Když filosofie zachraňuje životy, aneb Kdo je v americké armádě vlastně marxista?
Původně jsem na tento článek nechtěl reagovat, ale v sousedním vláknu se diskutuje o úbytku článků a autorů na Palbě a naskýtá se velmi zajímavá příležitost napsat něco málo o historiografii (tedy o tom, jak zkoumáme historii), takže jsem nakonec sepsal toto krátké zamyšlení. Celá záležitost spočívá v tom, že na webu American Greatness vyšel článek nazvaný Making the War Colleges Great Again. Jeho autorem je prakticky jako vždy v těchto případech plukovník americké armády ve výslužbě, který vystupuje pod pseudonymem Cynical Publius. Na základě svého studia na amerických vojenských vysokých školách sepsal devět doporučení, které jim mají vrátit jejich dávno zašlou slávu a lesk. Do amerického vzdělávacího systému příliš nevidím (i když určité informace o něm mám) a o jeho vojenské sekci to platí dvojnásob, takže většinu z těchto devíti bodů se necítím povolán komentovat. Co však komentovat můžu a budu, jsou Publiovy názory na historii a některé protimluvy, kterých se dopouští.
Článek je zajímavý mimo jiné tím, že na Twitteru jej ministr války Hegseth okomentoval slovy "Zcela souhlasím. Do toho," což naznačuje, kudy se bude ubírat vývoj v následujících měsících a letech. Další kritika, založená zejména na porovnání Publiových myšlenek s klasikem západního vojenství Clausewitzem, vyšla na blogu Dead Carl and You a zaujmout by mohla zejména ty, kteří se zabývají rozhraním mezi politikou a válkou. V této úvaze se jí budu věnovat také, její těžiště však bude ležet zejména v oblasti historiografie a filosofie a také v tom, jak tyto obory, které se na první pohled mohou zdát jako naprosto nesouvisející s válčením, mohou zachraňovat životy vyloučením naprosto nesmyslných teorií pramenících ze špatného chápání svět okolo.
S ohledem na historiografii je velmi zajímavá nenápadná pasáž, která se stala jednou z lidových moudrostí kritizujících americkou zahraniční politiku v několika uplynulých dekádách:
Odkud se v textu vzala zmínka o osmém století, není příliš jasné. Publius pravděpodobně odhaduje, že k poslední změně v afghánské společnosti došlo na počátku osmého století, kdy se do této oblasti dostal islám, a předpokládá, že od té doby je stále stejná a neměnná. Otázkou pochopitelně zůstává, jak se do ní mohly dostat myšlenky saláfismu a wahhábismu, které se poprvé objevují ve 19. (v případě saláfismu) a 18. století (v případě wahhábismu). Přítomnost náboženských radikálů z Islámského státu na území Afghánistánu je jednoznačným důkazem, že afghánská společnost se nejen mění, ale i její členové jsou ochotni tuto změnu podstoupit.We have enough of those already, and what we need are military officers who are so thoroughly trained in the strategic components of the art of war that they are willing to boldly speak up to their political leadership and say necessary things like, “No sir, it is impossible to turn the 8th-century culture of Afghanistan into a liberal democracy, no matter how many troops we send.”
TEDY
Těch [politiků, státních zaměstnanců a civilních kontraktorů] přitom máme dost a potřebujeme důstojníky, kteří mají dostatečný výcvik, aby porozuměli strategické rovině válečného umění, a kteří jsou ochotni směle sdělit svému politickému vedení i nezbytné věci jako: "Ne, pane, není možné změnit afghánskou kulturu z osmého století na liberální demokracii, a to bez ohledu na to, kolik vojáků tam pošleme."
Může se to zdát jako nedůležitý detail, na kterém se "woke" historik může vyřádit a ukázat, že jeho ideologičtí nepřátelé jsou skupina nevzdělaných snílků, ale Publiův pohled na dynamiku afghánské společnosti má jednu zásadní implikaci. Pokud je společnost neměnná a pokud se nedokáže adaptovat, musí být zákonitě neměnné a zkostnatělé i její ozbrojené složky, protože své členy nabírají právě ze členů této společnosti. Protivníci, jejichž mentalita údajně ustrnula v osmém století, budou vždy bojovat jako by byli v osmém století, což však – jak ukazuje historická zkušenost – není pravda.
