Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Moderátor: Zemakt

Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Johan »

Srovnání-středoevropská konfrontace
(1938/1939):

Tímhle článkem se pokouším reagovat na přání kolegy Vincoura o porovnání naší a německé armády roku 1938. Ukázalo se, že bez (alespoň okrajového) pohledu „na Polsko“ 1939 to nelze. Práce to byla mimořádně lopotná a náročná. Navíc jsem tím vstoupil do prostoru, který není mou parketou (za tu považuji spíše „Starou monarchii“). Snažil jsem se být maximálně přesný a vyhnout se svým státoprávním názorům. I tak věřím tomu, že odhalíte mnoho nepřesností. Pokud to bude míněno, jako snaha o zvýšení kvality podaných informací, pak to rozhodně vítám. Mělo-li by jít o akci:“Kdo chce psa bíti…“ tak si dovolím upozorniti, že tuhle rukavici si nikdo jiný zvednouti netroufal. Čtenáře zároveň předem odkazuji na: 1) ROK 1938 - Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl a 2) Ubránili bychom se v roce 1938??. To jsou totiž diskuse, ze kterých tento příspěvek vychází.

***

Chceme-li porovnávat možnosti našeho případného střetu s Německem roku 1938 musíme posuzovati politickou scénu stejně jako armády. Dále se nevyhneme ani, alespoň shrnujícímu, doteku „Polské“ války roku 1939. Jde-li o posuzování politiky nechci rozhodně mluviti o tom, která scéna byla solidnější či humánnější. Bylo by to velmi stručné. A-žel-vzhledem k situaci konce 30-tých let také naprosto bezcenné. Náš spor s Němci se rozhodl totiž na poli politickém. A je třeba říci, že zásadní význam měla průraznost, zarputilost, odhodlání a cílesměrnost vedení obou mocností.

Kolem celého období a jeho konfliktů panuje řada legend, které velmi často stojí na vodě a ne na pevném fundamentu faktů. Jedním z takových mýtů je přesvědčení, že k ČS-německé konfrontaci dochází až s nástupem A. Hitlera a nacismu v Německu. Odpovídá to konečně neméně scestné smyšlence (která je dnes hojně fedrována), že demokracie spolu neválčí. Střet začal prakticky se vznikem středoevropského (jinak velmi nešťastného) uspořádání, to je s rokem 1918. V otevřené podobě pak s Locarnskou konferencí roku 1925. Psáno o ní bylo již mnoho, ne jen mnou, ale i jinými, takže ji nebudu příliš rozebírati. Ovšem faktem zůstává, že naše (oproti některým jiným-i třeba přímo nedotčeným) politická scéna na její výsledky nikterak nereaguje. Dokonce nikterak nepřehodnocuje ani náš spojenecký systém, což mělo být 1.a logickým krokem.

Pakliže bychom chtěli tvrditi, že ČSR na Locarno nikterak nereagovala opět bychom se mýlili. Naše armáda právě po této konferenci (byť pod vedením nešťastné osobnosti gen.Syrového) rozebíhá sérii postupných kroků reformy, která končí její podobou z roku 1938. Pakliže neustále opakuji, že zbrojit (a to podle armádních požadavků!) bylo prakticky možno od roku 1934, pak tak nečiním ani náhodným „plácnutím do vody“, ani nepodloženě-k roku 1933 byla totiž reforma prakticky plně připravena. Restrukturalisaci bylo tedy možno provést takřka z chodu a následovat mělo dozbrojování nových formací. Přesto naše zbrojní programy dostávají finanční podporu až s rokem 1936 a 1.zbrojní půjčka nastupuje s rokem 1938. Kolega „Pátrač“ má nepochybně pravdu, že každý stát zbrojí úměrně hrozbám jimž je vystaven. Naší politické garnituře té doby (a v mnoha ohledech i dneška) vyčítám předně to, že hrozbu vidět nechtěla a ignorovala ji. Proč ji vidět mohla si ukážeme a pokusím se i zaspekulovati o možných správných protikrocích.

K 1.projevům středoevropské konfrontace dochází při střetu o 2 velké mezinárodní investice, a to firmy Ford a IBM. V obou případech uspělo Německo a obě investice později válečně využilo (systém IBM pro evidenci obyvatel-a tedy předně Židů). Další srážka byla již zásadní, spadá do počátku 30.-tých let, a to k vypovězení vyzbrojovacích omezení Německem. Oba státy se v Londýně utkaly o relativně velmi výhodné úvěry od britských bank a finančních institucí. Žádný ze států se nikterak netajil tím, že zmiňované finance vnímá jako úvěry zbrojní. Opět uspělo Německo a roku 1938 to mohla být jeho achillova pata. Úvěry totiž byly opravdu výhodné jen částečně. Měly poměrně krátkou dobu splatnosti a nemalá míra německé agresivity konce 30.-ých let byla opravdu způsobena snahou o jejich pokrytí z kořisti. ČSR se nakonec obrací do USA odkud získává méně peněz, za horších podmínek, avšak s podstatně delší dobou splatnosti. Žádná další reakce z naší strany nenásledovala.

A co mělo býti učiněno? Kolega „Pátrač“ na těchto stránkách zveřejnil naše zákony vážící se k potřebám obrany státu a platící v tomto období. Byl trochu rozmrzelý tím, že se kolem nich nerozvinula diskuse. Osobně se domnívám, že kvalita těchto zákonných ustanovení je nezpochybnitelná a citace byla přesná. Můj problém je spíše s tím, že nedošlo k jejich využití a i mnohé, posléze realisované, kroky byly učiněny opožděně.

Tedy za daných okolností mělo být základním krokem vyhodnocení situace a hledání finančních zdrojů odpovídajících výsledkům tohoto vyhodnocování. Předem upozorňuji, že tato kritika naší vlády má, na mé straně, své limity. Stejnou chybu v témže čase udělaly v podstatě všechny tehdejší demokracie protifašistické (budoucí) formace. To ovšem nemění nic na tom, že to byla chyba. Tehdejší Československo situaci stále hodnotilo v kontextu platných spojeneckých vazeb a jejich předpokládané funkčnosti. A to navzdory varování vlastních vojenských špiček. Ta směřovala ke 2-ma aspektům. Předně naše generalita (1.) varovala vládu před F nástupovými plány, které činily přechod F armády do bojových sestav extrémně pomalým, takže by ČSR musela dlouhodobě čelit nepříteli bez pomoci ze západu. Konečně pak (2.) poukazovali na čistě obranou F strategii na severní hranici, která (dle mínění NAŠICh generálů) případnou „galskou“ vojenskou podporu (sama o sobě) významně znehodnocovala. Toto hodnocení však nebylo akceptováno, nebo s ním alespoň nebylo dále pracováno, a žádné jiné nebylo přijato.

Situace přitom již měla vyvolávat značné znepokojení. Základním pilířem meziválečného mírového uspořádání světadílu totiž bylo uměle vojensky slabé Německo. ČSR tedy mohla volit mezi 3-mi variantami:1) Zadlužení u jiných zahraničních subjektů; 2) Vydání dluhopisů (=nejspíše i vnitřní zadlužení); 3) Využití jiných berních možností (např. státních monopolů).

Krátce se uvažovalo o jiné zahraniční půjčce, ale věc nepostoupila ani k vládnímu projednávání. Proč tomu tak bylo není známo. Jsem velkým příznivcem využívání tzv.státních monopolů, protože zatěžují zbytnou spotřebu a zároveň mohou do ekonomiky „pumpovat“ značné objemy financí. Šel bych tedy nejspíše touto cestou a tehdy platné zákony to umožňovaly.

Je všeobecným mýtem, že německou agresivitu, resp.její prudkost, nebylo možno předpokládati. Němci se svými záměry nikterak netajili. Zbrojí, pochodují demilitarizovaným pásmem, zaplétají se ve Španělsku, nakonec obsazují Rakousko. Co hůř-maritivní velmoci naprosto nereagují. To je to, co pro mne zůstává nepochopitelné-u nás ani nevznikají obavy, že by tito spojenci mohli selhat.

Politická konfrontace má, ve svém závěru, ještě 1 rovinu. Adolf Hitler zastavil rozpracovávání „Plánu zelený“ protože předpokládal politické řešení. Samozřejmě předpokládal chování maritimních mocností-měl s nimi již své zkušenosti. Ale obdivuhodně dobře odhadl i zbabělost E.Beneše.

***

Předvečer střetu v politice:

V průběhu meziválečného období všechny 3 mocnosti (Německo, ČSR i Polsko) budoucí konfrontace vytvářely sítě mezinárodních ujednání a vazeb. Nejfatálnější byla volba smluvních partnerů u Polska. Uzavírá spojeneckou smlouvu s F a i s GB. Obě tyto vazby selžou. Smlouvou o neútočení s Německem si chce uvolnit ruce proti SSSR (v Polsku existovaly i naprosto fantasmagorické úvahy o pochodu na Moskvu).A uzavírá i smlouvu o neútočení se SSSR-nevěří jí a samo je připraveno ji ignorovat. Jak SSSR, tak Německo Polsko nakonec napadnou.

O spojeneckých vazbách ČSR toho již (i na Palbě) bylo napsáno mnoho. Tak jen stručně. I ČSR byla provázána s maritimními velmocemi-byť volněji, než Polsko. Jde o to, že ČSR měla smlouvu pouze s F a nikoliv s GB. Samozřejmě-i v našem případě tato vazba nenabyla účinnosti. Další naší spojeneckou smlouvou byla ta o MD. Zafungovala nečekaně dobře. Oba tito partneři, s větším, či menším váháním a pod větším či menším vnitřním tlakem, přislíbili pomoc a realisovali kroky vedoucí k jejímu praktickému naplnění. Je to dosti obdivuhodné, uvážíme-li politiku E.Beneše, která byla dříve důrazně zaměřena proti přeměně MD na pakt se všeobecnými zárukami. Naší 3.mezinárodní zárukou byla úmluva se SSSR. I ta zafungovala, a to nad rámec dohodnutého. Rusové plně neutralizovali Polsko.

V nečekaně podobném postavení byli i Němci. Osa ještě neexistovala. Mezinárodní postavení Německa tou dobou nemohlo vycházeti ze spolupráce se SSSR, ale opíralo se o jiné vazby. Silnější bylo ve vztazích s malými státy, a to předně těmi Baltskými a následně s Maďarskem-o kterém víme (i z archiválií), že do případné války vstoupiti chtělo. Spojenectví na Baltu pro něj (spor s námi) ovšem významnější dopad neměla. V této době byl Berlín stále ještě tím slabším ve spojenectví s Itálií. Dohoda s Římem ovšem zahrnovala doložku, že žádná ze zúčastněných stran několik (tuším 12) let nevyvolá větší konflikt v Evropě. Italské zájmy té doby silně směřovaly do Středomoří (Albánie/Španělsko). Je nám již také známo, že Hitler přijímal italské mírové iniciativy (všem slabinám Německa navzdory) s jistým roztrpčením. Víme tak tedy, že i největší spojenec Německa, alespoň vzhledem k jeho záměrům a cílům, selhal. Přesto Berlín vsadil právě na politické řešení krize.

***

Měření sil:

Začnu od konce-tedy od války s Polskem. Proč? Je to válka často používaná pro porovnání našich šancí roku 1938. Mnozí ji přijímají jako pádný argument pro nesmyslnost našeho případného obranného úsilí. Odborníci na tento střet (a já se do jejich řad nezapočítávám) ho naopak přijímají jako poměrně jasný důkaz smysluplnosti naší případné obrany.

Největším nepřítelem Poláků totiž byli jejich velitelé, a to prakticky ve 2 rovinách. Jednak šlo (více-méně vesměs) o důstojníky politické a jednak nejen-že nepochopily moderní prvky boje před 2.sv.v., ale oni je prakticky ani nezastihli.

Zároveň Polsko, prakticky od samého počátku (bez ohledu na termín praktického času propuknutí bojů) čelilo válce na 2 frontách (ještě proti SSSR). Přesto se dokázalo bránit cca.měsíc. To svědčí jak o neskutečné statečnosti Poláků, tak (stále ještě) o relativní slabosti Německa. Je třeba zcela tvrdě konstatovati, že slabost Německa 1938 byla významě hlubší a naše válečná připravenost (oproti polské) významně větší. Přibližme si o čem píši.

