Nájezd ponorky U-151 na Kapverdy
- Potopená Acary.jpg (23.32 KiB) Zobrazeno 4100 x
Nová posila válečné floty císaře Viléma II., mající díky původnímu určení obrovský akční rádius, se 3. září 1917 pod vedením korvetního kapitána Waldemara Kophamela vydala z Wernemünde na první bojovou misi, přičemž její velitel dostál pověsti ponorkového esa, takže si jeho podřízení připisovali jeden úspěch za druhým. Jako první Němci už 19. září potopili francouzskou plachetnici BLANCE, načež do konce října poslali na dno Atlantiku dalších šest italských, portugalských, norských, japonských a britských obchodních lodí, a navrch poškodili francouzský parník HARPON a britský torpédoborec PARTHIAN.
Operační oblast U-151 zahrnovala střední Atlantik včetně pobřeží Afriky, a krátce poté co 21. října u rozhraní Západní Sahary a Mauretánie palbou z kanónů přinutila najet na břeh britský parník GRYFEVALE, vydal se Kophamel hledat další kořist ke Kapverdským ostrovům, a tentokráte se furiantsky rozhodl proniknout přímo na rejdu přístavu na ostrově svatého Vincenta (portugalsky São Vicente). Kapverdy tehdy patřily Portugalsku, kterému Německo vyhlásilo válku 9. března 1916, čemuž mj. předcházelo zabavení osmi německých obchodních lodí kotvících u ostrova svatého Vincenta. Přesto když Německo s platností od 1. února 1917 vyhlásilo tzv. neomezenou ponorkovou válku umožňující v předem deklarovaných rajónech bez varování útočit i na lodě plující pod vlajkou neutrální země, portugalské kolonie ani jejich mateřská země mezi tyto zóny smrti nepatřily.
To de iure znamenalo, že němečtí ponorkáři nesměli v portugalských vodách potápět obchodní lodě bez kontroly nákladu, ale kořistní řád bylo v praxi možné uplatňovat pouze na širém moři. Přístav na ostrově svatého Vincenta však hájilo portugalské válečné námořnictvo, takže podle nemilosrdné válečné logiky, se jakákoliv loď na jeho rejdě vystavovala riziku napadení bez ohledu na její státní příslušnost, i když taková akce byla podle předválečného výkladu mezinárodního práva přinejmenším sporná. Ostatně náš známý publicista Jaroslav Hrbek vysloveně uvádí, že Kophamel patřil mezi ponorkáře, kterým nebyl osud posádek nepřátelských lodí lhostejný, což později dokázal tím, že norský parník JOHAN MJELDE zadržený 20. listopadu potopil až poté, co se o šest dní později přiblížil k Azorům na pouhých 36 mil, takže mohl oprávněně předpokládat, že námořníci v záchranných člunech dosáhnou nejbližšího pobřeží.
Přístav v zálivu Porto Grande na severním pobřeží ostrova svatého Vincenta navíc od r. 1916 využívali Britové jako základnu pro jejich válečné lodě, a později byl kvůli příhodné poloze a snadnému spojení s Evropou a Jižní Amerikou pomocí podmořského telegrafního kabelu vytipován jako vhodná báze pro konvoje obchodních lodí plavících se mezi dohodovými přístavy v západní Africe a Evropou. Na Kapverdách měla zpočátku základnu britská 9. křižníková eskadra, ale ta souostroví počátkem r. 1917 opustila, takže jeho obranu museli obstarat Portugalci vlastními silami.
K zálivu Porto Grande vede Kanál svatého Vincenta oddělující stejnojmenný ostrov od ostrova svatého Antonína široký téměř 20 000 m. Obranu přístavu zpočátku zajišťovaly pouze dva obstarožní Armstrongovy kanóny ráže 152 mm doplněné v průběhu r. 1917 čtyřmi bateriemi 75mm a 76mm rychlopalných děl systémů Canet a Armstrong umístěnými tak, aby ovládaly přístavní vplav široký asi 2000 m. Ty však na úplné pokrytí přístupové trasy Kanálem svatého Antonína postrádaly dostatečný dostřel, což bylo mrzuté, jelikož Britové kvůli vysokým pořizovacím nákladům zamítli žádost o instalaci protiponorkových sítí.
Dodejme, že skromné portugalské válečné námořnictvo uvolnilo k ostraze přístavu pouze sesterské dělové čluny BEIRA a IBO doplněné ozbrojeným remorkérem BRIGADEIRO BERREIROS, přičemž oba dělové čluny původně určené k běžné koloniální službě dosahovaly sotva 13uzlové rychlosti a nesly jenom dvojici dělíček ráže 47 mm, pročež se k pronásledování ponorek nehodily.
