Předpokládám, že označení stradioti či stratioti je v českém (a to i v relativně vojenskohistoricky vzdělaném) prostředí velmi málo známé. Obecně se jednalo o lehkou jízdu z Balkánu bojující převážně v zájmu Benátek. Jejich počátky lze vysledovat v Řecku v 15. století a z dějin mizí na počátku 18. století.
Jméno se odvozuje od řeckého termínu voják „stratiotes“. V pozdní Byzanci to označovalo jízdního vojáka, který vlastnil léno, pronoiu. Je to ale nápadně podobné i italské cestě „strada“ a dalo by se přeložit jako „cestáři“, ochránci cest, potulní jezdci. Nicméně nejstarší latinské prameny z počátku 15. století obsahují variantu „stratiotes“, tedy se nejspíše jedná o italskou zkomoleninu řeckého slova.
Prakticky nepřetržité období bojů na Peloponésu od počátku 15. století přimělo byzantské despoty z Moreje, Theodora I. a Theodora II. Palaiology zabezpečovat svá území víceméně stálými, ale nepravidelnými obránci, kteří by navíc pobírali malý nebo nejlépe žádný plat. Ideálními se pro to jevili v boji zkušení Albánci, které sem despotové houfně zvali a usazovali jako hraničáře. Za ochranu před Turky a příležitostnou službu v rámci armády měli jisté výhody, prakticky obdobný princip jako u našich Chodů. Pokud byli ovšem povoláni „do pole“ měli vyjednán i klasický žold. Po pádu Byzantské říše se většina těchto bojovníků přestěhovala na území ovládaná Benátkami, zejména do okolí měst Argos, Nauplia, Coron, Modon Monemvasia, později i na Jónské ostrovy Korfu, Zante, Kefalonii nebo na Krétu.
Jako lehká jízda sloužily klasicky k průzkumu, přepadům, nečekaným manévrům a vysoká mobilita byla jejich velkou zbraní. Byli postrachem vesnic a městeček, často velmi vzdálených od hlavního proudu armády či od hranice. Díky své taktice ve spojení s rozhodností a odvahou nezřídka porazili nejen početnější oddíly, ale také vyšli jako vítězové z několika srážek s těžkou jízdou. Byla to prakticky křesťanská obdoba způsobu boje tureckých akindžijů, který navazoval na staré nomádské tradice. Pravým protipólem stradioti byli osmanští pohraniční vojáci zvaní deli, rekrutovaní obvykle z islamizovaného slovanského obyvatelstav. Ti také ve velkém ovlivnili výzbroj a vzhled stradioti.
Na turecké akindži zareagovali i na severu Balkánu. Zde se už na konci 14. století objevují husaři jako lehká jízda jihoslovanského původu. Byli to původně zemědělci, sezónní vojáci, převážně Srbové. Měli o něco těžší ochranné odění než jejich turečtí protivníci nebo stradioti. Postupně s rozpínáním Osmanů se husaři stali etnicky smíšenějšími a od poloviny 16. století jsou uherskými husary typicky Maďaři.
Stradioti byli odvážní, dobří bojovníci, ale měli své problémy s disciplínou, přičemž často odmítali sloužit pod benátskými veliteli, a museli mít své vlastní. Důsledně lpěli na svém náboženství a stěhovali se často s celými rodinami. Jejich velitelé byli někdy ověnčeni velmi dlouhým seznamem titulů, což jim Benátky velmi rády poskytovaly. Nadobyčejně si cenili poct a privilegií a spokojili se i s nižším platem než západní žoldnéři. Snad předpokládali, že si jej dorovnají kořistí. Byli známí tím, že sekali hlavy mrtvým nebo zajatým nepřátelům, a podle některých zdrojů jim jejich vůdci platili jeden dukát za každou hlavu.
Tradičně se oblékali do směsice osmanského, byzantského a evropského oděvu. Pokud vůbec nosili zbroj, jednalo se o jednoduché kroužkové košile. V boji nosili helmy, které byly známé jako „chaska“, ale typickou oděvní součástí byla jejich pokrývka hlavy. Vyšší klobouk, či kónická čepice jsou téměř na všech vyobrazení stradiotů. Z toho odvozený název cappelletti (čepičáři?) byl v Benátkách dokonce synonymem pro označení stradioti či albanesi a přešel do obecného označení jezdců původem z Dalmácie.
Byli vyzbrojeni oštěpy, meči, palcáty, kušemi, luky a mezi zvláštnosti pařilo kopí s hroty na obou koncích zvané arzagaye nebo assagaye. Později nosili také turecký štít lichoběžného tvaru, převzatý od déliů. S rozvojem palných zbraní se do jejich výzbroje dostali i arkebuzy, ale oproti obdobným formacím byly zastoupeny v menším množství.
