VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 30.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 30.

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 30.

Bitva o Norsko duben, květen 1940.

Obrázek


Winston Churchill ve své knize – Druhá světová válka – v pojednání o Norsku říká, že Němci Spojence, cituji:
„zcela přelstili.“
Ano, právě z tohoto „zcela přelstili“ pak plynulo, že plánování protiopatření Spojenců bylo „zcela“ chaotické a jedna improvizace střídala druhou. Plány na odvetu, které Spojenci tvořili, byly nejisté, pomalé a nerozhodné. Všemu chyběla agresivita a všude byla vidět nezkušenost.
Již jsme zde hovořili o dvou narychlo organizovaných, špatně vyzbrojených a i vystrojených, spojeneckých expedicích, při kterých se spojenecké výsadky dostanou na břeh u Namsosu a Andalsnesu. Naznačili jsme vylodění u Narviku, o kterém bude samostatné pojednání.
Už při tomto začátku historického popisu vylodění hovoříme o polovičatém útoku na Trondheim a nedostatečných silách pro Narvik.
Spojenci tříští své síly a ještě ke všemu je špatně vybavují potřebným válečným materiálem.

A co Němci?
Němci si moc dobře uvědomovali, že Trondheim je klíčem ke střednímu Norsku a tak tady chtěli napnout své úsilí, aby upevnili své pozice.
Již od 12. dubna 1940 Němci vědí ze zachycených spojeneckých depeší, že Spojenci plánují vylodění u Namsosu a velmi rychle se z radiových depeší dozvědí (viz v článku 16 na konci o situaci v éteru a na „Tajné frontě“ – u Spojenců a u Němců
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3175
), že další spojenecká expedice směřuje do Narviku.
Bohužel, nejprve toho moc dělat nemohou, neboť ztratili mnoho zásobovacích lodí. Německé oddíly tak měly v Trondheimu a u Narviku prakticky nedostatek všeho – munice, dělostřelectva všeho druhu a dopravních prostředků. Spojenci všechny 4 německé transportní lodě, které byly určeny pro Narvik nějakým způsobem zastavili. Nejprve tedy zásobovací lodě pro Narvik - německou transportní loď „Rauenfels“ s municí vyhodí do povětří britská Druhá flotila torpédoborců 10. dubna 1940. Německá transportní loď „Alster“ s dopravními prostředky pro 139. horský pluk generála Dietla je zajata. Německá transportní loď „Barenfels“ se nedostala dál než do Bergenu, kde byla potopena leteckým útokem, když zde chtěla vyložit svůj náklad. Německou cisternovou loď „Kattegat“ zadrželi Norové a aby nepadla do rukou Spojenců, němečtí námořníci z Kattegatu ji potopí. Z Murmaňska do Narviku, pro potřeby německých torpédoborců, dorazí jen přestavěný „ taky tanker“ - přestavěný z velrybářské lodě – Jan Wellem
Podobné problémy měly německé transportní lodě pro Trondheim. Transportní loď „Sao Paulo“ narazila na námořní minu a potopila se před Bergenem. Německou transportní loď „Main“ potopí norský torpédoborec. Cisternový tanker “Skagerak“ byl zadržen britským křižníkem a potopen vlastní posádkou.
Do Trondheimu dorazila jen jediná německá zásobovací loď, kterou je „Levante“. „Levante“ dorazila až 12. dubna 1940, tedy se zpožděním 3 dny.
Výčet těchto ztrát nám jasně říká, že se německé vrchní velení velmi strachovalo o osud svých dvou nejsevernějších oddílů, v Narviku a Trondheimu.
Německé vrchní velení ihned situaci řeší 14. dubna 1940 Směrnicí pro všechny složky branné moci:
1) Armáda – Wehrmacht musí napnout všechny své síly při postupu z Oslo a musí se rychle zmocnit železnice přes Dombas!
2) Kriegsmarine musí soustředit ponorky v okolí Trondheimu a Alesundu a další ponorky použít k dopravě nejnutnějších zásob!
3) Luftwaffe dostalo úkol, že musí zničit všechny již vyloděné spojenecké jednotky. Dále musí zabránit dalším výsadkům v oblasti Andalsnesu, obsadit pomocí parašutistů Dombas a zároveň musí letadly dopravit posily do Trondheimu!

