Álvar Núñez Cabeza de Vaca
Španělské conquistadory si představujeme jako úspěšné dobyvatele říší Ameriky. V některých případech tomu tak skutečně bylo, ale pak jsou zde i ti, kterým štěstěna nepřála. Všechno zlé je však k něčemu dobré a tak si dnes povíme příběh jednoho z neúspěšných dobyvatelů.
Álvar Núñez Cabeza de Vaca se narodil kolem roku 1490 v andaluském městě Jerez de la Frontera v Cádizu. Jeho otec byl nízkého šlechtického původu (hidalgo), ale zásadní vliv na jeho budoucí život měl dědeček Pedro de Vera. Ten byl současníky popisován jako odborník na válčení na zemi i na moři, vedl nájezdy proti Maurům v severní Africe a roku 1483 dokončil dobývání Gran Canarie, jednoho z hlavních ostrovů Kanárských ostrovů. Byl jmenován vojenským guvernérem ostrova a využil své pozice k zajetí kanárských domorodců (Guančů) a jejich prodeji do otroctví. Když se domorodci na sousedním ostrově Gomera vzbouřili, brutálně potlačil vzpouru, zabil muže starší patnácti let a prodal ženy i děti do otroctví. Za své činy byl však panovníkem pokutován a v roce 1490 odvolán do Kastilie. Cabeza de Vaca o jeho skutcích slyšel když vyrůstal a nepochybně zatoužil po podobném dobrodružství. Netrvalo však dlouho a do roku 1509 zemřel jak dědeček, tak i oba rodiče. Mladý Álvar tehdy působil ve službách Juana Alfonsa Péreze de Guzmána, 3. vévody z Mediny Sidonie - jednoho z nejmocnějších rodů v Andalusii, který byl dominantní silou v Seville, obchodním centru rostoucího španělského zámořského impéria. Cabeza de Vaca se dal na válečnické řemeslo a v roce 1511 odcestoval do Itálie bojovat proti Francouzům v italských válkách. V únoru 1512 se zúčastnil bitvy u Ravenny, kde však byli Španělé těžce poraženi a on sám dokonce zraněn. Následně sloužil v Gaetě, nedaleko Neapole. Zlom v jeho životě nastal, když se doslechl o neskutečném úspěchu Cortésových conquistadorů, kteří se vraceli z Nového světa obtěžkání pohádkovým bohatstvím. Sám se rozhodl zkusit své štěstí a tak se připojil k výpravě Pánfila de Narváeze (1470-1528). Tento uznávaný conquistador si získal uznání při dobývání Kuby (byť přišel o oko). Cabeza de Vaca byl jmenován pokladníkem, čímž se stal druhým mužem expedice a byl osobně zodpovědný zastupovat císařovy zájmy během ní. Byl mu přislíben roční plat 130 000 maravedies, byť splatný až po jeho návratu. Všechno se zdálo být skvělé.
Dne 17. června 1527 vyrazilo pět Narváezových lodí z přístavu San Lúcar de Barameda přes Atlantický oceán. Na palubě nesly 600 vojáků a kolonistů, včetně několika vdaných žen a Afrických otroků. Zakotvily nejprve u ostrova Hispaniola, aby zde expedice doplnila potraviny a vodu. Zásobování ale vázlo, proto se zastávka protahovala. Čtyřicet mužů navíc využilo příležitosti k dezerci, a tak nakonec trvalo skoro šest týdnů, než mohla výprava pokračovat v plavbě k břehům Kuby. Zde nabrala nejen vodu a potraviny, ale částečně doplnila i stav mužstva a Narváez koupil stádečko koní. Počasí ale expedici nepřálo. Během několika bouří zahynulo šedesát mužů, proto všichni uvítali velitelovo rozhodnutí plout na sever k Floridě. Tady se o Velikonocích 1528 vylodily čtyři stovky mužů v zálivu Tampa, zmapovaném o sedm let dříve Ponce de Leónem. Cabeza de Vaca o dosažení Floridy napsal: "K pevnině jsme dorazili v úterý dvanáctého dne měsíce dubna a plavili se podél pobřeží." Dále výprava postupovala po souši k západu, zatímco její lodě pluly podél pobřeží. Během pochodu se Španělé dostali do konfliktu s domorodci a během srážek s indiány přišli o řadu mužů. Už značně demoralizovaná spory o směru a způsobu dalšího postupu se výprava dostala až k Apalačskému zálivu. Narváez prosazoval opuštění lodí a pokračování po souši, Cabeza de Vaca měl jiný názor: "(…) lodě bychom opouštět neměli, dokud je nezakotvíme v bezpečném a obydleném přístavu. Připomněl jsem mu, že kormidelníci si nejsou zcela jisti, v ničem se neshodnou a ani nevědí kde vlastně jsou, a koně jsou v takovém stavu, že kdyby nastaly nějaké potíže, vůbec k ničemu by nám nebyli." Narváez sice argumenty vyslechl, ale nedal se jimi přesvědčit, a když se k němu připojili další členové vedení expedice, bylo o výsledku rokování rozhodnuto.
