VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Úvod. Č 1.

[michan]

VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Úvod. Č 1.

Mapa Evropy po 4. rozdělení Polska.





Při přípravě historického popisu 2. světové války na Západě - od porážky Polska v září 1939 – k válečnému obsazení Dánska a Norska hitlerovským Německem, jsem narazil na tyto „Úvodní věty“, které napsal Donald Macintyre ve své knize – „ Narvik“ - a které toto období dobře vystihují, cituji:

„ Zatímco se zima 1939 – 1940 únavně vlekla, visel nad zatemnělou Evropou hrozivý stín hitlerovského Německa.
Jako obrovský sup, nasycený masem polské mrtvoly si čechral peří a rozhlížel se po další kořisti“.

Ano velice výstižné!

Tady však nikdy nezapomeňme, že stejně jako se rozhlížela po další kořisti Velkoněmecká říše pod diktátem Adolfa Hitlera, rozhlížel se i diktátor Stalin po expanzi do sousedních států, nebo ji již provedl.
Výboje Stalina viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1773
Jakož i celá Zimní válka díl I. až XIII.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=188
a také:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1881

Pro náš historický popis událostí let 1939 až 1940 na Západní frontě si samozřejmě budeme více všímat expanze hitlerovského Německa směrem na Západ a Sever, a to i po časové ose té doby.

Tato válka, z ní pak především bitva o Norsko, má své zvláštní místo v historii válečnictví a také v historii celé 2. světové války. Je to vůbec „ První“ válečné tažení, při kterém budou se všemi chybami na obou stranách použity všechny 3 zbraně naráz – námořní, pozemní a letecká.
Obě strany, jak Spojenci, tak Němci dostanou lekci, která bude mít pro vývoj 2. světové války, a také pro obojživelné operace dalekosáhlé důsledky a ovlivní budoucí vedení války, zejména pokud jde o účinnost letectva.
I z těchto důvodů stojí zato se z bitvou o Norsko seznámit, i z těchto důvodů stojí zato o bitvě o Norsko něco vědět.

K historickému popisu bitvy o Norsko a obsazení Dánska v roce 1940 bude použito mnoho materiálů různých historiků, jejichž názvy jsou obsaženy vždy na konci článků v rubrice – Použité materiály – ale tady upozorňuji, že jsem čerpal i z dalších historických materiálů a poznámek, které pro již tak velkou rozsáhlost zde neuvádím. Důležité pro nás však je, že základní fakta jsou tam vždy od všech autorů stejná, jen každý z historiků přidává dle data vydání další a další zjištěná fakta, nebo některé události uvádí ve světle nově zjištěných faktů na pravou míru.

Takže pojďme nyní rovnou k historickým událostem konce roku 1939 a první poloviny roku 1940, tak jak je zaznamenali historici.

Takovým vůbec prvním spouštěcím mechanizmem, ve kterém dá Adolf Hitler najevo oč jemu a Říši nyní půjde (myšleno po dobytí Polska), je jeho vlastní projev, který přednese dne 6. října 1939 v Reichstagu.
V tomto projevu Adolf Hitler hovoří o „Své touze po míru s Velkou Británií a Francií“.
V zápětí pak říká, že doposud neudělal nic jiného (to po obsazení Porýní, Rakouska, rozbití ČSR a zničení Polska a jeho 4. dělení) než napravil chyby Versailleské smlouvy!!!
Dále pak Adolf Hitler ve svém projevu říká, že ve vztahu k Francii a Velké Británii „nemá žádné válečné cíle“.
Ze současné situace v Evropě pak obviňuje tzv. „Válečné štváče“, jako je Winston Churchill a zároveň jedním dechem žádá o svolání „Evropské konference“, která prý by vyřešila „několik zbývajících sporných bodů“.
No prostě „Adolfova paráda“ v překrucování faktů!!!
Samozřejmě ve dnech 10. a 12. října 1939, a to každý zvlášť, Daladier za Francii, a Chamberlain za Velkou Británii prohlašují, že odmítají přistoupit na Adolfovu (Her Hitlerovu) nabídku, neboť by to znamenalo prominout Her Hitlerovi, všechny jeho dosavadní výboje a jeho agresivní chování.
A hned si všimněme data.
Aniž Adolf Hitler vyčkává na Daladierovu a Chamberlainovu odpověď (10. a 12. října 1939), vydává Adolf Hitler dne 9. října 1939 „Směrnici č. 6“.
Tato „Směrnice č. 6“ ze dne 9. října 1939 má velice jednoduchý text, z něhož cituji:

„Pokud by se v nejbližší budoucnosti mělo prokázat, že Anglie a pod jejím vlivem také Francie nejsou odhodlány ukončit válku, rozhodl jsem se zahájit bez dalšího otálení ofenzívu.“
Adolf Hitler pak směrnici ofenzívy na Západ upřesňuje tak, že bude namířena proti Nizozemsku a jejím záměrem má být porážka silných uskupení francouzské a britské armády, jakmile tyto armády dorazí na pomoc Holandsku a Belgii. Zabraná území pak mají sloužit jako ochrana Porúří a zároveň mají tvořit základnu letecké války proti Velké Británii.
Cíle tohoto plánu dle „Směrnice č. 6“ jsou zatím tedy vlastně omezené a to jak ve srovnání se Schlieffenovým plánováním z roku 1914 tak i potom s tím, co vlastně Hitlerovo Německo skutečně spustí v květnu 1940. V této „Směrnici č. 6“ z 9. října 1939 ještě vůbec není nic o úplné porážce Francie!
Pro naše historické pojednání o Norsku a Dánsku 1940 je pak také důležité datum 10. října 1939.
Totiž tento den, tedy 10. října 1939, poprvé admirál Raeder před Hitlerem nadhodí – možnost vpádu do Norska. )
Ano, admirál Raeder ve vpádu a následné porážce a obsazení Norska a Dánska vidí to, že Kriegsmarine, a z ní hlavně ponorky, budou mít výborné základny pro boj v Atlantiku, a to nejen (i když především) proti Velké Británii, ale i proti všem potencionálním protivníkům.
Pojednání o admirálu Raederovi je na Palbě od Leny zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=834


Paradoxem, nebo spíš zvláštní shodou náhod v historii je to, že ve stejný den, tedy 10. října 1939, přesvědčuje 1. lord admirality, Winston Churchill britský vládní kabinet o nutnosti zaminovat norské pobřežní vody tzv. „Úžiny“ (později si vysvětlíme co to Úžiny byly i celou problematiku britských námořních zájmů), aby se Němcům zabránilo v dovozu železné rudy ze Švédska.