Polské pozemní síly trpěly jak zoufalou zastaralostí obrněné techniky, tak jejím trpkým nedostatkem a šíleným rozmístěním. Tank, s našimi +/- srovnatelný (a to ještě ne bez výhrad), byl pouze 7TP. Polsko jich mělo 132, z toho 11 v 2-oj věžovém provedení, a to byly zároveň ty, které se komplet v Polsku vyráběly. Šlo o nešťastnou variantu neboť věže byly osazeny po 1-om těžkém kulometu, takže stroj pojil nevýhody tanků (rozměry, náklady na provoz…) s nedostatkem typickým pro tančíky-slabá výzbroj. Ani ostatní tanky v dělovém 1-o věžovém provedení nebyly ovšem řešením polských nesnází. Z nepochopitelných důvodů (potenciál průmyslu k tomu byl) Polsko věže nevyrábělo. Podvozek se zaslal výrobci, ten osadil věž a hotový tank se teprve vracel domů. Polní jednotky tak trpěly neskutečným nedostatkem náhr.dílů a údržba strojů byla tak více než obtížná. I proto byly 7TP nasazeny k obraně Varšavy-ovšem s nasazením, jak jinak, prakticky po kusech.

Solidní úroveň měla PVO-ovšem, při větším území byla srovnatelná s naší. Polsko nasadilo cca 440 PL děl. Teritoriální PVO měla k dispozici celkem 314 PL děl: 164 x 40mm Bofors vz. 36, 80 x 75mm vz. 97, 14 x 75mm vz. 44, 12 x 75mm vz. 14 a 44 x 75mm vz. 36. Armádní jednotky pak měly k dispozici celkem 126 PL děl 40mm Bofors vz. 36. Tyto prostředky byly rozděleny mezi 30 divizí pěchoty a 1 tankovou motorizovanou brigádu (vždy 4 x Bofors) a 11 jezdeckých a 1 motorizovanou jezdeckou brigádu (každá 2 x Bofors). Mimo to byly každému velitelství armády nebo operační skupiny přiděleny roty protiletadlových kulometů. Celkem bylo vytvořeno 95 takových rot-cca 1520 kulometů. Není mi navíc nic známo o zbraních typu našich 20 mm kulometů proti letadlům-polské protiletadlové kulomety byly Maxim a Browning r. 7,92mm + cca 20 typu Hotchkiss r. 13,2mm. Z popsaného způsobu nasazení vyplývá, že i zde se šlo cestou poměrně malých koncentrací sil. Přesto v místech nasazení PVO odváděla celkem dobrou práci.

Jak na zemi, tak na nebi. Uvedl jsem dříve, že se Lw nepodařilo polské letectvo eliminovat do konce války. A je to pravda. Protiargumentem bylo, že ovšem přestalo existovati, jako bojová síla. A i to je pravda. Jeho nejtíživějším soupeřem ovšem nebyla Lw, ale vlastní velení (bez ohledu na nepopiratelné kvality pilotů) a potažmo struktura. Letectvo mělo jen 2 útvary o větší koncentraci sil, a to bombardovací brigádu (50 lehkých bombardovacích P-23 „Karaš“+ 36 bombardovacích PZL P-37 „Loš“=veškeré polské bombardovací síly/polsko prakticky nedisponovalo bitevním letectvem) a stíhací brigádu na obranu hl.města (o 44 stíhacích PZL P-11, 10 stíhacích PZL P-7; nepochopitelné, alespoň tu mohli složit výhradně z PZL 11-ek). Ostatní bojové stroje byly přiděleny po letkách k bojujícím armádám. Letky napříč svěřenými sektory spolupracovaly jen velice váhavě. Ani to by ještě nemusela být tragédie, kdyby alespoň (každá) jednotně operovaly. Jenže velitelé chápaly svůj úkol, jako ochranu jednotek v poli. Takže stroje nezřídka nasazovali po jednotlivých rojích. A to v situaci, kdy Lw atakovala své cíle získáním lokální převahy, prudkým úderem spojené formace a ničením vytčené oblasti. K tomu Poláci neměli ani letoun, který by byl s našimi stroji z 1938 plně srovnatelný. U bombardérů lze za takový považovat jen PZL P-37 „Loš“, ale těch bylo pouze 36 a ne všechny zpevněné konstrukce (tedy schopné plně manévrovat v maximálních rychlostech). My měli na 60 B-71-ček a všechny v plnohodnotném provedení (o A-300, resp. A-304 ani nemluvě). S B(Bk)-534 je často srovnáván PZL P-11. Ovšem srovnavatelný, leč ve všech parametrech horší, byl pouze PZL P-11c. PZL P-11 mělo Polsko toliko 130 (+/- polovina počtů nejmodernější varianty 534-ek) a z nich byl PZL P-11c 110 strojů. Parametry zvažovaných bojujících letounů ještě porovnám v příloze.

Naprostým mýtem je tvrzení, že polské letectvo bylo zničeno na samém počátku ještě na zemi. Na velkých základnách (například u Varšavy, Lodže, Krakova, Lvova, Katovic, Lublinu, Radomi, Vilna, Grodu… ) byly zničeny předně dopravní, cvičné a kurýrní stroje. Ty bojové Poláci dávno před tím přesunuly na polní základny. Celkově se bojové ztráty na zemi u bojových letounů vyčislují jen na 25 strojů. Lw v souhrnu nebyla bojově, proti polským letcům, moc úspěšná. Nárokuje si sestřel toliko 70 letounů, německá PVO pak 30 a 35 vlastní polská PVO. Ztráty polských letounů pak dosahovaly 180 strojů nebojového rázu (např. havárie) a 136 jich přelétlo do 3.-ích států.

Na počátku bojů a na zemi ztratili Poláci 220 strojů a celkem pak za celou válku 342 BOJOVÝCh letounů. Na akce Lw tak připadá jen 8% polských vzdušných ztrát. U polských ztrát je navíc třeba mít na zřeteli ty celkem zbytečné. Jde o to, že Poláci prakticky neměli (jak již výše zmíněno) bitevní letectvo. Stihači tedy, často jen s pomocí palubních (nikoli bitevních) zbraní, zkoušeli plnit i tuhle funkci. Způsobovali samozřejmě jen malé škody, avšak zároveň trpěli ztráty, které by bitevníky přečkaly.

Je také dobré nepřehlížet, že si polští piloti připsali sestřel 109 strojů Lw; PVO jich sundalo 70 a celkem v těchto bojích Lw ztratila k 500 strojů (v roce 1938 by to pro Lw byly ztráty jen obtížně rozdychatelné, a vzhledem k rozdílům v letectvech by u nás zřejmě byly mnohem větší).

Zároveň je pozoruhodné, že Lw pro boje nad Polskem disponovala sice 787 Bf 109 všech typů a variant, ale v provozuschopném stavu jich bylo jen cca. 335 až 360. Problémem nebyl jen nedostatek náhradních dílů, ale i speciálního nářadí potřebného pro údržbu a zásobování jako celek. Bf 109 byl totiž k disposici (vzhledem k překotnému rozvoji Lw) v mnoha typech, variantách, subvariantách a provedeních. Takže se stávalo, že pilot s poškozeným strojem přistál na nejbližším vlastním letišti, které však nebylo jeho „mateřským“ a tam neměli jak jeho stroj opravit. Byl pak nutný dovoz dílů a často i mechaniků.

Pro nás je mimořádně důležitý další údaj. Znovu upozorňuji na jiný potenciální způsob nasazení našich vzdušných sil a přesto naše velení počítalo se ztrátami +/- 50 strojů za den. V čase polské kampaně ztratila za den Lw 17 a Poláci 20 letounů. Ztráty byly sice relativně vyrovnané, ale je třeba brát v potaz německou početní převahu roku 1939 nad Poláky. Pro rok 1938 a ČSR opět platí, že by náskok Germána nebyl ani zdaleka tak výrazný.

Příloha č.1:

B/Bk 534
Max.rychlost (Km/h): 405/409°
Dostup: 10 600 m
Výstup na výšku v m/čas v s: 5 000/5´
Stoupavost v m/s: 15/19°
Výzbroj: 4 sk/3°sk/2 sk+kan. 20 mm
…..
°je označením pro Bk 534 s výzbrojí 3 kulometů. Výkony jsou vyšší, protože stroj je lehčí o kulomet a nádrž s palivem.

…..

PZL P-7a:
Max.rychlos (Km/h):317, event. 327
Dostup: 8 275 m
Výstup na výšku v m/čas v s: 3 000/5,1´
Stoupavost v m/s: 10,4
Výzbroj: 2sk

PZL P-11c:
Max.rychlos (Km/h): 375, event. 390
Dostup: 8 000 m
Výstup na výšku v m/čas v s: 5 000/6´
Stoupavost v m/s: 12,4-14,5
Výzbroj: 4sk

Bf 109:
Max.rychlos (Km/h): 440/570*
Dostup: 8 100/11 400*
Výstup na výšku v m/čas v s: 6 000/9,8´
Stoupavost v m/s: 9/16*
Výzbroj: 2sk/3sk/4sk/5sk/2sk+kan. 20mm*
…..
*označuje typy, které byly k disposici roku 1939 nad Polskem, avšak nikoliv 1938. I roku 1939 šlo navíc spíše o 1.kusové dodávky.

***

Rok 1938
(Československo)

Již jen pro návaznost začněme porovnáním letectva. Z uvedeného vyplývá, že rychlé smetení našeho letectva lze považovat za více než nepravděpodobné. Bez zajímavosti jistě není ani, více méně doplňková, informace o úspěšnosti Poláků proti bombardérům. Stihači „sundali“ 15 Ju 87 (nasazeno 346); 28 He 111 z 540 nasazených a 25 Do všech provedení z 377 nasazených. A to i při srovnatelné a horší vyzbrojenosti polských stíhaček. Podstatné zde jsou ovšem rozdíly (oproti Polsku) v předpokládaném způsobu nasazení, výcviku a vybavení.

Co do strategie byl náš přístup velmi moderní a naopak Lw ho nedokázala, v některých aspektech, převzít do konce 2.sv.v. Značná síla bitevního letectva (nad Lw jsme měli v tomto ohledu dokonce převahu), strategická bombardovací záloha (naopak slabina-nedostatečná výrobní základna) a stíhací svazy 2-ou typů (menší-pro ochranu jednotek v poli a bitevníků; a větší na 26-ti vnitrozemských základnách). Plán předpokládal zachycování nepřátelských vzdušných úderů a následně prudké stíhací údery proti nim ze zápolí (s tím uspěli Britové), dále pak útoky bitevníků proti nastupujícím jednotkám (rozkaz k přípravě útoků na německé kolony a obrněné svazy postupující do Čech byl vydán již 17.9. 1938)a strategických bombardérů do výchozích prostor a vnitrozemí. Samostatnou kapitolou bylo pak taktické bombardování. Rozprostření a početnost našich základen navíc prakticky vylučovalo vyřazení našeho letectva 1.úderem.
…..

Stěžejní formací našeho letectva byl pluk o 3-ech letkách, tedy +/- 45 letounů. Ne jen, že pluky, jako takové, byly formovány co útvary spolupracující, ale nacvičována, a to poměrně intensivně, byla i spolupráce mezi jednotlivými pluky navzájem. Naše letectvo bylo poměrně mohutnou formací, jehož základ tvořilo 6 pluků. Z uvedeného tak vyplývá, že 6 útvarů cca.srovnatelných s potenciálem polské brigády.

Pakliže označuji strategické bombardování (alespoň co do výrobní základny) za slabinu „našeho vzduchu“, pak u 3-ech dalších formací tomu tak určitě nebylo. Vysoce kvalitní bylo stíhací a bitevní letectvo, a shodou okolností jsme se dostali na světovou špičku i v taktickém bombardování.

Stěžejním typem našeho stíhacího letectva byla Avia B (a Bk) 534. Ta byla vyrobena ve 4-ech „generačních“ provedeních (výkony 4.generace viz tabulka výše-příloha č.1), kde Bk 534 výkonnostně náleží do 4.generace. Strojů této kategorie bylo k disposici roku 1938 cca. 320 Ks. Dále tu byly další varianty B 534 a v augmentačních skladech něco málo starších strojů výrazně nižší hodnoty. Část Avií byla předělána i na Bn 534, tedy pro noční létání a potažmo i noční stíhání. Obdobnou úpravou prošel i Š 328 a i on měl sloužit potřebám nočního stíhání.

