Bitva u Kunfudy
aneb
Boj o Rudé moře
aneb
Boj o Rudé moře
O příčinách tohoto konfliktu je zbytečné se tu podrobněji vypisovat, tudíž pouze uveďme, že Řím si tajnými dohodami postupně zajistil souhlas několika mocností (poznámka č. 1) s anexí Tripoliska (2), kam ostatně již delší čas proudily italské investice a žila malá italská komunita. Po druhé marocké krizi nepopulární vláda ministerského předsedy Giovanniho Giolittiho 17. září 1911usoudila, že mezinárodní politická situace je příznivá pro uskutečnění těchto záměrů, načež v noci z 26. na 27. září 1911 předložil italský chargé d’affaires v Istanbulu velkovezírovi Ibrahimu Hakki Pašovi ultimátům požadující v 24hodinové lhůtě souhlas s okupací Tripolska a Kyrenaiky.
Zaskočení členové turecké vlády zpočátku k nestydatému požadavku zaujali poměrně vstřícný postoj, jelikož si byli vědomi vlastní vojenské slabosti a nehodlali o okrajovou a z ekonomického hlediska ztrátovou část druhdy mocné Osmanské říše bojovat. Jenomže s ohledem na zachování tváře vůči veřejnosti a partnerům na mezinárodní scéně, nemohli ponižujícímu ultimátu vyhovět bez alespoň symbolické kompenzace, načež Řím 29. září vyhlásil Vysoké Portě válku, a počátkem října se v Tripolisu a Tobruku vylodila italská vojska.
Turci i za této situace doufali, že se prekérní situaci podaří urovnat diplomatickou cestou (3), takže se jejich nepočetné jednotky (4) pod vedením plukovníka Neset Beye bez většího odporu stáhly do vnitrozemí. Ale když tato naděje pohasla, veřejné mínění se naladilo na vlasteneckou notu, takže na tripoliské válčiště dorazila řada dobrovolníků včetně brzy slavných válečníků jako např. Mustafa Kemal či Enver Bey, a protože se na osmanskou stranu postavilo i zdejší obyvatelstvo, obránci podnikli počátkem listopadu nečekanou protiofenzívu, načež válka vstoupila do poziční fáze.
Italové ovládali několik pobřežních enkláv, zatímco zbytek Tripolska a Kyrenaiky drželi Turci podporovaní místními Araby a Beduíny. Navíc se podle původních předpokladů krátká a snadná válka stávala stále brutálnější, což Římu na mezinárodní scéně nedělalo dobré jméno. „Obě strany se chovaly bestiálně,“ uvedl tehdy jeden britský komentátor. „U polodivokých arabských kmenů se takové počínání dalo čekat, ale že civilizovaní italští vojáci vraždili neozbrojené muže, ženy i děti ještě tři dny po odražení arabského útoku, nad tím zůstává rozum stát.“
Malá válka na Rudém moři
Takto si Giolittiho vláda válku proti „nemocnému muži Evropy“ o „bednu s pískem“ nepředstavovala, jelikož prodlužování konfliktu si vyžádalo značné zvýšení válečných výdajů a hrozila i ztráta podpory veřejnosti. Nepříznivá situace přiměla Italy k rozšíření válečných operací na jiná válčiště, přičemž se jejich pozornost přirozeně stočila k Rudému moři. Jeho celé východní pobřeží patřilo k Osmanské říši, ale na části protilehlého břehu se rozprostírala jejich kolonie Eritrea s přístavem Massawa, což námořnictvu poskytlo vhodnou operační základnu ke kontrole zdejších námořních komunikací. Vysoká Porta sice neplánovala do zdejších provincií vyslat posily, ale přesto mohla kontrola zdejších vod ovlivnit i průběh války o Tripolisko. To jak známo postrádalo pozemní spojení s jádrem Osmanské říše, a protože k Římu navenek loajální Londýn nepovolil transport tureckých vojsk přes Brity kontrolovaný Egypt, museli turečtí stratégové hledat jiné zásobovací trasy. Italské námořnictvo sice blokovalo zdejší pobřeží, ale Francouzi nad jejich aktivitami bezostyšně přivírali obě oči, takže zbraně a válečný materiál pro Tripolsko hojně proudily přes jejich kolonii Tunisko, zatímco do Kyrenaiky mířily zástupy dobrovolníků z Egypta.