Že Němce situace v Norsku velice trápila, o tom svědčí i to, že vrchní německé velení projednávalo 22. dubna 1940 drastické metody posílení svých jednotek v Trondheimu. Mezi takové metody patřil i projednávaný pokus, že by se posily i materiál dopravovaly na velkých osobních lodích, kterými byly „Bremen“ a „Europa“, když tuto expedici by doprovázely všechny bojeschopné válečné lodě Německa.

Takže ze strany Spojenců víme o přípravách vylodění u Narviku, o levém a pravém rameni kleští k dobytí Trondheimu (Namsos a Andalsnes).
Možná málo známý je však plán na přímý útok, obojživelnou operaci, tedy násilné vylodění v Trondheimu. Tak o tomto méně známem plánu Spojenců si něco řekněme.
Když si britská vláda uvědomila, jak důležitý Trondheim je, a stane se tak 13. dubna 1940 ve 23 hodin 40 minut – pošle Admiralita vrchnímu veliteli Home Fleet admirálu Forbesovi zprávu. V té zprávě označí vylodění u Namsosu za hlavní vylodění proti Trondheimu a operaci „Sickle“ (Andalsnes) za diverzi, ale již hodinu a půl po půlnoci, tedy již 14. dubna 1940, posílá britská Admiralita další depeši, ve které říká, cituji:
„Dosavadním záměrem pro oblast Trondheimu bylo vylodit se u Namsosu. Z mnoha důvodů by bylo výhodnější vylodit svaz uvnitř Trondheimfjordu. Domníváte se, že pobřežní baterie by mohly být zničeny, nebo tak dalece zneškodněny, aby dovolily vplout transportním lodím? V kladném případě kolik lodí a jakého typu navrhujete použít?“
V tuto dobu byl admirál Forbes na své vlajkové lodi (bitevní loď Rodney

