Heiss píše: ↑1/1/2026, 18:10
Měl jsem ji v ruce jenom jednou a v bibliografii si všiml poměrně velkého množství knih Valerije Zamulina, který se bitvou u Kurska zabýval docela intenzivně a dlouho. Pokud by si chtěl někdo přečíst i práce, ze kterých Wheatley čerpal, je najde v angličtině i jako e-knihy na Helionu.
Česky jinak nevyšla žádná a Tanky u Prochorovky jsou jediná práce v češtině o které vím, že by na nich stavěla.
Díky za tipy.
V Česku bohužel spousta zajímavých knih nejen o WW2 nevyšla. Možná i proto je tu povědomí o historii takové, jaké je.
Nemusely by nutně vycházet, stačilo by, kdyby je někdo citoval a převzal z nich metodologii. V současné české historiografii vojenství jde dobře vidět, že se hýbe kupředu a že dohání trendy v zahraničí, ale z různých důvodů se to týká víceméně jen historie do 19. století.
pjaro77 píše: ↑4/12/2025, 22:10
Pozerám, že Vladimir Georgijevič Sorokin napísal už dávnejšie knihu Den opričníka.
Čítali ste ju niekto, stojí za to ?
Jdu pozdě, ale přece - Ano, stojí to za to, jestli dáváš ruštinu, dej to v originále, jestli ne, tak neva, dej to i tak. Kamarád to měl i jako mluvený slovo a prej taky dobrý.
Cerkev je blízko, ale je ledovice. Krčma je daleko, ale půjdem opatrně.
Sakra... nevyšel náhodou Den opričníka i v češtině?
Přísahal bych že jsem jej četl česky. Pravda je, že čtyři nebo pět slovanských jazyků ovládám tak že si často neuvědomím že je to "jiný" jazyk, ale... tady jsem si skoro až jistý.
Nevyšel třeba v nějakém zahraniči, ale česky?
"Ivane, Ivane. Ty palice medvědí. Nic jsi nepochopil!" Dědeček Hříbeček
Ruštinu si zo školy trochu pamätám, pokúšam sa o čítanie textov , ale zistil som, že mám problém s azbukou. Čítam ju extrémne pomaly, rozumieme jej cca ako polštine ale neviem čítanie urýchliť. Tie paličkové písmená sa mi mihajú pred očami. Nejde mi tým pádom ani ukrajinčina ani srbčina. A to som sa ruštinu 3 roky učil na ZŠ.
To máš štěstí, já se jí učil od páté až do osmé. A jediné co si z ní do dnes pamatuji je, čemadan, sorok a sabaka. Jo a taky vagzal. V prváku na škole jsme přešli na němčinu, to nás učila ruštinářka co se přes prázdniny předělala na němčinářku. Podle toho to také vypadá. Nicméně, rukama a nohama umím na výbornou
"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Zemakt píše: ↑7/1/2026, 18:21
To máš štěstí, já se jí učil od páté až do osmé.
To já taky, jenže po vojně jsem byl rok a půl nosit měřící tyče pro geodety a vypouštět meteo balony na Sibiři, takže - jsem se tak nějak doučil v praxi.
A samozřejmě zjistil, že výuka v ČSSR učila nějaký vymyšlený jazyk... kterým se teda v SSSR nemluvilo... ale to je klasika, rozdíl mezi učebnicovým a hovorovým je všude.
Ale tím matením jazyků co mám, jsem myslel spíš ty co se jimi mluvilo v mém rodném Havířově Polština, slovenština a čeština se proplétaly s takovou tou "prajzněmčinou" (takže německy neumím kromě pár rozkazů, řemeslných termitů, a nadávek...) a v duši dítěte to udělalo své
Kdyby sousedi ze vchodu jen o trochu víc používali ty své jazyky, nejspíš bych uměl taky maďarštinu a rumunštinu - ti taky "baňovali".
Jinak jsem na jazyky pakůň, ale ty co jsem slýchal jako kluk - no, často když vidím film, nebo čtu knížku, tak potom nejsem schopen hned říci ve kterém z těch třech jazyků to bylo. Nasál jsem je jak houba.
Angličtinu naproti tomu se "učím" už 35 let... a furt nic
"Ivane, Ivane. Ty palice medvědí. Nic jsi nepochopil!" Dědeček Hříbeček
Myslím, že velmi podobná kniha, kterou jsem jako mlaďas na průmce četl je Nejrychlejší lidé světa od Eugeniusze Banaszczyka.
