Brazilské bitevní lodě třídy Minas Gerais (2)

[jarl]

Bitevní lodě třídy Minas Gerais (2)

Historie služby 1910-1918

Zařazení bitevních lodí třídy MINAS GERAIS do služby přestavovalo pro brazilské válečné námořnictvo významný milník, takže se v souladu s tehdy převládajícím Mahanovým učením očekávalo, že v případném konfliktu se svým hlavním rivalem mocné obrněnce zajišťované lehkými křižníky a torpédoborci v rozhodující bitvě vybojují námořní nadvládu, načež zdejší flota přeruší argentinský námořní obchod a bude dle libosti útočit na nepřátelské přístavy. Není tudíž divu, že hrdost jímající při pohledu na hrozivě dýmající „encouracados“ ježící se desítkami děl a nazdobené působivou vlajkoslávou, nejenom zdejšího prezidenta a ministra námořnictví, ale i mnoho obyčejných Brazilců, neznala mezí. A nikdo by si v tuto slavnostní chvíli nedokázal představit, že se obě bitevní lodě zanedlouho stanou hlavními aktéry dramatických událostí, které námořnictvu i celé zemi způsobí mezinárodní ostudu.

V minulém díle jsme si popsali jakému nedůstojnému, ba krutému zacházení byli ze strany důstojníků vystaveni zejména potomci černých otroků, a zdánlivě bezedný kalich jejich trpělivosti přetekl krátce poté, co byly obě bitevní lodě s velkou slávou přijaté do služby pod brazilskou vlajkou. Protože obě postavily britské loděnice, už v r. 1909 se v tamějších přístavech vylodili muži, z nichž se měly zformovat budoucí posádky. A právě zde se začala psát první kapitola největší vzpoury v dějinách brazilské floty, neboť pobyt v na tehdejší poměry velmi liberální Velké Británii, kde byly tělesné tresty v armádě či námořnictvu dávno zrušené, otevřel námořníkům oči a ponoukl je ke snaze změnit otřesné poměry, které stále vládly na brazilských válečných lodích.

Brazilští námořníci z posádky bitevní lodě São Paulo během vzpoury bičů

V Evropě totiž Brazilci na vlastní oči viděli, že dělníci ve zdejších loděnicích mohou beztrestně vyhlásit stávku, a samozřejmě se k jejich uším donesly i zvěsti o revoluci, která před nedávnem za hojné účasti námořnictva otřásla režimem v carském Rusku. O tom, že je možné relativně snadno dosáhnout změny společenských poměrů se ostatně při návštěvě Lisabonu přesvědčila i posádka SÃO PAULA, když byla svědkem svržení monarchie (za notného přispění portugalského námořnictva) a vyhlášení republiky.

Důvodů proč posádky za pobytu v Evropě usoudily, že je nutné se starými pořádky definitivně skoncovat, bylo tedy víc než dost, a převzetí moderních dreadnoughtů tak mělo symbolizovat vstup do nové éry, kdy již nebude nutné disciplínu vynucovat bičováním. Nepřiměřené tělesné tresty však nebyly jediným nešvárem rozšířeným na brazilských válečných lodích, protože posádky si oprávněně stěžovaly i na dlouhé služby, špatné jídlo a dlužné mzdy (poznámka 15). Vůdcem rebélie označované jako vzpoura bičů (16) byl zkušený 30letý poddůstojník João Cândido Felisberto (obrázek v záhlaví) z posádky MINAS GERAIS nedobrovolně sloužící ve válečném námořnictvu už od r. 1895, který díky tomu vešel do dějin pod přízviskem „Almirante Negro“ (Černý admirál). Důležitou úlohu však sehráli i Manuel Gregório do Nascimento ze sesterské SÃO PAULO, či José Araújo a Francisco Dias Martins sloužící na obrněnci DEODORO, respektive lehkém křižníku BAHIA, přičemž právě tyto čtyři lodě představovaly jádro vzbouřenecké eskadry.

Námořník Manuel Gregório do Nascimento

Protože snaha domoci se nápravy poměrů po dobrém k ničemu nevedla, rozhodly se posádky v listopadu 1910 pro otevřenou vzpouru. Vše bylo předem připraveno a organizátoři pouze čekali na vhodný okamžik. Spouštěčem se stala událost odehrávající se na bitevní lodi MINAS GERAIS 16. listopadu. Tehdy byl na palubu vyveden černošský námořník Marcelino Rodrigues Menezes, aby byl před zraky svých kamarádů potrestán za napadení a zranění poddůstojníka Waldemara de Souzy, jenž nahlásil, že na palubu pronesl alkohol. Menezes byl vysvlečen do půli těla, uvázán a následně podroben bičování, které pokračovalo i poté co bolestí omdlel, takže není divu, že když konečně dopadla poslední rána (17), jeho záda podle svědectví námořního kapitána Carvalha ještě o sedm dní později „připomínala nachovou parmici připravenou k nasolení.“

Zmučený Menezes byl později převezen na břeh do námořní nemocnice, načež mezi posádkami převládl názor, že nastal čas činů, aby se nic podobného již neopakovalo. K tomu došlo v noci z 22. na 23. listopadu, kdy se po návratu velitele z dýchánku na palubě starého francouzského nechráněného křižníku DUGUAY TROUIN nejprve vzbouřila posádka bitevní lodě MINAS GERAIS, a protože se někteří důstojníci postavili na odpor, došlo k boji. Mezi zabitými byl i velitel obrněnce námořní kapitán João Batista das Neves, kterého ubili rozkacení podřízení a následně zohavili jeho tělo, přičemž násilné smrti neunikl ani kapitán-poručík José Claudio da Silva.

Brazilský námořník Marcelino Rodrigues Menezes

Na sesterské SÃO PAULO byli sice důstojníci přemoženi bez většího odporu, ale na křižníku BAHIA byl zavražděn podporučík Mario de Souza. Protože se výše uvedení důstojníci bránili se zbraní v ruce, zemřelo i několik námořníků, ale přesto se přebrání moci uskutečnilo poměrně klidně, a nyní bylo na vůdcích vzbouřenců a vedoucích představitelích námořnictva, zda zůstane u několika obětí, či se vzpoura zvrhne v krveprolití.

Celkem se vzbouřilo 2379 mužů, přičemž rebelové byli oproti loajalistům ve značné přesile. Oheň vzpoury totiž z dreadnoughtů přeskočil i na lehký křižník BAHIA, pobřežní obrněnec DEODORO, torpédové křižníky TAMOIO a TYMBIRA, školní loď BENJAMIN CONSTANT a malý chráněný křižník REPUBLIKA, zatímco jejich protivníci drželi křižníky RIO GRANDE DO SUL a ALMIRANTE BARROSO spolu s osmi torpédoborci třídy PARÁ a torpédovkou GOYAZ, byť je mohly podpořit i pobřežní baterie. Dodejme, že posádky posledních čtyř výše uvedených vzbouřených lodí se ke vzpouře přidaly teprve pod hrozbou děl, ale vzhledem k tomu, že později projevily stejné odhodlání jako jejich radikálnější kamarádi, jednalo se spíše o neochotu postavit se vlastním důstojníkům či strach s následků než o nesouhlas s důvody vzpoury.