ČS letectvo mělo, jak již výše zmíněno, velmi vyspělé bitevní létání. Páteřním strojem byl, v tomto případě Šmolík Š 328. V průběhu celé 2.sv.v.své kvality osvědčil, a to boji Slováků s Maďary počínaje a SNP (kdy nakonec zaznamenává i svůj poslední sestřel-Fw 189) konče. Jednalo se o velmi odolný, dobře vyzbrojený stroj s obstojnou nosností bomb. Dalšími stroji schopnými plnit bitevní úkoly byly opět B 534 (měly schopnost nést bomby) a v omezené míře i všechny varianty A 100-byť je třeba říci, že s těmi se na tyto úkoly nepočítalo. Autorem naší bitevní koncepce byl brig.generál Janoušek. Šlo o obrovskou výhodu, protože v jen málo zemích se bitevního létání zastával generál generálního štábu. To našemu letectvu umožnilo vytvořit (Janouškovo „dítě“) skupinu Černohlávek (cca.100 strojů-mezi nimi i 30 B 71), která byla speciálně určena k plnění bitevních zadání. Naše koncepce předpokládala širokospektrální bitevní bojovou aktivitu-nebyla tedy úzce (a, jak se ukázalo i nepříliš výhodně) zaměřena jen na střemhlavé bombardování. Dále pak byla opravdu cíleně budována pro přímý boj proti silám nepřítele a nedostávala tedy kombinovaná (bitevní/taktická) zadání.

Příloha č.2:

Ale podívejme se pro představu trochu na Š 328:
• Posádka: 1 pilot, 1 pozorovatel/střelec
• Délka: 10,36 m
• Rozpětí: 13,71 m
• Výška: 3,45 m
• Plocha křídel: 39,40 m²
• Prázdná hmotnost: 1680 kg
• Vzletová hmotnost : 2750 kg
• Pohonná jednotka: 1x vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Walter Pegas II-M2 nebo Pegas III-M2
• Výkon pohonné jednotky: 427 kW (Pegas II-M2) nebo 545 kW (Pegas III-M2)
• Maximální rychlost: 328 km/h
• Cestovní rychlost: 250 km/h
• Dolet: 1280 km
• Dostup: 7200 m
Výzbroj
• 2-4x kulomet vz. 30 ráže 7,92 mm v přídi
• pohyblivý dvojkulomet ráže 7,92 mm na lafetě Škoda Šu-31
• náklad bomb až do celkové hmotnosti 500 kg
…..

Jak již řečeno velmi samostatnou kapitolu tvoří taktické bombardování-tedy bombardování pokrývající pásmo mezi strategickými a bitevními bojovými akcemi. Nešlo tedy o bombardování městských aglomerací, výrobních podniků … a strategických bodů (např.: přehrady), ani polních jednotek. Snahou, v tomto případě, bylo zasahovat dopravní infrastrukturu, sklady, depa, seřadiště zásobovacích prostředků i jednotek… prostě odřezávat frontu od zásob a zdrojů (v případě konfliktu s Němci mimořádně důležité). Vynikajících výsledků zde dosahovala, v průběhu 2.sv.v., RAF. Šlo ovšem o myšlenku, která byla v meziválečném období často diskutována, avšak málo akceptována. Hodně o tom vypovídá třeba právě široké rozkročení Lw-většina jejích bombardérů stála někde mezi „taktikem a stratégem“. Nejinak tomu bylo i u nás.

Vše vyřešila shoda okolností. Ve 2.1/2 30-ých let již A.RČS vnímala stroje všech variant A 100 jako poměrně zastaralé, a to v kontextu jejich zamýšleného využití-tedy jako lehkého bombardéru. Byla proto využita 1.příležitost a všechny (cca.30Ks) stroje A 101 byly prodány republikánskému Španělsku (prý i celkem draho). Jejich část, snad až 22 Ks, ovšem ukořistila „faši“. A následovala situace, která zaujme snad každého zbrojaře a oficíra.
Republikáni použily A 101 v souladu s původními předpoklady a naprosto neúspěšně. Naopak fašisté mnohem pružněji-v souladu s doktrínou taktického bombardování. A výsledek si velmi pochvalovali.
To neuniklo pozornosti naší armády, která si rázem uvědomila, že má velice dobrou zbraň pro taktické bombardování a byla by věčná škoda toho nevyužít. Vznikl tak základ tohoto uskupení opírající se o letky 61 až 66 (A 100) a (Ab 101) 71.; 72.; 74.
Další pozoruhodnou posilou našeho taktického bombardování byl typ A 304 (úplně původně civilní letoun). Šlo původně o výcvikový letoun, ale A.RČS si povšimla jeho kvalit a roku 1938 se ho rozhodla využívat právě pro taktické bombardování. K disposici bylo 15 strojů a dalších 19 v přejímacím řízení.

Příloha č.3:
Protože je (oproti A 100 a spol.) A 304 poměrně málo známé, opět pár údajů:
• Rozpětí: 19,20 m
• Délka: 13,20 m
• Nosná plocha: 45,20 m²
• Hmotnost prázdného stroje: 3000 kg
• Motor: Walter Super Castor
o Výkon motoru: 316 kW
• Maximální rychlost: 325 km/h
• Dostup: 6300 m
• Stoupavost: 6,7 m/s
• Dolet: 1 200 km
Výzbroj: 3× kulomet vz.30 RÁŽE 7,92 mm, 300 až 500 kg pum
.....

ČS letectvo tak nechtěně mělo celkem mohutný a i relativně obstojně vyzbrojený kompaktní svaz pro taktické bombardování. Významným způsobem tak předstihlo vlastní dobu. O tom, že by roku 1938 akce tohoto druhu udělaly Němcům velké vrásky snad netřeba mluvit.
Slabinou tak bylo jen strategické bombardování. To se u nás opíralo o vynikající B 71 a velmi zastaralé MB 200 (počítalo se s nimi snad jen pro noční nálety). B 71 teprve nastupovaly do výroby.

Velmi dobrá byla i struktura leteckých základen. Většina našich strojů mohla startovat z kdejaké louky-což roku 1938 i činily. Páteřní základny pak byly dobře kryty. Není náhodou, že Tri Duby ani po potlačení SNP Němci nedokázali dohledat. Systém byl tedy takový, že útoky (zvláště vzdušné) by znamenaly „honění po lese velmi mnoha zajíců“, a to ještě když ti „zajíci“ umí velmi obstojně střílet. Konečně i v bitvě o Británii se útoky proti základnám, kombinované s ignorováním faktoru násobitele sil, nakonec ukázaly být 1.krokem Lw do pekel.

Zajímavostí na okraj je i to, že Lw měla zákaz bombardování civilních částí měst. Šlo o německé menšiny v každém větším našem městě-Áda si (ještě) nemohl politicky dovolit ztratit aureolu osvoboditele všeho německého.

Naši piloti měli jeden z nejintensivnějších výcviků v Evropě. Důraz byl kladen na výškové úniky a útoky s výškovou převahou. Předně B 534-ky neměly ve své době a co do dostupu/stoupavosti jakoukoliv konkurenci. Vytvářelo to paradoxní situaci, kdy náš pilot mohl boj kdykoliv přerušit únikem vzhůru, zatímco Němec by největší výhody Befu z roku 1938, tedy vyšší pádové rychlosti, využít nemohl-proti ČSR nastupovaly snad výhradně stroje s klasickým rozvodem paliva a při vyšší pádové rychlosti a ve střemhlavém letu k zemi jim tedy „z karboše“ benzín vymizel podstatně rychleji než 534-ce. Zmiňované manévry (=krátkodobé) mohly navíc využívat i B 534 bez dejcháku (předně starší var.a i mezi nimi rychle mizely). Dále se cvičila slétanost, střelba a psí souboje. Se 4-členným rojem se u nás roku 1938 teprve začínalo experimentovat, a to na základě toho, co můžeme, z pozdější doby, označit za britskou šipku-tedy 4.stroj umístěný za klasickým 3-oj rojem. Tohle se k bojovým útvarům ovšem zdaleka (stejně jako u Lw) nedostalo. Výhoda zmiňované formace ovšem je, že na ni není třeba další výcvik.

Naopak za naprosto excelentní byl považován náš výcvik v oblasti psích soubojů (VELMI zjednodušeně 1 na 1-oho) a střelby. Psí souboje byly v 2.sv.v.zásadní při střetech v tzv. úzkém vzdušném prostoru. Hezky se to projevilo v bojích nad Londýnem, ale i nad holandskými letišti (např.: boj nad De Kooy-6 Fokker D.XXI proti 8 Bf 109 E= ztráta 4 Befů a 2 Fokkerů). Náš vzdušný prostor byl právě úzkým typem a psí souboje patřily k základním slabinám Lw. Po celou 2.sv.v.byli naši piloti považováni za elitní střelce. Důvodem bylo, že každý let cvičili souboje na fotokulomety. Neslo to své ovoce. Již při ostrých mírových střelbách dosahovaly kolem 40 zásahů vlečného cíle a o trefách pozemních cílů ani nemluvě. A to byly lepší výsledky než průměr Lw.

Konečně na Palbě se, při hodnocení letadel, často projevuje tzv. opojení rychlostí. Tedy představa, že rychleší bere (skoro) vždy výhru. Není to přesné. Ponechám-li stranou (i za 2.sv.v.využívaný) únikový potenciál manévrů, tak je třeba poukázat i na další aspekty. Předně jde o poměr stoupavost/dostup, dále pak odolnost vůči poškození a celková (?strukturální?) pevnost stroje. Kdyby rychlost „brala vše“ pak by nad Asií spojenci do roku 1943 prakticky nemuseli vyvijet žádný nový typ-přesto tak činili, jak vzteklí. A to japonské stroje jednoznačně zaostávaly jak v celkové pevnosti konstrukce, tak i v oblasti odolnosti vůči poškození (např.:v boji).

Uvážíme-li tyto aspekty, pak šance našich letců určitě nebyly malé. Není od věci i zmínit bojovou úspěšnost alespoň B 534 a Š 328. Nahlížíme-li v tomto směru B 534, pak musíme vnímati, že nikdy nebyla nasazena tak masově, jako její potenciální soupeři, ani tak jak se původně u ní předpokládalo. Navzdory tomu vybojovala 1 119 soubojů, ztraceny byly 4 stroje (1 chybou pilota), ohlášeno 27 zásahů cíle a dalších (dle některých zdrojů až) 7 sestřelů. O odolnosti 534-ek svědčí i to, že byly velmi úspěšně užívány k bitevním úkolům.