Winston Churchill ( ne zrovna v ideálním okamžiku zachycení fotoreportérem) 1. lord Admirality.






Tady je právě místo a příhodná doba, abychom si trochu víc a podrobněji vysvětlili, jak to vypadalo v říjnu, listopadu a prosinci 1939 a dalších měsících roku 1940 v západní Evropě.

Francie a Velká Británie se od začátku září 1939 ocitnou ve válce s Hitlerovským Německem, ve válce, kterou si nepřály a na kterou nebyly připraveny.
Navíc ve Francii a Anglii stále ještě v říjnu a listopadu 1939 přežívá, přes realitu války, ve které již jsou, stále duch toho, že válkou proti německému a rakouskému císaři „skončila válka k ukončení válek“ – kterou byla ukončena v roce 1918 1. světová válka.
Strašný omyl!!!
A tak se Francie schovává za Maginotovu linii a Velká Británie, zaskočena ve své největší vojenské slabosti všech dob v historii země, se snaží oddálit úder, který musí zákonitě přijít tím, že se vyhýbají provokacím. Jen postupně (zvláště Velká Británie) přizpůsobují obě země svůj průmysl zbrojní výrobě. Samozřejmě se to odráží na stavu ozbrojených sil jak Francie, tak především Velké Británie. Oběma zemím v jejich pasivitě a nepřipravenosti vyhovuje, že ještě nedošlo k očekávaným leteckým útokům na města Spojenců.
Francie i Anglie si vše vysvětlují tak, že je to „oddechový čas“, který se žádný ze Spojenců nesnaží narušit tím, že by přešel do ofenzívy.
A jak se tento „oddechový čas“ projevuje?
Projevuje se to tak, že letadla Britského královského letectva, stejně jako letadla Francie létají nad německé území, nikoliv však aby bombardovala vojenské cíle bombami, ale rozhazují nad Německem letáky.
Ty letáky nemají žádný význam!
Nacistická propaganda a nadšení nacionálních socialistů pro válku je mnohem a mnohem větší a bojová morálka v Německu jako celku je pod vlivem nacivůdců obrovská a zdaleka přehluší každé rozumné slovo, každý spojenecký leták.
Jinak je tato předehra k válce na Západě také nazývána „Podivná válka“ ( když v Maginotově linii je nazývána „ Válkou vsedě“).
Ano, „Podivná válka“.
Ta „Podivná válka“ probíhá skutečně jen na moři.
V domácích vodách Spojenců útočí Kriegsmarine jen na válečné lodě minami, torpédy a bombami a dále od břehu pak na obchodní lodě, které jsou přepadávány maskovanými pomocnými křižníky a válečnými loděmi, z nichž nejznámější a nejúspěšnější je kapesní bitevní loď „Admirál Graf Spee“.
Pojednání o vývoji Kriegsmarine viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1864

Do povědomí britského národa se vlastně ta opravdovost námořní války dostane až tehdy, kdy 3 britské křižníky, těžký Exeter a 2 lehké křižníky Ajax a Achilles nakonec donutí kapesní bitevní loď Admirála Grafa Spee, v jižním Atlantiku, v prosinci 1939 k boji a poškozeného jej zaženou do neutrálního přístavu Montevideo (Uruguay). Zde jej po nepovedených diplomatických jednáních vyhodí do povětří vlastní posádka v ústí řeky La Plata, na rozkaz svého velitele Captaina Hans Langsdorffa. Captain Hans Langsdorff se pak 20. prosince 1939 zastřelí.
O této bitvě na Palbě viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1062
Je to tato událost, která Velkou Británii a Francii po celých 9 prosincových dní roku 1939 vzrušuje. Obyvatelstvo Velké Británie a Francie je totiž jinak roztrpčeno přídělovými systémy a znuděno nočním zatemněním a dalšími omezeními, která s sebou válka přináší. A tak jenom očekávají především takové zprávy a důkazy, že i nepřítel dostává nějaké rány.
Přesně takové nicnedělání a pomalé tempo událostí vyhovuje především britským a francouzským politickým představitelům vlády. Vlády obou zemí jsou si totiž vědomy své vojenské nepřipravenosti a ochotně odkládají okamžiky boje na co nejpozdější dobu.
To však neznamená, že by ve Francii a Velké Británii nebyla tato „Opatrnická politika“ kritizována.
Ve Francii „Opatrnickou politiku“ kritizuje Paul Reynaud, který jí však bude proměňovat v aktivní politiku až tehdy, když se v březnu 1940 stane premiérem Francie a pak teprve začne přeměňovat své myšlenky v činy (příliš pozdě).

Ve Velké Británii je to 1. lord admirality Winston Churchill, který je sice loajální k stávající vládě Chamberlaina v době války, ale neustále křičí!
Pro Winstona Churchilla je prostě defenzivní postoj „Čekej a uvidíš“ naprosto nepřijatelný!!!

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Úvod. Č 2.

