Mapa Maginotovy linie.
Široké veřejnosti jsou méně známé plány reakce Francie, respektive francouzské armády, vykonavatele Versailleské smlouvy, na případnou agresi Německa, nebo některého jiného státu z bývalého Trojspolku po roce 1919.
Tady si musíme říci, že Francie byla zároveň koloniální velmocí a tak mnohé z plánů (útočných i obranných) neměly nic společného s Evropou, ale týkaly se zásahů ve francouzských koloniích. Těmito koloniálními plány se zabývat nebudeme.
Zůstanou tedy plány, které se týkají Evropy, ale z nich se také ještě nebudeme zabývat „Plán A“ – od roku 1926, „Plán P“ – platící do března 1923, „Plán P-bis“ – do roku 1924, „Plán A-bis“ – platící do roku 1929. Od května 1931 do roku 1933 platil také „Plán C“ respektující ukončení okupace Německa, který předpokládal vytvoření 6 armád polních a jedné armády záložní. Bral v úvahu i některé hypotézy německého útoku (G. Tournoux: Les Origines de la Ligne Maginot. Revue d’Historie de la Deuxieme Guerre Mondiale, 1959, Nr. 1; 33).
Pro nás zajímavé bude:
2/ Plán D a všechny plány spojenců (plán „B“, „D“, „D – bis“, „E“ a „R“) a Vznik a vývoj Plánu - Fall Gelb - Plán Žlutý -útok Nacistického Německa na Belgii, Holandsko, Lucembursko a Francii – vývoj útočných plánů do 10. května 1940.
Prakticky až do přelomu roku 1937/1938 nezaznívaly na francouzské politické scéně pochybnosti o tom, že pokud bude napadeno Československo Německem, že by Francie nepřišla na okamžitou pomoc. Jenomže my jsme si již říkali, že k takové pomoci nebyly připravovány žádné konkrétní nástupní plány, které by po dohodě s čs. genštábem řešily co nejúčinnější vojenskou akci francouzské armády, která by směřovala k podpoře ČSR. ČSR, které by v tu chvíli bojovalo ve velmi nepříznivém strategickém postavení proti mnohonásobné přesile.
Plány, kterými se zabývat nebudeme hovoří většinou o 20. a začátku 30. let a Francie v nich reaguje na případné porušení Versailleské smlouvy a pak existují plány dál až po Mnichov.
Je jasné, že v té době 20. a na začátku 30. let berou plány v úvahu velmi nízké stavy tehdejšího Reichswehru (víme, že Německo smělo mít jen 100 000 vojáků, nesmělo mít bojové letectvo, těžké zbraně a těžké dělostřelectvo a válečné námořnictvo…).
Když se začala rozpadat koalice a Francii se nedařilo zajistit plně systém kolektivní bezpečnosti, bylo jasné, že Francie musí v budoucnosti počítat s válkou proti regulérní německé armádě, jejíž síla bude postupně vzrůstat. Stále více bylo také jasné, že mnohé státy Evropy, ale i světa nebudou proti vojenskému růstu Německa výrazně protestovat. Již totiž v začátku 30. let vlastně bezvýhradné plnění Versailleské smlouvy požadovala jen Francie a její východní Spojenci (Malá dohoda a do roku 1934 i Polsko).
Pro nás takovým prvním zajímavým plánem, kde se odpíchneme je:
1) Plán „B“.
Pro případ války s Německem platil právě do května 1931 „Plán B“, který navazoval na předchozí dílčí plány, které vycházely z požadavků pohotové reakce francouzské armády na porušení Versailleské smlouvy.
„Plán B“ vlastně představoval základní směrnice hlavního štábu Francie k provedení nástupu a k zahájení ofenzívy proti Německu. „Plán B“ ve svých směrnicích počítal s využitím francouzských pohraničních opevnění, která byla postupně od roku 1928 zesilována tak, aby mohla velice spolehlivě přikrýt soustřeďování 70 francouzských divizí, z nichž 60 divizí mělo do 3 týdnů zahájit ofenzívu proti Německu.
Zároveň „Plán B“, jako nástupní plán, řešil i některé podrobnosti vojenské pomoci Belgii, nebo Lucembursku.
Hlavní štáb Francie se snažil do tohoto Plánu „B“ promítnout i konkrétní pomoc východních Spojenců – Polska a Československa – to přesto, že vlády těchto států neprojevovaly valný zájem o prohloubení vojenské spolupráce v tomto smyslu.
Francouzští vojenští experti podrobili „Plán B“ velmi tvrdé kritice.
Kritizovali hlavně čas, který „Plán B“ předpokládal na provedení mobilizace a přesun vojenských oddílů k hranicím – byl dle nich příliš dlouhý. Pokud by byl Německem napaden některý z východních Spojenců, nemohl by mu zdlouhavý francouzský nástup skoro vůbec pomoci. Další kritika říkala, že dle tohoto plánu jsou vyhlídky na úspěch rozsáhlejší ofenzívy značně diskutabilní. Moderněji ladění (zastánci motorizace) představitelé velitelského sboru proto doporučovali přestavbu části francouzské armády na divize mechanizované, které by byly schopné rychlejšího manévru a postupu do větší hloubky.