Vzbouřená posádka na São Paulo

V případném bratrovražedném boji akceschopnost vládních lodí navíc snižovala nedůvěra jejich velitelů v posádky a z toho vyplývající personální problémy, a absence ostré munice i torpéd (18). Naopak rebelové měli dostatek paliva, munice i potravin, takže pokud by nedejbože na jedné či druhé straně povolily nervy, měli nepoměrně větší šance na úspěch, i když není možné s jistotou odhadnout, jak by se na bojeschopnosti jejich lodí podepsalo zajetí důstojníků. Každopádně „Černý admirál“ a jeho stoupenci ovládnutím MINAS GERAIS a SÃO PAULO získali pádný vyjednávací argument, neboť brazilský tisk v uplynulých měsících hojně referoval o jejich mocné výzbroji, a nyní mohli jejich těžká děla namířit na Rio de Janeiro a vyhrožovat ostřelováním hlavního města.

Když vyšlo ráno 23. února 1910 slunce, naskytl se zvědavcům, kteří se potulovali na břehu zátoky Guanabara neobvyklý pohled, jelikož na stěžních osmi lodí se kromě brazilské státní zástavy třepetaly i rudé vlajky údajně vyvěšené k uctění památky padlých vzbouřenců. Brazilské ministerstvo námořnictví a potažmo celá vláda, se ocitlo v nezáviděníhodné situaci, jelikož v Rio de Janeiru kotvily i zahraniční válečné lodě. Zpráva, že se pýchy zdejší maríny zmocnili námořníci požadující zrušení tělesných trestů, je totiž postavila do nepříznivého světla, neboť tato zvěst se samozřejmě prostřednictvím telegrafní sítě rozletěla do světa a hojně o ní informoval i zdejší tisk.

Zavražděný velitel bitevní lodě Minas Gerais - námořní kapitán João Batista das Neves

[jarl]

Většina zajatých důstojníků byla po rozednění propuštěna, ale osmnácti nenahraditelným zahraničním specialistům dohlížejícím na obsluhu pohonných mechanismů na obou dreadnoughtech byla tato možnost odepřena, takže se de facto stali rukojmími sloužící jako živé štíty. Vzbouřenci o svých požadavcích informovali prezidenta Hermese da Fonseku, který nijak nereagoval, takže Cândido usoudil, že je nutné sáhnout k použití síly. Jeho lodě brzy ráno zaujaly bojovou formaci, načež se na Rio de Janeiro a přilehlé město Niterói snesl příval malorážních granátů.

Rozhodně se nejednalo o plošné bombardování, jelikož dělostřelci měli rozkaz pálit takříkajíc do vzduchu, ale přesto došlo k obětem na životech, když jeden projektil dopadl do centra Rio de Janeira a zabil dvě děti. V průběhu dopoledne vzbouřenci ostřelovali i pobřežní opevnění, námořní arzenál a lodě věrné vládě, ale i tentokrát mělo dělobití hlavně demonstrativní charakter a naštěstí na ně nikdo neodpověděl, protože není těžké si představit jak by rozezlení a nervózní vzbouřenci reagovali na dopad byť jediného ostrého granátů do vlastních řad. V Rio de Janeiru následně vypukla panika a tisíce lidí hledaly útočiště na odlehlých předměstích nebo rovnou prchaly z hlavního města.

Vzbouření námořníci

Po této demonstraci síly odeslali námořníci prezidentovi další depeši ve které jej informovali o svých požadavcích a na závěr přidali nepokrytou hrozbu: „ (...) Je záhodno aby zrušil nemravný a hanebný předpis, podle jehož ustanovení sloužíme, skoncoval s užíváním biče, bóla a dalšími podobnými tresty, zvýšil nám služné podle plánu, jejž připravil poslanec José Carlos de Carvalho, doplnil vzdělání těm námořníkům, kteří nejsou kvůli vlastní nekompetentnosti hodni nosit naši hrdou uniformu, omezil trvání naší denní služby a dohlédl, aby pak byla její doba dodržována. Vaše Excelence má k dispozici dvanáct hodin na odeslání uspokojivé odpovědi, jinak se stanete očitým svědkem zničení národa.“

Fonseca ani tentokráte neuznal vzbouřenou lůzu hodnou prezidentské odpovědi, takže řešení neúnosné situace přenechal velení válečného námořnictva. Námořní ministr viceadmirál Joaquim Marques Baptista de Leão sice nesouhlasil s formou jakou vzbouřenci zvolili, ale jejich požadavky se skřípáním zubů uznal za oprávněné a brazilský parlament pověřil výše zmíněného vysloužilého námořního kapitána Carvalha oficiálním vyjednáváním s rebelujícími posádkami. Ten se skutečně ještě téhož dne nechal přepravit nejprve na SÃO PAULO a následně i na ostatní lodě, přičemž disciplína panující na všech plavidlech na něj učinila dobrý dojem. Carvalho požadavkům posádek vyjádřil sympatie, ale není zřejmé zda vyřkl nějaké závazné sliby, ale každopádně se na lodích brzy rozneslo, že parlament zvažuje udělení všeobecné amnestie, což vzbouřence samozřejmě povzbudilo.

Vzbouřená posádka São Paulo

Tato informace se sice zakládala na pravdě, ale ve hře stále bylo i vojenské řešení, neboť námořního ministra i část důstojnického sboru Carvalhova mise pobouřila a tlačili na prezidenta, aby povstání potlačil silou. Protože se rebelové dozvěděli, že jejich odpůrci zvažují možnost útoku torpédoborců, lodě pod rudou zástavou ještě před setměním odpluly na širé moře, aby této případné hrozbě čelily mimo sevřenou zátoku, a do přístavu se vrátily až 24. listopadu dopoledne. I tehdy vypálili několik dělových ran, ale celkově dávali najevo, že preferují poklidné řešení a pokud dostanou příslib splnění požadavků a udělení amnestie, jsou připraveni předat lodě zpět do rukou důstojníků. V opačném případě však byly připraveni použít sílu, což dokázaly salvy z obrněnce DEODORO mající odehnat torpédoborce pokoušející se získat ostrou munici.

Tehdy se na jejich stranu přiklonil i vlivný senátor Rui Barbosa, jenž kromě morálních argumentů, upozornil velení námořnictva, že postavení dreadnoughtů stálo zemi obrovské prostředky, takže nemají právo na jejich potopení. A protože i většina Barbosových kolegů prosazovala smířlivé řešení, senát ještě téhož dne schválil příslušný zákon, který poslal do Poslanecké sněmovny, aby se k němu vyjádřili také poslanci. A protože se i od nich očekávalo souhlasné stanovisko, zdálo se, že poklidnému řešení již nic nestojí v cestě, jenomže velení námořnictva a pokoření důstojníci se tuto snahu rozhodli doslova torpédovat.

Posádka bitevní lodě Minas Gerais

Proto sami obsadili místa po nespolehlivých námořnících, a protože vzbouřené lodě i tentokráte po setmění odpluly na moře, konečně přepravili na torpédoborce a křižník RIO GRANDE DO SUL torpéda, a byli odhodláni potopit lodě ovládané vzbouřenými posádkami ihned poté, co se vrátí do zálivu Guanabara, k čemuž obdrželi rozkaz přímo od prezidenta Fonseky. Je zarážející kam až byli tito muži v rámci zvráceného výkladu vojenské cti ochotni zajít, jelikož byli bez mrknutí oka připraveni poslat ke dnu nesmírně nákladné bitevní lodě, jenom proto, aby zabránili schválení požadavků vzbouřenců parlamentem.