Pamatuji si velmi dobře pasáže, jak se zkušební pilot musel katapultovat skrze kabinu a "vzal" ho rám mezi štítkem a překrytem nebo katapultáž ve 2M... https://knihobot.cz/g/389391
stronger.p píše: ↑8/1/2026, 19:37
Myslím, že velmi podobná kniha, kterou jsem jako mlaďas na průmce četl je Nejrychlejší lidé světa od Eugeniusze Banaszczyka.
A stojí za přečtení?
Jinak s Démonem sem zatím v cca první čtvrtině a navzdory hodnocení na databáziknih sem zatím spokojenej.
Cerkev je blízko, ale je ledovice. Krčma je daleko, ale půjdem opatrně.
Dnes se mi povedlo sehnat Biggles od velbloudích stíhaček, svázanou verzi z roku 1968, s barevnými bokorysy letadel u začátku kapitol, ve stavu jak z "továrny" . Vycházela jako kniha na "vystřižení" ve VTM 1968-1969. Koupit ji, byla z mé strany povinnost a nostalgie, přesně tohoto Bigglese jsem poprvé četl .
Narazil jsem ještě na jednu nesvázanou, kdyby někdo chtěl a je trochu nostalgik : https://starsiknihy.cz/index.php?route= ... t_id=32488
a pak svázaná, ale nemá u ní fotky, v jakém je stavu.. https://www.trhknih.cz/kniha/1fodvfi38b28x
The Third World War - The Untold Story (John Hackett)
Hrozba války mezi jadernými velmocemi dala ve druhé polovině dvacátého století vzniknout řadě knih, které se s touto problematikou snaží vyrovnat. Na straně jedné je to nepřeberné množství post-apokalyptických románů, ve kterých hrdinové čelí důsledkům jaderného armagedonu, na straně druhé to jsou více či méně realistické odhady toho, jak by další válka mohla vypadat. Zástupcem druhé skupiny je i analýza Johna Hacketta nazvaná příhodně The Third World War – The Unknown Story, která vyšla roku 1982 a líčí válečné události, ke kterým mělo dojít jen o pouhé tři roky později.
Hackettova vize si získala svou popularitu díky o něco pozdějšímu románu Team Yankee, jehož autor – Harold Coyle – využil válku načrtnutou v The Third World War jako pozadí pro svůj vlastní příběh. Události, které Hackett popisuje, jsou proto velmi povědomé pro kohokoli, kdo zná i příběh teamu kapitána Bannona. Tím však podobnosti mezi oběma knihami nekončí – oba autoři vytváří velmi podobný obraz sovětské armády a oba musí překonávat ty stejné výzvy.
Tou největší z nich je znatelný rozpor mezi mikro a makro pohledy na třetí světovou válku. Zatímco Coyle ji sleduje očima amerických tankistů, Hackett si kromě neutrálního globálního pohledu vybral optiku velitele sovětské mechanizované roty Někrasova. Oproti svým americkým protějškům má Někrasov v knize mnohem méně prostoru zazářit, protože Hackett se převážně soustředí popis operací na jednotlivých bojištích, jeho role, pokud se někdy dostane ke slovu, je ale podobná.
Někrasov však na rozdíl od Bannona popisuje třetí světovou válku z opačné strany; scény, které vidí, jsou i přesto až příliš podobné těm Coyleovým. Nekonečné vlny sovětských vojsk se před Někrasovovýma očima valí stejně jako v Team Yankee směrem k pozicím NATO, o které se rozbíjí. Sovětské útoky jsou v obou knihách špatně koordinované a končí vysokými ztrátami, přesto však sověti nakonec obránce na vnitřní německé hranici přemůžou a vydají se směrem k Atlantiku.
Z vypravěčského hlediska je tento rozpor přesně to, na čem oba autoři selhávají: nadokáží vysvětlit jak je možné, že i když mají sovětské jednotky těžké ztráty kdykoli se objeví na bojišti, stále nezadržitelně postupují na západ a pronikají jednou obrannou linií za druhou. Coyle si to svým způsobem nemůže dovolit, protože aby naplno ukázal, jak měly armády Varšavské smlouvy skutečně fungovat, by musel obětovat své hrdiny. Hackett však tuto možnost má, ale rozhodne se jí nevyužít, čímž mu vzniká znatelný a nikdy nevysvětlený rozpor mezi katastrofálními porážkami na straně jedné a hlubokými průniky do západní Evropy na straně druhé. O velikosti sovětské armády na některých místech sice hovoří, na stranu druhou ji ale nikdy neukáže celou. V jednu chvíli střídají Někrasovovi muži gardové jednotky, které se do boje dostaly o něco dříve, pro uvěřitelné vysvětlení velkolepých úspěchů je to ale málo.
