37.891689, 22.871121
Příroda asi nemohla vytvořit strategičtejší polohu než 564 m vysokou skálu Akrokorintu 11 km od Korinské šíje, kontrolující široké okolí zejména přístup na Peloponés s dalekým výhledem do Korintského a Sarinského zálivu a taká do vnitrozemí Peloponésu či do Megary.
Akrokorint byl poprvé opevněn korintským tyranem Perianderem nebo jeho otcem Kypselem v 7.–6. století př. n. l. V roce 146 před naším letopočtem akropoli dobyl římský generál Leucius Mommius Achaius. V roce 44 př. n. l. strategické místo nechal obnovit Julius Caesar. Císař Justinián zde stavěl v 6. století a další byzantské úpravy probíhaly až do 12. století. Původně antický Korint pod hradem se postupně přesunul blíže k moři a byl hlavním městem byzantského tématu Řecko a od roku 786 tématu Peloponés. S rostoucími hrozbami ze strany pirátů a dalších nepřátel dobře chráněný Akrokorint získal na významu a postupně se sem na hrad (Kastron) přesunulo administrativní centrum z města (Chory).
Po rozpadu byzantské centrální správy na konci 12. století se Akrokorintu zmocnil archont z Argu Lev Sgouros. Jeho ambice, coby nejméně pána Peloponésu, ale zchladila srážka s postupujícím vojskem Bonifáce z Montferratu v roce 1204. Sgouros vyhledal bezpečný úkryt na Akrokorintu, ale zřejmě nepočítal s rozhodností a vytrvalostí Franků. Ti jej nejen oblehli, ale byli rozhodnuti Akrokorint získat stůj co stůj. Při jedné z bojových akcí byl kamenem zasažen Jakub z Avesnes, který později na následky tohoto zranění zemřel. Obléhatelé se rozhodli neriskovat a pevnost vyhladovět. 1 km jihovýchodně od pevnosti vojsko vybudovalo obléhací a „blokovací“ hrad Penteskoufi (Pandeskoupi).
Po třech letech obléhání to už ale Lev nevydržel a prý v plné zbroji a na koni skočil z útesů Akrokorintu dolů. Hrad přešel na epirského despotu Michaela I. Komnena Dukase, přičemž velitelem zde byl jeho bratr Teodor. Akrokorint byl nakonec vyhladověn a někdy na počátku roku 1210 kapituloval. Za svou pomoc při bojích proti Řekům jej od knížete Geoffroie z Villehardouinu získal athénský pán Othon de La Roche jako léno spolu s Argem a Naupliem.
V roce 1311, kdy Katalánci obsadili celé athénské vévodství, byl Akrokorint urychleně zabrán morejským knížetem. Od roku 1358 patřil florentskému Niccolovi Acciaiuolimu, senešalovi Neapole a dřívějšímu správci Moree. Po svém strýci hrad držel Nerio, který se ale zaměřil na získání Athén, což se mu podařilo. Po jeho smrti roku 1394 oblehl Akrokorint Neriův zeť a byzantský despota Teodor z Mystry. Silou chtěl podpořit své dědičné nároky, ale druhý Neriův dědic, epirský despota Karel Tocco měl také na Korint zálusk. Najal turecké oddíly, které Teodora zahnaly a sám se stal držitelem pevnosti. Teodor protestoval a Karel byl donucen Akrokorint opustit. Předal jej johanitům, kteří kromě opětného bodu čekali i výnosy z příslušných majetků. Po čtyřech letech neakceptovaní místními a s dluhem místo zisku jej předali do rukou Byzantinců.
V roce 1458 došlo k pořádnému obléhání – předchozí turecká tažení pevnost míjela. Mehmed II. ve svém tažení na poloostrov přitáhl k Akrokorintu a po čtyřech měsících obléhání posádka vedená Mathaiosem Palailogem Asanisem kapitulovala. Turci zde umístili posádku, která byla vyhnána Benátčany roku 1657 a poté i na začátku Morejské války v roce 1684. V roce 1715 jej po krátkém obléhání opět získali Turci. Během druhého období osmanské nadvlády byl hradní areál i nadále hustě osídlen. Oblast mezi středním a vnitřním ohradním územím sloužila k bydlení křesťanského obyvatelstva, zatímco oblast uvnitř vnitřního ohradního území byla určena pro Osmany. Hrad zůstal v tureckých rukou až do roku 1827, kdy byl předán Řekům.