Nebudu do deatilu vypisovat vnik a historii Benátek, jen letmo připomenu, že expanze města na laguně započala před rokem 1000, kdy byl obsazen Zadar. Pořádnou akceleraci získávání území mimo vlastní lagunu dodaly křížové výpravy a na přelomu 12. a 13. století vývoj vyústil v rozdělení „Nejjasnější republiky sv.Marka“, zkáceně La Serenissimy (Nejjasnější) na tři části. Dogado – vlastní město Benátky a ostrovy na laguně, Domini di Terraferma - území ovládaná Benátkami na Apeninském poloostrově a konečně Stato da Mar. Stado da Mar neboli Mořský stát/Mořské panství, jak název napovídá, zahrnovalo benátská „zámořská“ území, benátské čtvrti, přístavy, pevnosti od Jadranu po Černé moře. V sérii následujících článků se budu věnovat benátským državám v Řecku a blízkém okolí. Začneme od začátku
od obsazení Konstantinopole. V prvním článku se v krátkosti, spíše encyklopedicky, podíváme na benátské panství ve vlastním pevninském Řecku a na ostrovech. Místa jsou seřazena chronologicky, dle data získání republikou sv. Marka. První je obecný nebo řecký název, v závorce je italský. V pokračování budou následovat popisy benátských pevností, turecko-benátské války, Korfu, Euboia, Kréta.
Situace v roce 1204
Benátky po obsazení Konstantinopole oddíly 4. křížové výpravy v roce 1204 vydělaly nejvíce ze všech zúčastněných. Téměř samozřejmostí bylo zpečetění výhodných obchodních smluv (pro Benátky) a osvobození republiky od placení daní v rámci Latinského císařství. Dále republika formálně získala 3/8 celé Byzance - Adrianopol, přístavy Gallipoli (Gelibolu), Herakleia, Rodostos (Tekirdag), Arkadiopol (Lüleburgaz), dále Albánie, Épeiros s Artou, Akarnánie, Achelos a Anatolika v Aetolii, Iónské ostrovy, Oreos a Karystos na Euboii, ostrovy Aegina a Salamína, Morea bez Korintu a Argolidy, Attika, část Thesálie, majetky rodiny Branasů a Kantakuzenesů a Ireny, dcery Alexia III. Byť nakonec zdaleka ne vše získaly a ovládaly, nemohly si stěžovat. Reálný zájem a vybraná území Benátky podřizovaly obchodním zájmům a mohly se opřít o znalost krajiny, kde chtěly důležité přístavy a obchodní stanice. Benátky neskutečně posílily a dóže se mj. tituloval Dominator quartae et dimidiae partis totius Romaniae, pán čtvrtiny a poloviny čtvrtiny Byzance. Republika navíc kontrolovala úřad patriarchy, který se po celou dobu latinského císařství nepodařilo papeži podřídit reálné církevní volbě.
Většina výše uvedeného, nebyla k mání, byla obsazena byzantskámi posádkami a místními vládci jako Épeiros, kde se stal despotou bratranec Izáka II. Michael Angelos. Na druhou stranu Benátky provedly již 12.srpna 1204 veledůležitou obchodní i politickou transakci, když přesvědčily Janovu nakloněného Bonifáce z Montferratu, aby jim za 1 000 hřiven stříbra prodal Krétu. Za to se zavázaly pomoci mu k území na západě, které bude vynášet 10 000 hyperpyronů.
Co tedy ale vlastně držely Benátky v jónské a egejské oblasti? Nebylo toho málo, i když začátky byl poměrně skromné, v polovině 15, století před mohutným nástupem Turků měly Benátky v oblasti řadu ochodních stanic a opěrných bodů zajišťující poměrně bezpečný obchod. Pojďme se na ně podívat.
Methoni a Koroni (Modon, Coron) 1206
Na Peloponésu se od počátku Benátky příliš neangažovaly a vše nechávaly na franských dobyvatelích. Až když v roce 1205 Champlitte daroval Villehardouinovi mj. Coron, Benátky se okamžitě ozvaly a vypravily sem roku 1206 flotilu pod vedení Premariniho a Dandolova syna. Jednak, aby zajistily tyto důležité zastávky na cestě na východ a také aby se z nich nestalo útočiště pirátů. Benátčané rychle vytlačili slabé franské posádky, Modon pobořili a z Coronu udělali zásobovací stanici. Později byl Modon obnoven a oba přístavy zvané „Oči serenissimi“ byly žálivě střeženy Benátkami. Zejména z Modonu se záhy stal významný přístav s proslaveným trhem a prakticky všichni poutnící do Levanty zde měli zastávku.
