zakladatel opavské větve Přemyslovců
Mikuláš I. Opavský patří k nejvýznamnějším osobnostem pozdně přemyslovského období, přestože dlouho stál na okraji zájmu historiografie. Jeho význam nespočívá pouze v osobních politických a vojenských aktivitách, ale především v tom, že se stal zakladatelem samostatné opavské větve Přemyslovců, která sehrála podstatnou roli v dějinách Slezska i českého státu ve 14. a 15. století. Mikulášův život odráží proměnu české aristokracie na přelomu 13. a 14. století, kdy se vedle legitimních dynastických linií prosazují i potomci narození mimo manželství, pokud disponovali dostatečnou politickou podporou a vojenskou schopností.
Mikuláš se narodil pravděpodobně v 60. letech 13. století (nejčastěji je uváděn rok 1255) jako nemanželský syn českého krále Přemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu zvané Palcéřík (pro její krátký sestřih vlasů) pocházející z rakouského šlechtického rodu Kuenringů z Horních Rakous. Přestože jeho původ byl z hlediska kanonického práva problematický, Přemysl Otakar II. se k synovi otevřeně hlásil a již za svého života mu zajistil významné postavení mezi českou šlechtou. Mikuláš vyrůstal na královském dvoře a byl vychováván jako člen panovnické rodiny, což výrazně ovlivnilo jeho pozdější ambice i politické sebevědomí. Byl legitimizován svým otcem se souhlasem papeže Urbana IV. a stal se zakladatelem vedlejší přemyslovské dynastie, která vymřela až po roce 1521 posledním knížetem Valentinem Hrbatým.
V říjnu 1260 se jeho otec snaží pro Mikuláše získat nástupnická práva, čemuž papež Alexandr IV. vcelku vyhověl, ale v dodatku uvedl, že nástupnická práva nepřecházejí na český královský titul. V listopadu 1269 obdržel Mikuláš Opavské provincie, která se na počátku 13. století stala součástí Moravy a byla ve správě olomouckých biskupů. V listině ze 4. července 1269 je Mikuláš poprvé uváděn jako „dominus Opavie“, tj. pán Opavska. V roce 1276 byl pod hradem Raabs pasován na rytíře.
Za vlády Přemysla Otakara II. se Mikuláš objevuje v pramenech jako účastník králových vojenských podniků, zejména v rakouských a štýrských zemích. Lze předpokládat, že získal praktické zkušenosti s vedením oddílů i se správou území, což z něj činilo typického představitele „královských bastardů“ západoevropského typu, kteří byli využíváni jako loajální opora panovníkovy moci. Jeho kariéra byla však zásadně přerušena katastrofou u Dürnkrutu a Jedenspeigenu roku 1278 (Moravské pole), kde jeho otec král Přemysl Otakar II. padl.
Po porážce českého vojska a smrti krále se Mikuláš ocitl v mimořádně obtížné situaci. Jako syn poraženého panovníka byl považován za potenciální hrozbu vítězného Rudolfa Habsburského i pro domácí šlechtu, která se snažila upevnit své postavení v období bezvládí. Mikuláš byl zajat a internován, přičemž některé prameny naznačují, že byl držen v poměrně tvrdých podmínkách. Teprve po několika letech se mu podařilo získat svobodu, pravděpodobně díky politickým dohodám souvisejícím s upevněním moci Václava II. a také díky výkupnému.
Zásadním zlomem v Mikulášově životě se stal rok 1281, kdy mu byla svěřena Opava jako léno. Tento krok byl politicky mimořádně významný. Opavsko bylo územím na pomezí Moravy a Slezska, strategicky důležitým a zároveň dostatečně vzdáleným od jádra českých zemí, aby zde mohl Mikuláš vládnout bez přímého ohrožení královské moci. Tímto aktem vznikl základ opavské přemyslovské linie, která se postupně začlenila mezi slezská knížata.
Jako opavský kníže se Mikuláš projevil především jako schopný správce a loajální vazal českého krále. Podporoval politiku Václava II., zejména jeho expanzi do Polska a snahu o upevnění přemyslovské moci ve střední Evropě. Mikuláš se účastnil vojenských tažení, poskytoval králi vojenské kontingenty a zajišťoval stabilitu severovýchodní hranice českého státu. Jeho postavení bylo navíc posíleno sňatkovou politikou, která ho propojila se slezskou a moravskou šlechtou.