Naštěstí se rebelující námořníci patrně o těchto plánech dozvěděli, takže „Černý admirál“ se rozhodl 25. listopadu do přístavu nevracet, pročež lodě pod jeho velením křižovaly na moři a čekaly na splnění požadavků a udělení amnestie. Protože však místní tisk zveřejnil dva dny staré komuniké ze zasedání prezidenta s velením armádních jednotek a představiteli místní samosprávy nevylučující použití síly, situace se nakrátko opět vyhrotila a město opustili další vyděšení civilisté. Protože však prezident toto prohlášení vzápětí dementoval a Poslanecká sněmovna velkou většinou odhlasovala udělení amnestie, vrátily se vzbouřené lodě odpoledne 25. listopadu do zátoky Guanabara.

Vůdce vzpoury João Cândido předává velení na bitevní lodi Minas Gerais námořnímu kapitánovi João Pereirovi Leitemu

A protože senátoři už urychleně pracovali na návrhu zákona zakazujícímu tělesné tresty, vzpoura de facto skončila. Její formální ukončení ještě zdržel požadavek výměny důstojníků, přičemž rebelové jako nového velitele MINAS GERAIS navrhli námořního kapitána João Pereiru Leiteho. Proto jimi ovládané lodě ještě jednou na noc opustily záliv Guanabara, ale když posádky 26. listopadu oficiálně obdržely od zástupců válečného námořnictva udělení amnestie, spustily rudé vlajky a předaly lodě pod kontrolu důstojníků.

Tím nejznámější vzpoura v dějinách brazilského námořnictva skončila přesvědčivým vítězstvím vzbouřenců, což těžce nesla jak většina důstojnického sboru, tak pokořený prezident. Proto se jejich prioritním cílem stalo nahrazení nespolehlivých elementů loajálními muži, pročež Fonseca už 28. listopadu vydal dekret umožňující propustit do civilu každého muže představujícího „ohrožení kázně“. To vedlo k dalším třenicím mezi námořníky a důstojníky, jejichž výsledkem byla 9. prosince vzpoura části posádky lehkého křižníku RIO GRANDE DO SUL. Zde námořníci zabili kapitán-poručíka Francisca da Cunhu, ale velitel křižníku fregatní kapitán de Frontin (ještě o něm bude řeč) za podpory dalších důstojníků a většiny posádky rychle nastolil pořádek, a následujícího dne rebélie propukla i v řadách námořní pěchoty dislokované na ostrůvku Ilha das Cobras. Tu se naopak podařilo potlačit až po ostřelování z pobřežních baterií a válečných lodí včetně MINAS GARAIS a SÃO PAULO, což si vyžádalo 23 mrtvých a 18 zraněných.

Zadržený João Cândido

Obě rozsahem nevelké vzpoury se podařilo záhy potlačit, ale výše jmenovaní činitelé tyto incidenty využili nejenom k dalším čistkám v lodních posádkách, ale i k vyhlášení výjimečného stavu a následné odvetě za nedávné události. Stovky námořníků byly uvězněny na Ilha das Cobras, nebo na parníku SATÉLITE deportovány na nucené práce na kaučukových plantážích. Podmínky v jedné cele byly tak strašlivé, že 16 nešťastníků zemřelo během první noci, a i na SATÉLITE bylo svévolně popraveno 9 námořníků. V oné pekelné kobce byl držen i João Cândido, jenž sice jako jeden z mála přežil, ale hrůzné zážitky zhoršily jeho psychický stav natolik, že byl hospitalizován v ústavu pro duševně choré. Později byl společně s dalšími námořníky zadrženými za údajný podíl na vzpouře ve dnech 9. a 10. prosince postaven před soud, jenž je sice osvobodil, ale do řad „očištěného“ námořnictva se už vrátit nemohli.

Celkem do dubna 1911 vysvléklo námořní uniformu 1216 mužů, což pro jeho bojeschopnost představovalo krutou ránu, a je paradoxní, že si jí velení zasadilo dobrovolně a v následujících letech neučinilo téměř nic, aby její následky zahladilo. Připomínám, že co se týče úrovně výcviku a bojové připravenosti obecně, zdejší marína za svými latinskoamerickými rivaly citelně zaostávala už před těmito pohnutými událostmi, a hromadné čistky tento neblahý stav dále zhoršily. Navíc námořnictvo ztratilo podporu části politiků a veřejnosti, takže není divu, že se opět ozývaly hlasy, že vlastnictví nejsilnějších bitevních lodí světa představuje pro Brazílii neúměrnou ekonomickou zátěž a nejlepší řešení představuje jejich prodej. Vzpoura citelně otřásla i mocným příznivcem budování silného loďstva ministrem zahraničí baronem Rio Brancem, jenž se během rebélie celou svojí autoritou stavěl proti plánům na torpédování bitevních lodí, což by opět vychýlilo námořní rovnováhu ve prospěch Argentiny a Chile.

[jarl]

Tou dobou se navíc citelně propadly brazilské příjmy z exportu přírodních produktů, jelikož na světové trhy nyní ve velkém proudil i surový kaučuk těžený v britských asijských koloniích, mezi nimiž hrály prim plantáže v Malajsii. Britský podnikatel H. Wickham totiž už v r. 1876 z Brazílie propašoval 70 000 semínek kaučukovníku, a i když se mu podařilo vypěstovat pouze 2700 sazenic, cíleným množením se jejich počet zvýšil natolik, že britská konkurence otřásla světovými trhy právě v době, kdy vrcholila realizace brazilského námořního programu. O MINAS GERAIS i SÃO PAULO tehdy opět projevilo zájem Turecko, ale Brazilci si nakonec obě bitevní lodě ponechali. Kromě prestiže je k tomu vedly i bezpečnostní důvody, protože jejich hlavní protivník - Argentina - už chystal stavbu vlastních mimořádně silných dreadnoughtů, takže z jejich vinou roztočeného kolotoče v podstatě nešlo vyskočit.

Brazilci přesto již dříve u Armstronga sondovali možnost zrušení objednávky na třetí dreadnought, ale protože zhotovitel nabídl prodloužení splátkového kalendáře, rozhodli se smlouvu dodržet. Jenomže jakmile vešly ve známost očekávané parametry argentinských bitevních lodí třídy RIVADAVIA, zadavatel se rozhodl pro změnu projektu, takže když se práce na RIO DE JANEIRO na podzim 1911 konečně opět rozeběhly, jednalo se o jednotku o výtlaku 27 500 tun nesoucí čtrnáct děl ráže 305 mm umístěných v podélné lodní ose. Změna parametrů sice nemohla z RIO DE JANEIRA učinit bitevní loď plně reflektující změny dosažené mezitím v konstrukci bitevních lodí, zato se promítla do konečné ceny, takže není divu, že Brazilci v září 1913 oznámili britské pobočce banky Rothschild, že chtějí pro rozestavěný dreadnought najít kupce.