První lord admirality Winston Churchill v říjnovém měsíci roku 1939 neustále na mapě zkoumal kde by mohlo britské Královské námořnictvo nejlépe uplatnit svou námořní moc. Jeho neutuchající bojový duch se nemohl smířit s tím, že si německé obchodní lodě mohly převážet vysoce kvalitní železnou rudu, těženou ve Švédsku, z norského přístavu Narvik do Německa norskými výsostnými vodami, kde jsou v bezpečí před jejich zadržením a také před případným napadením britskými válečnými loděmi.
První lord admirality Winston Churchill dobře věděl, že kvalitní švédská ruda tvoří nejméně 1/4; potřeb německého hospodářství.
Cesta německých obchodních lodí totiž vedla z větší části mezi nesčetnými ostrovy a průlivy u norského pobřeží. Tato cesta mezi průlivy a ostrovy je právě to, co se nazývalo „Úžiny“ (viz. mapa). Teprve když německé obchodní lodě propluly„Úžinami“ jižně od Stavangeru musely vyplout na širé moře, ale v těchto místech je již chránilo německé letectvo, Luftwaffe, jehož letadla startovala z německé pevniny. Obchodní lodě Německa tak proplouvaly „Úžinami“ chráněny norskými výsostnými vodami a nešlo na ně ze strany Británie útočit, když pak byly na volném moři – chrání je Luftwaffe.
Zapeklitá situace.
Tady je ještě nutno říci, že švédská železná ruda se těžila v dolech v Gällivare na dalekém severu a pro svou bohatost na Fe a menší obsah Síry, měla obrovský význam pro německý zbrojní průmysl. Protože byl po 5 měsíců v roce švédský přístav Lulea, normální vývozní přístav pro železnou rudu v Botnickém zálivu zamrzlý, byla postavena železnice na sever, do nezamrzajícího norského Ofotfjordu, na jehož konci byl vybudován přístav Narvik (opět viz mapa). Je tedy jasné, že vlastně po 5 měsíců v roce se švédská železná ruda vozí přes přístav Narvik.
A tak, jak jsme již řekli, v říjnu 1939, sotva měsíc po vypuknutí války, naléhá 1. lord admirality Winston Churchill na britský vládní kabinet, aby povolil námořnictvu položit minové pole v „Úžinách“, což přinutí německé obchodní lodě s železnou rudou, aby vypluly na otevřené moře, kde je již bude moci napadat britské Královské námořnictvo.
Svolení v říjnu 1939 Churchill ještě nedostal, to však neznamenalo, že by se k této otázce v následujících měsících stále nevracel.
Tato případná akce by však jasně znamenala, že se musí porušit norské výsostné vody a to okamžitě vyvolávalo zásadní otázku, zda zůstane Norsko striktně neutrální. Pokud by zůstalo, nemůžou Spojenci učinit jakýkoliv krok, který by byl namířen proti Norsku. Norsku, které v letech 1914 až 1918 projevilo sympatie pro věc Dohody, a které i nyní bylo nakloněno Spojencům.
V těchto měsících tedy probíhá diskuze ve Spojeneckých štábech o Severu, o Norsku, neboť se vlastně jinde než na moři neválčí.
Diskuze se vede o tom, že Norsko by mělo být vtaženo do války na straně Spojenců, to však znamená vlastně okupaci Norska britskými a francouzskými vojsky, neboť Norsko jako takové má po staletí neutrality jen velmi slabou obranu.
Že tato diskuze probíhala takto, svědčilo o tom, že Spojenci v té době se ještě museli hodně učit. Vždyť ani Anglie, ani Francie neměly dost svých vlastních vojáků, lodí a letectva ve svých vlastních zemích a ještě chtěly vyčleňovat nějaká vojska, lodě a letadla, která by musela nastálo udržovat v Norsku. Vždyť to vlastně také ještě znamenalo, že by Anglie a Francie musely do těchto plánů zahrnout i obranu Švédska.
Spojenci se ještě museli hodně učit.
Při tomto uvažování a spřádání plánů je tady 30. listopad 1939 a vypukne sovětsko-finská válka. Sovětsko – finská válka vyvolá ohromnou vlnu sympatií pro Finy nejen ve skandinávských státech (Norsko, Švédsko), ale i u Spojenců a vlastně na celém světě. Tehdy se také objevuje návrh, že Velká Británie a Francie vyšle dobrovolníky i s výzbrojí přes Norsko a Švédsko na pomoc Finům a tuto pomoc Finům pak sloučí se svým záměrem a plánem na okupaci Narviku, Luley a železnic mezi nimi, neboť by to představovalo nejkratší cestu do Finska. Menší britské síly pak obsadí 3 přístavy v jižním Norsku – Trondheim, Bergen a Stavanger. Tento plán má být proveden se souhlasem Norů a Švédů. O tomto plánu viz. také zde na Palbě:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1823
v článku Č 4.
No jo, ale Švédové i Norové měli ještě v živé paměti osud Polska, kterému přece Velká Británie a Francie také hodně slibovaly. A jak dopadlo Polsko? Tak to všichni věděli!
A tak Švédsko a Norsko nechce mít s tímto plánem Spojenců nic společného.
Diplomatický zápas o souhlas Švédska a Norska s okupací svých zemí tak pokračuje celou zimu 1939/40. Britští a francouzští vojenští představitelé nechají jednat politiky a sami plni nadějí pokračují v plánování okupace, až nakonec vlastně přesvědčí sami sebe, že k vylodění dojde a až k němu dojde tak jej Norové přijmou a budou se Spojenci spolupracovat. Nejvíce je v těchto iluzích povzbuzují rady britského admirála sira Edwarda Evanse, který si myslí, že o Norsku a Norech vše ví, mluví norsky, má za manželku Norku a i proto je vybrán, aby velel námořním silám v narvické operaci.
Celý tento projekt zastřešuje 1. lord admirality Winston Churchill, a plán nese i ducha, jak říkají britští historici, nevydařené Churchillovy akce z 1. světové války, tzv. Dardanelské tažení, ale s tím rozdílem, že tady má Churchill alespoň podporu náčelníků štábů Spojenců, kteří považují tento plán za „první a nejlepší možnost k získání iniciativy a … zkrácení války“.
Tady je nutno říci, že Churchill v dosavadním průběhu „ Podivné války“ – v říjnu a listopadu 1939 - několikrát zkoumal možnosti obchvatného útoku na Německo přes Norsko, ale vždy jen platonicky – kde vzít jednotky, zbraně a munici.
To Adolf Hitler v Německu byl přímo posedlý obavou, že 1. lord admirality Churchill již přímo plánuje útok na Německo ze severu, což byl zásadní omyl, který měl značný vliv na německé velení námořních operací.
Jak jsme již řekli, Hitlerova pozornost se obrátila k Norsku skoro ve stejné době (10. října 1939), kdy Churchill začal prosazovat zaminování „Úžin“. Tento den také velkoadmirál Raeder, vrchní velitel německé Kriegsmarine, nastíní Hitlerovi velké výhody, které by plynuly z ponorkových základen zřízených na norském pobřeží. A toto sémě padlo u führera na úrodnou půdu.
Hitler totiž ve snaze porozumět zásadám námořní moci a strategie studoval námořní literaturu a za své přijal závěry z knihy německého viceadmirála Wolfganga Wegenera – Námořní strategie za světové války (samozřejmě myšleno 1. světové války), která v Německu vyšla v roce 1929.
Wolfgang Wegener ve své knize tvrdí, že Německo se dopustilo osudné chyby tím, že za 1. světové války neokupovalo Norsko. Wegener zdůrazní zásadu – často opomíjenou i námořními národy – že první funkcí válečného námořnictva každé země za války je obrana vlastního obchodního loďstva na jeho oceánských komunikacích. Zároveň Wegener kritizuje, že německé loďstvo své bojové akce omezilo na jižní polovinu Severního moře, a tak dovolilo Britům zřídit neproniknutelnou linii námořní blokády mezi Skotskem a Norskem.
Proto když pak viceadmirál Raeder 10. prosince 1939 znovu nastolí před Hitlerem otázku, že Norsko musí být okupováno, najde v Hitlerovi ochotného posluchače. Raederova pozice se ještě více posílí argumentem, když Rosenberg, nacistický „expert“ na „Páté kolony“, předloží zprávu, že Vidkung Quisling, vůdce nepočetné fašistické strany Národní sjednocení v Norsku, je připraven a schopen zajistit nenásilnou okupaci své země.
Rosenberg se jako již po několikáté ukazuje jako nespolehlivý rádce, neboť počet Quislingových stoupenců je v Norsku zanedbatelný. Raeder vede s Quislingem rozhovory, které ho o možnosti nenásilné okupace s pomocí jeho „Páté kolony“ nepřesvědčí, ale Raedera přesvědčí Quislingovy informace o britském jednání s Hambroem, předsedou parlamentu, neboť tyto informace nastiňují možnost, že by mohli Spojenci Němce předejít a to pod záminkou, že jdou pomoci Finsku. Raeder to sdělí Hitlerovi.
Hitler nemůže připustit, aby ho Spojenci v okupaci Norska předešli. Raeder proto přivede Quislinga k Hitlerovi a v následné rozmluvě mu nedá mnoho práce, aby přesvědčil führera, že konečně nastal čas připravit bojovou akci v Norsku. Vypracovávají se 2 alternativní plány, první je pro nenásilnou okupaci s pomocí Quislinga a jeho stoupenců. Ta druhá alternativa je pak otevřený útok v případě odporu Norů i Spojenců. Je dobré říci, že s tou první alternativou, nenásilnou s pomocí Quislinga, se moc nepočítalo, ale o tom nebyl samozřejmě Quisling vůbec informován.
Tak se stane, že oba nepřátelské tábory ve válce – Spojenci – Němci – začínají ve stejné době připravovat stejné plány, které mají stejný cíl – okupaci Norska dříve, než se ho zmocní nepřítel.