Š 328 měl ještě méně příležitostí. Přesto: „…Do boje se Š-328 prvně dostaly v říjnu 1938 na jižním Slovensku. Tam se Maďaři po Mnichovu snažili přiživit na Německém úspěchu a začali vyvolávat pohraniční šarvátky, které posléze přerostly až k nevyhlášené válce. Po menších potyčkách, kterých se Š-328 také účastnily, došlo 13. října 1938 k významější akci. Toho odpoledne dva letouny pozorovací 13 letky z Užhorodu objevily skupinu banditů podporovanou Maďary. Na tuto skupinu byl poté proveden nálet, při kterém bylo shozeno 6 pum po 10 kg a vystřeleno 25 ran z kulometu. Větší část skupiny se po náletu vzdala. K tragické události však došlo 25. října 1938, kdy na našem území shazoval maďarský Junkers Ju-52/3m letáky za asistence dvou stíhacích Fiatů CR-32. Poté co Maďaři spatřili pod sebou čs. Letov Š-328-237 provádějící fotografování na něj por. Pongrácz třikrát zaútočil. Pilot Š-328 des. J. Kello s řozstříleným letounem nouzově přistál a vyvázl se zraněním, ale pozorovatel sv. asp. Jaromír Šotola v troskách zahynul. Por. Pongrácz byl za svůj zákeřný a protiprávní útok povýšen ... Po vyhlášení nezávislosti Slovenského štátu (14. března 1939) byly letouny Š-328 z výzbroje bývalého Leteckého pluku č. 3 (velitelství v Piešťanech) zařazeny do výzbroje slovenského letectva. Jednalo se asi o 70 letounů, další stroje získaly Slováci od Němců a tak se v barvách Slovenských vzdušných zbraní vystřídalo přes 100 Š-328. Již 23. a 24. března byly Š-328 prvně bojově nasazeny proti maďarským jednotkám pronikajícím na východní Slovensko. Toto bojové nasazení stálo slovenské letectvo 4 zničené Š-328.
Slovenští letci se se svými letouny Letov Š-328 zůčastnili i německého vpádu do SSSR. 3. července 1941 se I.pozorovací peruť (1., 2. a 3. letka) s celkem 30 Š-328 přesunula na západní Ukrajinu. Vzhledem k technickým problémům a neschopnosti nahrazovat opravované stroje byla 2. letka již 25. července odeslána zpět na Slovensko, když polovinu svých strojů nechala zbývajícím letkám. 3. letka se vrátila 17. srpna a konečně 1.letka po třech měsících - 16. října. Ze 1452 letů vykonali slovenští letci jen 73 průzkumných letů, 7 bombardovacích a 5 bitevních náletů. Z toho je vidět, že německé velení jim příiš nedůvěřovalo a do bojových akcí je posílalo minimálně.
V červnu 1942 ještě jednou vedení slovenského státu vyslalo na východní frontu pozorovací letku s šesti Š-328. Jednotka tam zůstala až do září 1943, ale vzhledem ke stáří letounů plnila již jen spojovací a pomocné lety v zázemí….
Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, kterého se se zůčastnilo i letectvo a s ním i letouny Letov Š-328. Tyto letouny byly nasazovány k pozorovacím, bitevním a bombardovacím náletům od počátku prakticky až do samotného konce povstání.
K prvnímu pozorovacímu letu vzlétl Š-328-411 (z výzbroje Leteckého parku) z letišt Mokraď již v předvečer povstání 28. srpna 1944. Poté co tento letoun 31. 8. odlétl se skupinou dalších strojů k Rudé armádě, létal z letiště Mokraď stroj ze stavu 41. letky (původně umístěná v Popradu). Tento letoun byl 2. září (některé prameny udávají 3. září) sestřelen dvěma Junkersy Ju-87 po náletu na německé tanky u popradského letiště. Tím také skončily operace Š-328 z Mokraďského letiště.
V té době tedy jediným povstaleckým letištěm zůstaly Tri Duby, na němžpůsobila tzv. Kombinovaná letka. V jejím stavu se postupně vystřídalo minimálně 8 letounů typu Letov Š-328. Na jednom z nich - Š-328-61 - se patrně poprvé od okupace objevily opět československé výsostné znaky (doplněné ve středu o černé trojvrší z jehož prostředního vrchu rostl bílý dvojramenný kříž). Po německém náletu 10. září přišla letka o všechny bojeschopné stroje. Avšak díky práci mechaniků a návratu dvou strojů (Š-328-148 a 266) ze SSSR se v polovině září podařilo bojovou sílu Kombinované leky obnovit.
Kombinovaná letka se snažila (pokud k tomu měla dostatek strojů) vysílat do boje větší skupiny letadel. Tak například tříčlené roje Š-328 bombardovaly německé kolony postupující na Telgrát, proti postupujícím jednotkám u Horné Štubňe zase zaútočila skupina složená z Š-328, Avie B-534 a Messerschmittu Bf-109G. V bojích se letouny přes své stáří osvědčily a to hlavně díky tomu, že se na své základny dokázaly vrátit se značným bojovým poškozením a také díky tomu, že až do příletu Lavočkinů La-5FN 1. československého stíhacího pluku ze SSSR (17. září 1944) to byly jediné letouny schopné nosit "těžší" (50 kg) pumy. Pouze jedna "třistadvacetosmička" byla v bojích sestřelena, ale také pozorovateli npor. M. Beznákovi se podařilo sestřelit německý pozorovací Focke-Wulf Fw-189A, který je napadl. …“

Zamyslíme-li se nad naší tehdejší PVO, tak na 1 str.můžeme oprávněně konstatovat, že neodpovídala potřebám. Na 2.str.byla početně srovnatelná s Polskou, měla (ač nikterak kvality „Bofíků“ nezpochybňuji) nad ní převahu v síle ráží, počítalo se s jejím koncentrovaným (alespoň na armádní úrovni) nasazením a měla se pohybovat po menším území. Výsledky polské PVO přitom lze hodnotit jako velice obstojné. Rovnice tak dává předpoklady dobrého výsledku i na naší předpokladatelné frontě.

***

Pozemní vojsko:

Hlavní ČS zbraní na zemi zůstávala pěchota, a to velmi dobře vyzbrojená. Následuje dělostřelectvo, které německé převyšovalo co do kvality, jízda (užívaná relativně rozumně), obrněné jednotky a týl-ten byl naopak celkem „ochuzován“ ku prospěchu bojových útvarů (kam šlo, s nadsázkou řečeno, všechno co mělo ruce, nohy a obě oči).

Pro potřeby bojového nasazení byla armáda povolávána následujícím způsobem. Jednak byla „vysunuta“ do bojových postavení aktivní armáda. To je vojsko mírového pořádku (základní sklady+provozní materiál) a „záklaďáci“(cca. 170 000 mužů). Následovala 1.záloha=muži do 40 let věku a 2.záloha=do 50 let.

Na velmi častý spor o to, zda byla naše válečná koncepce pevnostní nebo polní lze nalézt odpověď při pohledu na strukturu vojska. Vycházelo se z divizní koncepce, přičemž divize byly zbraňové a samostatné. To znamená maximální položení důrazu na jejich pohyblivost.

Mnohé další by již bylo nošením dříví do lesa nebo sov do Athén. Ano mohl bych zmínit, že I.armáda kryla Čechy, II.+/-dnešní Slezsko, III.Slovensko i s Rusí a IV.jih Moravy a +/-jihovýchod Čech. Nehodlám zmiňovat jednotlivé velitele-ty chci „zkouknout“ níže a v porovnání. A samozřejmě-byla zde další 3, celkem mohutná celistvá uskupení naší armády utvořená ze sil ústřední zálohy, a to na rozhraní jižní Moravy a Slovenska (síla 3 divizí), severovýchod Moravy (2 a 3 divize) a (1 divize) východ Čech. Tak snad poslední 3 témata k našemu pozemnímu vojsku.

K rovněž velmi často probíraným tématům patří Rychlé divize. Podstatou diskusí je přesvědčení mnohých, že naše tehdejší armáda byla pod francouzským vlivem. To není zcela přesné. Žel-francouzský vliv měl ohromné dopady do naší politické representace a ta často (na jeho základě) vytvářela nepříliš uvážená zadání. Naši vojáci byli o bleskové válce relativně dobře spraveni (i ze Španělska) a v mnoha ohledech se na ni připravovaly. O tom svědčí jak několik tématických cvičení, tak samotná činnost v roce 1938. Nejvýznamnější z těchto cvičení, na Pražské čáře, počítalo se zadržovacím bojem a následným protiútokem obrněnci podporovanými jezdectvem. Podobné akce realisovalo i SSSR prakticky do samého konce 2.sv.v. Ač si nemyslím, že by se naši odtud inspirovali, zdá se prostě jen, že 2 vojenské školy dospěly rámcově k témuž závěru (byť v různém čase-SSSR později-a za různých okolností). Každá rychlá divize disponovala cca. 100 tanky, cca. 15 obrněnými auty (a to v kombinaci OA vz. 27 a OA vz. 30), motorizovanou pěchotou, jízdní brigádou, cyklopěší zálohou, dělostřeleckou podporou, a to jak jízdní, tak motorizovanou. Slabinou byla jen PVO, ale ta se na počátku války mobilním útvarům nedostávala všeobecně. U rychlých divizí nenalézáme tančíky. Ty byly přiděleny na podporu pěchoty. Šlo o zbraň dosti nešťastnou (kombinace slabého pancéřování a malé palebné síly=2 lehké kulomety instalované v čelní polosféře) a tohle bylo jejich nejúčelnější možné využití.

Zůstává otázkou, zda to bylo dostatečné. Ukážeme si, že německé obrněné divize této doby stojí na tančících a trpí i několika dalšími nedostatky. Předně v oblasti podpory pěchotou. Za těchto okolností … inu samozřejmě mohlo být lépe. Vždyť do obrněné vozby se u nás (politickým rozhodnutím-a navzdory vojákům) začíná investovat až 1937, ale o pořádných penězích mluvíme až 1938. Ale dostatečné to bylo. Mluvíme o nepoměrně lépe chráněné a nepoměrně silnějším palebném potenciálu v poli, než jaký mohli (v daném období) nasadit Němci.

A jak měly být rychlé divize nasazeny? Odpověď zní, že centralizované. Nevyplývá to jen z výše zmiňovaných tématických cvičení, ale i z nasazení roku 1938. Nejen, že veškeré přesuny probíhají ve větších formacích, ale v prostorech (správně-jak se časem ukázalo) předpokládaných bojů jsou síly dále centralisovány. Tak záloha od hl.m.Phy. je, pod heslem „Orlík“, přesunuta do Ohrazení u Turnova, odkud mohla dále postupovat všemi směry dle potřeby. O způsobu myšlení a manévrování tanky v té době svědčí i to, že „Orlík“ byl vydán ve 13:00h. 22.9.1938 a v 17h.téhož dne tanky držely novou pozici-to by myslím zaujalo i Guderiana. Další tankové síly pak byly „nacentralisovány“ po rotách mezi Chebem a Českými Budějovicemi, a to tak, aby se roty mohly rychle spojit a zároveň nebylo možno útvar vyřadit 1-ným náletem. Tímto způsobem bylo nakonec v prostoru na 150 tanků, a to už opravdu mohutnou silou je. Obrněná auta tou dobou vykonávala spíše policejní a pořádkové úkoly. V čase vrcholící krize byl však i jim vydán rozkaz k návratu k divizím. Zda by to stihly do propuknutí případných bojů dnes již nezjistíme, ale máme tak jasnou představu o záměrech našeho velení s obrněnou vozbou a i o kvalitách jednotlivých velitelů všech stupňů u těchto útvarů.
…..

Specifickou zbraní té doby jsou obrněné vlaky. V čase od roku 1938 do roku 1945 jich ve službách a barvách ČSR vystoupilo až 22. Tuším, že v SNP byly, podle ČS normy, postaveny 4 improvizované obrněné vlaky, dalších 12 bylo k disposici roku 1938 a ČSR měla dále 6 pravidelných (řádných), obrněných vlaků. O jejich bojové hodnotě lze samozřejmě spekulovati.

…..

Po cvičeních za účasti letectva považovalo i naše velení tuto zbraň za zastaralou, respektive velmi snadno zranitelnou. Zájem o ni stoupá opět až s koncem 30-ých let, a to ještě spíše jen na úrovni generálních oprav, hloubkové údržby a revitalisací.

Přesto obrněné vlaky za 2.sv.v.prožily svou derniéru a nasadily je prakticky všechny válčící strany, byť Britové i Francouzi prakticky jen pro udržování pořádku v koloniích. Ovšem-úlohu, kterou plnily ještě za 1.sv.v.již zastávati nemohly. Nemohlo již jít o základ pohyblivé a chráněné těžké palebné síly; o základ pohyblivého palebného útoku vojsk.

Nejklasičtěji je, v tomto kontextu, použili Němci na Balkáně. Zde je nasadili jako kovadlinu, pohyblivou „vozovou hradbu“, při vyčišťovacích akcích proti partyzánům. Jinými slovy-bylo nutno hledat, pro ně, nové určení .

Je takřka nemožné určiti, zda by se to mohlo zadařit našemu velení. Máme jen určité (ne špatné) indicie. Jednak se s klasickým nasazením již nepočítalo, jednak i v čase Mnichova byly naše pravidelné vlaky drženy v záloze. A konečně … . Roku 1938 nasadila A.RČS improvizované obrněné vlaky velmi pozoruhodným způsobem. S využitím profilu terénu provedly silový vlom do prostorů ovládaných Sudeťáky a následoval výsadek pěchoty, která byla z vlaku palebně podporována. Tyto vyčišťovací akce byly mimořádně účinné.

Zároveň za SNP, opět s využitím charakteru terénu, poskytovaly tamní improvizované obrněné vlaky přímou a velice účinnou bojovou podporu útočícím československým (snad to tak lze říci) jednotkám. Lze tedy shrnoutI, že strategické myšlení, hustota železniční sítě i mimořádně příhodné terénní podmínky pro úspěšné nasazení této zbraně zde byly. Ale zda by došlo k jejich uplatnění a prosazení predikovat nelze.

Další častá a nezřídka bezpředmětná diskuse je vedena kolem našich opevnění. Jednak je nastolována otázka jeho (opevnění) přínosnosti. Dále pak naší vazby na pevnostní koncepci obrany (tedy francouzskou koncepci) a konečně se často i objevují zmínky o nekrytosti naší jižní hranice. Ty jsou zvlášť pikantní, uvědomíme-li si co by jejich pisatelé mohli zjistit prostou obhlídkou.