V lednu 1285 došlo ke vzájemnému sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským v Chebu. Habsburský panovník Mikuláše vnímal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna, který měl velký vliv na Mikulášova nevlastního bratra Václava II. a jeho matku královnu vdovu Kunhutu Uherskou. Tyto vztahy byly ještě stvrzené sňatkem Mikuláše Opavského s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou. V lednu 1289 (ve stejnou dobu, kdy byl uvězněn Falkenštejn) přišel v Mikulášově doprovodu na pražský dvůr Kazimír Bytomský, první z polských velmožů, kteří složili lenní slib Václavovi II. Tím započal proces sbližování českého státu s polským. Poté následovali velké změny v rámci české politiky, kdy byl z bezprostřední blízkosti krále Václava II. odstraněn milenec jeho matky Záviš z Falkenštejna.
Pád Záviše z Falkenštejna
Pád Záviše z Falkenštejna nelze chápat jako izolovanou dvorskou intriku, nýbrž jako vyvrcholení hluboké krize přemyslovského státu po roce 1278, kdy smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli zanechala České království bez dospělého panovníka a s rozvrácenou mocenskou strukturou. V tomto vakuu se střetly dvě odlišné koncepce moci: centralizovaná, vojensky organizovaná přemyslovská tradice na jedné straně a aristokratická, rodově založená mocenská síť jihočeských Vítkovců na straně druhé.
Záviš z Falkenštejna se po roce 1278 dokázal mimořádně rychle adaptovat na nové poměry. Jako příslušník jednoho z nejmocnějších rodů v zemi využil slabosti regentské vlády Oty Braniborského a postupně se stal klíčovou postavou u dvora ovdovělé královny Kunhuty Uherské. Jeho vzestup nebyl jen výsledkem osobního vztahu s královnou, ale především schopnosti vytvořit vlastní mocenskou základnu, opřenou o rodové državy, ozbrojené družiny a síť spojenců v jižních Čechách.
Právě zde se začínají křížit zájmy Záviše a Mikuláše I. Opavského. Mikuláš, levoboček Přemysla Otakara II., představoval jiný typ legitimity: nebyl aristokratem vzestupného rodu, ale nositelem přímého přemyslovského původu, byť neplně legitimního. Jeho pozice po roce 1278 byla složitá – jako syn padlého krále byl potenciálním symbolem kontinuity, ale zároveň postrádal právní nárok na trůn. Přesto byl vnímán jako představitel staré královské moci, zejména v očích části šlechty a zahraničních aktérů.
Zatímco Záviš usiloval o přetvoření královské moci ve svůj prospěch a fakticky ovládal dvůr i mladého Václava II., Mikuláš Opavský byl od počátku vnímán jako možná protiváha této koncentrace moci. Jeho role byla zpočátku spíše pasivní, částečně i vynucená – po Moravském poli byl zajat a tři roky držen mimo hlavní politické dění. Po návratu do Čech v roce 1281 však představoval připomínku přemyslovské tradice, která byla s politikou Záviše v ostrém rozporu.
Rozhodující zlom nastal v okamžiku, kdy se Záviš pokusil svou moc institucionalizovat. Sňatek s Kunhutou a snaha dosadit vlastní lidi na klíčové pozice znamenaly faktickou privatizaci královské autority. Pro řadu velmožů, ale i pro samotného Václava II., to představovalo nepřijatelný precedens. V této fázi se Mikuláš Opavský stal přirozeným spojencem královského tábora, a to nikoli jako ambiciózní uchazeč o moc, ale jako vojensky schopný a dynasticky spjatý aktér, který mohl pomoci obnovit rovnováhu.
Z vojenského hlediska byl konflikt se Závišem především střetem regionálních mocenských center. Záviš se opíral o jižní Čechy, síť hradů a vlastní ozbrojené družiny, zatímco královská strana disponovala širší podporou zemské hotovosti a legitimní autoritou. Mikuláš Opavský v tomto kontextu fungoval jako jeden z velitelů a organizátorů královské moci, zejména v oblasti Moravy a severních zemí Koruny.
Zajetí Záviše v roce 1289 a jeho následná poprava u Hluboké v srpnu 1290 nebyly jen trestem za osobní ambice, ale symbolickým aktem obnovy královské suverenity. Mikuláš Opavský zde nefiguruje jako hlavní iniciátor, ale jako loajální vykonavatel nové politické linie, která odmítla model „vlády favorita“ a vrátila moc do rukou krále. Jeho postavení se tím upevnilo: stal se pevnou součástí obnovované státní struktury a opavské knížectví se definitivně etablovalo jako vojensky a politicky významný region. Legenda praví, že Záviš byl vozen od jednoho vítkovského hradu k druhému a pod pohrůžkou Závišovi smrti byly hrady vydávány královské moci. Až Závišův bratr Vítek z Krumlova odmítl vydat hrad Hlubokou a Záviš byl následně sťat údajně naostřeným prknem a nikoliv mečem.