Plánek bitevní lodě Rio de Janeiro

To v časech, kdy svět pobláznily námořními závody ve zbrojení nepředstavovalo větší problém, takže se brzy ohlásily první zájemci. Nejprve sondovali možnost koupě Rusové, Italové a Francouzi, ale pravou finanční bitvu o něj svedli dva nesmiřitelní balkánští rivalové - Turecko a Řecko. Jejím vítězem se stala Osmanská říše, která bitevní loď 29. prosince 1913 za 2 250 000 liber šterlinků odkoupila a přejmenovala na SULTAN OSMAN I. Současně Brazilci nabídli k prodeji i říční monitory třídy JAVARY založené v r. 1912 u Vickerse pro flotilu na Amazonce, ale pro ně se prozatím noví vlastníci nenašli (19) a teprve po vypuknutí první světové války je koupili Britové.

To znamená, že rokem 1910 se posilování zdejší floty v podstatě zastavilo a jediným významnějším přírůstkem se stalo šest ponorek třídy F dodaných v r. 1913 italskou loděnicí Fiat, a jejich plavoucí základna CEARA získaná o dva roky později. Ano, návrat prostředků vložených do RIO DE JANEIRA podnítil úvahy o získání gigantického superdreadnoughtu RIACHUELO dosahujícího výtlaku přes 30 000 tun a nesoucího osm kanónů ráže 381 mm, ale i když byla těsně před válkou podepsána s Armstrongovou loděnicí smlouva, stavba v podstatě ani nezačala a krátce po vypuknutí Velké války došlo ke stornování objednávky. Z finančních důvodů se nerealizoval ani plán na vybudování druhého válečného přístavu i s námořním arsenálem, takže flota stále mohla využívat pouze Rio de Janeiro.

Tou dobou vrcholily snahy barona Rio Branca vyřešit zbývající teritoriální spory s brazilskými sousedy, přičemž jeho životní dílo bylo korunováno úspěchem, když postupně uzavřel příslušné úmluvy s Ekvádorem (r. 1904), Kolumbií (1907) a Peru (1911). Dodejme, že s výjimkou starších dohod s Uruguayí a Británií, byly všechny hraniční dohody uzavřené Rio Brancem výhodné pro Brazílii, takže když v r. 1912 zemřel, byl její územní vývoj ukončen, a jeho zásluhou vytýčené hranice jsou dodnes v platnosti.

Bitevní loď Minas Gerais na historické pohlednici

Po potlačení vzpoury nebyly brazilské bitevní lodě příliš aktivní, což se změnilo teprve v předvečer první světové války. Největší manévry se uskutečnily na podzim 1913 u ostrova São Sebastião a kromě obou dreadnoughtů se jich účastnily i pobřežní obrněnce DEODORO a FLORIANO, křižníky RIO GRANDE DO SUL, BAHIA a ALMIRANTE BARROSO, tři torpédové křižníky a devět torpédoborců, přičemž na jejich průběh z paluby parníku CARLOS GOMES dohlíželi brazilský prezident a ministr námořnictva. Po návratu do Rio de Janeira prodělaly obě bitevní lodě údržbu a menší rekonstrukci v plovoucím doku pojmenovaném AFONSO PENA, načež začátkem následujícího roku absolvovaly další cvičení a následně přivítaly německé válečné lodě během jejich návštěvy Rio de Janeira.

V prvních letech služby se brazilské bitevní lodě zdržovaly takřka výhradně v domácích vodách a jedinou výjimku představovala plavba MINAS GERAIS do Spojených států amerických kam na reciproční návštěvu dopravil nového brazilského ministra zahraničí Lauro Müllera. Po krátkých zastávkách v brazilských přístavech zamířil MINAS GERAIS na Karibik, kde mezi 1. až 4. červnem 1913 pobýval na Barbadosu odkud se vydal k pobřeží USA. Zde se nejprve zastavil na Hampton Roads a 17. června shodil kotvu v New Yorku, kde jej přivítala část amerického Atlantického loďstva vedená novou bitevní lodí DELAWARE. Protože se MINAS GERAIS měl zúčastnil oslav dne nezávislosti, jeho pobyt v tomto přístavu se značně protáhl, pročež se na zpáteční plavbu vydal až 16. července a o měsíc později se vrátil do Rio de Janeira.

Když v červenci 1914 v Evropě vypukla první světová válka, Brazílie v tomto zběsilém zápolení s notným zpožděním (4. srpna) deklarovala svoji neutralitu, ale na rozdíl od dalších zemí z Latinské Ameriky, později svůj postoj přehodnotila a stala se součástí bloku stojícího proti Centrálním mocnostem. K tomu však bylo v létě 1914 ještě daleko a veřejné mínění bylo většinově pro zachování neutrality v konfliktu, který se Brazílie zdánlivě nedotýkal. Ve zdejších přístavech však našlo útočiště 44 německých obchodních lodí stejně jako parníky ALICE a LAURA patřící známému rakousko-uherskému rejdařství Austro-Americana Line a německý dělový člun EBER, jehož děla předtím posloužila k vyzbrojení pomocného křižníku CAP TRAFALGAR.

Brazilský ministr zahraničí Lauro-Müller na návštěvě USA

V jižním Atlantiku také operovali němečtí korzáři, kteří k překládce uhlí a zásob s oblibou využívali odlehlé brazilské ostrůvky Rocas a Trinidade, a právě u Trinidade, a tedy v brazilských výsostných vodách, se 14. září 1914 utkal (20) CAP TRAFALGAR s britským pomocným křižníkem CARMANIA. I proto se Brazilci v květnu 1916 rozhodli na tomto liduprázdném ostrůvku umístit posádku a posílili i svoji vojenskou přítomnost na ostrově Fernando de Noronha.

Jak se Velká válka oproti původním předpokladům prodlužovala, narůstal i tlak dohodových zemí na neutrální státy, přičemž Londýn ani Paříž neváhaly využívat svého dominantního postavení v brazilském zahraničním obchodu orientovaném zejména na vývoz kávy, stejně jako úvěrů, které dříve Rio de Janeiru poskytly. Brazílie vyhlásila, že součástí její přísné neutrality bude i zákaz vývozu zbraní a válečného materiálu do válčících zemí, ale přesto Britové projevili zájem o pušky Mauser, které Brazílie nedávno zakoupila v Německu (21), ale brazilská vláda to s odvoláním na vlastní neutralitu odmítla, načež čelila nátlaku, aby část státního dluhu splatila dodávkami těchto pušek. Pozadu nezůstávali ani Francouzi, kteří nabízeli odpuštění části brazilského dluhu výměnou za válečné lodě, či zabavení německých a rakousko-uherských obchodních lodí internovaných ve zdejších přístavech.

Protože Brazílie před válkou na světové trhy s kávou dodávala 80 % této komodity, citelně se jí dotklo omezení exportu zapříčiněné námořní blokádou Centrálních mocností, přičemž situace došla tak daleko, že Londýn později razantně omezil i dovoz kávy na Britské ostrovy, a tím že kávu prohlásil za kontraband, v podstatě znemožnil i její export do neutrálních zemí jako kupř. Nizozemsko či skandinávské státy. Citelnou ekonomickou ránu utrpěli Brazilci i od Francie, kde měli před válkou uloženo množství kávy, ke které nyní ztratili přístup a čelili nátlaku na její prodej za nepřiměřeně nízkou cenu.

