A přestože jsem to měl tak nějak připravené, strašně dlouho se mi to nechtělo dotáhnout, a doladit tak, abych s tím mohl být opravdu spokojen. No každopádně jsem se do toho teď vrhl a v následujících šestnácti dílech se opět podíváme do středověkého Řecka. Nejprve se vrátíme na Peloponés a v pěti článcích si přiblížíme franské hrady, které se mi podařilo loni navštívit.
Celou tuto sérii plánuji skončit v polovině 16. století a čtvrtá turecko-benátská válka, tedy bitva u Lepanta roku 1571, stejně jako další války a události nebudou předmětem mého zájmu, respektive popisu.
________________________
Úrodná planina Elis na severozápadě Peloponésu v blízkosti Zakynthu a nejblíže námořním trasám byla franskými pány zvolena jako výhodné místo pro centrum celého panství. Hlavním městem se stala neopevněná Andravida (Andreville), z jejíž franské historie se dodnes dochovaly jen zříceniny katedrály. Dnes je to spíš větší vesnice..
37.906945, 21.268948
Z jihu Elis chránil hrad Pontikokastro (Beauvoir, Belvedere nebo Katakolo). Toto jádro knížectví záhy doplnila novostavba výstavného knížecího hradu Chlemoutsi 13 km od Andravidy, z kterého byl výhled nejen po celé planině Elis, ale také až na Zakynthos, Kefalonii i do pevninského Řecka. Zde vznikl později proslavený achájský dvůr. Posledním z významných franských stavebních zásahů bylo vybudování přístavu Glarentsa (Cyllene, Clarence) 5 km severně od Chlemoutsi ve čtyřicátých letech 13. století. V tomto článku se budu věnovat hradu Chlemoutsi, ruinám Glarentsy a zříceninám Pontikokastra.
(Clermont, Castel Tornese)
37.890289, 21.141395
Tenhle hrad je nejzachovalejší stavbou v celém Řecku, do značné míry je zrekonstruován a v jádře je opravdu velmi pěkně udělaná expozice o franském Morei. Speciálně na Řeky, kteří tuhle etapu své historie nemají příliš v lásce.
Hrad, který nenavazoval na žádnou starší stavbu vznikl za velmi krátkou dobu, patrně mezi lety 1220 a 1223. Kníže Geoffroi I. na jeho stavbu použil zabavený majetek řeckých duchovních. Ti požívali poměrně značené autonomie, byli včetně rodin vyňati z poddanství, ale šíře takových rodin byla značná a duchovní bez problémů za členy přijímali a potvrzovali uprchlé poddané a další venkovany. Tím se samozřejmě snižovaly výnosy vrchnosti a Geoffroi nakonec v roce 1218 přistoupil k tomu, že majetek všech těchto duchovních a jejich rodin jednoduše zabavil. Papež Honorius III. jen za tyto kroky exkomunikoval, coby nepřítele boha, člověka nelidštějšího faraona a na Acháju uvalil interdikt. Vše bylo urovnáno až v září 1223, kdy byla sjednána smlouva, na základě které byly církvi navráceny majetky a zároveň byl počet kněží limitován s ohledem na velikost komunity. Hrad pojmenovaný Clermont ale už stál v celé své kráse a stal se oblíbeným sídlem knížecí rodiny. V průběhu let a staletí byl původní francouzský název zkomolen a pořečtěn na Chlemoutsi a pod tímto jménem o něm budu psát.
V průběhu sedmé křížové výpravy poskytl kníže Vilém II. značnou pomoc francouzskému králi Ludvíku IX. a vyprosil si na něm udělení práva razit mince podle francouzského vzoru tourských grošů. Nová mincovna vznikla někde v Elis snad v Glarentse či přímo na Chlemoutsi. Na umístění mincovny na hradě by ukazovalo nově se objevující označení Chlemoutsi jako Castel Tornese s odkazem na tourské mince. Ovšem relativní blízkost obou míst a vyražené jméno Clarence na nich bez archeologického objevu pozůstatků provozu asi nikdy nedá jistotu, kde se mincovna opravdu nacházela. Každopádně tady někde..
Po smrti Viléma II. 1. května 1278 přestal být hrad až na výjimky sídlem knížecí rodiny a sídlili zde maximálně anjouovští či jiní baili. Sloužil pak často jako vězení pro významné zajatce. Třeba po bitvě u Makryplagi zde byli drženi byzanstští velitelé. V roce 1290 zde jako rukojmí pobýval Tomáš Teodor Dukas, syn epirského despoty Nikefora I.