Ten byl formálně součástí Osmanské říše, a jeho muslimské obyvatelstvo v konfliktu s křesťanskou Itálií sympatizovalo s Turky, takže není divu, že přes zemi na Nilu vedly pašerácké trasy umožňující zásobování tureckých vojsk. Objem přepraveného materiálu byl sice nepoměrně menší než u tuniské cesty, ale až do Medíny vedla nedávno vybudovaná Hidžáská železnice, takže hrozilo nebezpečí, že zdejší přístavy poslouží k hromadné přepravě zbraní a válečného materiálu do Egypta či Sudánu, odkud mohly pokračovat na severoafrické válčiště.
Turecko dlouhodobě na Rudém moři nedisponovalo většími válečnými loděmi, jelikož se jednalo o odlehlou a v případě uzavření Suezského kanálu od centra říše izolovanou oblast, ale protože v Jemenu a Ásiru před nedávnem vypuklo arabské povstání, operovala tu početná flotila menších jednotek majících za cíl zamezit pašování zbraní a munice rebelům. Dodejme, že ještě v únoru 1911 zde krátce působil i chráněný křižník HAMIDIYE, jenž měl demonstrovat odhodlání Vysoké Porty udržet kontrolu nad touto oblastí, ale záhy byl - nehledě na naléhání velitele místních pozemních sil - z Rudého moře stažen.
Kromě jádra floty soustředěného pod vedením námořního kapitána Tahira Beye krátce po vypuknutí války v Dardanelách, se území Osmanské říše členilo na sedm oblastních velitelství - komodorátů (komodorluklar), v jejichž čele stáli jednotliví komodorové, kteří sice veleli svěřeným lodím, ale sami byli podřízeni velitelům tamějších pozemních sil. Konkrétně oblasti Rudého moře od 17. července 1911 velel korvetní kapitán (bimbaşi) Hamid (či Hamit) Bey, jenž se však musel podvolovat rozkazům Müsüra Izzeta Paši.
Zdaleka největší tureckou válečnou lodí na Rudém moři byl PEYKIŞEVKET (též uváděný jako PEYK-I ŞEVKET) oficiálně klasifikovaný jako torpédový křižník (reálně torpédový-dělový člun) o výtlaku 775 tun, jemuž sekundovaly dělové čluny ORDU, BAFRA, ANTEP, MALATYA, GÖGCEDAG, REFAHIYE, MUHA, KASTAMONU, HALIC, YOZGAD, NEVSEHIR a TASKÖPRÜ doplněné transportní lodí BAHRIAMER a ozbrojenými jachtami ŞIPKA a BEYRUT. Kromě větších přístavů jako Džidda, Hodejda a Akaba kontrolovala Osmanská říše na pobřeží Rudého moře i řadu menších portů, přičemž nás bude vzhledem k tématu zajímat především kotviště v městečku Kunfuda (Turky označovaném jako Konfide, Italy Kunfide) ležícím na území dnešní saudskoarabské provincie Mekka.
Osmanské námořnictvo zde tedy mělo dostatek potenciálních základen, jenomže co čert nechtěl, žádná nedisponovala odpovídajícím technických zázemím. Pravda, v r. 1901 byla schválena stavba skluzu, kovárny a opravárenské dílny na ostrově Kamaran dokončené nákladem 100 000 tureckých lir o dva roky později, jenomže šlo pouze o provizorní řešení, takže k provádění větších oprav musely turecké válečné lodě stále odplouvat do Suezu či Istanbulu a platit nemalé poplatky za proplutí Suezským kanálem. Proto byl v r. 1908 přednesen požadavek na zvelebení tohoto arsenalu a objednávku dvou suchých doků určených pro Kamaran a Basru, jenomže na jeho realizaci se až do vypuknutí první světové války nenašly peníze.