ATALAIA ex Carl Woermann.jpg (13.83 KiB) Zobrazeno 587 x

Brazilská obchodní loď Atalaia - bývalý německý Carl Woermann

Ano, část těchto výpadků tradičních trhů kompenzoval zvýšený odběr ze strany USA, ale přesto byly brazilští producenti kávy nuceni část úrody spálit, aby zabránili propadu ceny, takže není divu, že tato opatření vyvolávala v zemi zlou krev, stejně jako zařazení řady podniků vlastněných majiteli německého původu na tzv. černou listinu, což byl další nástroj, kterým Dohoda (hlavně Britové) vytvářeli na neutrální země ekonomický nátlak. Přesto brazilská veřejnost od počátku vyjadřovala sympatie spíše Dohodě (hlavně Francii), ale ministr zahraničí Lauro Müller zastával ideu striktní neutrality. Proto byla z jeho iniciativy v květnu 1915 v Buenos Aires zástupci Argentiny, Brazílie a Chile podepsána tzv. arbitrážní smlouva, která měla nejenom mírovou cestou řešit případné spory, ale mohla se stát i zárodkem aliance schopné mít rozhodující slovo na celém Jihoamerickém kontinentu.

Vzhledem k tomu, že Argentina od úmluvy záhy odstoupila, nenašly tyto ambice naplnění, ale Lauro Müller byl přesto odhodlán udržet Brazílii mimo evropský konflikt. Jeho úsilí však soustavně „torpédovaly“ němečtí ponorkáři, přičemž první incident, jenž pošramotil brazilsko-německé vztahy, se odehrál v r. 1916. Tehdy německá ponorka potopila parník RIO BRANCO plující pod brazilskou vlajkou, ale následné šetření odhalilo, že jej krátce předtím koupili Norové a pronajali britským rejdařům, takže se jednalo o legitimní cíl.

Vláda prezidenta Venceslaua Bráse tedy zachovala neutralitu, kterou postupně rozšiřovala na další země vstupující do tohoto gigantického zápolení, ale už tehdy existovala vlivná klika zvažující zapojení do války na straně Dohody, od čehož si slibovala posílení brazilského vlivu na mezinárodní scéně. Její pozici počátkem r. 1917 upevnilo vyhlášení neomezené ponorkové války ze strany Německa, i když Rio de Janeiro ani poté s Berlínem nepřerušilo diplomatické styky, a spokojilo se s formálními protesty a nespecifikovaným varováním před důsledky tohoto kroku.

Brazilská karikatura kritizující vládní nečinnost vůči německé neomezené ponorkové válce

Na tom nic nezměnilo ani americké vyhlášení války Německu, ale poté se opět chopili iniciativy němečtí ponorkáři. Jejich první obětí se stal parník PARANÁ přepravující z Rio de Janeira do Le Havru náklad kávy, jenž 5. dubna u francouzského pobřeží zasáhlo torpédo vypálené z ponorky UB-32, načež Němci bezmocný parník dorazili palbou z kanónu, což si vyžádalo tři mrtvé a řadu zraněných. Následně Brazílie 11. dubna přerušila diplomatické styky s Centrálními mocnostmi, Lauro Müller byl přinucen na post ministra zahraničí rezignovat, a v zemi se konaly velké protiněmecké demonstrace. Sotva nepokoje utichly, přinesly brazilské tiskové agentury zprávu o potopení parníků TIJUCA (20. května poblíž Brestu) podmořským člunem UC-36 a LAPA (26. května u pobřeží Portugalska) ponorkou U-47, což jenom přililo olej do ohně, načež vláda odvolala svoji neutralitu, a zabavila všech 46 německých a rakousko-uherských lodí (22) internovaných ve zdejších přístavech.

V pohotovosti bylo i válečné loďstvo, které se rozdělilo na tři uskupení, aby bylo schopné zasáhnout, pokud by se u pobřeží objevily německé pomocné křižníky, či se do těchto vod zatoulala nepřátelská ponorka. Jejich základny byly v přístavech São Francisco do Sul, Rio de Janeiro a Belém, přičemž nejsilnější centrální eskadra logicky chránila hlavní město, jenomže akceschopnost brazilských válečných lodí stále podvazoval špatný výcvik posádek a neexistence technického zázemí mimo hlavní město. Centrálnímu uskupení velel kontradmirál Francisco de Mattos a jeho jádro představovaly bitevní lodě MINAS GERAIS a SÃO PAULO podporované torpédoborci AMAZONAS, ALAGOAS, PARÁ, PARAIBA a PARANÁ, přičemž přístupové trasy do přístavu v Rio de Janeiru částečně přehrazovala minová pole a protiponorkové sítě střežené torpédoborci.

Brazilská obchodní loď Macao

Za této situace nový ministr zahraničí Nilo Paçanha tušil, že vstup Brazílie do války je nevyhnutelný, k čemuž vládě - jak jinak - dodali pádný argument němečtí ponorkáři řádící v evropských vodách jako černá ruka. Dne 18. října byla poblíž mysu Finisterra ponorkou U-93 potopena loď MACAO vezoucí do francouzského Le Havru náklad kávy a kakaa, což si vyžádalo životy dvou členů posádky, načež kotlík brazilské trpělivost se vzteklým bubláním přetekl, a parlament 26. října Německu a jeho spojencům vyhlásil válku. Ještě předtím dostali velitelé torpédoborců PIAUÍ a MATO GROSSO rozkaz v Salvadoru ukořistit dělový člun EBER, ale ten na poslední chvíli potopila německá posádka. Dodejme, že na symbolickou odvetu ze strany nových nepřátel, Brazilci nečekali dlouho, neboť již 2. listopadu pronikla ponorka U-151 do přístavu na Kapverdských ostrovech a potopila brazilské parníky ACARY a GUAHYBA.

[jarl]

Dodávky brazilských potravin a surovin zemím Dohody však záhy nastartovaly hospodářskou konjunkturu, takže se tento krok obešel bez masivních protestů, načež se vláda rozhodla k aktivnímu zapojení do konfliktu. Co se týče malé a špatně vycvičené brazilské armády, jednalo se o nasazení čistě symbolické, jelikož Rio de Janeiro nakonec na západní frontu vyslalo pouze několik desítek dobrovolníků, kteří sloužili v řadách francouzské armády a britského letectva, takže jejím největším přínosem na tomto apokalyptickém bojišti bylo nasazení brazilské zdravotnické mise.

Námořní arsenál na ostrůvku Ilha Das Cobras v r. 1917

Jedním z důvodů vstupu Brazílie do války představovala možnost zvýšení jejího mezinárodního renomé, kteréžto naděje mělo podle mínění zdejší vlády naplnit především válečné loďstvo, které na papíře představovalo vyvážený a relativně moderní celek, schopný podpořit dohodové námořní síly přetížené bojem s německými ponorkami. Ihned po vstupu do války tedy Brazilci otevřeli vlastní přístavy spojeneckým válečným lodím, ba chystali aktivní účast v boji o atlantické námořní komunikace. Zabavená německá obchodní loď VALESIA byla po osazení čtyřmi 120mm a šesti 57mm kanóny zařazena do služby jako pomocný křižník BELMONTE, a námořnictvo posílila i jedna minonoska a dva rekvírované remorkéry překlasifikované na pomocné minolovky, ale nasazení jádra floty zdržely technické potíže.