Narváez se rozhodl rozdělit svou expedici. V sobotu 1. května 1528 vyrazily tři stovky Španělů (čtyři desítky z nich na koních) k západu, každý s přídělem dvou liber sucharů a půl libry špeku. Zatímco zbývající posádka, včetně žen, vyrazila dopředu, aby našla vhodný přístav a čekala na jejich návrat. Narváez a jeho muži vyrazili na konci května po zemi. Pochodovali na sever po dobu 15 dnů, aniž by viděli nějaké indiány nebo domorodé osady. Pak, když se pokoušeli překročit rychle tekoucí řeku (pravděpodobně Withlacoochee), byli konfrontováni skupinou 200 indiánů. Setkání se rychle změnilo v boj a indiáni byli odehnáni. Nedaleko našli Španělé vesnici, kde několik dní pobývali a nalezli zde dostatek potravin – zejména kukuřici na indiánských políčkách, zvěř a ptactvo. Cabeza de Vaca prosila Narváeze, aby vyslal průzkumnou výpravu po řece v naději, že najde záliv, kde by jejich lodě mohly čekat. Narváez polevil a nařídil mu aby onen průzkum vedl. Po dvou pokusech najít cestu bažinami a těžkým lesem jejich pátrání neobjevilo žádné lodě ani vhodný přístav.
Narváez stále doufal, že objeví Apalačské bohatství (o kterém mu dříve řekli domorodci) a tak se expedice tlačila vpřed s pomocí zajatých indiánů jako průvodců. Sedm týdnů poté co opustili své lodě, narazili na největší vesnici kterou dosud našli, čítající na čtyřicet domů. Jejich průvodci je ujistili, že se jedná o velkou osadu Apalačů, a tak Narváez nařídil de Vacovi, aby vedl asi padesát vojáků k jejímu obsazení. Zde objevili pouze ženy a děti, které shromáždili, aby sloužily jako rukojmí. Důkladná prohlídka domů přinesla spoustu jídla, ale nic z toho v co doufali - žádné zlato ani drahokamy. Průzkumníkům bylo řečeno, že vesnice známá jako Aute, asi 5 nebo 9 dní daleko, je bohatá. Opět se tedy vydali na cestu. Protlačili se bažinami, obtěžováni domorodými Američany. Několik španělských mužů bylo zabito a další zraněni indiánskými šípy, které představovaly největší nebezpečí. Zbrojí sice pronikaly jen výjimečně, ale řada mužů utrpěla i tak vážná zranění, neboť střelci někdy zasáhli otevřené spoje mezi jednotlivými pláty. Evropané museli uznat mistrovství indiánů v ovládání luků: "(…) střílejí z nich až na dvě stě kroků tak obratně, že nic neminou." Přitom neochotně přiznávali, že sami nejsou schopni jejich luky z dubového dřeva ani natáhnout.