Začněme od konce. Výstavba těžších opevňovacích prvků se na jihu Čech plánovala až ve střednědobém výhledu. Důvodem byla struktura dopravní sítě, jak u nás, tak v Rakousku, vycházející z potřeb R-U zasahovat na Balkáně. Usnadňovala tedy přepravu na jihovýchod, znesnadňovala ji však v severojižních směrech. Možnosti dlouhodobé kampaně, závislé na plynulém zásobování, tak byly značně limitovány. Pásma lehkého opevnění pak byla dokončena ještě před propuknutím Mnichovské krize. Pakliže je oprávněně ČS vládě vyčítáno, že nevyužila armád nezaměstnaných k zastavění vnitrozemí polními prvky a tarasy (to začla dělat až armáda po mobilisaci), pak to neplatí o ženistech na předpokládaných liniích boje. Zaminovávací páce a ženijní zásahy do vodních toků by, např. právě z jihu, udělaly souvislý mokřad táhnoucí se od soutoku Moray s Dunajem až po Chebsko a vše bylo 1938 k „odpálení“ plně připraveno. Plánovaný nástup německé 12.armády přes České Budějovice by tak skončil jejím naprostým zmasakrováním a jih by nadále zůstal neprůchodný.

Srovnávání naší a francouzské koncepce opevnění a obraných příprav je naprosto nerozumné. Francie spoléhala na těžké pevnosti (zjednodušeně řečeno), na to, že je nebude možno ignorovat a tedy obejít a na statickou bojovou činnost. ČS systém se opíral o linie lehkého opevnění podporující pohyblivou a aktivní polní armádu. Naším strategickým cílem, v tomto směru, bylo docíliti srovnatelné (a větší) hustoty palby jako při liniovém boji, a to s úsporou lidí a zároveň s maximalisací jejich ochrany. O tom, jak byli naši vojáci „ve vleku“ Francie svědčí i to, že F vojenská mise shlédla naše válečné plány a trvala na jejich přepracování-to bylo rázně odmítnuto.

Postoupíme k problematice účinnosti našeho opevňovacího systému. Šlo o vzájemně navazující linie. Diskuse o jeho účinnosti by v podstatě nemusela být tak bouřlivá, pokud bychom si uvědomili, jak „dobrou práci“ tenhle systém odvedl , ve prospěch Němců, na Ostravsku koncem 2.sv.v. A to byl značně poškozen a rozebrán. Můžeme ale poukázat i na úspěšnost Maghrebské nebo Metaxasovi linie. Argumentovat bombardovacími pokusy po roce 1938 je naprosto zcestné. Nejen, že ani tohle bombardování !NEbylo, co do výsledků, nikterak oslnivé!, ale hlavně bylo vedeno proti zaměřeným pevnůstkám a ty byly ještě označovány kříži z bílého vápna-jinak je piloti Lw často ani nedokázali dohledati. Takovou součinnost od našich vojáků Lw určitě očekávat nemohla a navíc lze předpokládati i vyrušování ze strany našeho letectva a PVO.

Chceme-li posuzovati obranyschopnost naší země v téhle době neměli bychom přehlížet ještě 1 aspekt. Naše, respektive ČSR, území je 2.nejhustěji osídlené v Evropě a, oproti tomu 1.(Holandsko), má nepoměrně příznivější profil krajiny pro potřeby obrany. Dobývání zastavěných oblastí bylo a je noční můrou všech zúčastněných, protože i jen hrstka odhodlaných obránců dokáže, byť i jen z malé vesničky, „vyrobit“ vražedné peklo. V ČSR by mohla postupující armáda manévrovat dle libosti, stejně by nakonec musela procházeti nějakým městem či městečkem. Pro jejich obranu má navíc i absolutní vzdušná převaha soupeře (ve kterou opravdu nevěřím!) jen limitovaný význam. Naopak průchod vždy znamená velké ztráty na lidech, materiálu a času. Ničeho z toho se Němcům nedostávalo.

Konečně se dostáváme k jedné z nejpalčivějších otázek. A to k problematice zdrojů, zásob a záloh. Po materiální stránce na tom naše armáda nebyla vůbec špatně. Měla velmi obstojné zásoby munice, zbrojovky přesunuty na východ (výroba zvolna nabíhala), relativní dostatek většiny užívaných zbraní, velice dobré zásoby potravin jak pro lidi, tak zvířata a obstojné zásoby PHM. Další zálohou bylo cca. 150 tanků v různé fázi rozpracovanosti před dokončením, ať již byly původně určeny pro tuzemského odběratele (cca.50Ks) nebo do zahraničí a A.RČS je konfiskovala. Snad až 300 dalších tanků bylo ve výrobních plánech podniků nebo i v počátečních fázích stavby. Zásobovací trasy, předně přes Balkánský poloostrov, lze hodnotit jako velice bezpečné a ČSR měla určité (byť nevelké) finanční (zlato, valuty, podíly…) rezervy. Dalším neopomenutelným zdrojem (tehdy mnohem významnějším, než dnes) bylo uhlí, které šlo využívat jak pro vlastní potřeby, tak i jako zdroj příjmů. O způsobu plánování a zásobování v naší armádě před „Mnichovem“ svědčí i to, že na polní operační letiště bylo dodáno 36 dávek potřebného materiálu. To znamená, že po dobu 36-ti dnů mohlo každé letiště operovat naprosto samostatně a bez jakékoliv závislosti na vnějším dění.

Slabinou byly lidské zdroje. Bývá zvykem uvádět, že jsme žádné další neměli. Ukážeme se, že to není přesné, leč je nepopiratelným faktem, že naše možnosti, v tomto směru, za Německem citelně zaostávaly.

Největší rezervy naší armádě vznikají ve 20.-ých letech. Tehdy byla totiž armáda budována jako relativně velice malá, protože stát neměl pocit, že by čelil nějaké přímé hrozbě. V důsledku toho A.RČS neodváděla mnohé mladé muže, kteří by zvláště ve 2.1/2 30.-ých let mohli rukovati i k 1.-vo sledovým jednotkám. Registr obyvatel, podle hrubých propočtů, tak 1938 umožňoval povolat až 2 200 000 mužů. Pracujme s tím, že jich bylo povoláno 1 125 000. Ani tak však nelze předpokládati naši zálohu na 2 200 000-1 125 000. Je třeba odečíst vzbouřenecké obyvatelstvo (200 000?), muže potřebné pro chod válečného hospodářství a ty, kteří byli vyřazeni z důvodů reálného zhoršení zdravotního stavu (např.v důsledku nehod a úrazů) jakož i určitou míru úmrtnosti. Tuto zálohu tedy můžeme jen odhadovat a já osobně bych tak činil k úrovni mezi 200 000 a 500 000 muži. Stejně, jako v německém případě, i tohle byli čistí civilisté bez reálných vojenských (byť by základních) návyků.

Další ČS zálohy přicházely ze zahraničí. Tedy zahraniční dobrovolníci. Jsem si vědom, že zde se pouštím na velice tenký led. Tohle téma prakticky není zpracováno, takže se pohybujeme v čisté temnotě odhadů a spekulací jen s několika světlými body nepříliš účinné navigace. Dobrovolníci se nám hlásili z Balkánu, severní i jižní Ameriky, Skandinávie, Francie a zemí Britského impéria.

Nejpřínosnější pro nás byli ti z Balkánu. Snad až 30 000. Mnozí z nich byli i důstojníci generálních štábů. Vyvolalo to značný tlak na politické scéně v oblasti-tamní vlády se začly obávat hlasování bajonety. To vedlo nakonec i (dosti oprávněně) váhající YU, aby se připojila k nótě varující Maďarsko, že jeho vstup do konfliktu s ČSR bude považován za důvod k válce. To vedlo Bulharsko k jeho pročechoslovakystické politice. Rovněž nezanedbatelným přínosem těchto mužů bylo i to, že všichni uměli zacházet s ČS zbraněmi, měli vynikající výcvik a prakticky zde neexistovala jazyková bariéra (většina jen trochu vzdělanějších mužů zde ovládala Franštinu a nezanedbatelné množství z nich mělo v kapsách i diplomy z našich škol=Čeština).

Ze severní Ameriky to mělo být snad až 45 000 převážně „krajánků“. Nelze u nich ovšem předpokládat vojenský výcvik, ani znalosti zbraní.

Podobné to zřejmě bylo s Britským impériem. Počty neznáme. Zřejmě opět krajánci z Jižní Afriky, N.Zélandu a Austrálie. Znalost zbraní lze očekávat lepší, ale jinak opět spíše jen nadšení dobrovolníci. Nespornou výhodou mnohých byl pilotní průkaz v kapse.

U Frantíků lze očekávati aspekt mnichovského studu. Počty opět neznáme. Výhodou by byl minimálně základní vojenský výcvik a opět minimální jazyková bariéra.

Ze Skandinávie se snad hlásili hlavně Židé, ale potvrdit to nelze. Zato lze předpokládat, že tohle by byly „posily“ nejméně početné. A jejich vojenskou hodnotu vidím jako nulovou (bez příslušného UPLNÉHO výcviku).

Nejzáhadnější jsou hlásící se z jižní Ameriky. Opět se objevují informace (nepodložené) o celkových počtech v desítkách tisíc. Ale o koho šlo? Krajánci? Křesťanští konzervativci, kteří nechtěli do levicové republikánské armády ve Španělsku, ale s interventy (fašistickými) si chtěli (tedy u nás) vyřizovat účty? Nemáme ani tušení. Také nevíme nic o jejich „vojenských“ kvalitách. Můžeme předpokládat, že by se vyznali ve zbraních a možná i v pohybu v terénu. Ale to je tak vše.

Dovoluji si tedy odhadnout počet zahraničních dobrovolníků v „okolí“ 100 000. A celkově naše zálohy v živé síle k 500 000. Čísla jsou však na úrovni odhadů a mnoho z uvedeného by si reálně žádalo ještě důkladný rozbor.

***

Německo:

Lw byla již roku 1938 působyvou silou o 3 000 letounech a „zaměstnávala“ na 240 000 lidí. Tolik k základním číslům. Měla ovšem jak nepochybné přednosti, tak i slabiny. K těm silným stránkám patřila nepochybně značná, byť ne dokonalá, vyjasněnost strategické koncepce. Z úhlu pohledu dalšího válečného vývoje byla největším nedostatkem absence přepadového stíhacího letectva (pro rychlou a výškovou ochranu měst před bombardováním) a velmi slabá oblast dálkového strategického bombardování. Pro měření sil s ČSR by ovšem nic z toho valnou váhu nemělo.

Proti nám je nutno vnímat jako určitou nedostatečnost neujasněnost koncepce taktického bombardování, do kterého byly angažovány jak střemhlavé stroje, tak i bombardéry. Dále se Lw v oblasti bitevního bombardování zaměřila úzce (a ne příliš výhodně) na střemhlavé bombardování. Střemhlavé útoky mají sice velkou účinnost, ale pakliže nedisponujete absolutní vzdušnou nadvládou, tak náročný manévr, při střetu s letouny soupeře, vždy přinášel kruté ztráty. Z výše uvedeného předpokládám, že u nás by absolutní vzdušná převaha Lw nenastala.

Vysoce hodnotit ovšem musíme koncepci bombardovacích úderů. Úzký, rychlý průnik nad prostor cíle a jeho zničení. I tato koncepce byla sice tokem času a 2.sv.v.překonána (předně masovostí spojeneckých akcí), ale na počátku 2.sv.v.byla nejlepší-i vzhledem k stíhacímu doprovodu.

Nedostatky odpovídaly jednak důsledkům meziválečného mírového uspořádání, které Německo citelně omezovalo, a jednak rychlému růstu Lw. Svoji roli tak na 1 str. hrál nedostatek posádek. Je sice pravda, že Luftwaffe měla celkem vysoký počet moderních strojů, často pro ně však chyběl personál. Jak pozemní, tak letecký. Kádry ze Španělska se zkušenostmi na Bf-109, respektive na moderních strojích vůbec, se ještě nestihly vrátiti. To mimochodem také znamenalo, že i (později tolik proslavená a excelentní) taktika Lw nebyla roku 1938 ještě na pořadu dne. Respektive Lw by se ji musela učit stejně rychle, jak rychle by se jí mohl učit i její ČS soupeř.
Další obtíž byla dána materiálním růstem. U Lw sloužila pestrá skladba typů a variant strojů, která se po obsazení Rakouska ještě rozrostla. Už to, samo o sobě, týlové zabezpečení citelně zatěžovalo. K tomu se připojovaly i materiální nedostatky. Chyběly jak náhradní díly, tak speciální nářadí-zvláště pro nové motory.

