Střípky z námořní historie (1)
aneb "zázračná" šimóza
***
***
V této volné sérii bych rád přinášel různé drobné zajímavosti z námořní historie a technologií. Což je ve výsledku lepší prostředek, než se zaseknout u příliš obsáhlých a podrobných soust a nakonec nepřinést nic 
Tuto formu, kterou jsem zvažoval již nějaký čas, budou charakterizovat nahodilá kratší témata a volnější styl. I tak ale doufám, že by vám mohla přinést leccos zajímavého. A jako první půjde "na pódium" zázračná japonská výbušnina - šimóza.Co je to vlastně šimóza?
Od konce 80. let 19. století se můžeme (nejen) v námořním válčení setkat s řadou výbušnin na bázi kyseliny pikrové - jako je pionýrský francouzský melinit, britský lyddit, rakousko-uherský ekrazit a další. Tyto chemické látky měly sice výrazně změnit podobu válčení, ale kromě své neoddiskutovatelné ničivé síly má kyselina pikrová i své jisté slabiny. Tou nejpalčivější byla na počátku hlavně velká citlivost takto plněného granátu při nárazu na substantní překážku, jako je opevnění či právě lodní pancíř. Výbušnina začne "pracovat" ještě dříve, než stačí zafungovat roznětka (dojde tedy k nekompletní detonaci, rozpadu granátu atd.) a velká část potenciálního účinku může přijít vniveč. Řešení tohoto problému spočívalo ve snížení senzitivity náplně pomocí přidání příměsí, za cenu určitého snížení účinku výbušniny.
Alespoň to byla cesta, kterou se vydaly prakticky všechny státy světa...kromě, jak asi tušíte, Japonska. Jestli je šimóza kopií originálního melinitu (před desenzibilizací pomocí příměsí) ze získaných vzorků nebo plodem samostatného výzkumu (patrně šlo o syntézu obou variant) je nepodstatné. Důležitá je až samotná "výhybka", neboť Japonci řešili problém citlivosti při dopadu a znehodnocení výbušného potenciálu řekněme...originálně. Místo snížení citlivosti náplně (šimóza tedy zůstala prakticky čistou kyselinou pikrovou) se vydali naopak cestou masivního zvýšení citlivosti roznětky. Obecný narativ bitev rusko-japonské války se často podivuje nad tím, že japonské granáty vybuchovaly při kontaktu se sebemenší překážkou, včetně lan, zábradlí atp., jako kdyby to byl nějaký defekt či přinejmenším podivnost. Přitom přesně to měly dle svých tvůrců a taktického určení dělat - neboli to není chyba, nýbrž záměr.
Japonské protipancéřové granáty? A můžeme je vidět?
Takovéto použití šimózy a Idžuinovy roznětky (pojmenovaných dle svých tvůrců), produkované ve dvou variantách (Typ 1 a 2, pro různé ráže granátů), mělo velice zajímavé dopady. Předně - vzhledem k tomu, že citlivou Idžuinovou roznětkou byly vybaveny jak AP, tak HE granáty, tak termín protipancéřový je u japonských granátů čirý oxymoron. I "protipancéřové" granáty byly reálně jen tlustostěné HE granáty s nižším obsahem výbušniny a schopné produkovat větší střepiny. Průnik jakýmkoli substantnějším pancířem mohl paradoxně nastat pouze v případě, kdy roznětka granátu selhala (1).
***
Opět se tedy není čemu divit, když v boji opravdu japonské granáty v průrazu pancíře neexcelovaly...protipancéřové granáty tehdy (obecně na celém světě a zvláště ty s výbušným plněním) byly funkční více na papíře a střelnici za specifických a nereálných podmínek (zpravidla zahrnujících i absenci výbušné náplně, přičemž takto vzniklé papírové parametry by měl každý brát s velkou rezervou a nečinit z nich dalekosáhlé závěry) a když se k tomu přidají ještě více specifické vlastnosti japonské výbušniny a roznětky, tak... Není divu, že japonské námořnictvo se v závěru kampaně rozhodlo upozadit AP granáty a využívat hlavně HE granáty, jež byly schopny dopravit na cíl alespoň více výbušniny (stejně to byla od začátku jedna z hlavních japonských priorit, které od své munice očekávali, viz. i dále). Ostatně jen třeba u nejtěžších 12ti palových (305mm) granátů klesl podíl AP munice mezi bitvami ve Žlutém moři a u Cušimy z cca 46% na 7%.
První opravdu funkční a relativně spolehlivé AP granáty získalo japonské námořnictvo až ve 20. letech, kdy importovalo vzorky německých granátů ráže 240mm a britské granáty Greenboy (do té doby disponovalo pouze svými "AP" granáty z éry rusko-japonské války a ne zrovna špičkovou municí britské provenience importovanou spolu s bitevními křižníky třídy Kongó). Samotná šimóza (po úpravách na znecitlivění a samozřejmě později s již jinou roznětkou, problémy s předčasnou a nekompletní detonací i tak přetrvávaly) byla využívána jako náplň v granátech až do nástupu látky TNA (spolu s novou generací japonských granátů) na počátku 30tých let.