Proto zde nebylo možné provádět čištění trupů válečných lodí, větší opravy ani jejich řádnou údržbu, a jelikož zde některé působily už několik let, nalézaly se většinou v žalostném stavu. A jelikož Turci až do poslední chvíle nepočítali s vypuknutím konfliktu, ministr námořnictva poslal dělové čluny YOZGAD, NEVSEHIR a TASKÖPRÜ do Suezu k opravám, kde byly po vyhlášení války internované Brity, a do zdejších doků v době zahájení nepřátelství ze stejného důvodu směřoval i MALATYA.
Problematické bylo i obstarávání uhlí ve válečných podmínkách, k čemuž turecké námořnictvo za mírových časů využívalo hlavně sklady v Port Saidu a Džiddě, a uhelné stanice byly i na ostrovech Kamaran a Farasan, přičemž po vypuknutí války ztratilo možnost používat první z nich, a zůstalo odkázáné hlavně na palivo uložené v Džiddě. Tam sice podle záznamů z r. 1910 mělo námořnictvo uskladněno 1862 tun uhlí, což se s ohledem na typy válečných lodí používaných na Rudém moři jevilo jako dostatečné množství (uhelné bunkry nejrozšířenějších dělových člunů měly kapacitu 40 až 44 tun), ale horší to už vzhledem k italské blokádě bylo s jeho distribucí do jednotlivých přístavů.
Navíc byly posádky včetně důstojnického sboru na válku špatně připravené a neexistoval žádný plán bojových operací, takže zdejší komodor se ocitl v nezáviděníhodné situaci, neboť bylo velmi pravděpodobné, že dříve či později bude muset čelit silnějšímu a nepoměrně lépe připravenému protivníkovi. Většina lodí zpočátku kotvila v Hodejdě, kde si zřídil velitelství i korvetní kapitán Hamid Bey, ale další byly rozptýlené v ostatních přístavech v jižní části Rudého moře včetně Kunfudy. A jako by toho nebylo málo, řada detašovaných lodí postrádala radiotelegrafickou stanici, pročež je bylo možné kontaktovat pouze v přístavech napojených na telegrafní síť.
Krátce po zahájení války se v malém přístavišti poblíž Džiddy shromáždily torpédový křižník PEYKIŞEVKET, dělové čluny ORDU, MALATYA a REFAHIYE společně s ozbrojenou jachtou BEYRUT. Nejvyšší hodnost měl velitel PEYKIŞEVKET korvetní kapitán Nafi Bey, jenž byl toho názoru, že nejrozumnější řešení představuje odplutí do Suezu, v čemž jej podpořil i fregatní kapitán Hamid a velitel armádních sil v Hidžázu. Přesto se na velitelské poradě velitelé REFAHIYE a ORDU rozhodli tyto instrukce neuposlechnout, neboť byly toho názoru, že o takto závažné věci jako je internace v neutrálním přístavu nemůže rozhodovat pouhý komodor, nýbrž ministr námořnictva.
Navzdory tomu zvedly PEYKIŞEVKET, MALATYA a BEYRUT kotvy a zamířily k Suezu, přičemž v případě střetu s nepřítelem byly jejich velitelé odhodláni bojovat, což již dříve poněkud teatrálně demonstroval kapitán BEYRUTU, jenž prohlásil: „Pokud narazím na nepřátelské lodě, budu bojovat až do konce pro zachování vlastní cti, a poté vyhodím loď do povětří.“ Jejich válečnické odhodlání však nebylo podrobeno zkoušce ohněm, neboť všechny lodě do cíle dorazily, aniž by posádky spatřily nepřítele. Dodejme, že Britové je v souladu s proklamovanou neutralitou skutečně internovali a po válce vrátili právoplatnému majiteli.
Velitelé REFAHIYE a ORDU následně obdrželi v Džiddě instrukce od ministra námořnictví zůstat pod velením korvetního kapitána Hamida, takže odpluli na jih, kde se setkali s velitelem tureckých námořních sil na Rudém moři. Zde komodor dostal rozkaz vysadit na ostrově Farasan asi 4000 vojáků Mehmeda Aliho Paši, naloděných následně na transportní parník BAHRIAMER a jeho dělové čluny. Po jejich vysazení zůstaly turecké lodě ještě nějaký čas poblíž ostrova, jelikož Mehmet Ali Paša nechtěl přijít o podporu válečných lodí představujících jeho jediné spojení s pevninou, takže se nakonec jeho muži opět nalodili a Hamid Bey je vylodil v Kunfudě.