Válka totiž odřízla Brazílii od dodávek náhradních dílů, což se záhy podepsalo na stavu zdejších válečných lodí včetně jednotek třídy MINAS GERAIS. Přesto vláda nabídla Velké Británii přesun obou bitevních lodí do evropských vod k posílení Královského námořnictva, na kteroužto nabídku však Londýn nereflektoval. Oficiálním důvodem byl jejich špatný technický stav a absence moderního systému řízení palby, čehož si Brazilci byli už několik let sami vědomi. Navíc Grand Fleet měla brzy podpořit silná eskadra amerických bitevních lodí, takže Albion další dreadnoughty nepotřeboval, ale přesto je nutné brazilský přístup ocenit, protože když Britové po bitvě u Jutska požádali Japonsko o prodej či převelení některých bitevních křižníků třídy KONGÓ pod britské velení, Tokio žádost svého spojence oslyšelo.

Bitevní loď São Paulo ve válečné kamufláži

Jelikož Brazílie momentálně pro své bitevní lodě neměla využití, padlo rozhodnutí odeslat je do amerických loděnic k modernizaci na tehdejší standard, přičemž jako první přišla řada na SÃO PAULO. Dreadnought se tedy 17. června 1918 vydal na dalekou plavbu do New Yorku, přičemž krátce po vyplutí došlo k závažné poruše pohonné jednotky. Nejenže přestaly pracovat stroje, ale došlo i k nucenému odstavení 14 kotlů, takže ochromenému SÃO PAULU připlul na pomoc radiotelegraficky kontaktovaný predreadnought NEBRASKA, který krátce předtím dopravil do Montevidea ostatky zesnulého uruguayského ministra. Pokořený brazilský velitel musel s ruměncem na tváři požádat amerického kolegu o zapůjčení 90 topičů, strojníků a dalších techniků, kteří uvedli stroje do chodu, načež obrněnec učinil neplánovanou zastávku v Bahii, kde se podrobil nouzovým opravám.

Na další etapě přesunu jej pro všechny případy doprovázela nejenom NEBRASCA, nýbrž i americký chráněný křižník RALEIGH, načež koncem července dorazil do cíle. Trapná událost názorně demonstrovala v jakém technickém stavu se pýcha brazilské floty nachází po pouhých osmi letech od uvedení do služby, což potvrdilo nelichotivý fakt, že brazilské bitevní lodě nejsou schopné bojového nasazení proti dobře připravenému německému Širomořskému loďstvu, a jediné smysluplné řešení spočívá v důkladné opravě a modernizaci. Vzhledem k faktu, že k tomu došlo až po skončení první světové války, zabývejme se nejprve v naší námořní literatuře zcela opomíjenou účastí brazilské floty v tomto konfliktu.

Po vstupu do války vzniklo na přelomu let 1917 a 1918 uskupení nazvané Divisão Naval em Operações de Guerra (Námořní divize pro válečné operace) označované jako DNOG a složené z lehkých křižníků RIO GRANDE DO SUL a BAHIA, doplněných torpédoborci RIO GRANDE DO NORTE, SANTA CATERINA, PIAUHY a PARAHYBA, pomocným křižníkem BELMONTE sloužícím zejména jako uhelný tendr a dílenská loď, a remorkérem LAURINDO PITTA. DNOG měla v první řadě chránit spojeneckou námořní přepravu v oblasti středního Atlantiku před útoky německých ponorek a velel jí 50letý kontradmirál Pedro Max Fernando de Frontin těšící se pověsti náročného a energického velitele. Personální sestava čítala 1502 osob, přičemž šlo často o dobrovolníky, což se vzhledem k faktu, že mnozí při plnění mise zahynuli, ukázalo jako prozíravé řešení.

Brazilský ministr námořnictva admirál Alexandrino de Alencar (uprostřed) a námořní generální štáb

Protože všechny křižníky i torpédoborce vstoupily do služby už v r. 1910, nenesly žádné přístroje k detekci ponorek ani moderní vrhače hlubinných pum, což představovalo značnou nevýhodu. Všechny lodě určené k nasazení v zámoří musely nejprve projít opravami v námořním arsenálu, jehož pracovníci byli špatně vyškoleni a neměli náležitou výbavu, takže výsledkem jejich práce byly pouze provizorně zprovozněné jednotky trpící častými poruchami. Největší výzvu přitom představovaly pohonné soustavy lehkých křižníků tvořené turbínami, s nimiž neměli zkušenosti a pro které chyběly náhradní díly.

DNOG měla operovat v prostoru trojúhelníku s vrcholy tvořenými Senegalem, Kapverdskými ostrovy a Gibraltarem, a podléhat britskému kontradmirálovi H. Grantovi, jenomže její nasazení kromě nezbytných oprav zdržel i výcvik posádek, takže se teprve koncem července 1918 shromáždila u ostrova Fernando de Noronha. Dne 1. srpna kontradmirál Frontin nařídil zvednout kotvy, načež se jeho lodě vyprovázené přáním šťastné plavby od brazilského prezidenta, ministra námořnictví a dalších osobností, vydaly přes Atlantik, přičemž dodržovaly pravidlo o zatemnění a pluly přerušovaným kursem v obavách před útoky německých ponorek. Už během tohoto přesunu jeho lodě trápily technické potíže, a LAURINDO PITTA se po útoku na domnělou ponorku od eskadry nedobrovolně oddělil, ale přesto 9. srpna v doprovodu britské bitevní lodě BRITANNIA v pořádku dorazily do Freetovnu.

Pedro Max Fernando de Frontin.jpg (12.41 KiB) Zobrazeno 582 x

Velitel DNOG - kontradmirál Pedro Max Fernando de Frontin

Zde se kontradmirál Frontin setkal s velitelem 9. křižníkové eskadry kontradmirálem T. Sheppardem, aby si společně ujasnili budoucí spolupráci, přičemž brazilské uskupení mělo působit na plavebních trasách mezi západoafrickým pobřežím a Gibraltarem. DNOG britský přístav opustila 23. srpna a přesunula se do Francouzi kontrolovaného Dakaru, pročež v noci z 25. na 26. srpna hlídky nahlásily torpédo, načež došlo k zahájení divoké palby na údajnou ponorku a shození hlubinných pum, načež Britové svým brazilským spojencům velkoryse započítali její zničení.

Jenomže se záhy ukázalo, že jejich úhlavním nepřítelem nebudou ponorkáři, ale mikrobi, přičemž na tuto zákeřnou hrozbu je nemohl připravit sebelepší výcvik. Během dvoutýdenního pobytu ve Freetownu se někteří námořníci patrně nakazili španělskou chřipkou od posádky britské lodě MANTUA, kterážto choroba mezi nimi naplno propukla po zakotvení v Dakaru. Válečné lodě se ukázaly jako ideální místo pro šíření viru, tudíž lodní lékaře a zdravotnický personál čekala bitva, ve které nehrál hlavní úlohu přísun munice, ale plátěné roušky a dezinfekce, a která brazilské posádky zdecimovala hůře než by to dokázali nepřátelští ponorkáři i v těch nejdivočejších zlých snech námořního ministra admirála Alexandrina de Alencara.