Stěžejními typy bombardérů roku 1938 byly Ju 86 (cca. 150Ks) He 111 (cca. 400Ks) a Do 17 E1 (všech varint E bylo vyrobeno na 400, ale 1938 byl k disposici jen E-1). Počty sice úctyhodné, ale opět poukazuji na obtíže doby. Chyběly jak bomby, tak střelivo, PHM a náhradní díly. Navíc se stále ještě pokračovalo experimentování s instalovanými motory.

Trochu jiná byla situace u střemhlavých bombardérů. Zde byly ve výzbroji de-facto jen 2 typy, a to Hs 123-A (cca.150Ks) a (cca. 200Ks) Ju 87 A. I zde však byly obtíže se zásobováním, a to naprosto zásadního rázu. Ukážeme si ještě jaké.

Příloha č.4:

Hs 123
Nosná plocha ... 24.85 m2
Rozpätie krídel ... 10.50 m
Dĺžka ... 8.66 m
Výška ... 3.76 m
Hmotnosť prázdneho stroja ... 1 420 kg
Bežná vzletová hmotnosť ... 2 175 kg
Max. vzletová hmotnosť ... 2 350 kg
Max. rýchlosť ...290 km/h
Dostup ... 4 100 m
Dolet ... 750 km

Ju 87
Rozpätie krídel ... 13.80 m
Nosná plocha ... 31.90 m2
Dĺžka ... 11.50 m
Výška ... 3.90 m
Hmotnosť prázdneho stroja ... 3 900 kg
Bežná vzletová hmotnosť ... 5 842 kg
Maximálna vzletová hmotnosť ... 6 600 kg
Max. rýchlosť ... 410 km/h
Cestovná rýchlosť ... 320 km/h
Dostup ... 7 300 m
Dolet ... 820 km
Dolet s prídavnými nádržami ... 1 535 km

Snad nejkomlikovanější situace byly ve stíhacím letectvu. Budoucí tažný kůň Lw, v tomto směru, tedy Bf 109 byl sice již k disposici v relativně dostatečném množství. V takovém množství, aby se s ním mohlo počítati jako s doprovodným letounem pro bombardéry. I u „Befů“ ovšem platí (ne-li 2-oj násob) zatížení pestrostí typů, verzí a subverzí, které ještě 1939 dělalo ohromné potíže nad Polskem (viz výše). Opravdu moderních strojů se Lw nedostávalo pro ochranu jednotek v poli. Zde se opírala o stíhačky 2.sledu, a to představovalo opravdu pozoruhodnou mozaiku: Arado 65 a 68, Fiat CR 32 a He 51. Většina (snad sa výjimkou Fiatu-byť jeho úspěchy ve střetu se Slováky byly dány hlavně tím, že rodící se Slovenský štát prakticky neměl žádné varování PVO, takže mohlo dojít ke známým přečíslením) za Aviemi B 534 zaostávala. O náročnosti pro zásobování ani nemluvě. Z úhlu pohledu Lw šlo však o logické řešení, protože pro zmiňované stroje disponovala alespoň dostatečným technickým zázemím.

S určitou mírou nadsázky můžeme říci, že Lw své problémy nikdy plně překonati nedokázala. Nebylo by to ovšem správné. V zásadě je dokázala vyřešiti +/- k napadení F 1940. Jenže prakticky ihned následovala osudová chyba v podobě útoku „z chodu“ proti GB a RAF. To byl atak, který sám o sobě nesl mnohem větší nároky, než na které byla Lw konstruována, a navíc byl veden proti soupeři, kterého nebylo radno podceňovati, a který byl podceněn. V jednu chvíli Lw bojovala na 4-ech frontách (Afrika, Balkán, Východ, Západ) a je třeba přiznati, že si vedla zmužile, ač bylo naprosto mimo síly kohokoliv takto široký „vějíř“ bojového nasazení úspěšně a řádně pokrýt.

Proti ČSR trpěla nedostatkem prakticky všeho, krom strojů samotných. Nedostávalo se posádek, techniků, munice, PHM, bomb … . Obvyklé bývá uvádět, že Lw byla vybavena na týden bojů, tedy hůře, než pozemní síly (na 14 dnů). Ani to není přesné-např. střemhlavé bombardéry měly bomby jen na 3 dny bojů. Jejich výroba navíc vázla-řádný náběh až ve 2.1/4 1939.

To vše, co zde až dosud bylo uvedeno, jsou důvody, proč si myslím, že by ke „smetení“ ČS vzdušných sil rozhodně nedošlo, a že by Němce čekala nepříjemná překvapení jak na zemi, tak ve vzduchu. Leč nemylme se. Zvláště 1.nápor by byl strašlivý.

Německá PVO se v dané době opírá o některé vynikající zbraně, ale její taktika nasazení je převážně statická. Doprovodné kanóny 20 mm na tankových podvozcích nejsou (minimálně v dostatečné míře) k disposici ještě ani ve F. Lze tedy předpokládati, že naši piloti by se (nad svým územím) o podporu PVO opírati mohli (=1 z faktorů násobitele sil), zatímco němečtí (tak-jako v Polsku) citelně méně. Zřejmě nejvýznamnějším soupeřem by pak německá PVO byla pro naše taktické bombardéry.

Tak jako v případě naší armády lze i v Německu jízdu, přesněji dragouny, zahrnout do pěchoty. S bitevním ježděním se ve střední Evropě už počítalo pouze v Polsku. V německé armádě tvořily dragouni lehké divize (tuším, že jich před rokem 1939 bylo 6), kde se od tanků/číků očekávala právě podpora jízdním útvarům. Tedy opačný gard než jak tomu bylo u nás. To bylo dáno jak (ne)kvalitou tehdejší německé tankové techniky, tak i určitým váháním samotných Němců nad správností koncepce blitzkriegu. Jejich úlohu (lehkých divizí) lze srovnávat se zadáním pro naše manévrové divize (tuším kategorie A). Roku 1938 šlo paradoxně o nejvíce bojeschopné německé útvary.

Jinak základem armády i zde byla klasická pěchota. Ta se dále dělila na motorizovanou (k té později) a-řekněme-vagónovanou. „Hypotrakční bigoši“ (tedy vezoucí se na povozech), tolik populární u nás, prakticky neexistovali a i cyklo-jednotek bylo (tuším) celkem poskrovnu. Základní výzbroj, tedy puška, byla na úrovni doby a dostávalo se i munice. To nebyl případ ničeho dalšího. Německá koncepce pěchoty totiž vykazovala značnou neujasněnost, a tak nebylo výjimkou i 9 (v průběhu 2.sv.v.někdy i 12) různých ráží u 1-ho útvaru. Přitom zároveň německý způsob manévrování na velké vzdálenosti kladl jak mimořádné nároky na vycvičenost-předně pochodovou odolnost-pěšáků, tak na jejich zásobování.

Dělostřelectvo za tím naším znatelně (byť ne strmě) zaostávalo. Ani tak ne v počtech, jako v kvalitě a vybavení. Zvláště střeliva pro větší ráže se nedostávalo. U obou armád převládá hypotrakce a není náhodou, že Němci náš dělostřelecký výzbrojní program prakticky převzaly. Pro motorizaci jejich dělostřelectva navíc sehrál významnou roli i náš náklaďák Praga.

Nejsilnějším útočným nástrojem německé armády měly být tankové divize. Ty byly roku 1938 v sestavě pouze 3, ale jen 1.byla na plných stavech (např. 2.tanková divize si „vypůjčovala“ pluk motorizované pěchoty od SS Leibstandarte Adolf Hitler). Počty tanků, souměřitelných s našimi, avšak stále spíše horších, tedy PzKpfw III a PzKpfw IV bylo k disposici jen kolem 70-ti a 50-ti Ks prakticky předsériové výroby. Není bez zajímavosti, že po polském tažení byly všechny PzKpfw IV navíc staženy pro posílení pancéřování (netřeba doufám upozorňovat o kolik bylo polské dělostřelectvo slabší toho našeho) a úpravám podvozku, který se neosvědčil. Zbytek německých tankových sil se opíral o PzKpfw I a II. Žádný z těchto tanků, jak již na Palbě (tuším kolega Hydro) zmíněno, se našim strojům prakticky nemohl rovnat. PzKpfw I, tančík s výzbrojí 2 kulometů, při tom zároveň tvořil více než 60% německé tankové výzbroje. Konkrétně pak k 1.10. 1938 to bylo 1 468 PzKpfw I; 823 PzKpfw II; 59 PzKpfw III (mimochodem 60 jich bylo až k 1.3. 1939) a 76 (k 1.3. 1939-137Ks) PzKpfw IV.

Není bez zajímavosti, že německé tanky té doby byly „vymalovány“ velkými znaky. V případě 1.divize to byl bílý kříž, v případě 3. žlutý kříž v bílém poli a v případě 2.velký bílý znak s rakouskou orlicí. Po polském tažení se vše měnilo (i rakouská orlice byla zmenšována), protože se ukázalo, že polští (!!!) protitankoví dělostřelci těchto znaků využívají jako vynikající zaměřovací pomůcku.

Každá německá divize sestávala roku 1938 z 2 brigág o 2 plucích a z podpory (průzkum+dělostřelectvo). To obnášelo celkem ke 300 obrněných vozidel, motorizovanou pěchotu a 2 prapory dělostřelectva. Již v Polsku se ukázalo toto uspořádání nešťastným. Jednak se nepotvrdily předpoklady a úvahy, že tanky mohou operovat zcela bez pěší ochrany (bolestné ztráty díky tomu utrpěla právě guderianova 2.) a zároveň selhala motorizovaná pěchota, a to hned ve 2 aspektech. Ukázalo se, že nákladní auta jsou silně vázána na komunikace, jejich terénní průchodivost nelze srovnávat s tanky a nemohou jim tedy poskytnout dostatečnou součinnost. Zároveň je náklaďák zranitelný i prostým pěchotním střelivem a přepravované pěšáky nikterak nechrání. To se ukázalo být nejtěžším problémem a i základním důvodem pro urychlené zavádění obrněných polopásů do výzbroje.

Velkým problémem i zde byl nedostatek střeliva, PHM, náhradních dílů, ale opět i kvalifikovaného personálu. Do značné míry potíže přetrvávají ještě při útoku proti F, kde Němci často využívají PHM ze zabavených a (!!!) nezapálených skladů fr.armády. Uvážíme-li rozdíly v kvalitách zbraní, vezmeme-li v potaz, že obě strany chtěly své pancéře nasadit centralizované, a že ČS předpokládalo lepší pěší podporu svým tankům a obrněncům, pak zde síly vidím jako spíše vyrovnané. Možná dokonce za kratší konec provazu tahali z Berlína.

Tak jako ČS i německé týlové zabezpečení a zásobování záviselo na tažné síle zvířat. Tím ale končí veškeré možnosti vzájemného srovnávání. ČS systém měl, sám o sobě, zajišťovati přepravu na kratší vzdálenosti. Navíc vnitrozemím a v tzv. paprsčitém schématu. To znamenalo, že nádraží, ale i přístavy a existující sklady, měly být použity jako překladiště zavážená např.železnicí a teprve odtud měl materiál (převážně-ne však výhradně) povozy putovati k jednotkám. A to vše po relativně kvalitních komunikacích.

Nepředpokládám, že ženisté, kteří se chystali, ve prospěch obranyschopnosti zaplaviti a trvale podmáčet ½ vlastního státu, by při stahování ponechali železnice funkční (i proto jsem se nezaobíral německými obrněnými vlaky). Takže Němci by museli realizovati svou zásobovací přepravu v plné délce ze zázemí až k jednotkám. Navíc ve velmi nepříznivém terénu s vysokou náročností na přepřahání a přípřeže. A po vlásenkových horských silnicích, kde by povozy rázem udávaly rychlost přepravy i případně nasazeným náklaďákům. Ještě je třeba připočítat, že přeprava by byla realisována v terénu důvěrně známém naší straně (a tedy i našemu letectvu). Bitevní a taktické bombardovací ataky by tak mohly mít devastující dopad ať již na samotný přepravovaný materiál (z těchto silniček není prakticky jak uhnout), přepravní kapacity (zabitá či zchromlá zvířata) i čas (zablokované horské silničky=narušení plynulosti přepravy). Tyto útoky by navíc nemusely, vždy a za všech okolností, používati munici-i rozházení „ježků“ by v mnohém účel splnilo. Vezmeme-li ještě v potaz celkové německé problémy v oblasti zásobování, tak zde vidíme velmi nechráněnou achylovu patu zamýšleného soupeře.

