Phönix D.II (D.IIa)

[kacermiroslav]

Phönix D.II (D.IIa)
Rakousko-Uherské stíhací letadlo
nasazeno 1918
WW1


VÝVOJ a KONSTRUKCE

Phönix D.II
Rakousko-Uherská stíhačka Phönix D.I (více ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3560) začala být k frontovým útvarům dodávaná od října 1917 a byla vesměs piloty a personálem přijímaná kladně, protože převyšovala vše, co do té doby letci podunajské monarchie měli k dispozici. I přes své nesporné kvality se objevila i řada negativních hodnocení. Zejména byla kritizovaná přílišná stabilita na úkor obratnosti a ani srovnání s Albatros Oeffagy D.III série 153 a Aviatiky D.I série 138 nevyznělo v prospěch Phönix D.I. Proto se konstrukční tým firmy Phönix Flugzeugwerke AG pod vedením Ing. Leo Kirsta a Ing. Edmunda Sparmannna rozhodla přepracovat a vylepšit stávající model D.I.

Nejjednodušší a nejrychlejší cestou jak sestrojit lepší stroj, který bude více odpovídat představám pilotů a bude schopen konkurenčního boje se stále se zlepšujícími nepřátelskými stroji, bylo použít stávající D.I, výrazně jej odlehčit a přepracovat trup tak, aby se zlepšila obratnost stroje. Konstruktéři tedy přišli s úsporou materiálu především na změněných nosných plochách. Horní průběžné křídlo bylo stavěno s nulovým vzepětím bez baldachýnu. Nové byly také vodorovné ocasní plochy s aerodynamicky vyváženou výškovkou (výškové kormidlo navíc dostalo rohové odlehčení). Jistých změn doznal také trup, který byl zkrácen z původních 6,75 m na 6,62 m, což mělo zlepšit obratnost stroje. Kromě těchto výraznějších změn byla ještě celá řada menších, ale na konečném vzhledu stroje se to příliš neprojevilo. Model D.II tak byl i nadále tvarově velice podobný svému předchůdci D.I. Všechny změny v odlehčení konstrukce pak představovaly úsporu 31 kg v prázdném provedení oproti D.I. Nový model D.II, stejně jako jeho předchůdce D.I vynikal především ve stoupavosti (počáteční do 1.000 m = 6,2 m/s), která byla už u verze D.I vyšší než známý Sopwith Camel.

Výzbroj zůstala stejná jako u předchůdce, tedy dva synchronizované kulomety Schwarzlose M.16 ráže 8 mm. Stejně tak zůstala beze změny pohonná jednotka 1x řadový motor Hiero 147 kW (200 k), která tak udělovala D.II téměř shodné letové výkony jako u verze D.I. Pouze se díky změně trupu a křídel zlepšila obratnost. Takto přepracovaný prototyp dostal tovární označení 20.18. a v březnu 1918 na výrobních linkách vystřídal sériově vyráběný D.I.



BOJOVÁ SLUŽBA
První přepracované stroje se u frontových jednotek objevily v květnu 1918 a bohužel zdaleka nesplnily to, co se od nich očekávalo. Hned první vzlety provázely nehody, jejichž příčinou bylo přílišné odlehčení konstrukce (nosné soustavy). Piloti se tak k používání D.II stavěli dosti rezervovaně a dávali raději přednost bezpečnějšímu a pevnějšímu D.I. Na strojích D.II létali například Stfw. Albin Heidl (4 vítězství) u Flik 60J, Lt.i.d.R Alois Rodlauer (5 vítězství) Flik 9J, Oblt. Eduard Ritter von Hebra u Flik 55J.

Nejznámějším rakousko-uherským stíhacím esem, který létal na D.II, byl Alexander Kasza (*1896 - +1945), který dosáhl celkem 6 sestřelů a z toho ten poslední byl právě na Phönix D.II. Další pilot Karl Teichmann (*1897 - +1927) sestřelil celkem 5 strojů a na D.II docílil hned dvou svých posledních sestřelů.