Druhou zajímavou implikací Publiova pohledu na svět je potřeba přehodnotit jeho vztah k marxismu, jehož pronikání na vojenské školy kritizuje. Nechci hodnotit nakolik tato ideologie skutečně proniká na akademickou půdu, ale Publiův článek ukazuje, že některé její myšlenky jsou poměrně populární mezi samotnými vojáky. Jako příklad může velmi dobře posloužit marxistický přístup k historii a přesvědčení, že vývoj společnosti je lineární a řízený určitými zákonitostmi. Společnost se vždy nachází v určitém období, které je možné na základě majetkových vztahů a (ne)rovnosti jejích členů charakterizovat podle jasně daného schématu, přičemž předcházející a následující období jsou rovněž jasně určené neměnnou dynamikou dějin.
Publius si toho patrně není vědom, ale představou, že afghánská společnost spadá do kmenové fáze vývoje a že se z ní nemůže dostat, upadá do pasti marxistického pohledu na svět. Jeho přesvědčení je ještě umocněno tím, že ve svém textu naznačuje, že vývoj společnosti je lineární, tedy že Afghánistán musí nejprve projít třinácti stoletími příhodného historického vývoje, aby se vůbec vyrovnal západní kultuře. Stejně jako původní marxisté před Leninovým experimentem v carském Rusku, tedy Publius tvrdí, že přechod z jedné fáze do druhé není možný bez splnění určitých podmínek a jeho vztah k této ideologii nabývá poměrně ambivalentní podoby.
Vzhledem k době vzniku marxistické historiografie tento postoj nezastávali pouze marxisté, ale těšil se mnohem širší oblibě i mezi dalšími filosofickými směry, nicméně Publiova pozice je v historické debatě velmi podobná pozici, kterou sám kritizuje. Z kritiky odlišného myšlenkového směru se tak stává nebezpečný lov na čarodějnice a neustálé ukazování na "ty druhé", které se velmi snadno může obrátit proti těm, kdo jej vyvolávají. Z větší části je to dáno tím, že "ti druzí" nejsou zas tak odlišní, což skvěle ukazuje právě Publius svou historiografickou gymnastikou.
Otázkou však pochopitelně zůstává, kde by se měl důstojník americké armády vzdělat v těchto základních záležitostech. Nejde mi teď ani tak o to, aby každý pěšák rozuměl základům filosofie 19. století, ale spíše o to, že vývoj a podoba společností není dána univerzálními zákony historické dynamiky, že vývoj rozhodně není lineární, že nemá smysl ani cíl, a hlavně, že současná západní kultura nestojí na vrcholu velkého řetězce bytí. Základní vzdělávání nás přesto učí přesně toto, z čehož potom pramení nebezpečné omyly, kvůli kterým umírají tisíce lidí. Na úrovni politiky to jsou projekty překotné demokratizace pramenící z obskurní filosofické teze o konci dějin, na úrovni warfightingu (použijme tento krásný a nebezpečný neologismus i my) je to přesvědčení, že protivník je naprosto neschopný se přizpůsobit a že vždy bude bojovat stejně hloupě jako někdy v osmém století. Pokud má ale důstojník efektivně plánovat a bojovat, musí rozumět svému protivníkovi a aby toho byl schopen, potřebuje širší humanistické vzdělání, které mu ale Publius odpírá.
Další záhadou, jejíž řešení nám Publius tají, je také to, kde má americký důstojník získat vzdělání na to, aby mohl zodpovědně a zcela v souladu s marxistickým světonázorem informovat své nadřízené o nemožnosti přebudování Afghánistánu v liberální demokracii. 75 % jeho kurikula má být věnováno válce a vojenství, přičemž zbývající čtvrtina má být rozdělena mezi dalších šest oblastí. Přehled o budování liberální demokracie ve společnostech osmého století by si tedy měl zřejmě vybudovat na základě zdravého rozumu, základu americké kultury již od vydání legendárního Paineova spisu z roku 1776. Studentům humanitních oborů nezbývá než se ptát, jestli se teze o univerzální uplatnitelnosti selského uvažování dá aplikovat i na přírodovědné disciplíny, a jestli jejich mládí utopené ve studiu zbytečných oborů může vždy nahradit jednoduché vysvětlení "je to logické".
Publiovo historické vzdělání však trpí určitými nedostatky i v dalších ohledech. Výprava na počátek historiografie vojenských dějin velmi rychle přivede ty, kteří měli dost odvahy vydat se na takto nebezpečnou cestu, ke jménu Hanse Delbrücka, který před přibližně sto dvaceti lety zakládal náš obor. Jedním z jeho největších vynálezů je metodologie nazývaná německy die Sachkritik (tedy věcná kritika), která je založena na tom, že historik aplikuje své vlastní představy a zkušenosti, kdykoli pracuje s pramenem. Tím, že se ptá na otázky jako "skutečně to tak mohlo být?" a "jak jsme schopni dokázat, že to tak skutečně bylo?" rozšiřuje své poznání minulosti. Delbrückův přínos pro historiografii spočívá zejména v tom, že Sachkritik je možné uplatňovat univerzálně bez ohledu na ostatní trendy v historiografii a jako velmi cenný metodologický přístup funguje dodnes.
