María de Estrada a další ženy conquistadorky

[Rase]

María de Estrada

Conquistadory si představujeme jako násilnické drsňáky, co se vydali za dobrodružstvím Nového světa, v honbě za pohádkovým bohatstvím. Patrně nás tak asi překvapí, že mezi nimi byla i nejedna žena. Jednou z nejslavnějších conquistadorek byla nepochybně María de Estrada, která se aktivně účastnila expedice Hernána Cortése při dobývání Mexika (1519–1524).

María de Estrada se narodila ve španělské Seville roku 1475 nebo 1486, její otec pocházel ze severního Španělska. Její bratr, Francisco de Estrada, doprovázel Kryštofa Kolumba při jeho výpravě do Ameriky jako lodní sluha. Když roku 1509 přesídlil do Nového světa trvale, María pravděpodobně cestovala s ním. Podle jedné teorie se zúčastnila brzké expedice do Dariénského zálivu (před rokem 1510), a to se svým bratrem či manželem. Expedice selhala ve své misi založit trvalé osídlení v oblasti, tudíž se vydala zpět do Santo Dominga. Cestou však loď ztroskotala u pobřeží Kuby. Zpočátku domorodci se ztroskotanými Španěly udržovali dobré vztahy, dokonce jim pomáhali cestovat podél pobřeží, avšak později byli zrazeni a zmasakrováni. Hrstka přeživších Evropanů poté byla zajata jedním z místních náčelníků, mezi nimi měla být právě i María de Estrada. Tato skupina měla několik let setrvávat na Kubě mezi domorodci a asimilovat se jejich kultuře. Byli zachráněni až poté, co na ostrov roku 1513 připluli další španělští dobyvatelé. Brzy nato se provdala za jednoho z nich, Pedra Sánchéze Farfána.
V roce 1519 se její manžel připojil k expedici Hernána Cortése, a účastnil se počáteční fáze dobývání Aztécké říše, ale není jasné, zda jej doprovázela i jeho žena. Některé moderní zdroje naznačují, že María de Estrada dorazila na pevninu teprve v dubnu 1520, s konkurenční expedicí Pánfila de Narváeze (v níž byl i její bratr Francisco), a která později na konci května 1520 rozšířila Cortésovy síly. Jisté ale je, že v červnu téhož roku dorazila do Tenochtitlánu. Podle Bernala Díaze del Castilla byla tehdy jedinou Španělkou ve městě. Během Cortésovy nepřítomnosti ale došlo ke krvavým nepokojům, které vyústily v plnohodnotnou domorodou vzpourou známou jako "La Noche Triste". Po týdnu pouličních bojů byla armáda nucena probojovat se zpět z města, utrpěla těžké ztráty a ztratila většinu zavazadel a dělostřelectva. María de Estrada tehdy měla bojovat jako "rodelero" (tedy mečem a štítem), a ukázala se "stejně dobrý bojovník jako kterýkoli muž". Později se prý podílela na rozhodném útoku kavalerie v bitvě u Otumby. Historikové Fray Juan de Torquemada a Francisco Cervantes de Salazar dodávají, že se účastnila obléhání Tenochtitlánu spolu s dalšími ženskými vojákyněmi a ošetřovatelkami, jako byla Isabel Rodríguez, Beatriz de Palacios a Beatriz Bermúdez de Velasco. Po dobytí Tenochtitlánu María s manželem zůstali v Mexiku. Podle kronikářů se účastnili založení Puebla de Zaragoza. Dominikánský historik Diego Durán tvrdí, že se účastnila bojů proti domorodým obyvatelům z Tetely a Hueyapanu, ze kterých Španělé vzešli vítězně.
Za své hrdinství a vítězství byli María s manželem obdarováni rozsáhlou encomiendou – Hueyapan, Nepupualco a Tetela. Její role při conquistě tudíž musela být velice důležitá, jelikož darovaná encomienda byla rozlehlá a bohatá, větší než encomienda ostatních dobyvatelů. Navíc Hernán Cortés Pedra Sáncheze Farfána jmenoval kapitánem Texcoca, aby mohl bránit tento významný region. Když v roce 1530 ovdověla, převzala přímou kontrolu nad panstvím, a v této funkci (encomendera Tetely) podala španělskému králi petici, aby požádala o lehčí zdanění svých pozemků. Nakonec se María de Estrada znovu provdala za Alonsa Martína, civilního osadníka - zeměměřiče a jednoho ze zakladatelů Puebla de Zaragoza ve Středním Mexiku. Od tohoto okamžiku je o jejím životě známo velice málo. Neznáme jistě ani datum její smrti, víme pouze to, že zemřela v Pueble během epidemie cholery ve 40. letech 16. století. Neměla potomky, ale vychovávala děti svého manžela. Její život se stal inspirací pro historické romány a eseje, které vyzdvihují její roli jako "nejlepší vojačky" Hernána Cortése.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mar%C3%ADa_de_Estrada
https://en.wikipedia.org/wiki/Rodeleros
https://en.wikipedia.org/wiki/Puebla_(city)
https://en.wikipedia.org/wiki/La_Noche_Triste
https://hiddenhistory.ff.cuni.cz/prace- ... ho-puvodu/
https://hiddenhistory.ff.cuni.cz/prace- ... xiko-1650/

španělé v čele s Hernánem Cortésem a jejich tlaxcalští spojenci vstupují do aztéckého Tenochtitlánu

[Rase]

Zajímavé je, že jí v roce 1520 ostatní coquistadoři nazývají "La Vieja", což lze přeložit jako "stařena", kvůli jejímu "pokročilému" věku – tehdy jí bylo již přes 40 let, což byl v tehdejší době pro ženu již požehnaný věk.

