Mohl by vzít citace dalších diskutéru a něco k tomu doplnit. Nicméně každý má svým způsobem pravdu.
Někde jsme o tom kdysi diskutovali, že spojenci chtěli využít naše legie proti bolševikům a britský expediční sbor byl malý.Heiss: Snahám dohodových mocností svrhnout bolševický režim, který se v Rusku etabloval po listopadovém převratu, začal v průběhu roku 1919 docházet dech.
Málo známý fakt je i ten, že Rusové měli svůj expediční sbor ve Francii. Carské Rusko nakonec poslalo čtyři samostatné brigády cca 45 000 mužů.
Po vypuknutí bolševické revoluce v roce 1917 odmítli ruští vojáci dále bojovat a propukly mezi nimi masivní vzpoury.
https://encyclopedia.1914-1918-online.n ... force-1-1/
Nebo nechtěli pochopit a dívali se na to ze svého úhlu pohledu. Uvolnili nárazník mezi nacisty a komunisty.Alfik: Holt, pro Stř. a V. Evropu, do čehož samo počítám i Němce, byla prostě situace jiná než pro Anglány a Frantíky. A ti to nepochopili...
Jinak podle toho popisu výše jim to bylo skoro jedno, at se ve střední a východní Evropě klidně hádají a řežou.
James Alexander Roy měl jedině obavy ze vzestupu Německa. Rusko bylo v té době ještě v chaosu po bolševické revoluci.
Letecká válka a bombardování se pro Britské ostrovy ukázala jako problém. A pak tam jsou cítit obavy o své kolonie.
Tohle se muselo nejdříve vyřešit, a poté byla možná větší změna.
Roy: Rozbití "chatrné říše" Rakouska-Uherska rozšířilo lokální rakovinu, která postupně zachvátila celou střední Evropu.
A my v Anglii při zaslechnutí hlomozu z toho krvavého ringu jenom nezúčastněně hledíme v ty končiny s mdlým nezájmem.
Máme své vlastní problémy a dost vlastní práce bez toho, aniž bychom se starali o druhé.
Poláci a Češi a Slováci a Rusíni a Ukrajinci a Maďaři a Srbové a Chorvati a Slovinci a Albánci – co je nám po těchto malebných, podivně teatrálních loupežnících!
Porazili jsme Němce. Rozdrtili jsme jejich armádu, zabavili jsme jejich kolonie a válečnou flotilu. Donutili jsme je platit reparace a ochromili je na generaci.
Ale co, proboha, zamezí ambicióznímu Německu v tichosti načerpat nové síly a potají znovu vyzbrojit.
Kdo může předpovědět budoucí směr středoevropské politiky? K jakým sblížením, tajným spojenectvím a smlouvám může dojít!
Tato křehká bariéra nespokojených, zahořklých a rozčarovaných papírových národů nezamezí německému pochodu do Středomoří a úderu na naše blízkovýchodní impérium.
V těm smlouvám měl docela pravdu, a událo se jich opravdu několik významných jako Rapallská smlouva (1922).Locarnské dohody (1925) - Západní mocnosti tím de facto daly Berlínu najevo, že případná expanze směrem na východ jim nebude tolik vadit.
Pakt Piłsudski-Hitler (1934) - Německo tímto krokem poprvé od Versailleské smlouvy de facto uznalo tehdejší polské hranice, ALE jen dočasně.Společně se snažili politicky bojovat proti SSSR. Vůdce Józef Piłsudski se tímto krokem snažil vyřešit hrozbu z obou stran.
Poláci viděli, že Francie (jejich hlavní spojenec) slábne a nehodlá za ně bojovat (což potvrdily Locarnské dohody z roku 1925).
Varšava proto hledala vlastní bezpečnostní záruky přímo v Berlíně.
Dále Malá dohoda, Mnichovská dohoda, Pakt Molotov-Ribbentrop.V roce 1922 se vyčerpané území stalo jako Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) zakládajícím členem Sovětského svazu (SSSR).
Tedy Roy to ještě nedokázal plně předvídat, kromě zmiňovaných pogromů Ukrajinců.
V jeho zápiscích často rezonuje jisté nepochopení pro nacionalistické vášně národů.
Odhadnout tehdy budoucí sovětský vývoj a tragédii Ukrajiny bylo pro diplomata v jeho pozici prakticky nemožné.
Pro kontext James Roy po První světové válce působil jako člen britské mise v rámci Mezinárodní spojenecké komise na Těšínsku.
Na základě svých zkušeností z let 1919–1920 napsal v roce 1921 svou nejznámější knihu Pole and Czech in Silesia (v překladu Polák a Čech ve Slezsku).
Nabízí pohled nezaujatého britského pozorovatele na tehdejší napětí.
Tedy i z těchto důvodů to bylo prostými angláni, a těmi, co o tom něco věděli vnímáno jinak.
Mnoho generálů (v čele s francouzským maršálem Ferdinandem Fochem) otevřeně varovalo, že mírové smlouvy nejsou ukončením německého militarismu, ale pouze „příměří na dvacet let“.
Tvrdé reparace a územní ztráty uvalené na Německo nevedly k usmíření, ale vytvořily obrovský prostor pro extremismus, chudobu a touhu po odvetě.
Bylo vcelku jedno, kdo za to mohl, Německo se snažili od reparací časem ušetřit.
Jak by jsme dnes řekli - NARATIV byl daný, tedy příběh, kterému Němci věřili, Hitler a Goebbels je v tom jen utvrdili.