Zásadnější změny pak nastávají až po nástupu nacistů v Německu k moci a po vyhlášení výstavby nové německé armády, která stále více provokativně porušovala hlavní podmínky Versailleské smlouvy. Bylo to však stálé střídání francouzských vlád a jejich ministrů co znemožňovalo jakýkoli zákrok francouzské armády – garanta Versailleské smlouvy.
O poslední možnosti Francie zasáhnout dle Versailleské smlouvy viz zde Č 24:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2687
Francie a její armáda měla takovou vůbec poslední možnost důrazně reagovat na jednoznačné porušení Versailleské smlouvy v březnu 1936, kdy Němci s ohromnou dávkou arogance (i když se jim klepala kolena viz Č 24) znovu obsadili demilitarizovanou zónu v Porýní!
Francie nereagovala a nevyzvala ani svou armádu k zákroku, což neobyčejně ztížilo podmínky jediné možnosti, jak vniknout oficiálně na německé území, přes společnou hranici od Sárska po Basilej, neboť možnosti nástupu přes Lucembursko, či Belgii později odpadala!!!
Jedna z tehdejších francouzských vojenských studií, zaměřená na aktivní pomoc některému z napadených východních Spojenců, uvažovala o soustředěném náporu francouzských jednotek na asi 50 km široký úsek mezi městy Pirmansens a Landau, ve směru na Frankfurt a řeku a údolí Mohanu a o rázném postupu údolím Mohanu na východ směrem k československým hranicím. Právě rychlý přechod Rýna, který usnadňovala demilitarizace Porýní – Němci nesměli na pravém břehu v šířce asi 50 km rozmisťovat vojenské posádky a jakákoliv jiná vojenská zařízení – byla v roce 1936 fuč!
Mapa Evropy – anexe Německa 1933 – 1938.
Ale ono stejně, při tehdejší struktuře francouzské armády, při jejím zastaralém pojetí ofenzivních akcí se počítalo s dosažením Mainu ( řeka pramenící nějakou tu desítku kilometrů od hranic s ČSR – vlévá se do Rýna) nejdříve v třetím měsíci války (za 3 měsíce)!!!
Z francouzských úvah vyplývalo, že by AČSR v té době – za 3 měsíce – již byla udolána německou přesilou – proto se navrhovalo stočit směr francouzského útoku na sever do citlivějších průmyslových a správních oblastí Německa.
Oponenti „Plánu B“ vytýkali tomuto uvedenému záměru zdlouhavý postup ofenzívy, její nedostatečné propracování a problematickou strategii. To proto, že ještě před dosažením východní části údolí Mohan mohla AČSR kapitulovat ( jsou to prosím úvahy francouzských důstojníků, kteří detaily AČSR neznali).
Jako mnohem účinnější operační směr se jevil útok na horní Rýn, který by směřoval do Porúří, nebo přímo do nitra Německa.
Všichni oponenti se však shodovali na tom, že široce založené ofenzivní akce s tehdejšími francouzskými pěšími divizemi jsou skoro nemožné, a to zvláště proto, že se drží zastaralých zásad, které jsou odvozené ze zkušeností z 1. světové války.
Takto zamýšlené útočné ofenzívy nemohou provádět pěší jednotky. Již jsme hovořili o tom, že nejen generál de Gaulle navrhoval, aby vznikly jednotky ne nepodobné německým td.
Výsledkem neplodných diskuzí bylo zatím rozhodnutí, že se mají změnit dosavadní jezdecké divize na zprvu smíšené divize a později na mechanizované (lehké) divize s menšími jednotkami obrněných vozidel.
Velení francouzské armády se velice dlouho nebylo schopno rozhodnout, aby byly postaveny plně motorizované divize zaměřené na útočné akce, či dokonce obrněné divize (Viz Gamelin: cit. dílo, s 101, dále Les évéments, t. I. s. 47-48, H. A. Jacobsen: Der Kampf um deutsche Operationsplan zur Westoffensive 1940. Wiesbaden 1957, mapy 4 – s.37, 9, s. 93 a 12, s. 145 – a Tornoux: str. 340).
Velká část námitek byla oponenty vyslovena k zamýšlenému přechodu francouzské armády přes řeku Rýn, v jejím středním toku, a k následnému stočení ofenzívy na sever. Pokud by se francouzské vládě nepodařilo sjednat souhlas k průchodu Belgií, které by poskytovalo ofenzívě do Porúří a do nitra Německa mnohem příznivější podmínky, pak by bylo lépe od takto neperspektivní ofenzívy na Mohan raději upustit. To však zároveň posilovalo názor, že jsou jen velmi malé vyhlídky na odlehčovací ofenzívu ve prospěch Československa. Zároveň to posilovalo nutnost zaměřit se na strategickou obranu francouzských hranic.
Tohle vše v „Plán B“ vlastně vytvářelo nutnost, aby pomoc Československu byla zajištěna jinak – bylo nutno získat spojenectví se Sovětským svazem.