Ale v říjnu, listopadu a prosinci 1939 se také stane mnoho dalších událostí, které si nyní encyklopedicky, po časové ose řekneme, neboť sem pro další vývoj patří a pokračovat bez nich by nebylo moudré.

Dne 14. října 1939 potopí německá ponorka U-47 kapitán-poručík Prien starou britskou bitevní loď Royal Oak, která byla zakotvena přímo v hlavní základně britského Královského námořnictva ve Scapa Flow. Rána britské prestiži a zároveň důkaz o vážných nedostatcích v obraně Scapa Flow, které se okamžitě začínají napravovat.
Dne 19. října 1939 začíná vrchní velení německých branných sil, na základě Směrnice č. 6 z 9. října 1939 vyhlašovat plán Fall Gelb – Žlutý plán. Žlutý plán stanovuje zadržovací akce na francouzských hranicích, zatímco hlavní útok povede centrální Belgií s částečným zaměřením pozornosti na Nizozemsko. Tento plán nenadchne ani Hitlera, ani vyšší německé velitele a vedou se polemiky o tom, jak jej vhodně modifikovat. Polemiky pokračují až do poloviny února 1940, kdy začínají převažovat hlasy volající po radikální změně. V čele těch, co prosazují změnu je především generál Manstein ( podrobněji probereme u VIII. díl Francie 1940).
V listopadu 1939 se podaří polské (pracující ve Francii) a francouzské kontrarozvědce občas dešifrovat zprávy Luftwaffe, pomocí přístroje Eningma. Je to počátek rozluštění německého kódu, které později umožní Britům získat nedocenitelné zpravodajské informace. Tehdy se ukazuje, že je to Luftwaffe, která ze všech složek německé branné moci nejméně dbá na utajení.
Důležitá událost se stane dne 3. listopadu 1939 ve Spojených státech. V USA je tento den schválena pozměněná verze zákona o neutralitě. Přestože zákon jasně stanoví válečné zóny, nepřípustné americkým lodím a občanům, přece jenom tato změna zákona umožňuje dodávky zbraní válčícím stranám na základě zásady přímého nákupu za hotové. Zbraně musí být objednány od soukromých firem, zaplaceny do posledního centu a dopraveny do válečné zóny vlastními plavidly zákazníka. Pro Velkou Británii, vzhledem k její námořní síle to znamená, že ze zákona mohou mít prospěch většinou jen Spojenci, což bylo také jeho smyslem. Britové i Francouzi pak okamžitě ustanovují ve Washingtonu své obchodní mise.
Dne 5. listopadu 1939 se schází Adolf Hitler s Brauchitschem, aby s ním projednal přípravu útoku na Západ. Brauchitsch se snaží prosadit, aby útok nezačal 12. listopadu 1939 jak je naplánován, vzhledem k nepřipravenosti armády (chybí munice, chybí tanky a další vojenský materiál). Hitler se na Brauchitsche neuvěřitelným způsobem rozkřičí!
Tehdy připravuje Brauchitschův náčelník generálního štábu generál Halder opoziční skupinu, která má svrhnout Hitlera. Chabé vyhlídky na úspěch přesvědčí Haldera, aby přípravy zrušil.
Tady je nutno říci, že opozice v armádě proti Hitlerovi nebyla v tuto chvíli založena na morálních principech, ale spíše na odporu k jeho ovládnutí armádních funkcí jakými jsou strategické plánování a role poradců (Hitler totiž zadal zpracování plánu útoku na Západ nikoliv OKH, ale OKW).