Z období dobývání Nového světa je to kromě Maríe de Estrada známa též Inés Suaréz, María de Toledo, María de Escobar, Isabel Barreto, Mencía Calderón nebo Catalina de Erauso, o níž si ještě něco povíme.

[Rase]

Catalina de Erauso

Catalina de Erauso (1592–1650), známá jako "La Monja Alférez" (Jeptiška poručík), byla baskická šlechtična, která v mládí uprchla z kláštera, převlékla se za muže a proslavila se jako voják v španělských koloniích v Americe. Svůj dobrodružný život dožila v Mexiku jako majitelka mulí karavany, stále pod mužskou identitou.

Catalina de Erauso se narodila 10. února 1592 ve španělském San Sebastiánu v provincii Guipúzcoa. Pocházela z poměrně zámožné baskické rodiny: její otec, Miguel de Erauso, byl španělským vojenským kapitánem a čtyři její starší bratři šli v otcových šlépějích. V raném dětství byla Catalina spolu se svými třemi sestrami vychovávána v dominikánském klášteře San Sebastián el Antiguo. Kvůli sporu s jednou z novicek ale byla přeložena do kláštera San Bartolomé s přísnější disciplínou. Z toho ovšem přibližně v patnácti letech uprchla, zřejmě kvůli konfliktu s jednou řádovou sestrou. Po odchodu z kláštera, původně zřejmě v obavě z prozrazení, se začala oblékat jako muž a strávila tři roky v nejrůznějších povoláních po celém Španělsku. Ve Valladolidu například sloužila jako páže královského sekretáře pod jménem Francisco Loyola a v Navaře byla sluhou jistého hidalga. Určitou dobu byla dokonce zaměstnána v domě své vlastní tety a chodila na mše do kláštera, ze kterého utekla, aniž by ji kdo poznal. Rok 1603 ji pak zastihl v přímořském městě Sanlúcar de Barrameda, odkud se vypravila do Nového světa s výpravou Luise Fernándeze de Córdovy. S tou samou expedicí se nalodil i Catalinin strýc, kapitán Estevan Eguiño, který ale o pravé totožnosti mladého dobrodruha neměl tušení. Catalina de Erauso si ponechala svou mužskou identitu a na novém kontinentu používala různá jména: Pedro de Orive, Antonio Díaz Ramírez de Guzmán či Antonio de Erauso. Brzy zběhla ze španělské výpravy a sama přešla z Cartageny de las Indias přes Panamu až na území dnešního Peru. Zpočátku sloužila u kupce z Trujilla jménem Juan de Urquiza, od něj však odešla poté, co jím byla nucena do sňatku s jednou z jeho společnic. V Limě pak byla propuštěna pro příliš blízký vztah s dcerou svého zaměstnavatele. Její další kroky směřovaly do Chile, kam odešla jako voják pod velením Gonzala Rodrígueze. Zde se setkala se svým starším bratrem, kapitánem Miguelem de Erauso, a strávili spolu necelé tři roky v bojích s Indiány. Miguelovi se však později stal osudným bojovný charakter jeho sestry: nešťastnou náhodou zemřel v jedné z mnoha šarvátek, které Catalina sváděla při sebemenší příležitosti. O příbuzenském vztahu, který mezi nimi existoval, se tak nikdy nedozvěděl. Je však dost dobře možné, že se nejednalo pouze o náhodu: Catalina se smrtí svého bratra stala "prvorozeným" potomkem a měla větší nárok na případné dědictví. Ostatně v závěti své matky figurovala jako muž pod jménem Antonio de Erauso.

Catalina de Erauso se v průběhu asi čtyř let zúčastnila mnoha bitev proti Mapučům, ve kterých prokazovala neobyčejnou odvahu a zdatnost. V jednom z bojů byla pro svůj hrdinský výkon povýšena na praporečníka (alférez), a právě tato vojenská hodnost dala základ její pozdější přezdívce. Vyznamenala se i v bitvě u Purénu (1608), kde po smrti kapitána převzala velení a slavila vítězství. K očekávanému povýšení zde však nedošlo právě kvůli Catalinině impulzivní povaze: po vyhrané bitvě totiž nechala oběsit araukánského náčelníka Quispiguauchu, což guvernér vyhodnotil jako akt svévole a odmítl ji povýšit na kapitána. Po těchto epizodách Catalina došla pěšky až do vzdáleného Potosí, kde se v roce 1617 jako žoldnéř podílela na potlačení kreolského povstání proti koloniálnímu systému, vedeného vojákem Alonsem de Ibáñez. V Peru se pak účastnila bojů proti holandským pirátům (s největší pravděpodobností se jednalo o útoky kapitána Jorise van Spilbergena v roce 1615). Při jednom z těchto střetů padla do zajetí, v němž strávila necelý měsíc. Ani to ji ovšem neodradilo od dobrodružného života.