Můj osobní názor na případné rozhodnutí sporu s Německem v náš prospěch (pokud by k něčemu takovému vůbec mělo/mohlo dojít) nevychází z předpokladu krátkodobého 2-ou stranného konfliktu. Ale pakliže bychom se chtěli držet tohoto půdorysu a zvažovat naši šanci na úspěch, pak si myslím, že sázka na rozval soupeřova zásobování by byla tou pravou cestou. Ono- sázka na rozval soupeřova zásobování by zřejmě za všech okolností byla tou pravou cestou.

Snad nejvíce rozporuplná byla německá situace v oblasti zdrojů a zásob. Značnou převahu měl Berlín v lidských zdrojích. Dík meziválečnému mírovému systému byla ovšem zdrcující většina populace naprosto nevycvičena a nepřipravena, takže o jejím (populace) rychlém nástupu k jednotkám nemůže být řeč. Je též otázkou, jak velkým politickým rizikem by bylo povolávání záloh na přelomu 1938/1939 na krytí velkých ztrát. A ty by, dle mého soudu, zcela jistě nastaly.

Německo by, alespoň v 1.fázi střetu, nebylo v konfliktu s žádnou z maritimních velmocí. Jeho přístavy by tedy zůstávaly volné a námořní zásobovací trasy by nikdo neohrožoval.

I Německo mělo zdroje uhlí a disponovalo podstatně větším potenciálem průmyslu. Ovšem rovněž se pohybovalo v režimu předlužené ekonomiky, často po lhůtách splatnosti. To znamenalo, zvláště v případě války, 0-ou možnost přístupu k dalším zahraničním úvěrům. Zmiňovaný problém, v daném období, Německo řešilo právě agresí-ať již vnější nebo vnitřní. Ač tedy německá výrobní a produkční kapacita umožňovala rozsáhlou absorpci dodaných zdrojů, dodávky těchto zdrojů nebyly bez omezení. Na věc se ještě podíváme závěrem.

***
DOKONČENÍ V 2. DÍLU

P.S.:
Obrazové "dokreslení" článku lze dohledati ve "foto-fóru" Palby pod: Srovnání středoevropských armád 1938-1939
Naposledy upravil(a) Johan dne 15/10/2009, 01:59, celkem upraveno 7 x.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-139

Příspěvek od Johan »

Pro Hanse:

Po náletu (odvetném) na Berlín se ve velení Lw konala porada. Její úvod patřil sice A.H., který měl velmi emotivní projev, a v něm požadoval odvetu. Její charakter (odvety) ovšem nikterak nespecifikoval. Následně zadání diskutovalo velení Lw, bez dalších vstupů vůdce, který jen naslouchal. Diskuse trvaly cca.6h.

Byly zvažovány v zásadě 3 přístupy. A to 1) možnost podpořit ponorkovou ofensivu v Atlantiku a napadat lodní přepravu ze vzduchu; 2) napadat překladiště, sklady a doky; 3) udeřit na velká města-předně na Londýn. Lw se nakonec rozhodla pro 3.variantu jednak v důsledku vlastních špatných informací, jednak i v důsledku jejich špatného vyhodnocení.

Varianta 1) byla zamítnuta hned ze 2 důvodů. Jednak Lw neměla dostatek letounů takového dosahu a nosnosti, aby mohli operovati nad Atlantikem v dostatečné hloubce a jednak proto, že i těm strojům, které k disposici byly, by nedokázala poskytnout stihací ochranu.

Varianta 2) by byla zřejmě nejúčinnějším postupem. Lw ji nepřijala proto, že šlo jen o další taktiku drobení sil a postupného opotřebení. Navíc ji zkoušela na začátku BoB a (dle svého chybného vyhodnocení) bez většího úspěchu.

Variantu 3) přijala proto, že chtěla vyvolat rozhodující bitvu. K tomu ji vedlo přesvědčení, že je RAF na kolenou. Lw předpokládala, že RAF tou dobou již ztratila 750-900 letadel, zhruba stejný počet pilotů a její základny v jihovýchodní Anglii jsou v podstatě vyřazeny. Kdyby tyto předpoklady byly správné GB by prohrála válku.

Lw tím však zcela podcenila možnosti GB a ignorovala faktor násobitele sil (od radarů po záchranný systém RAF, který přeživším sestřeleným pilotům umožňoval často vzlétnout ještě v den sestřelu). RAF tou dobou sice ztratila více letadel, než kolik dokázala nahrazovat, ale cca.“jen“ 500. To v praxi znamenalo ztrázu méně než 350 pilotů a nezanedbatelná část sil byla redislokována. Lw tak, na základě vlastních chyb, zahájila rozhodující bitvu, ve které, jak se ukázalo, byl moment překvapení na straně jejího soupeře.
***
Info.viz:
Sandhurst

Výzkum vedl:
prof. Lloyd Clark

V teamu, krom již dříve jmenovaných, byli:
prof.. Bruce Gudmunsyon; Dr. John Gresham; Dr. Thomas Hammes.
***
P.S.:
Získání podkladů pro tuto info.zabralo trochu času, za což se tímto omlouvám.
Naposledy upravil(a) Johan dne 9/5/2009, 01:13, celkem upraveno 1 x.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-139

Příspěvek od Johan »

A ještě, vím, že budu za blba, ale mám nějaké obrázky, které bych chtěl "přihodit". Jenže se nezadařilo. Bili by jste někdo, tak laskav a přispěli mi, v této věci, radou ku pomoci?
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Klidně poradím, zkoušel si to tady?
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1569
Jinak dost dobré článek a hooodně zajímavy úvahy :up:
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Ramon »

Uff, smekám, tohle je hodně podrobný rozbor. Nicméně, měl bych pár výhrad k několika uvedeným věcem (ale vzhledem k rozsahu článku je to kapička v moři).

Johan píše:Stěžejní formací našeho letectva byl pluk o 3-ech letkách, tedy +/- 45 letounů.
Pluk byl stěžejní formací v mírové organizaci ČSL, ale už ne ve válečné (po mobilizaci zůstaly zachovány jen pluky č.5 a 6). Ale hlavně neměl pluk 3 letky, ale 3 až 4 perutě (po 2 až 4 letkách).
Johan píše:Další pozoruhodnou posilou našeho taktického bombardování byl typ A 304 (úplně původně civilní letoun). Šlo původně o výcvikový letoun, ale A.RČS si povšimla jeho kvalit a roku 1938 se ho rozhodla využívat právě pro taktické bombardování. K disposici bylo 15 strojů a dalších 19 v přejímacím řízení.
S A-304 je docela problém, údaje o jejich počtech se značně liší, každopádně v září 1938 netvořily výzbroj žádně bojové letky. V roce 1939 měla být na tento typ přezbrojena jedna zvědná letka, ale stroje byly v době okupace asi ještě v továrnách (http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/dokumenty/9.htm). Na rok 1938 bych s nimi ale určitě nepočítal.
Johan píše:Vždyť do obrněné vozby se u nás (politickým rozhodnutím-a navzdory vojákům) začíná investovat až 1937, ale o pořádných penězích mluvíme až 1938.
Do útočné vozby se investovalo od počátku 30. let, první velké zakázky na LT vz.35 přišly v roce 1935. A za to, že naše armáda něměla v roce 1938 plánovaný počet tanků, mohou zčásti i vojáci (i když kdo by se jim divil, že chtěli kvalitnější tank).
Johan píše:A jak měly být rychlé divize nasazeny? Odpověď zní, že centralizované. ... Tak záloha od hl.m.Phy. je, pod heslem „Orlík“, přesunuta do Ohrazení u Turnova, odkud mohla dále postupovat všemi směry dle potřeby.
No zrovna odejmutí praporu lehkých tanků ze sestavy 1.rychlé divize a jeho deslání do severních Čech není zrovna nejlepší příklad centralizovaného nasazení rychlých divizí.

Johan píše:Ju 87
Rozpätie krídel ... 13.80 m
Nosná plocha ... 31.90 m2
Dĺžka ... 11.50 m
Výška ... 3.90 m
Hmotnosť prázdneho stroja ... 3 900 kg
Bežná vzletová hmotnosť ... 5 842 kg
Maximálna vzletová hmotnosť ... 6 600 kg
Max. rýchlosť ... 410 km/h
Cestovná rýchlosť ... 320 km/h
Dostup ... 7 300 m
Dolet ... 820 km
Dolet s prídavnými nádržami ... 1 535 km
Tohle jsou podle tvého zdroje údaje k Ju-87D, takže se tu moc nehodí. Ju-87A měl mnohem slabší výkony.
Johan píše:Tak jako v případě naší armády lze i v Německu jízdu, přesněji dragouny, zahrnout do pěchoty. S bitevním ježděním se ve střední Evropě už počítalo pouze v Polsku. V německé armádě tvořily dragouni lehké divize (tuším, že jich před rokem 1939 bylo 6), kde se od tanků/číků očekávala právě podpora jízdním útvarům.
Pokud se nemýlím tak jezdecké pluky lehkých brigád, resp. lehkých divizí byly motorizovány a ponechaly si jen původní názvy. Přímo jako jezdeckou jednotku snad měli Němci jen jednu samostatnou brigádu.
Johan píše:Není bez zajímavosti, že po polském tažení byly všechny PzKpfw IV navíc staženy pro posílení pancéřování (netřeba doufám upozorňovat o kolik bylo polské dělostřelectvo slabší toho našeho)
Neřekl bych, že bylo polské dělostřelectvo o moc slabší než to naše. Např. páteř divizního dělostřelectva tvořila u obou armád škodovácká lehká houfnice vz.14/19. Navíc jak polská tak německá pěší divize měla větší počet děl než klasická čs. pěší divize, i když v reálu u nás někde napomohlo přidělení sborového či armádního dělostřelectva.
A pokud tím bylo myšleno PT dělostřelectvo, tak tam měli Poláci stejně kvalitní děla jako my a měli jich víc (a do toho měli ještě PT pušky).

A ještě jedna má myšlenka:
Johan píše:Naší 3.mezinárodní zárukou byla úmluva se SSSR. I ta zafungovala, a to nad rámec dohodnutého. Rusové plně neutralizovali Polsko.
Tak tohle je spíš zbožné přání. Poláci si z často zmiňované sovětské nóty nic nedělali a dál shromažďovali jednotky proti Lužově II.armádě. Polský tlak navíc výrazně ovlivňoval rozhodování o přijetí Mnichova a třeba generál Krejčí postoj Poláků nesl velice těžce a i díky němu nebyl na konci září tak razantním zastáncem obrany jako v době vyhlášení mobilizace.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Johan »

ad. Ramon:

Naší 3.mezinárodní zárukou byla úmluva se SSSR. I ta zafungovala, a to nad rámec dohodnutého. Rusové plně neutralizovali Polsko.
...
Tak tohle je spíš zbožné přání. Poláci si z často zmiňované sovětské nóty nic nedělali a dál shromažďovali jednotky proti Lužově II.armádě. Polský tlak navíc výrazně ovlivňoval rozhodování o přijetí Mnichova a třeba generál Krejčí postoj Poláků nesl velice těžce a i díky němu nebyl na konci září tak razantním zastáncem obrany jako v době vyhlášení mobilizace.
...
Je sice pravda, že Pol.nótu famfarónsky odmítli, ale začli seskupovat vojska i proti východní hranici=báli se. Také armádní provokační akce (nikoliv akce bojůvek) proti našemu území ustaly. Dnes již víme (z archivů), že Pol.do války jít nechtěli. ČSR měla tuhle info.jen ze zpravodajských zdrojů, ale kdyby jí nedůvěřovala na funkčnosti vazby ČSR-SSSR to nic neměnilo. Buď by Polák zůstal doma a sestava „kamenů na šachovnici“ by se nezměnila. Nebo „by do toho praštil“ a konflikt by se stal celoevropským s tím, že nám by se (levněji) zpřístupnily veškeré zdroje (předně surovinové) SSSR. V tom vidím funkčnost téhle vazby.
---------------------------------------------------------------------------------------
Pluk byl stěžejní formací v mírové organizaci ČSL, ale už ne ve válečné (po mobilizaci zůstaly zachovány jen pluky č.5 a 6). Ale hlavně neměl pluk 3 letky, ale 3 až 4 perutě (po 2 až 4 letkách).
...
Tady tedy dotaz: Jak to bylo se zemskými velitelstvími letectva. Pochopil jsem to tak (např.z „Vzduch je naše moře…“), že centralizovaly síly a vytvářely tak nástroj prakticky mnohem silnější původních pluků?
---------------------------------------------------------------------------------------
S A-304 je docela problém, údaje o jejich počtech se značně liší, každopádně v září 1938 netvořily výzbroj žádně bojové letky. V roce 1939 měla být na tento typ přezbrojena jedna zvědná letka, ale stroje byly v době okupace asi ještě v továrnách (http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/dokumenty/9.htm). Na rok 1938 bych s nimi ale určitě nepočítal.
...
Tady Vám dávám velmi za pravdu. A-304ky byly 1938 u cvičných letek/tky. Dle mých info.byly ovšem i s nimi přiděleny pro (případné) plnění bojových zadání. Údaje o jejich počtech se opravdu různí. Snažil jsem se o křižné potvrzení, ale nakonec jsem spíše průměrkoval.
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Ramon »