[michan]

VII.díl. Norsko. Dánsko 1940. Úvod. Č 3.

A pokračujme dále, encyklopedicky, v událostech, které buď přímo, nebo nepřímo souvisí s bitvou o Norsko a nebo osvětlují dění v Evropě a ve světě na konci roku 1939 a začátku roku 1940.

Dne 7. listopadu 1939 je znovu odložen německý útok na Západ pro špatné počasí. Takto se bude útok na Západ odkládat ještě celkem 14x.
Dne 8. listopadu 1939 vybuchne v mnichovském městském pivovaru bomba, když tento pivovar krátce předtím po svém projevu opustil Adolf Hitler. Jak se později, až po válce, zjistí, tento pumový útok uskutečnili sami nacisté, kteří potřebovali záminku k pronásledování zbývajících příslušníků německé levice. Nacisté tento pumový útok využijí také v rámci protibritské propagandy.
Tento den 8. listopadu 1939 jsou uneseni ve Venlo na německo-nizozemské hranici 2 důstojníci britské zpravodajské služby MI 6. Jsou to major Stevens a kapitán Best, kteří jsou do Venlo vylákáni německým agentem, který jim slíbil setkání s jedním odpadlickým německým generálem, který prý nenávidí Hitlera. Bohužel, jeden z britských agentů má u sebe seznam britských agentů, na jehož základě a v důsledku prozrazení a výslechu těchto dvou důstojníků, jsou Němci schopni zatknout v bývalém Československu a v dalších okupovaných zemích Evropy mnoho britských agentů. Tento incident ve Venlo je velice vážným neúspěchem britské zpravodajské služby za 2. světové války.
Dne 17. listopadu 1939 je v Protektorátu Čechy a Morava vyhlášeno stanné právo, když mu předcházely nepokoje v Praze (smrt a následný demonstrativní pohřeb Jana Opletala), které vyvrcholily zatýkáním studentů vysokých škol, popravou 4 studentů a následným uzavřením Vysokého školství v Protektorátu.
Tento den 17. listopadu 1939 je také v Paříži založen Československý národní výbor, který je v listopadu uznán Francií a v prosinci také Velkou Británií.
Dne 17. listopadu 1939 se také schází v Paříži „Nejvyšší Spojenecká rada“ a podepisuje plán D generála Gamelina. Tento spojenecký plán D, mnohem méně propracovaný než byl plán Němců na útok proti Západu, je pak použit Spojenci dne 10. května 1940, když Německo zaútočí na Západ.
Spojenecký plán D předpokládá postup 1. skupiny armád BES (Anglie, Francie) a 7. A na linii řek Dyle a Máse nad Namurem, kde se s nimi mají spojit belgické jednotky a na levém křídle jednotky holandské. Generál Gamelin je vrchním velitelem, generál Georges velí armádám celé severovýchodní fronty (od Dunkerque až po švýcarské hranice), generál Billotte francouzské 1. skupině armád a generál Gort velí BES. Generál Gort je oprávněn obracet se na britskou vládu, pokud se bude domnívat, že rozkazy francouzských velitelů ohrožují jeho jednotky.
K datu 8. prosince 1939 se váže již zmiňovaná rozmluva admirála Raedera s Hitlerem o nutnosti vpádu do Norska, když pak 14. prosince 1939 Rosenberg představuje Hitlerovi předsedu norské Strany národní jednoty Vidkuna Quislinga.
Dne 13. prosince 1939 vypukne u ústí řeky La Plate zuřivá dvouhodinová bitva, která jak víme končí později vyhozením do povětří vlastní posádkou kapesní bitevní lodě Admirál Graf Spee a pozdější sebevraždou jejího velitele Captaina Langsdorffa dne 20. prosince 1939.
I v lednu 1940 nadále probíhá jen válka na moři, admirál Dönitz má pro ni k dispozici v lednu 1940 zatím jen 32 ponorek schopných operačního nasazení. To znamená, že pouze 6 až 8 ponorek může současně vykonávat hlídkovou činnost a zbytek se buď přesouvá, a nebo je v přístavu. Samozřejmě při operačním klidu by se jich dalo shromáždit víc nežli 6 až 8. V lednu 1940 potopí německé ponorky 40 lodí o výtlaku přes 111 200 tun, ale Spojenci v lednu ztratí celkem 73 lodí o výtlaku 214 500 tun, protože zbytek potopí německé hladinové bitevní loďstvo. Německé ponorky slaví největší úspěchy v Severním moři, a tady obzvláště v oblasti zálivu Moray.
Dne 4. ledna 1940 získává maršál Göring plnou kontrolu nad celým německým válečným průmyslem.
Dne 10. ledna 1940 se stane zvláště důležitý incident, který pak má vliv na dobu, kdy spustí Adolf Hitler útok na Západ. Tento den 2 němečtí důstojníci přepravovali plány útoku Fall Gelb (plán Žlutý), plán útoku na Západ. Přepravovali jej tak nešťastně, letecky, že byli nuceni nouzově přistát, když jejich letadlo zabloudilo nad Belgii.
Přistáli v Mechelenu v Belgii!
Důležité dokumenty s plánem Fall Gelb nestačili zničit. Belgické úřady okamžitě předávají tyto podrobné údaje Britům a Francouzům. Byla to doba, kdy Adolf Hitler určil plán útoku na Západ na 17. leden 1940, ale tento termín musel být odložen.
Dne 15. ledna 1940 vzbuzuje tzv. „Mechelenský incident“ značnou diplomatickou aktivitu. Vlády Velké Británie a Francie po nějakou dobu předpokládají, že budou požádány, když nyní Belgie ví o plánu Fall Gelb, o přesun svých jednotek do Belgie ještě před německým útokem (plánem, který Spojenci získali a kde je termín 17. ledna 1940). Pro Spojence je překvapivé, že tuto možnost belgická vláda rozhodně odmítne.
Dne 16. ledna 1940 Hitler s konečnou platností rozhoduje, že německý útok na Západ bude odložen na jaro 1940. Hlavními příčinami tohoto rozhodnutí je ztráty plánů Fall Gelb u Mechelenu dne 10. ledna 1940 a také to, že trvá stále špatné počasí.