Obrázek


-jejíž TTD jsou – spuštění na vodu - rok 1925 – výtlak 33 950 tun – 9 x 406mm, 12 x 152 mm, 6 x 120 mm, 32 x 40 mm, 16 x 13 mm – rychlost 23 uzlů) u Lofotských ostrovů. Admirál Forbes má odpovědět na jednu z nejstarších válečnických otázek pro námořníky – zda lze jeho válečné lodě nasadit do boje proti pobřežním opevněním. Tento problém řešili admirálové ve všech námořních válkách, v celých dějinách lidstva. Většinou v historii lodě dopadly špatně a vítězila pobřežní obrana, mimo krátkého období kdy byly válečné lodě opatřeny pancířem, zatímco výbušné granáty nebyly ještě zdokonaleny.
Takovým posledním příkladem, že to většinou s bitevními loděmi dopadne špatně, byl případ z 1. světové války. Byl to tehdy právě Winston Churchill a jeho válečné dobrodružství u Dardanel, kde chtěl podpořit nešťastné gallipolské dobrodružství. Britské bitevní lodě tehdy nedokázaly prorazit úžinami u Dardanel, když zde na ně střílelo turecké pobřežní dělostřelectvo z opevnění a zároveň byly vody plné minových polí.
Britské námořnictvo roku 1940 přímé napadení pobřežních pevností v roce 1940 příkře odmítá.
Výjimku v britské Admiralitě zastupuje Roger Keyes, který byl v době, o které hovoříme, náčelníkem štábu velícího admirála. Byl to právě onen Keyes, který v 1. světové válce pevně věřil, že pokus o průlom u Dardanel britská Admiralita opustila ve chvíli, kdy bylo vítězství na dosah ruky. Nyní je tedy Roger Keyes náčelníkem štábu, velkoadmirálem a podporuje 1. lorda Admirality Winstona Churchilla. Je to právě Keyes, který nyní podporuje operaci, která se v mnohém podobá operaci - té u Dardanel.
Statečný Keyes nyní hoří touhou, aby mohl vést britskou eskadru proti Trondheimu. Precedens už byl nastaven předtím, to když velkoadmirál, lord Cork dostal velení expedice do Narviku. Proč by tedy nemohl velkoadmirál Keyes, služebně mnohem starší než admirál Forbes, také vztyčit svou vlajku na některé bitevní lodi Home Fleet?
Všechny tyto hrátky však nejdou tak jednoduše, a Winston Churchill si je nechce dovolit, bez toho, že svůj“ názor na věc“ neřekne admirál Forbes, velitel Home Fleet.
Reakce admirála Forbese je zprvu odmítavá i z důvodů Dardanel. Po rozboru pak admirál Forbes souhlasí s tím, že britské bitevní lodě by mohly zničit, nebo umlčet pobřežní baterie bránící Trondheim. Admiralita však musí splnit jeden důležitý předpoklad. Tím předpokladem je, že budou pro Home Fleet, pro její bitevní lodě, dodány zvláště výbušné bombardovací granáty. Tyto granáty totiž vůbec nemá ani jediná bitevní loď Home Fleet ve svých muničních skladech. Proražení bitevních lodí do Úžin a fjordů v Norsku, má být stejně jako u Dardanel prostředkem k pozdějšímu vylodění, nikoliv jeho cílem. Totiž další operace, jako je vylodění, doprava transportů do místa vylodění, podpora vylodění jednotek protiletadlovým dělostřelectvem, jsou velice riskantní operace a vše musí podporovat svou palbou námořnictvo. Samotné obtíže by v Trondheimu začaly až tehdy, až by válečné loďstvo proplulo kolem opevnění. Jak ve své zprávě admirál Forbes říká (Dieppe 1942 a Normandie 1944 to potvrdí a to již byly vojáci pro tento druh násilného vylodění cvičeni), byly by potom nevycvičení vojáci vystaveni riziku výsadku za boje, což je samo o sobě zlé. Tady u Trondheimu je situace navíc o to těžší, že německá Luftwaffe zde má neomezenou nadvládu ve vzduchu. Výsadky, výsadková plavidla i válečné lodě by byly vystaveny nepřetržitým útokům střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka, když tito piloti Luftwaffe ze Stuk, jsou cvičeni právě pro takovou úlohu.
Admirál Forbes pak ve své zprávě říká, že by samozřejmě k podpoře musela být k dispozici letadlová loď, když zdejší letadlová loď „Furiouse“, která byla jediná k dispozici, měla jen několik zastaralých stíhaček, které by jen těžko vyhnaly německé letectvo z nebe nad Trondheimem. Protiletadlová palba lodí by na všechno nestačila, neboť by musela ochraňovat nejen letadlovou loď, válečné lodě, transportní lodě, výsadková plavidla ale i výsadek v místech vylodění.
Admirál Forbes svou zprávu, jako odpověď Admiralitě na násilné vylodění v Trondheimu v dubnu 1940, ukončil slovy, cituji:
„Nepokládám operaci za vhodnou, jestliže nejste ochotni přijmout velmi těžké ztráty vojska a transportních lodí.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 31.

Na zprávu admirála Forbese, velitele Home Fleet, odpovídá, pod vlivem velkoadmirála Keyese, Winston Churchill dne 15. dubna 1940 v 1 hodinu 21 minut depeší, ve které říká, cituji:
„Nadále se domníváme, že uvedenou operaci je třeba dále studovat.
Nemohla by se uskutečnit po sedmi dnech věnovaných přípravám? Nebezpečí ze vzduchu by nebylo patrně menší ať již by byly tyto velké transportní lodě nasazeny v nebezpečné zóně kdekoliv; ve skutečnosti by mohlo být větší, pokud je letiště u Trondheimu v provozu. Naším záměrem by bylo, že kromě bombardování letiště ve Stavangeru královským letectvem by je za úsvitu bombardoval „Suffolk“ vysoce výbušnými granáty, čímž by mohlo být letiště ve Stavangeru vyřazeno z provozu. Letiště u Trondheimu, které je blízko přístavu by mohlo být vyřazeno bombardéry námořního letectva a posléze námořním bombardováním.
Vysoce výbušné granáty pro děla ráže 380 mm (381 mm) byly poslány do Rosythu. Letadlová loď „Furious“ a První eskadra křižníků budou vyžádány pro tuto operaci.
Prosíme proto, abyste nadále věnoval pozornost tomuto důležitému plánu.“

