Evia - Euboia
(Negroponte)
Ostrov Euboia má rozlohu 3 655 km s délkou 180 km a šířkou mezi 6 a 50 km. Je velice hornatý – nejvyšší bod 1 743 metrů nad mořem. Od pevniny jej odděluje pouze 40 m široká úžina Euripos ve městě Chalkis či Chalkida. V dobách Byzantské říše se město nazývalo shodně jako úžina - Euripos. Uprostřed úžiny stálo opevnění (jehož pozůstatky jsou v současné stavbě stále patrné) a kterým procházela cesta navazující na mosty na obou stranách hradu. Hrady byl nazýván Evripos, což snad Italové zkomolili a „Negro“ a vzhledem k mostu, který zde vedl vzniklo Negroponte, což Benátčané, a nejen oni, často vztahovali na celý ostrov.
Euboia s hlavním městem Chalkis připadla při porcování Byzance roku 1204 Bonifácovi z Montferratu vyjma pevností Oreos a Karystos, které měly získat Benátky. Euboia byla důležitým tranzitním centrem pro obchod s pšenicí, solí, rozinkami a dřevem. Ostrov byl také meziskladem vzácných tkanin, hedvábí, vlny a bavlny, které sem proudily jak z východu tak ze západu. Při tažení Franků do Řecka v roce 1204 se od hlavního proudu oddělil Jakub z Avesnes, zmocnil se města Chalkis a ovládl celou Euboiu. Poté se vrátil k vojsku a podílel se na obléhání Akrokorintu. Při jedné z akcí byl zraněn a v polovině roku 1205 zemřel. Bonifác jako lenní pán následně ostrov rozdělil na tři části a udělil je v léno Veroňanům Ravanovi a Gilbertovi dalle Carceri a Pecorarovi da Mercanuovo. Pánové ostrova byli nyní zváni triarchy či terzieri. Severní část s centrem v městě Oreos se nazývala terzero de Rio, střed byl terzero della Clissura a jižní část s Karystem byla terzero di Caristo. Město Chalkida neboli Negroponte nebylo přímou součástí střední triarchie. Bylo to hlavní město ostrova a společné sídlo všech triarchů a jejich rodin.
I když ihned po obsazení ostrova ortodoxní biskup uznal coby hlavu církve Řím a podřídil se arcibiskupovi v Konstantinopoli, byl záhy nahrazen pravověrným katolíkem. Byla zřízena čtyři katolická biskupství Chalkis, Karystos, Oreos a Avlona. V roce 1222 byla biskupství sloučena a dále existovalo jen biskupství v hlavním městě. V roce 1239 bylo po silných protestech či na základě úpěnlivých proseb obyvatel, obnoveno biskupství Avlona na jihu ostrova, které podléhalo arcibiskupovi v Aténách. Co se týče náboženských poměrů, ortodoxní církev byla na nejnižší úrovni bez vlastního biskupství. Na ostrově existovaly tři židovské kolonie v Oreu, Karystu a Chalkis. Žili zde tři skupiny obyvatel – italští a francouzští šlechtici, svobodní vlastníci půdy jak Řekové tak Latinové a malí řečtí hospodáři a nevolníci. Silný vliv republiky zajistil osvobození Benátčanů od daní a poplatků a zavedl užívání benátských měr a vah.
Po smrti lenního pána Bonifáce z Montferratu v září 1207 se role suveréna ujal císař Jindřich Flanderský. Ravano na sebe záhy strhl reálnou vládu nad celým ostrovem a tituloval se jako dominus insulae Nigropontis. Sice nakonec vystupoval jako jeho poslušný leník a spojenec, přesto se cítil ohrožen a prostřednictvím svého bratra, mantovského biskupa, požádal o ochranu Benátky. Smlouvou z března 1209 je uznal za svého lenního pána. Navíc se zavázal, že bude ročně platit 2 100 hyperpyronů, dóžeti pošle hedvábnou, zlatem vyšívanou látku a další drahocennou látku věnuje na oltář v chrámu sv. Marka. Republika získala mimořádní obchodní privilegia a na Euboiu byl Benátkami dosazen baili, jemuž podléhali zde usedlí Benátčané. Snad jistý si podporou republiky, zapletl se záhy do lombardského odboje proti císaři Jindřichovi Flanderskému. Ovšem záhy byl donucen ke smíru a v květnu 1209 uznal lenní svrchovanost císaře, což patrně Benátky akceptovaly, nicméně baili i privilegia jim zůstala a faktickými vládci byly stejně ony. O práva původního lenního pána, pětiletého soluňského krále Demetria, se nikdo nezajímal.
Po smrti Ravana v roce 1216 se benátský baili Pietro Barbo stal skutečným vládcem ostrova. Nároky členů rodu dalle Carceri vyřešil rozdělením panství na 6 dílů, dvě šestiny udělil vdově a dceři po Ravanovi, další dvě získali dva synovci a další dvě synové Gilberta s tím, že pokud by jeden z nich zemřel druhý získá zbytek. Z triarchů se stali hexarchové alias sestieri, ale to trvalo jen krátce a jednotlivé díly panství se opět záhy sloučily. V opačném případě by z hexarchů také mohli být po několika generacích ekatoarchové.
Na začátku 40.let 13. století získal achájský kníže Geoffroi II. od latinského císaře za svou neocenitelnou pomoc při obraně Konstantonopole jak zbraněmi tak ročním finančním příspěvkem (22 000 hyperpyronů !!) lenní práva na vévodství Naxos, ale také na Euboiu. To byl trošku problém, protože za lenního pána ostrova se považovaly Benátky. Kníže to tehdy nijak nehrotil, ale na potíže bylo zaděláno.