Nyní budeme pokračovat v událostech týkajících se Norska.
Do 27. ledna 1940 probíhala v Německu předběžná studie všeobecných problémů spojených s případnou válečnou operací na zemi, ve vzduchu a na moři proti Norsku. Je to právě 27. leden 1940, kdy se tato studie dostane do stádia podrobného plánování. Tento den dostane také tato navrhovaná operace svůj krycí název – „Weserübung“ ( český překlad akce, používaný historickou literaturou je – Cvičení na řece Weser).
Pro operaci „Weserübung“ zatím není stanoveno přesné datum.

Ale také mezi Spojenci se ve vztahu k Norsku něco děje.
Britové a Francouzi se totiž ve své Nejvyšší válečné radě dne 5. února 1940 rozhodují, že provedou intervenci do Norska, odkud pak vyšlou pomoc do Finska. Vyloděním v Narviku a ve třech dalších norských městech je plánován na 20. března 1940, a nebo krátce po tomto datu. Spojenci stále spoléhají na tichý souhlas Norů a Švédů, kteří nebudou prosazovat svou neutralitu.

Tady je nutno říci, že zatímco německé plány a přípravy jsou, jak je u německých štábních důstojníků staletý zvyk, provedeny s puntičkářskou detailní pečlivostí a jsou založeny na rozumném předpokladu, že se útok neobejde bez odporu, tak ten britský plán, přes měsíce předběžných úvah, nese známky amatérské improvizace.
Proč tak drsné odsouzení?
Ten britský plán totiž má neúplné a nepravdivé zprávy o norských pobřežních opevněních, Britové mají málo map, mají špatné znalosti o terénu v Norsku a především chybí znalost povětrnostních a klimatických podmínek. Tyto důkazy my získáme ještě při samotném popisu jednotlivých operací v Norsku. Tady je ten plán vlastně skutečně postaven jen na optimistické zprávě admirála Evanse, toho norského znalce s norskou manželkou, který tvrdí, sice oprávněně, že Norové Němce nenávidí. To je pravda.
Evans však také dále tvrdí, že Norové nebudou klást odpor britským jednotkám, které budou obsazovat norské území, britská armáda se může plně spolehnout na norské jednotky i pokud jde o mechanizovanou a dělostřeleckou podporu - ale tady, jak uvidíme, je jen část toho všeho pravda.
Bohužel, Spojenci své optimistické stanovisko nezmění ani poté, kdy incident s německou obchodní lodí Altmark ukáže, že norská vláda usiluje více o to, aby si proti sobě nepopudila Německo, než aby plně a přísně trvala na neutrálních právech své země.
Incident s německou obchodní lodí Altmark je natolik důležitý, že si jej blíže popíšeme, neboť byl také jedním z důvodů, kvůli kterým se Adolf Hitler rozhodl, že obsadí Norsko.
Oč tedy u Altmarka šlo?
Obchodní loď Altmark byla tou lodí ( mimo jiné – lodí bylo více), kterou využívala kapesní bitevní loď Admirál Graf Spee Captaina Langsdorffa pro své zásobování při výbojích v Atlantiku. Captain Langsdorff pak přes protesty kapitána lodi Altmarku umístil na jeho loď celkem 299 zajatců z potopených obchodních lodí Spojenců.
Když byl Admirál Graf Spee internován v ústí La Plata, měl se Altmark se svými zajatci na palubě dostat do Německa.
A tak zásobovací loď Altmark proklouzne v bouři a za nízké viditelnosti mezi britskými hlídkami (britská blokáda mezi Norskem a Německem nebyla dokonalá) a 14. února 1940 se přiblíží k Bergenu, kde vplouvá prakticky do norských výsostných vod. Tady má Altmark podle mezinárodního práva propustit oněch 299 zajatců. Britská vláda informuje Nory, že na palubě Altmarku jsou zajatci, ale norské úřady věří prohlášení německého kapitána o opaku a neprovedou důkladnou prohlídku lodi ( Altmark je tak brán jako normální obchodní loď). Norové dokonce poskytnou Altmarku eskortu norských torpédovek pro plavbu k jihu - „Úžinami“ – ve výsostných vodách Norska.
Tehdy dostane přímo od 1. lorda admirality Churchilla dne 16. února 1940 eskadra britských torpédoborců rozkaz Směrnicí, která říká, že Altmark má být dostižen!

Zde v Josssingfjordu se celé drama odehraje.



Zde je zásobovací loď Altmark.



A zde je britský torpédoborec Cossack kapitána Viana.



A ještě jak to vypadalo v Jossingfjordu – Altmark po incidentu.











Když se pak Altmark skryje v úzkém norském fjordu, vpluje za ním britský torpédoborec Cossack pod velením kapitána Viana, i přes protesty norských torpédovek a přes jejich pohrůžku, že užijí síly, přirazí k boku Altmarku a výsadková skupina Cossacku zajatce osvobodí. Tady se Britové dostali na tenký led, ze svého hlediska v době války porušili neutralitu ale zároveň cítili, že z jejich hlediska je tato akce správná. Norové protestovali.
Ona neschopnost či neochota Norů hájit svá neutrální práva před německým narušením a výhrůžka použít ozbrojenou sílu proti porušení neutrality ze strany Britů (když si mysleli, že takovéto porušení neutrality je v době války správné), utvrdí britskou vládu v odhodlání netolerovat nadále tuto situaci.
Britská vláda znovu diskutuje o možnosti okamžité akce proti přepravě švédské železné rudy, ale v poslední chvíli ji zamítne ve prospěch rozsáhlejší vyloďovací operace, která měla být provedena za necelý měsíc (to je ono datum 20. března 1940 - jako předběžné).