SLUŽBA PO WW1
Pro nás je zajímavé, že po uzavření příměří koncem října 1918 zůstal na území Československa i jeden stroj D.II, který spolu se třemi stroji D.I byl nově vzniklou republikou zabaven. Ten však nakonec stejně jako D.I nebyl zařazen do nově vzniklých leteckých sil československé republiky a tak jediným strojem (D.II), který létal na území ČSR, byl stroj u civilní společnosti Bohemia. Jestli to byl nebo nebyl stroj zakoupený u Leteckého sboru, se neví. V každém případě ale víme, že dne 27.srpna 1922 byl tento letoun při ukázce akrobacie v Kbelích zničen. Stroj pilotoval Rudolf Polanecký a bohužel při nehodě zahynul.


TTD – Phönix D.II
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,80 m
* Délka: 6,62 m
* Výška: 3,01 m
* Nosná plocha: 25,0 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 685 kg
* Vzletová hmotnost: 951 kg
* Maximální rychlost: 178 km/h
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Schwarzlose M.16 ráže 8 mm
* Dostup: 6.000 m
* Stoupavost: 1.000 m / 2 min 42 s
* Dolet: 2 hod
* Motor / Výkon: 1x řadový motor Hiero 147 kW / 200 k
* Vyrobeno kusů: 96 ks
* Uživatelé: Rakousko-Uhersko

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Phönix D.IIa
Snaha sestrojit letadlo s co nejlepšími letovými vlastnostmi, které by se mohlo postavit stále se zlepšujícím nepřátelským strojům, vedla konstruktéry u Phönixu k další přestavbě D.II a to v podobě změny pohonné jednotky. Tou se stal řadový vodou chlazený šestiválec Hiero o výkonu 169 kW (230 k). Ten byl již dříve montován u D.I ve fotoprůzkumné verzi a jeho zástavba tak byla vyzkoušena. Další změny v draku letadla byly jen kosmetického rázu a model D.IIa se tak prakticky od D.II nelišil. Větší změnou bylo montování křidélek, které byly nyní montovány na obou křídlech. Především pak díky silnějšímu motoru měl nový D.IIa přímo fantastickou stoupavost (8,3 m/s), ostatně už model D.I měl lepší stoupavost než vynikající spojenecký Sopwith Camel. Ovšem něco jiného je vypočtený výkon motoru a něco jiného je jeho skutečně dosahovaná hodnota u sériových dodávek. Z tohoto důvodu pak byly občas v polních podmínkách do trupu montovány původní motory Hiero o výkonu 200 k.

Trvalou slabinou typu D.II i D.IIa byla nedostatečnost pevnosti motorových loží, která stále praskala. To samozřejmě přímo ohrožovalo pilota i letadlo a značně tak tento problém trápil a zaměstnával výrobce. Ten pak musel tyto „reklamace“ odstraňovat bezplatně.


BOJOVÁ SLUŽBA
Do konce války se podařilo vyrobit již jen 48 kusů verze D.IIa, která ale i v době příměří byla stále pokládaná za prakticky jediný letoun spolu s Aviatikem D.I, který je schopen přepadového stíhání. Což bylo nakonec poměrně lichotivé hodnocení kvalit typu D.II (D.IIa) umocněné navíc tím, že řada stíhacích es dávala Phönixu přednost před ostatními stroji. Pouhých 48 vyrobených strojů však již nemohlo nijak zvlášť ovlivnit letecké boje koncem První světové války.

Na strojích D.IIa létala i taková letecká esa jako Josef Kišš (celkem 19 vítězství) nebo Alexander Kasza (celkem 6 vítězství). Letouny D.IIa byly například vyzbrojeny letky Flik 55J, 14J a 30J.


TTD – Phönix D.IIa
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,80 m
* Délka: 6,62 m
* Výška: 3,01 m
* Nosná plocha: 25,0 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 685 kg
* Vzletová hmotnost: 951 kg
* Maximální rychlost: 185 km/h
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Schwarzlose M.16 ráže 8 mm
* Dostup: 6.000 m
* Stoupavost: 1.000 m / 2 min – 5.000 m / 24 min
* Dolet: 2 hod
* Motor / Výkon: 1x řadový motor Hiero 169 kW / 230 k
* Vyrobeno kusů: 48 ks
* Uživatelé: Rakousko-Uhersko