V červnu 1209 pak Geoffroi z Villeharouinu jako achájský baili uzavřel smlouvu s Benátkami a přijal od nich zemi jako léno vyjma území kolem Modonu a Coronu, které uznal jako přímý majetek republiky. Také souhlasil posílat každý rok hedvábný oděv dóžeti a další dvě látky kostelu sv. Marka. Veškeří Benátčané v Acháji pak podléhali svým soudům a byli osvobozeni od cla. Tato dvojí lenní závislost byla spíše teoretická a Acháje přinesla hlavně obchodní privilegia. Geoffroi ale mířil výš a vyžádal si budoucí pomoc republiky při získání knížecího titulu, což mu Benátky přislíbily a svůj slib také splnily.
Kréta, kde se Benátky začaliy usazovat v roce 1207 a Euboia, která jim podléhala od roku 1209 budou předmětem vlastních článků.
Pteleon (Pteleos) 1322
Když Katalánci v roce 1319 obsadili Neopatra(Ypati), Benátky byly nuceny reagovat, aby zajistily bezpečný průjezd lidí do Severoeubojského zálivu. V roce 1322 převzal kontrolu nad městem Pteleon (Pteleum, Pteleos) benátský rektor a místnímu hradu velel kastelán. Oba podléhali správci na Euboie. Převzetí pevnosti bylo podmíněno i souhlasem místních řeckých obyvatel, což bylo patrně spíše formální.
Kythera (Cerigo) 1363
V roce 1207 ostrov obsadil Marko Venier a nově se tituloval markýzem z Ceriga. Blízký ostrov Antikytheru (Cerigotto) drželi jeho leníci Viari. Byzantský admirál Licario na svém tažení Egejským mořem pro Latinům v roce 1277 zabral i Kytheru, která nově spadala pod Monemvasii. Michael Palailogios ji pak předal Pavlovi Monoydynesovi, jednomu ze tří velkých archontů Momenvasie. V jeho rodě zůstal ostrov do 1309, kdy sňatkem přešel opět na Veniery. Pietro Venier měl čtyři syny a ostrov byl rozdělen na 24 dílů, tak, aby každý z bratrů držel 6 dílů. Hlavní město s hradem drželi společně. Ovšem bratři většinou sídlili na Krétě, kde drželi také majetky, na ostrově se střídali.
V srpnu 1363 vypukla na Krétě vzpoura proti benátské daňové politice iniciovaná vlastníky půdy. Tohoto povstání sv. Tita se aktivně účastnili i Venierové z Ceriga. Benátky nakonec sáhly k vojenské síle. Po potlačení vzpoury byli dva bratři popraveni a jejich majetky propadly státu. Pak se Benátčané vylodili i na Kytheře a syn popraveného Marca Veniera, mladý Piero kapituloval. Benátky sem dosadily svého kastelána. Silná pozice rodu Venieri v Benátkách, ale dala podnět k revizi záboru. Antonio Venier byl v letech 1382 – 1400 dóžetem a zasadil se o to, aby v roce 1393 získali původní majitelé 13 dílů ostrova jako partneři „compartecipi“ republiky. Benátky si ponechaly 11 dílů a dosazovaly sem svého správce, podobně jako na Tenosu.
V roce 1388 zemřel Petr Cornaro, pán Argu a Nauplia a také člen staré patricijské rodiny z Benátek. Jeho vdova Marie z Enghien, pak tato pantsví prodala námořní republice, která o ně velmi stála. Posílila tak svou přítomnost na Peloponésu a mohla lépe zabezpečit námořní trasy procházející kolem. Za to nebyla jednorázová suma 500 dukátů a doživotní roční renta 200 dukátů pro Marii zase tak moc. Ovšem do toho se zamíchali další hráči. Koalice morejského despoty Teodora I. Palailoga a athénského knížete Neria Acciaioliho s najatými osmanskými vojáky. Nerio obsadil Nauplio, Teodor Argos. V Naupliu benátský zástupce obviňoval Neriu z najímání pohanských Turků a sliboval mír a prosperitu pod vládou Benátek. Podařilo se mu přesvědčit veřejné mínění a Neriova posádka byla záhy vytlačena.
