Česká válečná taktika po Husitských válkách
Česká válečná taktika v druhé polovině 15. století, která se inspirovala švýcarským vzorem, představuje přechod od defenzivního husitského vojenství k ofenzivní a mobilní taktice pěchoty. Zatímco první polovině 15. století dominovala v Čechách defenzivní taktika vozové hradby, v druhé polovině století (zejména v éře krále Jiřího z Poděbrad, Matyáše Korvína a působení Bratříků na Slovensku) začali čeští žoldnéři přebírat útočné prvky od elitní švýcarské pěchoty. Švýcaři v té době prosluli schopností likvidovat těžkou šlechtickou jízdu na otevřeném poli bez jakýchkoliv opevnění.
Stejně jako Švýcaři, i čeští bojovníci se po skončení husitských válek stali vyhledávanými profesionálními žoldnéři po celé Evropě (viz tzv. "Černá rota" Matyáše Korvína). Vynikali přísnou disciplínou, organizací a koordinací na bojišti, což v tehdejších feudálních armádách nebylo běžné. Čeští válečníci tehdy opustili pasivní krytí za vozy a začali se formovat do hlubokých, sevřených čtvercových formací pěchoty. Tyto šiky byly schopné rychlého manévru a agresivního čelního útoku na nepřítele. Po švýcarském vzoru tvořili jádro formace kopiníci (s dlouhými píkami proti jízdě) a halapartníci (pro boj zblízka a stahování jezdců z koní). Na křídlech a před šikem operovali střelci z kuší a palných zbraní, kteří nepřátelskou formaci před samotným střetem oslabili. Na rozdíl od statické obrany husitů byla tato nová taktika výrazně ofenzivní a mnohem snadněji formovatelná. České specifikum bylo masivní použití pavéz. Čeští velitelé totiž švýcarskou taktiku nepřevzali slepě, ale obohatili ji o vlastní zkušenosti. Protože švýcarské šiky byly zpočátku zranitelné masivní střelnou palbou, Češi do formací integrovali velké štíty (pavézy). Pavézníci tvořili doslova "živou hradbu" v prvních řadách šiku, která chránila pikenýry a střelce před šípy a palnými zbraněmi během postupu vpřed. Tato kombinace švýcarské útočné síly a českých ochranných prvků vytvořila jeden z nejefektivnějších vojenských systémů pozdního středověku, který předznamenal nástup renesančního vojenství.
Nejvýznamnější a nejúspěšnější nasazení této taktiky proběhlo ve službách uherského krále Matyáše Korvína. Ten vytvořil stálé profesionální žoldnéřské vojsko, jehož elitní jádro tvořili právě čeští pěšáci pod vedením slavných velitelů, jako byl František z Háje nebo Jan Haugvic z Biskupic. Taktika se skvěle osvědčila v bitvách proti Turkům na Balkáně, například na Chlebovém poli (1479), kde české šiky pomohly rozdrtit osmanskou armádu. Korvín s touto armádou rovněž porážel těžkou jízdu rakouského arcivévody a císaře Svaté říše římské Fridricha III. Habsburského a v roce 1485 úspěšně dobyl Vídeň. Paradoxně bojovali čeští žoldnéři v Korvínových službách touto taktikou i proti domácím vojskům na Moravě a ve Slezsku. Samotnou taktiku využívala rovněž vojska krále Jiřího z Poděbrad a tzv. Bratříci pod vedením Petra Aksamita (1400-1458) na Slovensku - zpočátku sice využívali tradiční vozové hradby, ale postupně přešli na ofenzivnější styl koordinovaných pěších šiků. Uplatnili ji v desítkách střetů s uherskou šlechtou. Dne 21. května 1458 v bitvě u Blatného Potoka však sami podlehli mnohonásobné přesile vojska krále Korvína. Šlo o první velkou porážku bratříků, při níž padl i jejich hlavní velitel Aksamit.
V Německých zemích (Svaté říši římské) mělo uplatnění této české taktiky ve druhé polovině 15. století zásadní, přímo evoluční význam. Čeští žoldnéři zde působili jako elitní vojenská síla, která do německého prostředí přinesla kombinaci hlubokých pěších šiků, palných zbraní a masivního využití velkých štítů (pavéz). Německá historiografie mluví o silném "českém vlivu" na vojenství v oblastech sousedících s tehdejším Českým královstvím (především v Bavorsku, Sasku, Lužici a Frankách). Německá knížata si rychle uvědomila, že disciplinovaná česká pěchota dokáže na otevřeném poli eliminovat rytířskou jízdu. Čeští žoldnéři tak byli najímáni do lokálních válek mezi říšskými knížaty (někdy i pod vedením Švýcarských velitelů). Vyvrcholením i labutí písní české taktiky na německém území byla nepochybně válka o landshutské dědictví. Česká pěchota zde byla najata falckým kurfiřtem a k zásadnímu zlomu došlo 12. září 1504 u Schönbergu (u obce Wenzenbach, vzdálené jen několik kilometrů od Řezna, v německé Horní Falci). Právě zde došlo k přímému taktickému střetu starší "české školy" a nově nastupující německé vojenské doktríny. Čeští žoldnéři vytvořili obrovský šik chráněný pavézami a podpořený palnými zbraněmi. Formace sice nakonec podlehla drtivé přesile německého dělostřelectva a jízdy císaře Maxmiliána I., ale její houževnatost a schopnost manévru potvrdily vysoké kvality českého systému.
Nejvýznamnějším důsledkem uplatnění této taktiky v Německu byl její přímý vliv na vznik slavných německých Landsknechtů. Císař Maxmilián I. na konci 15. století reformoval říšské vojsko a jako vzor sice vzal čistě útočný švýcarský šik, ale německé formace do sebe integrovaly prvky, které Švýcaři odmítali, ale které byly typické právě pro Čechy: zatímco Švýcaři dlouho spoléhali téměř výhradně na chladné zbraně (píky), němečtí landsknechti – po vzoru Čechů – masivně zařazovali do šiků arkebuzníky a mušketýry. Češi navíc prokázali, že útočnou pěší taktiku lze efektivně provozovat na čistě profesionální, žoldnéřské bázi (bez švýcarského nacionálního patriotismu), což Němci dokonale okopírovali. Uplatnění české taktiky v Německu tak tvořilo klíčový evoluční mezistupeň mezi středověkým husitským válčením a moderní renesanční taktikou kombinující píky a palné zbraně, která v Evropě dominovala po celé 16. století.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern ... _(Uhersko)
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk ... v%C3%A1lky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lancknecht
viewtopic.php?t=7025
) včetně diskuze..