Pro Němce je incident s Altmarkem již zřetelným varováním, že Britové budou respektovat norskou neutralitu jen pokud se jim to bude hodit. Incident s Altmarkem tak dodá důvěryhodnosti Quislingovým pohádkám o hrozící spojenecké okupaci Norska, kterému musí Německo předejít.
A tak se již 21. února 1940 dostávají německé přípravy na útok proti Norsku do dalšího stádia.
Velitelem operace „Weserübung“, který jí má provést, je jmenován generál Falkenhorst. Generál Falkenhorst je vybrán řídícím štábem OKW, aniž je to konzultováno s vrchním velitelstvím pozemní armády OKH…

[michan]

VII. díl. Norsko. Dánsko 1940. Úvod. Č 4.

Tady je zajímavé, že právě když se upřesňují německé plány na obsazení Norska, přijde admirál Raeder s tím, že jeho námořní štáb po důkladnějším zvážení situace, která určitě povede ke střetu s britským loďstvem, mění své stanovisko. Admirál Raeder a jeho námořní štáb náhle začnou tvrdit, že Německo není připraveno a ani nemůže zaručit obranu celého dlouhého norského pobřeží. Náhle jakoby německá námořní moc měla větší smysl pro realitu, než celý štáb náčelníků Spojenců. Zároveň k tomu Raeder říká, že pochybuje, cituji:

„Zda Británie má k dispozici dostatečné síly k okupaci Norska a k odražení následující německé protiofenzívy.“

Pod dojmem těchto slov se pak Raeder na konferenci u Hitlera snaží distancovat od svých původních plánů a dokonce prohlásí, že pro udržení dovozu železné rudy by bylo nejlepší, kdyby se podařilo zachovat norskou neutralitu. Dále hned ale dodá, že Německo musí být připraveno k protiopatřením pro případ jakéhokoliv britského útoku na Norsko, přesto však nevěří, že by podobná akce byla pravděpodobná.

Ale v prvních březnových dnech 1940 se objevují mnohem silnější náznaky toho, že v Norsku hrozí vylodění Spojenců. To totiž finská vláda vyzve svůj národ, aby zůstal pevný, neboť pomoc zvenčí je prý na cestě (jak víme k náhlému „Příměří“ mezi SSSR a Finskem dojde dne 13. března 1940) viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1870
Spojenci se totiž začnou odvolávat na článek XVI. Charty Společnosti národů, dle něhož je možné žádat právo tranzitu pro jednotky, které přicházejí na pomoc oběti agrese.
V Německu to vyvolá paniku ve štábech a 4. března 1940 rozesílá německé velení rozkazy k urychlení přípravy Waserübungu v tom smyslu, aby počínaje 10. březnem 1940 bylo potřeba jen 4 dnů k zahájení operace.
Teprve tehdy Raeder ustoupí a již 9. března 1940 vyjadřuje naprostý souhlas, když říká, že okupace Norska se stává nutnou, aby se předešlo okupaci britské. Teprve nyní – s takovýmto zpožděním – informuje admirál Raeder Hitlera podrobněji o rizicích, které s sebou ponese námořní angažování Kriegsmarine v dobývání Norska. Je to chytré a prozíravé a námořním slangem se tomu říká, že „Raeder si čistil vlastní ráhno“.
Raeder tehdy přímo prohlásil, cituji:

„Operace sama o sobě je v rozporu se všemi principy teorie námořní války. Podle této teorie bychom jí mohli provést jedině tehdy, kdybychom měli převahu na moři. Tu nemáme, ba naopak, provádíme operaci tváří v tvář mnohem silnějšímu britskému loďstvu. Nicméně za předpokladu, že využijeme momentu překvapení, naše vojsko může být a bude úspěšně dopraveno do Norska.“

Jak později uvidíme tato slova přesně vystihovala skutečnost a také se opravdu tak stane. Němci musí využít momentu překvapení, jinak by je britské námořnictvo, se svou mohutnou údernou silou zničilo. Bohužel také uvidíme, že přestože budou německé úmysly odhaleny, bude to neschopnost Britů správně interpretovat získané informace, jednat rychle a především důrazně, co připraví Brity o příležitost zničit německou Kriegsmarine i s jejími výsadky.

Ale admirál Raeder ve svém důležitém proslovu k Hitlerovi pokračoval, cituji:

„Pro německé lodě bude nejobtížnější zpáteční plavba, při níž se budou muset probít britskými námořními silami.“
Ano, tato zkouška skutečně německou Kriegsmarine čeká a nic jí nemůže předtím zachránit. Německo musí počítat s těžkými ztrátami a také s nimi počítalo, ačkoliv je trochu pochybné, že počítalo s tak velkými, k jakým pak ve skutečnosti dojde.
Němci se tak přibližují k bodu z kterého již není návratu, kdežto v Británii je vše stále nejisté. Přestože se britské a francouzské výsadkové jednotky na operaci na pomoc Finům již shromáždily a připravily, byli jmenováni jak námořní velitel, admirál Evans, tak i velící generál, generál Mackesy, válečný kabinet Spojenců nevydá žádnou další směrnici.
Na schůzi dne 12. března 1940, která se koná v Downing Street číslo 10, vyjádří admirál Evans opět názor, že odvážné napadení vybraných invazních míst v Norsku Norové uvítají, a nebo budou klást jen symbolický odpor.
Abychom pochopili kdo to byl tehdejší britský ministerský předseda Neville Chamberlain, řekněme si, že ho zde na té poradě 12. března 1940 museli přesvědčit do té míry, že pak konečně souhlasí se závěrečnou přípravou a s vydáním Směrnice pro velitele operace, ve které mu Chamberlain sděluje - a teď pozor - že, cituji:

„Záměrem vlády Jeho Veličenstva je, aby se vaše síly vylodily za podmínky, že se tak stane bez vážného boje.“

No co je tohle za rozkaz? A takovéto rozkazy, to jak uvidíme dále, budou ve válce, to ve válce zdůrazňuji, chodit od premiéra vlády Velké Británie Chamberlaina - než ho vymění.