Phönix D.IIa

Zdroje:
Stíhací letadla 1914-1918 (2.díl) – Zbyněk Válka – 2001
http://avia-hobby.ru/model/PhD2_MAC/PhD2.html
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
http://www.airwar.ru/enc/fww1/phd1.html
http://wp.scn.ru/en/ww1/f/179/175/1
http://vinar.cz/mitte/phond2.htm
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Výroba stíhacích letounů Phönix D.II a jeho výkonnější varianty D.IIa byla od počátku poznamenána pozdním zavedením do služby i omezenými průmyslovými kapacitami Rakousko-Uherska v závěru WW1. Přestože konstrukce představovala kvalitativní posun oproti starším typům Phönix a Hansa-Brandenburg, do konce války se podařilo vyrobit pouze 96 kusů obou verzí dohromady (záleží na zdrojích).

Sériová výroba probíhala v několika blocích. Verze D.II vznikala v sériích 122, 222 a 322, zatímco D.IIa byla vyráběna jako série 422, celkem v přibližně 48 exemplářích. Hlavním rozlišovacím znakem D.IIa byl výkonnější motor Hiero 6 o výkonu kolem 230 k, který měl odstranit jednu z hlavních slabin původní verze – pomalejší stoupavost a horší výkon ve vyšších letových hladinách. Dodávky k jednotkám probíhaly především od jara a léta 1918, tedy v období, kdy už bylo rakousko-uherské letectvo pod silným tlakem početně i kvalitativně silnějších spojeneckých leteckých sil.

Operačně byly letouny Phönix D.II a D.IIa zařazeny především k Fliegerkompanien (Flik) na italské frontě, kde plnily úkoly stíhací ochrany, doprovodu průzkumných a bombardovacích strojů a hlídkové činnosti. Díky pevné konstrukci a dobrému chování v rychlém letu byly obzvlášť vhodné pro energetický způsob boje, tedy útoky z převýšení a rychlý odchod ze souboje, nikoli však pro dlouhé manévrové střety.

Verze D.IIa si v operačním nasazení vedla znatelně lépe než původní D.II, zejména při stoupání a v boji ve středních a vyšších výškách, kde se její výkon přibližoval nejlepším spojeneckým typům nasazeným nad Alpami a Pádskou nížinou. Přesto zůstávaly oba typy v nevýhodě v klasickém manévrovém boji proti lehčím a obratnějším stíhačkám, jako byly Nieuporty nebo Sopwith Camel.

Zajímavostí, která bývá v přehledech často opomíjena, je nasazení části letounů Phönix D.II/D.IIa u rakousko-uherského námořního letectva (Kriegsmarine). Několik strojů bylo v roce 1918 přiděleno k jednotkám operujícím nad Jaderským mořem, kde sloužily k ochraně pobřeží, doprovodu hydroplánů a hlídkovým letům nad námořními trasami. Robustní konstrukce a stabilita v letu byly v tomto prostředí považovány za významnou výhodu.

[kacermiroslav]

V hlášení Flik 61J z oblasti Piavy ze dne 18. července 1918 je k prvnímu bojovému nasazení Phönixu D.IIa uvedeno:

„Nový Phönix s motorem Hiero se při hlídkovém letu ve výšce 4 200 metrů choval klidně a poskytoval pilotovi jistotu i při prudkém klesání. V zatáčkách však vyžaduje rozhodné vedení a nelze jej nutit do dlouhého kroužení.“

Pilot v téže zprávě dodává, že stroj je „nejvhodnější k útoku z výšky a okamžitému odpoutání“.

Z operační oblasti Jižního Tyrolska pochází zápis Flik 14J z 3. srpna 1918, který popisuje střet s italskými stíhačkami typu SPAD:

„Phönix D.IIa dosáhl při přiblížení z horní pozice značné rychlosti a umožnil zahájit palbu z krátké vzdálenosti. Nepřátelské SPADy se po prvním průletu snažily vynutit těsný boj v zatáčkách, čemuž bylo nutno se vyhnout.“

Velitel jednotky v závěru hlášení konstatuje, že letoun „není určen k soubojům na malém prostoru, nýbrž k rychlým, rozhodným útokům“.