Benátky se svého majetku mínili držet. Okamžitě zastavily obchodování s Neriem i Teodorem Palailogem. Navíc se s generálnímk vikářem Acháje navařanem Pedrem Bordo de San Superano tajně smluvili proti Neriovi. San Superano v září 1389 pozval Neria na jednání ohledně Argu, ale nechal jej uvěznit. To samozřejmě vyvolalo u rozvětneného rodu Acciajuoli odsouzeníhodné reakce, ale také čilou diplomatickou aktivitu. Neriova manželka nabídla Theodorovi Palailogovi značnou částku za vydání Argu, Neriův bratr Angelo, kardinál a arcibiskup z Florencie, poslal vyslance k despotovi a prosil i o zásah papeže. Floretská rada měla vyslat do Benátek žádost o propuštění Neria. Druhý Neriův bratr Donato byl ochoten Athény, Théby a část Korintu předat Benátkám, spolu se zbožím v Korintu v odhadované hodnotě až 15 000 zlatých jako protihodnotu za náklady, tkeré vzniknou Benátkám při jednání o Neriově propuštění. Ovšem také tajně žádal o pomoc Janov a s despotou Teodorem vymýšlel, jak Neria osvobodit silou.
Benátky se o přípravách dozvěděly a i to je přimělo nechat Neria propustit s tím, že za sebe dal jako rukojmí svou milovanou dceru Františku, falckraběnku Kefalonie a Megara byla předána do správy Benátek dokud nedoje k převzetí Arga. V polovině roku 1390 se Nerio zaručil, že dojedná předání Argu Benátkám, i kdyby to mělo být silou a byl propuštěn. Apeloval pak na despotu Teodora stejně jako další diplomaté, ale Palailogos přes všechny sliby, prosby a hrozby předal Argos Benátkám spolu s hrady Thermisi a Kiveri až roku 1394. Pravým důvodem předání Argu ale byla revolta archontů z Monemvasie, kteří chtěli nezávislot ať už s tureckou nebo benátskou pomocí. Po zisku Arga Benátky vrátili Neriovi Megaru i se značnou sumou peněz a vybudovali zde novou pevnost Torrione.
Poslední pán ostrovů Tinos a Mykonos Jiří III. Ghisi zemřel roku 1390 a ve své závěti veškerý majetek odkázal Benátkám. Po pádu Euboie, se začaly množit turecké útoky a místní si stěžovali na velké zpustošení od Osmanů na ostrovy, nicméně Benátky si obě výspy udržely. Roku 1540 turecká flotila pod Barbarossou dobyl Mykonos, načež se obyvatelé Tinosu vzdali a vydali benátského rektora Dolfina. Mykonos byl předán Sommaripům na základě intervence francouzského vyslance v Konstantinopoli s poukazem na jejich francouzský původ.
Úpadek benátské moci v 16. století se začal projevovat rostoucím nezájmem. Na Tinos nepřijel na inspekci žádný vyšší úředník 30 let, když běžně to bylo jednou za dva roky. To samozřejmě nahrávalo kupčení rektorů s obilím a jinými zemědělskými produkty, na které dopláceli místní obyvatelé. Zachoval se popis benátského inspektora z roku 1563. Tinos byl v té době kvetoucí ostrov s 9 000 obyvateli, převážně katolíky mluvícími italsky. Pevnost byla téměř nedobytná a snad i pro to posádka sestávala z pouhých dvanácti mužů. Ostrov měl být dále držen i jako důležité předsunuté postavení pro kontrolu pohybů turecké flotily, při případném útoku na Krétu. Inspektor varoval také před vévodou Janem IV. Z Naxu, který chtěl Tinos získat a nabízel obyvatelům různé výhody. Obyvatelé na Tinosu byli ale poměrně spokojeni a Benátky jim potvrzovaly stará privilegia a dovolovaly jim zapojovat se do správy ostrova. Byla zde organizována strážní služba proti tureckým přepadům podobně jako na Jónských ostrovech. V jejím čele stáli čtyři centurionové a každému podléhalo 100 mužů. Za hlavu každého piráta pak byla rektorem vyplácena odměna.