Kdo dobře četl tuto Churchillovu depeši a předchozí historická pojednání z terénu v Norsku, musí jasně vidět, že lordova depeše je plná běžných nesprávných představ o moderní námořní válce. První lord Admirality Winston Churchill chce vystavit velké transportní lodě útokům střemhlavých bombardérů v úzkém norském fjordu. Samozřejmě se dá očekávat, že Němci zde u Trondheimu k obraně tak důležitého místa nasadí vše dostupné. To znamená, že by to byla sebevražda britských a francouzských transportních lodí. Jak jsme již popisovali, mnozí z toho museli pochopit - ostřelování letiště Stavanger – Sola britským těžkým křižníkem „Suffolk“ sice ztráty způsobilo, ale již za hodinu a půl odtud znovu létala Luftwaffe a bombardovala „Suffolk“ a jeho torpédoborce. Jak dnes z historie víme, tak ani hromadné nasazení německých bombardovacích letounů v „Bitvě o Anglii“ nevyřadilo plně z provozu britská letiště.
Na depeši Churchilla z 15. dubna 1940 si vyžádal admirál Forbes další podrobnosti tohoto plánu. V nové odpovědi pak admirál Forbes navrhuje, aby byla letadlová loď „Furiouse“ nahrazena letadlovou lodí „Glorius“. „Furiouse“ totiž neměla na palubě žádnou stíhací peruť a její bombardovací peruť potřebovala přezbrojit.
Ve zprávě potom admirál Forbes pokračuje k 1. lordu Admirality, cituji:

„Myslím, že jste nesprávně pochopili mou depeši 1 157/14.
Z námořní stránky nepředpokládám žádné velké potíže až na to, že nemohu poskytnout leteckou obranu transportním lodím při příjezdu a během násilného vylodění – hlavní hrozbou ze vzduchu jsou Ju 88 z Německa. Vím z vlastní zkušenosti, jak vypadá bojové vylodění i bez leteckého odporu.
Vhodný námořní svaz by tvořily „Valiant“ a „Renown“, určené pro protiletadlovou obranu „Gloriouse“ a „Warspite“ pro bombardování, neboť je jedinou lodí s děly ráže 380 mm v loďstvu, mající také děla ráže 152 mm, a dále nejméně 4 protiletadlové křižníky, asi 20 torpédoborců a četná výsadková plavidla.“