Pád Záviše z Falkenštejna a vzestup Mikuláše Opavského tak nejsou protiklady dvou jednotlivců, ale střetem dvou modelů moci. Záviš reprezentoval aristokratickou privatizaci státu, založenou na osobních vazbách a regionální síle. Mikuláš naopak zosobňoval kontinuitu přemyslovské, byť okleštěné, královské autority a vojenské služby státu. Výsledek tohoto střetu předznamenal podobu české politiky na přelomu 13. a 14. století, v níž již nebylo místo pro nekontrolovaného „druhého krále“, ale pouze pro moc sdílenou v rámci pevně strukturovaného státu.
Po roce 1290
K roku 1293 je doložen jako maršálek Českého království. V roce 1295 se stal Václav II. polským králem a jeho nevlastní bratr byl ustanoven do funkce hejtmana Krakovska a Sandoměřska a také se stal starostou Krakova. Po smrti Václava II. roku 1305 a zejména po zavraždění Václava III. roku 1306, které znamenalo vymření Přemyslovců po meči, se Mikuláš stal jedním z klíčových aktérů přechodného období. Jako poslední mužský potomek přemyslovského rodu, byť nemanželského původu, představoval symbolickou kontinuitu dynastie. Přesto neusiloval o český trůn, což lze interpretovat jako realistické zhodnocení politické situace i vlastních možností. Místo toho se snažil zachovat stabilitu Opavska a vyjednávat s novými vládci. Nicméně roku 1308 bylo proti němu na Opavsku vedeno povstání místních šlechticů, která Mikuláše z panství vyhnala. Toto povstání zřejmě souviselo s rezignací Habsburků na boj o českou královskou korunu a po smrti německého krále Albrechta Habsburského. Mikulášovi zřejmě ublížili jeho manželské a další vazby na Habsburky. Mikuláš se uchýlil do Plumova nebo do Brna, kde nechal obnovit minoritský kostel svatých Janů.
Za vlády Jindřicha Korutanského i později Jana Lucemburského se Mikuláš snažil manévrovat mezi loajalitou a obranou vlastních zájmů. Zpočátku podporoval Jindřicha Korutanského, což mu umožnilo udržet si postavení. Po nástupu Jana Lucemburského však postupně ztrácel vliv a jeho politická role slábla. Přesto zůstal respektovaným regionálním vládcem a zakladatelem dynastické tradice, kterou převzali jeho synové.
Mikuláš I. Opavský zemřel 25. července 1318 a byl pohřben v Brně v minoritském kostele svatých Janů, který nechal krátce předtím obnovit. Dne 26. července byl zde pohřben: „dosti jsa chud na statky, ale bohat na cnosti“.
Krátce před svou smrtí se Mikulášovi podařilo dosadit svého syna Mikuláše II. na trůn opavského knížectví, kdy syn složil lenní slib králi Janu Lucemburskému, čímž legalizoval své právo na Opavsko, které od roku 1308 ve své moci držel lehnický kníže Boleslav, jako náhradu za nevyplacené věno své manželky Markéty, sestry krále Václava III.
Jeho smrt znamenala konec jedné generace, která pamatovala vrchol přemyslovské moci, ale zároveň otevřela cestu dalšímu rozvoji opavské linie, jež se v následujících desetiletích rozdělila do několika větví a hrála významnou roli v dějinách Slezska. Mikulášův odkaz spočívá především v tom, že dokázal proměnit problematický původ v legitimní politickou existenci a založit rod, který přežil pád hlavní dynastické linie o několik století.
Vojenské aktivity Mikuláše I. Opavského: mezi královskou službou a regionální mocí
Vojenská kariéra byla od počátku úzce svázána s politikou jeho otce, krále Přemysla Otakara II., a s potřebou udržet přemyslovskou kontrolu nad rozsáhlým a etnicky pestrým územím střední Evropy. Přestože Mikuláš nebyl legitimním následníkem trůnu, byl vychováván jako plnohodnotný člen panovnické elity a jeho zapojení do vojenských operací odpovídalo postavení vysokého šlechtice, nikoli pouze okrajového příbuzného krále.
První vojenské zkušenosti získal Mikuláš pravděpodobně v 60. a 70. letech 13. století během tažení Přemysla Otakara II. v rakouských a štýrských zemích. Tyto konflikty nebyly jen klasickými bitvami, ale dlouhodobými okupačními operacemi, které vyžadovaly schopnost držet území, spravovat posádky a reagovat na lokální povstání šlechty. Mikuláš zde vystupoval jako králův důvěrník a vojenský zástupce, což naznačuje, že byl pověřován samostatnými úkoly, byť pod přímým dohledem královy strategie.