Zajímavý pohled přináší také námořní letectvo operující nad Jaderským mořem. V hlášení Seefliegerstation Triest z 12. září 1918, týkajícím se ochrany hydroplánů při návratu z průzkumu, se uvádí:

„Phönix se osvědčil při hlídkách nad mořem díky pevné konstrukci a klidnému letu v poryvech větru. I při silném proudění zůstává ovladatelný a poskytuje dobrou palebnou platformu.“

Zpráva zároveň upozorňuje, že při delších letech nad vodní plochou je pilot „citelně zatížen vyššími silami na řízení“.

Osobnější tón má zápis z deníku pilota Flik 63J, datovaný 21. října 1918, kdy jednotka čelila častým spojeneckým náletům:

„Phönix působí dojmem poctivého stroje. Není to tanečník jako Nieuport, ale v rychlosti a ve střemhlavém letu mu lze plně důvěřovat. Kdo se pokusí s ním bojovat jako s lehkým stíhačem, zaplatí za to ztrátou výšky.“

Závěrečná technická zpráva velitelství letectva z října 1918 shrnuje zkušenosti s typem D.IIa následovně:

„Letoun Phönix D.IIa představuje výrazné zlepšení oproti předchozí verzi. Je však nutno zdůraznit, že jeho bojová hodnota závisí na správném taktickém použití a výcviku pilotů v útoku z převýšení.“

[Rase]

Děkuju za parádní články o moc zajímavých letounech. Vždycky si rád přečtu i původní úvod, který mě povětšinou minul (už je to dost let).

Tady ještě Josef Kiss (1896-1918) a jeho Phönix D.IIa.

https://www.rezava-vrtule.cz/motor/phon ... josef-kiss

[kacermiroslav]

Srovnání Phönix D.IIa a Albatros D.III (Oef) v hlášeních Flik (1918)

Současné nasazení letounů Phönix D.IIa a Albatros D.III (Oef) na italské frontě v roce 1918 vedlo k četným přímým porovnáním obou typů v bojových hlášeních rakousko-uherských Fliegerkompanien. Zatímco Albatros byl vnímán jako „známý a obratný“, Phönix představoval konstrukčně modernější, avšak náročnější stroj, jehož vlastnosti vyžadovaly odlišný způsob boje.

V hlášení Flik 61J z oblasti Piavy ze dne 29. července 1918 se uvádí:
„Albatros D.III (Oef) je v zatáčkách živější a dovoluje pilotovi rychlé korekce směru. Phönix D.IIa naproti tomu získává převahu rychlostí v klesání a stabilitou při palbě z přímého letu.“

Podobné hodnocení se objevuje v technické zprávě Flik 14J z 6. srpna 1918, která porovnává oba typy při střetech se spojeneckými SPADy:
„Albatros umožňuje delší manévrový boj, avšak při ztrátě výšky rychle ztrácí energii. Phönix si rychlost uchovává déle a je vhodnější k opakovaným průletům z převýšení.“

Zpráva zároveň konstatuje, že piloti zvyklí na Albatros „mají tendenci přetěžovat řízení Phönixu“, což vede ke zbytečným ztrátám výšky.

V deníku pilota Flik 63J, datovaném 17. září 1918, je osobní srovnání obou strojů formulováno velmi přímo:
„Na Albatrosu bojuje člověk rukama a nohama, na Phönixu hlavou. Kdo se snaží točit, prohraje; kdo si hlídá výšku, má výhodu.“

Tento zápis dobře vystihuje rozdílnou filozofii obou konstrukcí – Albatros jako klasický obratný stíhač a Phönix jako agilní přepadový stroj.

Z oblasti Jadranu, kde byly oba typy používány k ochraně námořních operací, pochází hlášení Marine-Flik z 24. září 1918:
„Albatros je příjemnější při dlouhých hlídkách, avšak v turbulentním proudění nad mořem působí lehce. Phönix je těžší na řízení, ale poskytuje klidnější palebnou platformu.“

Závěrečná souhrnná zpráva velitelství letectva z října 1918 shrnuje rozdíly mezi oběma typy následovně:
„Albatros D.III (Oef) zůstává vhodný pro méně zkušené piloty a obranné hlídky. Phönix D.IIa je výkonnější stroj, jehož plný potenciál se projeví pouze při správném taktickém použití a disciplinovaném vedení boje.“