Původně až 80 % stradiotů tvořili Albánci, menší část byla slovanského a řeckého původu. Řekové ale byli velmi hojně zastoupeni ve velitelských funkcích. V pozdějších letech byli jejich příslušníci rekrutováni v Dalmácii a vlastní Albánii. V drtivé většině byli stradioti pravoslavné víry, ale existují záznamy i o muslimech v jejich řadách a spíše než víra, je spojovala hrdost na svou příslušnost a kladný vztah ke kořisti. Rodiny dodávaly republice vojáky po několik generací. Některé rody se pod dojmem většinové řecké společnosti během jedné dvou generací helenizovaly a v 16. století je zastoupení řecky hovořících mužů mezi stradioti vyšší, byť jde na vrub pořečtění Albánců a ne nějaké velké změně v rámci rekrutace.
Benátská republika používala stradioty ve svých bojích proti Osmanské říši a žádná válka na Peloponésu se bez nich neobešla. Od roku 1475 sloužili stradioti jako pohraniční jednotky ve Furlánsku. Ideální a nejúčinnější samozřejmě bylo jejich nasazení v otevřeném terénu, ale z nezbytí mnoho z nich bránilo benátské pevnosti. V bitvě u Fornova proti Karlovi VIII. se projevily jak výhody stradiotů – rychlé a nečekané manévry, tak i nevýhody, když napadli francouzský tábor. Pobrali kořist v odhadované výši 100 000 dukátů, aniž by se starali o průběh boje, což jim později někteří benátští představitelé vyčítali.
Stradioti vychvalovaní a oceňovaní v době válek s Turky, byly záhy označeni za buřiče, když v době klidu zbraní ignorovali mírové smlouvy a napadaly nepřátelské území i po skončení oficiálního nepřátelství.
Pod dojmem úspěchů a neortodoxní taktiky stradiotiů v severoitalských válkách začaly další evropské mocnosti rychle najímat žoldnéře ze stejného regionu, oddíly stradiotů přeplácely a nabízely nejrůznější výhody. Francie za Ludvíka XII. naverbovala v roce 1497 asi 2 000 stradiotů. Neapolsko a Španělsko v Itálii využívali jejich služeb, zejména díky zde usazeným albánským rodinám po jejich odchodu z Řecka. Jednotky estradiotů sloužily také v gardě krále Ferdinanda II. Aragonského a v 16. století bojovaly albánské oddíly dokonce v anglickém žoldu proti Skotům. Jindřich VIII. udělal velitele stradiotů Antoniose Stesinose hejtmanem v Calais. Skupiny Řeků také bojovaly v moskevském vojsku na konci 16. století.
Vyklízení pozic zejména na Peloponésu, ale přineslo další problém - co se stradioti dál? Co s tisíci lidí, kteří bojovali za Benátky, sice často za peníze, ale přesto nasazovali své životy a nyní mají zůstat na Turky obsazených územích? Tady se republika zachovala poměrně odpovědně a nabízela přestěhování a usazení rodinám stradiotů ve vlastním Benátsku, Kalábrii a benátské Dalmácii. Odhaduje se, že sem bylo přemístěno na 4 500 stradiotů plus jejich početné rodiny. Italský vliv samozřejmě mnoho rodin poznamenal a stradioti postupně splývaly se společností. Udrželi si ovšem povědomí o své službě a významně se podíleli na zakládání ortodoxních kostelů.
S územními ztrátami Benátek se počet stradiotů snižoval a například na Krétě se v roce 1589 uvádí jen čtyři rody stradiotů. Zprávy generálního provveditore di Candia, ale varují, že stradioti by měli být „skuteční Albánci“ a vojáci, narozdíl těch, co se za stradioty vydávají na Krétě. Byli to řečtí Kypřané a spíše zemědělci než cokoli jiného.
V Neapoli se jejich jednotky udrželi až do 18. století, přičemž Benátky již mnohem dříve upustili od jejich využívání, když v rámci moderního vojenství nedokázali ovládnout jejich nedisciplinovanost.
S postupem Turků se začaly omezovat mobilizační zdroje, ovšem poptávka po lehké jízdě, či nepravidelných bojovnících trvala. Od poloviny 16. století do evropských armád začaly pronikat obdobné jednotky z Balkánu, ovšem už bez albánské národnostní stopy.
Ostatní armády verbují jihoslovanské jednotky z Bosny a Chorvatska pod obecným pojmenováním chorvati (správně s malým ch) coby typ lehké jízdy, oblíbené zejména ve Francii (cravates). Do středoevropského prostoru se pak dostávají uherští husaři.
Na tradice stradiotů ve všech směrech od neohroženosti až po lásku ke kořisti pak navazují ještě panduři barona Trencka. To je epilog nepravidelné a zejména nedisciplinované jízdy
Na závěr malý sémantický exkurz
Hajduk – povstalec/ bojovník proti Osmanům na jihoslovanských územích. Častěji spíše bandité a vrazi jak je prezentovala Turecká moc než idealizovaní hrdinové chorvatského venkova.
Uskok - bojovník proti Turkům, ovšem se základnou na „svobodných“ habsburských územích.
Pandur - původně osobní jízdní strážce chorvatských šlechticů, od 17. století se název používá pro hraničáře chránící tzv. Vojenskou hranici ve Slavonii.
POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
