Roku 1211 bylo obsazeno Nauplio a roku 1212 Argos. Vítězný Geoffroi Villehardouin pak celou Argolidu udělil v léno athénskému Otovi de la Roche za významnou pomoc při jeho získání. Argolidu spravoval Otův stejnojmenný druhorozený syn, V roce 1251 athénský Guy vykoupil toto území od svého bratra za 15 000 hyperpyronů. Argolidu spravovali obvykle druhorození synové rodu de la Roche. Jako takový se Jakub v roce 1280 silně angažoval v bojích proti Byzanci na Euboie.
Rod de la Roche vymřel roku 1309 a nahradili jej vévodové z Brienne. Ti v roce 1311 přišli po bitvě u Halmyrosu o Athény, ale Peloponéské državy jim zůstaly. Roku 1356 přešel v dědictví na Izabelu d´Enghien, která jej předala svému synu Guyovi. Po jeho smrti roku 1377 Argo držela jeho dcera Maria a její manžel benátský aristokrat Petr Cornaro. Jejich postavení stále více záviselo na pomoci Benátek, což snad Petr do jisté míry podporoval. Cornaro zemřel roku 1388 a Benátský senát nabídl dědičce Argolidy Marii za její dědictví 700 zlatých doživotní roční renty. Zatímco se ladily právní aspekty převodu, nehledě na nějakou legálnost vtrhla do Argolidy koalice morejského despoty Teodora I. Palailoga a athénského Neria Acciaioliho s najatými osmanskými vojáky. Obsazen byl jak Argos tak Nauplion, ale Benátky se Nauplia rychle zmocnily zpět. Argos k Benátkám dostal až roku 1394, výměnou za svobodu pro zajatého Neria Acciaioliho.
V květnu 1397 bylo město Argos, dobyto při překvapivém nájezdu tureckého Jakuba Paši. Záhy benátská posádka opustila hrad. Město bylo srovnáno se zemí a Turci si odvedli pěknou řádku zajatců. Benátčané se rychle vrátili a okamžitě sem zvali obyvatelstvo. Ovšem díky pěti kilometrům, které dělili město a moře, nebyl Argos pro Benátky prvořadou pevností a začal zvolna upadat.
V dubnu 1463 se k Argosu přiblížilo osmanské vojsko a díky pomoci (případně zradě) jednoho z duchovních na hradě, byla pevnost obsazena Turky bez boje. V rámci široce pojaté ofenzivy v létě 1464 Benátčané pod Bertoldem d´Este mimojiné obsadili i Argos. Při dalším postupu u Akrokorintu ale Benátčané utrpěli porážku a d´Este byl zabit při obléhání.
Následující rok silné turecké vojsko pod Mahmúdem Pašou Angelovičem překročilo Hexamilion a snadno se zmocnilo Argosu. A opět putovaly řady jeho obyvatel do otroctví, tentokrát se měli usadit ve stále málo zalidněné Konstantinopoli.
Po roce 1480 bylo v Naupliu založeno dolní město na severní části polostrova. Prakticky okamžitě se sem přestěhovala většina obyvatel sídlící doposud na akropoli, stejně jako benátská správa. Za druhé turecko-benátské války roku 1500 Bajezidovo vojsko přitáhlo k Naupliu, ovšem přední oddíly byly rozprášeny útoky stradiotů. Turci se přesunuli k Modonu a po jeho překvapivém pádu se před Nauplio vrátili. Mezitím zajatý modonský velitel Gabriel Turkům uprchl a vyzval Nauplio, aby jeho obyvatelé vytrvali v odporu. Navíc místní dostali zprávy o pomocné benátské flotile. Pevné opevnění a odhodlání nakonec přimělo Turky podruhé odtáhnout s nepořízenou. Silná a sebevědomá posádka pak provedla několik úspěšných výpadů na Turky obsazená území, za což se turecká strana pomstila na nevinných obyvatelích řeckých ostrovů. Nauplio se tedy ubránilo, ale přišlo o značnou část Argolidy a 13 tisíc zde usedlých Benátčanů, Řeků a Albánců ztratilo potravinovou soběstačnost. V souvislosti s útoky Turků zde proběhla jistá demokratizace a společnost se dělila na tři skupiny šlechtice, občany a prostý lid. Za svůj odpor byli obyvatelé Nauplia na dvacet let osvobozeni od daní, ovšem zůstala povinnost pracovat na solných pánvích.
Poslední velké obléhání zažilo Nauplio během třetí turecko-benátské války od 14. září 1538. Vojska Kassima Paši bylo ovšem velmi nepříjemně napadáno oddíly stradiotů, přesto předsunuté pevnosti Kastri a Thermisi záhy kapitulovaly. Nauplio se ale bránilo dále, zásoby byly přiváženy po moři, přičemž jisté problémy dělalo zásobování vodou. Turci obsadili dominantní vrch Palamidi odkud mohli z výšin ostřelovat město. Obránci se přesto drželi průběžně posilováni a zásobováni benátskou flotilou. Jejich výpady pak způsobovali obléhatelům citelné ztráty. Po 14 měsících obléhání Kassim Paša odtáhl a ponechal na místě jen malou posádku na Palamidi. Ta byla ovšem rychle zajata Benátčany.
Výsledný mír, ale nakonec přiřkl Sulejmanovi mimojiné i nedobyté Nauplio. Tuto smutnou zprávu přijel sdělit obráncům Admirál Mocenigo. V listopadu flotila odvezla všechno možné i nemožné a také všechny, kteří zde nechtěli zůstat. Klíče od bran pak byli předány Kassim Pašovi. Obyvatelé Nauplia byli oddaní a věrní a republika se snažila zachovat se k nim stejně. Byla sestavena komise pěti šlechticů, kteří se měli postarat o stradioti z Nauplia a přidělit jim půdu. Trvalo to dlouho a ne všichni na ní měli nárok. Řada jich nakonec skončila na Krétě, Korfu, Kefalonii, Kypru, v Dalmácii ale i v Benátkách nebo Veroně. Ovšem nemálo z nich nakonec prodalo své nové domovy a vrátilo se do původní domoviny jako poddaní Turků. Turci město přejmenovali na Mora Yenişehri a stalo se sídlem nově ustanoveného sandžaku.
V roce 1685 byly Argos i Nauplio obsazeny Benátčany a Nauplio bylo vybráno za hlavní město nového státního útvaru - Království Morea. Byly zde vybudovány a přestavěny pevnosti Bourtzi a Palamidi. Přesto v roce 1715 Argos – očekávaně, když jeho posádka pobořila část opevnění a odešla na Palamidi - a Nauplio s Palamidi dost nečekaně, rychle padly do rukou Turků.
V roce 1822 byl dobyt řeckými povstalci Argos, kde byla krátce posádka 700 mužů. Stejně tak bylo získáno Nauplio a bylo dokonce bylo v letech 1822-1834 hlavním městem obnoveného Řeckého státu. Pevnost byla v druhé polovině 19. století přeměněna na kasárna a v roce 1926 zde vznikla nechvalně proslavená věznice, která fungovala zejména pro odpůrce režimu a politické vězně.