Jak si tak posílají depeše, tak v té době je větší část Home Fleet odvelena do Scapa Flow, aby se mohla připravovat na tuto operaci.
Samotný admirál Forbes velitel Home Fleet se vrátil do Scapa Flow 17. dubna 1940, když ještě předtím požádal, aby mu někdo ze štábu Admirality přivezl všechny plány k násilnému vylodění v Trondheimu.
Dne 18. dubna 1940 mu plány na násilné vylodění v Trondheimu – operace „Hammer“ – do Scapa Flow přiveze kontraadmirál Holland i s nejnovějšími záměry Admirality. Je k tomu přiložen i osobní dopis 1. lorda Admirality Winstona Churchilla, který v něm naléhavě doporučuje navrhovanou operaci.
Když admirál Forbes studuje plány „Operace Hammer“ zjišťuje, že bylo vyhověno jeho zásadním námitkám a to tak, že úderné jednotky měly dopravit na místo svaz se 4 křižníky, 17 torpédoborci a 5 šalupami. Jenom jednotky „Druhé vlny“ měly plout na transportních lodích. Ovšem bohužel – v době studií už uplyne oněch „7 dní na pečlivé plánování“ této velmi složité obojživelné operace. Těch 7 dní plánování bylo pro hladkou spolupráci všech tří ozbrojených složek velice nutných. Vždyť naloďování jednotek mělo začít 21. dubna 1940 v Rosythu a my jak víme, tak letiště Stavanger – Sola bylo ostřelováno britským těžkým křižníkem „Suffolk“ již 17. dubna 1940 ráno (jak dále uvidíme, nejen tento nesoulad termínů jednotlivých složek – pozemních, námořních a leteckých, ale i zkušenost s tím jak dopadl „Suffolk“ operaci odsoudí jako ztracenou).
Ona totiž celá „Operace Hammer“ – násilný útok na Trondheim – násilné vylodění v Trondheimu, nebyla zrozena pod šťastnou hvězdou.
Komplikace nastanou hned v začátku.
Tak třeba hned armádní velitel „Operace Hammer“, generálmajor Hotblack, tak ten onemocní v Londýně dne 18. dubna 1940. No a jeho nástupce odletí 19. dubna 1940 na sever. Tady utrpí těžké zranění, když jeho letadlo havaruje při přistání na letišti v Hatstonu na Orknejských ostrovech. Jak dopadl „Suffolk“ to už jsme si řekli. Když se 18. dubna 1940 doplazí „Suffolk“, sotva se držíc nad vodou do Scapa Flow, přelévá se moře přes jeho záď a velitel hlásí ztrátu 70 mrtvých námořníků viz Odyssea Suffolku, při ostřelování Stavanger – Sola, článek 28:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3282

A tak se v Londýně znovu začnou zvažovat všechna pro a proti v „Operaci Hammer“. Při zvažování všech článků řetězce se zjistí, že většina loďstva Royal Navy operuje se značným rizikem při podpoře výsadku u Namsosu a Andalsnesu. Pokud se spustí „Operace Hammer“ bude takřka celý zbytek Royal Navy poslán do uzavřených vod Trondheimfjordu. Všechny dosavadní válečné zkušenosti pak říkají, že by tady musely očekávat vysoké ztráty při nepřátelských náletech. Do toho všeho přijde pak ona zpráva, že protiletadlové munice je povážlivě málo.
Z ministerstva války přijdou dojmy z prvních bojových výsadků u Namsosu, pod leteckým bombardováním – a ty nejsou vůbec optimistické.
Spojenecké velení si tak musí odpovědět na otázku, zda cíl „Operace Hammer“ má tu cenu, jakou za něj bude nutné zaplatit?
Spojenecké velení si však na tuto otázku neodpovídá hned, neboť ještě vládne optimismus z vylodění u Namsosu a Andalsnesu, které zatemní problém násilného vylodění. Na obou místech byly jednotky vysazeny na břeh beze ztrát a mohly postupovat vpřed ke svým určeným cílům. Proč by se tedy s velkým rizikem měla otevírat další brána do středního Norska, když už jsou nyní dvě k dispozici?
Tehdy totiž nikdo ze spojeneckých štábů nepochopil, že jak Namsos, tak i Andalsnes byly základny zcela nedostatečné, a že je Luftwaffe velmi brzy srovnalo se zemí.
Nikdo ze štábu také nedocenil, že arktické podmínky v Norsku a nedostatek dopravních prostředků zapříčinily tehdy, že se britské jednotky ocitly v beznadějně nevýhodném postavení v otevřeném terénu proti dobře vybaveným a lyžařsky vycvičeným německým jednotkám. Ke všemu musíme ještě přičíst, a my o tom budeme několikrát mluvit, totální a úplnou německou leteckou nadvládu.
To ještě štáby neví a nehodnotí, ty ještě považují „Operaci Hammer“ za zbytečně velké riziko, když stejného cíle lze dosáhnout právě operací „Mauriceforce“ (od Namsosu) a „Sickleforce“ (od Andalsnesu a Dombasu).