DNOG měla původně v Dakaru učinit jenom krátkou zásobovací zastávku, ale protože námořníci padali jako mouchy (onemocnělo 90 % personálu), a narychlo opravené lodě postihovala jedna závada za druhou, nakonec tu uvízla na pět týdnů. Jenom během pobytu v Dakaru zemřelo 156 brazilských námořníků (23), což přesahuje 10 % početního stavu, takže není divu, že kontradmirál Frontin telegraficky požádal o doplnění prořídlých posádek. Nejméně byla pandemií novodobého moru zasažena posádka torpédoborce PIAUHY, který se proto na žádost kontradmirála Shepparda 9. září vydal ke Kapverdským ostrovům posílit obranu portugalské kolonie, a třebaže na nepřítele nenarazil, když se o deset dní později vrátil do Dakaru, nahlásil jeho velitel smrt čtyř podřízených, které do hrobu sklátila španělská chřipka.

Kontradmirál Frontin (první řada druhý zprava) a dohodoví námořní velitelé při setkání v Gibraltaru

Teprve 3. listopadu mohl Frontin vydat rozkaz k přesunu do Gibraltaru, kam však zpočátku směřovala pouze čtveřice lodí, neboť RIO GRANDE DO SUL a RIO GRANDE DO NORTE se opozdily kvůli technickým problémům, LAURINDO PITTA dostal rozkaz k návratu do vlasti a BELMONTE byl na francouzskou žádost pověřen přepravou nákladu obilí. Třebaže se první světová válka neodvratně chýlila ke konci, němečtí ponořkáři plnili své úkoly až do hořkého konce, o čemž se přesvědčili i brazilští námořníci. V Gibraltaru se DNOG měla setkat s bitevní lodí BRITANNIA, kterou však 9. listopadu poslala ke dnu torpéda vypálená ponorkou UB-50, což údajně znepokojilo brazilské posádky natolik, že došlo k tzv. bitvě s delfíny.

O co šlo? Během noční hlídky došlo na lehkém křižníku BAHIA k vyhlášení protiponorkového poplachu, načež posádka zahájila palbu na domnělý periskop, jenomže následně se moře zbarvilo krví a na hladinu místo poškozeného U-bootu vyplavala těla mrtvých kytovců. Je pravda, že k podobným omylům tehdy docházelo běžně, ale přesto tuto událost škodolibě rozmázl brazilský tisk, a podle některých zdrojů si brazilští námořníci reputaci následně zhoršili dalším incidentem, když PIAUHY napadl americký stíhač ponorek, který díky nízké siluetě zaměnil s číhající ponorkou.

Brazilský lehký křižník Bahia

Frontinova eskadra dorazila do Gibraltaru 10. listopadu 1918, a protože o den později Německo kapitulovalo, pro kontradmirála i jeho posádky Velká válka skončila účastí na pohřbu námořníků z nešťastného obrněnce BRITANNIA. Přesto DNOG v evropských vodách setrvala ještě několik měsíců a postupně navštívila Portsmouth, Cherbourg, Lisabon a La Speziu, načež 28. dubna 1919 vyplula z Gibraltaru na zpáteční plavbu. I během druhého přesunu přes Atlantický oceán lodě pronásledovaly nejrůznější technické trable, ale přesto po mezipřistání na Kapverdských ostrovech bez úhony dorazily do Recife, kde posádkám místní obyvatelé připravili slavnostní uvítaní. Do Rio de Janeira nakonec Frontinova eskadra - zdravená zbývajícími brazilskými válečnými loděmi - dorazila 9. června, přičemž kontradmirál nechal slavnostně vyvěsit signál: „Fim de Comissão“ (Mise splněna), načež 25. června námořní ministr DNOG oficiálně rozpustil.

I marginální účast v boji s Centrálními mocnostmi však opravdu Rio de Janeiro zviditelnila na mezinárodní scéně, takže se brazilští zástupci účastnili Pařížské mírové konference, pročež následně podepsaná Versailleská mírová smlouva zemi garantovala finanční náhradu kávy zadržené po vyhlášení války na území Německa (článek 263) stejně jako vlastnictví německých a rakousko-uherských obchodních lodí zadržených ve zdejších přístavech (článek 297) a předání pěti torpédovek třídy A 56. Brazílie rovněž získala křeslo nestálého člena rady nově ustanovené Společnosti národů, jenomže země tuto zpočátku prestižní organizaci už v r. 1926 opustila.

Návrat DNOG do Rio de Janeira

Rozpačité nasazení zdejší floty tedy Brazílii válečnickou slávu nepřineslo, jelikož se soustavně potýkala s technickými potížemi a nedostatečným výcvikem personálu, načemž nic nezměnila ani příkladná obětavost mnoha členů posádek napříč všemi hodnostmi. Proto se naděje velících admirálů upínaly k návratu obou modernizovaných dreadnoughtů, které měly ještě po několik desetiletí představovat jádro brazilského válečného loďstva, o čemž si povyprávíme v dalším pokračování.

Poznámky:
(1)Trojí alianci tvořily Brazílie, Argentina a Uruguay.
(2)Otroctví bylo v Brazílii zrušeno až v r. 1888.
(3)Brazilské obrněnce z tohoto období se označují za „hračky dona Pedra“.
(4)Ve službě v Královském námořnictvu se podle brazilských specifických požadavků konstruovaný obrněnec neosvědčil a jeho nákup byl oprávněně kritizován jak ze strany námořních odborníků, tak tisku.
(5)AQUIDABA dokázala odplout na mělčinu, takže byla později vyzvednuta a opravena.
(6)Po pádu císařství přesahoval brazilský státní dluh 30 milionů liber šterlinků.
(7)CHACABUCO Chilané přejmenovali na MINISTRO ZENTENO, kdežto z ostatních dvou se staly NEW ORLEANS a ALBANY.
(8)Celkem se jednalo o sumu 16 055 717 liber.
(9)Brazílie byla v 18. a 19. století největším světovým producentem diamantů, přičemž jenom v letech 1725-1875 jich bylo vytěženo asi 16 milionů karátů.
(10)Italové tuto zásadu uvedli do praxe v sedmdesátých letech 19. století když zadali stavbu na tehdejší dobu obrovských věžových obrněnců třídy DUILIO nesoucích čtyři děla ráže 450 mm, následované v osmdesátých letech koncepčně podobnými rychlými barbetovými obrněnci třídy ITALIA a RE UBRERTO.
(11)První vstoupil do služby v r. 1910, zatímco druhý byl po změně projektu převzat až v r. 1940, což možná představuje světový rekord.
(12)Připomínám, že první studie si Brazilci u Armstronga zadali ještě před schválením námořního programu parlamentem.
(13)Argentina v r. 1908 oznámila plán na stavbu dvou bitevních lodí a dvanácti torpédoborců.
(14)Chilský parlament v r. 1910 při příležitosti 100. výročí od vyhlášení nezávislosti přijal tzv. „Plán století“ zahrnující stavbu dvou bitevních lodí, šesti velkých torpédoborců a čtyř ponorek.
(15)Protože v Británii se námořníci museli stravovat na vlastní náklady byla jim mzda vyplácena včas a dostávali i zvláštní příplatky.
(16)Původně se označovala jako vzpoura dreadnoughtů.
(17)Podle předpisů činil maximální počet 25 ran bičem, ale běžně byly udělovány mnohem přísnější tresty.
(18)Torpéda byla uložena v námořním arsenálu na břehu.
(19)Předběžný zájem projevilo pouze Rumunsko budující silnou Dunajskou flotilu.
(20)Vítězem se stala lépe vyzbrojená CARMANIA, která však sama utrpěla značné škody.
(21)Brazílie si v r. 1912 v Německu objednala 400 000 pušek Mauser a množství dalších zbraní, ale do vypuknutí války byla realizována jenom část dodávek.
(22)Brazilská vláda následně čelila nátlaku Dohody, která chtěla tyto lodě využít k přepravě vojáků a válečného materiálu, což bylo odmítnuto, a teprve po vstupu Brazílie do války došlo k pronájmu 30 parníků Francií za příslib značných odběrů zdejší kávy a dalších produktů.
(23)Jiné zdroje uvádějí dokonce přes 400 zemřelých.