Athény 1395-1402
Když turecký Timurtaš roku 1395 napadl Athény, velitel posádky akropole Matteo de Montona žádal na Euboiu o pomoc. Nabízel za to předání města Benátkám, pokud potrvdí privilegia a zachovají místní zvyklosti. Baili z Euboi vyslyšel volání o pomoc a vyslal vojenské oddíly do Attiky. Na konci roku již patřili Athény Benátkám a nový podesta Albano Contarini, potvrdil stará privilegia. Důvodem pro přijetí této nabídky ale byla hlavně blízkost benátských kolonií a Athény měli sloužit jako předsunutá stráž. Finanční přínos to pro Benátky nebyl, výnosy nepostačovali ani na placení úředníků, posádky a opravu opevnění.
Turci využili oslabení Athén a zmocnili se Neopatrasu. Z Athén vyšachovaný Antonio Acciaioli se aktivně zapojil do politického i válečného života v Řecku. Podporoval morejského despotu Teodora I. Palailoga proti epirskému Karlovi I. Tocco. V roce 1397 začal uskutečňovat svůj plán na získání celého otcova dědictví. Nejdříve napadl Attiku, ale nepodařilo se mu dobýt Athény, Benátky byly příliš silné.
V roce 1398 turecká armáda vpadla na Peloponés a vojsko pod Jakubem Pašou oblehlo a snadno získalo Argos, okdud odvleklo většinu obyvatel. Druhá část armády pod Evrenosbegem napadla Benátčany v Messénii. Na zpáteční cestě vydrancovali město Athény.
V roce 1402 neúnavný Antonio Acciaioli opět zaútočil na Athény a tentoktát je dobyl. Byl lidem Athén provolán vévodou, nicméně obležená akropole s podestou ještě vzdorovala. Benátky se pokoušely vyplatit město z Antoniovi moci, ale ten na nabídky 8 000 hyperpyronů nebo později 1 700 benátských dukátů nereagoval. Na začátku roku 1403 kapituloval podesta Vitturi na akropoli. Antonio také zajal benátského baili na Euboie Bernarda Foscarini. Konečně 31. března 1405 byl zpečetěn mír mezi Benátkami a Antoniem. Nicméně nějaká forma zášti vůči Benátkám u Antonia přetrvávala a vévoda využil jakékoli příležitosti Benátky poškodit. Tak se roku 1410 podílel na tureckém útoku na benátské Nauplio a po míru mezi Benátkami a Turky jej sultán Mehmed I. musel žádat o přerušení veškerých útoků na námořní republiku.
Lepanto je samozřejmě nejznámnější kvůli velké námořní bitvě z roku 1571, ale už od antiky to byl významný přístav v Korintském zálivu. Tehdy se nazýval Nafpaktos, byzantinci jej označovali jako Epaktos či Epachtos, Frankové Le Pacto, Nepantum, Neopantum, Nepanto, Benátčané Lepanto nebo Lapente a konečně Turci aby se to nepletlo Inebahti.. Přístav obdržel Pavel, syn albánského despoty z Arty Jana Bua Spaty. Pavel z blíže neznámého důvodu roku 1407 prodal Lepanto Benátkám, které z něj vybudovaly výzmaný opěrný bod.
V roce 1408 si Benátky pronajaly na pět let od arcibiskupa Štěpána Zaccarii za roční obnos 1 000 zlatých město Patras. Arcibiskup znepokojený tureckými útoky odjel raději na studijní cestu do Padovy. Benátčané přinesli do oblasti klid a těžili z obchodu, roční výnos činil kolem 15 000, z nichž ovšem bylo nutné 500 zlatých odvést jako poplatek Turkům slíbený Achájskám knížetem. Je možné, že návrat arcibiskupa se nelíbil ani Benátkám ani místním. Pozdější řecké útoky z Mystry opět donutili arcibiskupa hledat ochranu u republiky a benátský podesta se sem vrátil roku 1417. Na to reagoval i papež a nabádal Benátky, aby opatrovaly církevní majetky. Benátky se ovšem z města stáhly roku 1419.