Historické prameny říkají, že do 18. dubna 1940 byla část důstojníků pro „Operaci Hammer“ a větší část důstojníků pro pokračování „Mauriceforce“ a „Sickleforce“. Je velmi těžké říci zda by se v „Operaci Hammer“ pokračovalo, kdyby nedošlo k příznivému vylodění u Namsosu a Andalsnesu, což vyvolalo klamné naděje a klamný názor. Sám Winston Churchill však říká, že přes pochybnosti admirála Forbese byli až do 17. dubna náčelníci štábu Admirality a s nimi i 1. lord Admirality, který měl ve válečném kabinetu značný vliv, jednomyslně pro „Operaci Hammer“.
Ale sám Winston Churchill ve svých pamětech zdůrazňuje, že plán „Operace Hammer“ nebyl nikdy produktem jeho mysli, a že jej válečný kabinet a štáby vytvořily i bez vlivu jeho nepokojné a iniciativní osobnosti. Dále k tomu Churchill říká, cituji:
„Ačkoliv Narvik byl mým miláčkem, pustil jsem se vzrůstající důvěrou do tohoto odvážného dobrodružství a byl jsem ochoten vystavit loďstvo riziku hrozícímu od slabé baterie u ústí fjordu, případně od minových polí a, což bylo nejvážnější, letectva.
Kdyby to bylo záleželo jen na mě, byl bych zůstal u své první lásky, Narviku; ale protože jsem byl loajální k premiérovi a přátelskému vládnímu kabinetu, těšil jsem se nyní na tento vzrušující podnik, který podpořilo tolik ‚rozumných a opatrných ministrů‘.“
Winston Churchill pak již nepíše, jak rychle došlo k změně názorů náčelníků štábů a těch „rozumných a opatrných ministrů“, když 19. dubna 1940 dojde k úplnému zrušení „Operace Hammer“. Winston Churchill k tomu jenom říká, cituji:
„Byl jsem rozhorlený a trpce zklamaný. Domníval jsem se, že když jsme došli tak daleko, měli jsme vytrvat a provést „Operaci Hammer“.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 32.

Tady je nutno říci, že byl v protikladu uvážlivý postoj k „Operaci Hammer“ u velitele Home Fleet admirála Forbese s takřka nadšenou podporou této obojživelné operace u 1. lorda Admirality Winstona Churchilla.
Admirál Forbes ve své zprávě o činnosti Home Fleet později napsal, mimo jiné, cituji:
„… byl to hazard, který mohl uspět, ale pravděpodobně by ztroskotal.“
Všechno toto svědčí o tom, že to bylo loďstvo na moři, které po svých špatných zkušenostech s německou Luftwaffe objektivně oceňovalo možnosti a rozměry leteckého útoku, kterého byli Němci schopni.
Forbes k tomu dále poznamenal, cituji:
„Plánoval se bojový výsadek pouze nepatrně silnějšími jednotkami, což by byla, podle předchozí zkušenosti a vzhledem k tomu, co se stalo u Narviku, riskantní operace; navíc byla výsadková operace naplánována ve spěchu a měla být provedena bez jakéhokoliv nacvičení.