Pokračujme.
Přichází „Příměří“ mezi SSSR a Finskem, a to hned po skončení této schůze. Odpadá záminka, která dodává vylodění Spojenců v Norsku zdání legálnosti. No a co se nestane?
Britský vládní kabinet okamžitě ruší a odvolává pohotovost svých jednotek. Jen jedna jediná jednotka s lyžařským výcvikem, kterou byl prapor skotské gardy, je hned rozpuštěna. Británie se bojí porušení neutrality, s jejímž porušením však nacistické Německo nemá vůbec žádné problémy. Pro Británii se pro tuto chvíli vše dočasně zastavuje.
Do hry vstupuje Winston Churchill, 1. lord admirality, který okamžitě žádá alespoň provedení zaminovací operace „Úžin“. Štěstím pro 1. lorda admirality je, že 21. března 1940 se stane ve Francii předsedou vlády Paul Reynaud, kterého získá Churchill na svou stranu a nejvyšší válečná rada Spojenců pak plán na zaminování „Úžin“ schválí (ne však v takovém rozsahu, jak byl plánován – viz. mapa).

Paul Reynaud – premiér Francie od 21. března 1940.




Zároveň je Norsko a Švédsko varováno, že jejich interpretace neutrálních práv je ke prospěchu Německa, a že to Spojenci nebudou dále tolerovat. A že si Spojenci jako obhájci svobody a nezávislosti malých národů proti totální agresi vyhrazují právo učinit příslušná opatření, před nimiž nebude dáno žádné varování!
Takto se Spojenci ospravedlňovali, aby mohli provést zaminování „Úžin“.
Přestože Winston Churchill nazve zaminování „Úžin“ operací „Wilfred“, neboť byla skutečně „Malá a nevinná“, přesto Spojenci nepochybují, že tato akce vyvolá okamžitou odvetu Němců a že se nešťastné Norsko stane jejich cílem. Z těchto důvodů pak právě začínají Spojenci znovu shromažďovat vojenskou expedici, která bude schopná přijít Norům na pomoc.
Podle tohoto plánu - označeného jako R 4 - mají být jednotky určené pro Stavanger a Bergen, vždy v síle 2 praporů, připraveny vyplout na 4 britských křižnících. Další spojenecký prapor pro Trondheim má pak připlout o 2 dny později na transportní lodi. Pro Narvik pak Spojenci počítají s 1 praporem na transportní lodi, kterou budou doprovázet 2 křižníky. Tyto prvotní síly mají být za několik dní po začátku vylodění zesíleny na 1 brigádu a pak spolu s francouzskými vojsky mají mít 18 000 mužů.
V Rosythu se připravuje k vyplutí 2. eskadra křižníků pod velením viceadmirála Edwarda-Collinse, která má rozkaz – „Vypořádat se s jakoukoliv námořní expedicí, kterou by Němci mohli vyslat proti Norsku“. Ale tato armádní expedice má vyplout teprve tehdy, až „Němci vkročí na norskou půdu anebo bude jasný důkaz o tom, že to zamýšlejí“.
Ta neochota Spojenců jednat bezohledně ve válce, vést totální válku, je sice chvályhodná z humánního hlediska, ale ukáže se jako naprosto osudná překážka na cestě k úspěchu. Ale i tak tomu nemuselo být, že by to byl neúspěch. To kdyby válečný kabinet Spojenců neprovedl to, že na poslední chvíli přesunul zahájení operace „Wilfred“, z nepochopitelných důvodů, z 5. na 8. dubna 1940. Byly to právě tyto 3 dny, které v závodech o Norsko zbaví Spojence náskoku a poskytnou jej Němcům. Je to vlastně jenom pár hodin, ale tyto hodiny se stanou hodinami rozhodujícími.

Tady ukončíme Úvod - počátky samotného útoku na Norsko a Dánsko budou v – VII.díl. Norsko, Dánsko 1940.


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

Diskuze bude po skončení VII. dílu.

[Thrasher87]

Adolf Hitler pak směrnici ofenzívy na Západ upřesňuje tak, že bude namířena proti Nizozemsku a jejím záměrem má být porážka silných uskupení francouzské a britské armády, jakmile tyto armády dorazí na pomoc Holandsku a Belgii. Zabraná území pak mají sloužit jako ochrana Porúří a zároveň mají tvořit základnu letecké války proti Velké Británii.

Nakoľko Hitler dopredu počítal s leteckou vojnou proti GB??? Nebola otázka leteckej ofenzívy proti Veľkej Británii otvorená až po tom čo sa Briti stiahli z Dunkerque a po kapitulácii Francúzska nepožiadali o mier ako to Hitler predpokladal?

[Thrasher87]

Inak budem sa opakovať, ale tie članky sú fakt super. Veľa zdaru v ďalšej praci.

[michan]

Tak tady je všeobecně nutno říci, že všichni historici svá díla píší po konci 2. světové války a automaticky tedy mají v hlavě - Leteckou válku proti Velké Británii, která se po pádu Francie Hitlerovi ani nevzdala, ani se s ním nechtěla dohodnout. Druhé hledisko je strategické - Hitler - lépe řečeno Německá branná moc - vytváří na zabraných územích své vojenské základny co by okupant - tedy i letiště proti jakémukoliv nepříteli, zároveń chce mít pod kontrolou i případného " taky přítele" ( v Polsku proti příteli SSSR, na Balkáně i u satelitů a pak když pomohl Itálii, atd.).
Spekulace - ale je velice pravděpodobné, že zkladny Luftwaffe by byly z těchto důvodů jak v Nizozemsku, tak v Belgii a všude, kam by vstoupila bota vojáka Wehrmachtu. Nehledě na to, že v Belgii a Nizozemsku jsi u konce pevniny Evropa a je třeba letecky i zasahovat do moří a oceánů - co by velmoc...
A o podrobení Velké Británie Hitler uvažoval - ať spojením "přátelskou smlouvou", nebo obsazení vojenskou silou. To je ve všech historických popisech Hitlera - nejprve preferoval dohodu s VB.

Jinak takovouto diskusi plánujeme - jak vidíš Thrasher87 - a já Tě jako moderátor upozornit musím - až na konci VII. díl.