Kroh.
Ia op 2: kapitán Hübner.
Ib (organizační důstojník): kapitán Osterroth.
Ic (zpravodajský důstojník): nadporučík Lampertsdörfer.
Ic AO (což byl důstojník Abwehru): major Bock.
IIa: nadporučík von Fichte.
IIb: major Ehrlich.
Spojovací důstojník: major Schostag.
IVa: kapitán Vitztum.
IVb: vrchní polní lékař (podplukovník) dr. Knebel.
Důstojník pro výzbroj a výstroj: kapitán Käthler.
Letecký inženýr: letecký štábní inženýr (kapitán) Stock.

Divizní jednotky.

Průzkumná letka: nadporučík Langguth.
Transportní letka: nadporučík Schäfer.
Letecká zpravodajská rota: nadporučík Schleicher.
Cyklistická četa: poručík Geyer.
Dělostřelecká baterie: nadporučík Schram.
106. baterie lehkých protiletadlových kanónů: nadporučík Timm..
Rota protitankových kanónů: kapitán Götzel.
7. zdravotnická rota: vrchní štábní lékař (major) dr. Neumann.
7. transportní rota: kapitán Rosloff.

1. PARAŠUTISTICKÝ PLUK:

Velitel: plukovník Bräuer.
Pobočník: kapitán Raum.
Ordonanční důstojník: nadporučík Schemeitat.
Lékař pluku: štábní lékař (kapitán) dr. Müller.

I. prapor:

velitel: major Walther.
Pobočník: nadporučík Zuber.
1. rota: nadporučík Götte.
2. rota: kapitán Gröschke.
3. rota: nadporučík svob. pan von Brandis.
4. rota: kapitán Gericke.

II. prapor:

Velitel: kapitán Prager.
Pobočník: poručík Haedrich.
5. rota: nadporučík Straehler-Pohl.
6. rota: nadporučík Stangenberg.
7. rota: nadporučík Pagels.
8. rota : nadporučík Böhmler.

III. prapor:

Velitel: kapitán Karl Lothar Schulz.
Pobočník: nadporučík Schmücker.
9. rota: nadporučík Gessner.
10. rota: nadporučík Specht.
11. rota: nadporučík (Heinz) Becker.
12. rota: kapitán (Werner) Schmidt.
13. rota: (nebyla zřízena).
14. (protitanková) rota: nadporučík Reitzenstein.


2. PARAŠUTISTICKÝ PLUK:

Štáb 2. parašutistického pluku nebyl v době útoku na Západ – k 10. 5. 1940 - ještě zřízen.

I. prapor:

Velitel: kapitán Noster.
Pobočník: nadporučík Heckel.
1. rota: nadporučík Schlichting.
2. rota: kapitán Merten.
3. rota: nadporučík von Roon.
4. rota: kapitán Morawetz.

II. prapor:

Velitel: kapitán Pietzonka.
Pobočník: nadporučík Knobloch.
5. rota: nadporučík Thiel.
6. rota: kapitán Schirmer.
7. rota: nadporučík Zimmermann.
8. rota: nadporučík Paul.

III. prapor:

Nebyl ještě k 10. květnu 1940 vůbec zřízen.

Transportní jednotky:

Bombardovací eskadra zvláštního určení: plukovník Morzik.
I. Skupina: major Witt.
II. Skupina: nadporučík Drewes.
III. Skupina: kapitán Zeidler.
IV. Skupina: major Beckmann.

2. bombardovací eskadra zvláštního určení: plukovník Conrad
(transport 22. pěší – vzdušně výsadkové divize).
9. bombardovací skupina zvláštního určení: major Jansen.
11. bombardovací skupina zvláštního určení: nadporučík Erdmann.
12. bombardovací skupina zvláštního určení: kapitán svob. pan von Hornstein.
172. bombardovací skupina zvláštního určení: podplukovník svob. pan von Gablenz.

Celkový počet nasazených letounů: 430 ks Ju 52/3.
Teta Ju:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1172

Letecké jednotky pro zvláštní určení.
(určené pro spolupráci s vzdušně výsadkovým vojskem).
Velitel: generálmajor Putziger.
Náčelník štábu: plukovník Bassenge.
Přidělena: 1 průzkumná letka Do 17.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2191
4. bombardovací eskadra (3 skupiny He 111):
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2204
Velitel: plukovník Fiebig.
Dočasně přidělené jednotky: 1 bombardovací skupina Ju 87.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
1 bombardovací skupina Ju 88.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2218
54. bombardovací eskadra (3 skupiny He 111).
Velitel: plukovník Lackner.
2. stíhací velitelství: plukovník von Döring.
K němu bylo přiřazeno:
26. stíhací eskadra.
51. stíhací eskadra.
26. eskadra těžkých stíhaček.
Celkem: 6 skupin Messerschmitt Bf 109
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2585
2 skupiny Messerschmitt Bf 110:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236


Příště ještě o bojích v Belgii a pak do Francie.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debatu a případné doplnění prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“