Následně BAHRIAMER odplul do internace v Suezu a komodor dostal svolení jednat podle vlastního uvážení. Kunfuda, chráněná od moře ostrůvky, mělčinami a korálovými útesy, se mu jevila jako vhodný úkryt před italskou přesilou, takže zde postupně soustředil všechny zbývající válečné lodě na tomto válčišti. Údajně chtěl také původně odplout do internace, ale poté co se od velitele internovaného PEYKIŞEVKET dozvěděl o proplutí italských válečných lodí Suezským kanálem, zde uvízl, a v podstatě pouze čekal až jeho skrýš odhalí nepřítel. O výsledku případné bitvy si přitom mohl učinit představu na základě osudů lodí jeho kolegy velícímu komodorátu v Preveze, které nemilosrdně zničili (5) Italové na samém počátku války.
Konkrétně se jednalo o dělové čluny ORDU, ANTEP, KASTAMONU, BAFRA, MUHA, REFAHIYE a GÖGCEDAG plus ozbrojená jachta ŞIPKA. Dodejme, že podle některých starších zdrojů, se tyto dělové čluny původně nalézaly v Perském zálivu a v Kunfudě zůstaly kvůli nedostatku paliva poté co byly povolány na Středozemní moře. Ano, Perský záliv tvořil samostatné komodorství s centrem v Basře, ale to podle tureckých pramenů provozovalo pouze dělový člun MARMARIS.
V době zahájení války neměli Italové na Rudém moři ani u Italského Somálska větší námořní síly, takže spoléhali na chráněný křižník PUGLIA doplněný torpédovým křižníkem ARETUSA, dělovým člunem VOLTURNO a hydrografickou loď STAFFETTA, přičemž velitelem tohoto malého uskupení byl námořní kapitán Ugo Rombo. Jenomže záhy sem přesunuli další lodě, takže koncem podzimu 1911 už jeho nástupce námořní kapitán Giovanni Cerrina Feroni disponoval i chráněnými křižníky PIEMONTE, CALABRIA a ELBA podporovanými torpédovým křižníkem CAPRERA, dělovým člunem GOVERNOLO a torpédoborci ARTIGLIERE, BERSAGLIERE, GRANATIERE a GARIBALDINO. Kromě torpédoborců se sice jednalo vesměs o starší, ale k zamýšleným úkolům plně postačující lodě, což byla ostatně běžná praxe, neboť i na hlavním válčišti ve Středomoří si hojně zabojovaly kupř. nejstarší pancéřové křižníky MARCO POLO, VETTOR PISANI a CARLO ALBERTO.
Bezpochyby to byla dostatečná síla, aby Italové proměnili „Mar Rosso“ v „Mare Nostrum“, takže nejenom kontrolovali civilní lodě, ale také zásobovali arabské povstalce penězi i zbraněmi (6), a hlavně dle libosti útočili na nepřátelské přístavy. Ostatně první větší přepad proběhl už 2. října, kdy napadli Hodejdu a potopili zde dva motorové hlídkové čluny určené pro flotilu v Perském zálivu. Ty sem ještě před jejich oficiálním převzetím dopravil britský parník, jenomže vzhledem k vypuknutí války ministr námořnictva požádal Brity, aby je internovali v Adenu či jiném neutrálním přístavu, ale ještě než k tomu došlo, zničily je granáty vypálené ARETHUSOU a VOLTURNOU.
Útoky na turecké přístavy neustávaly, přičemž křižník PUGLIA 3. listopadu vnikl do pro Vysokou Portu velmi důležitého Akabského zálivu, a napadl dělový člun HALIC vzdorující podle tureckých zdrojů zdrcující palebné převaze přibližně 50 minut, a nakonec potopený otevřením Kingstonových ventilů. Poté Italové pro Rudé moře vyhlásili jednostranné příměří, neboť touto oblastí proplouval britský královský pár cestující do Indie, ale po jeho vypršení útoky pokračovaly s neztenčenou silou. Jak víme, Osmanská říše stále na Rudém moři provozovala větší množství válečných lodí, a byť se jednalo o malé dělové čluny a pomocné jednotky, Italové se už v říjnu obávali invaze do Eritreje (7). To sice bylo vzhledem k zaneprázdnění tureckých vojsk na arabské frontě krajně nepravděpodobné, ale malé desanty z pobřežních bárek, o kterých získali Italové informace o měsíc později, nešlo šmahem vyloučit.
