Sherman s modulárním kompozitním pancířem HCR2
Jednou z nejsmrtonosnějších hrozeb pro spojenecké tanky během bojů na západní frontě rozhodně byly německé ruční protitankové zbraně Panzerfaust a Panzerschreck, jejichž kumulativní hlavice dokázaly až do konce války snadno zničit jakýkoliv spojenecký obrněnec. Posádky amerických tanků M4 Sherman proto přišly s širokou škálou polních improvizací ve snaze zvýšit ochranu svých strojů - od připevňování pytlů s pískem přes navařování ocelových plátů z vyřazených vozidel až po zalévání čelního pancíře betonem. Tyto zlepšováky ale často neměly valný účinek a většinou jen zbytečně přetěžovaly podvozek. Snaha najít na německé pěší protitankové raketomety odpověď ale probíhala i na oficiální úrovni. Jedním z výstupů byly i modulární bloky přídavného pancéřování s označením HCR2. Každý blok měl tloušťku cca 26 cm, a tvořila jej dutá hliníková "krabice" naplněná směsí štěrku, asfaltu a pilin. Tyto bloky se následně silnými ocelovými lany připevnily na boky korby a obvod věže standardního tanku M4 Sherman, u nějž bylo zapotřebí pouze přivařit odpovídající úchyty. V kompletním stavu zvyšovaly bloky hmotnost tanku o cca 8 tun. Pozdější testy s využitím kořistních protitankových zbraní následně ukázaly, že tento primitivní kompozitní pancíř je vůči kumulativní munici překvapivě odolný. Bloky na věži dokázaly průpalný paprsek zastavit úplně, zatímco u bočního pancíře byla jeho síla výrazně snížena. HCR2 rovněž zvyšoval balistickou odolnost vůči podkaliberní munici HVAP ráže 76 mm. Nevýhodou pak byla zranitelnost úchytů, které se mohly při zásahu výbušnou municí přetrhnout a způsobit odpadnutí jednoho i více bloků. Testy HCR2 proběhly až na podzim roku 1945, a do bojů nezasáhly. Z hlediska budoucího vývoje ale šlo o velmi nadčasový koncept, a to jak využitím kompozitních materiálů, tak i jejich aplikace v podobě přídavných bloků upevňovaných na základní pancíř. Oboje se později stalo standardem pro moderní hlavní bojové tanky.
https://www.facebook.com/share/p/1GY4ma ... tid=wwXIfr