V roce 1313 odjela nejmladší dcera Viléma II. ze svého panství Akova na Sicílii a podařilo se jí provdat svou, dle kronikářů překrásnou, dcerou z prvního manželství Isabelu ze Sabranu za Ferdinanda, mladšího syna Jakuba II. z Mallorky. Svatbu nakonec podporoval i sicilský král Fridrich III., který viděl v případném získání Peloponésu další možnost, jak oslabit Anjouovce. Při svatebním obřadu v Messině Markéta předala své panství Akovu i veškeré další nároky na Ferdinanda. Na začátku roku 1315 se dost neuváženě vrátila do Achájského knížectví, kde byla anjouovským bailim záhy zajištěna a uvězněna v Chlemoutsi, kde také za několik týdnů zemřela. Zanedlouho po ní zemřela i Isabela na následky porodu syna, budoucího Jakuba III. krále Mallorky. Samotný Ferdinand, sice v červnu 1315 opanoval Elis včetně knížecího hradu, ale za rok padl v bitvě u Manolady. Hrad poté bez větších událostí hodných záznamu přecházel z ruky do ruky na bailie nebo knížata, pokud náhodou v Morei opravdu byla.
Roku 1418 koupil Chlemoutsi od italského piráta Oliveria epirský despota a kefalonský markrabě Karlo Tocco. Při tureckém vpádu na poloostrov roku 1423 Tocco spolupracoval s Turakchánem, aby se vyhnul napadení svých držav ze strany Turků. Stále větší vliv rodu Tocco v Morei skončil, když Karel nechal roku 1426 zabavit hospodářská zvířata Albáncům, kteří zde pravidelně kočovali. Byzanc potřebovala záminku k obsazení dalších Franských pozic na poloostrově a tak se rázně postavila na jejich ochranu. Následující rok císař Jan VIII. v čele vojska oblehl Glarenstu. Tocco se pokusil prorazit námořní blokádu a vyslal lodě z Kefalonie a Epeiru společně s najatými loděmi z Marseilles pod vedením svého levobočka Torna ke Glarentse. Byzantské loďstvo pod Leontariosem se s nimi střetlo u Echinades. Rázný útok byzantských lodí vyvolal mezi Toccovou flotilou paniku a většina jeho lodí byla zajata. Válka byla u konce. Mírové podmínky byly poměrně kulantní. Creusa, dcera Karlova bratra Leonarda, se provdala za bratra císaře Jana VIII. Konstantina (později poslední byzantský císař Konstanin XI.) a věnem dostal veškeré majetky rodu Tocco na Peloponésu. Konstantin se usídlil v Chlemoutsi a věno své manželky udržel i po její smrti roku 1429. Na hradě byl také držen levoboček Centuriona II, Jan Asen Zaccaria. Tomu se podařilo roku 1453 uprchnout a s nevalným výsledkem vedl vzpouru proti despotovi Tomášovi Palailogovi.
Při finálním tureckém obsazování Peloponésu roku 1460 hrad po krátkém obléhání přešel do jejich rukou a ztratil zásadní strategický a veškerý politický význam. Přesto byl po roce 1463 krátce obsazen Benátčany, v roce 1620 byl napaden johanity a v letech 1687-1715 při benátském obsazení Peloponésu by sídlem finanční správy. Obecně byl v té době popisován jako neobyvatelný. V roce 1701 provveditore generale Francesco Grimani ve své zprávě navrhuje Chlemoutsi zbořit jako nehájitelný díky své vzdálenosti od moře a raději obnovit Glarentsu. K tomu nakonec nedošlo a na konci 18. století byl zcela opuštěn.
Jako staveniště bylo vybráno návrší z východu a částečně i z jihu a severu příkře spadající do údolí. Nejvyšší místo určilo půdorys jádra, nepravidelný šestiúhelník o rozměrech 90x60 metrů. Vstup ve své původní podobě vedl branou mezi dvěma menšími čtverhrannými věžemi. Nádvoří obehnaly hradby a k nim přistavěné přízemní budovy. Nejchráněnější jižní stranu zaujal dvoupodlažní palác s mírně sešikmenou střechou. Mezi branou a palácem na východě patrně tehdy vznikla další stavba, jejíž armované nároží vysloveně „září“ v pozdější zarovnané nádvorní zdi.
Záhy následovala druhá fáze, která z hradu udělala knížecí reprezentativní sídlo. Zbytek budov okolo nádvoří byl zvýšen a patro a byl výškově víceméně sjednocen, jen původní palác byl o něco málo vyšší. Všechny budovy měly plochou střechu s cimbuřím. Přístup sem vedl kamenným schodištěm vedle brány a točitým schodištěm na západě. K západnímu a severozápadnímu nároží hradu byly přistavěny půlkruhové věže na čtverhranných základnách. Proč byly jen zde obrácené do dolního nádvoří a ostatní nároží je nemají se snad dá vysvětlit terénem způsobenou dostatečnou nepřístupností ostatních stěn, či snad i estetickou potřebou zvýraznit vzhled hradu směrem k přístupové straně. Pokud by byly věže ve všech nárožích, stavba by se podobou blížila Castelu del Monte, který v té době ovšem ještě nestál (budován byl v letech 1240-1250).