Když dorazili do Autu, zjistili, že obyvatelé vesnici vypálili a odešli. Nesklizená pole jim však alespoň posloužila k obživě. Po několika měsících bojů s domorodými obyvateli, putování přes divočinu a bažiny se velitel rozhodl opustit vnitrozemí a pokusit se dosáhnout Pánuca v Mexiku. Zdaleka největší problém ale nyní představoval zdravotní stav mužstva, který fakticky znemožňoval další pochod. Narváez proto navrhl postavení člunů, což se neobešlo bez potíží. Španělům chyběl potřebný materiál, nástroje i znalosti. Přesto během srpna dokázali s nemalou mírou improvizace postavit pět desetimetrových lodic, jejichž plachty zhotovili z vlastních košilí. Shromáždili třmeny, ostruhy, podkovy a další kovové předměty, z nichž si odlili (k rozdmýchání ohně použili měch z jelení kůže) potřebné nástroje. V těchto týdnech utratili všechny koně. Jejich maso snědli, žíněmi ucpali škvíry v trupech člunů a z kůží vyrobili měchy na vodu. Malá flotila vyplula 22. září 1528. Na každém člunu se tísnilo skoro pět desítek mužů a minimum zásob. Následovali pobřeží na západ. Když ale dopluli k ústí řeky Mississippi, silný proud je vymetl do Mexického zálivu, kde pětici člunů rozdělil hurikán. Některé životy byly ztraceny, včetně života Narváeze. Již po prvních dnech plavby došly zásoby kukuřice i poslední sladká voda a zoufalí Španělé začali pít vodu mořskou, což stálo život pětici z nich. Další zahynuli ve srážkách s indiány. Výpravu nakonec zachránila sladká voda, na niž přeživší členové narazili v ústí řeky. V indiánské vesnici našli také "mnoho kukuřice již zralé ke sklízení". Podle zápisků Cabezy de Vaca proto děkovali Bohu za záchranu životů: "(…) že nám pomohl v tak velké nouzi, všechny tyto strasti pro nás byly totiž nezvyklé, a tak jsme se cítili velmi unaveni a vyčerpáni hladem." Již brzy se měli Španělé přesvědčit, že potíže nekončí. Ztráceli totiž jeden člun za druhým a v listopadu 1528 se přibližně 80 přeživších uchýlilo na ostrov Galveston, který nazvali "Malhado" (Špatný osud). Zde však zimu přežilo jen 15 z nich. Snažili se opravit čluny pomocí zbytků oblečení aby ucpali díry, ale nakonec o lodě stejně přišli v bouři a dál jim nezbylo než pokračovat po souši. Procházeli poté vesnicemi různých domorodých etnik, jejichž chování k cizincům se diametrálně lišilo. Někde indiáni projevovali zájem o výměnu komodit a postupem času získali Španělé u některých kmenů pověst léčitelů (což jim fakticky zachránilo život), byť většinou uzdravovali jen vkládáním rukou na nemocné či foukáním, doprovázeným modlitbami, nechybělo ale ani vynětí hrotů šípů uvízlých ve svalech. Jiné kmeny horního pobřeží Mexického zálivu je však přijímaly s otevřeným nepřátelstvím a několik let tak byli drženi v zajetí. Pouze čtyřem mužům se podařilo přežít: byl to uznávaný vůdce čtveřice Cabeza de Vaca, Alonso del Castillo Maldonado, Andrés Dorantes de Carranza a jeho černý otrok Estebánico.
Přes jižní a východní Texas se nakonec dostali na jih od Rio Grande k Sonoře, kam došli v dubnu 1536. V severní části místokrálovství Nové Španělsko, v dnešním severním Mexiku, narazili po osmi letech zase na Španěly. Na řece Sonora se setkali s jezdci Diega de Alcatraze, kteří pátrali po "divokých indiánech" (jen ty mohli podle španělských zákonů poddaní koruny zotročit a prodat). Jezdci nevěřícně zírali na skupinku mužů hovořících srozumitelnou kastilštinou, kteří se nápadně podobali indiánům nejen svým oděvem, ale též barvou kůže. Zrzavé vlasy a vousy vůdce skupiny však neodpovídaly ničemu, co Španělé mezi indiány kdy viděli. Odlišoval se i další z mužů, jehož rysy a barva jasně svědčily o africkém původu. Po několika dnech dospěla čtveřice do osady San Miguel de Culiacán, kde guvernér nabídl krajanům řádné oblečení a jiné vymoženosti bílé civilizace včetně postelí. Evropský oděv jim ovšem působil velké odřeniny a v postelích nemohl nikdo z nich usnout. Cabeza de Vaca tak místo díků poznamenal: "(…) nemohli jsme šaty nějaký čas nosit a spát jinde než na zemi." Z Culiacánu zamířila čtveřice do hlavního města místokrálovství, kam dospěla 25. července 1536. Tady se po téměř osmi letech definitivně rozešla.