Zlomovým bodem byla porážka českého vojska roku 1278 na Moravském poli. Přímá účast Mikuláše v bitvě není prameny jednoznačně doložena, nicméně jeho následné zajetí svědčí o tom, že se pohyboval v bezprostředním okruhu přemyslovského velení. Po bitvě byl Mikuláš zajat a internován, čímž byla jeho vojenská činnost na několik let přerušena. Tento moment je důležitý, protože Mikuláš zde poprvé okusil realitu vojenské porážky a ztráty politické opory, což zásadně ovlivnilo jeho pozdější opatrnější strategii.
„V oné bitvě byl také lapen a usmrcen král Otakar, když nesoustředěně a zmateně harcoval mezi vojáky. Jeho syn kníže Mikuláš byl zajat a spolu s jinými zajatými šlechtici, hrabaty a nespočetnými vojáky odveden do Uher.“ “
(Děje Uhrů od Šimona z Kézy)
Po návratu z internace, která trvala tři roky a na propuštění bylo nutno vybrat výkupné, a zejména po udělení Opavska roku 1281 se Mikulášova vojenská role proměnila. Už nevystupoval jako polní velitel královských tažení, ale jako regionální kníže odpovědný za obranu svěřeného území. Opavsko leželo na strategickém rozhraní Moravy a Slezska a bylo vystaveno jak tlaku slezských Piastovců, tak potenciálním konfliktům s polskými a uherskými silami. Mikuláš zde musel vybudovat vlastní vojenské zázemí, založené na hradské soustavě, zemské hotovosti a vazalských oddílech.
V tomto období lze Mikuláše charakterizovat spíše jako organizátora vojenské moci než jako frontového bojovníka. Jeho úkolem bylo zajistit mobilizaci šlechty, udržovat opevnění a poskytovat králi vojenskou podporu v širších konfliktech. Prameny naznačují, že opavské oddíly se účastnily tažení Václava II. v Polsku, kde sloužily především jako zajišťovací a okupační síla, nikoli jako úderný prvek hlavního vojska.
Za vlády Václava II. a krátce i Václava III. byl Mikuláš součástí přemyslovského vojenského systému, který kombinoval těžkou šlechtickou jízdu s rostoucím významem pěchoty. Mikulášova role zde spočívala v dodávkách kontingentů a v ochraně severovýchodních hranic. Neexistují doklady o tom, že by vedl velkou samostatnou bitvu, ale právě tato absence „slavných střetů“ ukazuje jeho funkci: byl stabilizačním prvkem, který držel region v klidu, zatímco královská armáda operovala jinde.
Po vymření Přemyslovců roku 1306 se Mikuláš ocitl v nové situaci. Vojensky byl schopen mobilizovat značnou sílu, ale politicky si uvědomoval, že otevřený konflikt o český trůn by byl sebevražedný. Přesto sehrál roli v mocenských střetech počátku 14. století, především jako regionální aktér, který mohl naklonit rovnováhu sil podporou konkrétního kandidáta. Jeho vojenská síla byla využívána spíše jako vyjednávací nástroj než jako prostředek otevřeného boje.
Za vlády Jana Lucemburského Mikulášova vojenská role postupně slábla. Nový král se opíral o vlastní okruh vazalů a zahraničních spojenců, zatímco Mikuláš zůstával především obráncem Opavska. I zde však plnil důležitou funkci: jeho knížectví tvořilo nárazníkové území mezi českými zeměmi a slezskými knížaty, a stabilita této oblasti byla klíčová pro bezpečnost severní Moravy.
Celkově lze Mikuláše I. Opavského hodnotit jako vojenského politika, nikoli vojevůdce v klasickém smyslu. Neproslavil se velkými bitvami, ale jeho význam spočíval v dlouhodobé správě vojenských zdrojů, ochraně strategického prostoru a schopnosti přizpůsobit se měnícím se mocenským poměrům. Právě tato kombinace opatrnosti, organizační schopnosti a loajality k panovníkovi mu umožnila přežít pád přemyslovské dynastie a založit nový regionální mocenský celek.
Zdroje:
www.wikipedia.org
www.e-stredovek.cz
JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310
SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu
ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků
Velké dějiny Zemí Koruny české II. Paseka
Velké dějiny Zemí Koruny české III. Paseka
Velké dějiny Zemí Koruny české IV. Paseka