Johan píše:Je sice pravda, že Pol.nótu famfarónsky odmítli, ale začli seskupovat vojska i proti východní hranici=báli se. Také armádní provokační akce (nikoliv akce bojůvek) proti našemu území ustaly. Dnes již víme (z archivů), že Pol.do války jít nechtěli. ČSR měla tuhle info.jen ze zpravodajských zdrojů, ale kdyby jí nedůvěřovala na funkčnosti vazby ČSR-SSSR to nic neměnilo. Buď by Polák zůstal doma a sestava „kamenů na šachovnici“ by se nezměnila. Nebo „by do toho praštil“ a konflikt by se stal celoevropským s tím, že nám by se (levněji) zpřístupnily veškeré zdroje (předně surovinové) SSSR. V tom vidím funkčnost téhle vazby.
K chování Poláků - v diskuzi na Frontě.cz k tomuhle napsal historik Pavel Šrámek, že podle příslušné polské literatury nereagovali na nótu Poláci žádnými přesuny jednotek k hranicím proti SSSR. Já sám k tomu bohužel moc zdrojů nemám.
Dále - v polských archivech se dochoval připravený operační rozkaz k útoku. Více se dá dočíst v knize Opevnění IV.sboru, Část1: Záchytný hák na řece Olši.
O tom, že čs. velení se polského útoku obávalo, svědčí i podniknutá opatření - přesun 16. divize k polsko-slovenským hranicím a přesun jednoho pěšího pluku od 8.divize na Těšínsko. I tak ale v nejvíce ohroženém prostoru na Těšínsku stály jen 3 naše pěší pluky a to bez dělostřelecké podpory.

Johan píše:Tady tedy dotaz: Jak to bylo se zemskými velitelstvími letectva. Pochopil jsem to tak (např.z „Vzduch je naše moře…“), že centralizovaly síly a vytvářely tak nástroj prakticky mnohem silnější původních pluků?
V rámci mírové organizace bylo veškeré čs. letectvo seskupeno do 6 leteckých pluků. Pluky č.1, 2 a 3 byly smíšené (vždy jedna stíhací peruť a 2 až 3 perutě se zvědnými a pozorovacími letkami). Tyto 3 pluky podléhaly Zemským velitelstvím letectva v Praze, Brně a Bratislavě. Letecký pluk 4 (stíhací) a letecké pluky 5 a 6 (bombardovací) podléhaly Letecké brigádě (a ta zase MNO). Takhle je to myslím v knize Vzduch je naše moře. Jenomže mobilizací se tato struktura částečně rozpadla. Zůstala Letecká brigáda podřízena přímo Hlavnímu velitelství, ale už bez 4.pluku. Ze Zemských velitelství letectva se stala Velitelství letectva jenotlivých armád, letecké pluky 1 až 3 v podstatě přestaly existovat a jejich původní stíhací, zvědné a nově stavěné kurýrní letky byly podřizovány Velitelstvím letectva armád nebo hlavního velitelství, případně se tam objevil mezistupeň - Skupina bojového letectva - seskupujíí stíhací a lehké bombardovací perutě ("Zlatohlávek" u IV.armády). Pozorovací letky mírových pluků 1 až 3 (Š-328) byly nasazeny samostatně u vybraných sborů a divizí. Mírový letecký pluk 4 pak dodal jednu stíhací peruť pro TOPL (teritoriální obranu proti letadlům) a po doplnění bombardovací perutí od Leteckého pluku 5 vytvořil Skupinu bojového letectva I.armády (v článku zmiňovaný "Černohlávek").
Takže Velitelství letectva armád (jako mobilizační pokračovatelé Zemských velitelství letectva) v některých případech seskupovaly větší síly než byly původní letecké pluky, ale platilo to jen pro válečnou organizaci.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Johan »

Tak za tuhle info.fakt díky. Na mnoha místech jsem četl, že naše letectvo se chystalo ... jak to jednoduše shrnout ... operovat "silověji" než to polské. Ve chvíli, kdy jste mi "zrušil" pluky jsem poněkud ztrácel přehled. Tohle mnohé objasňuje.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Johan »

pro Ramon:

Výkonové charakteristiky Ju 87 A nemohu dohledati. Máte-li je, byl by jste tak laskav, a "hodil" je sem. Předem díky.
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ramon »

Ju 87A-1
Rozpětí ... 13 m
Délka ... 10.80 m
Výška ... 3.90 m
Vzletová hmotnost ... 3 324 kg
Max. rychlost ... 320 km/h
Dostup ... 9 430 m
Dolet ... 995 km
Výzbroj:
2 kulomety ráže 7,92mm
1 puma 250kg (nebo 1 puma 500kg, ale nesměl letět zadní střelec)
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Johan »

:) Děkuji :)
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Srovnání středoevropských armád 1938-1939 (I.)

Příspěvek od Johan »

Dámy a pánové; zítřkem počínaje, až do čtvrtka, odjíždím na služebku a nevím, zda budu moci být na síti. Nejdříve tedy zareaguji na Vaše případné dotazy až v pátek (slíbit s jistotou nemohu) a nebude to způsobeno mým fouňovstvím. Za pochopení předem děkuji.
asd1937
vojín
vojín
Příspěvky: 18
Registrován: 1/2/2008, 12:54

Příspěvek od asd1937 »

Mám takovej vnitřní pocit, že ČSR PVO nebylo moc dobře založené.Velkorážné děla dle mého nebyly příliš vhodný na malé a střední vzdálenosti a 20mm "kulomety" byly zase příliš malé a účinné typuju do 500m,po jednom zásahu touhle ráží se nedá čekat, že letadlo vždy a ihned spadne.
Podle mne tam vyloženě chyběl rychlopalnej kanon větší ráže,například bofors.Vím,vím...chtěli ho vyrábět,ale v září 38 nebyl.Nebyly by ani vycvičené obsluhy při rychlém nákupu.Nevím jak by vypadal protiletadlová obrana na frontě při takovéhle výbavě.Ale nevím, možná mi nějakej typ unikl?
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ramon »

Mě by spíš zajímalo, proč ty Boforsy začali řešit tak pozdě. O tom, že se budou pořizovat PL kulomety ráže 15 mm (později změněno na 20 mm) a kanony ráže 40 mm, bylo rozhodnuto někdy v polovině 30.let. Ale o Boforsech se začalo jednat až létě 38, takže hodně pozdě. Přitom už je třeba Poláci nebo Maďaři tou dobou vesele vyráběli. A i ty Oerlikony objednávali naši po troškách. Souhlasím, že tohle byla spolu s letectvem naše největší slabina.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

To je tak rozsáhlý soubor informací, že ho vstřebat a případně rozporovat není lehké. Docela by mě zajímal pohled Hanse S. na údaje o letectvu/ letectvech.

Jako nejvíce problematické tvrzení mi ale přijde závěr, že naše pěchota, páteř armády byla velmi dobře vyzbrojená. Je otázka jak to kolega Johan myslel.
Já si myslím, že pro boj pěchota proti pěchotě by se dalo souhlasit ale pro boj pěchota - kontra tank to bylo horší a v boji pěchota kontra letadlo to bylo vysloveně mizerné.

Ale jinak smekám je to zajímavý soubor dat a hodnocení.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 5/5/2009, 15:27, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Mě by spíš zajímalo, proč ty Boforsy začali řešit tak pozdě.
Hlavně asi peníze a navíc se podle všeho spoléhalo na vlastní vývoj a zrovna tohle jim nevyšlo.
U těch " hrubých " kulometů ( VKPL ? ),vývoj naprosto šíleně protáhly nevyjasněné požadavky armády, jedna zbraň měla sloužit proti letadlům, tankům a také jako výzbroj opevnění.
15mm hrubé kulomety ZB-60 se nakonec podařilo dokončit, ale armáda pro ně před mobilizací prostě neměla vyčleněné peníze. Dál už nevím. Ale kulomety byly dobré, používali je Angláni ( licence ) i Němci ( S-boat )...
Pokud jde o kvalitu vojskové PVO, tak ta byla zanedbaná snad všude, dokonce i Němci se v té době neměli čím chlubit. Nakonec to většinou stejně museli odedřít kulomety.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
asd1937
vojín
vojín
Příspěvky: 18
Registrován: 1/2/2008, 12:54

Příspěvek od asd1937 »

U našich zbraní bych zdůraznil tříbarevnou kamufláž nebo aspon khaki. Myslím, že tohle nezvládli zas Němci se svou tankovou šedí.

Myslím, že pzII je podcenován, že by zle trápil naše lehké tanky. Už jsem tu někde psal svůj názor,že koncentrovaná palba na jednoho přibližné místo by byla nebezpečná, to že střeala neprojde skrz,neznamená, že vážně nepoškodí pancíř.Určitě by uvnitř našeho tanku způsobovali odražené střely velkej rámus, asi jako velmi intentzivní bušení kladivem a výbušne 20mm by asi byli ješt horší.Určitě by posádka byla ve stresu,mohla by podléhat panice a rozhodně by s eto projevilo na bojeschopnosti.Řekněme že početní přesila byly tři pzII na jeden náš Lt35.Kdyby tři pzII vystřelily dohromady na jede náš lt35 300 střel, myslím, že už by byla dobrá šance na nějakej úspěšnej zásah,nějakého průzoru,zaměřovače, poškození pásu,podvozku nebo třeba hlavní zbraně.
Kromtoho lehkej tank by snadno zničila i menší bomba,nebo nepřímá dělostřelecká palba.Ta ničila později i Tigery,nebo Kv1.Němci byli založení na úzké spolupráci,mezi pěchotou ,Lw a dělostřelctvem, tak bych očekával že by při problémech povolali potřebnou podporu.
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ramon »

On se hlavně strašně přehání ten důraz na srovnávání našich a německých tanků. Těch tankových bitev by zas tak moc nebylo a daleko častěji by se s našimi i německými tanky potkávala pěchota. A tady měli Němci navrch, jejich PAKy 35/36 byly sice o trošku horší než naše KPÚV vz.37, ale měli jich dost, narozdíl od nás. A takový motorizovaný PT oddíl s 36 PAKy, který měla každá německá divize, by našim praporům LT dokázal taky dobře zatopit. My tak silné PT zálohy neměli.
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

No, řekl bych že Pz.II by až tak velké problémy nedělaly, pokud se nepletu, tak zrovna té 20 mm munice měli Němci nedostatek... Asi na týden, ale přesně to fakt nevím....
K té spolupráci, přes intenzivní výcvik to začalo trochu fungovat až ve Francii, v Polsku šlo spíš o ojedinělé případy a u nás by začínali ještě dřív.
Tak se mi zdá, že při tom srovnávání se zapomíná hlavně na to, že Německé tanky by se nejdřív musely probojovat přes linii opevnění a ta by přinejmenším značně snížila jejich počty.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ramon píše:On se hlavně strašně přehání ten důraz na srovnávání našich a německých tanků. Těch tankových bitev by zas tak moc nebylo a daleko častěji by se s našimi i německými tanky potkávala pěchota. A tady měli Němci navrch, jejich PAKy 35/36 byly sice o trošku horší než naše KPÚV vz.37, ale měli jich dost, narozdíl od nás. A takový motorizovaný PT oddíl s 36 PAKy, který měla každá německá divize, by našim praporům LT dokázal taky dobře zatopit. My tak silné PT zálohy neměli.
Nevím ale pokud mé zdroje moc nekecají tak jsme měli zařazeno do výzbroje 1100 kusů protitankových kanónů. To je poměrně dost. Jen bych se musel podívat jak byl členěny do divizí a podobně.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „ČESKOSLOVENSKO“