Myslím si, že historici z dobových pramenů dostatečně rozebrali pro a proti „Operaci Hammer“. Všichni pak došli k jednomu závěru – zrušení „Operace Hammer“ zároveň znamenalo zhroucení operace „Mauriceforce“ (Namsos) a „Sickleforce“ (Andalsnes).
Ona totiž „Mauriceforce“ byla zahájena za předpokladu, že vojáci, kteří se probojují k Trondheimu ze severu se na místě setkají s britským loďstvem, které tady bude křižovat v Trondheimfjordu a podpoří je palbou svých děl. Ale ouha, když dorazí pěchota Spojenců k Trondheimu uvítá je, místo palby britských křižníků, palba německých torpédoborců. A to ty torpédoborce ještě předtím rychle vysadily německou pěchotu na břehu a teprve pak se daly do ostřelování jednotlivých britských postavení. Byl to tedy konec spojeneckého postupu ze severu na Trondheim.
„Sickleforce“, která byla původně a v začátku pokládána jen za odlehčovací operaci se totiž velmi brzy změní v obranu, která má zastavit německý postup z jihu, zatímco Trondheim má být dobyt silami operací „Maurice“ a „Hammer“.
Když je tedy nyní „Operace Hammer“ odvolána a o „Mauriceforce“ jsme si řekli výše, tak zaniká i užitečnost „Sickleforce“.
Jasně z toho plyne, že měla být okamžitě nařízena evakuace. Už na ní upozorňoval Carton de Wiart. Ale bohužel, ministerstvo války si ještě neuvědomuje, že možnosti Spojenců v dubnu 1940 jsou omezené (většina kapacit byla stejně soustředěna proti Německu na pevnině ve Francii a v okolí La Manche, kde se mohl očekávat útok Německa na Západ).
Spojenecké štáby místo aby jednotky stáhly z Norska, nejméně z okolí Trondheimu, provedou „jinou špatnost“ – jiné řešení. Rozhodnou se poslat jednotky, které byly uvolněny z „Operace Hammer“, což bylo asi 4 000 mužů z 15. brigády, aby posílily operaci „Sickleforce“.
Celkem ve dvou sledech je tam mají dopravit křižníky „Druhé“ a „Osmnácté eskadry křižníků“ a torpédoborce i s novým velitelem svazu generálmajorem B. C. T. Pagetem a celým jedním divizním velitelstvím.
To se však již i nad operací „Sickleforce“ stahují mračna. Pagetovy posily sice dorazí 21. dubna 1940 a mají dokonce štěstí, že jsou sněhové bouře a nízké mraky. To znamená, že Luftwaffe nemůže létat a tak 4 000 mužů z 15. brigády je bezpečně vysazeno na břeh, ale již například nákladní loď „Cedarbank“, která konvoj doprovázela, je cestou potopena německou ponorkou.
S „Cedarbankem“ klesnou na dno mořské veškerá motorová vozidla a především tolik potřebná protiletadlová děla a také výstroj pro brigádního generála Morgana.
Hned 22. dubna 1940 utrpí těžké ztráty protiletadlová šalupa „Pelican“ (spuštěna na vodu 1938 – výtlak 1 250 tun – 8 x 102 mm, 4 x 13 – rychlost 19 uzlů), která vezla personál pro námořní základnu Molde. „Pelican“ je při plavbě do fjordu poškozen střemhlavými bombardéry Ju 87 Stuka a utrpí lidské ztráty.
I když už se vědělo o některých utrpeních, které zakusily jednotky brigádního generála Morgana od pilotů německých střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka, od pilotů, kteří byli k těmto útokům vycvičeni, vycvičeni k podpoře pozemních jednotek, stále si nikdo ze Spojenců neuvědomoval, do jaké míry letecký útok, kterému nikdo neklade odpor, naprosto znemožňuje pohyb pěchoty, která je závislá na silnicích a železnicích.
U spojeneckých štábů stále panoval názor, že čerstvá 15. brigáda, složená ze 3 pravidelných pěších praporů stažených z Francie, bude automaticky znamenat dostatek sil k tomu, aby byla stabilizována situace jižně od Trondheimu. Tím pak bude, s pomocí norské armády, možno zadržovat Němce, kteří postupují z jihu. Spojenci věřili, že obrana bude tak pevná, že vydrží do té doby, dokud se generál Carton de Wiart ze severu neprobije do Trondheimu.
K tomu všemu začíná konečně okolo konce 2 dekády dubna 1940 Spojenecké velitelství přemýšlet, že by do boje konečně zasáhlo britské letectvo, neboť německá kontrola všech letišť v jižním Norsku dosud znemožňovala operace spojeneckých stíhacích letadel v oblasti Trondheimu.
Samozřejmě, že nasazení spojeneckých stíhaček mohlo v Norsku vzdušnou situaci změnit, ale bohužel předválečný vývoj námořního letectva se ubíral, jak jsme již říkali, nesprávným směrem.
Skutečnost té doby, dubna 1940, byla, že k dispozici byla jen letadlová loď „Furious“