Pokračovala rovněž kontrola tureckých a neutrálních parníků, přičemž PIEMONTE v prosinci 1911 zaznamenal cennou kořist, když poblíž Suezského zálivu zastavil 20 let starý parník KAYSERI (2485 BRT) plující do Hodejdy pro nemocné turecké vojáky. Ten měl sice bíle natřený trup a zdaleka viditelné znamení Červeného půlměsíce deklarující, že se jedná o nemocniční loď, leč abordážní komando na lodi podle italských zdrojů sice našlo zdravotnický personál, ale i náklad uhlí (a údajně i zbraně a střelivo), takže velitel PIEMONTE parník zadržel. Následně byl i třes turecké protesty vyzbrojen a 1. listopadu 1912 zařazen do italského válečného loďstva jako pomocná loď ERITREA, přičemž původní kapitán Cemal Bey a jeho námořníci byli prohlášení za válečné zajatce a do vlasti repatriováni až po skončení války. Další tučnou kořist představoval parník MENZALEK zadržený CALABRIÍ při převozu většího počtu stříbrných mincí údajně určených osmanským vojákům.
Po uskupení korvetního kapitána Hamida, se však jakoby slehlo moře, takže Italové stále kalkulovali s jeho možným výpadem. A protože Rudým mořem vedly trasy přepravující na tripoliskou frontu tisíce tělesně zdatných a pouštním podmínkám přivyklých eritrejských askariů nahrazujících padlé Italy (během krátké doby z nich bylo zformováno 12 praporů), stala se Ceronni Ferroniho prioritním úkolem eliminace této v italských očích notně zveličené hrozby. Turecký komodor totiž na ofenzivní akce neměl ani pomyšlení; jeho lodě patrně neměly dostatek uhlí (údajně je měl přivézt právě KAISERI) a hlavně byly ve špatném technickém stavu, načež rychlost mnoha jednotek poklesla na polovinu nominální hodnoty a MUHA úplně přišel o schopnost pohybu vlastní silou.
Pátrání po tureckých válečných lodí však dlouho připomínalo hledání pověstné jehly v kupce sena či v tomto případě spíše bedně s pískem, ale dlouhodobá nečinnost si jistě vybrala daň v podobě poklesu morálky. V myslích námořníků i důstojníků totiž hlodal červíček pochybností, jestli neuvízli v pasti, která dříve či později sklapne, a zda v takovém případě nebude rozumnější lodě zničit a zachránit alespoň vlastní životy. Kunfuda leží na úseku pobřeží krytém několikset mil dlouhou korálovou bariérou, přičemž Hamid počátkem války rozhlásil, že severní i jižní průchod kryjí minová pole, jenomže se jednalo o blaf, který Italové brzy prokoukli, takže nemohl spoléhat, že odradí případné útočníky.
Navíc bylo možné labyrintem korálových útesů a mělčin proplout s pomocí místních lodivodů, tudíž ani přírodní podmínky nedokázaly sami o sobě zaručit turecké eskadře bezpečí. To mohlo změnit nakladení minových polí a zřízení pobřežních baterií, jenomže Turci zde žádné miny neměli, a na pobřeží stálo pouze několik lehkých polních děl kryjících severní přístupovou trasu kolem ostrova Kunfuda. Při obrážení nepřátelského pokusu o průnik do Kunfudské zátoky se mohla dobře uplatnit i torpéda, přičemž REFAHIYE, ORDU, GÖGCEDAG, ANTEP a BAFRA původně disponovaly jedním 450mm vrhačem, ale ten byl odstraněn krátce po vstupu do služby, tudíž Turci museli spoléhat pouze na hlavňovou výzbroj.