Byli prvními Evropany, kteří prošli rozlehlými prériemi i planinami a seznámili se s nesčetnými indiánskými kmeny, včetně Atakapů, Apačů, Karankawů, Tonkawů, Coahuilteků, Comecrudů a Tarahumarů. Cabeza de Vaca ve svých zápiscích uvádí 23 indiánských skupin, s nimiž se setkal. V některých případech se pravděpodobně jednalo o skupiny patřící k jednomu kmeni. Přinesli i zprávu o bohatých "Sedmi městech", což bylo nesprávně pochopeno jako Sedm zlatých měst Ciboly a stalo se příčinou výprav Marcose de Nizi a poté Francisca Coronada.
Pokud jde o další osud naší čtveřice, tak Andrés Dorantes se oženil v Novém Španělsku s bohatou vdovou a po její smrti vstoupil do nového manželského svazku, opět s vdovou, vlastní sestřenicí Paulou. Zemřel kolem roku 1550 jako dobře zabezpečený muž. S vdovou se v Novém Španělsku oženil i Cabezův druh Alonso del Castillo. Po smrti manželky ovšem musel žádat kvůli chudobě po úřadech nějakou penzi, jeho další osudy jsou potom neznámé. Dorantův černý otrok Estebánico sloužil na Cabezovo doporučení na konci 30. let páteru Marcosovi při jeho hledání bájných Sedmi zlatých měst Ciboly. Byl při své misi asi v roce 1539 údajně zabit indiány Zuñi, podle jiné verze příběhu ovšem nezahynul, zůstal mezi pueblany a do španělského světa se nikdy nevrátil.
Vůdce strastiplné expedice Cabeza de Vaca se vrátil přes Veracruz a Lisabon do Evropy, kde své putování podrobně sepsal v knize "La relación que dio Álvar Núñez Cabeza de Vaca de lo acaecido en las Indias…" V roce 1541 byl španělským králem jmenován místodržícím v La Plata. Přistál s loďstvem u ostrova Santa Catarina na brazilském pobřeží u 27°30′ jižní šířky. Tam se setkal s indiány z kmene Tupinambu, k nimž se choval laskavě, ale jménem španělského krále jim zakázal rituální kanibalismus. Odtud se 400 muži táhl přes jižní část Brazilské vysočiny po řece Iguaçu, kde objevil proslulé vodopády Iguaçu. Poté se výprava dostala k řece Paraná a na vorech doplula v roce 1542 do Asunciónu. Toto tažení neznámým územím, kde vycházel s indiánskými kmeny v míru a při výpravě neztratil ani jednoho muže, což patří vskutku k úctyhodnému výkonu. V roce 1542 se vypravil proti proudu Paraguaye pátraje po "Stříbrných horách", poté se obrátil, aby došel přes Gran Chaco k Andám, avšak z pralesní oblasti se musel pro vyčerpání vrátit. Po návratu do Asunciónu v roce 1543 se proti němu vzbouřil jeho podřízený důstojník Domingo Martínez de Irala, který ho nechal zatknout pro údajně nekompetentní správu, zvláště proto, že Cabeza de Vaca vůči indiánům vystupoval korektně a tím nová kolonie pod jeho vedením neměla požadované výnosy. Byl deportován do Španělska, kde stanul před soudem. Tyto události podrobně popsal v "Comentarios y succesosde su gobierno en El Rio de la Plata". Po jistých peripetiích byl obžaloby z finančních machinací a administrativních prohřešků zproštěn, a nakonec získal i malou penzi. Cabeza de Vaca se do Ameriky již nevrátil. Zemřel v Jerez de la Frontera nebo Valladolid v nejistém datu, i když po 19. květnu 1559 o něm neexistují žádné dochované záznamy.
Álvar Núñez Cabeza de Vaca byl neobyčejný muž který během svého života prozkoumal velkou část dnešního Texasu a v Jižní Americe část území dnešní Brazílie, Paraguaye a Uruguaye. Podle některých pramenů a moderních autorů hájil indiány v oblastech, jimiž během svých dvou pobytů v Americe procházel, čímž se výrazně lišil od ostatních conquistadorů.
Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%81lva ... za_de_Vaca
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%81lva ... za_de_Vaca
https://www.csfd.cz/film/85127-cabeza-de-vaca/prehled/
https://www.biography.com/history-cultu ... za-de-vaca
https://www.stoplusjednicka.cz/osm-let- ... zy-de-vaca
https://medium.seznam.cz/clanek/tomi-fo ... idi-221464
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/a ... aca-125143
. Díky.
