Zamlklý admirál Józef Unrug
Polský admirál německého původu strávil 6 let v nacistických zajateckých táborech a po celou tu dobu nepromluvil ani slovo německy.
Józef Unrug se narodil 7. října 1884 jako Joseph Michael Hubert von Unruh v Brandenburg an der Havel, do germanizované rodiny původem z Polska. Byl synem generálmajora pruské gardy Tadeusze Gustava a saské hraběnky Isidory von Bunau. Navštěvoval střední školu v Drážďanech. Jeho otec po odchodu do důchodu získal panství Sielec u Żnina, kde žil až do své smrti v roce 1907. Jeho předci z rodu Unrug žili ve Velkopolsku od 16. století, kdy zakladatel polské větve rodu, Christoph von Unruh (1550–1622), koupil panství a zámek v Międzychódu.
Mladý Joseph dne 27. září 1907 absolvoval důstojnický výcvik na Marineakademie Kiel, po kterém získal hodnost poručíka (Leutnant zur See). Později plul na německých lodích: "Stosch" a "Mars". Absolvoval také kurzy minového torpédování a podvodního plavání. Po povýšení na důstojníka sloužil na křižnících "München" a "Niobe" a na bitevní lodi "Braunschweig". Od 21. června 1911 do 25. srpna 1913 působil jako inspekční důstojník na Marineschule Mürwik ve Flensburgu a po roce se stal adjutantem velitele školy. Od roku 1913 plul na bitevní lodi "Friedrich der Große", nejprve jako důstojník na hlídce, poté jako velitel dělostřelecké baterie. V letech 1915–1919 sloužil na ponorkách. Byl druhým důstojníkem a velitelem ponorek UB-25, UC-11 a UC-28, poté velitelem ponorkové školy a velitelem ponorkové flotily.
Vše se změnilo v roce 1919, kdy Polsko po 123 letech získalo nezávislost, a Józef učinil rozhodnutí, které definovalo zbytek jeho života. Vzdal se své německé hodnosti, opustil svou vlast a odcestoval do Polska – země, která neměla žádné námořnictvo, žádné válečné lodě, ba ani pořádný přístav. Nejenže se připojil k polské armádě. Za své peníze koupil loď a daroval ji své nové Vlasti, aby se stala jednou z prvních polských námořních lodí. V roce 1925 se stal velitelem flotily, mluvil polsky se silným německým přízvukem a vybudoval námořnictvo absolutně z ničeho. Roku 1933 byl povýšen na kontradmirála.
Když nacistické Německo 1. září 1939 napadlo Polsko, vedl evakuaci polského loďstva do britských přístavů a poté řídil obranu Helské kosy. Proti desetinásobné přesile se držel po celý měsíc, zatímco Varšava padla. Nakonec se 2. října 1939 se ctí vzdal a stal se válečným zajatcem. Tehdy začal jeho skutečný odpor. Němci jej přesouvali mezi tábory – hrad Colditz, Murnau, Woldenberg. Navštěvovali ho bývalí kolegové z dob jeho působení v císařském námořnictvu a odvolávali se na dávná přátelství. Nabízeli mu hodnosti, povýšení, velitelské pozice. Admirál Dönitz se ho údajně sám pokusil naverbovat zpět do Kriegsmarine. Pak ho přijel navštívit jeho vlastní bratranec. Generálmajor Walter von Unruh Józefa vřele pozdravil německy a očekával rozhovor v jejich společném rodném jazyce. Místo toho Unrug odpověděl francouzsky. Jeho bratranec se zmateně zeptal, proč mluví francouzsky. Józef se na něj klidně podíval a řekl: "1. září 1939 jsem zapomněl, jak se mluví německy. Jsem Polák a polský důstojník." Němci byli ohromeni. Byl to muž, který velel jejich ponorkám, který rozuměl každému jejich slovu, jehož rodina sloužila Prusku po celé generace. Přesto, když jej oslovili, požadoval tlumočníka. Jazyk se stal jeho zbraní odporu. Odmítal projevit svým věznitelům byť jen ždibec uznání. Vždy korektní, vždy formální, vždy chladný. Jeho spoluvězni čerpali sílu z jeho neústupného příkladu. Němci jej shledali jako oříšek, který nedokázali rozlousknout – nezlomil se, neustoupil, ani neuznal jejich společnou minulost.
V dubnu 1945 americké síly osvobodily jeho tábor. Přinesli s sebou ale i zdrcující zprávu, že Polsko padlo pod sovětskou okupaci. Unrug tedy zvolil exil před kompromisem. Přestěhoval se do Spojeného království, poté do Maroka, kde pracoval na rybářských lodích, a poté do Francie. Byť viceadmirálem (povýšen 2. září 1946), raději pracoval manuálně, místo aby přijal komunistickou vládu nebo jejich důchod. Jeho posledním přáním bylo být pohřben ve svobodném Polsku mezi svými muži. Stanovil si však podmínku: nevrátí se, dokud nebudou jeho kolegové zavraždění během stalinského teroru řádně rehabilitováni. Nevrátí se, dokud Polsko nebude skutečně svobodné.
Admirál Józef Unrug zemřel ve Francii 28. února 1973 ve věku 88 let. Jeho manželka Žofie zemřela v roce 1980. Byli pohřbeni společně ve Francii spolu s dalšími polskými vlastenci, kteří zemřeli daleko od domova. Uběhla desetiletí. Padla Berlínská zeď. Sovětský svaz se zhroutil. Polsko znovu získalo suverenitu. Zavraždění důstojníci byli konečně rehabilitováni. A admirál Unrug se mohl vrátit domů. Dne 24. září 2018 (čtyřicet pět let po jeho smrti) byla jeho rakev nesena na palubě fregaty polského námořnictva ORP Kościuszko. Dne 2. října 2018 (přesně sedmdesát devět let po jeho kapitulaci u Helu) se v Gdyni konal státní pohřeb. Admirál Józef Unrug byl pohřben na námořním hřbitově v Oksywie mezi svými důstojníky a námořníky ve svobodném Polsku, na které čekal celý život. Konečně se vrátil domů. Někdy nejsilnějším aktem odporu není násilí ani sabotáž – je to tiché, absolutní odmítnutí kompromisu v tom kým jste. Józef Unrug ve své poslední válce nikdy nepozvedl zbraň. Prostě odmítl mluvit jazykem svého nepřítele. A v tomto tichu řekl vše, co bylo třeba říct.
Zdroj:
https://pl.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Unrug
https://pl.wikipedia.org/wiki/Thadd%C3%A4us_von_Unruh
https://polishhistory.pl/jozef-unrug-honour-above-all/
https://historia.dorzeczy.pl/druga-wojn ... olsce.html
https://warsawinstitute.org/jozef-unrug ... t-admiral/