Z hlediska protiponorkové ochrany byly odlehlé Kapverdské ostrovy dlouho považované za bezpečnou oblast, ale s nástupem podmořských křižníků do služby tento argument pozbyl platnosti. Tyto velké ponorné čluny s doplavbou až 25 000 námořních mil totiž mohly operovat bez doplnění paliva celé měsíce a narušovat námořní obchod až u východního pobřeží Spojených států amerických, takže by nebylo divu, kdyby se některý objevil i u západního pobřeží Afriky.
První varování ostatně Portugalci dostali už 3. prosince 1916 kdy legendární ponorka U-38 vedená kapitánporučíkem Maxem Valentinerem po opuštění Jaderského moře nejprve urazila vzdálenost 1900 námořních mil, načež pronikla do přístavu Funchal na Madeiře. Zde nejprve torpédy potopila francouzský dělový člun SUPRISE společně s britským kladečem kabelů DACIA (1856 BRT) a francouzskou podpůrnou lodí pro ponorky KANGUROO (2493 BRT) a přístavním uhelným člunem. Poté Valentiner obrátil palubní zbraně proti pozemním cílům, a i když škody byly zanedbatelné, celkem toho dne jeho přičiněním přišlo o život 33 členů posádek zahraničních lodí a 8 Portugalců.
Pravda, Portugalci uvádí, že dělové čluny BEIRA a IBO 4. listopadu 1916 odradily nejmenovanou ponorku (údajně se jednalo o U-47) od úmyslu přerušit podmořský telegrafní kabel, ale spíše šlo o planý poplach, tudíž korvetní kapitán Kophamel vsadil na moment překvapení a patrně neočekával větší odpor. Svůj útok shodou okolností načasoval na 2. listopad, kdy křesťané po celém světě slaví svátek zemřelých, přičemž bylo velmi pravděpodobné, že při něm poteče krev. Navíc údajně dostal od nizozemského parníku KENNEMERLAND, zadrženého později Portugalci, informace o přítomnosti řady obchodních lodí v Porto Grande, takže možná nejednal naslepo a doufal v tučnou kořist.
Největší poprask vyvolal útok na ostrov svatého Vincenta v Brazílii, která vyhlásila válku Německu teprve 26. října 1917, tudíž byla Kophamelova akce prezentována jako odveta proradných Bošů. Kapverdské ostrovy pro Brazílii nabyly na významu ještě před jejím vstupem do války na straně Dohody, protože díky své poloze představovaly pro lodě plující z Jižní Ameriky důležitou zastávku při plavbě do Evropy, a proto zde v noci z 1. na 2. listopadu kotvily brazilské parníky TIBAGY, GUAHYBA a ACARY společně s portugalským parníkem ÍNDIA, několika plachetnicemi a nejmenovanou americkou jachtou. Nezvaní hosté pod rouškou temnoty nepozorovaně pronikli Kanálem svatého Vincenta až do přístavu, a protože noční podniky na břehu byly navzdory předpisům osvětleny jako v mírových časech, Kophamel se snadno zorientoval, a krátce před 7. hod. ranní nařídil vypustit torpéda na cíle vzdálené pouhých 350, respektive 400 m.
Vzhledem k tomu, že podmořské křižníky standartně nesly pouze dva příďové torpédomety, mohla U-151 současně napadnout jenom dva parníky. Konkrétně se jednalo o ACARY (4275 BRT) a GUAHYBA (1891 BRT), jejichž náklad tvořila brazilská káva a sušené hovězí maso určené pro francouzský trh. První pod jménem EBERNGURG od r. 1905 provozovala německá parolodní společnost sídlící v Brémách, ale později jej - stejně jako další lodě internované ve zdejších přístavech - zabavila brazilská vláda. Už v majetku společnosti Lloyd Brasileiro vyplul z Rio de Janeira a na Kapverdách se zastavil kvůli obstarání zásob uhlí a sladké vody. GUAHYBU od r. 1908 vlastnilo přední brazilské rejdařství Companhia de Comercio e Navegacão a parník na svoji poslední plavbu vyplul 4. října z Rio de Janeira, a po několika mezipřistáních v brazilských přístavech shodil kotvu v Porto Grande, aby i jeho posádka doplnila palivo a nabrala technickou vodu.