Lidský mozek má tendenci věřit informacím, které slyší často a které nevyžadují složité přemýšlení.
Italská politika se primárně řídila vlastními územními zájmy
Usilovala o získání Tridentska, Jižního Tyrolska, Istrie, Terstu a části Dalmácie.
Zpočátku italská vláda preferovala spíše oslabení Rakouska-Uherska a získání strategických území na jeho úkor než úplný rozpad mnohonárodnostního impéria.
Chaos si přeje většinou jen málokdo, ale někdy to tak stejně dopadne, protože je to o neslučitelných požadavcích.
To zase aby jsme taloše nějak nevelebili, protože mi to trošku připomíná debatu ve vláknu o Radeckém.
seabee jízlivě: Doporučuji požádat o spolupráci nějaké italské instituce, třeba velvyslanectví.
Tedy jestli to bylo v jednu dobu tak, v jinou to bylo jinak, a každý má svým způsobem máslo na hlavě, co by šlo na tu nebo onu stranu vytáhnout!
Jižní Tyrolsko (tehdy součást Tyrolského hrabství v rámci Rakouského císařství) sloužilo pro Radeckého armádu jako klíčové severní zázemí.
Ale jinak každý národ či stát měl své trauma a zájmy.
Jižní Tyrolsko už 100 let patří Itálii. Na Rakousko už místní nevzpomínají
https://plus.rozhlas.cz/jizni-tyrolsko- ... ji-8096380
Analyzovat jednotlivé národní zájmy a pak z toho skládat, co komu bylo nabízeno. Může být zajímavé, ale bylo by to na rozsáhlejší práce.
Podobnou míru pragmatismu projevoval Mackinder i ve vztahu k programu prezidenta Wilsona.
V současnosti třeba prof. John Mearsheimer, více ve spoileru, klikněte...
Oba muži si sice přáli nové uspořádání střední a východní Evropy, britský geograf si však na rozdíl od amerického idealisty uvědomoval nebezpečí, kterým budou nové demokracie čelit.
Přál si proto, aby se v boji proti totalitářům (a také tomu, aby euroasijský Heartland ovládla jediná mocnost) mohly opřít o geografii.
Mimo jiné prosazoval vytvoření pásu nezávislých států mezi Německem a Ruskem (který by sloužil jako ochranný val). Tyto myšlenky tedy můžou být aktuální i vzhledem k současné situaci.
Ale také řekl, že kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland. A v dnešním světě získávají mrazivě aktuální rozměr.
Mackinder se nejvíce děsil situace, kdy by došlo ke spojení německé industriální síly a ruského geografického prostoru a surovin.
Tímto způsobem vzniklo meziválečné uspořádání, do kterého patřilo Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a pobaltské státy.
V diplomacii se pro tento val vžil termín cordon sanitaire - sanitární kordon.
Historie 20. století ukázala, že když tento nárazníkový pás selhal, Mackinderova slova se TÉMĚŘ potvrdila.
A po druhé světové válce se to stalo opačně než původně zamýšlel. Sovětský svaz plně ovládl východní a střední Evropu.
Jinak se vrátíme k původnímu tématu, nebo on tady vlastně Heiss nasadil poměrně vysokou laťku!
Británie, KDYBY před WW1 uznala dominanci Německa, tak k válce nemuselo dojít.
Neuzavření spojenectví s Francií a Ruskem (Dohoda nebo Trojdohoda) a smíření s německou dominancí na kontinentu mohlo zabránit první světové válce.
Samozřejmě proti tomu je hlavní proud, který takový scénář odmítá s poukazem na to, že britská nečinnost by vedla k ohrožení samotné existence impéria. Ke kterému stejně došlo, ale až o 50 let později.
Britský historik Niall Ferguson v knize The Pity of War tvrdí, že vstup Británie do války byl největší chybou v moderních dějinách.
Ale to jsou jen zpětné pohledy, takže to v normální historii nemá smysl.
Fiktivní scénáře typu „co kdyby“, ale slouží některým historikům jako analytický nástroj k měření významu událostí, odmítají historický determinismus.
Tím lze pak odmítat myšlenky, že dějiny směřují k předem danému cíli. Záleží na konstelaci a dohodách těch mocných.
V dějinách lze skutečně najít příklady zlomových historických okamžiků, kde změna určitých podmínek mohla ovlivnit následující události.
Nicméně plně vše předvídat nelze. Jedno konkrétní rozhodnutí mocných, může vyvolat řetězec dalších, zcela nepředvídatelných reakcí.
Resp. vždy existují strany, které něco tvrdí.
Dobrý příklad může být i, že Německému generálnímu štábu vyhovovalo vyslat do Ruska velkého Iljiče Lenina - krátkodobě skutečně udělal to, co se předpokládalo. Ale dlouhodobě to byl problém.
V březnu 1918 podepsal Brestlitevský mír, kterým Rusko odstoupilo obrovská území a vystoupilo z války. Jenže virus komunismu se nakonec obrátil proti nim i proti celému světu.
Němečtí generálové uzavřeli dohodu s radikálem, protože viděli okamžitý zisk, ale nedokázali (a ani nemohli) předvídat, nebo spíše potom řídit události, protože sami válku na kontinentu, na západní frontě prohráli.
O což se zase přičinil další hráč Spojené státy americké, které měly vlastní nápady, jak uspořádat Střední Evropu.