Skutečný Delbrückův odkaz však spočívá v něčem zcela jiném. Byl to on, kdo v Německu (a potažmo ve většině Evropy) otevřel studium vojenských záležitostí i civilistům, čímž zbavil generální štáby a vojenské akademie na celém kontinentu důležitého monopolu: bez civilistů, kteří by rozuměli vojenství, se poradci důležitých politických hráčů rekrutovali z řad armády. Delbrück však ukázal nový směr a také to, že porozumění váleční je možné dosáhnout i bez studia na vojenských školách, čímž změnil dynamiku toku vědomostí v řadách politické reprezentace západních zemí. To, že o politice a válce dnes nerozhodují pouze vojáci, je i jeho zásluhou, a neměli bychom zapomínat, že studium jak na vojenských, tak civilních školách vytváří zajímavý mix dovedností a znalostí, který pomáhá udržovat rovnováhu mezi oběma sférami. V konečném důsledku jedním z faktorů, který pomohl Publiovým nenáviděným marxistům vyhrát občanskou válku v Rusku, byla neschopnost vojáků organizovat týl a smysluplnou domácí politiku.
Publius však Delbrückova odkazu nedbá, a to i přesto, že jeho země dokázala vybojovat své největší války aniž by ji v těchto obdobích vedli vojáci. Navrhuje válku přenechat studovaným profesionálům, jejichž jediným úkolem je zcela eliminovat protivníka, protože pouze naprostým zničením odporu je možné dosáhnout vítězství. Hlavním principem tohoto přístupu je, že politici v době kulminace mezinárodní krize a jejího přerodu ve válečnou vřavu zahřmí hlasem panovníka "Rvete!", pustí na svou zem feny války a následně válku přenechají vojákům až do jejího úplného konce a dosažení stavu konečného vítězství.
I přes poměrně jasně vymezené rolí zde zbývá prostor pro pochyby a další nejasnosti. Kdo určuje, co je to vítězství? Co když se teorie vítězství změní v průběhu konfliktu? Určují změny v teorii vítězství vojáci, nebo politici? Pokud to jsou vojáci, kde na to vezmou dostatek vědomostí? Obrátí se opět k selskému rozumu? Historická exkurze do Delbrückovy doby však přináší otázku ještě mnohem strašnější než všechny předešlé: co když je naprosté zničení protivníka – tedy Publiem oceňovaný cíl jakékoli války – v rozporu s politickými cíli?
Tato situace totiž nastala roku 1866, kdy se pruský generální štáb snažil přesně o to, za co by jej Publius ocenil. Jeho cílem bylo rozbít rakouskou armádu a maximálně oslabit konkurenta ve středoevropském prostoru, což však bylo v přímém rozporu s přáním politického vedení země reprezentovaného Bismarckem. Významné oslabení Rakouska mohlo mít nedozírné následky v tom, že by do středoevropských záležitostí vtáhlo Francouze, nebo co hůře, Rusy. V Bismarckově době se ještě podařilo generály udržet na uzdě, situace však byla zcela jiná o půlstoletí později byla zcela jiná a skupině generálů se podařilo přivést Německo až za hranici geopolitické katastrofy v listopadu 1918. Válka je příliš vážná věc na to, aby byla přenechána pouze vojákům; je ale také příliš vážná na to, aby o ní rozhodovali pouze politici samotní.
Závěrem je tedy možné konstatovat, že Publiovy argumenty vypadají na první pohled přesvědčivě, ale velmi rychle jim dojde dech jakmile jsou konfrontovány s realitou oborů, které se on sám pokouší odstranit z kurikul vojenských škol. Přesto to jsou klíčové oblasti politických a vojenských věd, které rozhodují nejen o životě a smrti vojáků v poli, ale také celých národů a států. Poslední otázkou, která je s Publiovým článkem spojena, je tedy to, co budou Američané dělat, až se budou pohybovat v prostředí, které bude chyby tolerovat mnohem méně než současný svět.
---
Ilustračním obrázkem je fotografie starého sovětského pomníku, který se nachází v litevském muzeu pod otevřeným nebem Gruto Parkas.