Obrázek


, která neměla stíhací peruť. Letadlové lodě „Ark Royal“
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=906


Obrázek



a „Glorious“

Obrázek


, které stíhací perutě měly, byly nejprve ve Středomoří a na rozkaz připlují k norskému pobřeží teprve 24. dubna 1940. Bohužel počet stíhaček na letadlových lodích je příliš malý, stíhačky mají nízké výkony a jen těžko mohou ve větší míře ovlivnit vzdušnou situaci ve středním a jižním Norsku. I když piloti stíhacích eskader z letadlových lodí „Ark Royal“ a „Glorious“ bojovali v Norsku později jako lvi, sestřelili spoustu pilotů Luftwaffe a sami utrpěli těžké ztráty od Luftwaffe, nikdy vzdušnou nadvládu nad Norskem nezískali.
Navíc se ani nedalo očekávat, že by stíhačky operující letadlových lodí, letadlových lodí, které se musely držet 150 mil od pobřeží, zajistily trvalou vzdušnou podporu. Let stíhacího letadla na bojiště, doba setrvání na bojišti při leteckých soubojích a návrat zpět na letadlovou loď – to vše je handicap dubna a května 1940.
Bylo by třeba, aby Spojenci měli letiště, pevná pozemní letiště, nedaleko místa bojů, ze kterých by startovaly jejich stíhačky, aby tu trvalou vzdušnou podporu poskytly.
Protože Spojenci měli nedostatek takových letišť v Norsku, bylo rozhodnuto, že se jako letiště využije zamrzlé jezero Lesjaskog poblíž silnice a železnice, která spojovala Dombas s Andalsnesem.

Vojáci nejprve provedli odklízení sněhu, aby pak na něm přistála jediná peruť – 18 zastaralých stíhacích dvouplošníků Gloster Gladiator Mk. I.,II.

Gloster Gladiátor Mk.II.

Obrázek


z 263. perutě. To bylo vše co mohlo ministerstvo letectví dát narychlo k dispozici a až budeme tuto operaci popisovat uvidíme, že to bylo dobře, že těch letadel nebylo víc, neboť to byl totální propadák.
Nejprve tedy přivezou křižníky určené pro posílení „Sickleforce“ pozemní letecký personál, zásoby a výstroj pro celou 263. peruť. Úkol byl svěřen lehkému křižníku „Arethuse“, který vše naložil, včetně leteckého personálu dne 20. dubna 1940 v Rosythu. Na palubu lehkého křižníku bylo naloženo i 50 tun leteckého benzínu v hranatých 10 litrů plechovkách. Z toho mnohé plechovky tekly, a asi 40 jich bylo tak špatných, že je letci odmítli převzít.
Lehký křižník „Arethuse“ měl na palubě náklad vysoce hořlavého materiálu, který byl narovnán do výšky na zadní palubě. Námořníci z lehkého křižníku „Arethuse“ si připadali, jako, když sedí na sudu s benzínem, zvláště když viděli lodě, které se poškozené vraceli od norského pobřeží a od námořníků z ostatních lodí slyšeli kousavé poznámky o tom, s jakou radostí Luftwaffe přivítá tak dobře hořlavý cíl.
„Arethuse“ měla štěstí, plavba proběhla dobře a benzín byl k velké radosti námořníků, spolu s velkým množstvím zásob pro „Sickleforce“ vyložen dne 22. dubna 1940 v Andalsnesu.
Mnohem více o beznadějných a nešťastných „bojích“ Gloster Gladiator Mk.I,II
z 263. perutě a dalších bojích bude v pokračování příště.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Diskuze bude po skončení VII. dílu.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“