Základ jejich sil tvořilo šest nových dělových člunů třídy TASKÖPRÜ disponujících každý dvěma děly ráže 47 mm a stejným počtem kulometů, zatímco o něco starší KASTAMONU nesl jedno dělo ráže 75 mm a jedno ráže 47 mm. MUHA nebyl ničím jiným než remorkérem osazeným 70mm a 37mm kanónem, a jachta ŞIPKA dostala po zařazení do válečného námořnictva dělo ráže 57 mm a dvě ráže 47 mm, takže je zřejmé, že co se hmotnosti souhrnné boční salvy týče, osmanskou eskadru mnohonásobně převyšoval každý jeden jediný italský křižník.
Z pohledu Turků bylo navíc nepříjemné, že oblast rozkládající se mezi Hidžázem a Jemenem a označovanou jako Ásir, z velké části kontrolovali arabští vzbouřenci šejka Idríse, kteří zcela odřízli spojení s jižní výspou Osmanské říše a ovládli i několik přístavů. Podle tureckých pramenů nakonec právě zdejší povstalci prozradili úkryt jejich lodí, zatímco italské zdroje uvádí, že se tak stalo na základě dokumentů ukořistěných na KAISERI.
Shodou náhod právě v době, kdy se kolem Kunfudy stahovala italská oprátka, naskytla se příležitost ze škrtící smyčky na poslední chvíli alespoň dočasně vyklouznout, neboť 5. ledna 1912 svolal korvetní kapitán Hamid Bey na palubu ŞIPKY velitelskou poradu, na které padlo rozhodnutí přemístit lodě k některému z ostrovů ležících uvnitř oné korálové bariéry. To však vyžadovalo zmapování rozmístění podmořských útesů a vyměření plavební trasy, což měl následující den provést dělový člun BAFRA, jenomže ten kvůli špatné viditelnosti nemohl kotviště opustit, a 7. ledna krátce před polednem se nad severním horizontem objevily husté sloupce kouře zvěstující připlutí italských válečných lodí.
Počátkem ledna 1912 se totiž námořní kapitán Cerrina Feroni velící italským silám v oblasti Rudého moře rozhodl k současným úderům na několik přístavů, ve kterých se údajně shromažďovaly armádní jednotky, přičemž součástí operace bylo i ověření podezření zpravodajců, že dlouho hledané turecké lodě kotví u Kunfudy. Ke splní těchto úkolů vyčlenil dvě uskupení, přičemž první určené k ostřelování pobřeží a k upoutání pozornosti Turků tvořily PUGLIA a CALABRIA, zatímco druhé chráněný křižník PIEMONTE a torpédoborce ARTIGLIERE a GARIBALDINO.
Nás bude zajímat především formace, které z paluby PIEMONTE velel fregatní kapitán Osvaldo Paladini, určená k prohledání pobřeží Hidžázu na jih od Džiddy, neboť právě ona objevila tureckou formaci. Vzhledem k tomu, že Hamid chystal přesun na nové kotviště, jeho lodě měly už 6. ledna doplnit zásoby paliva, které z Džiddy dopravily pobřežní plachetnice, jenomže k tomu pro jakési technické problémy nedošlo, takže zauhlování odložil na 7. ledna. Toho dne po rozednění kotvily ŞIPKA, ANTEP, KASTAMONU a ORDU na vnější rejdě, zatímco ostatní lodě stály hlouběji uvnitř Kunfudské zátoky. Posádka BAFRY překládala palivo z arabského sambuku, zatímco námořníci z GÖGCEDAGU a REFAHIYE v potu tváře přemísťovali uhlí z bunkrů plavbyneschopného MUHU, přičemž korvetní kapitán Hamid Bey velel z paluby dělového člunu KASTAMONU.
Paladiniho formace dostala rozkaz proniknout severním vplavem za korálovou bariéru, a poté plout podél pobřeží Arabského poloostrova na jih tak dlouho, dokud se nesetká s uskupením určeným o ostřelování pobřeží, přičemž měla pátrat po tureckých válečných lodích. Snad proto, aby ze zatažené sítě neunikla žádná kořist, nedržely se italské lodě pohromadě, takže když hlídky na torpédoborcích spatřily siluety tureckých lodí, nemohli fregatní kapitáni Berardelli a Sorrentino velící ARTIGLIERE a GARIBALDINO prozatím (8) počítat s podporou artilerie na PIEMONTE.