Život baskické praporečnice v koloniích se však neomezoval pouze na vojenská tažení a boje proti domorodým obyvatelům. Mnoho času trávila také v různých městech Nového světa, kde se oddávala bohatýrskému životu. S oblibou se věnovala hazardním hrám a následným soubojům, z nichž většinou vycházela vítězně. V ohrožení života se pak obvykle uchylovala do nejbližšího kostela, kde jí byl na potřebnou dobu udělen dočasný azyl. Pro zabití několika urozených mužů (při čestných soubojích či pouhých šarvátkách) byla dle vlastních slov několikrát odsouzena k smrti, pokaždé ale oprátce na poslední chvíli unikla. Ne vždy se ale ve vězení ocitla vlastním přičiněním: v Cuscu byla například neprávem obviněna z vraždy corregidora Luise de Godoy, a než byli praví viníci dopadeni, strávila 5 měsíců v žaláři. Konec jejího nevázaného života přišel v roce 1620 v peruánském městě Guamanga (dnešní Ayacucho). V jednom ze střetů byla těžce zraněna a místní biskup, don Agustín de Carvajal, jí poskytl útočiště. V domnění, že se jedná o její poslední chvíle, se Catalina vyzpovídala a odtajnila, že je ve skutečnosti ženou. Carvajalova reakce, jak ji zachycuje Catalinina biografie, byla více než příznivá: "Po dobu, co trvalo moje vyprávění, což bylo do jedné, svatý muž ani nedutal, nemluvil ani nemrkal, a poslouchal mě; potom, co jsem domluvila, zůstal beze slova a kanuly mu slzy. Pak mě poslal pryč, abych se najedla a odpočinula si. Zazvonil na zvonek a přivolal starého kaplana, a poslal mě do své oratoře; tam mi dali stůl a židli, zavřeli mě, a já se uložila ke spánku." Biskup jí nařídil vzdát se vojenského života, znovu obléct hábit a vstoupit do místního kláštera klarisek. Zpráva o její skutečné identitě se však brzy rozkřikla a Catalina se tak stala malou senzací. Po Carvajalově smrti byla na žádost arcibiskupa převezena do Limy, kde ovšem její pobyt neměl dlouhého trvání: brzy přišla zpráva ze Španělska, že Catalina z "domovského" kláštera utekla ještě před složením řeholního slibu, a proto nemá žádnou povinnost žít jako jeptiška.

Po těchto událostech se Catalina rozhodla vrátit se do Španělska. Z Peru se napřed přesunula do Bogoty, kde ale málem zemřela na blíže neurčenou nemoc. Roku 1624 se vylodila v Cádizu. Jako každý conquistador toužila po uznání svých hrdinských činů a služby koruně, pročež již následujícího roku navštívila Filipa IV. s žádostí o finanční odměnu. Král ji odkázal na Radu pro Indie, kde udatné bojovnici roku 1625 přiznali vojenský důchod ve výši 800 escudos. To však Catalině nestačilo a v roce 1626 se vydala do Říma za papežem s prosbou o uznání jejího společenského statutu. Urban VIII. jí poměrně překvapivě vyhověl a zpráva o tom se rozkřikla po celém Římě: "Políbil jsem nohu Jeho Svatosti Urbanu VIII. a stručně a co nejlépe jsem mu převyprávěl svůj život a příhody, i vše o svém pohlaví a panenství: a Jeho Svatost se tomu velmi podivila, a udělila mi povolení pokračovat svůj život v mužském obleku, pod podmínkou, že nadále budu jednat čestně a budu se vyvarovat sporů s bližními, v bázni z Boží pomsty při porušení přikázání nezabiješ; a pak jsem se vrátil. Můj příběh se rozkřikl, a byl jsem obklopen velkým shlukem knížat, biskupů i kardinálů, a všechny dveře mi byly otevřeny; takže během měsíce a půl, kdy jsem byl v Římě, snad neuplynul den, kdy by mě některé z knížat nepozvalo a neobdarovalo; a zvlášť jednoho pátku jsem byl na výslovné přání římského senátu pozván a obdarován jistými pány, a zapsali mě do knihy jako římského občana." Od té doby měla Catalina oficiálně povoleno vystupovat jako muž, ovšem pod podmínkou počestného života a se zákazem násilného chování. Roku 1630 se vydala zpět do kolonií. Nevrátila se však k vojenskému životu, ale pod jménem Antonio de Erauso se živila jako kupec a mezkař. Okolnosti její smrti nejsou jasné, předpokládá se však, že zemřela okolo roku 1650 v mexické Cuitlaxtle.

https://en.wikipedia.org/wiki/Antonio_de_Erauso
https://hiddenhistory.ff.cuni.cz/prace- ... xiko-1650/