Za oponou "velkého bum", aneb není vše tak horké (a výbušné), jak se podává...
Jak již bylo řečeno, tak šimóza je v podstatě čistá kyselina pikrová. To jí sice dává oproti svým výbušným příbuzným ve světě výhodu o něco většího účinku, ale ten není zase takový (v podstatě pár procent), aby bylo třeba šimózu vzývat jako nějakou zázračnou (natož originální, vlastně je velmi primitivní) výbušninu, jak se často udává. "Mediální" úspěch šimózy má na svědomí hlavně velmi specifická bitva u Cušimy a hmotnost výbušné náplně, kterou byli Japonci na svého protivníka schopni dopravit (tj. včetně zásahu). Ne nadarmo ostatně japonské granáty (AP i HE) dosahovaly ve všeobecné honbě za explosivním účinkem výrazně vyššího procenta plnění (v případě AP přes 3% a HE přes 10%). I "obyčejný" 152mm nebo 120mm AP a HE granát obsahoval úctyhodné množství výbušniny, tím spíše když jen těchto vylétlo u Cušimy ruským směrem téměř 15 tisíc a díky příznivé bojové vzdálenosti a "staromódnosti" bitvy (tj. klasickému "hail of fire" principu) vysoké procento z nich i zasáhlo (2). K potopení lodí není rozhodně nutné vždy probít pancíř, zvláště u lodí přetížených, na rozbouřeném moři a s mizernými možnostmi sanovat škody...někdy bohatě stačí je jen rozbít na hadry nad čarou ponoru a učinit z nich plovoucí (zatím) sbírku pokrouceného železa. A k tomu byla šimóza, v množství větším než malém, více než vhodná.
Jak již bylo řečeno, šimóza a japonská munice obecně byly více "mediálním" než technologickým hitem. Experti v japonském námořnictvu si moc dobře uvědomovali, že jejich munice má k ideálu daleko (a bitva u Cušimy jistá specifika) a podrobili ji vnitřní kritice. Ale přinejmenším pro japonskou vládu a stát byla jako propagandistický materiál ideální vnější (a chytlavější) verze šířená pro domácí a světovou veřejnost - šimóza jako domácí produkt světové úrovně, do nebes sahající účinnosti a prostředek velkého vítězství. A takto její pověst přetrvala převážně až dodnes.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(1) Další vadou na kráse byly úvodní problémy se samotnou roznětkou. Její citlivost a s tím spojené předčasné exploze při výstřelu přímo v hlavni stály japonské námořnictvo řadu cenných děl. Tento problém byl před bitvou u Cušimy vyřešen stažením a výměnou roznětek za přepracovaný a vylepšený typ. Kontroverzní je v tomto případě běžně uváděná výměna granátů za novou munici dovezenou před bitvou ze zámoří a já osobně bych na to rozhodně boty nevsadil - s větší pravděpodobností byly přinejmenším většinově stále užívány originální japonské granáty, jen po uvedených nutných úpravách.
(2) Níže připojuji tabulku vystřelené japonské munice v bitvách ve Žlutém moři a u Cušimy, která by měla trochu napovědět, že význam střední ráže pro druhou uvedenou bitvu by rozhodně neměl být opomínán (a samotní mnozí Japonci ji viděli jako rozhodující faktor). Tato bitva se vedla v rozhodujících fázích plně v obálce děl střední ráže (ostatně i množství vystřílených 76mm granátů dokresluje střet "na nože"), s výrazně vyšší úrovní tréninku a vybavení a pokud by platily některé odhady procenta zásahů (cca 9-12% v případě děl ráže 152 a 203mm), tak je to sakra hodně železa a především výbušniny, kteréžto musely ruské lodě inkasovat. Přičemž drtivá většina spotřeby z tabulky připadá na Tógóovu a Kamimurovu eskadru a tedy relativně malý počet cílů na ruské straně.
***
***
Na známých fotografiích výše (a v úvodní fotografii tématu) můžeme vidět ruskou bitevní loď Orel po bitvě v přístavu Maizuru. Tento obrněnec inkasoval "pouze" většinou udávaný následný počet granátů: 5x 305mm, 11x 203-254mm, 39x 152mm a 21x menší ráže. Nutno podotknout, že Orel, i přestože se v době kapitulace pohyboval na pokraji potopení, vyšel z celé bitvy ještě relativně lehko (po značnou část střetu byl kryt jinými plavidly a mimo zájem nepřítele, většina škod pak připadá na pouhých pár minut bitvy, kdy se ocitl "ve středu dění") a jen těžko si představit, co musely před zánikem vytrpět jeho mnohem více pokoušené sestry. Opět je třeba zopakovat, že k potopení/zneschopnění není třeba průrazu pancíře v kritických částech plavidla a i 152mm granát nese (díky procentu plnění) úctyhodné množství výbušniny (jež může evokovat i efekt těžšího granátu).
***
***
PS: Zdroje buď ještě doplním sem a nebo udělám nějaké souhrnné téma s rozcestníkem a doplňky...ještě jsem se zcela nerozhodnul 
A jestli si dobře pamatuji, tak i rychlost zarámování nebyla zrovna ta z nejlepších.