Použité zdroje:
Almeida F.: BICENTENÁRIO DA ESQUDRA: Os Primeiros 200 Amos Parte III.
Araujo J.: „A guerra que vai acabar com todas as guerras“: o Brasil na Primeira Grande Guerra Guerra- a mobilizacão da sociedade e o engajamento da Marina-1917-1918. Dostupné online (PDF) “A guerra que vai acabar com todas as guerras”: o Brasil na Primeira Grande Guerra -a mobilização da sociedade e o engajamento da marinha - 1917 - 1918
Brook P.: Warships for Export Armstrong Warships 1867-1927. Gravesend 1899.
All the World´s Battleships 1906 to the present. Vydalo nakladatelství Conway Marítime Press 1996.
Dodson A.: The Windfall Battleships: Agincourt, Canada, Erin, Eagle; and the Latin-American & Balkan Arms Races. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing, a division of Pen & Sword Books Ltd, 2023.
Filho J.: O BRASIL DURANTE A PRIMERA GUERRA MUNDIAL. Dostupné online https://portaldeperiodicos.marinha.mil. ... ityPage=27
Haag C.: O almirante negro e seu encouraçado prateado; 100 anos da Revolta da Chibata.
Dostupné online https://revistapesquisa.fapesp.br/o-alm ... rateado-3/
Каторин Ю.: Броненосцы. Vydalo nakladatelství Галлея-Принт .
Klíma J.: Dějiny Brazílie. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1998.
Kol. autorů.: Námořní vzpoury ve dvacátém století; mezinárodní souvislosti. Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. A Jiří Buchal 2004.
Kol. autorů.: Fighting ships of World war two 1937-1945 volume IX Asia, Afrika. Latin Amerika. Navypedia LLC, Gatchina 2021.
Kol. autorů.: Линкоры Второй Мировой в цвете; Всеобщая энциклопедия флота. Vydalo nakladatelství Яуза Эксмо.
Love J.: Aspectos internacionalis da Revolta Chibata. Dostupné online https://www.redalyc.org/pdf/1933/193319813005.pdf
Mathias J.: Revolta dos Marinheiros e Revolta do Batalhão Naval (1910). Dostupné online https://portaldeperiodicos.marinha.mil. ... /view/5369
Патянин С. Дащьян. А: Дредноуты Первой Мировой ;уникальная энциклопедия. Moskva 2015.
Ricupero R.: O Brasil: da neutralidade á guerra.
Salvado A.: Cabo Verde e o Brasil durante a Grande Guerra. Dostupné online https://scispace.com/pdf/cabo-verde-e-o ... 5cy33k.pdf
Sukhanevich A.: Brazilian battleship Minas Gerais. Vydalo nakladatelství Kagero 2023.
Тарас A.: Энциклопедия броненосцев и линкоров (3). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Трубицын С.: Линкоры второстепенных морских держав. Petrohrad 1998.
Whitley M.: Battleships of World War Two: An International Encyclopedia. Londýn 1998.
Морская Кампания 2011/6, 2017/7, 2008/4.
Морская коллекция 1996/5.
Okrety Wojenne 2005/6, 2007/2, 2012/2.
Militaria 2023/1.
Наука и Техника 2009/8, 2020/7.
https://naval-encyclopedia.com/industri ... n-navy.php
NavWeaps | Naval Weapons, Naval Technology and Naval Reunions
NGB - Encouraçado Minas Geraes
Revista de História da Biblioteca Nacional
Couraçado «tipo Dreadnought» classe Minas Geraes (tipo Dreadnought) - preservada pelo Arquivo.pt
Navegação Diretoria do Patrimônio Histórico e Documentação da Marinha por data
Poder Naval Online - História
Artículo de Revista Confluencia / Estanislao Zeballos y la política exterior argentina con Brasil y Chile · Biblioteca Digital | SID | UNCuyo
Construção Naval - Marinha do Brasil
Almirante Júlio César de Noronha
https://revistapesquisa.fapesp.br/o-alm ... rateado-3/
https://militares.estrategia.com/portal ... a-mundial/
https://www.momentosdehistoria.com/001- ... -dnog.html
https://web.archive.org/web/20160420181 ... ?art_id=68
https://g1.globo.com/mg/noticia/2023/11 ... egro.ghtml
https://pagina12.com.br/historia-de-mt/ ... da-chibata
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page

[Raiden]

Koukám že se Brazílii investice do těchto dvou lodí fakt vyplatila

[jarl]

To rozhodně! Napřed si Brazilci kvůli vzpouře jejich posádek uřízli celosvětovou ostudu a potom si je nechali během několika let zchátrat až k nepoužitelnosti, a když je za další značné peníze dali konečně do kupy a zmodernizovali, tak se to celé kolečko zopakovalo. Nevím jestli je to odlišnou mentalitou, ale Chilané a Argentinci měli své válečné loďstvo v mnohem lepším stavu.

[jarl]

Přesuň. Já zatím přidám ještě nějaké obrázky:

joao_candido udělení amnestie.jpg (27.13 KiB) Zobrazeno 357 x

João Cândido předčítá ostatním vzbouřencům zprávu o udělení amnestie

Topiči na bitevní lodi São Paulo

Brazilští námořníci na počátku 20. století

[jarl]

Tak ještě poslední obrázky. Oba jsou z r. 1917:

Fotbalová jedenáctka složená z posádky lehkého křižníku Bahia

Brazilští námořní učni

[Zemakt]

Paráda Jarle, díky Ten štrajk neměl chybu

[jarl]

Díky. Koho by ta brazilská námořnická vzpoura zaujala a chtěl se dozvědět další podrobnosti, v češtině máme jeden dobrý zdroj:

49krp5o.jpg (26.96 KiB) Zobrazeno 250 x

[Raiden]

Jj, tuhle knihu mám, je dobrá.

[jarl]

Na té knize se mi líbí, že se nezaobírá jenom známými tématy, jako třeba Potěmkyn nebo Boka kotorská, ale i takřka neznámými událostmi, jako kupříkladu vzpoura na bitevním křižníku Australia v r. 1919, "stávka" britských námořníků v r. 1931 či vzpoura na čínském křižníku Čchung-čching v r. 1949.