Roku 1255 zemřela druhá manželka achájského knížete Viléma II., triarška“ Carintana dalle Carceri, držitelka Oreosu, severní třetiny Euboie. Na její díl si tedy logicky činil nárok kníže Vilém jednak jako její manžel a jednak jako lenní pán ostrova. Jenže ostatní dva triarchové Vilém z Verony (Guglielmo I. da Verona), bohatý manžel neteře achájského knížete a Narzotto dalle Carceri měli za to, že o obsazení triarchů rozhodují oni a nechtěli přenechat část ostrova někomu mimo své rody. V tom je podporoval benátský baili Paolo Gradenigo, který měl o lenním nároku logicky jasno. Oreos předali Grapellovi dalle Carceri a dne 14. června 1256 pak podepsal baili s triarchy smlouvu, kde za podporu Benátek přenechávají republice město Chalkis (Negroponte), rozsáhlé pozemky na ostrově a výběr cla. Triarchové měli být osvobozeni od daní a poplatků. Benátky také mohly zavést své míry váhy a privilegia pro své občany.
Vilém si to nenechal líbit a strhla se pře, zatím právní. Povolal triarchy Viléma a Narzotta k sobě, kam se oba vázáni povinností dostavili. Kníže je ovšem ne zcela v souladu se zákony nechal zajmout. Jejich manželky, příbuzní a leníci poté jeli za novým negropontským bailim Marcem Gradenigem žádat jej o pomoc. Vilém už nevydržel být v klidu a přistoupil k rychlé akci, když obsadil Negroponte. Gradenigo s Benátčany jej vytlačili, ale Vilém sem vyslal své velkolepé vojsko pod vedením synovce Geoffroie z Bruyéres, barona z Karytainy. Ten opět Negroponte obsadil a podnikal ničivé nájezdy do okolí. Benátčanům záhy dorazily posily a oblehli město. Obležení trvalo 13 měsíců, přičemž pokus o prolomení obklíčení skončil porážkou vychvalované achájské rytířské jízdy. Nakonec Geoffroi kapituloval.
- Chalkis Etienne Rey, 1867....jpg (28.09 KiB) Zobrazeno 148 x
Pokud triarchům pomáhají Benátky, kam jinam se mohl Vilém obrátit než na Janov? Navíc s Janovem měl dobré styky a jeho pomoc na Rhodu před několika lety nebyla v Janově zapomenuta. Jejich lodě vyrážely z Monemvasie a napadaly benátský obchod. Koalice se zatím rozšiřovaly na obou stranách. K Vilémovi se přiklonil pán Karystu na jihu Euboie Oto z Ciconu. Více se ale plnily řady antiachájské strany z obav před přílišným vzrůstem moci Viléma II. V létě 1256 se v Thébách k triarchům a Benátkám připojil Guy I. de la Roche se svým bratrem Vilémem, byť byly oba vazaly Viléma II. Guy jako pán Argu a Nauplia, Vilém dokonce jako pán Veligosti a Damaly. Připojili se též Tomáš II. ze Stromoncourtu a Ubertino Pallavicini z Bodonitsi. Největším překvapením pak byla změna dresu bývalého velitele Vilémovi posádky v Chalkis Geoffroie z Bruyères, který přešel do tábora svého švagra Guye I. de la Roche.
Vilém neúnavně útočil na pozice oponentů. Neúspěšně obléhal benátské pozice Modon a Coron na Peloponésu a vedl nájezd do Attiky, kde byl málem zajat. Nakonec sebral co nejvíce vojska a v plné síle vtrhl na sever. V Boiócii blízko hory Karydi se strhla bitva mezi Achájskými a protivilémovskou koalicí. Vilémovo vítězství bylo drtivé a franští pánové uprchli do Théb. Vilém se připravoval na obléhání, od kterého jej zrazovali vlastní šlechtici a athénský arcibiskup, žádající ukončení konfliktu. Po slibu Guye de la Roche, že se dostaví k dvoru do Nikli, kde bude souzen, se achájská vojska stáhla. Dalšího vítězství dosáhly Vilémovy oddíly nad Benátčany u Oreoi a válka dospěla ke konci. Dne 6. srpna 1258, Vilém z Verony a Narzotto dalle Carceri vydali v zajetí souhlas k zahájení jednání o míru prostřednictvím benátského dóžete. Nově designovaný negropontský baili Andrea Barozzi měl s Vilémem podepsat mír, který potvrzoval předchozí stav.
Ovšem to Vilém už bojoval na severu s Palailogy a po průšvihu u Pelagonie roku 1259 se ocitl v zajetí. Dočasný správce knížectví athénský vévoda Guy de la Roche jako jednu z prvních věcí zařídil propuštění stále zajatých triarchů Viléma a Narzotta. Po návratu ze zajetí se kníže Vilém zastavil na Euboie, kde se setkal s Guyem a konečně s triarchy a Benátkami zpečetili mírovou smlouvu ukončující válku o Eubojské dědictví. Vilém II. potvrdil Viléma, Narzotta a Grapella jako triarchy a ti museli přísahat věrnost knížeti. Pevnost Negroponte byla zbořena, Benátky si udržely svůj vliv a pozice, které získaly od triarchů ovšem ony, kníže a jejich lidé byli zproštěni cla. Co se týče zisku v porovnáním s vynaloženými náklady, převládalo zejména na straně Benátek zklamání. V roce 1261 se Chalkis stalo sídlem titulárního katolického konstantinopolského patriarchy.