- Guahyba.jpg (17.9 KiB) Zobrazeno 4100 x
U-151 nesla torpéda typu G7, jejichž bojová hlavice obsahovala 195 kg hexanitu, takže disponovala dostatečným ničivým účinkem k potopení relativně malých brazilských parníků, i když přinejmenším na ACARY náklad pomohl vstřebat část energie výbuchu a zmírnit utrpěné škody. GUAHYBA se onoho rána chystal opustit přístav (podle některých zdrojů již vyplouval), takže měl roztopené kotle, a jakmile se ozvala ohlušující exploze, a kapitán Paulo Guerra dostal hlášení o vodě nezadržitelně pronikající do strojního oddělení obrovským otvorem v levoboku, zamířil k pobřeží, aby se parník nepotopil na hluboké vodě. Druhé torpédo o něco později zasáhlo ACARY, který se nemohl pohybovat vlastní silou, ale i jej se za pomoci přístavních remorkérů podařilo usadit na mělčinu. Bohužel topiči Antônio Moura Lima a Octaviano Vargas de Souza z posádky GUAHYBY se utopili v podpalubí a dalších šest potlučených a popálených námořníků bylo přepraveno do nemocnice v Mindelu.
Dodejme, že spojenecké ztráty mohly být mnohem větší, neboť U-151 disponovala záložními torpédy a silnou hlavňovou výzbrojí složenou ze dvou 150mm kanónů, ale Kophamelův žraločí apetit utišil kapitánporučík Henrique Monteire Corrêa da Silva velícímu dělovému člunu IBO. Ten právě doplňoval uhlí, ale da Silva se v nastalé vřavě záhy zorientoval, načež se IBO za bouchání lodních děl vydal do míst kde jeho velitel tušil ukrytou nepřátelskou ponorku, tudíž se Kophamel rozhodl nepokoušet osud, zmizet pod hladinou a přístavní rejdu raději opustit. Podle portugalských zdrojů se U-151 pokusila proniknout do zdejšího přístavu ještě 7. listopadu a ve zdejších vodách se potloukala až do 14. listopadu, což se vzhledem k tomu, že už 16. listopadu potopila poblíž Madeiry americkou plachetnici MARGARET L. ROBERTS, nezdá pravděpodobné. Každopádně posádka U-151 ověnčená dvěma vítěznými vavříny pokračovala po opuštění prostoru Kapverdských ostrovů ve veleúspěšné bojové plavbě, na jejímž konci její velitel obdržel nejvyšší německé vyznamenání Pour le Mérite.
Protože se ACARY i GUAHYBA potopily na mělké vodě, byl jejich náklad později z větší části vyzvednut, ba dokonce se uvažovalo o záchraně obou parníků. K tomu však nakonec nedošlo, takže je majitelé prohlásili za ztracené, a jejich trupy byly později rozebrané, aby neomezovaly provoz v přístavu, takže tuto pohnutou událost dnes připomíná pouze pamětní deska ve zdejším muzeu odhalená při příležitosti stého výročí jejich potopení. Odvážný útok na Porto Grande názorně ukázal, že německé ponorky mohou útočit i v oblastech, kde by si jejich přítomnost ještě před nedávnem dokázal málokdo představit, což vedlo ke zlepšení zabezpečení doposud zdánlivě bezpečných přístavů v této části Atlantiku.
Dalším pomyslným budíčkem se totiž pro Portugalce už 12. prosince 1917 stalo druhé ostřelování Funchalu ponorkou U-156, což si vyžádalo životy pěti civilistů. Navíc bylo pobřeží západní Afriky včetně Kapverdských ostrovů od 11. ledna 1918 zařazeno mezi oblasti kde mohli němečtí ponorkáři volně útočit na jakoukoliv loď, což pro portugalské přístavy nevěstilo nic dobrého. Lisabon se proto obrátit na Washington s žádostí o poskytnutí torpédoborce ke střežení Madeiry, a zároveň netrpělivě očekával přesun silného brazilského svazu k pobřeží západní Afriky k ochraně civilní plavby ve zdejších vodách. K žádnému podobnému přepadu však už do konce Velké války nedošlo, takže předchozími útoky vyděšení obyvatelé Madeiry ani ostrova svatého Vincenta už další nepříjemné probuzení nezažili.
Použité zdroje:
Augusto Salgado: Cabo Verde e o Brasil durante a Grande Guerra. Dostupné online https://www.researchgate.net/publicatio ... _Great_War
Ricardo José Lustosa Leal: Grande Guerra: navios brasileiros afundados em Cabo Verde. Dostupné online https://portaldeperiodicos.marinha.mil. ... /view/3411
Mathias Saecker: O Ataque U 38 ao ancoradouro e à cidade do Funchal (1916) no quadro da guerra submarina alemã. Dostupné online https://ojs.letras.up.pt/index.php/hist ... /view/5252
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři; čtvrtý díl rok 1917. Vydalo nakladatelství Libri 2002.
https://aprenderamadeira.net/article/bo ... ra-mundial
https://darozhistoriamilitar.blogspot.c ... eiros.html
https://uboat.net/wwi/
https://www.naufragiosdobrasil.com.br/p ... asileiros/
https://www.momentosdehistoria.com/001- ... p_ibo.html
https://www.revistamilitar.pt/artigo/1126
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page