Hackettova sovětská armáda je celkově podivné uskupení: muži, kteří v ní bojují, v některých případech neumí ani číst a psát a znalost ruštiny je u Někrasovových středoasijských branců prachbídná. Nikdo z nich – a to včetně Někrasova – netuší, že vozidla označená červeným křížem jsou sanitky, na které se podle mezinárodních úmluv nestřílí, a za zády má celá rota útvar KGB, jehož jedinou starostí je, aby nikdo z frontoviků neustoupil ani o krok zpátky. Časem se pak na frontě objeví také oddíly trestanců, z nichž někteří nastupují ještě ve svém vězeňském oblečení. Největší problém sovětského vojáka však představuje jeho negramotný nadřízený: Hackett popisuje i scénu, kdy sovětský generál nechá zatknout velitele baterie gradů, protože navrhuje přemístit své raketomety o pět kilometrů zpět a dalších pět na jih. Jeho cílem není nic menšího než najít výhodnější pozici pro ostřelování silnice v nepřátelském týlu, což však ideologicky zapálený důstojník nechce ani slyšet.
I přes všechnu tuto bídu hodnotí Někrasov velmi dobře připravenost svých mužů na jadernou válku: už od výcviku jsou díky absenci prakticky jakéhokoli užitečného vybavení zvyklí snášet nepřízeň počasí a vlastního zásobování. Sovětští vojáci si podle něj na rozdíl od Američanů vystačí jen se svým pláštěm a nepotřebují kuchaře v každé rotě. Struktura jejich divizí jim potom umožňuje na bojiště soustředit mnohem větší sílu v přepočtu na celkový počet vojáků, protože na rozdíl od těch amerických, jsou jejich jednotky velmi úsporné na jakýkoli nebojový personál. Sovětský pěšák je v Hackettově podání hrdina, který dokáže vydržet hlad, zimu a bídu a ještě při tom útočit, případně s celou údernou armádou přejít na západě Německa jako generál Vlasov na stranu nepřítele.
Naskýtá se proto pochopitelně otázka odkud bral Hackett informace o armádách Varšavské smlouvy. Metody svého výzkumu nastiňuje v poznámce v závěru knihy – vítaným zdrojem mu byl samotný Viktor Suvorov, který se účastnil v roli velitele roty invaze do Československa. Své další prameny nicméně neprozrazuje.
Válka každopádně v Hackettově knize skončí poté, co obě strany sáhnou k použití jaderných zbraní mířících na Birmingham a Minsk, což v případě Sovětského svazu a jeho satelitů vede k rozpadu násilím udržované vojenské aliance a posléze i samotného svazu.
Z hlediska přesnosti je však mnohem zajímavější Hackettova vize světa po jaderné válce. Ačkoli revidovanou vizi své knihy dokončil roku 1982, podařilo se mu předpovědět hlavní trendy vývoje po rozpadu sovětského impéria. Po uzavření příměří proto například nechává Československo rozpadnout na dva samostatné státy, hovoří o vyhlášení samostatnosti středoasijských republik a států na západě Sovětského svazu. Vzhledem k velmi násilným událostem, které vedly k rozpadu komunistické říše, však také nechává Maďary vpadnout kvůli ochraně tamní menšiny do Transylvánie, zatímco se Rusko víceméně propadá do chaosu občanské války. I přes určité odlišnosti od vývoje po roce 1989 je Hackettův odhad poměrně dobrý, stejně jako vysvětlení toho, proč se sovětský systém zhroutil.
Zmínka o Maďarsku a jeho vpádu do Rumunska na závěr knihy je velmi zajímavá, protože spojencům (či spíše satelitům) z Varšavské smlouvy dává Hackett na bojišti jen velmi málo prostoru. Zatímco Polskou lidovou armádu odsunul kvůli tamnímu politickému vývoji a nenávisti k Rusům prakticky do role policejní síly hlídající polské železnice před polskými armádami, ČSLA považuje za poměrně slabou organizaci a na bavorském směru nechává postupovat zejména sovětské síly. Východoněmeckou armádu hodnotí jako personálně velmi slabou a určuje jí roli boje proti neněmeckým jednotkám v severním sektoru. Poté, co se na veřejnost dostaly plány těchto armád působí Hackettova představa velmi nerealisticky; v době, kdy ji tvořil, však nemohl mít informace o tom, co která lidová armáda chystá, a tak je toto pochybení do jisté míry pochopitelné.
Hackettova kniha se ale soustředí i na popis událostí po celém světě a evropské bojiště v ní představují jen jeden z mnoha střípků skládačky, na které se odehrávají i takové scénáře jako je pročínský puč ve Vietnamu, úspěšné rejdy sovětských raketových křižníků po světových oceánech nebo nové uspořádání Blízkého východu. Pro středoevropského čtenáře je však zřejmě největším lákadlem Hackettova představa sovětského vpádu do Západního Německa a v tomto ohledu trpí The Third World War mnoha problémy. Celkově působí tato kniha podobným dojmem jako některé pozdější Drnkovy alternativně historické publikace – i když se jejich autoři zabývají seriózními otázkami na úrovni strategie a geopolitiky, jejich představy válečných akcí se pohybují na hranici možného a pravděpodobného.
Nějaké další názory na tuto knihu a jak pracuje s obrazem Sovětské armády?
Heiss píše: ↑17/1/2026, 07:55Nějaké další názory na tuto knihu a jak pracuje s obrazem Sovětské armády?
No, řeknu to takhle: Kdysi dávno nastala doba, kdy jsem, co se týče beletrické a filmové oblasti, přešel na sci-fi a skončil jsem raději u fantasy, než číst všechny ty tu "rudé", tu "modré" žvásty. A za mých let jsme se dostali hlavně k těm "rudým" Hořící sníh jsem viděl rok co rok na promítání pro ZŠ
Včetně děl typu Rudý říjen apod., tedy těch aspoň ispirovaných nějakou událostí. To jsem četl i viděl, a jak by řekl klasik, u obého jsem se smál až jsem se za své bohatýrské břicho popadal
Když už, tak raději toho Drnka, tam je jasné že je to sci-fi a ne thriller
Prostě, spisovatel píše to, co mu vydají. A vydavatel ví, pro jaké lidi ty knihy vydává, jak jsou chytří, co vědí a co je zabaví (chtějí číst/sledovat).
"Ivane, Ivane. Ty palice medvědí. Nic jsi nepochopil!" Dědeček Hříbeček
Prostě, spisovatel píše to, co mu vydají. A vydavatel ví, pro jaké lidi ty knihy vydává, jak jsou chytří, co vědí a co je zabaví (chtějí číst/sledovat).
Právě. Ta tematizace sovětských/ruských útoků je v tomhle ohledu docela zajímavé téma: jejich útoky vlastně nikdy nejsou dělané pořádně a vždycky skončí úplně špatně, takže pak jsou všude hory hořících tanků. Vlastně je to už takové klišé, bez kterého se neobejde ani ten Drnek v Žábách v bouři, kde parta raketometníků na Godule zlikviduje čelo tankového uskupení mířícího směrem na Moravskou bránu.
Když už, tak raději toho Drnka, tam je jasné že je to sci-fi a ne thriller
Někdo by mu měl navrhnout, aby napsal Team Yankee z druhé strany. Československá 16. tanková divize se řítí v létě 1987 směrem k Rýny a likviduje všechno, co jí přijde do cesty.
Od poloviny ledna letošního roku je k dispozici u prodejců druhý díl publikace Křídla nad Orlicí 1939 - 1945, tentokrát popisujicí válečná léta.
V knize se tak čtenář dozví o činnosti továrny v době Protektorátu Čechy a Morava, o výrobě na Slovensku a blíže o použití choceňských letadel u německých, slovenských a chorvatských uživatelů a následně i titových jugoslávských partizánů.
Pokud někdo ještě váhá s pořízením prvního dílu, tak neváhejte, zbývají poslední kusy..
Druhý díl knihy formátu A4 s tvrdými deskami má 240 stran na křídovém papíře.
- 295 dobových černobílých fotografií, pérovek a obrázků
- 20 barevných bokorysů
- 3 celostránkové vícepohledové technické výkresy
Nelze než doporučit a těšit se na závěrečný třetí díl, který bude popisovat poválečné období, kdy se v Chocni vyráběly takové legendární typy jako Sokol, Meta Sokol nebo Brigadýr...
ale to je klasika, rozdíl mezi učebnicovým a hovorovým je všude.
